Teologická etika pro praxi II.
Ježíš Kristus jako symbol pravého lidství
8.1.1.4 Ježíš Kristus jako symbol pravého lidství
Navážeme proto na předchozí výtěžky smyslu starozákonních textů. Nový zákon totiž přebírá tuto starozákonního výpověď o obrazu Božím a představuje Ježíše Krista jako vrcholný obraz Boha, podle něhož může člověk poznat, jak nalezne sebe sama, svou identitu, a sice tím, že se účastní na tomto novém stvoření, že zakouší své znovuzrození. Být v Kristu znamená, že se v konkrétním životě uskutečňuje to, co je společné všem lidem, pravé lidské bytí. Kristus je tak obrazem Boha i lidstva, a to obrazem s konečnou platností, naplněním konkrétní lidské existence a cílovým údajem pro všechny lidi, podle něhož se mohou uskutečňovat; lidský život je tak plně smysluplný.[1]
Biblická antropologie v kristologické reflexi vypovídá o tom, že je zde člověk, jenž žije zcela z toho, že je protějškem Boha, a že je zde zároveň Bůh, jenž se přibližuje v obrazu člověka. Člověk, který odpovídá Bohu, je jeho obrazem a podobou, se stal vrcholně
a naprosto dějinnou skutečností v konkrétní lidské osobě, právě v Ježíši z Nazaretu, v jeho životě, postojích, jednání, umírání a vzkříšení z mrtvých. Současně to znamená pro každého člověka nepřekonatelnou možnost, jak poznat a žít skutečné lidství, jak vidět pravou tvář člověka bez znetvoření a zatemňování. Ukazuje se, k jaké důstojnosti je každý člověk povolán a že Bůh chce být se svou láskou a přízní v každém člověku a u každého člověka. Pojetí člověka jako obrazu a podoby Boží už tak neodkazuje jen na cíl, k němuž je člověk na cestě, ani jen pověření, jež má naplnit. V Ježíši Kristu lze spatřovat krajní cíl a nejvyšší naplnění lidského života, vzor pravého lidského bytí a tedy porozumění tomu, co může pro všechny lidi znamenat život ve svobodě, lásce, spravedlnosti a solidaritě.[2]
a naprosto dějinnou skutečností v konkrétní lidské osobě, právě v Ježíši z Nazaretu, v jeho životě, postojích, jednání, umírání a vzkříšení z mrtvých. Současně to znamená pro každého člověka nepřekonatelnou možnost, jak poznat a žít skutečné lidství, jak vidět pravou tvář člověka bez znetvoření a zatemňování. Ukazuje se, k jaké důstojnosti je každý člověk povolán a že Bůh chce být se svou láskou a přízní v každém člověku a u každého člověka. Pojetí člověka jako obrazu a podoby Boží už tak neodkazuje jen na cíl, k němuž je člověk na cestě, ani jen pověření, jež má naplnit. V Ježíši Kristu lze spatřovat krajní cíl a nejvyšší naplnění lidského života, vzor pravého lidského bytí a tedy porozumění tomu, co může pro všechny lidi znamenat život ve svobodě, lásce, spravedlnosti a solidaritě.[2]
Proto lze i v každém dítěti spatřovat „živý obraz Boha samého, který nachází své úplné vysvětlení v tajemství Krista a jenž je povolán k tomu, aby stále hlouběji poznával sebe
v tajemství toho, kdo je dokonalým obrazem Boha a jenž zjevil člověku Boha a člověka samého.“[3] Dovolíme si již na tomto místě tvrdit, že kdyby ho mohlo více dětí a dospělých poznat osobně a podle smyslu biblických svědeckých příběhů, vládly by lepší vztahy a bylo by méně dětských obětí sexuálního vykořisťování a méně pachatelů.
v tajemství toho, kdo je dokonalým obrazem Boha a jenž zjevil člověku Boha a člověka samého.“[3] Dovolíme si již na tomto místě tvrdit, že kdyby ho mohlo více dětí a dospělých poznat osobně a podle smyslu biblických svědeckých příběhů, vládly by lepší vztahy a bylo by méně dětských obětí sexuálního vykořisťování a méně pachatelů.
Pojetí člověka jako Božího obrazu tedy není kvalitou lidské duše, ale poukazuje také na to, že lze o člověku hovořit jako o otevřeném systému, o otevřených dějinách v Božích dějinách, v nichž je víc, než sám ze sebe dělá nebo může učinit; pojem obraz Boží je tak pojmem zaslíbení. Na tomto odůvodnění se zakládá bytí osoby, kde je osoba člověka nezávisle na svém konání a výkonu, na všech svých zásluhách a vážnosti, pouze proto, že je jako osoba nahlížen a zamýšlen – tak zasahuje Boží ospravedlňující jednání do života každého člověka
a křesťanské porozumění osobě odůvodňuje bezpodmínečnou důstojnost každého člověka,
a to jako předpoklad,[4] jak blíže ukážeme v pojednání člověka jako účelu o sobě a o principu personality.
a křesťanské porozumění osobě odůvodňuje bezpodmínečnou důstojnost každého člověka,
a to jako předpoklad,[4] jak blíže ukážeme v pojednání člověka jako účelu o sobě a o principu personality.
S porozuměním otázce „v čem spočívá srovnatelnost Boha jakožto vzoru a člověka jako obrazu a k čemu je člověku dána“, může pomoci vysvětlení, že slova celem (obraz, socha, plastika) a d´mút (podobnost, něco jako) – přičemž druhé interpretuje první tím, že podtrhuje pojem korespondence a podobnosti – se vztahují na celého člověka a ukazují nejen na jeho duchovní podstatu, ale zrovna tak, ne-li především, na nádheru jeho biblického utvoření, na hádár (okrasa, vznešenost, majestát) a na kábód, jímž jej Bůh vybavil (srov.
Ž 8,6). Je-li pak Ježíš „obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1,15) jako vtělený Syn neviditelného Boha, je člověk „novým člověkem, který je obnovován podle obrazu svého stvořitele, aby jej mohl poznat“ (Kol 3,10). Kde se objevuje nový člověk, objevuje se podoba Krista (srov. Kol 3,11; 2 Kor 3,18). Zjevení jako dialogický proces zahrnující i lidskou tělesnost a smyslovost se dotýká člověka v jeho celistvosti jakožto Ty. Život člověka je ale krátký, ohrožený různými nebezpečími a především utvářen slabostí, pomíjivostí a hříchem[5] (srov. Job 7,7.16; Job 38n.; Ž 39,6-7; 62,10; 94,11; 103,15; 144,4; 1 Kor 7,28-31; 2 Kor 7,5).
Ž 8,6). Je-li pak Ježíš „obrazem neviditelného Boha“ (Kol 1,15) jako vtělený Syn neviditelného Boha, je člověk „novým člověkem, který je obnovován podle obrazu svého stvořitele, aby jej mohl poznat“ (Kol 3,10). Kde se objevuje nový člověk, objevuje se podoba Krista (srov. Kol 3,11; 2 Kor 3,18). Zjevení jako dialogický proces zahrnující i lidskou tělesnost a smyslovost se dotýká člověka v jeho celistvosti jakožto Ty. Život člověka je ale krátký, ohrožený různými nebezpečími a především utvářen slabostí, pomíjivostí a hříchem[5] (srov. Job 7,7.16; Job 38n.; Ž 39,6-7; 62,10; 94,11; 103,15; 144,4; 1 Kor 7,28-31; 2 Kor 7,5).
Ježíš Kristus vyložil, interpretoval jedinečně a neopakovatelně neviditelného Boha (srov. Jan 1, 18) a tento neviditelný živý Bůh se v něm jako v exkluzivním obrazu sdělil lidem. Každému člověku a jeho etickému jednání jako dějinné cestě se tak otevírá možnost ve všech rozměrech existence a současně zůstává i člověk obnovený osobní vírou a křtem nedokonalou a konečnou bytostí a může se stále lépe přibližovat či připodobňovat tomuto svému cíli.[6]
V návaznosti na starozákonní podání i novozákonní texty jasně ukazují zkušenost, že lidé selhávají v tomto určení být k obrazu a podobě Boha. Přesto se Bůh jedinečně smiloval, jak to dokumentuje kříž Ježíše Krista, na němž se odhalila jednak ztracenost lidí, skutečnost, že se může svět plně imunizovat vůči Bohu a jeho působení, a to dokonce s pomocí náboženství, politiky, práva a veřejného mínění. Lidé mohou korumpovat a zvrhnout i Boží zákon, přičemž lze hovořit o moci, která žene člověka do systematického ohrožení a sebeničení, tedy
o hříchu. Neukázala se však jen nouze, bída, ztracenost člověka a potřeba slitování, ale sdělil se současně vrcholně v Ježíši Kristu nezničitelný a nezkreslený Boží obraz a účast lidí na něm. V Ježíši Kristu zjevený obraz člověka, a tak kristologické odůvodnění člověka jako obrazu a podoby Boží a lidské důstojnosti, je možno pak převádět do dalších kontextů.[7] Jedním takovým kontextem je právě zde zpracovávaná problematika.
o hříchu. Neukázala se však jen nouze, bída, ztracenost člověka a potřeba slitování, ale sdělil se současně vrcholně v Ježíši Kristu nezničitelný a nezkreslený Boží obraz a účast lidí na něm. V Ježíši Kristu zjevený obraz člověka, a tak kristologické odůvodnění člověka jako obrazu a podoby Boží a lidské důstojnosti, je možno pak převádět do dalších kontextů.[7] Jedním takovým kontextem je právě zde zpracovávaná problematika.
Již v realismu biblických textů se tedy projevuje skutečnost, že se může lidský obraz Boží ze strany člověka korumpovat, zvrhnout, pokřivit, když se ztratí střed, když se zapomenou hranice stvořeného života, a člověk sám sebe dosadí za střed a měřítko, což ničí vztahovou schopnost člověka.[8] Za boha, za střed a měřítko věcí se dosazují pachatelé tak závažných zločinů.
O pojetí středu života a světa a s tím spojených následků pojednává i vyprávění o stromu života, stromu poznání dobrého a zlého (srov. Gen 2,9; 2,16; 3,1-7; 3,1-20). Tento strom je zasazen do středu zahrady v Edenu. Eden znamená i podle dalších starozákonních svědků Boží zahradu s bujným růstem stromů (srov. např. Ez 31,8-9.16.18). Jako odvozenina ze sumerského edinu (step/poušť) by zahrada představovala oázu uprostřed pouště; hebrejské slovo eden značí blaženost, slast, rozkoš, opravdovou a čistou radost.[9] Septuaginta, tj. řecký překlad Starého zákona, přeložila eden slovem paradeisos, které pochází z perského pardes, což znamená zahrada. Uvedené výrazy jsou tedy symbolem plnosti života a péče Boží, života v bezpečí, pod ochranou.[10]
Je zajímavé si na základě citovaných biblických odkazů povšimnout skutečnosti
a zkušenosti ambivalence lidského života: z křehkého, zranitelného člověka jako věrného obrazu, obdarovaného harmonií života, krásou a velikostí, udělá někdo prostřednictvím své podlosti, svého násilí a svých obchodů prázdnou pustinu a vyhaslý popel, tyto trosky a pouště života je současně Hospodin schopen proměnit ve stav a prostředí, kde je zase opravdová radost. Dokumentují to i příběhy dětí a pachatelů v rámci fenoménu komerčního sexuálního zneužívání dětí.
a zkušenosti ambivalence lidského života: z křehkého, zranitelného člověka jako věrného obrazu, obdarovaného harmonií života, krásou a velikostí, udělá někdo prostřednictvím své podlosti, svého násilí a svých obchodů prázdnou pustinu a vyhaslý popel, tyto trosky a pouště života je současně Hospodin schopen proměnit ve stav a prostředí, kde je zase opravdová radost. Dokumentují to i příběhy dětí a pachatelů v rámci fenoménu komerčního sexuálního zneužívání dětí.
Vrcholným střetem perverze Božího obrazu s věrným obrazem Boha - a tak s lidskostí - byla likvidace ukřižováním nevinného, čistého sjednocení lidskosti a Boha v Ježíši Kristu. Ztělesnil tak úděl spravedlivého Božího služebníka, jehož „vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku (…) jemuž byla odňata důstojnost (…) plný bolestí, zkoušený nemocemi (…) opovržený (…) zařazen mezi svévolníky, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti (…) jenže byl zmučen pro naši nepravost a nevěrnost“ (srov. Iz 52,13-53, 12). Přesto zůstal věrný a byl Bohem plně navždy rehabilitován. Budoucnost mají děti, které jsou obětí sexuálního vykořisťování, a ne pachatelé, když se neobrátí.
Pokřivený obraz Boží byl milosrdným Bohem uveden do pořádku právě prostřednictvím Ježíše Krista, v němž se ukázal pravý, věrný obraz Boha a skutečná lidskost člověka.[11] V Ježíši Kristu se křesťanům přislibuje a objasňuje zkušenost povolání a pověření člověka k lásce k bližním, k lásce k cizím a dokonce k lásce k nepřátelům. Toto povolání
a uschopnění člověka k lásce k bližním, k cizím a nepřátelům vede k otevření morální komunikace, jež je trvale schopno univerzalizace. V Ježíši Kristu se také ukazuje člověk jako obraz a podoba Boha v propasti opuštěnosti, hříchu a smrti, což ale zase znamená, že už neexistuje situace a propast lidské existence, v níž by nebylo možno zastihnout a dostihnout imago Dei. A lidskou důstojnost podle toho tedy není možno člověku odebrat či jej jí zbavit. Na této nedotknutelnosti lidské důstojnosti se pak mohou přes ekvivalenty tohoto odůvodnění společně dohodnout zástupci a odborníci různých náboženských a sekulárních tradic.[12] A to i v oblasti problematiky sexuálního vykořisťování dětí.
a uschopnění člověka k lásce k bližním, k cizím a nepřátelům vede k otevření morální komunikace, jež je trvale schopno univerzalizace. V Ježíši Kristu se také ukazuje člověk jako obraz a podoba Boha v propasti opuštěnosti, hříchu a smrti, což ale zase znamená, že už neexistuje situace a propast lidské existence, v níž by nebylo možno zastihnout a dostihnout imago Dei. A lidskou důstojnost podle toho tedy není možno člověku odebrat či jej jí zbavit. Na této nedotknutelnosti lidské důstojnosti se pak mohou přes ekvivalenty tohoto odůvodnění společně dohodnout zástupci a odborníci různých náboženských a sekulárních tradic.[12] A to i v oblasti problematiky sexuálního vykořisťování dětí.
Pojem obraz Boží je i útěchou bezpodmínečného prostoru ochrany pro každého člověka, opět nezávisle na jeho silách a schopnostech, dokonce tedy i pro toho, kdo se dopustil zločinu.[13] Tento podklad přijde více na řadu v kapitole o účelu trestu odnětí svobody
u pachatelů.
u pachatelů.
Poselství o ospravedlnění odůvodňuje zaslíbení a naději, že ten, kdo vynáší poslední soud nad člověkem, není člověk, ale Bůh.[14]
Lidská důstojnost není na základě eschatologicky uskutečněného Božího určení člověka podrobena morálnímu uvažování v tom smyslu, že by se mohla člověku odebrat.
I když je způsob lidského života jakkoli znetvořen, deformován a zkreslen a jakkoli ho mohou utvářet deformující a zraňující sociální i tělesně-emocionální praktiky, člověk nemůže být zbaven lidské důstojnosti a dané hlubiny své osoby. Tím vším chce toto pojetí člověka a jeho důstojnosti přispět k nenáboženským kontextům humánní politiky a právní kultury
a k sebekritické morální komunikaci, jež je zaměřena na univerzalitu.[15]
I když je způsob lidského života jakkoli znetvořen, deformován a zkreslen a jakkoli ho mohou utvářet deformující a zraňující sociální i tělesně-emocionální praktiky, člověk nemůže být zbaven lidské důstojnosti a dané hlubiny své osoby. Tím vším chce toto pojetí člověka a jeho důstojnosti přispět k nenáboženským kontextům humánní politiky a právní kultury
a k sebekritické morální komunikaci, jež je zaměřena na univerzalitu.[15]
Bůh se přece nesetkává ve stylu Ježíše Krista s člověkem ve všeobecných požadavcích na to, co má být, co se vyžaduje, ale přichází k němu také jako slabý, nemocný, poškozený, osamocený, smutný a umírající. Přichází k těm, kteří touží po spravedlnosti, k chudým, poníženým, zotročeným, i k těm, kteří potřebují být osvobozeni od pocitu vlastní spravedlnosti. Ve svědectví reálné Boží přítomnosti ve spravedlnosti jde o lidskost člověka, která znamená také blízkost těm, kdo jsou ztraceni, o identifikaci s těmi, jejichž důstojnost je porušena. Pro ty, kteří se orientují podle lidské důstojnosti, to znamená sdílet tento přístup poznaný v Ježíši Kristu a milosrdný soud nad důstojností a bídou člověka. Takové konání toho, co je spravedlivé, je pak součástí ekonomie osvobození, kterou uvedla do pohybu Boží spravedlnost vstupem do tohoto světa. Člověk je totiž v Ježíši Kristu nově stvořen
(2 Kor 5, 17).[16] Takové porozumění zakládá skutečné solidární jednání zejména s opcí pro ty, kdo nějak trpí, v našem případě pro děti vykořisťované v prostituci.
(2 Kor 5, 17).[16] Takové porozumění zakládá skutečné solidární jednání zejména s opcí pro ty, kdo nějak trpí, v našem případě pro děti vykořisťované v prostituci.
Bůh, který je vykreslen a dosvědčen v biblických zkušenostech se staví na stranu těch, jejichž důstojnost je ohrožena či již porušena, jeho láska patří i těm, jejichž život provází nemoc, utrpení a selhání. Nikdo tak před Bohem neztrácí svou důstojnost za žádných okolností. Tato Boží opce pro člověka a zejména pro lidi, jejichž důstojnost je porušena, představuje existenciální základ pro prosazování myšlenky lidské důstojnosti, pro spravedlivé, pečlivé a solidární vzájemné setkávání lidí a pro princip opce pro chudé, tzn. zejména ponížené, pro ty, kdo jsou zbaveni svých práv.[17]
Toto porozumění vychází i z těchto biblických míst: „Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otevírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu“ (Ž 146,7-9); „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co do tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8); a v souvislosti s rozhodujícím soudem lidského života zazní: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpovědí: Pane, kdy jste mě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsem tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsem tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,34-40).
Zde se Ježíš Kristus doslova ztotožňuje s těmi, jejichž základní životní potřeby nejsou nasyceny, s těmi, kdo jsou ztraceni a zranitelní, i s těmi, kdo selhali. Podle přístupu k těmto lidem se ukazuje následování jeho cesty lidskosti prozářené živým Bohem a vydává rozsudek o naplnění lidského života.
V problematice prostituce s dětmi se to týká potencionálních a skutečných obětí
i pachatelů. Bůh se staví na stranu obětí a současně nabízí změnu a odpuštění pachatelům. Všechny občany pak zve k dodržování a prosazování lidských práv a k spravedlivému, pečlivému a solidárnímu jednání ve prospěch zvláště dětí, které patří zejména mezi rizikové skupiny a nebo se staly obětí praktik vykořisťování v prostituci. Svou důstojnost neztrácí ani pachatelé, kteří se provinili proti důstojnosti dětí i své. Je třeba jim zprostředkovat zacházení, které může vést k poznání a uznání viny a ke změně smýšlení a jednání. Toto vše znamená výzvu pro křesťany a církve.
i pachatelů. Bůh se staví na stranu obětí a současně nabízí změnu a odpuštění pachatelům. Všechny občany pak zve k dodržování a prosazování lidských práv a k spravedlivému, pečlivému a solidárnímu jednání ve prospěch zvláště dětí, které patří zejména mezi rizikové skupiny a nebo se staly obětí praktik vykořisťování v prostituci. Svou důstojnost neztrácí ani pachatelé, kteří se provinili proti důstojnosti dětí i své. Je třeba jim zprostředkovat zacházení, které může vést k poznání a uznání viny a ke změně smýšlení a jednání. Toto vše znamená výzvu pro křesťany a církve.
[1] Srov. HASENHÜTTL Gotthold: op. cit., 164-165.
[2] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 245-246.
[3] Srov. PÄPSTLICHER RAT RÜR GERECHTIGKEIT UND FRIEDEN: Kompedium der Soziallehre der Kirche, Freiburg im Breisgau: Herder, 2006, čl. 105.
[4] Srov. SCHNEIDER-FLUME Gunda:op. cit., 328.
[5] Srov. WANDENFELS Hans: Kontextová fundamentální teologie, Praha: Vyšehrad, 2000, 134-137, 223.
[6] Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 246.
[7] Srov. WELKER Michael: op. cit., 260-261.
[8] Srov. SCHNEIDER-FLUME Gunda:op. cit., 329; Gen 3, 6-7.
[9] Srov. jak Ž 36, 9-10: „Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo“; tak Jer 51, 34: „Stravuje mě, ve zmatek mě uvedl…Odložil mě, nádobu vyprázdněnou, chtěl mě spolknout jako drak, naplnil si břicho mými rozkošemi, teď mě odhodil. Násilí spáchané na mně a mém těle…“
[10] Srov. KATHOLISCHES BIBELWERK e.V. und LEICHT Barbara D. (Hrsg.):Grundkurs Bibel. Altes Testament. Werkbuch für die Bibelarbeit mit Erwachsenen, Band1, Stuttgart: Verlag Katholisches Bibelwerk, 2003, 32.
[11] Srov. SCHNEIDER-FLUME Gunda:op. cit., 329-330.
[12] Srov. WELKER Michael: op. cit., 261-262.
[13] Srov. SCHNEIDER-FLUME Gunda:op. cit., 329; Gen 4, 15.
[14] Srov. HEUSER Stefan: op. cit., 156.
[15] Srov. WELKER Michael: op. cit., 262.
[16] Srov. HEUSER Stefan: op. cit., 265-267.
[17] Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 54-55.