5 Dekalog (Desatero)
Jedním z pojmů, s nimiž se můžeme setkat v rámci úvah i každodenních debat o křesťanské etice, je tzv. Desatero. Nesmíme ale zapomínat na základní skutečnost, že starozákonní desatero nemůže přece tvořit proprium a základní východisko křesťanské etiky! A už vůbec ne v podobě, jíž často začíná: "V jednoho Boha věřiti budeš!" Chce zde někdo přikazovat víru v Boha či hrozit nějakým bohem? To by bylo nemravné a hlavně neodpovídalo smyslu a postavení Dekalogu v knihách a celku Starého zákona.
Proto si nejprve dva základní texty, které se v tomto smyslu za desatero přikázání označují, najdeme v bibli a pozorně přečteme a srovnáme: tak tedy Ex 20,1 nn. a Dt 5,6 nn. Hermeneuticky poctivě si texty zasadíme do celku první části bible, dále pěti knih Mojžíšových a jednotlivých odkazovaných knih (tzn. Ex a Dt).
I proto, že je pro křesťanskou etiku a mravnost základním pramenem smysl biblických textů, provedeme odpovídající porozumění textům dekalogu dle původního záměru autorů. Jako základní zdroj nám poslouží tato kniha (povinná literatura pro náš kurz): BENEŠ Jiří: Desítka. Desatero aneb deset slov o Bohu a člověku, Praha: Návrat domů, 2008.
A navážeme tak, že si ještě uvědomíme:
Teologicko-etická interpretace Dekalogu
Význam proomia (úvodu, předmluvy): nezbytné uvedení Dekalogu (Dt 5,6; Ex 20,2) se necituje v NZ; předávaná přikázání Tóry se považují v NZ sice za platný výraz Boží vůle a za spolehlivý orientační bod Ježíšova etického požadavku. Ztrátou je, když se oddělují od základního vyznání Izraele o Hospodinově dějinném osvobození: ztrácejí tak rozhodující předznamenání toho, co dělá Tóru podobou záchrany, cestou spásy a návodem (směrnicí) k životu.
Zákon není jednoduše jen cestou spásy, protože k němu patří i dialektika zaslíbení a ohrožení – proto vzít vážně tuto základní teologickou strukturu starozákonního étosu i z křesťanského hlediska. Bez této první výpovědi nelze porozumět smyslu Dekalogu.
Zákon neměl být protivníkem milosti, ale původní podobou spásné Boží náklonnosti ke svému lidu a tak prvním výrazem jeho trvalé blízkosti u lidí, která se může prokázat v nové smlouvě i bez zákona a na konec (dle Ježíšova osudu) proti zákonu. Kvalifikace zákona jako podoby záchrany v NZ se musí zpřesnit:
Bezpodmínečně poskytnutá spása je spojena s úkolem osvědčit dar v odpovídajícím jednání.
Původní teologická osobitost zákona: lze ji odečíst od úvodní věty Dekalogu – Hospodin zde jednoduše nevystupuje s autoritou božského zákonodárce, ale jako zachránce svého lidu. Život podle přikázání svého Boha jen jako odpověď na přijatý dar, jako výraz darovaného požehnání.
Zákon a jeho směrnice jsou středem velkého požehnání, které Hospodin zaslibuje svému lidu;
A zároveň i výzvou pro lid, aby toto požehnání zachovával a stále znovu obnovoval.
Už pro starozákonní étos a jeho etické pokyny platí: Bůh dává před tím, než požaduje. Požaduje jako ten, kdo se před tím prokázal jako Bůh osvobození.
Fundamentální pospolitost starozákonního étosu: vzájemnost daru a úkolu, shoda jednajícího s přijatou spásou, umožnění jednání, milostiplnou a charakter požadavku etického jednání.
Společné předznamenání, základní teologická struktura každé biblické etiky: smlouva a zákon, záchrana a Tóra, spása a přikázání.
Uvnitř této základní struktury se pak posouvají akcenty, když se etika více motivuje eschatologicky v době prolamující se Boží vlády. Východisko ale zůstává stejné.
Úvodní Boží řeč v Dekalogu popisuje teologický horizont zaslíbení a příslibu, v němž je třeba vykládat etické jednání člověka z biblické perspektivy.
Úkol pro rozhovor židovské a křesťanské etiky.
Dekalog jako rozvinutí přikázání lásky
Dekalog se v celém NZ nikdy necituje celý.
Ježíšovo hlásání: příležitostně ohlasy jednotlivých přikázání (Mt 5,21; 5,27; 5,33; 15,19; 19,18).
Mk 10,11-22, resp. 10,19: nejpodrobnější, volně přetvořená a velmi volně přijatá citace Dekalogu. Známé směrnice jsou potvrzeny i relativizovány. Stále platný popis Boží vůle, ale už nestačí v situaci nastávající Boží vlády. Ježíšovým požadavkem překonány: aby mohl být svobodný pro následování Ježíše Krista (vrcholně zjevená Boží vůle).
Za antitezemi horské řeči je podobně kritické zhodnocení: jednotlivá přikázání jen jako převýšené východisko (Ježíšovými novými přikázáními překonané).
Vedle této eschatologické relativizace Dekalogu ale v NZ i tendence potvrzení (zejména list Řím; jinak ale Gal 5,14): materiální explikace (výklad) nového přikázání lásky. Láska zahrnuje jednotlivá přikázání a stává se vlastním motivem jednání – v této funkci nahrazuje přikázání lásky úvodní formuli dějin spásy v pojetí Dekalogu.
Jednotlivá přikázání mají ale ve svém novém zasazení důležitý úkol: ukázat na materiální oblasti života, v nichž má být činná láska. Jsou pro Pavla nezbytnými obsahovými konkretizacemi přikázání lásky (srov. Řím 13,8-9).
Takže: teologické porozumění Dekalogu v křesťanství – dvě protichůdné tendence:
Přikázání relativizována hlásáním Božího království x Pavlova etická pareneze (nabádání) s obnovené potvrzení jako materiální rozvinutí přikázání lásky;
Jedna linie poukazuje na dějiny působení horské řeči,
Druhá vede k tomu, že Dekalog nabývá samostatného ranku jako základní etický vzor pro celé lidstvo.
V druhé linii ale důležitá otázka vnitřní systematiky Dekalogu a problému jeho materiální neúplnosti:
Vyzývající nedostatečnost a přetvářející dynamika nacházejí ve shrnutí přikázání v jednom Ježíšově přikázání jen předběžný závěr, který opět odkazuje nad sebe. Požadavek lásky se neomezuje na dodržování přikázání, i když jsou nezbytné jako jeho materiální rozvinutí a konkretizace.
I obsahově požaduje láska více než jen dodržování hranic vyznačených v Dekalogu; mnohé oblasti života (jednání vůči slabým a chudým, postoj k sobě samému) jsou jen v něčem zahrnuty či nejsou vůbec zmíněny.
Dekalog není proto úplným shrnutím všech etických přikázání, protože tam chybí podstatné oblasti jednání a úkoly lásky.
Dekalog jako základní řád spravedlnosti
Láska a spravedlnost ne jako dva soupeřící principy, ale vzájemnost jako milost a svoboda, zjevení a rozum. Jako zjevení nezahlazuje světlo přirozeného rozumu a milost neničí lidskou svobodu, tak působí láska ve spravedlnosti a prostřednictvím spravedlnosti; její jednání jsou určitým způsobem konkrétní podobou, v níž láska vykonává své vlastní dílo.
Jsou dvěma koncentrickými kruhy, které zahrnují všechna jednotlivá přikázání v jedné úžeji pojaté závorce a v širším horizontu:
Všechna přikázání Dekalogu mají za cíl lásku, ale bezprostředně se týkají jednání spravedlnosti, v nichž se musí prokázat láska, když nechce mezi předposledními věcmi (záležitostmi) zničit na cestě ke svému cíli řád – člověk nemůže milovat svého bližního a zároveň ho obelhávat jako manžela, krást mu majetek, poškozovat jeho čest a nebo mu dokonce usilovat o život.
Proto můžeme konstatovat: Dekalog je Magnou Chartou spravedlnosti pod nárokem lásky.
Deset přikázání chrání „velká dobra života“, která člověk dostal od Boha: svůj život, manželství, svobodu, dobrou pověst, vlastnictví, prostě nenahraditelné základy života, které se musejí stále chránit před zásahem druhých, aby se neničil fundamentální řád lidského soužití.
V tomto omezení na uznání nezbytných základů života našeho bližního spočívá silná stránka formulací Dekalogu.
A můžeme to, co jsme se dosud o Dekalogu zde dozvěděli, srovnat s textem Katechismu katolické církve (1995). Podívejme se taky na to, jak tento katechismus nadepisuje svou část o morálce. Ano, důležité a základní termíny: Život v Duchu svatém; následování Ježíše Krista; cíl: stále se více připodobňovat Ježíši Kristu.