1. ÚVODNÍ  PŘEDNÁŠKA    -   6.9.2010

A) předběžné organizační  poznámky

data zápočtových testů  1.11.2010 a 3.1.2011

hodnocení ke zkoušce: min. 70 bodů (odp.E.),

rozložení studijních povinností k zápočtu a zkoušce :

zápočtové testy: min 30 bodů za oba, max. 50 bodů    

eseje nebo prezentace max po 25 bodech

ústní zkouška max 2x 25 (tj. 50 bodů)

B) etika a běžný život

Film Smradi (mladá rodina na venkově adoptovala 2 rómské kluky, pak se jim narodil vlastní syn).

Scéna: Matka hovoří se sousedkou; ta se jí ptá, proč si ty kluky vzali. Odpověď:"protože se jim přese má pomáhat…"

Další zajímavé prvky v scéně (a nejen v ní): mít rád více vlastní dítě než adoptované; "vy jste také matka"; …

Úkol: v čem jsou výš zmíněná rčení zajímavá z hlediska etiky (aniž bychom ji ještě definovali?)

Navrhněte další výrazy, pojmy a souvislosti z filmu či života, které mají co do činění s etikou.

Zjistíme například, že se bude v nich objevovat řada výrazů jako - má se něco dělat, slíb, spravedlnost, důvěra, ublížení …

2. PŘEDNÁŠKA    -   13.9.2010

Základní literatura k úvodu:

Fischer, Milfait, Etika pro sociální práci, Jabok, 2008, zejm. 1.kap.

Fischer, O. Etika jako cesta k radosti ze sociální práce. In Etika a lidská práva v sociální práci. Praha: CSSP, 2008, s. 9-15.

Anzenbacher A., Úvod do etiky.  Kap. 1

Jankovský J, Etika pro pomáhající profese. Kap 2

Thompson M, Přehled etiky,

A) organizační  poznámky

Salybus - zde vše podstatné uvedeno

- (data zápočtových testů  1.11.2010 a 3.1.2011) - v případě neúčasti na prvním testu náhradní termín bude při druhém termín, při neúčasti na druhém zápočtovém termínu bude nabídnout 1 náhradní termín testu v druhé části zkouškového období.

- termíny zadání a odevzdání esejí či prezentací (zájemce prosím o náměty na práce emailem)

- témata k esejím a prezentacím lze volit z nabídky v sylabu nebo dle vlastního zájmu (podléhá schválení)

- veškeré práce je třeba poslat do odevzdávárny, prezentace s předstihem emailem

- literatura ke kurzu (povinná Fischer, Milfait. Etika pro sociální práci, doporučená k teoriím etiky Thompson, Přehled etiky,  další literatura v sylabu pro dílčí témata a rozšíření obzoru

- program kurzu - tématický postup: viz sylabus

- poznámky ke psaní esejí - viz sylabus

B) etika - mapa podstatných témat oboru

Viz prezentace.

Kurz se bude soustředit jen na některá ze zmíněných témat.

Metoda postupu: Praxe. Obecná etika. Dopad do (profesní) praxe.

C) první poznámky k etice

Viz prezentace.

Úkolem je vystihnout, co je etika. Pro řadu přístupů a definic je toto vystižení; je proto třeba si být vědom toho, co mají tyto přístupy společné, a kde se mohou lišit (např. společné je, že jde v ní o blaho nebo újmu, odlišné, zda jde o jednání nebo jen o chování nebo  "jen" o city, zda jde o újmu zvířatům nebo lidem).

Úkolem je formulovat eticky významnou větu - otázku - problém - dilema. Rozlišení níže.

Rysy etiky - etik.

D) další pojmy k etice

kontextově založená etika -  principálně založená etika

proaktivní  přístup k etice  -  defensivní přístup k etice

legalisticky pojatá etika - nad-legalisticky pojatá etika

3. PŘEDNÁŠKA    -   20.9.2010

 Literatura - viz minulé téma.

A) shrnutí a myšlenky k úvaze z minulého tématu

Etika je filosofická disciplína (tzv.praktická filosofie, tedy filosofie zkoumající jednání), jejíž náplní je uvažovat o lidském jednání z hlediska jeho přijatelnosti, správnosti, vhodnosti, opodstatněnosti s ohledem na přínos nebo újmu pro dobro člověka.

B) etika - vyjasnění hlavních pojmů (etika, morálka, mravnost)

Pozor na pojmy etiky a morálky: Morálka předpokládá znalost základních mravních principů (jedince, nebo společnosti, profese atd..). Etika jejich znalost nepředpokládá, jde spíše o nástroj jejich zkoumání.

C) různé "etiky"

Tady pozor: slovo etika se užívá jak k označení žádoucího jednání (tj etické), tak pro označení, které je sovu povahou etické (tj zkoumatelné z  etického hlediska). Tedy může existovat více způsobů, jak zkoumat jednání, které je svou povahou etické.

Etiky nějak zaměřené - oproti etikám z něčeho vycházejícím (profesní, křesťanská…). Vztah k etosu.

D) co dělá etiku etikou?

Zde je třeba udeřit hřebíček na hlavičku: abychom mohli mluvit o etice, je třeba předpokládat (vzít za princip)

- svobodu, rozumnost, a vztah k dobru (v etickém smyslu slova - viz později kap. o dobru.

E)  eticky citlivé komunikace

Zde si všimněme, že způsobem mluvy dáváme najevo ke komu a o čem mluvíme: zda o druhém jako o osobě, či o věcech atd…

F) svědomí

Chápejme především jako schopnost člověka

G) další pojmy k etice

Etika a čin, stav věcí, osoba

Svědomí

Morálka

Etika

Mravnost

Étos

Základní východiska etiky obecně

Správný, špatný, dobrý, nesprávný

Bioetika - její etos, principy

Náměty k přemýšlení

Článek K. Šipra o bioetice (časopis Bioetika, 2004)

Na čem stojí bioetika jako speciálně zaměřená etika?

Jak se liší od křesťasnké etiky?

Má bioetika nějaký étos?  Nebo je pouze charakteristická tím, že řeší otázky (vzniku) lidského života?

4. PŘEDNÁŠKA    -   27.9.2010

Fundamentální etika I

 Základní literatura:

Fischer, O. Etika jako cesta k radosti ze sociální práce. In Etika a lidská práva v sociální práci. Praha: CSSP, 2008, s. 14.  (základní poznámky)

Machula, T. Etické teorie …. In Fischer, Milfait, Etika pro sociální práci…Kap.4, zejm. 4.1 a 4.2

Machula, T. Sebeurčení …. In Fischer, Milfait, Etika pro sociální práci… Kap.9, zejm. 9.4.

Anzenbacher A., Úvod do etiky.  Kap. 1, 4,5,6,7

Thompson, M. Přehled etiky.

Šprunk, K. skriptum (knihovna Jabok)

A) Vysvětlení pojmu:

Fundament = základ, základní prvek.

Jde o takové studium etiky, které se zaměřuje na základní prvky (fundamenty) toho, co s etikou spojujeme. Zejména tedy naše pojmy, slova, postřehy, úvahy, pocity. Které pojmy to mohou být?

Zde učiníme pouze výběrový exkurz do těchto pojmů. Na nich si ukážeme, zda a v jaké konstalaci tyto termíny s etikou vůbec souvisí.

Tím se o etice, resp. o jejích dílčích základních součástkách, dozvíme.

Jedná se o přístup, který je typický pro kontinentální, zejména německou tradici. Viz např. Anzenbacher (Úvod do etiky, Úvod do filosofie).

B) Mravní dobro

Ontologické dobro   - vnitřní dokonalost věci jako takové

Mravní dobro  - má dva aspekty

První aspekt hodnoty (má největší hodnotu tím, že je hodnotou o sobě samé)

Druhý aspekt  cíle   (mravní dobro směřuje k dobru jako takovému)

Literatura: např. Etika pro soc. práci (Machula), dále např. Nečasová, 2001 Str.14,  Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001. 69 a 70.

C) Svědomí

Definice svědomí:

Kant je zase viděl v rozumu, jako oblast vědomí předcházející činnost, tzv. praktický rozum

T.Akvinský (Synderesis, Sapientia, Scientia)

Literatura: např. Etika pro soc. práci,

Nečasová, 2001, s 15.          Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001, kap. 3 a zejména kap. 4. Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004. kap 6.2.  Thompson kap 15.   Příkazský kap. 5.3.2.

Fischer, O. Etika jako cesta k radosti ze sociální práce. In Etika a lidská práva v sociální práci. Praha: CSSP, 2008, s. 14. 

Vacura M.  in FIscher Úvod do filosofie pro pomáhající profese.

D) Norma 

Tématem je otázka, zda vůbec může existovat společná norma pro etické jednání, a co může být tou normou.

Mravní normy musí být nějak ukotveny ve smyslu lidství, v antropologii, a od nich se odvíjí a jsou aplikovány na konkrétní situaci – viz Anzenbacher, str 240.

Způsoby, jak jsou stanoveny normy a navázány na onen smysl lidství, záleží na jedinci: Např.

Aristoteles -. mravní činnost je ta, která je řízena esencí člověka (Etika Nikomachova EN I, 7)

T.Akvinský) - zdrojem norem je apriorní mravní zákon. Nazývaný přirozená zákon.

Kant: vše obdařené rozumem je podřízeno zákonu

Anzenbacher Úvod do etiky,  str. 112 rozlišuje roviny lidského jednání, na kterých je patrný vztah étosu a svědomí v oblastech 

-          moralita: dobrý a špatný  - rozhoduje osobní hodnocení

-          mravnost (etika)  : správný a nesprávný – rozhoduje souhrn dominujících norem

-          právo (legální systém): legální – nelegální : rozhoduje právní systém

-          víra (vztah k duchovní autoritě)- dobrý skutek a hřích - vírou informované svědomí

Literatura: např. Etika pro soc. práci. Kap. Nečasová, Machula, Milfait.

Např. Nečasová, 2001, str. 16,      Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001, kap 5,    Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004,   kap 6.3

E) Samostatné úkoly  - kontrolní otázky

Proč je dobro v etice důležité?

Co je dobro? Jak je stanovíme?

Stačí jednat podle svého svědomí, aby to bylo eticky správné jednání?

Na čem záleží, zda něco je nebo není považováno za eticky správné?

5. PŘEDNÁŠKA    -   3.10.2010

Fundamentální etika II

A) Ctnost

Je zdatnost, schopnost, dobrá vlastnost či trvalá dispozice konat dobro – viz definice dobra – navzdory překážkám. Tento termín se snaží vyjádřit nutnou souvislost vztahu rozumu a smyslu.

Zpravidla je ctnost považována za vlastnost získaná cvičením a lze ji opět ztratit.

Klasický pojem ctnosti (4 kardinální ctnosti podle Platóna)

Platónovy ctnosti odpovídají složkám (mohutnostem) duše

-        Rozum  .... vede k moudrosti, teoreticky, dozráním

-        Vznětlivost  ... pomocí moudrosti vede k vztahu k pravému dobru

-        Dychtivost .... vedená ke statečnosti a postupuje k uměřenosti.

-        Spravedlnost … ctnost, která je svorníkem všech ostatních

Aristoteles

-  Rozlišení rozumových ctností -  neměnných a měnitelných a mravních (etických) ctností

-        Jde o charakteristiku aplikovanou ve 3.osobě.

-        U mravních ctností rozlišovat střed, vyváženost ctností (Viz též nauka o "středu" - rozuměj snaha o vyrovnanost jednotlivých ctností)

Literatura ke studiu: Etika pro sociální práci (et. teorie), Thompson (kap.Aristoteles),  Anzenbacher Úvod do etiky,  str. 129,  Příkazský – kap 8..

Vacura in Fischer. ˇuvod do filosofie pro pomáhající profese.

B) Štěstí a smysl

Aristoteles – štěstí je to, že se člověk ve svém jednání  řídí ctnostně, tj rozumem. Toto jednání je spojeno s blažeností. Vycházejícím ze smyslu dobra.

Smysl je definován jako

1)     Přírodně animální – ve smyslu přírodní žádostivosti (hédonismu)

2)     Humánní – ve smyslu svobody, vztahu k mravnímu dobru: podle kvality morality se soudí i kvalita lidství.

3)     Dále ve smyslu

-        ohledu na druhé ... a ohledu na sebe  ve smyslu kultivace vlastních schopností 

Anzenbacher, který vychází z Kanta, Akvinského  a Aristotela,  dává jako podmínku štěstí a smyslu nutnost dosáhnout ho v rovině humanity, a to v míře odpovídající ohledu člověka na dobro druhých za pomoci rozumu a svědomí, a odhlédnutí od vlastních potřeb....

Thompson kap 6.   Anzenbacher  Úvod do etiky,  kap 7

C) Pojem povinnosti

Základ povinnosti

Existuje řada koncepcí, které stanoví základ povinnosti bez výslovného zřetele k Bohu, i když v celkové souvislosti eventuálně uznávají, že Bůh je posledním a nejvyšším základem povinnosti.

I kdybychom uznali, že něco je povinné v závislosti na něčem jiném, není možné, aby všechno bylo povinné v závislosti na něčem jiném. Musí existovat něco, co je povinné samo  o sobě. Tedy existuje-li povinnost, nutně existuje něco, co je povinné svou vlastní povahou.

Takovou skutečností, která je povinná sama sebou, je samotné mravní dobro uvažované jako hodnota (tj.vnitřní kvalita skutku).

( a to na základě prvního principu mravního řádu: Dobro je nutno konat a zla je nutno se varovat.

Mravní povinnost se zakládá bezprostředně na hodnotě.

Literatura ke studiu: :Více viz např. kapitola o etice E Kanta (ANzenbacher Úvod do filozofie, Thompson)

D) Mravní chyba

Rozhoduje předmět skutku i okolnosti skutku v tom, jaký bude mít etický dopad.

V lidském skutku rozlišujeme jednak jeho předmět, jednak okolnosti, které jsou s tímto předmětem spojeny.

Předmětem skutku rozumíme to, co jednající dělá.  

Okolnosti se týkají místa, času, osob, způsobu jednání, úmyslu, užitých prostředků.

V mravně dobrém skutku je předmět v souladu s normou mravnosti, v mravně špatném skutku je s ní v rozporu.

Některý předmět skutku je špatný sám o sobě, např. vražda,  pomluva, podvod.

E) Pojem sankce

Sankce je odměna nebo trest za zachovávání nebo překročení zákona.

Přirozená sankce záleží v odměnách a trestech, které vyplývají ze samotné povahy skutku  shodného nebo neshodného se zákonem.  Pozitivní sankce záleží v odměnách a trestech, které nevyplývají ze samotné povahy skutku, ale jsou stanoveny svobodným rozhodnutím zákonodárce. Např. zákon stanoví výši peněžní pokuty nebo délku vězení.

1. Trest jako naplnění spravedlnosti

2. Trest jako prevence

Literatura ke studiu:   Anzenbacher, Úvod do filozofie, 1991, str. 263-265.

F)  Kontrolní otázky k zamyšlení

•        Příklady, kdy rozhoduje zad se jedná o etické nebo ontologické dobro?

•        Stačí říci „to je vražda“? Nebo „to je vražda, to se nedělá“? Vysvětlete.

Platí, že některá jednání  jsou vždy špatné samy o sobě?

6. TÝDEN - praxe    -   10.10.2010

Etika na praxi -  reflexe zkušenosti z praxe.

Úkoly:

V jaké profesi jste vystupovali v rámci praxe?

V jakém dílčím oboru dané profese jste byli?

Co  bylo náplní práce v rámci Vašeho umístění. Jaký specifický aspekt profese sociální práce obnášela Vaše činnost - resp. co měla obnášet?

Jakých nedostatků nebo naopak pozitivních činů a zajímavostí jste byli svědkem?

Stanovte, jaké charakteristické rysy byly z pohledu dané profese nebo konkrétní odbornosti pro eticky správné jednání potřebné.

Uveďte kasuistiku, ze které se lze bavit o etickém problému nebo dilematu.

7. TÝDEN - Přednáška 18.10.2010

Témata:  

a) téma TEORE MORÁLNÍHO VÝVOJE ČLOVĚKA a

b) téma  METAETIKA

TEORE MORÁLNÍHO VÝVOJE ČLOVĚKA

Zákl. literatura:

Wernischová, H. Morální vývoj jedince …. In Fischer, Milfait Etika pro sociální práci. s.29…

Volný V. Vliv morální a spirituální sféry člověka na lidské jednání. In Fischer,Milfait, Etika …s 40

Studijní texty -  viz též prezentace jako osnova.

Podstatný rozměr našeho přístupu: etická dimenze psychologického vývoje člověka (osobnosti), nikoliv pouze psychologický pohled.

Jednotlivá stádia vývoje je třeba chápat jako teoretické modely pohledu na člověka a na způsoby, kterými se ve svétě z mravního hlediska člověk orientuje. Jako každá teorie, či model,  jsou i Kohlbergovy stadia mravního vývoje pouze zjednodušenou hypotézou, kterou nelze doložit. Spíše z ní lze odečíst pro mravní vývoj zajámavé postřehy.

Jaké? Např.

- jak se (postupně?) člověk dobírá autonomie?

- o co se (postupně?) opírá ve svých mravních soudech.

- a pod.

Jakou roli v mravním vývoji hrají např.

- osobní vztahy, ideály lidskosti, zážitky bolesti a slasti, zákony, konvence společnosti?

Otázky k zamyšlení

- pokud pracuji tak, aby ze mně měl učitel/nadřízený/kamarád radost, svědčí to o nějakém "stádiu" psachologického vývoje mé mravnosti?

- pokud je mi řečeno "nesmíš krást". Když nebudu krást, znamená to nutně, že jsem v konvenčním stádiu?

  METAETIKA

Základní literatura:

Anzenbacher A. Úvod do etiky.  Kap.10.

Thompson, M. Přehled etiky.

Studijní text: přednáška - viz prezentace jako osnova.

Podstatný rozměr našeho přístupu spočívá ve zkoumání povahy toho, co je v základu našeho mravního vědění, popř. mravního vědění lidí, se kterými pracujeme.

Základní pomůckou k pochopení tématu a jeho dopadu do praxe může být stať "Estetika" (Ondra) in FIscher Úvod do filosofie: zvažte, jak přistupuje k tomu, co je základem estetických hodnot Platón a jak Nietzsche.

Metaetika zkoumá další variace těchto základních východisek. Jsou -li etické hodnoty "jasně", pevně dány - pak půjde o etický objektivismus, půjde o kognitivní přístup k hodnotě dobra či  štěstí .V praxi to bude znamenat, že věřím, že dobro je (ontologické tvrzení). Mohu být nakonec i intuiconistou, který  v toto věří, ovšem s tím, že existenci tohoto dobra nedoloží racionálně (třeba jako se o to snažil Platón svým podobenstvím o jeskyni či o slunci).

V opačném případe mohu být emotivistou (třeba v duchu Nietzscheho, i když tam to je složitější) v tom smyslu, že dobro nebude než o emoci, emotivním výkřiku. Je otázka, zda stojí za to usliovat o dobro, které je pouze emotivním projevem (a v tom smyslu spíše subjektivní) a jistě nepoznatelné (nekognitivní).

Uvažte Humovo stanovisko:

je-li naše mravní uvažování vedeno touhami, poicity, a nikoliv rozumovou úvahou (ta třeba přijde následně, kdy si zdůvodním, proč jsem jednal správně, byť  za ním byl zcela neracionální emotivní impuls), mohu mravní základ toto jednání považovat za objektivní, tedy všemi nahlédnutelný?

  8. TÝDEN - Praxe  25.10.2010

Samostatná příprava na průběžný semestrální test.

        9. TÝDEN - 1.11.2010

A. Přednáška - Etické teorie (úvod)

B. Test

A. Kasuistika - modelový příklad:

"Etické důvody pro zrušení či nezrušení sociální služby"

Dílčí projednávané úkoly:

formulujte etický problém vzniklý tím, že je zde příkaz zrušít poskytování komplexních sociálních služeb v daném místě a jejich náhrada specifickou službou preventivního programu

uveďte důvody pro navržená řešení

porovnejte mezi sebou jednotlivé hodnoty

B. Semestrální test

     10. Týden  8.11. 2010 - PRAXE

Praxe: identifikace etických problémů na pracovišti. Volba vhodných etických přístupů k jejich řešení.

  11.Týden 15.11.2010

A.  DOPLŇUJÍCÍ POZNÁMKY K TESTU

Za úspěšně napsaný 1. test lze považovat bodové skóre min. 15 bodů.

Opakovat 1. test lze až spolu s 2.testem v řádném termínu dne 3.1. 2011.

Povinnost opakovat tento první test platí pro ty, kteří se ho nezúčastnili a nedosáhli min.počtu 15 bodů.

Některé normativní  etické teorie - založené  na  hodnotě

B. Eudaimonismus 

Literatura ke studiu:  např. Thompson 65, Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001,  str.24, 25  

Představitelé : Aristoteles, T. Akvinský, J S Mill

Je to etická teorie, která vidí správnost etického jednání v dosažení nejvyššího dobra osobního štěstí, se nazývá eudaimonismus (z řec. eudaimonia, štěstí). Eudaimonismus má různé formy: hédonistický eudaimonismus (Epikúros, J.Locke ,J.Betham) považuje za nejvyšší dobro rozkoš; aretologický (od slova "ctnost"- arété) eudaimonismus (Sókratés, Platón, Aristotelés) ctnostný život; teologický eudaimonismus (Augustin, Tomáš Akvinský) zase Boha. Telos - je účel.  Logos – slovo, univerzální princip.

Aristoteles: dobro můžeme označit jako cíl veškerého snažení.   Dobro je dobro pro sebe samotné, ne jako prostředek.

Dobro nese s sebou blaženost, ale blaženost není zpravidla prostředkem pro něco dalšího . Neřekneme: „chci být šťastný, abych mohl dosáhnout X"  (tvrdí Thompson. Platí to vždy?) 

Eudaimonia  obsahuje v Aristotelově pojetí jak štěstí, tak i ctnost ...

-        obsahuje i dispozici nějak jednat

-        je to cíl skutečný, ne platónská idea

-        podmínkou eudaimonie je rozum (u Aristotela) – zejména jako phronésis – rozumnost, moudrost

Ideálem Aristotela je velkodušný člověk – jeho cílem je Eudaímonia

C. Hédonismus

Literatura :   Anzenbacher, Úvod do etiky,200,1  str.24, 25, 149-152.)

Představitelé : Epikurus, Hobbes Bentham, možná J S Mill

Hédonismus je takový způsob etického uvažování, který určuje co je správné a nesprávné v závislosti na tom, kolik hodnoty slasti je přítomno v uvažovaném činu.

Slast je nejvyšší – určující - hodnotou lidského jednání- tj. slast je nejvyšším dobrem a cílem života.  Slovo hédonismus pochází z řeckého hédoné, rozkoš, radost, slast, libost.

Slast je příjemný prožitek nebo pocit uspokojení.  Buď tím, že  dosáhne žádaného předmětu - ve skutečnosti nebo v představě. Duchovní uspokojení se nazývá  radost.  Slast jako taková má být obhajobou nebo motivací jednání – ale ne nutně bez kontroly rozumu. Naopak.  Je to teorie, která reaguje na přemíru utrpení  v životě.

Je tedy třeba rozlišovat slast (potěšení) po dosažení smyslového dobra,a radost (duchovní potěšení) po dosažení rozumového dobra

Slast je určité dobro, ne ovšem dobro samo o sobě - ušlechtilé (bonum honestum) -  ale tzv. dobro těšící (bonum delectabile).  Slast (potěšení nebo radost) vždycky předpokládá nějaký zdroj – který je považován za dobro -  z něhož se člověk těší, například potěšení z jídla předpokládá pokrm. „Někdo má potěšení z toho, že má nějaké dobro, které mu odpovídá, buď skutečně, nebo v naději nebo aspoň v paměti“ (Teologická suma ST I-II 2,6).

Hédonismus zdůvodňuje princip slasti poukazem na lidskou přirozenost. To, co je přirozené, je dobré a  přirozeným cílem lidského jednání je dosažení slasti, rozkoše, libosti. Stavy libosti jsou přirozenými měřítky zdařilého života. Hédonismus tedy zastává dvě základní teze:

ETICKÁ HODNOTA (a) Etická hodnota skutku je určována libostí, kterou přináší člověku. Pokud přinese jednání slast, jde o eticky pozitivní jednání

MOTIVAČNÍ HODNOTA (b) Jediným motivem lidského jednání je dosažení subjektivního stavu slasti (rozpoložení, optimální pocitové hladiny´).

Hédonismus má různé  formy podle toho, k jakému druhu libosti je život zaměřen, event. jakým způsobem se má libosti dosáhnout.

Hédonismus přímý

Přímý hédonismus vidí etické jednání jako to, u něhož člověk bude maximalizovat sumu bezprostředních (přímých) prožitků libostí. Lze proti němu uvést především tři důvody.

(a) Přímý hédonismus nakonec vždy ztroskotává  na negativní bilanci libosti a nelibosti. „Neboť všechna slast si žádá  věčnost“ (Nietzsche), ale jakožto slast není schopna trvat dlouho.

(b) S tím souvisí paradox hédonismu. (Peter Singer) Ten záleží v tom, že „lidé, kteří usilují o štěstí kvůli štěstí, se s ním často minou, zatímco jiní ho nalézají při činnosti zaměřené na zcela jiné cíle. Štěstí a naplnění  dospíváme tím, že pracujeme pro své cíle a dosahujeme jich... Dosažení cíle (nebo pokroky na cestě k němu) je pro nás důvodem, abychom byli šťastni. Svého vlastního štěstí proto nedosáhneme tím, že budeme svůj zrak upírat jen na štěstí.“

(c) Hédonismus se ukazuje v posledku jako lidsky nedůstojný, protože se snaží smysl lidského bytí položit na předlidskou, přírodní rovinu, a ne na rovinu, jež je vlastní člověku jakožto člověku. (Pozn.: co třeba rozumová slast?)

Hédonismus zprostředkovaný

Na místo maximalizace sumy přímého uspokojování potřeb nastupují dlouhodobé perspektivy smyslu, resp. životní plány. Umění žít ukazuje nutnost vzdát se bezprostředního uspokojení a smířit se s krátkodobou nelibostí, abychom dosáhli dlouhodobých cílů a tak dospěli k trvale pozitivnímu výsledku kalkulu libostí a nelibosti. Na této rovině existuje mnoho cílových orientací. Patří sem především udržení vlastního zdraví, ale také blahobyt, moc a sláva.

Hédonismus „ušlechtilý“

Hédonikové usilují o dokonalost (kultura všech schopností, snaha o mravní dokonalost), zaměřují se  ale  na blaho druhých lidí (pracují v kultuře, právu, politice atd.). Měřítkem správného vedení života je stále libost, požitek v širokém rozpětí možností daných lidskou přirozeností.   Posledním důvodem rozhodování je subjektivní stav dobrého rozpoložení.

Námitky

1. Hédonismus mravní dobro nahrazujeme libostí (pečeni její vůní).   Potěšení je druh dobra, ale je to dobro „přidané“. Při mnoha příležitostech ho můžeme mít jako cíl, ale pak je tu vždy jiné dobro, „podstatné“ dobro, zahrnuté v tomto cíli. Na ně se odvoláváme, když chceme ospravedlnit potěšení, které si dopřáváme. Např. jdeme na procházku pro potěšení z pohybu a z čistého vzduchu. Ale čistý vzduch a odpočinek jsou také prostředek pro zdraví. Jinými slovy: potěšení nemůže být nikdy prvotním a esenciálním cílem našeho života ani žádné z našich schopností. Existuje např. potěšení z poznání. Ale kdybychom v činnosti rozumu hledali pouze potěšení z toho, že jsme inteligentní, a ne pravdu, převraceli bychom v nás funkci poznání.

2. Přínos hédonismu (epikureismu) je v tom, že ukázal význam potěšení v lidském životě. Potěšení a radost je znakem toho, že vlastníme dobro, a větší radost je zpravidla znakem vlastnění většího dobra (ne nutně většího mravního dobra). A čím vznešenější a duchovnější je  povaha plnosti bytí či dovršení, které radost předpokládá, tím úžeji je také daná radost spojena s touto plností bytí a s tímto dovršením.

E. Nenaturalistické etické teorie (přístupy) neumožňující definovat správné řešení s ohledem na přirozené - fyzikální nebo psychologické zdroje

Literatura : Popkin 71, též 18-22, Thompson 35 a 45,   Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001 str. 251-253 (viz též odst. Subjetivismus, intuicionismus)

1. Morova teorie významu rozlišuje mezi

-        slovní ( na základě skladby slov) a skutečnou (na základě seznamu charakteristik, dojmu lidí) definicí.   Seznam částečných charakteristik musí být fundamentální, tj. základní, dále za tyto charakteristiky jít nelze.

-        Dobro je případem toho prvku v definici, za něhož jít nelze a nelze ho definovat

-        Podobný příklad – barvu žlutou - nelze přirozeně definovat jako věc – proto nenaturalistické pojetí.

-        Bylo by chybou považovat za žlutou věci, které jsou jejím nositelem- např.vlnová délka, stěna.  Takže i dobro je něco jiného, než to co s tím dobrem souvisí – např. slast, touha, ... cíl

 2. Moorův „open question argument“  (viz též subjetivismus)

- když řeknu že X je dobré, neříkám pouze, že X mají lidé rádi, ale že „X by se mělo chtít“

-        Budu li definovat co je dobro, řeknu např. že dobro je to, po čem „toužíme abychom toužili“ např. toužíme po tom, abychom toužili po X.   Toto ale může jít do nekonečna, neboť se zase zeptáme, zda nebo jak to, že  je dobré toužit po tom, abychom toužili X.)

Pozor: tento argument není totéž, co kritizuje Hume, že totiž neplatí, že tvrzení  „on by měl ... vyplývá z toho, že nějak věc je“ .

 Z tohoto pojetí dobra Moore ukazuje, jak získáváme pojem dobra – intuicí.

-        Pozor, intuice nemusí být samozřejmostí – člověk se musí vychovávat i pro její zachycení.

-        Intuice může  fungovat chybně

-        Dobro poznáme podle toho, zda by svět byl dobrý, pokud by tam hledaný jev (kandidát na případ toho co je dobro) nebyl.

12. TÝDEN - 22.11.2010

 A. UTILITARIANISMUS

Literatura ke studiu:  např. Robinson,Garratt, 2004, str. 77. Spaeman, 1998, str.136-148.   Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001enabacher, 2001, str.31, a další. 

Jde o objektivní normativní etickou teorii. Výraz utilitarismus je odvozen  od latinského utilis (užitečný).  Podle utilitarismu není žádné jednání samo o sobě mravně správné nebo nesprávné. Mravní hodnocení se děje výlučně podle  následků (neboli konsekvencí) - mravní posuzování je závislé na kalkulu konsekvencí.

Člověk by měl jednat z daných možností jednání tak, ABY TÍM JEDNÁNÍM DOSÁHL NEJVĚTŠÍHO MNOŽSTVÍ HODNOTY PRO NEJVĚTŠÍ MNOŽSTVÍ LIDÍ.  

Tato teorie staví mravní povinnost v závislosti na tom, co bude onou zvolenou hodnotou, která má být maximalizována. Utilitarianista mnohdy jednáním poruší pravidla stávající morálky, aby tím mohl dosáhnout více štěstí pro více lidí.

Jeremy  Bentham (1748-1832)  utilitarianismus představil v díle Uvod do základu  mravnosti a práva 1789.

John Stuart Mill (1806-1873) v díle O svobodě   a  v díle Utitlitarismus  modifikuje hedonistický kalkul zaměřený na slast za kalkul zaměřený na  radost  nebo štěstí pro co možná největší počet lidí.

Mill se např. domníval, že i když  není patrné, že když by  bohatý měl pomoci žebrákovi,  je patrné, že takový čin by nakonec pomohl bohatému ke štěstí - že skutečně více štěstí pro více lidí je pro všechny ideální stav. 

Problémy, kritika :

-        jak stanovit krátkodobý nebo dlouhodobý užitek, co je štěstí,  štěstí většiny či menšiny, zájmy jedince, zájmy skupiny?    

-        Pro utilitarianisty má štěstí obsah podobný  obsahu „obecného dobra“  (jak např. požadavek kanalizace, nemocnice, školy ....). Platí to?  

-        Je možno použít jakýkoli prostředek pro daný cíl – je možno odsoudit prostředky, pokud zajišťují cíl pouze z titulu utilitarianismu?

-        Obrovské množství mírného štěstí převáží  způsobení velkého neštěstí jednotlivci nebo menšině.

 B: Přirozený zákon Aristoteles, Stoicismus, T.Akvinský

Literatura ke studiu:  např. Thompson, 2004, str. 67,  Thompson, 2004, str. 72.  Popkin, 2000, str. 36- 40, Nečasová, 2001, str. 26.  Thompson, 2004,  kap 7.     Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004 str. 296-298.  Anzenbacher, Úvod do etiky, 1994, str. 84 n.  J.V. Příkaský. Učebnice základů etiky, 2000, str. 39-41.

Aristoteles

Předpoklady pro teorii přirozeného zákona lze najít zejména v těchto Aristotelových závěrech:

-        rozum je potřeba k naplnění našeho lidství. Rozum je nástrojem dosažení eudaimonia

-        každé jednání směřuje k účelu - cíli – kterým je naplnění esence věci.

Stoicismus

Tento myšlenkový proud vznikající v období úpadku zlatého věku filozofie

-        věří v přirozený božský řád, logos,  jehož je lidská duše součástí

-        poznání účelu běhu věcí ve světě je způsobem jak stanovit normu mravně správného jednání – tzv. přirozený zákon

-        dobro pro člověka vychází ze souznění člověk s účelem a řádem vesmíru

Přirozený zákon a T. Akvinský

Teolog a filozof Tomáš Akvinský (l224-1274) je ovlivněn výrazně dílem Aristotela, ze kterého vychází pro formulaci křesťanské teologie. Jeho etická teorie je případem křesťanské aplikace myšlenky přirozeného zákona.

Klasickou definici přirozeného zákona podává Tomáš Akvinský (ST Dopl. 65,1):

„Přirozený zákon je poznání dané člověku od přirozenosti [ne v tom smyslu, že je mu dáno hotové a plné, ale v tom smyslu, že člověk má sklon, schopnost k němu dospět], jímž je veden k tomu, aby ve svém jednání se choval podle přirozenosti.“

Hlavní myšlenky teorie přirozeného zákona 

-        Prostředkem stanovení normy mravnosti je rozum. Nestačí však,  aby kritériem mravního jednání byla pouze čistá racionalita jednání sama o sobě. Rozum je cestou jak tu normu stanovit

-        Rozumem je třeba hledat způsob, jak věci, a zejména člověk, mají plnit svou úlohu. Je třeba se obrátit k tomu, co věc je, a zejména co je člověk. Podle Aristotela totiž jsme mravně dobří, pokud jednáme tak, jací jsme.  Jací jsme poznáme také pohledem na něco stojící mimo nás, abychom nehodnotili člověka pouze na základě subjektivní analýzy.

-        Předpokládá se idea řádu – založeném na skutečnosti mimo naši mysl – který  zanechal svoji stopu v přirozeném světě (případně stvořen Bohem) – jde o tzv.  přirozený zákon.

-        Přirozená zákon přirozenou normou (autoritou) -  oproti např. nadpřirozené autoritě Bible

-        Přirozený zákon vystihuje Aristotelovo pozorování, že každý děj v přírodě sleduje nějaký účel (rozlišuje se příčina účinná (čím to ne způsobeno?) a účelová  (proč?). Dle Aristotela  vše je dobré tím, že to naplní svůj účel

-        Mravní hodnocení jednání podle teorie přirozeného zákona je založeno na souladu s přirozeným zákonem, ne na (užitné) hodnotě skutku. Účel a cíl jednání je zakódován v celém zákoně (předpisu), ne jenom ve skutku, jak tomu bylo v případě utilitarianismu.

Teorie přirozeného zákona je normativní teorií, která se neohlíží na výsledek, ale na správnost jednání podle jeho souladu s přirozeným zákonem. Zde je účel a cíl zakódován v celém zákoně (předpisu), ne jenom ve skutku, jak tomu bylo v případě utilitarianismu.

Kritika a problémy teorie přirozeného zákona:

-  Co znamená slovo „přirozený“?   Přirozenost je to, co věc je (esence věci, její ontologická struktura), pokud je principem činnosti.Každé jsoucno má svou přirozenost. Slovo „přirozený“ má různý význam   podle toho, v jakém smyslu chápeme přirozenost.

-        „přirozené“ je opakem „umělého, zhotoveného“. 

-        „přirozené“ je opakem „nepřirozeného“, „násilného“.

-   „přirozené“ je opakem „nadpřirozeného“

-        Nakolik mohu poznat přirozený zákon? Jakou roli hraje étos, svědomí?

-        Je přirozený zákon dynamický nebo statický? Jakou roli hraje vývoj?

C: Etika přirozeného práva a společenské smlouvy

Literatura ke studiu:  např. Nečasová, 2001, str. 28.  Thompson, 2004, kap. 8.

Má ideový zdroje v díle Thomase Hobbese (1588-1679) a Johna Locka (1632–1704). Historický vliv na teorii mají myšlenky osvícenství, snažící se najít východisko ze společenské krize 17.stol.  Východiskem je ideál přirozeného stavu člověk v přírodě a společnosti, který je definován jako stav individuální svobody. Tu je třeba  - pro zajištění bezpečnosti ostatních (a tedy i svobody ostatních) - smluvně zakotvit.

Individuální svoboda jednotlivce není omezena jinou autoritou, než vzájemnou smlouvou.

Pro Hobbese je smlouva jedinou autoritou – objektivní normou – nepsaný, ale všem evidentní, přirozený zákon, jehož promýšlení by mělo vést lidi od válečných snah o touze po zneužití majetku druhého k všeobecnému míru. Jelikož se toto přirozeně neděje, je třeba vstoupit do společenské smlouvy.

Hobbes tuto smlouvu chápe jako podklad pro realizaci absolutní vnucené politické moci. Locke uvažuje podobně jako Hobbes, ale vidí v ní zase možnost autonomní tvorby mravních norem ve vzájemné toleranci.

13. TÝDEN - Praxe

14. Týden - 6.12. 2010:

Etické teorie: Kant  a jeho současné aplikace nebo reakce

A. KANTOVA ETICKÁ TEORIE

B. TEORIE ROZVÍJEJÍCÍ KANTA

C. TEORIE ZAMĚŘENÉ PROTI KANTOVSKY

 A. KANT

Zejména dílo "Základy metafyziky mravů".   Kant vychází se z pocitu že morálka je jistě povinnost, že nehodnotíme morálnost podle úspěchu, ale podle snahy, že se zpravidla nevyplatí jednat morálně, a že morálka tedy musí přijít z vnitřního přesvědčení.

Mravnost pro Kanta nemá nic společného se štěstím, jak to bylo u utilitarianismu.

Vůle je projevem  rozumu, ne citu, a proto může způsobit mravně hodnotné činy.

Kant rozděluje teoretický (poznání) a praktický rozum (jednání): praktický rozum slouží dobré vůli.

Dobrá vůle je motiv, který v nás sice vyvolává pocit dobrého člověka, ale jednat z dobré vůle znamená jedna rozumně ze svobody, nebo svobodně podle rozumu.  Rozum odděluje všechny lidi od zvířat. Jednat z rozumu znamená jednat se souhlasem všech lidí. Díky tomu může stanovit obecné imperativy – všem přístupné příkazy či zákony.

Náš vnitřní zdroj morality musí být ne náklonnost, ale obecně platící rozum vycházející z nás.

Výsledkem je tzv. kategorický imperativ - jednej podle té maximy, která by se mohla stát univerzálním zákonem.   Pozor, nejedná se o morální princip, ale spíše o metodologický návod, jak hodnotit jednání.

Imperativy jsou totiž buď

–       hypotetické ...  tj.  k nějakému účelu,  za určité podmínky, nebo s určitou výhracou

–       kategorické ...  tj. bezpodmínečné (např. jednej podle té maximy,  po níž bys mohl zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem, nebo  „jednej tak, abys jednal se sebou a s druhými  jako s účelem a ne jako s prostředkem“  a další ...

 Problémy k úvaze a kritika Kantovy etiky:

-     jde o formální příkazy, ne o konkrétní etiku?

-        existuje obecně platný „rozum“ (logika)

-        lze vždy eticky obhájit např. splnění slibu?

-        jak rozhodovat mezi dvěma mravními povinnostmi, které jsou v konfliktu?

-        musíme být morální  stejně tak, jako 2+2 jsou 4? Lidé si mnohdy  „racionálně“  volí zlo

-        z obecnosti a závaznosti  rozumu si mohu v rámci společnosti vyargumentovat – rozumově zdůvodnit – každé jednání: není pak Kantova etika vlastně sociální – diskurzivní – komunikativní etikou?   

-        oceníme zdůraznění motivu pro morální hodnotu činu oproti výsledku?

-        máme dostatečnou mravní představivost pro zobecnění konkrétního případu?  Ta mnohdy chybí a je zdrojem zla

-        platí Kantův předpoklad obecné morálky pro všechny?

-        Kant předpokládá, že rozumový důvod pro konání činu je už to, že nemohu rozumově zdůvodnit nevykonání takového činu.  Je to dostatečný důvod?

Literatura: Vacura: Problém jednání, In: Fischer a kol. Úvod do filosofie pro pomáhající profese, Švec Nečasová, 2001.  Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001. Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004. Robinson, Garratt, 2004, str. 80nn,

B. TEORIE ROZVÍJEJÍCÍ KANTA

15.TÝDEN - ETICKÉ KODEXY SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA

A: obsah kodexu, historie

B: povaha kodexu

C: užití kodexu v praxi

A: Je třeba znát strukturu kodexu a co obsahuje:

16. TÝDEN  - 20.12. 2010

A: Téma HODNOTY

B. Téma PROFESE A PROFESIONALISMUS

C: Konkrétní etická dilemata

A. HODNOTY

Symslem krátkého exkurzu do "Axiologie" - filosofické vědy o hodnotách, nebo "Hodnotové etiky" je poukázat na to, že způsoby našeho uvažování jsou vedeny způsobem posuzování a priorizace hodnot.

K tomu je zapotřebí vystihnout definici hodnoty  a zásadně rozvážit, jaký má vztah hodnota věci, člověka, jednání k motivaci pro naše jednání (viz definice v przentaci). Zda totiž musíme nutně jednat ve snaze dosáhnout určité prioritní hodnoty (např.blaha dítěte), či  ne, tedy že lze jednat i jinak než jak by napovídala největší hodnota.

Dále zvažme systémy hodnot  - tedy určité dlouhodobé celky, ve kterých se s hodnotami setkáváme. Zde je třeba rozlsšit především osobní hodnoty, společenské hodnoty a profesní hodnoty, dále právní hodnoty.

Smysl etiky pro sociální práci je m.j. i vymezit, jak se profesní hodnoty mohou lišit od osobních hodnot a řešit případná napětí mezi nimi.

Dále viz prezentace

B: PROFESE A PROFESIONALISMUS

Smyslem je ukázat, že profese je na jednu stranu určitou zátěží pro člověka, který vykonává určité povolání - že totiž v něčem omezuje , zároveň je i v něčem uschopněnín - že totiž umožňuje jednat způsobem, který by člověk i v nejlepší snaze např. pomoci druhému nemohl vykonat (např. lékař sám za sebe neléčí svými schopnostmi, ale i svým postavením jako lékaře).

Naším úkolem je vystihnout podmínky, které vznikají tím, že jsme profesionálové, pracující v určité organizaci, pro řešení etických dilemat. Řada případů je zásadně odlišná, dějí li se v profesním kontextu a v kontextu soukormém, osobním.

C. ETICKÁ DILEMATA

Zde je třeba co nejvíce zúžit problém, vycházející z určité kasuistiky a dovést ho do dilematu (zda dané řešení je nebo neí správné), či ponechat ve formě problému (jaké řešení je eticky správné?). Vždy je třeba rozlišit profesní rovinu a osobní rovinu problému a zdůvodnit, jak se tyto - případně další - roviny problému spolu vypořádají tak, aby v daném případě (nikoliv dlouhodobě) mohl mít profesní zájem prioritu.

LIteratura:

viz prezentace

dále Fischer Milfait "Etika pro sociální práci", zejména kapitoly Fischer, Nečasová.

Sociální práce/Sociálna práce, 3/2010 - článek od R. Janebové (etická dilemata tákající se mlčenlivosti)

3.1. 2011 - ZÁPOČTOVÝ TEST - II.část

zahájení ve 12:00 přesně v uč.č. 6.  Konání tohoto testu je pro všechny studenty povinné. V případě závažného důvodu lze využít některého z opravných termínů.

Počet termíínů pro zápočet během zkouškového období bude omezen.

Studenti, kteří se nemohli zúčastnit I.části zápočtového testu, nebo ho absolvovali s méně než 15-ti body, budou mít příležitost psát náhradní test po skončení II. části testu.

Podmínkou pro splnění zápočtu je aby z každé části měl student min. 15 bodů.

Zápočet je podmínkou pro konání zkoušky.