Pojetí touhy u Emmanuela Lévinase vychází z určitého kontrastu k tomu, co je nazýváno potřebou. Pramenem je pojetí života jako touhy, tedy života, který se obrací i k tomu, co mu nechybí, v čem se nijak nezakusuje do bytí, nenasycuje, neboť touha jako původní dynamis nemůže být uspokojena žádnou konzumací, naopak: vytoužené touhu prohlubuje. Sama absolutnost touhy souvisí se smrtelností toužící bytosti, jí se odkrývá možnost lidské vztahovosti za hranicemi s viditelným, ale i za hranicemi poznání a porozumění. Touha jakožto možnost přesahující všechny vlastní možnosti dává klíčit odvlastňování. Touha v Lévinasově pojetí též dává čas, umožňuje vnímat budoucnost jako to radikálně nové, jiné. Toužení není žádným vlastnictvím či projevem moci, ale vztahovostí k jinakosti, nejde o vztah k bytí, které tu není. Touha se obrací k tomu, co nikdy není zde, k tomu, co zde může nebýt, když je zde vše. Touha je absence jiného, nikoli jednoduchá absence jako čirá nicota, ale absence v horizontu budoucnosti. Touha jako radikální nereciprocita, asymetričnost, ne-dokonalost, v níž nejde o žádné uchopení, vlastnění, splynutí ani poznání, ale kde je vždy dost místa pro naději.