6 K tzv. Magně chartě křesťanské mravnosti

Na základě pojednání o Dekalogu přejdeme k jeho - můžeme říci - radikalizované paralele v Novém zákoně. Rozhodujícím měřítkem a zrcadlem křesťanské etiky a mravnosti je a musí být osoba Ježíše z Nazaretu, přijatá jako Kristus. V něm a něm (jeho slovech, postojích, smýšlení, konání a nekonání, pojetí Boha a víry) se vrcholně a nepřekonatelně ukazuje, co znamená úplně vydařené lidské bytí, co znamená být skutečně člověkem. V Ježíši Kristu se dle křesťanského pojetí živý Bůh jedinečně, vrcholně a neopakovatelně projevuje, sebesděluje, vyslovuje. Osoba Ježíše Krista nám živého jednajícího Boha vrcholně, neopakovatelně a jedinečně interpretuje (srov. např. Jan 1,18). Jeho cesta a dílo ale neskončily, ale pokračují dále v dějinách: On jako Vzkříšený po hrůzách justiční vraždy nevinného (a zde nejčistšího nejpravdivějšího člověka) ukřižováním stále působí - na základě zásahu Boží spravedlivé rehabilitace - svým Duchem ve svých svědcích a prostřednictvím nich. Boží sebesdělování tedy pokračuje a očekává své završení, kdy se vše ukáže a odhalí v plné nahotě (rozuměj pravdě). Tato skutečnost nabízí základní naději přes všechnu snahu o spravedlivé humánní uspořádávání našich světů a přes veškeré utrpení a zápas o důvěru a naději. V biblických zprávách se neřeší všechny problémy lidské praxe a veškeré aktuální etické výzvy (např. neznali v té době transplantaci orgánů, prenatální diagnostiku atd.). Přesto lze najít základní východiska a intence pro osvícení těchto otázek.

Otevřme tedy bible a najděme si nejprve Mt 5-7 a následně Lk 6. V prvním případě se hovoří o tzv. horské řeči (či taky kázání na hoře) a ve druhém případě o tzv. řeči na rovině. Oba texty lze porovnat. Nemůžeme zde interpretovat celé oba texty, ale pohlédneme na celek a vybereme zejména tzv. preambuli obou úryvků, totiž tzv. blahoslavenství.