Teologická etika pro praxi II.
Teologicko-etická interpretace horské řeči
Ještě dokončujeme pokus o aktuální interpretaci blahoslavenství dle uvedeného studijního materiálu (viz TE pro praxi I, interaktivní osnova, 12. týden).
A navážeme ukázkou teologicko-etického pohledu na horskou řeč:
Univerzální význam horské řeči (Schockenhoff Eberhard: Naturrecht und Menschenwürde: universale Ethik in einer geschichtlichen Welt, Mainz: Matthias-Grünewald-Verl., 1996, 265 nn):
Horská řeč se považuje za protějšek Dekalogu, za shrnutí lex nova křesťanské víry. Teologové raného křesťanství popisují pomocí tohoto textu novost křesťanského étosu a jeho zvláštnost vzhledem k pohanskému prostředí. Církev je prostřednictvím horské řeči či řeči na rovině stále znovu konfrontována se svým způsobem života, včetně svých selhání. Tato biblická promluva je i živnou půdou a spirituální silou vnitrocírkevních reforem. Zároveň je chráněna před nekritickým přizpůsobováním se společenskému okolí (265).
Komu je adresována?
Tato velká programová řeč není nějakým okrajovým mravním poučením Kristových učedníků, ale slouží hlavně jejich povolání a utváření obce. Tito učedníci vystupují jako reprezentanti nového Božího lidu. Jsou povoláni k tomu, aby byli solí země a světlem světa (srov. Mt 5,13-16) a aby vydávali svědectví světu o evangeliu. Ovšem instrukce horské řeči jsou v dalším kroku prostřednictvím obce Kristových učedníků adresovány jako určitý etický model života celému lidstvu (269-270).
Exegetické zmínky k porozumění horské řeči
- Horská řeč stejně jako zákon ze Sinaje zaznívá na hoře. Z této skutečnosti nelze ale omezovat výklad na překonání Mojžíšova zákona či na závazné umístění společenského a sociálního řádu do nového Božího lidu. Uvedení do horské řeči je třeba vidět i jako předchozí výklad závěru Mt. Na základě znalostí vzniku biblických svědectví máme totiž před očima předvelikonoční postavu historického Ježíše
i působení vzkříšeného a povýšeného Krista, který rozesílá své učedníky, aby učili vše, co jim přikázal (srov. Mt 28,18-20). Můžeme proto vyvodit, že se týká závazně učednictví ve všech národech. Představuje protiklad vůči farizejským a nacionálně zelótským představám o mesiáši. - Zmínka o učednících a zástupech ukazuje na dva koncentrické kruhy posluchačů. Tím se vylučuje etika učedníků v užším smyslu, a sice jako etika dokonalého křesťanského bytí nebo jako etika dvou stupňů v církvi. I zástupům se hlásá dobrá zpráva o Božím království, i když se promluva nejprve zaměřuje na učedníky. Rovněž obrazy o soli země a světle světa překračují učedníky (předcházející či okolostojící). Učedníci jsou tak sice prvními adresáty, ale u nich nemá horské řeč končit: prostřednictvím jejich svědectví se mohou všichni lidé seznámit a konfrontovat s nárokem neomezené spravedlnosti a lásky, jak ji ztělesnil Ježíš Kristus. Myšlenku univerzální mise tlumočí scéna posledního soudu (srov. Mt 25,31-46). V ní se nezmiňuje církev jako vlastní veličina a příslušnost k obci křesťanů nemá význam pro eschatologický Boží soud.
- Na univerzální horizont blahoslavenství a antitezí ukazuje i používání jazyka. Mt užívá třetí osoby, tzn. širší pojetí, všeobecnější formu (srov. Lk), čímž předkládá zásadní rysy obrazu člověka, jenž vyvstává ze zjevení Boží bezpodmínečné lásky. Na jednání učedníků se neomezuje ani zlaté pravidlo (srov. Mt 7,12), které uvozuje závěrečný rámec horské řeči. Zlaté pravidlo shrnuje jako univerzální pravidlo jednání etické požadavky na zacházení učedníků se všemi lidmi.
- Ti, kdo neputují s úzkým okruhem učedníků, zůstávají v oblasti svého dosavadního života. Mají tak uskutečňovat požadavky horské řeči v konkrétních životních podmínkách (ne ve zvláštních podmínkách), v nichž se k nim dostalo Ježíšovo poselství. Celá otevřená oblast společenského života je proto horizontem výkladu mravních směrnic a nejen obec učedníků s jejich současnými či budoucími hranicemi.
- Univerzálnímu horizontu platnosti (i přikázání lásky k nepřátelům) neodporuje znalost sociálního, náboženského či politicko-národnostního kontextu, v němž se předává tento Ježíšův požadavek; naopak precizuje, v jakých konkrétních poměrech a za jakých životních podmínek se mu naslouchá (srov. Mt 5,44-45). Není položena otázka „kdo je nepřítel“, aby nedošlo stejně jako pomocí otázky „kdo je můj bližní?“ (srov. Lk 10,29-37) ke kazuistickému přístupu, aby se nestanovil radikální příklon k bližnímu zákonnými předpisy a tím aby se nezbavil požadavek své radikality. Uvedená jedinečná motivace se zříká bližšího popsání vztahu, v jakém je člověk v určitých situacích ke „svému“ nepříteli. Odstupňovaná etika vzájemnosti, podle níž si i „zlí“ oplatí pozdrav a dobré skutky, je opuštěna jednoduchým odkazem na dobrotu nebeského Stvořitele, jehož láska platí všem lidem bez rozdílu. Boží dokonalosti se rozumí podle jeho stvořitelského jednání jako modelu, podle něhož mohou lidé ve svém jednání navzájem překonávat hranice, bariéry a předsudky.
Antiteze jako ilustrace větší spravedlnosti
Jako podobenství o milosrdném Samařanovi (srov. Lk 10,25-37) neposkytuje všeobecnou definici bližního,ale vede k tomu, abychom jednali v konkrétních situacích jako bližní, mají i antiteze své východisko v každodenních sporných otázkách lidského soužití. Postihují konflikty ze všech oblastí života a koncipují jako kontrastní obraz stav (situace, poměry, řád), v němž se stává skutečností „větší“ spravedlnost pod nárokem lásky. Ukazují tak paralelní obdobu starého chování, které se mění, a novou skutečností, který má získat podobu v jednání posluchače (čtenáře). Při shrnutí těchto obdob vznikne řada konfliktních situací, které byly vyvolány rozporuplnými žádostmi v člověku a vnějším dovoláváním se právních nároků:
Ø konflikty a právní spory s bližním (Mt 5,21)
Ø bezúčelné sexuální vášně v člověku (Mt 5,27)
Ø konflikty ve vlastním manželství (5,31)
Ø zneužití řeči ke klamu a podvodu (5,33)
Ø řešení konfliktu pomocí násilí podle zákona odplaty (5,38)
Ø vlastní kořen všeho bezpráví, nepřátelství mezi lidmi (5,43).
S těmito konflikty korespondují na straně druhé jednotlivé cesty smíření, v nichž nabývá cíl dokonalého (plného) křesťanského života (srov. 5,48) příkladných kontur. Vzniká tak vize smířeného světa, která vychází z uzdravení člověka v jeho srdci a ukazuje obraz plně zdařilého života v dalších koncentrických kruzích. Začíná v blízké oblasti člověka tím, že
Ø obnovuje původní sounáležitost ženy a muže (srov. 5,32) a
Ø všímá si spolehlivosti lidské řeči tváří v tvář transcendentnímu Bohu (5,37);
Ø smíření ale překračuje užší životní oblast manželství a rodiny tím, že prolamuje cirkulaci násilí ve všech vztazích (5,39) a ukazuje cestu k univerzálnímu bratrství mezi lidmi (5,44-45).
Horská řeč je proto čistým, nezastřeným výrazem Boží vůle, který si činí nárok na celou skutečnost. Neučí ani prozatímní etiku pro krátkou poslední dobu, ani parciální (dílčí) etiku pro omezený sektor života. Protože jsou v ní naplněny zákon a proroci (5,17; 7,12), obsahuje úplnou Boží vůli, jak vždy byla a všude platí.
Antiteze působí jako provokace a přespřílišný požadavek:
Ø kdo se na někoho hněvá, přece mu tím ještě neudělal násilí a dokonce ho snad už tím nezabil...
Ø podívat se na ženu jiného muže a najít v ní zalíbení, neznamená nutně předehru či zahájení cizoložství s ní...
Ø tomu, kdo nespravedlivě požaduje, nechat celý kabát, nebo tomu, kdo bije, nastavit druhou tvář, přece nevede ke konstruktivnímu zpracování sporu...
Tyto spontánní asociace jsou Mt plánovány. Zamýšlí tím prolomit zaběhlé koleje myšlení a učinit lidi ostražitými pro Ježíšův nárok. Pomocí hyperbolické (nadsazeného) způsobu jazykového stylu chce dezorientovat v praktickém normálním (všedním) rozumu, aby se ve svém myšlení a jednání otevřeli orientaci podle Boží vůle.