Teologická etika pro praxi II.
Sluší se více poslouchat Boha, než lidi - Clausula Petri
11.3.1 Clausula Petri
Centrální etickou kategorií se pojem svědomí stává teprve prostřednictvím setkání s křesťanstvím. A byl to zejména apoštol Pavel, kdo tento pojem utvářel a přiznal mu zvláštní místo jako výrazu nové svobody víry.
Ještě před představením Pavlova porozumění, můžeme zmínit dvě místa Sk (4,1-22; 5,1b-33), kde se setkáme se svědectvím o odporu jedinců ve jménu svobody víry a svobody svědomí proti mocným jejich doby. Zaznívají tam přísná slova pro ty, kdo popravili Božího Syna a přitom nechali propustit vraha; zároveň se objevují i smířlivé prvky pro ty, kdo jednali z nevědomosti. To by je mohlo omluvit v Božích očích. To ovšem šéfa chrámové ochranky, saduceje a kněze popudilo. Zatkli je, uvěznili a první výslech končil jasným zákazem znovu hlásat a učit ve jménu Ježíše z Nazaretu. Odvětili vlastně pomocí skryté otázky: „Zda je správné více poslouchat vás než Boha, to rozhodněte sami.“ (Sk 4,19) Kvůli pokračujícímu hlásání potom byli zadrženi znovu a předvedeni před veleradu (viz Sk 4,28) A zde se nám objevuje již apodiktická formulace, která se od té doby označuje jako clausula Petri (srov. Sk 5,29) Poprvé tak jedinec reklamuje vůči vrchnosti své individuální právo a právo náboženského společenství, že smí nerušeně žít podle svobody svého, resp. jejich víry a svědomí. Slovo svědomí se ale na tomto místě nevyskytuje.
On totiž hebrejský SZ, ani evangelia nemají ekvivalent pro svědomí.
V nároku svědomí se nemůže nikdo nechat nikým zastoupit. A to také ne od nadřízené politické či náboženské autority.
Svědkem takovéto svobody svědomí – teologicky chápané – je v NZ clausula Petri. Postupně: Petr se dostal kvůli svému hlásání a působení do konfliktu s náboženskou vrchností. Ta ho nechala předvést a postavila před svou veleradu. Na výčitky velekněze, že apoštol i přes zákaz učil ve jménu Ježíše z Nazaretu a pobořoval lid, Petr odpověděl: „Sluší se více poslouchat Boha než lidi.“ (Sk 5,29) Jedná se o programové slovo, které nemuselo být posluchačům či čtenářům neznámo: vzpomeňme na Sokratovu obhajobu. Nové na tomto slově je, že se zde poprvé vyslovuje vůči náboženské autoritě, aby jí odňalo nárok na poslušnost lidí. Petrovi se tím daří otočit výchozí pozici ve vztahu obžaloby a obhajoby. Židovský zákony, v jehož jménu velerada soudí apoštola, se stává lidským slovem, které už nemá žádnou moc nad veřejně hlásaným slovem evangelia. Neochvějná apoštolova jistota, že je nutno poslouchat více Boha než lidi, je znamením eschatologické jistoty víry, jež důvěřuje tomu, že se na konce prokáže jako pán dějin pouze Bůh.
V pozadí křesťanských aktérů je totiž důležitá zkušenost: žijí ze síly vzkříšeného Krista, jehož Bůh potvrdil jako „původce života“ (Sk 3,15). Zakoušejí jej ve svém středu jako živého; jsou denně svědky působení Ducha svatého (3,10) a hlásají celému Izraeli obrácení a odpuštění (5,31). Kdyby proto odepřeli Bohu poslušnost, zrušili by svou identitu. V tomto duchu už odpověděli Jan a Petr při svém prvním výslechu: „Nemůžeme mlčet o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,21) Tato zkušenost jim bezpodmínečně přikazuje, aby poslouchali v konfliktním případě více Boha než lidi.
(Zde lze vnímat pozadí procesu se Sokratem: Proces se Sokratem v roce 399 před Kr.: Podle Platóna měl Sokrates vnitřní hlas – daimonion, který ho varoval před tím, aby dělal něco nesprávného. Ve své obhajobě uvádí: „velmi si vás, Athéňané, vážím, a miluji vás, ale budu více poslouchat boha, než vás, a dokud dýchám a mám k tomu sílu, nepřestanu hledat moudrost a vás nabádat a každého z vás, koho potkám, mým obvyklým způsobem napomínat: jak to, můj nejlepší, ty, občane největšího a na vzdělávání ducha nejskvělejšího města, že se nestydíš usilovat o co největší naplňování svého měšce a pomýšlet na slávu a čest, ale o mravní soud, o pravdu a zlepšení své duše nepečuješ a neděláš si s tím žádné starosti?“
Jeho postoj je pro ně cizí a jeho smrt nepochopitelná, protože v jeho řeči neobjevili žádný konflikt, do něhož se dostal se státními zákony skrze svůj vnitřní hlas – konflikt, který míří do jádra individua, jehož se nelze vzdát.)
Jde v obou případech o celý život, o poslední smysl existence.
Clausula Petri pak působí v dějinách jako trvalý průlom, který zpochybňuje nároky poslušnosti lidské autority. Uveďme jako příklad hned 2. a 3. století: požadavek loajality římského státu se rozšiřuje na náboženskou oblast a biskup Dionysius z Alexandrie se poprvé odvolává na clausula Petri, když je před císařským místodržitelem. Tím odůvodňuje odmítnutí poslušnosti. Eusebius to zachycuje ve své 7. knize takto: „A tak nám přikázal, abychom nechali křesťanství a myslel si, že když odpadnu, budou mě následovat další. Odpověděl jsem ne neslušně a ve shodě s větou: člověk musí poslouchat Boha víc než lidi. Otevřeně a svobodně jsem vyznal, že ctím jednoho Boha a jinak žádného a že nepřestanu být nikdy křesťanem.“
Ještě důležitější přitom je, že se zde tato maxima spojuje s odkazem na první přikázání dekalogu. Svědomí se tím projevuje jako existenciální místo, v němž se uskutečňuje alternativa poslouchat Boha nebo lidi; a v němž se koná základní rozhodnutí o tom, zda zůstává život křesťanů vázán taky v nebezpečí krajního ohrožení prvním přikázáním, či se prožívá v praktickém rozporu s tímto prvním přikázáním.
Tento pohled na bezpodmínečnou platnost prvního přikázání ustupuje ale brzy opět do pozadí, když se clausula Petri v následující době stále více používala ve vnitrocírkevních sporných otázkách. Ve středověku propadá tato maxima očividně ideologizaci. Musí dokonce posloužit jako teologická legitimace pro vládnoucí společenský řád a papežské přednostní postavení, takže papežové požadují církevní poslušnost jako poslušnost Bohu. V boji papežských a císařských teologů jen už naplňuje průhlednou funkci, aby ospravedlňovala politické mocenské nároky té či oné strany. Martin Luther pak opět vrátil náboženské zkušenosti svědomí i maximě poslouchat Boha víc než lidi postavení původní manifestace prvního přikázání. Poznává základní teologický význam konfliktu z Sk 5,29: pro něj je slovo apoštola jen jinou verzí prvního přikázání, která stanovuje nepřekonatelné hranice veškeré poslušnosti ve vztazích občanů k jejich státu, dětí k jejich rodičům i křesťanů v jejich církvi. Funkce maximy tak chrání přednostní právo Boha, jemuž jedinému náleží bezpodmínečná poslušnost. A rovněž tak zachovává právo člověka, že může zůstat svobodným pánem nad všemi věcmi jen ve svobodném podřízení se Bohu.