11.Týden 15.11.2010

 

A.  DOPLŇUJÍCÍ POZNÁMKY K TESTU

Za úspěšně napsaný 1. test lze považovat bodové skóre min. 15 bodů.

Opakovat 1. test lze až spolu s 2.testem v řádném termínu dne 3.1. 2011.

Povinnost opakovat tento první test platí pro ty, kteří se ho nezúčastnili a nedosáhli min.počtu 15 bodů.

 

Některé normativní  etické teorie - založené  na  hodnotě

B. Eudaimonismus 

Literatura ke studiu:  např. Thompson 65, Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001,  str.24, 25  

 

Představitelé : Aristoteles, T. Akvinský, J S Mill

 

Je to etická teorie, která vidí správnost etického jednání v dosažení nejvyššího dobra osobního štěstí, se nazývá eudaimonismus (z řec. eudaimonia, štěstí). Eudaimonismus má různé formy: hédonistický eudaimonismus (Epikúros, J.Locke ,J.Betham) považuje za nejvyšší dobro rozkoš; aretologický (od slova "ctnost"- arété) eudaimonismus (Sókratés, Platón, Aristotelés) ctnostný život; teologický eudaimonismus (Augustin, Tomáš Akvinský) zase Boha. Telos - je účel.  Logos – slovo, univerzální princip.

 

Aristoteles: dobro můžeme označit jako cíl veškerého snažení.   Dobro je dobro pro sebe samotné, ne jako prostředek.

Dobro nese s sebou blaženost, ale blaženost není zpravidla prostředkem pro něco dalšího . Neřekneme: „chci být šťastný, abych mohl dosáhnout X"  (tvrdí Thompson. Platí to vždy?) 

Eudaimonia  obsahuje v Aristotelově pojetí jak štěstí, tak i ctnost ...

-        obsahuje i dispozici nějak jednat

-        je to cíl skutečný, ne platónská idea

-        podmínkou eudaimonie je rozum (u Aristotela) – zejména jako phronésis – rozumnost, moudrost

Ideálem Aristotela je velkodušný člověk – jeho cílem je Eudaímonia

 

 

C. Hédonismus

Literatura :   Anzenbacher, Úvod do etiky,200,1  str.24, 25, 149-152.)

Představitelé : Epikurus, Hobbes Bentham, možná J S Mill

 

Hédonismus je takový způsob etického uvažování, který určuje co je správné a nesprávné v závislosti na tom, kolik hodnoty slasti je přítomno v uvažovaném činu.

Slast je nejvyšší – určující - hodnotou lidského jednání- tj. slast je nejvyšším dobrem a cílem života.  Slovo hédonismus pochází z řeckého hédoné, rozkoš, radost, slast, libost.

 

Slast je příjemný prožitek nebo pocit uspokojení.  Buď tím, že  dosáhne žádaného předmětu - ve skutečnosti nebo v představě. Duchovní uspokojení se nazývá  radost.  Slast jako taková má být obhajobou nebo motivací jednání – ale ne nutně bez kontroly rozumu. Naopak.  Je to teorie, která reaguje na přemíru utrpení  v životě.

Je tedy třeba rozlišovat slast (potěšení) po dosažení smyslového dobra,a radost (duchovní potěšení) po dosažení rozumového dobra

Slast je určité dobro, ne ovšem dobro samo o sobě - ušlechtilé (bonum honestum) -  ale tzv. dobro těšící (bonum delectabile).  Slast (potěšení nebo radost) vždycky předpokládá nějaký zdroj – který je považován za dobro -  z něhož se člověk těší, například potěšení z jídla předpokládá pokrm. „Někdo má potěšení z toho, že má nějaké dobro, které mu odpovídá, buď skutečně, nebo v naději nebo aspoň v paměti“ (Teologická suma ST I-II 2,6).

 

Hédonismus zdůvodňuje princip slasti poukazem na lidskou přirozenost. To, co je přirozené, je dobré a  přirozeným cílem lidského jednání je dosažení slasti, rozkoše, libosti. Stavy libosti jsou přirozenými měřítky zdařilého života. Hédonismus tedy zastává dvě základní teze:

ETICKÁ HODNOTA (a) Etická hodnota skutku je určována libostí, kterou přináší člověku. Pokud přinese jednání slast, jde o eticky pozitivní jednání

MOTIVAČNÍ HODNOTA (b) Jediným motivem lidského jednání je dosažení subjektivního stavu slasti (rozpoložení, optimální pocitové hladiny´).

 

Hédonismus má různé  formy podle toho, k jakému druhu libosti je život zaměřen, event. jakým způsobem se má libosti dosáhnout.

Hédonismus přímý

Přímý hédonismus vidí etické jednání jako to, u něhož člověk bude maximalizovat sumu bezprostředních (přímých) prožitků libostí. Lze proti němu uvést především tři důvody.

(a) Přímý hédonismus nakonec vždy ztroskotává  na negativní bilanci libosti a nelibosti. „Neboť všechna slast si žádá  věčnost“ (Nietzsche), ale jakožto slast není schopna trvat dlouho.

(b) S tím souvisí paradox hédonismu. (Peter Singer) Ten záleží v tom, že „lidé, kteří usilují o štěstí kvůli štěstí, se s ním často minou, zatímco jiní ho nalézají při činnosti zaměřené na zcela jiné cíle. Štěstí a naplnění  dospíváme tím, že pracujeme pro své cíle a dosahujeme jich... Dosažení cíle (nebo pokroky na cestě k němu) je pro nás důvodem, abychom byli šťastni. Svého vlastního štěstí proto nedosáhneme tím, že budeme svůj zrak upírat jen na štěstí.“

(c) Hédonismus se ukazuje v posledku jako lidsky nedůstojný, protože se snaží smysl lidského bytí položit na předlidskou, přírodní rovinu, a ne na rovinu, jež je vlastní člověku jakožto člověku. (Pozn.: co třeba rozumová slast?)

Hédonismus zprostředkovaný

Na místo maximalizace sumy přímého uspokojování potřeb nastupují dlouhodobé perspektivy smyslu, resp. životní plány. Umění žít ukazuje nutnost vzdát se bezprostředního uspokojení a smířit se s krátkodobou nelibostí, abychom dosáhli dlouhodobých cílů a tak dospěli k trvale pozitivnímu výsledku kalkulu libostí a nelibosti. Na této rovině existuje mnoho cílových orientací. Patří sem především udržení vlastního zdraví, ale také blahobyt, moc a sláva.

 

Hédonismus „ušlechtilý“

Hédonikové usilují o dokonalost (kultura všech schopností, snaha o mravní dokonalost), zaměřují se  ale  na blaho druhých lidí (pracují v kultuře, právu, politice atd.). Měřítkem správného vedení života je stále libost, požitek v širokém rozpětí možností daných lidskou přirozeností.   Posledním důvodem rozhodování je subjektivní stav dobrého rozpoložení.

 

Námitky

1. Hédonismus mravní dobro nahrazujeme libostí (pečeni její vůní).   Potěšení je druh dobra, ale je to dobro „přidané“. Při mnoha příležitostech ho můžeme mít jako cíl, ale pak je tu vždy jiné dobro, „podstatné“ dobro, zahrnuté v tomto cíli. Na ně se odvoláváme, když chceme ospravedlnit potěšení, které si dopřáváme. Např. jdeme na procházku pro potěšení z pohybu a z čistého vzduchu. Ale čistý vzduch a odpočinek jsou také prostředek pro zdraví. Jinými slovy: potěšení nemůže být nikdy prvotním a esenciálním cílem našeho života ani žádné z našich schopností. Existuje např. potěšení z poznání. Ale kdybychom v činnosti rozumu hledali pouze potěšení z toho, že jsme inteligentní, a ne pravdu, převraceli bychom v nás funkci poznání.

 

2. Přínos hédonismu (epikureismu) je v tom, že ukázal význam potěšení v lidském životě. Potěšení a radost je znakem toho, že vlastníme dobro, a větší radost je zpravidla znakem vlastnění většího dobra (ne nutně většího mravního dobra). A čím vznešenější a duchovnější je  povaha plnosti bytí či dovršení, které radost předpokládá, tím úžeji je také daná radost spojena s touto plností bytí a s tímto dovršením.

 

E. Nenaturalistické etické teorie (přístupy) neumožňující definovat správné řešení s ohledem na přirozené - fyzikální nebo psychologické zdroje

Literatura : Popkin 71, též 18-22, Thompson 35 a 45,   Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001 str. 251-253 (viz též odst. Subjetivismus, intuicionismus)

1. Morova teorie významu rozlišuje mezi

-        slovní ( na základě skladby slov) a skutečnou (na základě seznamu charakteristik, dojmu lidí) definicí.   Seznam částečných charakteristik musí být fundamentální, tj. základní, dále za tyto charakteristiky jít nelze.

-        Dobro je případem toho prvku v definici, za něhož jít nelze a nelze ho definovat

-        Podobný příklad – barvu žlutou - nelze přirozeně definovat jako věc – proto nenaturalistické pojetí.

-        Bylo by chybou považovat za žlutou věci, které jsou jejím nositelem- např.vlnová délka, stěna.  Takže i dobro je něco jiného, než to co s tím dobrem souvisí – např. slast, touha, ... cíl

 2. Moorův „open question argument“  (viz též subjetivismus)

- když řeknu že X je dobré, neříkám pouze, že X mají lidé rádi, ale že „X by se mělo chtít“

-        Budu li definovat co je dobro, řeknu např. že dobro je to, po čem „toužíme abychom toužili“ např. toužíme po tom, abychom toužili po X.   Toto ale může jít do nekonečna, neboť se zase zeptáme, zda nebo jak to, že  je dobré toužit po tom, abychom toužili X.)

Pozor: tento argument není totéž, co kritizuje Hume, že totiž neplatí, že tvrzení  „on by měl ... vyplývá z toho, že nějak věc je“ .

 Z tohoto pojetí dobra Moore ukazuje, jak získáváme pojem dobra – intuicí.

-        Pozor, intuice nemusí být samozřejmostí – člověk se musí vychovávat i pro její zachycení.

-        Intuice může  fungovat chybně

-        Dobro poznáme podle toho, zda by svět byl dobrý, pokud by tam hledaný jev (kandidát na případ toho co je dobro) nebyl.