Teologická etika pro praxi II.

Vztah křesťanské etiky k biblické exegezi - pokračování

Vztah křesťanské etiky k biblické exegezi - pokračování

Vzhledem k tomu, že smysl biblických zpráv, svědectví, poselství tvoří základní neopominutelný pramen pro teologicko-etickou reflexi, rozvineme a prohloubíme toto téma a projdeme si ilustrativní ukázky přímo z bible.

 

 

Jedná se nám tedy o to, jaký význam přísluší, resp. by měl příslušet bibli pro křesťanskou sociální etiku. V celé bibli spatřujeme zakládací listinu křesťanské víry v Boha a výkladu světa, který z ní pramení. Bibli přijímáme jako fundament každé křesťanské teologie. Není
a nesmí být proto žádným dekorativním doplňkem pro různé pozice. Historické exegetické zpřístupnění a osvětlení textů v rámci jejich světa je jistě nezbytné a nelze ho nahradit jako metodické instrumentarium historicko-kritického výzkumu pro biblickou teologii. Ovšem exegeze by byla sterilní, když by byla sice schopna jednotlivý text historicky fixovat
a analyzovat, ale nebyla by schopna jej v jeho dnešní kanonické podobě otevřít jako významný pro současné adresáty.

            Vycházíme přitom ze skutečnosti, že se křesťansky teologická etika živí z různých pramenů. Vedle pramenů filozofické etiky a dalších věd je to i teologický pramen, jenž se odvolává na bibli a tradici společenství víry církve, které se soustřeďuje kolem biblické víry v Boha. Víra a tradice představují specifický kontext, v němž se vytváří křesťanská etika
a v němž nabývá svého vlastního profilu. Formuluje se tak i ona v určitém sociálním, kulturním a světonázorově nelibovolném kontextu. Každá etika, tedy i křesťanská, je v prokázaném či neprokázaném vztahu k popsatelnému kontextu, který ovlivňuje činnost praktického rozumu a orientuje a „uzemňuje“ se prostřednictvím sociálních zkušeností, rozvoje a předávání výkladových vzorců, hodnotových soudů, resp. preferencí hodnot. Praktický rozum podle toho nejedná v „čisté formě“ jako pouhá duševní potence, ale je dějinně, sociálně a kulturně vázán na komplexní materialitu. Ta je rozmanitým způsobem utvářena souvislostmi zkušeností, v nichž se konkrétní mravní subjekty nacházejí a (i mezi sebou) jednají, a základními opcemi, na základě nichž se ve světech svých zkušeností situují.
            Vlastní výzva spočívá v otázce, jak se různé prameny teologické etiky vůči sobě mají, v jakém vzájemném vztahu jsou a jaký výtěžek etického pohledu podporují. V optimálním případě se doplňují a působí vzájemně jako korektiv vzhledem k hranicím, které každý z pramenů má. K tomu, aby se mohly teologické prameny použít rozumovým, intelektuálně zodpovědným způsobem, je potřeba pečlivé hermeneutické práce.
 

Shrnutí:

Jako teologická věda je křesťanská sociální etika odkázána na různé prameny poznání mravního pohledu (úsudku, rozumu). Vedle filozofie a sociálních věd se nesmějí zanedbávat teologické prameny; k nim patří v první řadě bible jako „listina“ křesťanské víry v Boha
a výklad světa vztažený k této víře, který nalézá určitý dějinný výraz v křesťanské tradici jako dalším teologickém prameni.

 

Bible jako pramen poznání křesťanské sociální etiky
Bible je v horizontu křesťanské teologie považována za listinu – knihu víry a života – společenství věřících v Ježíše Krista (v tomto smyslu církve).
            Tím je stanoveno důležité předznamenání pro vnímání a výklad biblických textů:
bible je nejpůvodnější pramen, z něhož se toto společenství může dozvědět, kdo, kým resp. čím je. Je místem a médiem objasnění identity křesťanek a křesťanů a zakládá společenství se společným zřetelem na tuto listinu. Bez bible tedy žádná církev.
            Křesťanská sociální etika patří specifickým způsobem do této komunikační souvislosti bible – církev. Jako teologická disciplína přispívá k procesu sebeinterpretace těch, kteří se identifikují podle bible a jejího poselství o Bohu. Je přitom ve vnitřním spojení s dalšími aktéry v této komunikační souvislosti. Myslí se tím ti, kteří se snaží žít a utvářet autentickou křesťanskou praxi v kontextu dané společnosti: s církevní bází (basis) a s učitelským úřadem církve, jehož kompetence ohledně interpretace pravdy víry nemůže existovat odtrženě od vývoje myšlení, teologie a praxe věřících. Každý z těchto tří aktérů vlastní svou kompetenci
a autoritu k sebeinterpretaci a praktickému ujištění křesťansky profilované, z pramenů získané identity. Jinými slovy stále nově utvářené a v horizontu plurální společnosti plauzibilní (srozumitelně přijatelné) identity. Kompetence basis je utvářena žitou a v zrcadle dalších kompetencí reflektovanou praxí.
            Křesťanská sociální etika se svou vědeckou kompetencí reflexe a úsudku vztahuje k této praxi. Vztahuje se k ní tak, že posuzuje retrospektivně a orientuje prospektivně.
            Zároveň se vztahuje k tradici sociálního hlásání církve jako k jednomu prameni orientace
a k orientačnímu bodu kritické reflexe. Učitelský úřad církve bere pomocí sociálního hlásání ohled na praxi: nabízí orientaci i se učí. Živí se přitom také impulsy a nabídkami interpretace vědecké sociální etiky.

Pro všechny tři aktéry je bible jako pramen etiky závaznou společnou základnou, jež vyzývá k dialogu. Používání bible totiž nikoho neušetří práce rozumového odůvodnění sociálněetických norem. Argumentace typu „protože to je v bibli“ nemůže být nosným argumentem k zajištění konkrétních sociálněetických norem ani pro ty, kdo uznávají bibli jako zakládací listinu své víry a připisují ji morální autoritu. To, co stojí v bibli, může zavazovat mravní úsudek jen tehdy a jen potud, když se prokáže jako kompatibilní s poznatky rozumu a výsledky pečlivé analýzy kontextu, který je pro jednání relevantní. Platí ale i opak: biblické zjevení může dát perspektivy k objasnění situace, které jsou zase významné, zpřístupňující a senzibilizující pro vytváření zodpovědného mravního úsudku a tak podporují etický pohled.

Prozatímní shrnutí:          
Z tohoto prvního přiblížení je zřejmé, jaká role nemůže bibli náležet v souvislosti vytváření sociálněetického úsudku:
je vším jiným než příručkou morálky nebo sociální etiky, z níž by bylo možno přebírat více či méně konkrétní návody na jednání pro individuální i kolektivní spořádané chování a zřízení společnosti podle Boží vůle. Nelze totiž zapomínat na dějinnou a kulturní vázanost biblických spisů. Chybí zde pečlivá hermeneutika, bez níž se nemůže plausibilně zprostředkovat vztah
k bibli před fórem rozumu.
 

Jak ale může odvolání na bibli podporovat mravní úsudek?

křesťanská sociální etika jako teologicky založená reflexe společenských institucí, sociálních struktur a podmínek lidské existence je umístěna do určitého horizontu porozumění světu, který je utvářen biblickou vírou v Boha. V tom se rozvíjí vztahová skladba Bůh, člověk a svět, jež otevírá smysl lidské existence, koncept dějin orientovaný na cíl, vizi univerzální naděje pro dokonání světa jako stvoření. Přitom bible nemluví obecně a abstraktně o člověku a světu, ale v konkreci zcela určitých dějin, a to dějin Izraele a příběhu Ježíše a jeho stoupenců. Jde
o celek „projektu“ Boha se svým stvořením v dějinně společenské konkreci Božího lidu, který je jedinečný mezi všemi národy země. Boží lid má být místem a událostí osvobození.
            Tím, že se křesťanská sociální etika sama umisťuje do tohoto horizontu, se stanovuje předznamenání pro procesy výkladu, které provádí s ohledem na současnou skutečnost světa
a její výzvy. Předběžnými rozhodnutími jsou interpretovat svět jako stvoření, člověka jako stvoření a z toho vyvozovat závěry pro jeho důstojnost, ochranu důstojnosti, pro stanovení cíle soužití a společného utváření světa za daných podmínek. Zakládají se na fundamentální volbě hlediska. Vztah k bibli otevírá konkrétní významové obsahy, které se přenášejí v takových výkladových modelech. Za předpokladu, že je to, co vztah k bibli „přináší“ pro křesťanskou sociální etiku, tím prvním a základním, musí být základní ujištění o horizontu interpretace světa, společnosti a lidské praxe místem a předmětem sociálněetické reflexe.
            Proto je rozhovor s biblí předpokladem. Jsou přitom možné různé cesty přiblížení.

 

Předběžné shrnutí:
Bible neposkytuje bezprostředně normativně etické orientace nebo řešení pro současné sociálněetické problémy. Tvoří ale centrální orientační bod pro ujištění o identitě
a sebeinterpretace těch, kteří se vztahují k Bohu bible. Potud se může získat v rozhovoru s biblickým textem interpretační rámec pro vztahovou síť člověk, svět a Bůh a perspektiva smyslu. Zprostředkování mezi interpretační nabídkou bible a sociálněetickými výzvami současnosti se musí provádět v reflektovaném biblicky hermeneutickém diskurzu.

Předpoklady pro zdařilý „rozhovor s textem“

Odvolávání se na bibli představuje pro vytváření teologickoetického úsudku konstitutivní prvek. Předpokladem pro toto konstatování je, že etika zahrnuje více než odůvodnění norem, totiž sebeinterpretaci individuálních a kolektivních subjektů v kontextech, které jsou relevantní pro jejich jednání. Proto nemůže křesťanská etika nezohlednit bibli jako pramen
a protějšek. Důležitou roli bude hrát biblická hermeneutika. Křesťansky sociálněetická reflexe má tak před sebou výzvu vstoupit do rozhovoru s biblí. Máme na mysli hermeneuticky vědomý a metodicky vedený dialog, aby se křesťansky teologická reflexe dozvěděla to, co je podstatné pro její identitu, a poukázala na to. K tomu je potřeba uvést některé hermeneutické předpoklady.
Sebeuvědomění čtenáře, posluchače, interpreta
Vychází se ze zkušenosti, že každý je vázán na určitou perspektivu vnímání. Hermeneutický kruh předporozumění, způsob výkladu a výsledek. Vazba interpretace textu na kontexty zkušeností a předpoklady poznání toho, kdo je recipientem, požaduje jako první předpoklad sebeuvědomění (sebeodhalení) toho, kdo čte (interpretuje).
Historicko-kritická metoda může být důležitou pomůckou, která má na zřeteli historický
a kulturní odstup vůči biblickému textu, je schopna jej vnímat nejprve jako cizí a zamezit uspěchanému přivlastnění si textu pro vlastní otázky a zájmy. Současně platí, že historické zkoumání textu samo nezpřístupní potenciál textu. Historicko-kritická metoda však neřekne jednotlivému současnému recipientovi, ani křesťanskému společenství víry, k čemu je vyzývá a do jakého dialogu zve. Tato metoda proto potřebuje doplnění.
            Potřebuje tedy přístupy, způsoby čtení, které text v předloženém smyslu objasní a vtáhnout hermeneuticky citlivě do současnosti. Konstelace dialogu představuje komplexní zprostředkování:
Hermeneutické odkrytí zprostředkovává mezi společenstvím víry, které text vytvořilo, včetně jeho světa, jenž v textu prezentují (dějinné, společenské, politické, ekonomické rámcové podmínky doby vzniku), a společenstvím víry, které text přijímá (resp. včetně jeho jedinců)
a ve své době (dnes) „odhaluje“ jako svůj orientační bod a vztahuje na svůj vlastní „svět“.
V napěťovém poli, jež nachází v kanonické podobě biblického textu svůj krystalizační bod, je třeba objevovat analogie mezi interpretačními vzorci (modely) pro mravně provokující situace, vytvářením etického úsudku vzhledem k nespravedlnosti, marginalizaci a upírání životních možností atd. a reflektovat ve vztahu k horizontu vnímání, porozumění a praxe aktuálního (dnes) společenství víry.

Prozatímní shrnutí:

Každá četba Písma je perspektivistická a vázaná na kontext. Žádná četba bible nevyčerpá text a rezervoár jeho významů. Proto je třeba počítat i s rozporností biblického textu; jeho „vícehlasost“ vyžaduje skepsi vůči čistě afirmativnímu zřeteli. Hermeneuticky reflektovaná, teologickoeticky zainteresovaná recepce bude rozumět komunikaci mezi biblí a moderními recipienty jako zprostředkování mezi cizím světem textu a světem dnešního čtenáře (posluchače, interpreta).

Kontextualita teologie

Kontextualita znamená kritérium pro hermeneuticky informovanou a citlivou sociálněetickou reflexi bible (př. přístup teologie osvobození).
Přístup teologie osvobození představuje četbu bible, která je výslovně vedena předporozuměním a základní opcí. Texty bible se znovu čtou (provádí se relecture) za nových předpokladů porozumění. Míní se tím předpoklady společenské situace, jež se vnímá jako nespravedlivá z perspektivy utlačených a marginalizovaných. Základní hermeneutické předpoklady zde tak tvoří utlačování chudých jako fenomén strukturálního násilí a opce pro chudé jako základní předběžné rozhodnutí. Pro tuto četbu jsou charakteristické následující čtyři teologicko-hermeneutické znaky:[1]
  1. hermeneutika inkarnace: inkarnací se rozumí stále aktuální způsob Boží přítomnosti ve světě a význam bible pro současnost proto znamená Boží slovo v lidském slově pro konkrétní situaci;
  2. hermeneutika společenství: křesťané nabývají podle způsobu života vlastního společenství citlivost pro sociální rozměr evangelia a rozvíjejí podle toho zvláštní těžiště četby Písma. Společenství chudých se vnímá jako upřednostněný adresát bible, jejíž slovo osvobození se obrací na utlačované a ponižované a posiluje je v jejich osvobozovacím procesu;
  3. politická hermeneutika: kontext, v němž se bible čte, je určen marginalizací
    a vyloučením z účasti na společenském životě, zkušenostmi chápanými jako výsledek nespravedlnosti. Recepce Písma se tak děje od začátku s politicky kritickým předznamenáním. A v rámci tohoto předznamenání se navazují vztahy mezi biblickými vyprávěními o nespravedlnosti a jejich překonáváním a mezi aktuálními zkušenostmi nespravedlnosti a jejich potíráním. Propojují se tedy horizonty biblického vyprávění (tehdy) a biografického vyprávění (dnes);
  4. hermeneutika naděje: zkušenost chudých a bezmocných se může transformovat do postoje očekávání, pohledu dopředu a naděje v budoucnost. Tím získává současná politická hermeneutika vztažená na akci ještě nový rys. Spojuje se s orientací na budoucnost, která očekává Boží přicházení, jak o tom svědčí biblická vyprávění. Nejedná se tak o nějakou lacinou útěchu a únik.
 
Klíčem kontextuální hermeneutiky bible teologie osvobození je četba z pohledu chudých
a jejich života. Úkolem vědecké reflexe (sama je vázaná na kontext), zejména té, jež je angažovaná a o praxi informovaná, je proto takovou cestu interpretace podporovat tím, že se bude dotazovat na své metodické a hermeneutické předpoklady a doprovázet odpovídající proces reflexe. Rovněž se bude snažit spojovat tuto linii dialogu s biblí s dalšími přístupy, aby přiváděla různá perspektivistická přiblížení ke konstruktivní kritice a k vzájemnému obohacení.
Prozatímní shrnutí:
Hermeneuticky kvalifikovaná četba Písma musí metodicky zahrnout podmínky porozumění čtenářů (posluchače, interpreta) – jejich společenské a kulturní kontexty, určující kritéria jejich zkušeností, které do četby vstupují. Protože tyto podmínky nezůstávají vně procesu četby a interpretace, ale zásadně ho utvářejí. Jestliže se toto zanedbá, může snadno vést k absolutizaci určitých pohledů a omezovat tím možnosti porozumění. Kontextuální teologie, jako např. teologie osvobození, poskytují proto důležité příspěvky k novému otevření biblických textů s etickým záměrem. Nesmějí se ale absolutizovat.  
 
Typy a funkce vztahu k bibli v etických textech
Představené úvahy o biblické hermeneutice nabídly měřítko pro kvalifikovanou recepci bible v křesťanské etice. Ve vědecké sociální etice i v církevních textech se ne vždy výběr
a intenzita biblických míst používá reflektovaně. Zpravidla se používají jen některé, stále se opakující texte a motivy k podepření antropologických pozic a etických požadavků (např. člověk stvořený k obrazu Božímu z Gen 1,26-28; motiv exodu; Ježíšovo hlásání o Božím království; řeč o posledním soudu Mt 25). Je však potřeba interpretace, skutečného dialogu s konkrétním textem a k tomu vědecké exegeze. Nedostatkem je podepírání či jen ilustrování vlastního etického argumentu (pozice, názoru) biblickými místy.
            Naším zájmem budou dále dimenze a funkce odvolávání se na bibli.
Příkladem recepce bible v křesťanské sociální etice je ukázka textu prohlášení církví k výzvám migrace a uprchlictví:[1]
„Přijetí poselství bible ve vědomí a praxi obcí křesťanů a církví potřebuje stále nový
a prohloubený návrat k Božímu slovu. Pak se ukáže, že se výpovědi bible nesmějí zkracovat
a nesprávně chápat jako morální apel; naopak povzbuzují k tomu kompletně vnímat člověka v jeho světě. Z poselství o Božím království a o jeho vůli spasit lidstvo plyne biblický étos, který lidi zavazuje. Z naslouchání Božímu slovu vychází, že je nutno člověka nahlížet v jeho osobní důstojnosti a jednat s ním zodpovědně a spravedlivě.“
Nejprve text upozorňuje na základní předpoklad porozumění, na určitý rámec přijetí
a dispozice těch, kteří recipují. Totiž tím, že připomíná vědomí a praxi obcí a církví jako horizont a popisuje pohyb obrácení, konverze k Božímu slovu, jako dynamiku, v níž se určitým způsobem otevírá smysl a účinná síla biblické nabídky. Vnímání nabídky biblické interpretace je spojeno se souvislostí společenství a jeho společné praxe. Co se zde říká
o biblicky informované reflexi křesťanské praxe, platí analogicky pro biblickou orientaci teologicko-etického hlediska.
Text odhaluje nebezpečí moralizujícího výkladu jako neporozumění biblické zvěsti.
 


[1] „... und der Fremdling, der in deinem Toren ist“. Gemeinsames Wort der Kirchen zu den Herasuforderungen duch Migration und Flucht (1997; GT 12) Nr. 96, in: tamtéž 102.


[1] Srov. HEIMBACH-STEINS Marianne: Biblische Hermeneutik und christliche Sozialethik, in: ders. (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch, Band1 Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004, 95-96.
 
Jako ilustrativní literární text nám zde poslouží dílo:
HEIMBACH-STEINS Marianne: Biblische Hermeneutik und christliche Sozialethik, in: ders. (Hg.): Christliche Sozialethik. Ein Lehrbuch, Band1 Grundlagen, Regensburg: Friedrich Pustet, 2004.
Hlavní otázky:
Ø        Proč a k čemu se křesťanská (sociálně)etická reflexe obrací na bibli?
Ø        Jak se může křesťanská sociální etika hermeneuticky a metodicky zodpovědným způsobem vztahovat k bibli?
Ø        Které základní etické orientace získá křesťanská sociální etika při používání bible?
Klademe si tak různé otázky spojené s nárokem etiky v kontextu tradice a reflexe křesťanské víry. Křesťanská sociální etika jako teologická disciplína musí umět prokázat, co je pro ni charakteristické vůči sociální etice či sociální filozofii. Jde zaprvé o to, zda je sociální etika něčím charakteristickým (čeho se nelze vzdát) pro souvislost křesťanské víry. Za druhé pak, zda tato souvislost víry na straně druhé poskytuje sociálněetické problematice charakteristický (nezaměnitelný) ráz. Na obě otázky je potřeba dát odpovědi, které se mohou prezentovat rozumově a být přesvědčivé (rozumné) i mimo společenství vyznání, i když si je ne každý subjekt etické reflexe osvojí.