Týden 14
14. Týden - 6.12. 2010:
Etické teorie: Kant a jeho současné aplikace nebo reakce
A. KANTOVA ETICKÁ TEORIE
B. TEORIE ROZVÍJEJÍCÍ KANTA
C. TEORIE ZAMĚŘENÉ PROTI KANTOVSKY
A. KANT
Zejména dílo "Základy metafyziky mravů". Kant vychází se z pocitu že morálka je jistě povinnost, že nehodnotíme morálnost podle úspěchu, ale podle snahy, že se zpravidla nevyplatí jednat morálně, a že morálka tedy musí přijít z vnitřního přesvědčení.
Mravnost pro Kanta nemá nic společného se štěstím, jak to bylo u utilitarianismu.
Vůle je projevem rozumu, ne citu, a proto může způsobit mravně hodnotné činy.
Kant rozděluje teoretický (poznání) a praktický rozum (jednání): praktický rozum slouží dobré vůli.
Dobrá vůle je motiv, který v nás sice vyvolává pocit dobrého člověka, ale jednat z dobré vůle znamená jedna rozumně ze svobody, nebo svobodně podle rozumu. Rozum odděluje všechny lidi od zvířat. Jednat z rozumu znamená jednat se souhlasem všech lidí. Díky tomu může stanovit obecné imperativy – všem přístupné příkazy či zákony.
Náš vnitřní zdroj morality musí být ne náklonnost, ale obecně platící rozum vycházející z nás.
Výsledkem je tzv. kategorický imperativ - jednej podle té maximy, která by se mohla stát univerzálním zákonem. Pozor, nejedná se o morální princip, ale spíše o metodologický návod, jak hodnotit jednání.
Imperativy jsou totiž buď
– hypotetické ... tj. k nějakému účelu, za určité podmínky, nebo s určitou výhracou
– kategorické ... tj. bezpodmínečné (např. jednej podle té maximy, po níž bys mohl zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem, nebo „jednej tak, abys jednal se sebou a s druhými jako s účelem a ne jako s prostředkem“ a další ...
Problémy k úvaze a kritika Kantovy etiky:
- jde o formální příkazy, ne o konkrétní etiku?
- existuje obecně platný „rozum“ (logika)
- lze vždy eticky obhájit např. splnění slibu?
- jak rozhodovat mezi dvěma mravními povinnostmi, které jsou v konfliktu?
- musíme být morální stejně tak, jako 2+2 jsou 4? Lidé si mnohdy „racionálně“ volí zlo
- z obecnosti a závaznosti rozumu si mohu v rámci společnosti vyargumentovat – rozumově zdůvodnit – každé jednání: není pak Kantova etika vlastně sociální – diskurzivní – komunikativní etikou?
- oceníme zdůraznění motivu pro morální hodnotu činu oproti výsledku?
- máme dostatečnou mravní představivost pro zobecnění konkrétního případu? Ta mnohdy chybí a je zdrojem zla
- platí Kantův předpoklad obecné morálky pro všechny?
- Kant předpokládá, že rozumový důvod pro konání činu je už to, že nemohu rozumově zdůvodnit nevykonání takového činu. Je to dostatečný důvod?
Literatura: Vacura: Problém jednání, In: Fischer a kol. Úvod do filosofie pro pomáhající profese, Švec Nečasová, 2001. Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001. Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004. Robinson, Garratt, 2004, str. 80nn,
B. TEORIE ROZVÍJEJÍCÍ KANTA
Etika povinnosti -William Ross
Ross předpokládá, že existují v našem jednání některé zásadní povinnosti, které jsou intuitivně všeobecně zřejmé a které zpravidla mívají v našem jednání vždy navrh - pokud však nejsou v konfliktu s jinými zásadními povinnostmi. Proto o nich mluví jako o povinnostech "na první pohled" (prima facie). Domníval se, že každé dilema má nějaké jasné řešení, jen jde o to je najít (byl mravním realistou). Je třeba tyto povinnosti hledat a zásadně je dodržovat jako povinnosti.
Etika distributivní spravedlnosti – J Rawls
Rawls ve své teorii požaduje dvě deontologické zásady (obdoby povinnosti):
- zajistit co největší míru svobod, které by byly možné pro všechny
- pokud je třeba ji narušit, pak sociální a hospodářské nerovnosti ve společnosti musí jedincům nejméně obdařeným přinést co největší užitek. Sociální a hospodářské nerovnosti ve společnosti musí být spojeny s úřady a pozicemi ve společnosti, které jsou otevřeny všem podle zásady rovnosti šancí
Jedná se o kombinaci stejného přístupu ke svobodě a k rozdílném přístupu k rozdělování hospodářských a sociálních statků ve společnosti. Jako by kantovský přístup byl kombinován se sociálním zohledněním situace jedince (těch méně obdařených).
Uvádí ji v knize Teorie spravedlnosti (1971).
C. TEORIE ZAMĚŘENÉ PROTI KANTOVSKY
Etika ctností
Kritériem etické správnosti činu není dodržení nějakého abstraktního principu povinnosti nebo maximalizace účinku jednání pro získání dobra, ale kritériem mravní správnosti jednání je takové jednání, které by učinil ctnostný člověk. Tato teorie je rozvedením Aristotelovy etiky ctností do současnosti. Podle Aristotela má lidský charakter určité vlastnosti nebo dispozice, které standardně vedou člověka k určitému morálně žádoucímu jednání - jednání ctnostného člověka.
Tedy člověk nejedná eticky správně kvůli dodržování stanovených norem (např. s ohledem na užitek, slast, povinnost atd,) ale jedná tak proto, že je takovým člověkem - tedy ctnostným člověkem.
Důvod k obratu na tuto Aristotelovu teorii ctností (viz např.Thompson 2004, str. 68-71) je mnohdy uváděná praktická nepřijatelnost Kantových a utilitarianistických principů eticky správného jednání.
Ctnostný člověk je ten, jehož jednání je zpravidla hodnocené jako přijatelné v daných podmínkách, vedoucí k dobrému způsobu žití, rozkvětu života. Někteří považují ctnostný způsob života závislý na prostředí, době atd.
Aristoteles rozlišoval intelektuální (např. rozumnost, moudrost) a etické ctnosti (statečnost, uměřenost, pravdivost ...). Mezi etické ctnosti se dnes zpravidla počítají integrita, odvážnost, loajalita, pravdomluvnost, moudrost, laskavost a mnoho dalších. S těmito vlastnostmi lidé jednají ne kvůli nějakým mravním principům nebo kalkulům, ale právě proto, že jsou lidmi, kteří např. mluví pravdu nebo je jejich jednání ve shodě s jejich přesvědčením atd.
Literatura : např. Nečasová Úvod do filosofie a etiky pro soc. práci. 2001, dále např. Banks, 2001, str 42-50. Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001, str.129 nn. Thompson 2004, str. 68-71. MacIntyre, Alasdair. Ztráta ctnosti : k morální krizi současnosti. Praha : OIKOYMENH, 2004, Sociální práce/Sociálna práca 3/2010, O Aristotelově pojetí ctností např. Vacura, M. Problém jednání In: Fischer a kol. Úvod do filosofie pro pomáhající profese, JABOK 2008.
Etika péče
Je zaměřená na jednání vycházející z hluboké tendence péče o druhé, spíše než na jednání vycházející z principu spravedlnosti (zpravidla spojovaného s dominantním mužským způsobem uvažování). Teorei je založená na Kohlbergově modelu morálního vývoje jedince, který upravuje jeho žačka Gilliganová.
Běžná normativní etika je založená na určitém pojetí spravedlnosti a proto vede k oddělování lidí - díky východisku z pevně daných principů, ze společenských vztahů, smlouvy, odstupňovaných hodnot, povinností, svobody jednotlivce dělat pouze to, co sám uzná za vhodné. Etika péče (ethics of care) naopak protěžuje včlenění jednotlivců do společenství, meziosobní vztahy, spolupráci a komunikaci mezi lidmi.
Etika péče sama o sobě je však vystavena nebezpečí způsobení škody v důsledku svých principů (např. péče nezohledňující nebezpečí rasismu, přehnaná péče nerespektující autonomii nebo zodpovědnost jedince atd.)
Literatura: Nečasová, 2001, str 39. Dále Nečasová, Dohnalová a kol. In: Sociální práce/sociálna práca 3/2010.