Teologická etika pro praxi II.
Apoštol Pavel jako první teolog svědomí
11.3.2 Apoštol Pavel jako první teolog svědomí
Pojem syneidesis se nenachází v evangeliích, v Pavlových spisech najdeme přes 20 míst. Nejdůležitějšími z nich jsou Řím a 1 Kor. Pojem svědomí se v Novém zákoně objevuje na 31 místech: 30x řecké slovo syneidesis ve významu „spoluvědění, spoluvědomí o něčem“, „vědomí“ a „svědomí“; 1x v rámci reflexe: „jsem si vědom“. 15x v Pavlových listech (1 Kor, 2 Kor, Řím) a 16x v popavlovských spisech (1 Tim, 2 Tim, Tit, Sk, Židům, 1 Petr). Pavel tedy zavedl do křesťanské literatury pojem syneidesis ve smyslu morální instance. 8x se tento pojem z oněch 15 vyskytuje v 8. a 10. kapitole 1 Kor.
Pavel se zabývá problematikou požívání masa obětí božstvům (1 Kor 8,1-13; 10,14-33). Pouze část obětního zvířete byla totiž u pohanských obětních zvířat spálena, zbytek se mohl prodávat v tržnicích chrámového okrsku. Někteří křesťané proto měli špatný pocit: neúčastníme se tím nějak při konzumování takového masa na jejich kultu?
Další problémy vyvstaly pro křesťany pocházející ze židovství. Pro ně bylo požívání takového masa zakázáno ze dvou důvodů: zvíře se totiž nezabíjelo rituálně a maso bylo nečisté kvůli pohanskému kultu. Křesťanská obec v Korintě se tedy ptá: smí se toto maso z pohanského kultického zabíjení jíst, když si ho někdo nic netušící koupí na trhu? (1 Kor 10,24) Smíme jíst z tohoto masa při hostině, na niž pozval nekřesťan (1 Kor 10,27), dokonce snad v areálu chrámu (1 Kor 8,10) či samotném obětním slavení (1 Kor 10,20n.)?
Pavel odpovídá dvěma radami:
- mohou bez váhání koupit vše na trhu, aniž by se na to ptali „kvůli svědomí“;
- smí, jestliže chtějí, přijmout pozvání do pohanského domu a tam jíst vše, co se jim předloží.
Takže pro Pavla a část této obce je požívání takového masa v zásadě povoleno, relativně neproblematické (1 Kor 10,23). Svoboda od zákona je především totiž svobodou od rituálních příkazů a zákazů. Existuje jen jediný a jeden Bůh.
V praktickém životě může tento problém pro pastoračního pracovníka trvat. Tzv. „silní“ tomu rozumí. Ale skupina tzv. „slabých“ to považuje za nečisté. Jejich svědomí je tím „poskvrněno a zraněno“ (1 Kor 8,7.12). Proto jsou silní požádáni, aby nesváděli slabé k tomu, aby jednali proti svému svědomí. Principiálně je tak podle Pavla možno bez problémů jíst, ale s ohledem na „slabé svědomí“od toho zrazuje. Respektuje tak svědomí obou stran: „silní“ se mají s ohledem na „slabé“ zříci účasti na veřejných hostinách v chrámech, protože by jejich rozhodnutí svědomí nevzali ti druzí vážně a mohli by být znejistěni v jejich ještě ne dostatečně upevněné víře. Zároveň mají ale ti „slabí“ se postupně zacvičovat do svobody evangelia. Při soukromém pozvání se mají zříci toho, aby se vyptávali, odkud maso pochází. Tím se vyhnou tomu, že vystaví své slabé, ještě skrupulemi sužované svědomí tlaku, k němuž ještě asi nedorostli.
Pavel však myslí i na další problém, i na svědomí pohanů při pozvání do jejich domu. Jestliže takový hostitel upozorní na to, že se jedná o maso z obětí, mají křesťané s ohledem na něho i na vlastní svědomí nejíst (1 Kor 10,28). Pro hostitele je totiž jedení takového masa spojeno s božstvem a Pavel s ohledem na svou víru přikazuje demonstrativní akt zřeknutí se masa. Jinak by se mohlo na základě soudu svědomí pohanského hostitele považovat jedení za implicitní vyznání božstva.
Jedná se o pastorační radu. Pro Pavla je svědomí antropologickým fenoménem. Je vybaveno schopností soudu (úsudku) a hodnotí praktikované chování vzhledem k povědomosti o dobru a zlu. Svědomí je u Pavla podřízeno Božímu soudu. Rozhodnutí svědomí druhého zasluhuje respekt a toleranci, protože pravdivost úsudku svědomí se vymyká přezkoumání někoho druhého. Pavel tak spojil řecko-římskou antiku s židovsko-křesťanským světem. Ale nekoncipoval systematické učení o svědomí.
Asi nejdůležitější jeho text o svědomí jako o společné morální instanci lidí lze označit Řím 2,14n. Pavel zdůrazňuje, že u Božího konečného soudu bude rozhodovat konání smyslu zákona, ne jeho vlastnění. Naplňování zákona je proto možné i pro ty, kteří jej nevlastní ve formě tóry, protože znají už od přirozenosti jeho centrální obsahové požadavky. Mohou i tak poznat Boží vůli. Bůh jim totiž zapsal do srdce to, co zjevil Židům v psané tóře. Je tedy možné přirozené morální poznání Boží vůle a její uskutečňování v praktickém konání. Na vlastnění tóry nezávisí zásadní schopnost člověka rozlišovat mezi dobrem a zlem. Záleží ale na svědomí. Svědomí se zde chápe jako všeobecně lidský fenomén, který nevzniká teprve spolu s vírou v evangelium. Přesto jde Pavlovi hlavně o vztah člověka k Bohu, a to jako živý protějšek Boha v kontextu milosti a ospravedlnění, vykoupení a spásy. Zajímá se také o otázku, co s těmi, kteří bez vlastní viny neznají Boží zákon, kteří nikdy neslyšeli o Bohu křesťanů nebo o Ježíši Kristu, nebo sice slyšeli, ale jen způsobem, který vede jen k povrchnímu poznání či získání informace, ale nikdy k existenciálnímu zasažení ve smyslu zkušenosti víry, jež se člověka skutečně dotýká. (Na to navazuje i text II. vatikánského koncilu LG 16; Ad gentes)
Svědomí sice pochází od Boha, ale není Bohem. Je zde souvislost vztahu svědomí a víry: Řím 9,1 – Pavel chápe svědomí jako přezkoumávající instanci, která stojí kriticky vůči já člověka a jejíž zanedbání nebo nerespektování může vést k vážnému ohrožení víry (1 Tim 1,18n.). Pavel také poukazuje na to, že svědomí není bezprostředním interpretem Boží vůle, čímž se má předejít názorům, které unáhleně a neprávem ztotožňují svědomí jednoduše s Boží vůlí. Život zde a nyní je oblastí, v níž se musí člověk osvědčit prostřednictvím mravního jednání. Svědomí tak podle Pavla přísluší úkol být někým ,kdo drží předběžně místo pro Boha. Svědectví svědomí (Řím 2,15) je rozdílné od svědectví Božího Ducha (Řím 8,16) tím, že svědomí dosvědčuje „jen“ mravní jednání člověka v tom zde a nyní, Duch Boží posuzuje ale situaci člověka před Bohem v konečném soudu. A i když svědomí posuzuje mravní jednání člověka už zde a nyní z perspektivy tohoto konečného soudu, který ještě nebyl vysloven (Řím 2,14), nemůže ale předjímat či dokonce nahradit definitivní-poslední soud Boží o člověku (1 Kor 4,4n.).
Pavel zastává svobodu svědomí, protože se cítí být zavázán duchu evangelia Ježíše Krista, který povolal lidi ke svobodě. Podle toho odůvodňuje absolutní a nedotknutelnou svobodu vlastního svědomí vůči svědomí každého druhého (1 Kor 10,29). Úplné propuštění svědomí osvobozeného evangeliem do jeho vrozené (jemu vlastní) odpovědnosti před Bohem má své důsledky. Požaduje se uznání svobody a zodpovědnosti svědomí bližního při praktickém zacházení s ním i při hlásání. Evangelium totiž svědomí osvobozuje, ale nenutí ho. Křesťan má tak plné oprávnění jen pro posouzení stavu svědomí ohledně sebe sama. Svobodu svědomí potom přisuzuje v plném rozsahu každému člověku.
V popavlovských spisech se význam posunul. Pojem svědomí je opatřen často atributy: „dobré svědomí“ (Sk 23,1; 1 Tim 1,5.19; Žid 13,18; 1 Petr 3,16.21), „čisté svědomí“ (1 Tim 3,9; 2 Tim 1,3), „špatné svědomí“ (Žid 10,22), „neporušené svědomí“ (Sk 24,16). Dobré svědomí má ten, jehož mravní jednání odpovídá daným normám. Odchýlení se od dané normy vede ke špatnému svědomí a když člověk prostřednictvím toho nedojde k nahlédnutí a obrácení, také ztrátu víry ve smyslu dodržování pravého učení. Dochází tak k zúženému chápání pojmu svědomí, které dává do pozadí autonomní rozhodovací funkci svědomí a redukuje jeho sebekritickou funkci na kontrolu určitého dodržování morálních předpisů, které se již předpokládají a jsou považovány za bezpochybně platné, a na výzvu k víře.
Svědomí je tak instance morální závaznosti, která stojí tváří v tvář každému člověku a posuzuje vlastní jednání nebo jednání druhého podle toho, zda se shoduje se jeho etickými či náboženskými přesvědčeními. Jako takové je odlišné od rozumu jako přirozeného orgánu poznání toho, co je etické. Taky odlišné od víry jako vědomí Boha darovaného skrze milost. To také vysvětluje, proč může Pavel mluvit o svědomí jako o všeobecně lidském fenoménu, jenž je přesto pro věřícího křesťana místem jeho zodpovědnosti vůči Bohu. Pro Pavla není svědomí jednoduše vnitřním hlasem člověka, ani hlasem Božím v něm; je personifikovanou, objektivní instancí, která stojí nad ním a dosvědčuje vůči němu pravdu jeho jednání, která se s konečnou platností ukáže v Božím eschatologickém soudu.
Co pod tímto pojmem Pavel rozumí? Lze u něho rozlišit dva aspekty: v antropologickém ohledu je pro něho svědomí instancí v člověku , která přezkoumává soulad jednání s požadavky zákona, jež jsou poznány rozumem a zapsány člověku stvořitelem do srdce; v teologickém ohledu se mu svědomí jeví jako reprezentant Boží před člověkem, který mu přisuzuje poslední identitu, kterou nemůže získat sám ze sebe. Za nejdůležitější místo, v němž Pavel mluví o svědomí jako o morální instanci v člověku, je 2. kapitola Řím (Řím 2,14n.).
Nejprve je potřeba si uvědomit kontext, v němž je text napsán. Pavlova samozřejmá řeč o svědomí a přirozené schopnosti morálního poznání každého člověka je totiž vložena do řetězce teologické argumentace, která se jako červená nit objevuje v prvních třech kapitolách Řím. V této první části listu Pavlovi jde o otázka spravedlnosti z víry. Jeho pointa se polemicky zaměřuje na interpretaci zvláštního postavení Židů v dějinách spásy: a sice, že příslušníci vyvoleného národa dosahují spásy za ulehčených podmínek, pouze na základě zákona. Proti takovému náboženskému privilegovanému vědomí formuluje Pavel ve 13. verši 2. kapitoly zásadu, která vymezuje rámec, v němž se pak ozřejmuje funkce svědomí: před Bohem nejsou spravedlivý ti, kteří slyší zákon, ale ti, ho konají. Pouhé vlastnění zákona nezachraňuje, když k tomu nepřistupuje odpovídající konání podle zákona. To, že lidé konají to, co je mravně přikázané, se vyskytuje i mezi pohany, třebaže to konají zcela přirozeně, jaksi sami od sebe. Zatímco Židé poznávají zákon thesei, prostřednictvím promulgace a hlásání, poznávají ho pohané physei, od přirozenosti, takže Pavel ve verši 14 dokonce řekne, že jsou si pohané sami sobě zákonem.
Pavel k tomuto odůvodnění ještě připojuje, že jsou pohanům požadavky zákona zapsány do srdce, o čemž podávají svědectví jejich svědomí a jejich vzájemně se obviňující a obhajující myšlenky. Na této výpovědi je důležité především to, že Pavel dává do vztahu svědomí a reflektující myšlenky ve vědomí člověka s požadavky zákona zapsanými do srdce. Funkcí svědomí je tak v první řadě to, že je testovací instancí v člověku, která mu oznamuje soulad jeho jednání se zákonem, nebo ho usvědčuje z rozporu, do něhož se dostal skrze své praktické konání vůči zákonu. Jinými slovy je svědomí neutrálním tribunálem, který může obžalovat i někoho zprostit (viny), osvobodit (rozuměj obžalovaného). Jedná se tak o závaznou instanci toho, co je etické, která dohlíží na soulad jednání s požadavky zákona, jež jsou poznány rozumem a člověku zapsány do srdce. Je tedy odlišena od přirozeného mravního rozumu a poznání i od vyznání víry.
Nejčastěji mluví Pavel o funkci svědomí jako přezkoumávající instanci v člověku v jeho pozitivním zaměření, jež potvrzuje autenticitu konání. V Řím 9,1 například Pavel říká: „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém.“ Jeho svědomí, které zde Pavel uvádí v nápadném odstupu k sobě samému jako svědka, jenž je od něho rozlišitelný, mu přitakává a posiluje jeho nárok, dokonce zaručuje pravdu jeho apoštolského poslání. A protože si je Pavel vědom toho, že zůstal ve svém životě a působení věrný tomu, co hlásá slovy, může ve 2 Kor 4,2 klidně a s jistotou povolat za svědka celý svět: „Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme Boží slovo, nýbrž činíme pravdu zjevnou a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.“ Nevedou ho strach z lidí a ustrašené ohledy, ale jen zodpovědnost za evangelium, které mu bylo svěřeno. Proto volá do veřejného boxu pro svědka své svědomí, jež bdí nad ryzostí a upřímností jeho úmyslů a potvrzuje mu před Bohem a lidmi zodpovědnost jeho jednání.
Na konci Řím uvádí jakousi formuli dobrého svědomí. S ohledem na rozdílné hodnocení určitých kultických jednání a náboženských praktik tam říká: „Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.“ (14,23). Význam svědomí se tak překrývá prožitkem víry. Kde tedy člověk naslouchá poselství svého stvořitele a staví svůj celý život do uskutečňování víry, do důvěřujícího ano své zodpovědnosti s Bohem, tam je už dán náboženský dialog, v němž se přirozenou silou hlásí svědomí. Jednat na základě víry, je pro Pavla identické s jednáním z nejhlubšího přesvědčení, jak je to obsaženo v řeckém slově pistis, které zde Pavel pro víru používá. Toto slovo lze tak přeložit jako věrnost, důvěru nebo přesvědčení. Pavel by rád tedy citovaným veršem – „A cokoli není z víry, je hřích“ - řekl: pro mravní kvalitu lidského jednání je rozhodující přesvědčení, které tvoří základ, podle něhož někdo jedná.
I tam, kde na sebe narážejí různá přesvědčení a dochází tam v obci ke konfliktu, jako například v otázce dodržování určitých předpisů ohledně jídla, zůstává svědomí jedince, které je vyzvané k nalezení rozhodnutí, instancí, před níž probíhá zodpovědnost za jednání. Taková zodpovědnost zahrnuje naslouchání druhému a to, že se berou vážně jeho hlediska, i respektování jeho jiné pozice. Proto Pavel požaduje v Řím 14,1-3: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všechno, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, ať neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého.“
Tyto závěry vedou už k druhé myšlence Pavlových výroků o svědomí: a sice k úzkému vztahu svědomí k víře. Svědomí je tedy morální instance k posouzení vlastního jednání daná spolu s lidským bytím. Zároveň je místem, na němž si jedinec uvědomuje svou zodpovědnost před Bohem. Pro Pavla je svědomí jaksi Božím reprezentantem před člověkem. Svědomí zastupuje místo Boha, ale ne způsobem, že poznává bezprostředně jeho vůli a v tom že přejímá zvažující úkol praktického rozumu. Jinými slovy: pro Pavla není svědomí bezprostředním nebo přímým interpretem Boží vůle nebo Božího zákona. Požadavky zákona zapsané do srdce člověka může člověk poznat prostřednictvím svého rozumu. Jako konkrétní schopnost mravního úsudku je ale postaveno na stranu lidského rozumu a poznatků víry. Svědomí dosvědčuje nepodmíněnost mravního požadavku, za nímž stojí pro věřícího člověka volání transcendentního Boha.
Přesto není pro Pavla svědomí absolutní veličinou. Ano, je v teologickém ohledu sice Božím reprezentantem; ano, Pavel uznává svědomí na antropologické rovině jasně jako nedisponovatelnou instanci v člověku, a to instanci úsudku toho, co je etické, a instanci s poslední závazností. Svědomí se ale může, objektivně viděno, mýlit. Svědomí může jít špatným směrem v jeho funkci svědka i skrze chybně vedenou směrnici poznání ze strany praktického rozumu. Proto u Pavla svědomí i přes svou důstojnost a etickou závaznost podléhá Božímu výroku či rozsudku, který ho s konečnou platností zprávoplatní nebo usvědčí z rozporu se zákonem. Pavel sám si je plně jist svou věcí a není si vědom žádné viny. Přesto v 1 Kor 4,4, resp. snad lépe už 1 Kor 4,3-4 konstatuje: „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán.“ A můžeme ještě klidně doplnit 5. verš: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“
Vědomí si toho, že taky nemůže prostřednictvím svědomí předjímat budoucí Boží soud, chrání jeho svědomí před samolibou spokojeností a staví jej zároveň pod poslední výhradní právo.