8.6.3 Dimenze svobody
V souvislosti s pojmem a koncepcemi svobody se vyskytují různé typologizace: v návaznosti na Kantovo rozlišení transcendentální, praktické vnitřní (učení o ctnosti) a praktické vnější (právní učení) svobody se rozděluje politická („reálná“, vnější, speciálně politická svoboda člověka), morálně-praktická („praktická svoboda“ v kontextu mravního určení vůle)
a transcendentální dimenze svobody (otázka po ospravedlnění svobody vzhledem k obecné kauzální souvislosti přírody); dále se rozvíjí na základě ohrožení svobody prostřednictvím rozmanitých forem nátlaku (donucení) a násilí (constrains, compulsions a coercions) internal negativ, internal positiv, external negativ a external positiv freedom (interní negativní, interní pozitivní, externí negativní a externí pozitivní svoboda); na základě předchozí čtyřnásobné typologie se doporučuje kompletní a jednotné popsání struktury pomocí schématu (A) je svobodné od (B) konat nebo nekonat nebo být nebo mít (C) kvůli, na základě, ve světle (D), přičemž platí, že (A) se vztahuje k osobám schopným jednat, (B) jedná s negativní vnitřní
a nebo i s vnější svobodou, (C) znamená svobodu rozhodnutí o činu, (D) odkazuje na pozitivní vnitřní a vnější svobodu.[1]
Negativní interní svoboda spočívá v nepřítomnosti psychických a fyziologických překážek a zábran, a tak v nezávislosti na vnitřním určení přirozenosti nebo psychofyzických mechanizmech, jakými jsou například tělesné potřeby, pudy, sklony, psychické patologie, které by člověku bránili v tom, aby byl subjektem svého chtění a jednání.
Pozitivní interní svoboda ve smyslu svobody vůle a rozhodnutí (liberum arbitrium) je přítomna tehdy, když se vyskytují všechny interní (psychofyzické) faktory jednání
a podmínky, které přispívají k tomu, resp. umožňují, že člověk i přes přirozené danosti a vlivy
a navzdory jim určuje sebe na základě rozumu, stanovuje si vlastní cíle a prostředky k dosažení těchto cílů, popř. je volí k sledování svých zájmů a vůbec vytváří hodnotové orientace a může nastolovat řád či určovat pravidla, za něž pak nese zodpovědnost. Člověk je sám původcem svého určitého a ne jiného chtění (So-und-nicht-anders-Wollen). Hovoří se
o svobodě volby či rozhodnutí, jež spočívá ve schopnosti se rozhodnout pro určité chování nebo jeho opomenutí, pro určité jednání, resp. mezi obsahově určitými protiklady, které se ukazují prostřednictvím poznání.[2]
Autonomie se určuje jako vlastnost lidské vůle vytvářet si spontánně obsahová určení vůle.
U vnější svobody jde o uskutečňování učiněného rozhodnutí, resp. o realizaci určitého konkrétního rozhodnutí vůle. Jde tedy o prostor pro jednání vůle, přičemž se opět rozlišuje negativní a pozitivní aspekt svobody jednání:[3]
negativní vnější svoboda spočívá v nezávislosti na vnějších nátlacích (donuceních) či překážkách, které omezují či determinují jednání a které brání subjektu jednání v tom, aby konal to, co chce. Tento rozměr svobody spočívá tedy v nezávislosti na vnějším určení přirozenosti (fyzická svoboda), jež stojí v cestě realizaci chtění a stanovených cílů, v nezávislosti na osudu, prozřetelnosti a náhodě, prostřednictvím nichž by se omezoval či dokonce zcela odstranil prostor pro jednání subjektu. Negativní vnější svoboda ve smyslu politické či společenské svobody spočívá v nezávislosti na politické moci i na tlacích (donuceních) společenského života, které jako překážka jednání pocházejí z nadindividuálních, jaksi přirozeně daných sociálních a kulturních struktur, institucí, norem či konvencí. Tato svoboda je dána také tehdy, když vlastnímu konání a chtění neodporuje právní nebo mravní zákaz a jednání je proto právně dovoleno (legalita, právní svoboda), popř. když odpovídá étosu. Úsilí o nezávislost na sociálním nátlaku (donucení) odpovídá myšlenka osvobození (liberatio) od světonázorových, politických, společenských, ekonomických, náboženských, kulturních (tradic) nátlaků (donucení). Svoboda se tak stává programem humanity. Program osvobozování je motivován a nesen nárokem svobody, jenž se interpretuje přirozenoprávně, a v důsledku toho, na základě formálně stejné svobody a důstojnosti všech, je třeba utvářet politickou obec jako systém koexistujících svobod tak, aby byla uznána negativní práva jedince na svobodu (svoboda svědomí, vědy, výuky, tisku atd.) vůči vlivu státu a společnosti jako prepozitivní práva na ochranu (obranná práva) a aby se skrze politickou obec pro všechny zaručil prostor pro jednání formálně stejných svobod. S odvoláním na Kanta se uvádí, že svoboda (nezávislost na nutící svévoli každého), pokud může podle všeobecného zákona existovat se svobodou každého druhého, je jediným, původním právem, přiznaným každému člověku silou jeho lidství. Toto představuje základní myšlenku moderního étosu lidských práv i důvod ospravedlnění nutnosti demokratického ústavního státu, v němž se zaručují prostory pro svobodu občanů prostřednictvím společně ujednaného práva (zachovávání právního státu) a mocenského monopolu státu jako prostředku zachování míru, dále skrze politickou participaci (demokracie), pozitivní práva na nároky (sociální stát) i princip subsidiarity. Možnost svobody jedince ve státě přitom zůstává vázána na částečné zřeknutí se svobody.
Pozitivní externí svoboda spočívá v tom, konat skutečně to, co člověk podle možnosti může, a tak také prosazovat prostřednictvím jednání ve skutečnosti to, co by měl a chtěl, uskutečňovat stanovené cíle, resp. uspokojovat vlastní potřeby a moci naplňovat svá přání. Může se jako reálná možnost utvářet svým jednáním individuální i společný světa života - tedy přírodní i sociální prostředí - označovat jako svoboda jednání (libertas agendi) nebo svoboda činu (libertas actionis). S ohledem na sociální a politické rámcové podmínky pro jednání spočívá pozitivní externí svoboda ve skutečné participaci na politickém procesu utváření mínění a vůle (občanská práva na svobodu, resp. politická participační práva), v etablování spravedlivého politického a sociálního řádu a v aktivním spoluutváření vlastní společenské politické sféry, jež je odlišná od státu (občanská společnost).
[1] Srov. WILDFEUER Armin G.: op. cit., 353.
[2] Srov. tamtéž 353-354.
[3] Srov. tamtéž 356-358.