Teologická etika pro praxi II.
Člověk ve dvojím vydání: mužské a ženské pohlaví
8.1.2 Člověk ve dvojím vydání: mužské a ženské pohlaví
Pojetí člověka stvořeného k obrazu a podobě Boží a takto vrcholně a jedinečně představené
a obnovené Ježíšem Kristem se dále rozvíjí ve vztazích mezi pohlavími, jak dále načrtneme v kontextu vykořisťování dětí v prostituci. Diskriminaci podle pohlaví uvedl ve své preambuli zmíněný Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte, o obchodu s dětmi, dětské prostituci
a dětské pornografii jako jeden z hlavních faktorů, které přispívají k vykořisťování dětí v prostituci a které je proto třeba odstraňovat. Stejné potom zdůrazňuje již svým názvem Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zejména se ženami
a dětmi.[1]
Úvahy teologické etiky ohledně vztahu ženy a muže mají svůj normativní základ ve stejné osobní důstojnosti ženy a muže. Tato důstojnost spočívá podle židovsko-křesťanské tradice v pojetí člověka jako obrazu a podoby Boží, a to obou pohlaví, jak to vychází z uvedených příslušných biblických míst.
V rámci této biblické koncepce obrazu a podoby Boží v živém mužsko-ženském člověku jako královském člověku spočívá centrální význam biblické antropologie, která odkrývá v konkrétním těle symbolické, nebo ještě lépe, sakramentální zpřítomnění živého
a pravého Boha.[2]
a pravého Boha.[2]
Jak jsme nahlédli, založilo Boží stvořitelské oslovení vztahovost lidského bytí ve vertikálním směru a jeho odkázanost na božské Ty. Vertikální linie se prodlužuje v horizontálním směru a znamená i odkázanost na lidské ty. Jedině člověk druhého pohlaví je pro člověka adekvátním partnerem. V teologické antropologii se tak hovoří o vzájemné pomoci muže a ženy a jejich rozsáhlém doplnění včetně komunikace, v čemž se naplňuje lidské bytí člověka. Jde o vzájemnou odkázanost, sounáležitost, důvěru a blízkost ženy
a muže. Lidský život se podle tohoto pojetí může zdařit jen ve společenství, jež se zakládá na přiřazení obou pohlaví. Člověk se představuje jako dialogická bytost, která existuje ve vztahu ke svému osobnímu protějšku, v zodpovědnosti před stvořitelem a v tom, že je bližním.[3]
a muže. Lidský život se podle tohoto pojetí může zdařit jen ve společenství, jež se zakládá na přiřazení obou pohlaví. Člověk se představuje jako dialogická bytost, která existuje ve vztahu ke svému osobnímu protějšku, v zodpovědnosti před stvořitelem a v tom, že je bližním.[3]
Tyto výpovědi mají v základu odpovídající biblická místa: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ (Gen 1,27); „I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou (…) Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest (…) Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se“ (Gen 2,18.23-25).
Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes klade v této souvislosti otázku s objasněním: „Co však je člověk? Vyslovil a vyslovuje sám o sobě mnoho různých,
i protichůdných názorů, v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost. Církev se do těchto obtíží dovede vžít a poučena Božím zjevením může na ně dát odpověď popisující pravý stav člověka, vysvětlující jeho slabosti a zároveň dávající možnost uznat jeho pravou důstojnost a povolání (…) Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku jako muže a ženu je stvořil
(Gen 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.“[4]
i protichůdných názorů, v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost. Církev se do těchto obtíží dovede vžít a poučena Božím zjevením může na ně dát odpověď popisující pravý stav člověka, vysvětlující jeho slabosti a zároveň dávající možnost uznat jeho pravou důstojnost a povolání (…) Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku jako muže a ženu je stvořil
(Gen 1,27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy.“[4]
Podle tohoto (Gen 2,7) obrazného představení se dá poznat něco o způsobu existence člověka: „je slabou látkou, je hlínou země, ke které se má vrátit.“ Je také nápadné, že je toto určení vysvětleno už při stvoření člověka, dříve než se něco vypovídá o jeho ne-identitě,
o hříchu (srov. Gen 3, 19). V textu lze tak vidět jednak myšlenku slabosti člověka, jenž je sám v sobě slabý, ubohý. Výrazem hā’ādām, Adam, „není myšleno jednotlivé mužské bytí, nýbrž rod: člověk.“[5] A protože má skoro vždy ve Starém zákoně v hebrejštině toto slovo kolektivní význam, znamená lidstvo, a v konkrétní existenci především dvojpohlavnost: muže a ženu. Jsou-li zmíněni odděleně, pak se nazývají ’íš a ’iššá. „Kolektivní pojem Adam ale znamená, že všichni lidé žijí za stejné podmínky“ a tato fundamentální vzájemnost jde hlouběji než všechny dějinné rozdíly lidí v textu Gen 5,3: „… zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét“ (srov. Gen 5,1-2; 1,26-27) a Gen 9,6: „… neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (srov. 9,5-6: „A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude prolita člověkem, neboť člověka učinil Bůh, aby byl jeho obrazem“). Je tím zdůvodněna nedotknutelnost lidského života a skutečnost, že prolitím krve člověka je zasažen sám Bůh (srov. Jak 3,6.9).
o hříchu (srov. Gen 3, 19). V textu lze tak vidět jednak myšlenku slabosti člověka, jenž je sám v sobě slabý, ubohý. Výrazem hā’ādām, Adam, „není myšleno jednotlivé mužské bytí, nýbrž rod: člověk.“[5] A protože má skoro vždy ve Starém zákoně v hebrejštině toto slovo kolektivní význam, znamená lidstvo, a v konkrétní existenci především dvojpohlavnost: muže a ženu. Jsou-li zmíněni odděleně, pak se nazývají ’íš a ’iššá. „Kolektivní pojem Adam ale znamená, že všichni lidé žijí za stejné podmínky“ a tato fundamentální vzájemnost jde hlouběji než všechny dějinné rozdíly lidí v textu Gen 5,3: „… zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét“ (srov. Gen 5,1-2; 1,26-27) a Gen 9,6: „… neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (srov. 9,5-6: „A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude prolita člověkem, neboť člověka učinil Bůh, aby byl jeho obrazem“). Je tím zdůvodněna nedotknutelnost lidského života a skutečnost, že prolitím krve člověka je zasažen sám Bůh (srov. Jak 3,6.9).
Člověk je tedy „reálnou, viditelnou přítomností Boha, a to jako celý člověk. V lidském se zjevuje božské. Celý člověk a všichni lidé jsou ve svém jediném, nerozděleném
a nedělitelném lidském bytí epifanií Boha. Identita člověka je tedy určena prostřednictvím Bohem darované materiality a zároveň prostřednictvím božskosti jako Božího obrazu, spojeného se závaznou poslušností. V obou případech se jedná o celého člověka a člověk
a obraz Boží je jako muž a žena. Zahrnuje úkol do budoucnosti:[6] … A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo“ (srov. Kol 3,10-15). V 1. listu Korintským (1 Kor 11,11-12) se v souvislosti se vztahem muže a ženy uvádí, že: „V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha.“
a nedělitelném lidském bytí epifanií Boha. Identita člověka je tedy určena prostřednictvím Bohem darované materiality a zároveň prostřednictvím božskosti jako Božího obrazu, spojeného se závaznou poslušností. V obou případech se jedná o celého člověka a člověk
a obraz Boží je jako muž a žena. Zahrnuje úkol do budoucnosti:[6] … A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo“ (srov. Kol 3,10-15). V 1. listu Korintským (1 Kor 11,11-12) se v souvislosti se vztahem muže a ženy uvádí, že: „V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha.“
Muž i žena jsou Bohem chtěni jeden pro druhého, ve svém vlastním bytí muže i ženy
i v jejich dokonalé rovnosti. Oba mohou ve svém protějšku objevovat „druhé já téhož lidství“.[7] Společné lidské bytí osoby je dáno v rozdílnosti žen a mužů jako konkrétní bytí ženy a konkrétní bytí muže. Zůstává tak jednota podstaty člověka. Dvojpohlavnost je zároveň více než jen nějaké dodatečné akcidentální určení a tato pohlavní rozdílnost je založena
v podstatě člověka a náleží k jejímu rozvoji. Představuje se tím antropologický model s rozdílností a vzájemností pohlaví, což předpokládá dva výrazy jedné podstaty člověka, přičemž mají tyto výrazy stejný původ.[8]
i v jejich dokonalé rovnosti. Oba mohou ve svém protějšku objevovat „druhé já téhož lidství“.[7] Společné lidské bytí osoby je dáno v rozdílnosti žen a mužů jako konkrétní bytí ženy a konkrétní bytí muže. Zůstává tak jednota podstaty člověka. Dvojpohlavnost je zároveň více než jen nějaké dodatečné akcidentální určení a tato pohlavní rozdílnost je založena
v podstatě člověka a náleží k jejímu rozvoji. Představuje se tím antropologický model s rozdílností a vzájemností pohlaví, což předpokládá dva výrazy jedné podstaty člověka, přičemž mají tyto výrazy stejný původ.[8]
Biblická teologie stvoření i vykoupení tak tkví v původní dvojpohlavnosti lidského bytí
a neskýtá žádný podklad pro mravní legitimaci hierarchie pohlaví. Toto pojetí se vyjadřuje ve stejné účasti muže a ženy na zodpovědnosti za utváření stvoření, jíž byli Bohem pověřeni. Tato základní výpověď teologie stvoření o významu dvojpohlavnosti lidského bytí má důsledky pro mravní utváření vztahu muže a ženy ve všech oblastech soužití. Z toho plyne fundamentální norma, že musí vztahy mezi mužem a ženou i utváření diferenciace rolí podle pohlaví odpovídat osobní důstojnosti obou pohlaví. Jedná se o model partnerství se samostatností a se vzájemným přiřazením.
a neskýtá žádný podklad pro mravní legitimaci hierarchie pohlaví. Toto pojetí se vyjadřuje ve stejné účasti muže a ženy na zodpovědnosti za utváření stvoření, jíž byli Bohem pověřeni. Tato základní výpověď teologie stvoření o významu dvojpohlavnosti lidského bytí má důsledky pro mravní utváření vztahu muže a ženy ve všech oblastech soužití. Z toho plyne fundamentální norma, že musí vztahy mezi mužem a ženou i utváření diferenciace rolí podle pohlaví odpovídat osobní důstojnosti obou pohlaví. Jedná se o model partnerství se samostatností a se vzájemným přiřazením.
Model partnerství proto tvoří kritické měřítko, které se musí používat na vzorce individuálních vztahů i na společenské řády a struktury, jež determinují, resp. ovlivňují (např. právo, politika, hospodářství, kultura, náboženství) rozmanité vztahy mezi pohlavími od náhodných setkání přes spolupráci v zaměstnání či jinou společenskou spolupráci až k vztahu lásky a manželství. Model partnerství vylučuje každý druh podřízenosti a nadřazenosti, jenž by byl spojen s upíráním práv a vlastní zodpovědnosti nebo s poručnictvím a zbavením svéprávnosti. Partnerství bude realizovatelné do té míry, do jaké se podaří etablovat participaci jako princip utváření společnosti i ve smyslu větší spravedlnosti mezi pohlavími. Tato participace požaduje nové a flexibilní přiřazování práv, rolí (očekávání od rolí) a dober pro obě pohlaví ve všech oblastech života, včetně vzdělání, práce, veřejných úřadů a pozic. Z pohledu sociální etiky se partnersko-participační a tím spravedlivější utváření vztahu mezi mužem a ženou ukazuje zároveň jako klíčová otázka rozvojové politiky, orientované na chudobu, ve smyslu vytváření a podpory lidsky důstojných životních podmínek pokud možná pro všechny ženy, muže a děti. Styl zacházení, jenž se zakládá na vzájemném uznání toho druhého jako rovnoprávné osoby, představuje normativní vzor a cílovou představu utváření osobních vztahů. Proto také model partnerství na základě všech aspektů vyžaduje překonávání, potlačování a společenské odmítání každé formy násilí ve vztazích mezi muži a ženami, prostřednictvím nichž se ženy a děti degradují na objekt sexuálních žádostí nebo instrumentalizují pro demonstrování mužské moci.[9] To platí zvláště pro problematiku vykořisťování dětí v prostituci, a sice zejména dívek.
Na formy patriarchalismu, nadvlády jednoho pohlaví nad druhým a na sociální rozdíly v souvislosti i se sexuálním zneužíváním dětí v prostituci upozorňuje také Prohlášení ke světovému étosu ve svém pokynu 4, který je nadepsán Závazek ke kultuře zrovnoprávnění
a k partnerství muže a ženy.[10] Dále signatáři tohoto Prohlášení odsuzují sexuální vykořisťování a diskriminaci pohlaví jako jednu z nejhorších forem ponížení člověka, pojetí sexuality jako negativně ničivé nebo vykořisťující síly, určování vztahu muže a ženy prostřednictvím poručníkování či vykořisťování, ztotožňování lidského naplnění se sexuální rozkoší a považují patriarchální ovládání či ponižování za výraz násilí a zdůrazňují nutnost se stavět na odpor proti každé formě sexuální vlastnické žádostivosti nebo sexuálního zneužívání, zejména tam, kde se jedná o děti.[11]
a k partnerství muže a ženy.[10] Dále signatáři tohoto Prohlášení odsuzují sexuální vykořisťování a diskriminaci pohlaví jako jednu z nejhorších forem ponížení člověka, pojetí sexuality jako negativně ničivé nebo vykořisťující síly, určování vztahu muže a ženy prostřednictvím poručníkování či vykořisťování, ztotožňování lidského naplnění se sexuální rozkoší a považují patriarchální ovládání či ponižování za výraz násilí a zdůrazňují nutnost se stavět na odpor proti každé formě sexuální vlastnické žádostivosti nebo sexuálního zneužívání, zejména tam, kde se jedná o děti.[11]
Normativní základ vztahů mužského a ženského pohlaví jsme tedy nalezli ve stejné osobní důstojnosti muže a ženy. Toto pojetí vychází v biblické koncepce člověka stvořeného k obrazu a podobě Boží a v jeho dokonalém provedení v Ježíši Kristu. Tato koncepce nás dovedla k vzájemné odkázanosti, sounáležitosti, důvěře, blízkosti obou pohlaví a ještě před tím k jejich rovnosti, rovnoprávnosti a k možnosti vidět ve svém protějšku druhé já téhož lidství. Toto porozumění jsme shledali jako inspirativní a praktické pro socializaci dětí
i v rámci prevence před prostitucí.
i v rámci prevence před prostitucí.
I přes určitou rozdílnost pohlaví nám vyšla jednoznačně rovnost, rovnoprávnost
a nutnost vidět konkrétní bytí dívky či chlapce se všemi jeho specifiky. Na těchto základech jsme vystavěli mravní utváření vztahu mezi pohlavími ve všech oblastech soužití. Dospěli jsme k modelu partnerství jako kritickému měřítku pro vzorce individuálních vztahů i společenských struktur. Rovněž jsme vyloučili jakoukoli podřízenost, zbavování svéprávnosti, vyslovili jsme jasné ne každému násilí, vykořisťování, odmítli degradaci dívek na objekt uspokojování sexuálních žádostí a instrumentalizaci pro demonstraci mužské moci, jak se s tím setkáváme v praktikách vykořisťování dívek v prostituci.
a nutnost vidět konkrétní bytí dívky či chlapce se všemi jeho specifiky. Na těchto základech jsme vystavěli mravní utváření vztahu mezi pohlavími ve všech oblastech soužití. Dospěli jsme k modelu partnerství jako kritickému měřítku pro vzorce individuálních vztahů i společenských struktur. Rovněž jsme vyloučili jakoukoli podřízenost, zbavování svéprávnosti, vyslovili jsme jasné ne každému násilí, vykořisťování, odmítli degradaci dívek na objekt uspokojování sexuálních žádostí a instrumentalizaci pro demonstraci mužské moci, jak se s tím setkáváme v praktikách vykořisťování dívek v prostituci.
Proto lze považovat sexuální vykořisťování dětí v prostituci, ponižování druhého pohlaví, komercializaci a banalizaci stvořené sexuality za jednu z největších výzev pro křesťany a církve. Právě v ponižování, pokořování či zotročování člověka, v rychlém uspokojování rozkoše, egoistickém splňování zábavy, bezohledném komerčním zneužívání a ponižování druhého v jeho sexualitě je nutno spatřovat nejhlubší porušování důstojnosti člověka
a působení neštěstí.[12]
a působení neštěstí.[12]
[1] Srov. Protocol to Prevent, Suppress and Punish Trafficking in Persons, especially Women and Children, supplementing the United Nations Convention against Transnational Organized Crime, http://www.unodc.org/palermo/convensumm.html; United Nations Convention against Transnational Organized Crime. A/AC.254/L.230/Add. 1, Vídeň, 17.-28. července 2000, http://www.unodc.org/palermo/theconvention.html.
[2] Srov. SCHROER Silvia / STAUBLI Thomas: op. cit., 3; Ž 8,5-9.
[3] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 240-241.
[4] GS 12.
[5] Srov. HASENHÜTTL Gotthold: op. cit.,157.
[6] Srov. tamtéž 161-162.
[7] Srov. KKC, čl. 369, 371.
[8] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 242.
[9] Srov. HUNOLD Gerfried W. (Hrsg.) unter Mitarbeit SAUTERMEISTER Jochen: Lexikon christlichen Ethik. Band 2 (L-Z), Freiburg im Breisgau: Herder, 2003, 1119-1122.
[10] Srov. KÜNG Hans, KUSCHEL Karl-Josef: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno: CDK, 1997, 25.
[11] Srov. tamtéž 25-26.
[12] Srov. KÜNG Hans, RINN-MAURER Angela: Weltethos christlich verstanden. Positionen, Erfahrungen, Impulse, Freiburg im Breisgau: Herder, 2005, 161-162.