Teologická etika pro praxi II.
Lidská osoba jako účel o sobě - lidská důstojnost, princip personality
8.2 Lidská osoba jako účel o sobě
Praktiky v oblasti vykořisťování dětí v prostituci činí z dítěte a jeho sexuality i ze sexuality zákazníků zboží. Dochází k jednoznačné instrumentalizaci člověka a jeho některých pohlavních částí k egoistickému uspokojení potřeb druhých, zejména těch, jimž jde o zisk. Člověk, zvláště zranitelné dítě, se zde nerespektuje ve své nezadatelné a nezcizitelné důstojnosti, ale má pro pachatele pouze určitou cenu po určitou dobu. Svůj ceník mají i různé požadované sexuální praktiky. Odnášejí to děti, jimž vše působí krátkodobé i dlouhodobé, někdy dokonce celoživotní, následky.
Duchovní impulsy židovsko-křesťanské tradice, jak jsme je představili na základě interpretace centrálních biblických textů, tvoří kořeny nedotknutelné lidské důstojnosti každé lidské bytosti. A právě pojem lidská důstojnost je nenáboženským vyjádřením biblických svědectví. V souvislosti s reflektovanou problematikou, kde se setkáváme s výrazy poptávka
a nabídka, cena a ceny ohledně celého člověka a jeho sexuality, aplikujeme proto následně pojem lidské důstojnosti v kontrastu k ceně a hodnotě, jak jej nacházíme v morální filozofii Immanuela Kanta. Tím si rovněž připravíme půdu pro vysvětlení pojmu osoby a principu personality i pro probrání lidských práv.
a nabídka, cena a ceny ohledně celého člověka a jeho sexuality, aplikujeme proto následně pojem lidské důstojnosti v kontrastu k ceně a hodnotě, jak jej nacházíme v morální filozofii Immanuela Kanta. Tím si rovněž připravíme půdu pro vysvětlení pojmu osoby a principu personality i pro probrání lidských práv.
Důležité postavení zaujímá pojem lidské důstojnosti tedy ve filozofii Immanuela Kanta
a odtud dále v právní tradici.
a odtud dále v právní tradici.
Když myslí I. Kant ve svém díle Základy metafyziky mravů na hypotetický imperativ, připomíná, že „neví předem nic o tom, co bude obsahovat, pokud není dána podmínka“; jestliže však myslí kategorický imperativ čili zákon mravnosti, „ví ihned, co obsahuje. Neboť ježto imperativ obsahuje kromě zákona pouze nutnost, aby maxima byla tomuto zákonu přiměřená, ale zákon neobsahuje žádnou podmínku, jíž by byl omezen, pak nezbývá nic než obecnost zákona vůbec, jemuž má být maxima jednání přiměřená, a jedině tuto přiměřenost předvádí imperativ vlastně jako nutnou.“[1]
Tento – pro Kantovu morální filozofii – centrální pojem kategorický imperativ s použitím překladu řeckého slova κατηγορειν jako žalovat, obviňovat, vytýkat, dosvědčit, vypovídat, dokazovat[2] znamená nestrpět žádný odpor, být bezpodmínečně platný. Kategorický imperativ je tedy příkaz, jenž platí vždy, bezpodmínečně a zavazuje k určitému způsobu jednání, nezávisle na účelu nebo cíli, kterého chceme prostřednictvím jednání dosáhnout. Obsahuje tak, že je mravní příkaz platný kategoricky, naprosto, bez každého „když a ale“, tedy znamená musíš, což ale zahrnuje můžeš, jinak by totiž ono musíš bylo nesmyslné. Bezpodmínečnost mravního požadavku svědčí o svobodě člověka k mravnímu jednání.[3] Kategoricko-morální imperativy mravnosti jsou kategorické proto, že je jejich platnost
a závaznost nezávislá na našich subjektivních zájmech a sklonech. A takový kategorický imperativ přikazuje jednání jako absolutně nutné, aniž by se přitom předpokládal subjektivní zájem na jednání.[4]
a závaznost nezávislá na našich subjektivních zájmech a sklonech. A takový kategorický imperativ přikazuje jednání jako absolutně nutné, aniž by se přitom předpokládal subjektivní zájem na jednání.[4]
Vzpomeňme krátce na rozlišování pojmů morálka, mravnost a etika v teologické etice
a v mravnostní kriminalitě, jak bylo obsahem příslušných, výše uvedených kapitol.
a v mravnostní kriminalitě, jak bylo obsahem příslušných, výše uvedených kapitol.
Kant tedy konstatuje, že musí existovat něco, co je v sobě dobré, a proto nepodléhá vnějšímu ohodnocení jako ceně na trhu, co je apriorní dobro, jako bezpodmínečné ustanovení,
a označuje tak bezpodmínečnost lidské důstojnosti.[5]
Kant tento kategorický imperativ různě formuloval. První formulace zní: „jednej tak, aby se maxima tvé vůle vždy mohla zároveň považovat za princip všeobecného zákonodárství.“[6] Ovšem tato formulace nestačí k tomu, aby sloužila u každého lidského jednání jako směrnice, protože se toto zákonodárství vztahuje jen na vnější řád sociálního života, ale mravnost má co činit nejen s tím, co je třeba řídit prostřednictvím zákonů. Zákon může člověka zavazovat k tomu, aby nezabíjel, nekradl, ale už ne k tomu, aby pomohl bližnímu,[7] tedy se například věnoval prevenci, potírání a pomoci a podpoře v oblasti komerčního sexuálního zneužívání dětí. Proto Kant formuluje znovu: „jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“[8] Jednání je mravní jen tehdy, když je vhodné nejen v sobě, ale když se současně shoduje s nejvyššími hodnotami. Takovou nejvyšší hodnotu pojmenovává i Kant a teprve tím dokončuje svůj systém morální filozofie, přičemž tedy potřetí formuluje[9] kategorický imperativ: „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“[10]
Před formulací vysvětluje: „Má-li tedy existovat nejvyšší praktický princip, který je vzhledem k lidské vůli kategorickým imperativem, musí to být takový, který z představy toho, co je nutně účelem pro každého, poněvadž je to účel sám o sobě, tvoří objektivní princip vůle, a proto může sloužit za obecný praktický zákon. Základem tohoto principu je to, že rozumná přirozenost existuje sama o sobě jako účel.“[11] Pod pojmem lidstvo, lidství rozumí Kant nejen celek všech lidí, ale i lidské bytí, skutečnost, že je někdo člověkem, a tak požaduje, že člověk ve svém zacházení s lidmi nesmí každého člověka považovat pouze za prostředek a takto používat, ale vždy také jako účel, což znamená jako bytost, která má hodnotu sama v sobě,
a tuto nezadatelnou hodnotu každého člověka Kant nazývá důstojností.[12]
a tuto nezadatelnou hodnotu každého člověka Kant nazývá důstojností.[12]
Kant pak vykládá povinnosti s tím spojené nejprve vůči sobě a konstatuje: „Člověk však není žádnou věcí, a proto ani něčím, čeho by se dalo použít jako pouhého prostředku, nýbrž musí být vždy v každém svém jednání považován za účel sám o sobě. Nesmím tedy nijak disponovat s člověkem v mé osobě, mrzačit ho, kazit nebo usmrtit.“[13] Právě z dítěte vykořisťovaného v prostituci dělají pachatelé věc, používají ho jako pouhého prostředku, disponují s ním jako s objektem, způsobují mu závažné následky, narušují jeho celostní vývoj a usmrcují v něm důvěru a život zdařilého dětství. Je to výzva i pro mladistvé, kteří sami příležitostně vstupují do prostituce.
Pokud jde o nutné či závazné povinnosti k druhým, pokračuje Kant takto: „…pak ten, který má v úmyslu jim něco lživě naslibovat, nahlédne hned, že si chce posloužit druhým člověkem pouze jako prostředkem, jako by tento druhý člověk v sobě zároveň neobsahoval žádný účel. Neboť ten, jehož chci tímto slibem užít ve prospěch svých záměrů, nemůže naprosto souhlasit se způsobem, jak s ním jednám, a tedy nemůže to být on sám, který činí účel tohoto jednání svým obsahem. Zřetelně bije do očí tento rozpor s principem druhých lidí tehdy, vezmeme-li v úvahu příklady útoků na svobodu a vlastnictví jiných. Neboť zde jasně vysvítá, že ten, kdo porušuje lidská práva, zamýšlí si posloužit osobou druhých jako pouhých prostředků, aniž by přihlédl k tomu, že jako rozumné bytosti mají být vždy zároveň ctěni jako účely, tzn. jako ti, kteří musí mít v sobě možnost obsahovat účel téhož jednání.“[14]
Podle Kanta mají rozumové bytosti jako účel stanovující a autonomií obdařené bytosti absolutní hodnotu – důstojnost, přičemž rozlišuje mezi relativní hodnotou relativních účelů
a absolutní hodnotou objektivních účelů, kde to, co má jen relativní hodnotu, má cenu, a to, co má absolutní hodnotu, má důstojnost; Kant také místo o absolutní hodnotě objektivních účelů hovoří o vnitřní hodnotě, to znamená o důstojnosti objektivních účelů. Tyto objektivní účely jsou účely samy o sobě[15] a Kant uvádí svou tezi: „Rozum vztahuje tedy každou maximu této obecně zákonodárné vůle ke každé druhé vůli a rovněž ke každému jednání vůči sobě samému, a to nikoli z důvodu nějaké jiné praktické pohnutky či budoucího prospěchu, nýbrž z ideje důstojnosti rozumné bytosti, která neposlouchá žádný zákon než ten, který si zároveň dává. V říši účelů má vše buď nějakou cenu, nebo důstojnost. Namísto toho, co má cenu, lze klást
i něco jiného jako ekvivalent, ale co naproti tomu je povzneseno nad jakoukoli cenu, a co proto nepřipouští žádný ekvivalent, má důstojnost. (…) ale to, co tvoří podmínku, za níž výhradně může něco být účelem o sobě, nemá pouze relativní hodnotu, tzn. nějakou cenu, nýbrž hodnotu, tzn. důstojnost. Tak je moralita podmínkou, za níž výhradně může být rozumná bytost účelem samým o sobě, protože jen na jejím základě je možné, aby rozumná bytost byla zákonodárným členem v říši účelů. A tak tedy jedině mravnost a lidství, pokud je lidstvo k ní způsobilé, mají důstojnost.“[16]
a absolutní hodnotou objektivních účelů, kde to, co má jen relativní hodnotu, má cenu, a to, co má absolutní hodnotu, má důstojnost; Kant také místo o absolutní hodnotě objektivních účelů hovoří o vnitřní hodnotě, to znamená o důstojnosti objektivních účelů. Tyto objektivní účely jsou účely samy o sobě[15] a Kant uvádí svou tezi: „Rozum vztahuje tedy každou maximu této obecně zákonodárné vůle ke každé druhé vůli a rovněž ke každému jednání vůči sobě samému, a to nikoli z důvodu nějaké jiné praktické pohnutky či budoucího prospěchu, nýbrž z ideje důstojnosti rozumné bytosti, která neposlouchá žádný zákon než ten, který si zároveň dává. V říši účelů má vše buď nějakou cenu, nebo důstojnost. Namísto toho, co má cenu, lze klást
i něco jiného jako ekvivalent, ale co naproti tomu je povzneseno nad jakoukoli cenu, a co proto nepřipouští žádný ekvivalent, má důstojnost. (…) ale to, co tvoří podmínku, za níž výhradně může něco být účelem o sobě, nemá pouze relativní hodnotu, tzn. nějakou cenu, nýbrž hodnotu, tzn. důstojnost. Tak je moralita podmínkou, za níž výhradně může být rozumná bytost účelem samým o sobě, protože jen na jejím základě je možné, aby rozumná bytost byla zákonodárným členem v říši účelů. A tak tedy jedině mravnost a lidství, pokud je lidstvo k ní způsobilé, mají důstojnost.“[16]
V říši účelů má tedy vše buď cenu, nebo důstojnost. Na místo toho, co má cenu, se může také dát něco jiného jako ekvivalent; co je oproti tomu povýšeno nad každou cenu,
a tedy nedovoluje žádný ekvivalent, má důstojnost. Co má cenu, má také hodnotu v sobě, ale může se vyvážit něčím jiným. Co má důstojnost, nemůže vstoupit do zvážení dober, už vůbec ne zvážení zboží, nemůže se vyvážit, vyrovnat. Co má tedy cenu, může vstoupit do konkurence s jiným dobrem – zbožím, které má zrovna tak svou cenu. Kde se stanoví cena, tam se předpokládá zvážení/vyrovnání statků, resp. zboží. Kde se za něco platí, uvede se předem za určité zboží určitá částka, vynáší se soud o přednosti/významu hodnoty. Člověk může prodat určitou věc, kterou již nepoužívá, za určitou cenu. Může také chtít ze sběratelské vášně získat něco za každou cenu. Takovou cenou může být finanční obnos, nebo ale také jiná ekvivalentní věc – zboží. Také se hovoří o nákladech spojených s určitým jednáním, o ceně, která se musí vzít v potaz, aby se dosáhlo určitého cíle.[17]
a tedy nedovoluje žádný ekvivalent, má důstojnost. Co má cenu, má také hodnotu v sobě, ale může se vyvážit něčím jiným. Co má důstojnost, nemůže vstoupit do zvážení dober, už vůbec ne zvážení zboží, nemůže se vyvážit, vyrovnat. Co má tedy cenu, může vstoupit do konkurence s jiným dobrem – zbožím, které má zrovna tak svou cenu. Kde se stanoví cena, tam se předpokládá zvážení/vyrovnání statků, resp. zboží. Kde se za něco platí, uvede se předem za určité zboží určitá částka, vynáší se soud o přednosti/významu hodnoty. Člověk může prodat určitou věc, kterou již nepoužívá, za určitou cenu. Může také chtít ze sběratelské vášně získat něco za každou cenu. Takovou cenou může být finanční obnos, nebo ale také jiná ekvivalentní věc – zboží. Také se hovoří o nákladech spojených s určitým jednáním, o ceně, která se musí vzít v potaz, aby se dosáhlo určitého cíle.[17]
Mít cenu tedy znamená, že mohu být něčím jiným nahrazen a tím používán jako prostředek pro něco jiného, oproti tomu mít důstojnost znamená být účelem sám o sobě. Podle Kanta je důvodem toho, že má lidská přirozenost důstojnost, mravní autonomie člověka, tím se myslí jeho možnost se ve svobodě podřídit mravnímu zákonu, tedy moci být mravním. Mít důstojnost pro Kanta znamená vlastnit nárok nebýt instrumentalizován v jádru své osoby.
S žádným člověkem se tak nesmí zacházet pouze jako s prostředkem pro uskutečňování účelů druhých. Ze subjektu lidské důstojnosti se nesmí učinit pouhý objekt použití cizí vůle. Dále se důstojnost každého člověka nesmí přepočítávat, zúčtovat za jiné účely, protože by jinak nebyla důstojností, ale jen hodnotou mezi jinými.[18]
S žádným člověkem se tak nesmí zacházet pouze jako s prostředkem pro uskutečňování účelů druhých. Ze subjektu lidské důstojnosti se nesmí učinit pouhý objekt použití cizí vůle. Dále se důstojnost každého člověka nesmí přepočítávat, zúčtovat za jiné účely, protože by jinak nebyla důstojností, ale jen hodnotou mezi jinými.[18]
Kant vnímal, že zjevné rozšiřování produkce a směny zboží lidi stále více omamuje, proto se chtěl tomuto přemáhajícímu tlaku v říši pouhých prostředků postavit, a sice prostřednictvím zákonů, které se sice odvolávají na svobodu, ale mají tutéž závaznost jako přírodní zákony: svoboda, autonomie a důstojnost jsou tak centrálně spojeny s jádrem osobnosti člověka, že se i rozum chápe jen jako prostředek pro tuto říši účelů, tedy rozum neposkytuje člověku důstojnost, ale člověk má důstojnost proto, že je účelem sám o sobě,
a tato důstojnost nemůže být nahrazena žádným ekvivalentem.[19] Co je nesměnitelné
a neopakovatelné, co nelze již dále odvodit, se tak stává absolutním protipólem produkce zboží a je mravně neprodejné.[20] Každé dítě je jako účel o sobě nositelem důstojnosti, je proto nesměnitelné, jedinečné a neopakovatelné a nesmí se stávat zbožím a je mravně neprodejné. Nemá cenu vyjádřenou penězi či jinou hodnotou či odměnou a cenu zboží nemá a nesmí mít ani jeho sexualita. Pachatelé si ze svých dětských obětí činí pouhý objekt své svévole.
a tato důstojnost nemůže být nahrazena žádným ekvivalentem.[19] Co je nesměnitelné
a neopakovatelné, co nelze již dále odvodit, se tak stává absolutním protipólem produkce zboží a je mravně neprodejné.[20] Každé dítě je jako účel o sobě nositelem důstojnosti, je proto nesměnitelné, jedinečné a neopakovatelné a nesmí se stávat zbožím a je mravně neprodejné. Nemá cenu vyjádřenou penězi či jinou hodnotou či odměnou a cenu zboží nemá a nesmí mít ani jeho sexualita. Pachatelé si ze svých dětských obětí činí pouhý objekt své svévole.
Lidská důstojnost u Kanta označuje hodnotu, které je člověk bezpodmínečně zavázán, kterou nelze směnit za něco jiného, vyvážit něčím jiným. Co má cenu, nemá tuto povahu. Koho něco nezajímá, jako například sport či určitý druh kultury, může si najít jiný druh zábavy jako ekvivalent, náhradu. Ale pro morální jednání neexistuje ekvivalent, toto jednání není možno nějak vyvážit, nelze za něj zaplatit nějakou cenu. „Něco stát“ může moralita v jiném smyslu, když někdo i přes odpor zůstane věrný svému svědomí, když dokonce v případě mučednictví zaplatí cenou svého života.[21] Vystihují to například i tyto biblické verše: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1 Kor 7,23) a „Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha“ (1 Kor 6,20).
Důstojnost v pojetí Kanta znamená zákaz totální instrumentalizace člověka.[22] Sebeúčel osoby tedy zabraňuje jednostranným pokusům instrumentalizovat člověka a projevuje se zvláště v situacích lidí, kteří nedisponují nebo nemohou disponovat vodítkem, jak se této instrumentalizaci bránit. K tomuto ultimativnímu sebeúčelu osoby směřuje přirozenost osoby, která se také otevírá pro dynamiku biografického, osobnostního vývoje, aniž by se v nich rozpouštěla. Přirozenost osoby je tedy dějinami pro způsob její neuzavřenosti. Bytí osoby člověka podle porozumění člověku jako obrazu Božímu přísluší kvalita, která mu byla předána před vším stáváním se subjektem a individualizací a kterou nemusí nejprve dokazovat – je účelem o sobě. Člověk jako osoba je tedy více než suma své biografie: ačkoli má své dějiny, obsahuje tento nadbytek. Bytí osoby také ukazuje, že není jednoduchou odečitatelnou kvalitou ani pouhou složeninou vlastností, ale nenahraditelným
a nedisponovatelným subjektem, který se stává.[23] I každé dítě je účelem samo o sobě. Pachatelé trestných a nemravných činů komerčního sexuálního zneužívání si je zcela instrumentalizují. Instrumentalizují se i ty děti, které samy do prostituce vstupují. K obojímu je třeba vyslovit jasný, bezpodmínečný zákaz a těmto dětem znovu zdůraznit: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1 Kor 7,23) a „Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha“ (1 Kor 6,20).
a nedisponovatelným subjektem, který se stává.[23] I každé dítě je účelem samo o sobě. Pachatelé trestných a nemravných činů komerčního sexuálního zneužívání si je zcela instrumentalizují. Instrumentalizují se i ty děti, které samy do prostituce vstupují. K obojímu je třeba vyslovit jasný, bezpodmínečný zákaz a těmto dětem znovu zdůraznit: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1 Kor 7,23) a „Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha“ (1 Kor 6,20).
W. Pannenberg v této souvislosti uvádí: „… Osoba je já jako tvář, prostřednictvím níž se projevuje tajemství ještě neuzavřených dějin individua na cestě k sobě samému, ke svému určení (…) Zvláštní důstojnost osoby je založena v tajemství jejích ještě neuzavřených dějin, v nichž je na cestě ke svému určení, k tomu být sám sebou.“[24]
Ve filozofii novověku a moderny se pojem osoby používá jako praktický pojem přisouzení, aby se označil morální status člověka: člověku se tedy připisuje bytí osoby, protože je podle založení individuálním mravním subjektem a tak bytostí, které přísluší na základě její přirozenosti zásadně a nezávisle na aktuálním uskutečnění a výkonu schopnost, resp. způsobilost se určovat ve svobodě prostřednictvím rozumu k jednání, která tím vstupuje do vědomého vztahu k sobě samému i ke svému okolí, přejímá zodpovědnost a povinnosti, sleduje cíle a zájmy a jež může utvářet svůj život při vědomí své minulosti a budoucnosti jako otevřený koncept k jedinečnému, nezaměnitelnému osudu. Přitom je důvodem přisouzení personality mravní bytí subjektu, kritériem tohoto připsání lidské bytí, zvláště když neexistuje mravní subjekt jinak, než ve formě tělesného lidského individua, jež se vyznačuje prostřednictvím původní jednoty těla a vlastního já.[25]
Důstojnosti člověka tak přísluší určitá jednání, pokud jsou morálně motivována, a tato stejná důstojnost všech lidí se také předpokládá v přikázání lásky k bližnímu a má své důsledky: uznat všechny lidi jako mně rovné, milovat lidi nejen kvůli sobě samému, když mi prokázali dobro či jsou mi nakloněni, ale kvůli nim samým, včetně nepřátel, protože jim náleží stejný sebeúčel. Také to znamená legitimitu lásky k sobě samému, jinak by se opět nerespektoval sebeúčel vlastní osoby.[26]
Lidská důstojnost není totiž žádný atribut, který by jednotlivé osobě náležel nebo byl popisem nějakých jejích zvláštních vlastností. Lidská důstojnost se ukazuje v jednání, prostřednictvím něhož se vztahujeme k druhému, abychom na něho pohlíželi jako na člověka jako jsme my sami, i když jeho projevy a činy poukazují na nelidskost. Člověk tím respektuje sám sebe, když vidí člověka i v pachateli trestných činů[27] komerčního sexuálního zneužívání dětí, aniž by ho identifikoval s jeho trestným činem. I zde platí známá a náročná zásada: umět rozlišovat mezi člověkem a hříchem.
Přestože se proviňují proti lidské důstojnosti svých obětí a jednají i proti své důstojnosti,
k níž patří uskutečňovat mravnost, a ne pošlapávat samotný základ mravnosti, neztrácejí svou lidskou důstojnost, jsou tito pachatelé nadále voláni, aby jednali mravně dobře a správně, jsou stále adresáty mravního požadavku, jak to plyne z možnosti obrácení, kterou mu Bůh podle Nové smlouvy stále nabízí, i když jednoznačně straní obětem bezpráví a pojmenovává hřích.[28] Tento důsledek později rozvine v tématech o lidské vině, hříchu, obrácení, odpuštění, lásce k bližnímu, účelu trestu a opci pro chudé.
k níž patří uskutečňovat mravnost, a ne pošlapávat samotný základ mravnosti, neztrácejí svou lidskou důstojnost, jsou tito pachatelé nadále voláni, aby jednali mravně dobře a správně, jsou stále adresáty mravního požadavku, jak to plyne z možnosti obrácení, kterou mu Bůh podle Nové smlouvy stále nabízí, i když jednoznačně straní obětem bezpráví a pojmenovává hřích.[28] Tento důsledek později rozvine v tématech o lidské vině, hříchu, obrácení, odpuštění, lásce k bližnímu, účelu trestu a opci pro chudé.
Tento pachatel má právě pomocí tohoto stanoviska nárok na autentické lidské bytí, ne tedy na čestné lidské bytí, ale lidské bytí, které apeluje jen na každého druhého člověka, aby ho
i přes tak kruté a zavrženíhodné činy jako takového uznal. Tato vzájemnost a solidarita odpovídá tedy uznání společného lidského bytí, společné lidské důstojnosti. Apeluje na pochopení situace a na citlivost, jak najít správné jednání. Nemá tak nic společného s bagatelizováním a omlouváním těchto závažných činů, ani s morálkou nebo politikou soucitu.[29]
i přes tak kruté a zavrženíhodné činy jako takového uznal. Tato vzájemnost a solidarita odpovídá tedy uznání společného lidského bytí, společné lidské důstojnosti. Apeluje na pochopení situace a na citlivost, jak najít správné jednání. Nemá tak nic společného s bagatelizováním a omlouváním těchto závažných činů, ani s morálkou nebo politikou soucitu.[29]
Taková láska, takový přístup vzájemného uznání lidské důstojnosti, člověka jako účelu
o sobě, může způsobit u druhého – obětí, pachatelů, různých zúčastněných pracovníků, – vědomí jejich vlastní lidské důstojnosti a tomu odpovídajících smýšlení, jednání a životních podmínek a ztělesňovat Boží stvořitelskou lásku, která lidskou důstojnost vytváří
a nezpochybňuje.[30]
o sobě, může způsobit u druhého – obětí, pachatelů, různých zúčastněných pracovníků, – vědomí jejich vlastní lidské důstojnosti a tomu odpovídajících smýšlení, jednání a životních podmínek a ztělesňovat Boží stvořitelskou lásku, která lidskou důstojnost vytváří
a nezpochybňuje.[30]
Je-li lidská důstojnost myšlena jako sebeurčení na základě vlastní hodnoty každého člověka, platí to tím i pro druhého. Přitom je třeba odkrývat konkrétní důstojnost ponížených a utlačených lidí, přičemž lze objevit, že naši vlastní důstojnost respektujeme skutečně jen tehdy, jestliže začínáme činit vše pro to, abychom chránili důstojnost těchto ponížených
a utlačených. Můžeme konstatovat, že zde „právo přechází do osvobozující povinnosti lidskosti a obojí bojuje proti zneužívání svobody osoby ke svobodě silnějšího proti slabšímu. Jde o to, aby mohli ponížení a utlačení odhalovat nelidskost ponižujícího a utlačovatele a své vlastní odlidštění, což znamená, že ponižování a útlak ničí lidskost z obou stran, a sice různým způsobem: skrze zlo a skrze utrpení. Osvobození ponížených od utrpení ponížení a útisku jde v obrácení ruku v ruce s osvobozením utiskovatele od hříchu ponižování. V tomto osvobozujícím činu se lidé pozvedají ke své důstojnosti. Důstojnost se zde stává silou odporu proti pohrdání a zbavení práva.“[31]
a utlačených. Můžeme konstatovat, že zde „právo přechází do osvobozující povinnosti lidskosti a obojí bojuje proti zneužívání svobody osoby ke svobodě silnějšího proti slabšímu. Jde o to, aby mohli ponížení a utlačení odhalovat nelidskost ponižujícího a utlačovatele a své vlastní odlidštění, což znamená, že ponižování a útlak ničí lidskost z obou stran, a sice různým způsobem: skrze zlo a skrze utrpení. Osvobození ponížených od utrpení ponížení a útisku jde v obrácení ruku v ruce s osvobozením utiskovatele od hříchu ponižování. V tomto osvobozujícím činu se lidé pozvedají ke své důstojnosti. Důstojnost se zde stává silou odporu proti pohrdání a zbavení práva.“[31]
Právo a mravnost spolu působí a bojují proti zneužívání svobody osoby pachatele proti svobodě slabšího dítěte, proti nelidskosti pachatele a ponížení a odlidšťování oběti a současně v rámci osvobozování dětských obětí i pachatelů od viny a hříchu. Obě skupiny aktérů se osvobozujícím činem mají pozvedat ke své důstojnosti a tato důstojnost je zde silou odporu proti pohrdání a zbavování práv těch nejzranitelnějších a nejslabších. Právo a mravnost tak spolupracují, vzájemně se potřebují, doplňují a předpokládají, jak jsme již ostatně výše prezentovali.
Samařan také nepečuje o zraněného na okraji cesty proto, že respektuje jeho schopnosti v oblasti rozumu, svobodné vůle nebo paměti, ani proto, že by byl příslušníkem jeho vlastního náboženského společenství, nebo na základě solidarity, která by ho k tomu ve jménu transcendentálních náboženských principů zavazovala. Ale jednoduše proto, že tento neznámý „bez vlastností“, který má bolesti, nemůže se hýbat, mlčí, sténá a je vydán násilí lidí, je ponechán – svěřen jeho dobrotě, bdělé pozornosti, lidskému soucítění. Pečuje tak o něj kvůli jeho lidskému bytí v nouzi, které je ponecháno jeho rukám. Samařan prokázal lidskou důstojnost, a to ne proto, že by v tomto zraněném člověku v nouzi viděl vládnout zákon morálky nebo triumfující rozum, ani proto, že by ho vnímal jako autonomní a dospělý morální subjekt. Ale proto, že v něm poranění tohoto člověka vzbudila úctu ke zdeformovanému lidskému bytí. Uplatnil tak lidskou důstojnost tím, že se na své cestě nevyhnul tomuto člověku v nouzi jako kněz či levita, ale konkrétně a účinně na sebe vzal zátěž znetvořeného lidského bytí bez jakéhokoli charakterového rysu vznešené lidské důstojnosti. Podobenství tak otevírá perspektivu morálky solidarity, která zakládá úctu k lidské důstojnosti v naší společné „nedůstojnosti“, ve vlastnosti slabého nebo zdeformovaného lidského bytí bez čestných rysů
a zvláštních vlastností, které by se rozlišovaly podle specifických kvalit – projevuje se vzájemný respekt, když člověk ctí v druhém jeho holé lidské bytí.[32]
a zvláštních vlastností, které by se rozlišovaly podle specifických kvalit – projevuje se vzájemný respekt, když člověk ctí v druhém jeho holé lidské bytí.[32]
Taková morálka solidarity je nutná vhledem k dětským obětem prostituce, jimž také někdo deformuje jejich lidské bytí, pohled na sebe, na své tělo, sexualitu, druhé lidi a svět vůbec. Tyto děti zasluhují úctu, i když je jejich lidské bytí zdeformováno. Vyzývá rovněž k tomu, abychom se vyhýbali pouhým prohlášením a odsuzováním, odstraňovali mentalitu nezájmu či lhostejnosti a abychom něco na různých úrovních konali.
Máme-li stále na mysli hlavní aktéry problematiky vykořisťování dětí v prostituci, tzn. děti a pachatele, a nezapomínáme-li i na všechny ostatní aktéry, včetně celé společnosti
a církve, můžeme předložit tento postojový vzorec jako výzvu: „Samaritán nejedná z náboženské poslušnosti nebo na základě věrnosti heteronomnímu předpisu transcendentálního původu; velká síla evangelijního textu spočívá v tom, že představuje toto jednání jako logický důsledek povinnosti lidskosti, prostřednictvím níž Samaritán vyjadřuje svou vlastní lidskou důstojnost a současně uznává v tom, kdo je zraněn, rovnocennou lidskou důstojnost (…) je to člověk ve své nedůstojnosti, který může žádat o úctu, neboť i přes jeho fyzickou, psychologickou nebo morální nouzi, nebo právě v ní svědčí ještě o ‚nicotnosti conditio humana‛, a prostřednictvím svého utrpení apeluje na každého ve své důstojnosti jako člověk. Lidská důstojnost znamená svěřit se vzájemné péči a usilovat o to, být schopen se vším rozumem a senzibilitou obstát v tomto hluboce lidském úkolu, který předpokládá tuto vzájemnou zodpovědnost.“[33]
a církve, můžeme předložit tento postojový vzorec jako výzvu: „Samaritán nejedná z náboženské poslušnosti nebo na základě věrnosti heteronomnímu předpisu transcendentálního původu; velká síla evangelijního textu spočívá v tom, že představuje toto jednání jako logický důsledek povinnosti lidskosti, prostřednictvím níž Samaritán vyjadřuje svou vlastní lidskou důstojnost a současně uznává v tom, kdo je zraněn, rovnocennou lidskou důstojnost (…) je to člověk ve své nedůstojnosti, který může žádat o úctu, neboť i přes jeho fyzickou, psychologickou nebo morální nouzi, nebo právě v ní svědčí ještě o ‚nicotnosti conditio humana‛, a prostřednictvím svého utrpení apeluje na každého ve své důstojnosti jako člověk. Lidská důstojnost znamená svěřit se vzájemné péči a usilovat o to, být schopen se vším rozumem a senzibilitou obstát v tomto hluboce lidském úkolu, který předpokládá tuto vzájemnou zodpovědnost.“[33]
Kantův kategorický imperativ „jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak
i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek“ se týká každého dítěte, které má svou důstojnost jako účel sám o sobě. Slyšet by to měli všechny děti, zejména ty, které dobrovolně vstupují do prostituce, dále pachatelé a další dospělí.
i v osobě každého druhého vždy jako účel a nikdy pouze jako prostředek“ se týká každého dítěte, které má svou důstojnost jako účel sám o sobě. Slyšet by to měli všechny děti, zejména ty, které dobrovolně vstupují do prostituce, dále pachatelé a další dospělí.
Zaznamenali jsme, že si právě z dětí vykořisťovaných v prostituci dělají pachatelé věci, používají je jako pouhý prostředek, disponují jimi jako s objektem, způsobují jim závažné následky, narušují jeho celostní vývoj a usmrcují v něm důvěru a život zdařilého dětství.
Dále vyplynulo, že je každé dítě jako účel o sobě nositelem důstojnosti, která každého bezpodmínečně zavazuje, je proto nesměnitelné, jedinečné a neopakovatelné a nesmí se stávat zbožím a je mravně neprodejné. Nemá cenu vyjádřenou penězi či jinou hodnotou či odměnou a cenu zboží nemá a nesmí mít ani jeho sexualita. Pachatelé si ze svých dětských obětí činí pouhý objekt své svévole.
Pachatelé trestných a nemravných činů komerčního sexuálního zneužívání si děti plně instrumentalizují a tak nerespektují tento bezpodmínečný závazek lidské důstojnosti. Instrumentalizují se samy i ty děti, které samy do prostituce vstupují. K obojímu je třeba vyslovit jasný, bezpodmínečný zákaz a těmto dětem znovu zdůraznit: „Bylo za vás zaplaceno výkupné, nebuďte otroky lidí!“ (1 Kor 7,23) a „Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, oslavujte Boha“ (1 Kor 6,20). Tento bezpodmínečný zákaz spolu s dalším zdůvodněním nás přivede k začlenění prostitučních praktik s dětmi do činů, které jsou vždy samy o sobě zlé.
Protože se potvrdilo, že lidská důstojnost není žádný atribut, který by jednotlivé osobě náležel nebo byl popisem nějakých jejích zvláštních vlastností, ale že se ukazuje v jednání, prostřednictvím něhož se vztahujeme k druhému, abychom na něho pohlíželi jako na člověka jako jsme my sami, i když jeho projevy a činy poukazují na nelidskost, jak to reprezentují projevy a činy těchto pachatelů. Člověk tím respektuje sám sebe, když vidí člověka i v nich. Připomněli jsme náročnou zásadu, že je uměním rozlišovat mezi člověkem a hříchem. Také jsme přislíbili, že tento důsledek později rozvine v tématech o lidské vině, hříchu, obrácení, odpuštění, lásce k bližnímu, účelu trestu a opci pro chudé.
Právo a mravnost mohou a mají spolu působit a bojovat proti zneužívání svobody osoby pachatele proti svobodě slabšího dítěte, proti nelidskosti pachatele a ponížení a odlidšťování oběti a současně v rámci osvobozování dětských obětí i pachatelů od viny a hříchu. Obě skupiny aktérů se osvobozujícím činem pozvedají ke své důstojnosti a tato důstojnost je silou odporu proti pohrdání a zbavování práv těch nejzranitelnějších a nejslabších. Právo
a mravnost tak mohou a mají spolupracovat, vzájemně se potřebovat, doplňovat
a předpokládat. Odkázali jsme proto na pozdější kapitolu o vztazích práva a morálky.
a mravnost tak mohou a mají spolupracovat, vzájemně se potřebovat, doplňovat
a předpokládat. Odkázali jsme proto na pozdější kapitolu o vztazích práva a morálky.
[1] KANT Immanuel: Základy metafyziky mravů, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990, 83-84.
[2] Srov. PRACH, Václav: Řecko – český slovník, Praha: Skriptum, 1993, 294.
[3] Srov. MÜLLER Ludolf: Moralisches Gesetz und Menschenwürde bei Kant, Schopenhauer, Nietzsche und Solowjow, in: LORENZ Rolf. J., MIETH Dietmar und MÜLLER Ludolf (Hrsg.): Die „Menschenwürde des Menschen“ – beim Wort genommen, Tübingen: A. Francke Verlag, 2003, 3-4.
[4] Srov. SCHÖNECKER Dieter / WOOD Allen W.: Immanuel Kants „Grundlegung zur Metaphysik der Sitten“. Ein einführender Kommentar, Paderborn: Verlag Ferdinand Schöningh, 2002, 108-109.
[5] Srov. HEUSER, Stefan: op. cit., 141.
[6] KANT Immanuel: op. cit., 84.
[7] Srov. MÜLLER Ludolf: op. cit., 4.
[8] KANT Immanuel: op. cit., 84.
[9] Srov. MÜLLER Ludolf: op. cit., 5.
[10] KANT Immanuel: op. cit., 91. V německém znění „Handle so, daß du die Menschheit sowohl in deiner Person, als in der Person eines jeden anderen jederzeit zugleich als Zweck, niemals bloß als Mittel brauchest“, srov. in: SCHÖNECKER Dieter / WOOD Allen W.: op. cit., 147; MÜLLER Ludolf: op. cit., 5.
[11] Tamtéž.
[12] Srov. MÜLLER Ludolf: op. cit., 5-6.
[13] KANT Immanuel: op. cit., 92.
[14] Tamtéž.
[15] Srov. SCHÖNECKER Dieter / WOOD Allen W.: op. cit., 140-142.
[16] KANT Immanuel: op. cit., 96-97.
[17] Srov. HERMANN Axel: op. cit., 7.
[18] Srov. Srov. DEUTSCHER BUNDESTAG: op. cit., 23-24.
[19] Srov. NEGT Oskar:Das Unwiederholbare: Wandlungen im Kulturbegriff der Würde, in: Concilium 2 (2003) 160-161.
[20] Srov. tamtéž 154-155.
[21] Srov. ROTTER Hans / VIRT Günter:Neues Lexikon der christlichen Moral, Innsbruck: Tyrolia, 1990, 489-490.
[22] Srov. AMMICHT QUIN Regina: Wessen Würde ist unantastbar? Mensch, Maschine und der Würde-Diskurs, in: Concilium 2 (2003) 167.
[23] Srov. WILLS Jean-Pierre: Person und Subjektivität, in: WILLS Jean-Pierre / MIETH Dietmar (Hrsg.): Grundbegriffe der christlichen Ethik, Paderborn: Verlag Ferdinand Schöningh, 1992, 126-127.
[24] PANNENBERG Wolfhart: Person und Subjekt, in: Identität, Reihe Poetik und Hermeneutik, hg. von O. Marquard und K. Stierle, München: 1979, 419, in: WILLS Jean-Pierre: Person und Subjektivität, in: op. cit., 126.
[25] Srov. WILDFEUER G. Armin: Person, Personalität, in: HUNOLD Gerfried W. (Hrsg.) unter Mitarbeit SAUTERMEISTER Jochen:op. cit., 1349-1350.
[26] Srov. ROTTER Hans / VIRT Günter:op. cit., 490-491.
[27] Srov. VALADIER Paul: Der Mensch in seiner Unwürdigkeit, in: Concilium 2 (2003) 179.
[28] Srov. ROTTER Hans / VIRT Günter:op. cit., 491.
[29] Srov. VALADIER Paul: op. cit., 178-179.
[30] Srov. tamtéž.
[31] KÖPCKE-DUTTLER Andreas: Die Würde der Schwachen ist die Würde der Starken. Zum Gespräch zwischen der Rechtsphilosophie und der Heilpädagogik, in: LORENZ Rolf. J., MIETH Dietmar und MÜLLER Ludolf (Hrsg.): op. cit., 20-21, 27.
[32] Srov. VALADIER Paul: op. cit., 178-179.
[33] Tamtéž 180.