Teologická etika pro praxi II.
Kliknutím změníte název
8.6.1 Pojem svobody v právu a psychoterapii (psychologii)
Výše jsem uvedli, že se pojem svobody používá v různých kontextech, tedy i v právu humanitních vědách, které zastávají důležitou úlohu v potírání vykořisťování dětí v prostituci. Opírá se přitom o rozličné metafyzicko-antropologické předpoklady.
V teorii práva se o tématu svoboda pojednává v rámci právní antropologie a její kapitoly Postavení člověka v právu:[1]
Kategorie svobody a rovnosti jsou zařazeny mezi základní kategorie, jimiž se určuje postavení člověka v právu, a mezi základní principy, které slouží vůbec k pochopení systému práva
a jeho společenského poslání. Předpokládá se, že se lidé nerodí svobodní, ale že jsou do svobody uváděni. Odkazuje se již na antické právo římské a jeho pojetí svobody (libertas), že je přirozenou možností činit, co je komu libo, jestliže mu v tom nebrání násilí nebo právo. V současném právu vyhlašuje a garantuje svobodu a rovnost ve článku 1 Listina základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Podle toho se mluví
o svobodě i o svobodách, které jsou subjektivními veřejnými právy. Obecně se zde svoboda chápe jako možnost se chovat podle své vůle. To zahrnuje vědomí svého vlastního chování
i způsobilost ovládat své chování, tedy rozpoznávací a určovací způsobilost. (Důležité rozlišení vzhledem k výmluvám pedosexuálů a pedofilních lobby.) Chováním se rozumí materiální i duchovní či intelektuální. Zejména se zdůrazňuje negativní vymezení svobody, tzn. nedostatek donucení. Pod donucením si lze představit donucení fyzické, dále zejména psychické, jež se může konat přímou hrozbou i tísní či krajní nouzí. (To je důležité zejména v kontextu vykořisťování dětí v prostituci.)
a jeho společenského poslání. Předpokládá se, že se lidé nerodí svobodní, ale že jsou do svobody uváděni. Odkazuje se již na antické právo římské a jeho pojetí svobody (libertas), že je přirozenou možností činit, co je komu libo, jestliže mu v tom nebrání násilí nebo právo. V současném právu vyhlašuje a garantuje svobodu a rovnost ve článku 1 Listina základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Podle toho se mluví
o svobodě i o svobodách, které jsou subjektivními veřejnými právy. Obecně se zde svoboda chápe jako možnost se chovat podle své vůle. To zahrnuje vědomí svého vlastního chování
i způsobilost ovládat své chování, tedy rozpoznávací a určovací způsobilost. (Důležité rozlišení vzhledem k výmluvám pedosexuálů a pedofilních lobby.) Chováním se rozumí materiální i duchovní či intelektuální. Zejména se zdůrazňuje negativní vymezení svobody, tzn. nedostatek donucení. Pod donucením si lze představit donucení fyzické, dále zejména psychické, jež se může konat přímou hrozbou i tísní či krajní nouzí. (To je důležité zejména v kontextu vykořisťování dětí v prostituci.)
Vychází se z faktu, že neexistuje svoboda neomezená, absolutní. Princip svobody je totiž spojen s principem rovnosti. Svoboda jednoho je tedy omezena stejnou svobodou každého jiného, nikdo se proto nesmí chovat tak, že by omezoval svobodu druhého. Úkolem práva je tak chránit i omezovat svobodu jedince. Rovnovážným omezením svobody jedince je, když není možno v dané historické situaci řešit rozpor mezi společenským zájmem na ochraně svobody jedince a jiným společenským zájmem jinak, než omezením svobody jedince, nebo když by byla společenská újma bez omezení svobody jedince větší než společenská újma, která vznikne omezením svobody jedince. (Opět podnětné pro úvahy o trestu odnětí svobody pachatelů trestných činů souvisejících se sexuálním zneužíváním dětí v prostituci.)
Mluví se proto o postulátu společensky nezbytného omezení svobody jedince.
Pojetí svobody v právní filozofii chrání svobodu jedince i proti němu samému. (Podnětná poznámka pro dobrovolné prostituční chování mladistvých a s tím souvisejí smlouvané, očekávané a případně plněné či neplněné odměny od zákazníků či kuplířů. Takové dítě nemá totiž žádnou šanci na to, jak si právně vymoci svou odměnu. Pachatelé se vůbec jednak nebudou přiznávat, protože jim hrozí trestní postih, zároveň by i případná smlouva byla neplatná. Může se jednat o důležité sdělení zejména děvčatům, která si sexem vydělávají na studium či oblečení. A i kdyby došlo k soudnímu řízení, těžko by taková děvčata mohla uplatňovat náhradu škody za různé následky ve své osobnosti.) Souvisí to s otázkou, do jaké míry se může někdo zříci své svobody či ji závazně omezit ve prospěch někoho jiného. Stále totiž hrozí nebezpečí nátlaku, které spočívá ve zneužívání ekonomické nebo jiné tísně, závislosti na jiném, nezkušenosti, nedostatku psychické odolnosti druhého. Právě se zde uvádí problematika označená za dispozici s vlastním tělem, resp. jeho částmi. Nikdo se tak nemůže vzdát způsobilosti k právům. Základní práva a svobody jsou nezadatelné a nezcizitelné, proto jsou vyňaty i z dispozice samého subjektu. Jakýkoli úkon v rozporu s tím by byl právně zdánlivým bez právních následků. Opět lze odkázat na článek 1 Listiny
a shrnout, že „omezení svobody člověka nakládat s vlastní svobodu je ochranou jeho svobody.“[2]
a shrnout, že „omezení svobody člověka nakládat s vlastní svobodu je ochranou jeho svobody.“[2]
Komentář k trestnému činu obchodování s lidmi zařazenému do hlavy trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti uvádí, že je osobní svoboda v nejširším slova smyslu objektem tohoto trestného činu, tedy nejen volný pohyb, ale i svoboda rozhodování v podstatě ve všech sférách života člověka.[3]
V disciplíně, jež hraje jednu ze stěžejních rolí v pomoci dětským obětem vykořisťování v prostituci, při soudním řízení i následně v procesu resocializace pachatelů, tzn. v psychologii a psychoterapii, se pojem svobody minimálně předpokládá. Praktická nebo užitá psychologie, především psychoterapie rozvíjí možnosti uzdravení poruch způsobů chování, přičemž má za cíl obnovit psychické zdraví. Usiluje o to, aby dialogicky pomocí určitých kategoriálních interpretačních schémat zpracovala předchozí emocionální události konkrétního nemocného člověka, aby byl opět schopen svobodně sám sebe určovat, když porozumí příčinám tlaku utrpení, který vyvolal jeho onemocnění, a vědomě spolupracuje na řešení svého konfliktu.
Cílem psychoterapie je tak osvobození člověka od psychických nátlaků, které mu brání v tom, aby žil skutečně jako člověk, tedy jako k sobě samému osvobozená bytost. Takový cíl je morálním cílem, který od terapeuta vyžaduje vysokou míru zodpovědnosti. Psychoterapie, která se opírá o poznatky psychologie, je tím stejně tak vědou v praktickém ohledu a opírá se o morální étos. Přesto nejde praktické psychologii primárně o mravnost ve vlastním slova smyslu; nechce totiž seznamovat člověka s moralitou a podmínkami morálního jednání, ale uzdravit ho a tím mu znovu umožnit, aby morálně jednal bez tlaku utrpení. Praktická psychologie nezdůvodňuje měřítka morálního jednání, ale předpokládá je, aniž by se dotazovala na jejich legitimitu. Psychoterapie se tak nepokouší vysvětlovat moralitu jednání, ale usiluje o to, aby objasnila genezi faktičnosti těchto jednání; například tím, když v psychoanalytickém rozhovoru odhaluje prožitky z raného dětství jako příčiny určitých anomálií v chování nebo konfliktů. To znamená, že se snaží pacientovi či klientovi ozřejmit faktory, které ho omezují, determinují v jeho jednání, a tak obnovovat jeho schopnost interakce.[4]
Společným cílem psychoterapeutického setkání je zmírnění nebo odstranění psychického utrpení a podpora rozvoje člověka, jenž potřebuje pomoc. V našem případě zejména dítěte jako oběti. V terapeutické roli je někdo, kdo je kvalifikovanou osobou, jež jedná vědomě a je schopna své jednání reflektovat.[5] I tato osoba potřebuje pro svou činnost zázemí, oporu
a podporu.
a podporu.
V psychoanalytické terapii jde tedy podstatně o svobodu a moralitu, ale v popředí je aspekt uzdravení, nikoli hledisko dobra a zla. Pokud tedy psychoanalýza uznává svou odkázanost na etický fundament, je disciplínou ve službě moralitě a svobodě. Proces uzdravení je spíše pojat jako morální dění. Pokud se ale vyváže ze spojení s etikou, hrozí nebezpečí, že potlačí základní etické kategorie, bagatelizuje zlo, pokud by místo pojmů lidské krutosti
a zlomyslnosti používala jen pojmy jako frustrace a agrese, a tím hledala příčiny chybného lidského chování či doslova nelidského chování výhradně mimo jedince a úplně vynechala prvky viny a zodpovědnosti jedince. Toto nebezpečí existuje tam, kde se mluví jen
o nelidských tlacích, aniž by se současně ozřejmilo, do jaké míry může člověk sám tyto tlaky vyvolávat a také zase vyrovnávat.[6]
a zlomyslnosti používala jen pojmy jako frustrace a agrese, a tím hledala příčiny chybného lidského chování či doslova nelidského chování výhradně mimo jedince a úplně vynechala prvky viny a zodpovědnosti jedince. Toto nebezpečí existuje tam, kde se mluví jen
o nelidských tlacích, aniž by se současně ozřejmilo, do jaké míry může člověk sám tyto tlaky vyvolávat a také zase vyrovnávat.[6]
[1] Srov. KNAPP Viktor: Teorie práva, Praha: C. H. Beck 1995,14-21.
[2] Srov. tamtéž 21.
[3] Srov. ŠÁMAL Pavel, PÚRY František, RIZMAN Stanislav: op. cit., 1365.
[4] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit.,121-122.
[5] Srov. HUNOLD Gerfried W. (Hrsg.) unter Mitarbeit SAUTERMEISTER Jochen: op. cit., 1450.
[6] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit., 123.