12. TÝDEN - 22.11.2010

 A. UTILITARIANISMUS

Literatura ke studiu:  např. Robinson,Garratt, 2004, str. 77. Spaeman, 1998, str.136-148.   Anzenbacher, Úvod do etiky, 2001enabacher, 2001, str.31, a další. 

 

Jde o objektivní normativní etickou teorii. Výraz utilitarismus je odvozen  od latinského utilis (užitečný).  Podle utilitarismu není žádné jednání samo o sobě mravně správné nebo nesprávné. Mravní hodnocení se děje výlučně podle  následků (neboli konsekvencí) - mravní posuzování je závislé na kalkulu konsekvencí.

 

Člověk by měl jednat z daných možností jednání tak, ABY TÍM JEDNÁNÍM DOSÁHL NEJVĚTŠÍHO MNOŽSTVÍ HODNOTY PRO NEJVĚTŠÍ MNOŽSTVÍ LIDÍ.  

Tato teorie staví mravní povinnost v závislosti na tom, co bude onou zvolenou hodnotou, která má být maximalizována. Utilitarianista mnohdy jednáním poruší pravidla stávající morálky, aby tím mohl dosáhnout více štěstí pro více lidí.

 

Jeremy  Bentham (1748-1832)  utilitarianismus představil v díle Uvod do základu  mravnosti a práva 1789.

John Stuart Mill (1806-1873) v díle O svobodě   a  v díle Utitlitarismus  modifikuje hedonistický kalkul zaměřený na slast za kalkul zaměřený na  radost  nebo štěstí pro co možná největší počet lidí.

Mill se např. domníval, že i když  není patrné, že když by  bohatý měl pomoci žebrákovi,  je patrné, že takový čin by nakonec pomohl bohatému ke štěstí - že skutečně více štěstí pro více lidí je pro všechny ideální stav. 

 

Problémy, kritika :

-        jak stanovit krátkodobý nebo dlouhodobý užitek, co je štěstí,  štěstí většiny či menšiny, zájmy jedince, zájmy skupiny?    

-        Pro utilitarianisty má štěstí obsah podobný  obsahu „obecného dobra“  (jak např. požadavek kanalizace, nemocnice, školy ....). Platí to?  

-        Je možno použít jakýkoli prostředek pro daný cíl – je možno odsoudit prostředky, pokud zajišťují cíl pouze z titulu utilitarianismu?

-        Obrovské množství mírného štěstí převáží  způsobení velkého neštěstí jednotlivci nebo menšině.

 

 B: Přirozený zákon Aristoteles, Stoicismus, T.Akvinský

 

Literatura ke studiu:  např. Thompson, 2004, str. 67,  Thompson, 2004, str. 72.  Popkin, 2000, str. 36- 40, Nečasová, 2001, str. 26.  Thompson, 2004,  kap 7.     Anzenbacher, Úvod do filosofie, 2004 str. 296-298.  Anzenbacher, Úvod do etiky, 1994, str. 84 n.  J.V. Příkaský. Učebnice základů etiky, 2000, str. 39-41.

Aristoteles

Předpoklady pro teorii přirozeného zákona lze najít zejména v těchto Aristotelových závěrech:

-        rozum je potřeba k naplnění našeho lidství. Rozum je nástrojem dosažení eudaimonia

-        každé jednání směřuje k účelu - cíli – kterým je naplnění esence věci.

 

Stoicismus

Tento myšlenkový proud vznikající v období úpadku zlatého věku filozofie

-        věří v přirozený božský řád, logos,  jehož je lidská duše součástí

-        poznání účelu běhu věcí ve světě je způsobem jak stanovit normu mravně správného jednání – tzv. přirozený zákon

-        dobro pro člověka vychází ze souznění člověk s účelem a řádem vesmíru

Přirozený zákon a T. Akvinský

Teolog a filozof Tomáš Akvinský (l224-1274) je ovlivněn výrazně dílem Aristotela, ze kterého vychází pro formulaci křesťanské teologie. Jeho etická teorie je případem křesťanské aplikace myšlenky přirozeného zákona.

 

Klasickou definici přirozeného zákona podává Tomáš Akvinský (ST Dopl. 65,1):

„Přirozený zákon je poznání dané člověku od přirozenosti [ne v tom smyslu, že je mu dáno hotové a plné, ale v tom smyslu, že člověk má sklon, schopnost k němu dospět], jímž je veden k tomu, aby ve svém jednání se choval podle přirozenosti.“

 

 

Hlavní myšlenky teorie přirozeného zákona 

-        Prostředkem stanovení normy mravnosti je rozum. Nestačí však,  aby kritériem mravního jednání byla pouze čistá racionalita jednání sama o sobě. Rozum je cestou jak tu normu stanovit

-        Rozumem je třeba hledat způsob, jak věci, a zejména člověk, mají plnit svou úlohu. Je třeba se obrátit k tomu, co věc je, a zejména co je člověk. Podle Aristotela totiž jsme mravně dobří, pokud jednáme tak, jací jsme.  Jací jsme poznáme také pohledem na něco stojící mimo nás, abychom nehodnotili člověka pouze na základě subjektivní analýzy.

-        Předpokládá se idea řádu – založeném na skutečnosti mimo naši mysl – který  zanechal svoji stopu v přirozeném světě (případně stvořen Bohem) – jde o tzv.  přirozený zákon.

-        Přirozená zákon přirozenou normou (autoritou) -  oproti např. nadpřirozené autoritě Bible

-        Přirozený zákon vystihuje Aristotelovo pozorování, že každý děj v přírodě sleduje nějaký účel (rozlišuje se příčina účinná (čím to ne způsobeno?) a účelová  (proč?). Dle Aristotela  vše je dobré tím, že to naplní svůj účel

-        Mravní hodnocení jednání podle teorie přirozeného zákona je založeno na souladu s přirozeným zákonem, ne na (užitné) hodnotě skutku. Účel a cíl jednání je zakódován v celém zákoně (předpisu), ne jenom ve skutku, jak tomu bylo v případě utilitarianismu.

 

Teorie přirozeného zákona je normativní teorií, která se neohlíží na výsledek, ale na správnost jednání podle jeho souladu s přirozeným zákonem. Zde je účel a cíl zakódován v celém zákoně (předpisu), ne jenom ve skutku, jak tomu bylo v případě utilitarianismu.

 

 

 

Kritika a problémy teorie přirozeného zákona:

-  Co znamená slovo „přirozený“?   Přirozenost je to, co věc je (esence věci, její ontologická struktura), pokud je principem činnosti.Každé jsoucno má svou přirozenost. Slovo „přirozený“ má různý význam   podle toho, v jakém smyslu chápeme přirozenost.

-        „přirozené“ je opakem „umělého, zhotoveného“. 

-        „přirozené“ je opakem „nepřirozeného“, „násilného“.

-   „přirozené“ je opakem „nadpřirozeného“

-        Nakolik mohu poznat přirozený zákon? Jakou roli hraje étos, svědomí?

-        Je přirozený zákon dynamický nebo statický? Jakou roli hraje vývoj?

 

 

C: Etika přirozeného práva a společenské smlouvy

Literatura ke studiu:  např. Nečasová, 2001, str. 28.  Thompson, 2004, kap. 8.

 

Má ideový zdroje v díle Thomase Hobbese (1588-1679) a Johna Locka (1632–1704). Historický vliv na teorii mají myšlenky osvícenství, snažící se najít východisko ze společenské krize 17.stol.  Východiskem je ideál přirozeného stavu člověk v přírodě a společnosti, který je definován jako stav individuální svobody. Tu je třeba  - pro zajištění bezpečnosti ostatních (a tedy i svobody ostatních) - smluvně zakotvit.

 

Individuální svoboda jednotlivce není omezena jinou autoritou, než vzájemnou smlouvou.

Pro Hobbese je smlouva jedinou autoritou – objektivní normou – nepsaný, ale všem evidentní, přirozený zákon, jehož promýšlení by mělo vést lidi od válečných snah o touze po zneužití majetku druhého k všeobecnému míru. Jelikož se toto přirozeně neděje, je třeba vstoupit do společenské smlouvy.

Hobbes tuto smlouvu chápe jako podklad pro realizaci absolutní vnucené politické moci. Locke uvažuje podobně jako Hobbes, ale vidí v ní zase možnost autonomní tvorby mravních norem ve vzájemné toleranci.