Teologická etika pro praxi II.

Kliknutím změníte název

8.6.2 Svoboda z teologicko-etického pohledu

 

Aby mohl někdo jednat mravně kompetentně, potřebuje k tomu svobodu jako základní možnost a podmínku uskutečňovat sebe a své jednání na základě sebeurčení. Tato otázka vlastní charakteristiky mravní kompetence se klade na pozadí společenských i individuálních orientací pro jednání. Ovšem jednání označené jako svobodné ještě nemusí být samo mravním nebo mravně kompetentním jednáním. Mravní kompetence jednajícího subjektu se prokazuje tím, že si tento subjekt při svém usuzování a jednání pokládá otázku na rozumnost a že se vztahuje na základní předpoklady lidského života a na své individuální zkušenosti. Mravní kompetence se pak naplňuje převzetím zodpovědnosti za své jednání a usuzování. Základní podmínkou takto přičitatelného jednání je právě lidská svoboda.[1]
Bez schopnosti svobody by mohl člověk pouze reagovat na vnější okolnosti a nemohl by jednat na základě sebeurčení, nemohl by být jako určený jiným učiněn zodpovědným
a volán k zodpovědnosti za své jednání. Člověk se přitom cítí být ve svém konání a jednání ovlivněn zvnějšku i sebou samým. Proto závisí téma zodpovědného lidského jednání na svobodě a určení člověka.
[2]
Svoboda jako základní podmínka možnosti zodpovědného lidského jednání – svoboda vůle – se rozlišuje na svobodu od něčeho (negativní svobodu) a na svobodu k něčemu (pozitivní svobodu) a realizuje se v životě člověka jako svoboda rozhodnutí a svoboda jednání. Člověk se tak může svobodně rozhodnout pro nějaký cíl a volit mezi více možnostmi jednání tu, která se mu jeví jako rozumná. Nejedná tedy libovolně, ale je vyzván k tomu, aby byl v tomto smyslu zákonem sám sobě (autonomie). Pojem negativní svobody jako svobody od něčeho, jako nezávislosti na omezení, překážkách a nátlacích, resp. nepřítomnosti omezení, překážek
a nátlaků (donucení) vychází ze skutečnosti, že jsou lidé zásadně schopni reflektovat
a kontrolovat svou vůli a své pudy a že se mohou pomocí rozumu oprostit od trvalého tlaku instinktivního chování. Člověk tak má sám možnost jednat a jeho konání neospravedlňuje lidská přirozenost. Na to navazuje pojem pozitivní svobody jako svobody k něčemu, jako schopnosti vstoupit skutečně svým chtěním a jednáním do vztahu, rozhodovat, volit cíle
a prostředky, dávat tím vlastnímu chtění a jednání směr. Přitom může objekt
a uspořádání (poměry) nejen přijímat, ale je moci i stanovovat. Pozitivní svoboda znamená, že člověk může začít nějaké jednání ze sebe sama. Je tedy schopen se pro jednání sám motivovat a tím se stává příčinou svých jednání a za ně zodpovědným. Přitom negativní svoboda konstituuje pouze možnost svobody a je tak nutným předpokladem pozitivní svobody, která – jako svoboda stanovující jednání - zase dává teprve negativní svobodě smysl tím, že se někdo osvobozuje od něčeho, aby byl svobodný pro něco. Syntéza pozitivní a negativní svobody se označuje podle Kanta svobodou vůle a pojem svobody tak zastupuje možnost vykonávat jednání ze sebe sama nezávisle na vnějších vlivech.
[3]
Svobodu vůle odlišuje od libovůle, od svobody bez pravidel (regellose Freiheit) to, že je svévolné jednání vedeno vnitřními a vnějšími popudy, jako jsou pocity, chuť nebo nátlak skupiny, a tak je určováno jiným, je tedy heteronomní. A svoboda člověka musí být podle Kanta určována autonomií, tedy konceptem sebezákonodárství (Selbstgesetzgebung) a ne prostřednictvím libovůle. Pravidlem této autonomie je Kantův kategorický imperativ: „jednej tak, aby se mohla maxima tvé vůle vždy zároveň považovat za princip obecného zákonodárství.“[4]
Tento imperativ zahrnuje aspekt napodobitelnosti (Nachvollziehbarkeit) a univerzálnosti (Universalisierbarkeit) maximy jednání: každý je tak nabádán k tomu, aby přezkoumával, zda se mohou důvody jeho jednání objasnit také ostatním lidem, a aby zajistil, že mohou být tyto podněty všeobecnou orientací pro jednání. Jedinec tak musí své jednání směřovat podle toho, zda jsou jeho přesvědčení a motivace, které vedou k jednání, pochopitelné i pro ostatní. Svoboda si kvůli sobě samé a ze sebe samé stanovuje skrze zmíněné aspekty omezení, člověk si tím dává zákon (Sich-selbst-Gesetz-sein), jehož mravní kvalita se vyjadřuje v principiální zodpovědnosti za jednání a v umožnění humánního soužití. To vytváří centrální místo svobody v kontextu morálního myšlení a jednání. Nevylučuje se tím, že se člověk orientuje také podle vnějšího zákonodárství (např. státního), člověk se ale nezbavuje zodpovědnosti, aby přezkoumával různá ustanovení z hlediska jejich právě platné správnosti a rozumnosti,
a netvrdí se, že si člověk sám formuluje všechny zákony pro jednání.
[5]
            Svoboda vůle tak zastupuje možnost provádět jednání ze sebe sama, schopnost chtít dobro
i schopnost formulovat maximy jednání, aby se toto dobro uskutečňovalo. Takto chápané svobodě připisuje Kant pozici základního lidského práva, čímž se podtrhuje význam svobody jako centrální antropologicko-etické kategorie. Svoboda vůle se podle toho na základě smyslově zakusitelného jednání vyhodnocuje jako základní podmínka pro toto jednání, prokazuje se tím jako a priori daná schopnost vykonávat jednání, chtít dobro a formulovat maximy jednání tak, že slouží tomuto cíli.
[6]
Oblast použití obou aspektů pojmu svobody – tedy negativního a pozitivního – je zásadně dán klasickým rozlišováním vnitřní svobody ve smyslu svobody vůle a rozhodnutí (libertas volendi – svoboda jako možnost chtít) a vnější svobody ve smyslu svobody jednání (libertas agendi – svoboda jako možnost jednat, resp. jako daná možnost konat, co subjekt chce s ohledem na jeho vnější poměry).[7]
            Rozlišování pojmů svoboda rozhodnutí a svoboda jednání jako faktorů svobody, které člověk využívá ve svém jednání, dává odpověď na otázku, jak se konkretizuje svoboda v životě člověka. Svoboda rozhodnutí zastupuje vnitřní prostor rozhodování, označuje schopnost si stanovovat cíle a hledat rozumové prostředky a cesty, jak tyto cíle uskutečňovat. Člověk se může rozhodnout pro něco nebo proti něčemu, resp. volit mezi dvěma alternativami. Předpokladem je tak výskyt alternativ pro rozhodování. Ve volbě rozumné možnosti jednání a přesvědčení, která by rád zastával, se člověk ukazuje jako autonomní. Současně se musí vyrovnávat i s vnějšími vlivy a rozhodnutí učiněné ve svobodě se potom stává vnitřní motivací pro vnější jednání. Pojem svobody rozhodnutí konkretizuje převážně pojem pozitivní svobody. Pojem svobody jednání se zaměřuje na vnější prostor jednání
a dovoluje volit mezi více možnostmi jednání, jež se nabízejí. Člověk tak může uskutečňovat své cíle, které si stanovil na základě požadavku svobody rozhodnutí. Tento pojem tak představuje primárně konkreci pojmu negativní svobody a zastává nezávislost subjektu jednání v konkrétní situaci a osvobozuje od toho, že někdo může jednat tak a ne jinak. Svoboda jednání je však právě omezena prostřednictvím vnějších daností, jako jsou např. ekonomické nebo politické tlaky.
[8]
            Pojem svobody jednání se vztahuje k jednání, jež plyne z určení vůle a prostřednictvím něhož se má dosáhnout toho, co se chce. Svoboda jednání je instrumentální svoboda, to znamená svoboda volit mezi více možnými prostředky a cestami, které mohou vést k žádanému cíli. Svoboda jednání má své hranice u faktičnosti, protože se jen v ideálním případě podaří skutečně provést jednání, které je optimální k uskutečnění cíle. Možnosti jednání a tím i svoboda jednání jsou často omezené, požadují se kompromisy, nebo někdy existuje jen jediná a ještě k tomu špatná cesta, jež možná mine cíl, či je dokonce v extrémním případě nemožné každé jednání. Svoboda jednání činit to, co se chce jako dobro, je omezena konkrétní situací, nedostatečnými zdroji, nešťastnými okolnostmi či nepředvídatelnými překážkami. Tím se lidská svoboda ukazuje jako principiálně konečná.[9]


[1] Srov. GREIS Andreas: Freiheit. Die Grundlage konkreter Sittlichkeit, in: HUNOLD Gerfried W. / LUBACH Thomas / GREIS Andreas (Hrsg.): op. cit., 129.
[2] Srov. tamtéž 130.
[3] Srov. GREIS Andreas: op. cit., 143, 131; WILDFEUER Armin G.: op. cit., 353.
[4] KANT Immanuel: op. cit., 84, 99; Srov. v německém znění „Handle so, daß die Maxime deines Willens jederzeit zugleich als Prinzip einer allgemeinen Gesetzgebung gelten könne“ in: SCHÖNECKER Dieter / WOOD Allen W.: op. cit., 126; GREIS Andreas: op. cit.,131-132.
[5] Srov. GREIS Andreas: op. cit.,132.
[6] Srov. tamtéž 133.
[7] Srov. WILDFEUER Armin G.: op. cit., 353.
[8] Srov. GREIS Andreas: op. cit.,133-134.
[9] Srov. PIEPER Annemarie: op. cit., 169-170.