Teologická etika pro praxi II.

Lidská sexualita

8.1.4 Lidská sexualita

Poznatky z prostředí vykořisťování dětí v prostituci ukázaly, jak se sexualita funkcionalizuje, vytrhává z partnerského vztahu vzájemné lásky, zneužívá pro mocenské a zbožní účely, jak se osoba dítěte či některé její pohlavní části redukují na předmět k uspokojování potřeb druhých. Dochází tak k prodeji lidské osoby a její sexuality. Zkušenosti různých profesí a výsledky studií zaznamenaly současně nedostatečné znalosti dětí o sexualitě. Návrh nového trestního zákoníku zařazuje trestný čin kuplířství do hlavy III Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Celostní pojetí člověka neštěpilo lidskou bytost a nesnižuje ani nepřeceňuje tělo. Vztah muže a ženy našel svůj normativní základ ve stejné osobní důstojnosti ženy a muže a vyloučil každé praktiky ovládání a vykořisťování. Dvojpohlavnost je založena v  podstatě člověka a náleží k jejímu rozvoji. Odpovídá jí antropologický model s vzájemností
a rozdílností pohlaví.
Model partnerství proto vytvořil kritické měřítko pro vzorce individuálních vztahů i pro společenské řády a struktury a odmítl každou formu násilí ve vztazích, prostřednictvím nichž se ženy a děti degradují na objekt sexuálních žádostí nebo instrumentalizují pro demonstrování mužské moci.

 Sexuální chování se znalostmi o sexualitě v ČR

Přitom nelze opomenout odborné informace, které sdělují, že v ČR mládež přistupuje k sexu zodpovědněji, než dříve, doba prvního styku se pohybuje od 17 do 18 let, klesá počet sexuálních partnerů průměrného Čecha, mladí méně střídají partnery a více používají antikoncepci, klesá i počet potratů.[1] Roste ale významně počet sexuálně zneužitých dětí do 15 let a u chlapců intrafamiliární forma zneužití, pouze menšina zneužití je oznámena, narůstá rovněž počet žen s opakovanou sexuálně agresivní zkušeností (mezi 16. a 25. rokem), převaha těchto agresivních zkušeností je v rámci manželských či partnerských vztahů a opět se oznamuje jen nepatrné množství případů. Zvyšuje se počet českých mužů se zkušeností s komerčním sexem, v komerčních sexuálních stycích roste obecně zastoupení nekoitálních sexuálních aktivit, nedostatečné je používání kondomů při komerčním sexu.[2]
Studie o sexuální výchově v ČR dokládají, že hlavním zdrojem informací o sexualitě jsou pro české muže a ženy jejich vrstevníci, tzn. kamarádi a známí, rodina a škola se uplatňují naprosto nedostatečně.[3] Studie o sexuální výchově a komunikaci o sexualitě v rodině provedená v roce 2001 mezi studenty a učni středních škol a odborných učilišť ve věku 17-18 let přinesla tyto výsledky ohledně obsahu a průběhu sexuální výchovy, získávání informací
o sexualitě a postojů k sexualitě a k sexuální výchově:
[4]
Nejčastěji získávají dospívající informace o sexualitě a pohlavním dospívání od spolužáků či kamarádů (81 %) a z médií (66 %). Polovina získala informace od matky, 47 % od učitelů, 40% od partnera či partnerky a pouze 23 % od otce. Tito mladí lidé si přitom přejí informace o sexualitě a pohlavním dospívání nejvíce od partnera a od rodičů, tzn. od blízkých osob, s nimiž je pojí hlubší citový vztah. A polovina z nich chce se svými dětmi v budoucnu mluvit o sexualitě více, než s nimi mluvili jejich rodiče.
Ve třech čtvrtinách byla tématem sexuální výchovy láska a partnerské vztahy, v polovině hodin se mluvilo o pohlavním dospívání, antikoncepci, pohlavně přenosných chorobách
a o pohlavním styku. Jen bohužel v necelé třetině hodin bylo tématem nebezpečí sexuálního zneužívání.
Vlastní matka či otec poskytly jako nejdůležitější sdělení o sexualitě formu varování před těhotenstvím nebo před pohlavně přenosnými chorobami. Pouze zanedbatelná část považoval za nejdůležitější sdělení, že by se měla sexualita spojovat s láskou.
Dvě třetiny respondentů uvedly, že se mohly v rodině zeptat na tyto otázky, jedna třetina to hodnotila negativně. Přitom je jich naprostá většina přesvědčena o tom, že by se jim mělo dostávat již ve školním věku úplných a otevřených informací o všech otázkách pohlavního života.
Z porovnání obou studií vyplývá, že většina české populace dostává informace
o sexualitě od svých vrstevníků a že je velmi důležitá a požadovaná sexuální výchova zejména v rodině a ve škole. Vážným nedostatkem zůstává nedostatek odpovídajících poznatků o sexuálním zneužívání dětí. 
Biblické vyprávění o stvoření uvedlo, že „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země
 a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem“
(Gen 2,7). Tato reflexe vysvětluje, že je člověk vázán na tělesnost a podroben zákonům materiality i v oblasti pohlavnosti. Přitom je stvořen s orientací na svého stále živého Původce. Tato vertikální vztažnost poskytuje oživující osu bytí, jež zajišťuje i skutečné bohatství vztahu muže a ženy. Jestliže se však tato základní orientace ze strany člověka ohrozí či odstraní, přináší to úbytek života, ztrátu vědomí toho, že je člověk přijat a naplňován životem, a tím pocit onoho pouhého nicotného bezcenného prachu bez opory. Právě obraz vysazené zahrady Eden a do ní postaveného člověka (srov. Gen 2,8) znamená život důvěrné blízkosti člověka se svým Stvořitelem. Vzájemnou vztažnost a blízkost, vnitřní sounáležitost, vzájemné obšťastňující obdarování protějškem, osobní společenství muže a ženy zahrnující tělesné i duševní
a duchovní společenství, vzájemnou pomoc i porozumění vyjadřují biblické obrazy „vytvoření ze žebra, kost mých kostí, tělo z mého těla“ a zachycená radost z tohoto obdarování (srov. Gen 2,18.21-23). Toto pojetí a tato zkušenost vylučují patriarchální despotismus, vztahy nadřazenosti a podřízenosti a naopak představují zásadní rovnost obou pohlaví. To se pak ale mění po vyprávění o pádu do hříchu.
[1]
            Načrtnuté pojetí a zprávy na podkladu vyprávění o stvořitelském řádu podtrhují tedy rovnocennost a rozdílnost pohlaví, vzájemnou důvěru a průzračnost vztahu vyjádřenou obrazem nahoty (srov. Gen 2,25). Toto se mění prvotním hříchem, což oba vnímají („otevřely se jim oči“; „poznali, že jsou nazí“, srov. Gen 3,7) a potřebují před sebou ochranu (srov. Gen 3,7.21).[2] Lidská vina a hřích narušuje původní Boží program i v této oblasti. Nastupuje vnitřní rozpolcení, nevyrovnanost, hluboká trhlina, nadřazenost a podřízenost do vztahu mezi pohlavími. Láska se dostává do osudu viny a hříchu. Muž a žena se začínají obviňovat, hrozí nebezpečí pouhých vztahů závislosti, utlačování, jež porušuje lidskou důstojnost. Vinou
a hříchem jsou ohroženy i významy pohlavnosti a sexuality. Přesto zůstává Bůh garantem lidského společenství a možnost vydařeného vztahu mezi mužem a ženou trvá. On je schopen léčit a zakrývat lidské slabosti a rány i v této oblasti vztahů, darovat sílu k odpuštění
a k překonávání vzájemného obviňování, nabízí nové smíření a přátelství, které umožňuje opět důvěru, věrnost a správné místo sexuality ve vztazích mezi lidmi.
[3] Krásně hovoří
o lásce, která je silnější než smrt, a o jedinečnosti i neprodejnosti lásky Píseň písní (srov. Pís 6-8) a naději dává výrok vložený do Ježíšových úst v evangeliích: „A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9; srov. Mt 19,6).
            V každém případě rozumí biblické podání o sexualitě jako daru od Boha, který se uznává střízlivě a netabuizuje ani nesakralizuje, nezbožšťuje. Lze připomenout, co v této souvislosti konstatuje biblická antropologie: osobní důstojnost muže i ženy se zdůvodňuje tím, že je člověk stvořen k Božímu obrazu a podobě (srov. Gen 1,26; 5,1nn.; 9,6; Mdr 2,23; Ž 8), pozitivně se hodnotí a zdůrazňuje u lidí oboupohlavnost (srov. Gen 1,27; 2,18) i jejich tělesně duševní jednota osobního uskutečňování života, jež se má uskutečňovat v tom, že se muž a žena stanou jedním tělem (srov. Gen 2,24).[4] Biblické porozumění ve znění „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gen 2,24) znamená psychickou, duševní i duchovní celistvost včetně sexuality i překonání vazby na rodiče novým závazkem v totálním společenství života a ukazuje na jedinečnost a zvláštnost lásky muže
a ženy. Muž i žena mohou vnímat svůj protějšek jako dar od Hospodina a jako jeho odpověď na otázku, zda On člověka ještě miluje. To pak zahrnuje úctu k druhému i úctu ke vztahu muže a ženy jako k určitému tajemství.
[5]
            Nicméně již Starý zákon zpravuje o tom, že se muž chová jako vlastník ženy, a právní ustanovení pak toto vlastnictví chrání: „Když někdo svede pannu, která nebyla zasnoubena,
a vyspí se s ní, vezme si ji za ženu a dá za ni plné věno. Jestliže by se její otec rozhodně zdráhal mu jí dát, zaplatí svůdce obnos ve výši věna panen“
(Ex 22,16); „Určete mi jakkoli veliké věno i dar. Dám vám, oč mě požádáte, jen mi tu dívku dejte za ženu!“ (Gen 34,12); „Nesesmilníš!“ (Ex 20,14); „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního (...) vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“ (Ex 20,17; srov. Dt 5,21).
            Uvážíme-li, že se v příběhu Ježíše Krista nabízí každému člověku spojení s živým Bohem, najdeme v tomto nezlomném příklonu naději i na uzdravení křehkosti lásky mezi mužem
a ženou. Ve vzájemném přijetí a příklonu lásky muže a ženy se mohou oba měnit a zakoušet, že jsou hodni lásky. Potvrzuje se i humanita vložená do těchto vztahů. Zároveň ale platí, že je tato humanita ohrožena, že ji lze korumpovat. A zase dojde-li ke korumpování, umožňuje se osvobození a uzdravení. Tato zkušenost se opírá o specifickou láskyplnou solidaritu kříže Ježíše Krista, jež platí pro ty, kdo trpí, i pro ty, kdo ztroskotali.
[6]
            I přes pozitivní hodnocení sexuality znala raná církev nebezpečí a zneužití s ní spojená, jak dosvědčuje novozákonní literatura: na začátek svévolných lidských činů v rámci katalogu neřestí řadí necudnost (πορνεία), nečistotu, bezuzdnost (srov. Gal 5,19), stejně tak zve k ovládnutí neuspořádaných sklonů, přičemž jmenuje také „smilstvo, necudnost, zlou touhu
a hrabivost, která je modloslužbou, a způsobuje Boží hněv“ (srov. Kol 3,5-6), odsuzuje prostituční praktiky jako hřích proti vlastnímu tělu: „Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo. Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i vás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‛. Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopustil smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha“ (1 Kor 6,13b-20). Pederastie se na jiných místech odsuzuje pod názvy smilníci, zvrhlíci (srov. 1 Kor 6,9; 1 Tim 1,10).
[7] Přísné odmítnutí prostitučních praktik v listu Korintským vychází z toho, že vztah k Vzkříšenému i ke skutečnosti vzkříšení určuje také vztah k vlastnímu tělu, že se sexuální kontakt dotýká celého člověka a že se vylučuje osobní vztah a dochází tak k desintegraci sexuality.[8] A to ještě není řeč o prostitučních praktikách s dětmi!
Ve všech uvedených negativních případech se vyzývá k proměně a ta je možná. Lidé v prostituci jsou respektováni v jejich lidské důstojnosti a nabízí se jim opětovné nabytí sebeúcty (srov. Lk 7,36-50).
Pohlavnost se týká celého člověka, tzn. i celého dítěte a souvisí s jádrem jeho osobnosti. I zde je tělo materiálním výrazem osoby a stává se prostředkem sebevýkladu, proto hovoříme
o důstojnosti těla.[1]
            Sexualita umožňuje prostřednictvím vytváření společného života v tělesné, duševní
a duchovní oddanosti partnerů uskutečňování sociálního rozměru jejich existence, jež může transcendovat do služby životu v plození a výchově dětí. Rodiče proto mohou jako matka
a otec prožívat společnou základní formu mravní zodpovědnosti za jejich dítě. Sexualita tak dostává kromě vzájemného obohacení a doplnění partnerů nový existenciální význam.[2]
            Z toho plyne, že sexualita může podporovat lidské zrání a vzájemné obohacování, vnímání
a uskutečňování určitých hodnot, ale že současně chybný výklad jejího smyslu naopak působí odlidštění, rozpor se sebou samým a s tím, co je v člověku lidské, a tak se dotýká mravního řádu. Zacházení se sexualitou také souvisí s předchozími rozhodnutími, s postojovými životními vzorci a odpovídá tak tomu, zda se pohlavní určení muže či ženy integruje do osobního uskutečňování života, zda se chápe jako služba realizaci lidské lásky a zda je někdo schopen lidským způsobem milovat tělesně a vidět i v těle druhého osobu.[3]
            Princip vzájemnosti se může i v oblasti sexuality zneužít egoismem, jenž degraduje osobu na pouhý objekt, i nesprávně pochopeným totálním altruismem, který je nakonec sebedestruktivní a maří skutečnou lásku. Tento princip vzájemnosti staví na schopnosti člověka vést zodpovědně svůj život a poznávat, co je dobré pro něj i pro jeho bližní, ovšem opět se ale může někdo odvolávat na tzv. svobodu a zneužívat ji tím, že výhradně
a bezohledně hledá jen svůj prospěch. Může to vyjádřit i pohled na sexualitu jako na rozsáhlé médium komunikace, jež slouží jako řeč těla vzájemnému poznání, porozumění a sdílení. Trefně tento směr úvahy vystihuje biblické pojetí, které označuje pohlavní spojení muže
a ženy výrazem: „I poznal člověk svou ženu...“ (srov. např. Gen 4,1). Tím se konstatuje, že pohlavní spojení je více než vykonání soulože a že zahrnuje porozumění celému člověku s účastí těla, duše, ducha a všech smyslů. Proto lze na pohlavnost nahlížet jako na médium, v němž se mohou lidé vzájemně otevírat a bezprostředním způsobem si porozumět. Setkávají se i ve své zranitelnosti a křehkosti a mohou zakoušet něhu.[4]
            Vyjádření učitelského úřadu církve po II. vatikánském koncilu rozumí sexualitě v širším smyslu, než jen jako „sobecky pěstované erotické přitažlivosti, která velice rychle a uboze vyprchá“[5] či aktu plození: „...sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují. Úplné tělesné sebeodevzdání by byla lež, kdyby nebylo znamením
a plodem úplného osobního sebeodevzdání, zahrnujícího celou osobu i v její časové dimenzi. Kdyby si člověk něco vyhrazoval, například možnost rozhodnout se v budoucnu jinak, už tím by jeho sebeodevzdání nebylo úplné.“
[6] Zodpovědné plození se dále podle tohoto dokumentu „dotýká struktury osobních hodnot“ a „harmonický rozvoj těchto hodnot“ vyžaduje „nutný, svorný příspěvek obou rodičů.“[7]
            Proto je možno přikročit ke stanovení pozitivní a posléze negativní základní normy sexuální etiky. Nejprve pozitivně formulované hledisko: Sexuální vztahy musí odpovídat étosu lidské důstojnosti, který normativně rozvíjí vzájemnou úctu muže a ženy, v jejímž rámci si oba projevují respekt jako subjekty a nositelé osobní důstojnosti i v oblasti pohlavního společenství. Intenzita a výrazová forma sexuálního vztahu musí k tomu, aby byla považována za mravně dobrou a přiměřenou, odpovídat skutečnému vztahu partnerů a stupni jeho závaznosti. Proto se také zdůrazňuje pro eticky zodpovědnou integraci lidské sexuality pozitivní norma monogamie, jak se může vyjadřovat úctou a věrností v manželství. Z tohoto důvodu znamená vlastní úkol morálního výchovy ve zrání k partnerské věrnosti a schopnosti lásky mezi osobami využití sexuální energie k rozvoji vlastní identity a k společnému utváření svobodně zvolených životních cílů v manželství a rodině; vyjádříme-li toto negativně, nesmí se partner oddělovat od oddanosti a zneužívat jako pouhý prostředek k účelu uspokojení vlastních potřeb, nesmí tedy chybět respekt k partnerovi i k jeho sexuální identitě a k jeho sebeurčení.[8]
            Přitom je třeba připomenout, že veškeré negativní zkušenosti z dětství a předčasné formy sexuality a jejich případná fixace na krátkodobý zážitek mohou zpožďovat či dokonce blokovat vývoj k schopnosti lásky mezi osobami.[9]
            Jestliže tedy znamená humanizace sexuality její personalizaci a vyjadřuje-li se osobní vztah v sexualitě, bude zřejmé, že jsou prostituční praktiky v rozporu se smysluplným prožíváním sexuality a že není možné koupit tento osobní vztah. K vykořisťování dětí v prostituci vedou kromě zkušeností ve vlastní rodině i společenské poměry, včetně pojetí sexu a přesexualizované atmosféry, jak lze spatřovat v sexuální redukci člověka na určité části těla, ve zvěcňování druhého, ve využívání jen některých jeho částí či vlastností, v růstu násilí
a nenávisti a jejich následné erotizaci. Na straně poptávky i nabídky se tak mohou setkat lidé
i s poškozeným sexuálním vývojem. Tuto degradaci toho, co je lidské, lze pak vidět na rovině individuálního vztahu i na rovině udržování tohoto stavu jako prvku toho, co nazveme sociální vinou či strukturálním hříchem.[10]
Právě v problematice komercionalizace sexu v prostituci s dětmi se potvrzuje, že nelze sexualitu omezovat jen na určité tělesné zóny a zapomínat na to, že se dotýká lidského srdce, doslova středu člověka, že musí zůstat spojena s upřímnou a pravdivou láskou, jež požaduje důvěru a věrnost a potřebuje jako fundament rovnoprávné partnerství mezi dvěma lidmi.
I v oblasti sexuality jde o plně vydařený život člověka a jeho štěstí. Láska a sexualita souvisí
s opravdovou vzájemnou péčí, s poskytováním opory, se soudržností, s bezpečím, jistotou
a lidskou vřelostí. Svévolným a násilným narušením tak intimní sféry tak zranitelných
a celkově nezralých lidských bytostí umírá důvěra poškozené osoby dítěte. To zase brání životu lásky a neumožňuje se plné prožívání sexuality.[11]
Zkušenosti dětí a dospělých v ČR ukázaly, že většina české populace dostává informace o sexualitě od svých vrstevníků a že se považuje za velmi důležitou a požaduje sexuální výchova zejména v rodině a ve škole. Vážným nedostatkem zůstává, že chybí odpovídající poznatky o sexuálním zneužívání dětí.
Spoluautorka křesťansky interpretované 4. instrukce projektu světový étos, Angela Rinn-Maurer, upozorňuje správně na skutečnost, že se v oblasti sexuality zvláště ukazuje, jak mohou lidé žít tragicky mimo své vlastní určení. Sexualitou jako darem Božím se pohrdá
a pokřivuje se. Zejména pro mladistvé je těžké najít zralý vztah k vlastnímu tělu a každé narušení vývoje v tomto směru má závažné důsledky. Proto jsou sexuální ataky dospělých vůči dětem nejen opovrženíhodné jako násilné činy, ale mají také strašné psychické a sociální následky. Spolu s narušením intimní sféry umírá i důvěra člověka a bez důvěry není možná láska a bez lásky se zase nemůže sexualita plně prožívat. Láska jako dar Boží a láskyplná blízkost s druhým člověkem, jež se poznává a prožívá jako vlastní určení, přináší štěstí
a naplnění. Existují také životní okolnosti, za nichž jsou lidé postaveni před rozhodnutí volit ne mezi nevinou a vinou, ale kdy je každé rozhodnutí zatížené vinou. Boží bezpodmínečné
a láskyplné ano chce člověka nést i v těchto situacích. Toto Boží ano nemaže následky lidské slabosti, ale omezuje je. Prasklina v zrcadle zůstává, ale nemůže ho úplně zničit. Žádné lidské poblouznění nic nemění na tom, že je partnerský vztah dvou lidí jedinečným Božím darem.[12]
            Někteří však demonstrují sexuálními projevy a činy svou moc a převahu.
            Sexuální vykořisťování dětí v prostituci tak představuje tvrdou depersonalizaci sexuality
a tím odlidštění osoby a vztahů. Je perverzí lásky a sexuality a tím Božího daru. Lidská osoba ve své sexualitě se zde stává pouhým zbožím k uspokojování potřeb druhých. Nerespektuje se zasazení sexuality do celostního rozvoje osobnosti ani do celkového vztahu mezi mužem
a ženou. Tím se naopak působí bolestné následky dětem i v oblasti porozumění sexualitě
a narušují se jejich budoucí partnerské vztahy. Často se sklízí plody sexuálního zneužívání, nedostatečné či chybějící sexuální výchovy a sexualizace reklamy, komunikace či násilí na straně poptávky i nabídky.


[1] Srov. RETHMANN Albert-Peter: Důstojnost těla a zranitelnost duše, in: Salve 2 (2007) 17.
[2] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: Sexualität. IV. Theologisch-ethisch, in: LThK 9, 520.
[3] Srov. FRALING Bernhard: op. cit., 138-139.
[4] Srov. HÄMMERL Alfons: Glück in der Liebe. Christliche Sexualethik nach menschlichem Maß, in: GRUBER Hans-Günter und HINTERSBERGER Benedikta (Hrsg.): Das Wagnis der Freiheit. Theologische Ethik im interdisziplinären Gespräch. Johannes Gründel zum 70. Geburtstag. Würzburg: Echter, 1999, 258-260.
[5] Srov. GS 49.
[6] JAN PAVEL II.: Familiaris consortio. Apoštolská adhortace o úkolech křesťanské rodiny v současném světě z 22. listopadu 1981, Praha: Zvon, 1992, čl. 11.
[7] Srov. tamtéž.
[8] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: Sexualität. IV. Theologisch-ethisch, in: LThK 9, 521-522.
[9] Srov. tamtéž 522-523.
[10] Srov. FRALING Bernhard: op. cit., 249-251.
[11] Srov. KÜNG Hans, RINN-MAURER Angela: op. cit., 162-164.
[12] Srov. tamtéž 163-164, 166.


[1] Srov. FRALING Bernhard: Sexualethik. Ein Versuch aus christlicher Sicht, Paderborn: Ferdinand Schöningh, 1995, 112-113.
[2] Srov. HOSSFELD Frank-Lothar: Sexualität. II. Biblisch-theologisch, in: LThK 9, 512.
[3] Srov. FRALING Bernhard: op. cit., 116, 121-122.
[4] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: Sexualität. IV. Theologisch-ethisch, in: LThK 9, 519-520.
[5] Srov. FRALING Bernhard: op. cit., 113-115.
[6] Srov. tamtéž 130-132.
[7] Srov. REISER Marius: Sexualität. Neues Testament, in: LThK 9, 515.
[8] Srov. FRALING Bernhard: op. cit., 251-252.

[1] Srov. WEISS Peter: Sexuální kontrarevoluce, in: Psychologie dnes 5 (2007) 7-9.
[2] Srov. WEISS Petr, ZVĚŘINA Jaroslav: Sexuální chování v ČR - situace a trendy, Praha: Portál 2001, 93, 118, 124.
[3] Srov. tamtéž 125-129.
[4] Srov. ŠILEROVÁ Lenka: Sexuální výchova. Jak a proč mluvit s dětmi o sexualitě, Praha: Grada 2003, 29-31.
Proto přichází další související krok, a sice nahlédnutí do teologicko-etického pojetí lidské sexuality. Toto pojetí ještě před tím pohlédne na situaci znalostí a zkušeností dětí ohledně sexuality a její výchovy v rodině a ve škole, aby mohlo porozumět a doporučit určité kroky pro jednání.