Teologická etika pro praxi II.
Nutnost utváření (vzdělávání) svědomí
11.5 Nutnost utváření (vzdělávání) svědomí
Velikost, důstojnost a postavení individuálního svědomí i ale zneužitelnost, náchylnost k ideologizaci a vnitřní ohrožení.
Bez závazné orientace na etické principy a morální normy upadá svědomí do patetického prohlášení subjektivní svévole. Pouhá legitimace individuálních konceptů jednání a jejich impregnace proti morální kritice zvnějšku: kdo se odvolává na svědomí, ten je rádoby zbaven nutnosti ospravedlnění svého jednání.
Proto: nejedná se o přirozenou potenci, jejíž spolehlivé fungování by se mohlo beze sporu předpokládat v morálních debatách.
Naopak: náchylné k chybám a zranitelná skutečnost, která potřebuje vědomou pozornost a celožitovní péči (starostlivost).
Člověk je jako svobodný původce svých jednání zodpovědný nejen před svým svědomím, ale i za své svědomí, protože jen správně utvářené, tzn. zbystřené na neúplatné vnímání morálních konfliktů a na měřítka dobra a zla se může považovat za poslední instanci osobní zodpovědnosti (srov. GS 16).
Rozpor mezi veřejným zaklínáním se svobodou svědomí jako úhrnem všech individuálních práv na svobodu a
vnitřním vybráním zkušenosti svědomí;
prozatímní bilance: funkce svědomí jako poslední závazné instance posouzení v situacích morálních konfliktů předpokládá jeho vazbu na etické principy, intersubjektivně platná hodnotová přesvědčení a morální normy.
Tedy bez zpětné vazby na přikázání lásky, na fundamentální principy spravedlnosti a na konkrétní normy jako například zákaz zabíjet a na jiné etické směrovky (Dekalog, blahoslavenství...) upadá svědomí do přisluhovače potvrzování vlastních zájmů, s jehož pomocí se sice strategicky řeší morální konflitky podle silnější schopnosti se prosadit, ale nedají se morálně rozhodovat z pohledu postulátu vzájemné úcty a uznání.