Teologická etika pro praxi II.

8.6.5 Morální svoboda

8.6.5 Morální svoboda

Závazným (všeobecně platným) principem určení vůle pro každého člověka může být jen princip, jehož následování se může stejným způsobem požadovat od každého. Od každého se ale může požadovat, aby – bez ohledu na to, po čem bezprostředně touží – nejprve zaujal odstup od uspokojení své žádosti a přezkoumal její oprávnění. Tím, že se osvobozuje od tlaků onoho heteronomního nechat se určovat, aby mohl autonomně určovat, co může legitimním způsobem chtít, teprve používá svou morální svobodu. Morální svoboda (libertas moralis) spočívá v moralitě konstituující zásadní schopnosti moral agent moci se záměrně rozhodovat ve prospěch dobra i zla, a to i přes znalost rozdílu toho, co je dobré a co zlé. To znamená, že poznatek o dobru ještě sám automaticky nevede k volbě dobra. Jinak bychom ani nemohli rozlišovat mezi tím, co je pravdivé a co špatné, a vznášet nárok na pravdu. Morální svobodou se myslí svoboda, jež se bytostně vztahuje na svobodu druhého, spojuje se se svobodou druhého a v kooperaci se svobodou druhého uznává svobodu jako bezpodmínečný praktický princip (jako to, co je naprosto závazné).

Uznání svobody jako toho, co je bezpodmínečné (ve smyslu ne empiricky podmíněné) v morálním chtění, se projevuje v tom, že si vůle sama dává na základě svobody a kvůli svobodě zákon (viz Kantův kategorický imperativ). Znamená to základní pravidlo či normu, podle něhož se omezuje svévolná svoboda chápaná jako indiferentní svoboda bez pravidel, aby se vytvářela a zachovávala svoboda ve vlastním, tedy morálním smyslu. Morální svobodu charakterizuje rozpor, protože je bezmeznou bezpodmínečnou svobodou, ale přesto se kvůli svobodě omezuje svobodou druhého a zabývá tím, co je podmíněné. To je další důvod, proč lze považovat s ohledem na lidskou vůli za nesprávnou alternativu svoboda nebo determinace, pokud není člověk ani absolutně svobodný v tom smyslu, že pro jeho chtění neexistují žádné empirické příčiny, ani absolutně determinovaný ve smyslu, že je jeho chtění výlučně určeno empirickými příčinami. Svoboda a determinace jsou naopak aspekty, s nimiž se morální praxe člověka chápe eticky jako dějinná realizace toho, co je bezpodmínečné v tom, co je podmíněné, jako to, co je normativní v tom, co je faktické, a jako rozum v přirozenosti.
Popíšeme-li dále lidskou praxi jako sledování určitých materiálních cílů, prokazuje se moralita takové praxe přezkoumáním cílů, o něž se usiluje, právě podle principu svobody. Podle tohoto principu jsou morálně oprávněné jen ty cíle, které realizují svobodu tím, že otevírají člověku nové prostory svobody nebo odstraňují stávající nesvobody. Morálně jedná ten, kdo svobodu jako to, co se bezpodmínečně požaduje, schvaluje jako naprosto požadované (schlechthin zu Wollende) před vším, co se chce empiricky, a ve své praxi realizuje. Morální svoboda je důvodovou svobodou pro jednání (handlungsbegründende Freiheit). Z morální svobody nutně neplyne svoboda jednání, takže dobré vůli může být odepřen úspěch i přes veškerou snahu. Ke chtění dobra totiž patří moralita, ke konání dobra také štěstí. Morální svoboda není něčím, co má, resp. co může vnímat člověk od přirozenosti, ale morální svobodu musí člověk získat v praxi a pro praxi a výchova k dospělosti znamená pedagogické uvádění do autonomního disponování sebou (Selbstverfügung), do správného používání svobody, prostřednictvím něhož se určuje individuum jako svobodný jedinec mezi dalšími svobodnými jedinci. Principu morální svobody jsou zavázány i základní svobody, jež jsou zákonně garantovány v demokratických ústavách a jež nejsou bezmezné a bez pravidel. Tento princip má na mysli svobodu všech lidí, ne jen několika lidí a tím nesvobodu všech ostatních.
Proto se morálně odsuzují a nezasluhují jména svobody tzn. pervertované svobody, jako jsou svoboda tisku, která manipuluje skutečnosti, svoboda svědomí, která sleduje jen osobní prospěch, svoboda vlastnictví, jež se zneužívá k vykonávání moci a k utlačování.[1]


[1] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit., 168-171.