Teologická etika pro praxi II.

8.6.4 Svoboda a determinace

8.6.4 Svoboda a determinace

Člověk je v konkrétní situaci vystaven různým vlivům, nárokům a dispozicím. Tuto skutečnost zohledňuje etická reflexe, která bere vážně člověka s předpoklady jeho života a jež se zaměřuje na to umožnit mu jednání. Tato problematika se řeší v rámci vztahu svoboda
a determinace. Svoboda a determinace vytvářejí vzájemně celek, jenž se musí řešit pro každé konkrétní jednání. A sice i přesto, že existují dvě krajní, nesmiřitelné pozice: první je představa absolutní svobody, jež popírá jakoukoli determinaci, a tvrdí, že neexistují vnější vlivy, jenom omezení stanovená samotným člověkem; tvrzení o determinovanosti
[1]všech událostí živé i neživé přírody zase neguje každou formu svobodného jednání. Všechna jednání se odvozují z logických důsledků a přírodních zákonitostí, zejména z principu kauzality, tedy ze zásady, že má každé dění exaktně stanovitelnou příčinu. Tomuto zákonu kauzality se podrobuje i lidská vůle. Zdánlivá svoboda je determinována prostřednictvím psychických procesů a jim odpovídajících fyziologických základů bioelektrické a biochemické povahy.

Proti první pozici hovoří pak zkušenost, že je jednání omezeno vnějšími, neovlivnitelnými danostmi, a proti druhé pozici skutečnost, že už reflexe determinací nabízí možnost se vůči nim vztahovat.[2] Jestliže by platilo, že jsou svoboda a lidská důstojnost pouhou iluzí, protože je lidské chování determinováno výlučně genetickou výbavou a zesílením nebo oslabením vrozených tendencí k chování pomocí určitých podmiňujících mechanizmů (Konditionierungsmechanismen) jako jsou například odměna a trest, pak by nemělo smysl mluvit o morálním jednání člověka, protože moralita předpokládá svobodu a zodpovědnost.
A místo etiky, jež promýšlí vztah morálky a morality se zájmem o svobodu, by se jednalo
o technologii chování, která lidi podle libosti manipuluje prostřednictvím perfektního podmiňování (Konditionierung) a kontroly a snaží se je vycvičit k automatické ctnosti.
[3]
Jako předpoklad přijmeme, že je člověk nějak determinován a že tento fakt neumí úplně prohlídnout. Že svoboda neleží v nějakém bodě mimo determinaci, ale je v ní uložena.[4] Jinak by chyběl základ právního řádu, demokratické ústavy a morálky. Princip metodického determinismu chápe lidské činnosti výhradně jako produkt vnějších, to znamená kauzálně mechanických působení. V novověké etice naopak spočívá morální výkon ve stanovení cíle na základě svobody a kvůli svobodě. Svoboda jako svoboda vůle se tím stává principem
a kritériem morálního jednání. Všichni lidé se uznávají jako svobodní, mají právo na svobodné sebeurčení. Jako lidé žijeme v určitých – fyziologických, biologických, etnologických, geografických, ekonomických, společenských – podmínkách. Nechá-li se člověk bezprostředně určovat svou smyslovostí (Sinnlichkeit) (pudy, instinkty, žádostivostí, pocity, vášněmi, potřebami, zájmy) a jestliže se tak dostává do úplné závislosti na determinujících faktorech, hovoří se heteronomii či určení jiným, cizím (Fremdbestimmung). Nemyslí se, že by člověk mohl aktem své vůle odstranit, resp. zbavit platnosti příčiny (přírodní zákony), které determinují jeho smyslovou přirozenost a tím jeho empirickou vůli. Ale člověk může tyto determinanty jako takové poznat, zaujmout k nim postoj a s kritickým odstupem rozhodnout, zda to, co přirozeně (nevázaně) chce, schválí také jako rozumová bytost a může tak skutečně chtít, resp. má nebo nemá chtít. Prostřednictvím tohoto aktu kritického přezkoumání sebe sama jako přirozenosti činí člověk rozdíl mezi tím nechat se určovat (Sich-bestimmen-Lassen) a určovat sebe sama (Sich-selbst-bestimmen).
[5]
            Z hlediska empirie je prvním způsobem určování vůle heteronomie, protože člověk prožívá sebe od začátku jako bytost, jež něco určitého chce, aby uspokojila své potřeby. Jaké má tyto potřeby a jak je uspokojuje závisí pak na jeho přirozené výbavě a na vnějších vlivech. Potřeby a přání se mohou také vytvářet a sugerovat uměle (nábor a reklama), prokazovat cílenými procesy učení. Z pohledu empirie je člověk manipulovatelný prostřednictvím výchovy, socializace, psychologie, náboženství a proto produktem určení jinými různého druhu. I tam, kde si myslí, že má svobodu volby a může se rozhodovat podle své libosti, může už být jeho volba předem rozhodnuta bez jeho přičinění (např. tzn. vymývání mozků, manipulace), takže je jeho domnělá svoboda pouze subtilní formou nesvobody. Etika proto klade otázku, zda toto může být celé určení člověka, zda má či musí výlučně poslouchat tlaky své přirozenosti
a poměrů, v nichž žije. Princip heteronomie není závazným, normativním principem, protože se nemůže všeobecně přikazovat, že by se měl každý nechat vést výhradně svými potřebami, neboť by to mělo za následek, že by silní uspokojovali své potřeby na úkor slabých. Tím by se diskvalifikoval princip heteronomie jako závazný pro všechny, protože by bylo jeho dodržování pro většinu beze smyslu a ještě by poštval lidi proti sobě a činil z nich nepřátele, místo aby je spojoval.
[6]
Jak je patrno, člověk má schopnost poznat determinanty a zaujmout k nim postoj. Svoboda je pak schopnost odhalovat determinanty a vztahovat se k nim buď tak, že je potvrdí či odmítne. To předpokládá cvičení vědomí, aby rozpoznávalo co možná nejvíce vlivů. Spontánnost lidské vůle ale není spoutána silami, které na člověka působí. Jinak by bylo třeba hovořit o nemoci, když se nepodaří dosáhnout způsobilost k jednání či ji získat, jak o to usiluje bytostné já člověka. Hovoří se pak například o chorobných závislostech. Spontánní svobodná vůle může zaujmout postoj k člověku samému a jeví-li se síla vůle těžko proveditelná, je vůle nemocná teprve tehdy, když vzniká například fyzická závislost na návykových látkách. I tito lidé mohou ale skrze spontánní vůli rozlišovat mezi závislostí
a nezávislostí. Školou vůle je jednání, v němž je možno spatřovat, kde je zdroj rozhodnutí. Vůle předchází jednání v cílevědomém a pregnantním smyslu. Taková jednání nejsou tedy neuvědomělá, mimovolná jako to, co konáme, když posloucháme naše potřeby. Vlastně eticky relevantní jednání jsou teprve ta, v nichž se spontánně rozvíjí vůle a rozhodnutí. Obráceně je zase vůle etická teprve tehdy, když se ukazuje v jednání, protože by se jinak mohlo mluvit
o pouhých záchvatech (návalech) vůle, které zůstávají v oblasti toho, co je nezávazné.
Výrazem spontánní se rozumí bytostné já jako zdroj jednání. Protože je možno považovat jednání za identické s člověkem samým ve svobodě vůle, není možno tuto svobodu kromě člověka samého odvozovat z ničeho, co v něm působí. Tím se nepopírají popudy člověka, ale počítá se s tím, že s nimi umí tak zacházet, že determinanty posiluje nebo zmírňuje. Nějaký člověk povýšil popudy na motiv teprve tehdy, je-li motiv jeho jednání spontánní a svobodný. Profiloval je, identifikoval se s nimi či se jim ubránil a distancoval se od nich. Svoboda totiž nemá jiného původce než člověka samého. Tlaky zvnitřnělé socializací jsou jen materiálem svobody, což ale neznamená, že jsou „voskem v rukou svobody“, který lze libovolně formovat. Tento materiál stanovuje této formě hranice, ale nedominuje nad ní. Etika jako uvažování o sporné morálce je možná proto, že může mít člověk myšlenky, jež jsou sice doprovázeny tělesnými jevy (především v mozku), ale nejsou s nimi identické. Neexistuje přeci jen pouhý systém podnět-reakce, v němž se člověk hýbá jako loutka. Člověk je schopen tyto závislosti reflektovat a tato schopnost vyjádřit sebe sama přesahuje sumu průběhu funkcí. Proto se říká, že je člověk transcenduje. Svoboda není neobsazeným prostorem v bytostném já člověka, ale schopnost koncentrace tohoto bytostného já, pomocí níž se zachází s prostorem pro rozhodování, s popudy a polemikami v bytostném já člověka. Proto je přesnější než otázka „jak jsem skutečně svobodný?“ - jež předpokládá sice omezený rozsah svobody, ale s určitým dosahem -, otázka „jsem skutečně svobodný?“, protože pomáhá očišťovat motivy
a pohnutky a být zcela sám sebou v tom, co člověk chce a koná.
[7]


[1] Determinismem se rozumí námitka, že je lidské chtění a jednání určeno (determinováno) celkem příčinných podmínek (Antezedenzbedingungen) takovým způsobem, že nastává nevyhnutelně a bez alternativy, a proto nutně, srov. in: WILDFEUER Armin G.: op. cit., 352.
[2] Srov. GREIS Andreas: op. cit.,134-135.
[3] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit.,164.
[4] Srov. MIETH Dietmar: Kleine Ethikschule, 2. Auflage, Freiburg im Breisgau: Herder, 2004, 83.
[5] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit., 165-166.
[6] Srov. tamtéž 167-168.
[7] Srov. MIETH Dietmar: op.cit., 84-86.