Hinduismus sahá tisíce let do minulosti a je nejstarším dodnes aktivním náboženstvím na světě. Jsou miliony hinduistických bohů a bohyň a všichni jsou odrazem nejvyššího ducha brahma. Nejpopulárnějšími bohy jsou Siva ničitel a Višnu udržovatel. Jim samotným jsou zasvěceny stovky chrámů. Všichni hinduisté mají ve svých domovech svatyňky, v nichž provádějí denně zbožné úkony, a ty tvoří společně se svátky jádro jejich víry. Hlavní složkou jejich náboženství je víra v nekonečný cyklus zrození, života jia zemi, smrti a opětného zrodu, v němž se každý jedinec reinkarnuje na úrovni určené tím, jak strávil svůj předchozí život. Hinduisté vyhledávají potěšení; co může být přirozenější, než uposlechnout tuto prvotní touhu a oddat jí celý svůj život? Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě; to je trest' zákona — všechny ostatní zákony jsou proměnné. mahAbhárata 3* Obsah Původ 10 Kastovní systém 12 Víra v Boha 14 Boží obrazy 16 Články víry 18 Svaté knihy 20 Chrám 22 Projevy zbožnosti 24 Domácí bohoslužby 26 Obřady 28 Svátky 30 Cesty k vysvobození 32 Poutě 34 Hinduismus dnes 36 649244 Původ Hinduismus má své kořeny v tradicích a dějinách Indie a jeho původ lze vystopovat až do počátku druhého tisíciletí př. n. 1. Hinduismus vznikl v Indii kolem roku 1800 př. n. 1., ale jeho /.úklady jsou nejisté. Jeho nejstarším známým předchůdcem byla kultura poříčí Indu. Samotné slovo lndus pochází ze sanskrtského názvu této řeky Sindhu, který Soška ničitele Šivy je plná symboliky. Vedle udržovatele Višnua a stvořitele Brahmy doplňuje Šiva hinduistickou trojici bohů zvanou trimwti Zde je zobrazen jako Pán tance, oslavující zničeni démonů. Gesto jedné z jeho volných rukou říká: ,Neboj se!' starověcí PerŠané vyslovovali ,Hindu'. Netrvalo to dlouho a tohoto slova se začalo používat pro všechny lidi v Indii, ale dnes označuje jenom vyznavače hinduistického náboženství. Lidé od Indu O kultuře z poříčí Indu toho mnoho nevíme. Sošky bohyň z oné doby však naznačují, že. její lidé kladli veliký důraz na význam ženské plodnosti. Někteří hinduističtí bozi a bohyně jako například Šiva jsou pravděpodobně potomky těchto raných božstev. Po třech stoletích relativního míru, kolem roku 1500 př. n. L, přemohli obyvatele poříčí Indu Arjové, jejichž kmeny vtrhly od severozápadu do země a na další tisíce let ovládly Indii. Arjové Arjové přinesli s sebou jazyk, který byl přímým předchůdcem sanskrtu. Zavedli také kastovní systém, který zařazoval lidi do různých kastovních skupin čili varn založených na jejich zaměstnání. Takové sociální zařazení rozhodovalo o tom, s kým smí kdo uzavřít sňatek a společensky se stýkat. Zanedlouho byl kastovní systém ztotožněn s hinduismem a nalezl oporu v některých jeho Hinduismus je živý organismus podléhající růstu i úpadku a podrobený přírodním zákonům. Ve svých kořenech je jediný a nedělitelný, ale vyrostl v mohutný strom s nesčetnými větvemi. mahátma gándhí (1869-1948), indický politický vůdce svatých písmech. Lidé z poříčí Indu a Arjové se navzájem ženili a vdávali a společně vytvořili védy — sbírky hymnů a textů. Nejranější a nejvýznamnější z těchto knih je Rgvéda, obsahující velebení mnoha bohů včetně boha nebes Indry, boha ohně Agniho a bohyně matky Aditi. Formy bohoslužeb a duchovní disciplíny, poprvé zmíněné ve védách, tvoří dodnes integrální součást hinduistické spirituality. Hinduismus absorboval mnoho myšlenek z jiných náboženství, když se rozšířil do jižní Indie, do značné míry tak jako veliká řeka, do které vtéká řada přítoků. Na Boha se stále víc pohlíželo spíše jako na milující bytost než abstraktní božstvo a to vedlo k vytvoření velmi oblíbeného díla hinduistické klasické duchovní literatury, Bhagavadgíty, což znamená Zpěv Vzneseného. Kastovní systém Kastovní systém ovláda Indii už po staletí a má oporu ve svatých hinduistických knihách. Dnes stojí sice mimo zákon, ale kastovní rozdíly ještě stále silně ovlivňují život ve venkovských oblastech Indie. Podle hinduistické tradice vytvořil čtyři varny (barvy) v době stvoření světa sám Brahma, nejvyšší bůh. Jak čas postupoval, ovlivňoval hinduismus stále víc kmenů, až vznikl složitější kastovní systém. Kasty jsou společenské skupiny založené na zaměstnání lidí a v Indii jsou dnes tisíce kast a podkast. Puruša Čtyři různé varny pocházejí z příběhu v Rgvédě, v němž bůh Brahma obdařený tvůrčími silami stvoří prvního muže Purušu. Puruša byl později obětován a z jeho těla vzešly čtyři varny. ♦ Nejvyšší (bílá) varna -bráhmani — vznikla z Purušových úst. Bráhmani jsou kněží, kteří vykonávají náboženské služby, provádějí rituály a zpívají písma. ♦ Druhá (červená) varna -kšatrijové - pochází z Purušových paží. Z této varny vznikli válečníci a vládcové Indie. ♦ Trefí (žlutá) varna — vaišjové - má svůj původ v Purušových stehnech a dala vznik lidem, v nichž se soustřeďuje hospodářský a společenský život země, jako jsou rolníci, řemeslníci a obchodníci. ♦ Čtvrtá (černá) varna — šúdrové — vznikla z Purušových Lidé bez kasty v Indii si říkají dalitové -, utlačováni'. K této , utlačované' vrstvě patři asi dvacet procent hinduistu - sto deset milionů lidi. ,Nedotknutelní' .Nedotknutelní' nepatří k žádné kastě a vykonávají rituálně znečišťující práce jako vydělávání kůže a pohřbívání mrtvých lidí i zvířat. Reformátor hinduismu Mahátma Gándhí se pokoušel zlepšit postavení této početné skupiny tím, že je nazval haridžany, ,dítkami božími'. Po staletí byli .nedotknutelní' vylučováni ze společenského života, ale to bylo roku 1950 postaveno mimo zákon. Dnes jsou hinduistické chrámy otevřené pro každého bez ohledu na kastu, a také zaměstnání i vzdělávací možnosti jsou dostupné všem. V indických venkovských oblastech však dosud funguje kastovní systém a uzavírání sňatků se omezuje skoro vždy na příslušníky stejné kasty. nohou, které slouží ostatnímu tělu. Proto z ní pocházejí sluhové a nádeníci, obstarávající základní služby pro všechny osřatní. Když rozdelili Prvotního muže, kolik dílů z něho udělali? Co bylo z jeho tlst? Co hyb z jeho paží? Brahma n byl z jeho úst: Kšatrija byl z jeho paží. Ze stehen byl vaiija. Z nohou byl súdra. rgvéda, kniha 10 Z o c I I ír -ili m no v kalkatské svatyni. Bráhmani dělaji prostředníky mezi věřicimi a bohem. 12 13 Víra v Boha Hinduismus je monoteistické náboženství, jehož stoupenci věří v jediného Boha — brahma (absolutní duch) - který je mimo lidský dosah a chápání. Jsou však miliony různých obrazů, které toto brahma (je to slovo středního rodu, v češtine nesklonné) zviditelňují a umožňují vyznavačům je poznat. Ne všichni z milionů vyznavačů hinduismu věří v Boha. Tito ,světští hinduisté' uznávají význam principu řádu ve vesmíru - že po jaru následuje léto, po dni noc a po setbě sklizeň. Pohlížejí na hinduismus jako na řád, který to zaručuje, ale nevěří v hinduistickou mytologii. Brahma Převážná většina hinduistu však věří v Boha - nebo bychom snad měli raději říci ,v bohy'? V tomto bodu není hinduistické učení ani zdaleka jasné a dokonce i svaté knihy vydávají protikladná svědectví. Například Rgvéda se zmiňuje o třiatřiceti bozích, a na jiném místě totéž dílo popírá, že by měli reálnou existenci. Pravdou zdá se být, že v hinduismu je jen jeden Bůh, který může být uctíván v mnoha rozdílných podobách a převlecích. A tímto jediným Bohem je brahma. Brahma je nejvyšší realita, nejvyšší duch mimo veškeré lidské chápání, čas a prostor. V hinduismu je jediný Bůh -brahma - který na sebe bere mnoho viditelných podob. Lze ho nalézt všude ve vesmíru, ale současně stojí nad ním. Je původem všeho stvoření — čirá inteligence, čiré bytí a čirá radost. Brahma je všechen svět kolem nás - a přece je zároveň i naším vnitřním světem. Tomuto vnitřnímu světu se říká átman, duše, a brahma a átman Bůh je prvotní příčinou veškerého pravého poznání a všeho jím poznaného. Bůh je Všepravdivý, Všeblažený, Nehmotný, Všemohoucí, Spravedlivý, Milosrdný, Nezplozený, Nekonečný, Neměnný, Bez počátku, Nesrovnatelný, Podpora a Pán všeho, Vším prostupující, Vševědoucí, Nehynoucí, Nesmrtelný, Bez bázni, Večný, Svatý a Příčina veškerenstva. Jediné jemu přísluší úcta. deset zásad árjasamádžľ jsou jedno, i když si to lidské bytosti vždy neuvědomují. Člověk dosáhne nebe a skoncuje s cyklem zrození, života a smrti, když sc brahma a individuální duše opět spojí. Bozi a bohyne Početní bohové a bohyně činí z hinduismu obdivuhodně barvité náboženství. Objasňují také různé aspekty charakteru brahma. Rgvéda vysvětluje: ,Tomu, co je jediné, dávají mudrci mnoho jmen, Agni, Jama, Mátarišvan...' a jiná svatá kniha dodává: ,Indra, Agni, Áditja, Čandra - všechna tato jména představují pro probuzenou duši jedinou základní sílu a duchovní skutečnost.' V hinduismu není Bůh ani mužského ani ženského rodu, ale protože zahrnuje všechno stvořené, může na sebe vzít mužskou, ženskou i zvířecí podobu. K demonstraci toho dostalo mnoho bohů manželky. Například po boku boha-stvořitele Brahmy je uváděna Sarasvatí, bohyně učenosti. Sarasvatí se nakonec stala u vyznavačů mnohem oblíbenější než samotný Brahma. Boží obrazy Mnoho vlastností přítomných v brahma vyjevují světu obrazy milionů bohů a bohyň. Tyto obrazy umožňují věřícím poznat ,nepoznatelné\ Hinduisté věří, že nejvyšší bytost brahma vládne světu prostřednictvím tří hlavních kvalit, které reprezentuje trimúrti— Brahma, Višnu a Siva - trojice, jež se vyvinula v hinduismu asi před dvěma tisíciletími. Brahmu už dnes uctívá málokdo, zato Višnu má miliony stoupenců. Hinduisté . věří, že Višnu navštěvuje zemi jako avatár- ,ten, který sestupuje' nebo ,inkarnace' - vždycky, když zlo dosáhne neúnosné míry. K devíti z deseti Višnuových avatdrů už došlo. Kršna Nejpopulárnější Višnuův avatár vzal na sebe podobu pastýře krav Kršny, jehož uctívá mnoho hinduistu i jako boha samotného o sobě. Ve svatých knihách je mnoho příběhů, ilustrujících velikost Kršny jako milence, vojáka a vladaře. Kršnovo zaměstnání 16 Každý hinduistický chrám i domov má svatyni pro své speciální božstvo. Opici bůh Hanuman představuje obratnost a inteligenci. aspoň částečně vysvětluje, proč je kráva pro hinduisty posvátným zvířetem a proč se nesmí porážet. Ráma Ráma je dalším známým Višnuovým avatdrem. Král Ráma je hrdinou Rámdjany, jednoho z největších hinduistických eposů. Ráma porazil démonského krále Rávanu, vladaře Šrí Lanky, který mu unesl manželku Sítu. Ráma tehdy požádal o pomoc oblíbeného opičího boha Hanumana, kterého dnes uctívají zástupy hinduistů jako symbol síly a energie. Ganéša Ganéša, bůh se sloní hlavou, patří k nejmilovanějším hinduistickým božstvům. Je to prvorozený syn Sivy a jeho krásné choti Párvatí. Když se jednou Šiva vrátil po dlouhé nepřítomnosti domů, uviděl Odhaduje se, že v hinduismu je tři sta třicet milionů božstev, Velká většina z nich je však vlastně nadbytečných a nemají žádné uctivače. V mládí mě učili opakovat to, co je v hinduistických písmech známo jako tisíc božích jmen. Ale těchto tisíc jmen není ani zdaleka dost. Věříme — ajá si myslím, že je to pravda — že Bůh má tolik jmen, kolik je tvorů, a proto také říkáme, že Bůh je bezejmenný, a protože Bůh má mnoho forem, považujeme ho rovněž za beztvarého, a protože hovoří mnoha jazyky, za nehovořícího. mahátma gándhí (1869-1948), indický politický vůdce Zvířecí charakteristiky poukazuj! na osobité vlastnosti Bohů. Sloni Bůh Ganéša symbolizuje silu a ochranu. ve svém domě cizince a useld mu hlavu. Nato Siva zjistil, že zabil svého vlastního syna, uťal hlavu slonovi a nasadil ji na synova ramena. Pro hinduisty představuje GanéŠova velká sloní hlava a uši poznání meditací a nasloucháním, kdežto oba Idy, jeden dokonale utvářený a druhý zlomený, znamenají dokonalost a nedokonalost, přítomné všude na světě. Ganéša symbolizuje silné vedení; je to on, kdo odstraňuje překážky, a je studnicí moudrostí a dokonalosti. Patrně nepřekvapí, že než se hinduista pustí do nového obchodního podnikání nebo třeba do stavby nového domu, uctí napřed Ganéšu. 17 Články víry Po celou svou dlouhou historii přitahoval hinduismus mnoho idejí z cizích náboženství a absorboval je. Všichni hinduisti nevěří v totéž, ale jsou tu některé základní Články víry, které přijímá většina lidí. Hinduistické pojetí lidského života se soustřeďuje na vztah mezi tělem a duší čili átmanem. Tělo patří k materiálnímu světu, který se neustále mění a je nedokonalý, kdežto átman je součástí duchovní reality brahma — dokonalé, neměnné a nejvyšší pravdy. Sansára Samara znamená ,putovám" a označuje putování duše z těla do těla a ze života do života, od narození přes žití až po smrt. Uctívání krávy Indický reformátor Gándhí kdysi poznamenal, že kráva je skutečně nejuniverzálnější indický symbol a ochrana krávy jeho nejvýraznější princip. Hinduista se třeba shodují jen málokdy v něčem jiném, ale na uctívání krávy pohlížejí jako na znamení ncnásilí. Všechny produkty krávy - včetně mlčka, moče a trusu - jsou považovány za očistné. Hinduislé věří, že než se átman dokáže vysvobodit I pasti sansáry, může k tomu potřebovat až osm milionů čtyři sta tisic znovuzrozeni. Svatý muž čili sádhu před Šivovým praporem. Dá se přirovnat k čerstvému poupěti, které se objeví na stromě každé jaro, i když se zdá, že strom v předchozí zimě uhynul. Pro hinduisry jsou jak přírodní svět, tak lidská přirozenost podrobeny stejné .recyklaci'. Karma Důvodem, proč se všechny živé bytosti rodí stále znovu, je karma, zákon příčiny a následku. Hinduisti věří, že karma, nahromaděná v předešlých životech, se přenáší do nynějšího, a tak rozhoduje o stavu, v němž se duše narodí znovu. Každý hinduista se snaží odstranit účinky karmy pro příští znovuzrození tím, že žije životem plným dobročinnosti a nesobeckého jednání. Bhagavadgíta učí, že je to jediný způsob, jak se znovuzrodit s menší karmou. Špatná karma zajistí, že se átman jedince vrátí v příštím životě na svět na nižší úrovni. Mokša Mókšaje ukončení samáry a je to cíl každého zbožného hinduisry. Hlavní starostí Tak jako člověk odhazuje obnosený šat a bere si místo neho nový, tak vtělená duše odhazuje obnošená těla a vstupuje do stále nových. BHAGAVADGlTA hinduistické spirituality je dopravit lidskou duši ,na onen břeh', jinak řečeno naučit věřící, jak dosáhnout vysvobození z opětovných zrodů. K tomuto účelu musí hinduista neutralizovat karmu tím, že se zbaví všech tužeb. Je to jako osvobodit zlato od jeho kovových nečistot; vyžaduje to hodně pokusů, ale nakonec se získá čistý kov. Na konci tohoto procesu je átman znovu pohlcen do božstva — do brahma, Hinduisté používají s oblibou obrazu řeky až na konec její cesty k moři, do něhož se vlije a které ji pohltí. K tomu může dojít jedině tehdy, je-li átman naprosto čistý a neovlivňovaný ničím, co se s jeho nositelem děje v životě na zemi. Teprve potom se může duše vrátit do brahma a stát se jeho součástí - tam, kde kdysi začala. 18 19 Svaté knihy Svaté knihy hinduismu byly složeny před dávnými časy a používají různých literárních forem, od nejasných filozofických textů až po epické legendy a příběhy. Hinduistické posvátné spisy se dělí do dvou hlavních skupin: na šrutia. smrti. Šruti Sruti (co bylo slyšeno) jsou považovány za díla božského původu. Zahrnují prastaré védské hymny, složené asi na sklonku druhého tisíciletí př. n. 1. ve védském jazyce, předchůdci starobylého indického jazyka sanskrtu. Rgvéda, nejstarší a nejposvátnější, je sbírka 1028 básní, odrážejících kočovný život Arjů v dobách, kdy se pouštěli do bitev, každé ráno se těšili z východu slunce a dumali v samotě tichých večerů. Závěr véd tvoří upanisady. Název těchto knih odkazuje na žáka, který usedl u nohou svého guma, aby získal moudrost. Upanisady zaznamenávají stovky rozhovorů učitele a učedníka a obsahují to nejdůležitejší hindustické učení — o brahma a átmanu. Nechť je ti bohem matka. Nechť je ti bohem otec. Nechť je ti bohem učitel. Nechť je ti bohem host. Nechť konáš jen to, Um budeš bez hany. Konej jediné dobré skutky! TAITTIRJJÓPANISAD l:Xl:l-2 Smrti Smrti (co bylo zapamatováno) jsou svaté knihy lidského původu. Obsahují příběhy, jak je vyprávěli školení vypravěči. Obsahem Rámájany, eposu o čtyřiceti osmi tisících verších, jsou dobrodružství Rámy a Síty a kniha je pro hinduisty zdrojem významných duchovních ponaučení a rad. Se svými dvěma sty tisíci verši je Mahábhárata. nejdelší básnickou skladbou v kterémkoli jazyce a existuje rčení, že co není v tomto eposu, není nikde v Indii. Líčí válku mezi dvěma rody, Pánduovci a Kuruovci, kteří byli bratranci. Pánduovských bratrů bylo pět Védy byly složeny asi mezi léty 1500 a 800 př. n. I. Jsou to nejstarší známá indoewopská díla. 20 ■HP Tato ilustrace / Bhagavadgřty zobrazuje (ozrtoww, při němž i■ - ™ (vpravo) osvítí na bitevním poli Ardžunu. a byli proslulí svou vírou v Boha, kdežto rodinu Kuruovců tvořilo sto zlovolných bratrů. Vybojovali spolu Bhagavadgíta Bhagavadgita tvoří část Mahábháraty a je nejmilovanějším Idasickým dílem hinduismu. Má formu rozhovoru na bitevním poli mezi bohem Kršnou a rekem Ardžunou, při němž se Ardzuna dozvídá o nesmrtelnosti duše, O povinnosti válečnické kasty bojovat a o nutnosti plnit všechny povinnosti podle svých nejlepších schopností. v Paňdžábu historickou bitvu a Pánduovci z ní vyšli vítězně, takže představují konečné vítězství dobra nad zlem. Mahábhárata učí, že zdrojem pokroku ve státě je spravedlnost, kdežto zlovolnost vede nakonec k jeho zničení. 21 Chrám Pro mnoho hinduistu je chrám centrem náboženského života. Pro jiné není však společné uctívání důležité a chrámy navštěvují jen zřídka. Každý hinduistický chrám neboli mandirje zasvěcen určitému bohu - často jím bývá Kršna - a socha tohoto boha je chována ve zvláštní místnosti zvané garbhagrha. Společné uctívání věřících se především v jižní Indii koná v hlavní části chrámu, takzvané mandapě. Kněz vstoupí do garbhagrhy, aby omyl a oblékl boží sochu a předložil jí květiny, kadidlo, ovoce a jiné obětiny. Potom je závěs oddělující mandapu od garbhagrhy odražen, aby věřící mohli nabídnout bohu své vlastní dary. Garbhagrha má zpravidla střechu, utvářenou jako věž a představující horu, kterou hinduisté považují za posvátnou část přírody. Strop bývá často krásně vyřezávaný a ozdobený pozlátkem a světélky I když je chrám zasvěcen jenom jednomu z bohů, symbolizuje celý vesmír. Bohoslužba v chrámu Většina hinduistických bohoslužeb se sice koná doma, ale mnoho hinduistu navštěvuje pravidelně i místní chrám. Zde projevují věřící svou zbožnou oddanost neboli bhakti tím, že zapalují svíce, odříkávají modlitby, a když odcházejí, dosrane každý z nich prasdd (posvěcené jídlo), nabídnutý bohu v dřívější části dne. Večer konají kněží obřad ukládání boha na lůžko za doprovodu gongů a bubnůr znovu sochu omyjí a uloží ji k nočnímu odpočinku. Také skupinové uctívání (púdža) se koná v chrámu a mívá jednu ze tří podob: Exteriér chrámu pokrývají často zobrazeni bohu s bohatou symbolikou. Chrámová bohoslužba zahrnuje prozpěvováni manter k přivoláni bohů, modlitby, jpěv ii kázáni. Důležité místo zaujímá v bohoslužbě také obětováni darů. ♦ Zpěv hymnů neboli bbadžanů zahrnuje hru na gongy a bubny a někteří lidé při nich i tančí. Tanec je významnou složkou hinduistických bohoslužeb a je hluboce symbolický. Kněz předčítá pasáže z Bhagavadgíty a zakončí setkání modlitbou o mír: ,Ó bože, nechať je mír, mír, mír!' ♦ Anije uvítací obřad. Kněz při něm umístí na podnos pět svíček, představujících pět živlů: oheň, zemi, vzduch, éter a vodu. Věřící přejedou rukou nad plamínky a potom nad vlastní hlavou, aby se jim dostalo boží síly a požehnání. ♦ Havan je zápalná oběť. Kněz rozdělá s použitím dříví, kafru a prepusteného másla ghí na Cokoli mi horlivá duše může nabídnout jako obeť, ať je to list, plod nebo voda, to přijmu, neboť je to dáno z lásky. bhagavadc íta přenosném ohňovém oltáři oheň, aby představoval ústa boha polykajícího obětiny. Recitují se pasáže z véd a lidé se obřadně omývají a tím symbolizují svou čistotu před zraky boha. z d Cj G 22 23 Projevy zbožnosti Hinduismus pomáhá svým věřícím projevovat zbožnost třemi osobitými způsoby - pronášením posvátných slabik, zpěvem manter a používáním mandal. Mnoho hinduistu projevuje svou zbožnost jedině doma, jiní tak činí jak doma tak v chrámech a další jenom v chrámech. Posvátná slabika Posvátná slabika óm či aum se objevuje poprvé v posvátných sbírkách upanišadách a skládá se ze tří zvuků - a, w a m — spolu s mumlavým podtónem. Hinduisté věří, že vyslovení tohoto trojdílného zvuku představuje: ♦ první tři védy, ♦ tři světy — zemi, ovzduší a nebe ♦ tři hlavní bohy - Brahmu, Višnua a Sivu. Pro mnoho hinduistu představuje však tato posvátná slabika ještě mnohem víc. Jsou přesvědčeni, že její zvuk obsahuje celý vesmír a jeho jednotu s Bohem. Chápou ji jako veliké přitakávající konstatování o Bohu v duchu verše: ,Ano, za neustále se Posvátná slabika aum. Podle tradice byla slabika aum první zvuk, ze kterého vznikl vesmír. měnícím světem je vecna bytost.' Hinduisté mívají tuto posvátnou slabiku rádi viditelnou ve svých domovech a často ji najdeme i na tak všedních předmětech, jako jsou těžítka. Uzavírá náboženská díla, provádění obřadů a všechny důležité úkony a nalezneme ji na začátku i na konci každé hinduistické knihy. 3* Mantry Mantry hrají významnou roli ve veškerém duchovním životě hinduistu. Mantra je verš, slabika nebo řada slabik, o nichž se věří, že jsou božského Meditace o této posvátné slabice uspokojuje všechny potřeby a nakonec vede k vysvobození KATHÓPANíSAD 2:16,17 Óm, tento nehynoucí zvuk, je semenem všeho, co existuje. Minulost, přítomnost i budoucnost jsou jen rozvinutím óm. mandúkjópanisad Kněz provádějící bohoslužebný úkon neboli piidžu. Většina hinduistických bohoslužeb se koná doma a i ty nsjchudši rodiny maji v domácnosti místo vyhrazené pro uctíváni božstev. Mandala Mandala je složitý geometrický vzor, zahrnující celý vesmír a používaný k náboženským účelům. K důležitým obřadům se mandala naznačí nebo nakreslí na zem s použitím barevných prášků a po skončení obřadu se opět smaže. Prostory v mandale představují nejoblíbenější bohy a osobní božstva s Višnuem uprostřed. původu. Opakuje se stále znovu, aby pozvedla vědomí věřícího a pomohla mu uvědomovat si Boha. Věří se, že manira může osvobodit člověka od světských a nepodstatných záležitostí, které normálně zaměstnávají mysl, a pomoci mu povznést se na zcela odlišnou duchovní úroveň. Hinduisté si často tiše prozpěvují mantry cestou do práce. 24 25 Domácí bohoslužby Základní jednotkou hinduistické společnosti je rodina a ta je zodpovědná také za udržování hinduistických tradic a zvyků. Velmi důležitou složku této povinnosti tvoří rádné a vhodné uctívání rodinného božstva. Víc hinduistických bohoslužeb se koná doma než v mandirech. Každý domov má svatyni s obrazem nebo soškou rodinného boha; často je jím Kršna, známý láskou a laskavostí, které projevoval při své návštěvě země jako Višnuův avatdr. Hinduistické děti jsou vychovávány tak, aby dodržovaly pět každodenních povinností: ♦ aby prováděly jógu nebo meditaci, ♦ aby projevovaly úctu rodinnému bohu a uctívaly ho, Hinduistické žena před domácí svatyni. Každý den se oblíbenému božstvu přinášejí obětiny - kadidlo, kvetiny, potraviny a nápoje. Mantra gájatrí Mantru gdjatríodříkávají bráhmani třikrát denně - za úsvitu, v poledne a při západu slunce. Používá se také při veřejných oslavách, jako je narození dítěte a svatba. ♦ aby chovaly bezpodmínečnou úctu vůči starším a předkům, ♦ aby nabízely pohostinnost všem chudým i svatým mužům a ženám, ♦ aby měly respekt ke všem živým tvorům. Způsoby uctívání Hlavní břemeno duchovní zodpovědnosti nesou v hinduistickém domově ženy. Na nich záleží, aby se postaraly o provádění všech potřebných náboženských rituálů a důstojnou oslavu svátků. Hinduismus má silnou vypravěčskou tradici a ženám připadá úkol zajistit, aby byly ty nejlepší příběhy předávány z generace na generaci. Každé ráno vstává žena v domě jako první, za prozpěvování božího jména se vykoupá a oblékne si čistý oděv. Uctí boha tím, že omyje, oblékne nebo ozdobí sošku rodinného božstva a nabídne Uctíváni obrazu je zahrnutím celého vesmíru do malého předmětu. vinóba bhávé (1895-1982), indická náboženská postava mu obětiny — květiny, ovoce nebo kadidlo. Jejího příkladu potom následují ostatní Členové rodiny. Zena rozsvítí lampu, jejíž knot je namočen v ghú Kadidlové tyčinky se zapalují a jména boha opakují za odříkávání každodenní modlitby - mantry gdjatrí — která praví: ,Meditujme o slavném světle stvořitele. Kéž vede naši mysl a podněcuje v nás pochopení!' Před mandalou se Často koná předčítání z některé svaté knihy, přičemž věřící sedí se vzpřímenými zády a zkříženýma nohama na podlaze a hluboce dýchají, aby tím napomohli koncentraci. Lidé znovu a znovu prozpěvuji posvátnou hinduistickou slabiku aum či óm a přejíždějí rukou nad plamínkem lampy, aby se podíleli na moci a energii boha. 26 27 Obřady Existuje šestnáct obřadů neboli sanskár, vyznačujících nejdůležitější etapy života - od početí až po smrt. Jsou-li obřady provedeny správně, mohou anulovat účinky záporné karmy a zajistit lepší znovuzrození v příštím živote. První tři sanskdry se provádějí už před narozením. Ta první se koná dokonce ještě před početím, kdy se novomanželé modlí, aby byli schopni mít děti. Druhá, na počátku těhotenství, prosí, aby byly matka i dítě ochráněny před zlými duchy. Po sedmi měsících těhotenství přichází další sanskára, o níž se věří, že zajistí matce i děcku trvale dobré zdraví. Hned po porodu se novorozeně umyje, na jazyk se mu nakreslí zlatým perem namočeným v medu posvátná slabika a na čelo narýsuje symbolické známem. Podobné jako člověk odhazuje zchátralé šaty a bere si nové, stejné tak vtelený duch odhodí zchátralá těla a vstupuje do jiných, nových. bhagavadgíta 2:22 28 Pojmenování Jméno dítěte se tají až do 11. či 12. dne po porodu pro případ, že by se zlí duchové mohli pokusit je odnést, ještě než mu bude zjednána ochrana další sanskárou. Při ní přiváže kněz k tělu dítěte červenou nit jako symbol této ochrany a vloží mu do ručky kousek zlata na znamení, že je Čeká šťastná budoucnost. Nato je nakreslen Mg Tálo je spáleno na schodech čili ghátech =i i-- ii břeh Gangy, Jestliže rodina nemůže spálit svého nobožtika u této ■iv.ito reky, rozhodí místo toho jeho popel do vody spolu «posvátnými kvóty měsíčku. horoskop děcka a malý hinduista či hinduistka dostane jméno s použitím dvou či tří písmen ze zverokruhu na počátku. Pro chlapce následuje krátce poté další sanskára: ostříhají jim vlasy, zváží je a jejich ekvivalent ve zlatě je darován chudým. Posvátná šňůra Udělení posvátné šňůry neboli upanajana je desárou a nejvý-znamnější sanskárou, při níž kněz zavěsí chlapci přes rameno trojdílnou nit. Tento obřad se koná u bráhmanských hochů mezi pátým a osmým rokem věku a u příslušníků nižších kast o něco později. Má vyznačit dobu, kdy chlapec přechází do rukou gurua, aby se mu dostalo náboženské výchovy. Svatba Svatba znamená začátek postavení , hospodáře' a je to třináctá sanskára. Svatební obřad se koná u posvátného ohně a je plný symboliky. Novomanželé při něm sedmi kroky obejdou oheň, drží se za ruce a na každém kroku si dávají vzájemně sliby. Svatá kniha Manuův zákoník říká, že žena musí vždy milovat a ctít svého manžela, a ortodoxní hinduisté nepřipouštějí za žádných okolností rozvod. Smrt Anjéšti, poslední sanskárou, je pohřební obřad. Podle tradice odvede jeho účastníky na místo kremace nejstarší syn a nejmladší je zase odvede zpět domů. Každý hinduista doufá, že zemře v dosahu řeky Gangy, aby jeho popel a kosti mohly být vloženy do jejích vod — a tak ukončily cyklus znovuzrození. 29 Svátky Hinduismus je náboženství s ohromným množstvím svátků, i když se většina z nich slaví jenom místně. Svátky mají být zárukou pokračování hinduistických tradic a pomáhat dětem, aby se poučily o bozích. Hinduistické náboženské svátky můžeme rozdělit do tří skupin. Svátky založené na hinduistickém kalendáři Základem první skupiny je hinduistický kalendář se vzorcem šesti období v roce o 354 dnech. Každé trvá dva měsíce a jsou to: jaro (od března do kvěrna), léro (od kvěrna do července), období dešťů (od července do září), podzim (od září do listopadu), zima (od listopadu do ledna) a dobré období (od ledna do března). Svátek světel divdlisc koná po pět dní v říjnu nebo listopadu a je nejrozšířenějším hinduistickým svátkem. Pro holí Svátek i>ótíse koná na jaře a soustřeďuje se kolem skutků Kršny v době, kdy jako avatár navštívil zemi. V té době je už jarní úroda bezpečně sklizena, takže kólíyz dobou velkých radovánek. Výrazným rysem tohoto svátku je, že lidé házejí na druhé barevný prášek. Potom následuje púdza a polední jídlo, při němž je část potravin vhozena do ohně jako akt díkůvzdání. mnoho hinduistu je to doba uvítání Lakšmí, bohyně prosperity a štěstí, do domu. Také dasahrá se slaví v říjnu či listopadu a oslavuje dobrotu bohů. Všechny hádky nebo neshody je třeba urovnat, ještě než svátek skončí, aby se v obci vytvořilo ovzduší spokojenosti. Svátek Sarasvatí)e pojmenován po oblíbené bohyni učenosti a moudrosti a může se slavit v kteroukoli dobu. Lidé při něm nosí po ulicích sochu bohyně v podobě krásné ženy sedící na labuti. Svátky spjaté se zemědělským rokem Druhá skupina zahrnuje svátky spojené s určitými obdobími V roce 2001 navštívilo kumbhmétíi přes dvacet milionů poutníků, kteří se shromáždili v Prajágu. V hlavni den mely se jich deset milionů vykoupalo na místě, kde se do Gangy vlévá řeka Jamuna. Hinduistické ženy, házejíc i o svátku holi ledna na druhou barvy. Hóffje dobou legrace a hravostí a kastovní přehrady jsou dočasně zbourány: I členům nízkých kost je dovoleno házet barvy na příslušníky vySäích. zemědělského roku. V zemi tak závislé na zemědělství, jako je Indie, jsou nejdůležitějšími částmi roku doby setí a sklizně. Navardtri, .svátek devíti nocí1, oslavuje zasetí zimní úrody. Na počátku tohoto svátku je zaseta do misky trocha ječmene, aby do skončení svátků vyrašil. Mely Svátky třetí skupiny oslavují významné události hinduistických legend a jsou známy jako mely. Kumbhméla se koná každých dvanáct let střídavě ve čtyřech různých centrech: Hardváru, Násiku, Prajágu a Udždžainu. Mýtus, na němž je založena, vypráví o bitvě bohů s démony o džbán s nektarem nesmrtelnosti. Bohové v ní sice zvítězili, ale v průběhu bitvy ukáply čtyři kapky nektaru na místa, kde se koná kumbhméla. K hinduistickým svátkům patří neodmyslitelně též hry v nich ovšem hinduisté vždy hledají hlubší význam; domnívají se, že by se lidé neměli odvracet od svých žádostí, pokud je žádosti neopustí samy. 30 31 Cesty k vysvobození Existují čtyři uznávané náboženské cesty k dosažení osobní spásy Záleží na každém jedinci, kterou cestu si zvolí, i když některé jsou mnohem obtížnější. Čtyři cesty k osobnímu vysvobození v hinduismu jsou způsoby, kterými může jedinec dosáhnout definitivního vymanění ze zdánlivě nekonečného cyklu zrodu, života a smrti. Cesta bhakti Bbakti je milující oddanost vůči jednomu z bohů. V bhakti hraje významnou roli domácí svatyně v každém hinduistickém domově, protože právě tady koná každý hinduista púdžu jako akt osobní oddanosti. Zpěv hymnů, vyprávění příběhů o bozích, tanec i slavení svátků - to všechno jsou základní složky bhaktické tradice. Cesta karmy Podle Bhagavadgíty je mravním zákonem existence, že dobré skutky plodí dobré ovoce a zlé činy špatné; to je karmanový zákon. Ten působí jako řetěz příčin a následků, protože způsob, jakým člověk žije v jednom životě, ovlivňuje to, jak se vrátí v příštím. Hinduisté věří, že všechno, co jedinec Cokoli děláš, jíŠ, obětuješ jako obětinu, dáváš jako dar či konáš jako pokání, to všechno obětuj mně. krSna udělá, ovlivní jeho karmu, a tak se lidská bytost musí snažit konat jenom skutky, které vytvářejí dobrou karmu. Cesta džňány Džňdnaje tou nejobtížnější cestou k osobnímu vysvobození. Vyžaduje nejen neustálé vedení duchovního gurua, ale také schopnost pochopit všechna svatá písma — úkol skoro nemožný. Jen velmi málo iidí se kdy dokázalo oprostit od lpění na tomto světě jasným pochopením písem. Cesta jógy Jóga je duchovní disciplína tělesných a duševních cvičení, která se v Indii provádějí už tisíce roků. Mají za úkol obdařir jedince vládou nad myslí i tělem. Starobylé svaté knihy určily řadu požadavků pro lidi, Hinduistická jóga má osm stupňů. Zahrnují velké množství ásan neboli tělesných pozic a posledními stupni jsou meditace a stav vytržení sarnádhí. V něm je člověk přirovnáván k lotosovému květu ve špinavém rybníku: okolní špína se ho nedotkne. Vyšší je pak už jen vysvobozeni morfia. Hinduistický svatý muž, ubírající se cestou, o niž doufá, že ho přivede k vysvobozeni neboli mókši. Nosí minimální oděv, postí se a provádí jógu. Živi se dary potravin a peněz od laiků. kteří chtěj í jógou zlomit své lpění na tomto světě. Musí prokazovat sebeovládání, nenásilnost, pravdivosr a cudnost a vystříhat se chtivosti. Musí zvládnout určité jógické pozice, z nichž nejdůležitější je lotosová -způsob sedění se zkříženýma nohama a chodidly položenými na stehnech. Koncentraci napomáhají také dechová cvičení a soustředění mysli na boží sochu. K tomu, aby mysl postupovala kupředu, lze použít i manter a pozvednout tím vědomí vlastní otevřenosti vůči nej vyššímu duchu brahma. 32 33 Poutě I když hinduisté nejsou povinni konat poutě na svatá místa své víry, dělá to mnoho z nich. Podniknout takovou cestu — často na velkou vzdálenost a sě skutečnými potížemi — pomáhá poutníkovi k růstu vnitřní, duchovní síly. Je to také jeden ze způsobů, jak projevit Bohu svou oddanost a lásku. V Indii jsou třicet čtyři hlavní poutní místa Hinduisté konají poutě jako součást své duchovní cesty z mnoha různých důvodů: aby splnili duchovní slib daný zvolenému božstvu, aby se káli za porušení některého náboženského předpisu, aby vzdali dík za narození syna, aby si získali náboženské zásluhy, aby se očistili, nebo proste aby vyjádřili svou oddanost božstvu. Jiní se vydají na pouť zase proto, aby splnili přání zesnulého člena rodiny; většina hinduistu touží, aby jejich popel byl vysypán do vod svaté řeky, v naději, že je to přivede blíž k úniku z cyklu znovuzrozování. Pouť poskytuje také příležitost k darsanu, Poutnici pří koupeli v řece Ganze. Veři, že tato koupel přináší náboženské zásluhy a přibližuje jim vykoupeni. Rituální omýváni doprovázejí modlitby ke slunci. t /lieh jsou Ministeria v přesných bodech kompasu. Sidli v nich bohové. Jsou to ilzagannálhův chrám vPurí v Urise, H.iitiéšvaram na liinim cípu Indie, Dvárka na (ápadnim pobřeží a Bodrináth v Himálaji v nadmořské výšce tři tisíce metrů. Řeka Ganga Reka Ganga je obzvlášť posvátná, protože protéká od svých pramenů v Himálaji celou severní Indií. Poutníci, navštěvující svaté město Váránasí, se myjí ve vodách Gangy, aby se jim dostálo požehnání pána vesmíru Sivý. Váránasí je považováno za mimořádně svaté, protože leží na soutoku dvou řek - Gangy a Varuny, Každý, kdo tu s mumláním ,manrry překročení' zemře, má zajištěno vysvobození a zrušení důsledků karmy. .X -v v v v v v v v v v v v ^ v ^ v. prodlévání v přítomnosti božstva, spatření múrti, jeho podoby ve formě sochy, a požehnání. Posvátná místa Nejednu část Indie považují hinduisté za posvátnou — mnoho z nich dokonce věří, že svatá je celá jejich země. Speciální místa zaplňují o svátcích davy věncích a nejoblíbenějším cílem poutí jsou hory, chrámy a řeky. Pohoří Himálaj považují za boha Himávanta, otce Sivovy choti Párvatí. Samotný Siva prý sedí v meditaci na hoře Kailásu. Sedm řek je u hinduistu posvátných - Indus, Ganga, Jarníma, Gódávarí, Narmada, Sarasvatí (která teče pod zemí) a Kávérí. Tri z těchto řek — Gangu, Narmadu a Kávérí -pojímají jako bohyně. V zemi, která je často vyschlá a neúrodná, jsou řeky uctívány jako dárkyně života a energie. 34 35 Hind uismus dnes Na světě je dnes přes osm set milionů hinduistu a početné hinduistické obce nalezneme ve více než sto šedesáti zemích. Každý šestý člověk dnešního světa je hinduista. Duchovní vlastí hinduismu byla vždy Indie, kde žije osmdesát pět procent všech hinduistu — asi šest set padesát milionů lidí. V průběhu 19. a 20. století se objevila řada reformních hnutí, bojujících proti kastovnímu systému a jiným formám zaostalosti v zemi. Nejslavnějším reformátorem byl Mahátma Gándhí, který vedl v Indii křížovou výpravu proti ,nedotknutelnosti', postavení nej nižších vrstev kastovní společnosti odsuzujícímu miliony hinduistu k chudobě. Velké komunity hinduistu žijí dnes v Západní Indii a Africe i na Srí Laňce, v Guyaně, na Fidži a Balí. Asi osm set tisíc hinduistu obývá Spojené státy. Je tu mnoho chrámů, například Sivův a Višnuův chrám v Livermore v Kalifornii, kde došlo k pokusu postarat se o všechny rozmanité hinduistické směry. Sbor zdejších kněží se snaží uspokojovat duchovní potřeby všech místních hinduistu. Menší hinduistické obce se vyskytují také po celé Evropě; vedle Británie žije ta největší v Nizozemsku, kde je asi sto šedesát tisíc hinduistu. Hinduismus v Británii Největší hinduistická komunita mimo Indii žije v Británii - víc než milion dvě stě tisíc. Od sklonku šedesátých let 20. století přicházejí do Británie hinduisté hlavně z Pákistánu, Bangladéše, Šrí Lanky, Indonésie, Guyany, Západní Indie, Singapuru, Malajsie a Ugandy. Snaží se zachovat si kulturní a náboženskou identitu návštěvami chrámů, aby zajistili, že se bude i nadále hovořit gudžarátštinoLi, hindštinou, paňdžábštinou a jinými indickými jazyky, Hinduisté věří, že náboženství, kulturní tradice a jazyk jsou spolu neoddělitelně spjaty - ztratíte-li jazyk, ztratíte brzy i ostatní. Komunitě slouží přes sto šedesát chrámů. Ten nejokázalejší byl otevřen 20. srpna 1995 v Neasdcnu v Londýně. Budova se svými vyřezávanými kupolemi, věžičkami a sloupy byla postavena podle návodů starověkých hinduistických spisů a poskytuje hinduistům v Británii a v celé Evropě nové těžiště. Exteriér velkých hinduistických iluamú ohromuje |.ik svými rozměry, lak rozsahem výzdoby. Tento chrám je v Madrásu v jižní Indii. K výstavbě chrámu v Neasdenu bylo použito dva tisíce oi m set dvacet oa m tun vápence I Bulharska a dva Unce tun kararského mramoru z Itálie, Tento materiál byl dopraven na lodích do Indie, kdo trvalo dvěma Imcům sochařům dvn roky vytesat jednotlivé kusy. Vídch dvacet lest imc tri sta •ouóásti bylo očíslováno > i iovozeno do tundýna, kde byly Mitaveny. 36 Lidé se řídí Buddhovým učením už víc než dva a půl tisíce let - od Indie, kde žil, až po Evropu a Ameriku, kde je tato víra silná. Na celém světě je skoro čtyři sta milionů buddhistů. Buddhisté věří, že lidské bytosti jsou touhou připoutány k cyklu zrození, života a smrti a že se mohou nesčetněkrát narodit na různých úrovních existence. Věří také, že je možně se vymanit ze sledu znovuzrodů a dosáhnout nirvány. Buddhovo učení je průvodcem pro všechny buddhisty, kteří v sobě chtějí rozvíjet kvality nenásilí, moudrosti a soucitu. Nakonec budou stejně jako Buddha i oni osvíceni. Buddhisté věří v nejvyšší realitu, ale neříkají jí ,Bůh'. O svém vyznání hovoří raději jako o filozofii života než jako o náboženství. Buddha hlásal náboženství, vyhýbající se teologickým >ekulacím. Byl by mohl být jedním z největších světových metafyziku, ale teoretizovaní ej nezajímalo. Zda je svět ' ný či ne, zda je konečný nebo nekonečný... Zda bude Buddha rxi.stovat po smrti nebo ne... I) těchto otázkách zachovával lUiddha vznešené mlčení... Buddhismus nabízí způsob inteligentního • uvazování o lidském dilematu. Všichni prožíváme to, že jsme se narodili v lidské podobě a musíme... prožívat nejrůznější věci, od těch nejlepŠích až po ty nejhorší, od radosti po bolest... Těchto zkušeností útrap, růstu, stárnutí a smrti není ušetřen nikdo... ctihodný sumédhó Obsah Buddha 68 Formy buddhismu 70 Písma 72 Články víry 74 Učení 76 Uctívání 78 Modlitba a meditace 80 Svátky a slavnosti 82 Buddhismus dnes 84 67 ^94961 Buddha Vysoce privilegovaný život Siddhárthy Gautamy v paláci se změnil navždy, když princ spatřil poprvé starého člověka, nemocného, skupinu truchlících pozůstalých a svatého muže. Po letech hledání pak nalezl odpoveď na otázku utrpení. Siddhártha Gautama se narodil pravděpodobně roku 560 př. n. 1. v severovýchodní Indii, jednom z nejvýznamnějších intelekruálních a duchovních center světa. Jak vypráví legenda spjatá s jeho narozením, jeho matka Mája měla sen, že do jejího lůna vstoupil bílý slon. O deset měsíců později, o květnovém novoluní, kdy se otřásla země, porodila. Mája zemřela sedm dní po porodu, protože jak říká legenda, ta, která dala život Buddhovi, nemohla už posloužit žádnému jinému účelu. Dítě vychovala ve velikém přepychu jeho teta. Ráhula Mladý princ se oženil s Gópou nebo Jašódharou a svému prvorozenému synovi dal jméno Ráhula, což prý původně znamenalo ,řetěz', protože se cítil spoután svým způsobem života. Když se mu podařilo doslat se z paláce, posílily tento jeho pocit čtyři Když byl Siddhártha Gautama ještě dítě, prorokoval jeden hinduistický brahman, že se stane osvícenou bytostí, která bude pomáhat jiným překonávat utrpení v životě. Potvrdilo to osm dalších br a h manů. zážitky: ♦ Spatřil chabého starého muže a viděl, jak stáří ničí paměť, krásu a sílu. Nikdy předtím se se stářím nestřetl. ♦ Spatřil nemocného týraného bolestmi; pohled rta takové utrpení jím otřásl a ,zachvěl se jako odraz měsíce na zčeřené vodě.' Nikdy předtím se s utrpením nestřed. ♦ Uviděl uslzené truchlící v pohřebním průvodu a tragédie smrti ho znepokojila. Nikdy předtím se se smrtí nestřetl. ♦ Uviděl potulného svatého muže, spokojeného a plného Když se pak přiblížila třetí část noci, pomyslel si: ,Běda, všechno živé se vyčerpá. Znovu a znovu se rodí, stárnou a umírají, přecházejí do nového života a rodí se znovu. A co je víc, touha a slepé naděje je poutají a jsou od narození slepí. Vyděšeni nevědí dosud, jak z tohoto velikého zla uniknout.' Siddhártha poznal, že klíčem je nedostatek sebepoznání. BUDDHISTICKÄ PÍSMA Osvícený Buddha. Aukci Siddhárthy Gautamy na to, když spatřil utrpení, bylo, že začal pátrat po smyslu života. Po pěti letech přísného ntketismu prošel třemi etapami osvíceni a stal M Buddhou. radosti, jak chodí po světě s miskou na almužnu. Najednou pochopil, že všechny radosti života jsou bezcenné. Zatoužil nyní po pravém poznání, a tak uprostřed noci opustil palác, aby je nalezl. Probuzení V hledání pravého poznání se Siddhártha připojil k mnoha jiným svatým mužům. Napřed to zkoušel s prováděním jógy. Potom žil s pěti společníky po pět let v krajní chudobě. Odpověď však nepřicházela. Nato usedl pod strom bódhi, aby se věnoval meditaci. A tehdy se to stalo. V následujících třech nocích, když odolal pokušení zlého Máry, prošel třemi etapami osvícení. V první noci prošly před jeho očima všechny jeho minulé životy. Ve druhé noci spatřil cyklus zrození, života a smrti i zákon, který jej ovládá. Třetí noci dospěl k pochopeni čtyř vznešených pravd: o univerzálnosti utrpení, o původu strasti (lidské touze), o léčbě strasti a o způsobu, jak tuto léčbu nalézt. Uvědomil si, že trpí všichni lidé; strast pochází z lidského toužení, a jestliže toto toužení ustane, ustane i strast. Tak se stal Buddhou — .probuzeným'. Nato požádal vysoký bůh Brahma Siddhárthu, aby k osvícení pomohl i druhým. Dělal to pak po dalších čtyřicet čtyři roků a jeho prvními stoupenci bylo oněch pět jeho druhů v chudobě. a c i S c 68 Formy buddhismu V staletích po Buddhové smrti se objevily jako dvě hlavní školy buddhistického myšlení théravádový a mahájánový buddhismus. Théravádový buddhismus (zvaný také hínajána neboli menší vůz) je způsob cesty ke spáse, používaný hlavně mnichy. Mahájánový buddhismus je z obou škol větší a má pres tři sta milionů vyznavačů na celém světě. Théravádový buddhismus K učení théravády se hlásí buddhisté na Srí Lance, v Myanmaru (dřívější Barmě), Thajsku a jiných částech Jihovýchodní Asie. Tbéravdda znamená ,cesta starších'. Její učení je založeno na spisech nazývaných souhrnně pálijský kánon, o němž théravádinští buddhisté věří, že je zcela přesným záznamem toho, co řekl a dělal Buddha. Pálijský kánon kromě toho zdůrazňuje, že Buddha byl jen člověk, jeden ze sledu buddhů, a že osvícení lze dosáhnout tím, že se člověk řídí jeho příkladem a učením, Théravádinské společenství se skládá ze dvou skupin lidí: ♦ Mniši a mnišky čili bhikšuové a bbiksuníjsou svou stravou 70 Zenový buddhismus Z mnoha Typů buddhismu v Japonsku je určitě nejzvláštnější zen. Učí, že člověk musí proniknout za slova, má-li pochopit bytí. Mnich stráví třeba celý život meditací o jediné větě nebo slově zvaných kóan. Kóan je hádanka, na kterou neexistuje odpověď; nej populárnější je: Jak zní tlesknutí jednou rukou?' Jako pomůcku k meditaci vytvářejí zenoví buddhisté často krásné zahrady. a odíváním plně závislí na laických buddhistech, a protože jsou osvobozeni od všech domácích povinností, mají nej lepší šanci dosáhnout nirvány. Nejblíž k osvícení to mají ,lesní mniši', kteří provádějí velmi přísnou formu meditace. Pro laika je skoro nemožné dosáhnout osvícení, takže kdo to s jeho dosažením myslí vážně, musí se stát mnichem nebo mniškou - bhikšuem či bbiksuní. ♦ Hospodáři získávají zásluhy pro příští znovuzrození obětováním potravy, oděvů i peněz mnichům a mniškám. Mahájánový buddhismus Mdhájdna znamená ,velký vůz' a mahájánští buddhisté pohlížejí na Siddhárthu Gautamu jako na nadpřirozenou bytost. Veří také, že existovalo, existuje a bude existovat mnoho dalších buddhů. Mahájánový buddhismus o sobě tvrdí, že k osvícení nabízí víc možností než théravádový. Je založen na třech principech, o nichž se věří, že jsou ve shodě s Buddhovým učením: ♦ Aby lidé dosáhli nirvány, nemusí spoléhat jenom na své vlastní úsilí. K probuzení jim pomáhají bódhisattvové — lidé, kteří už dosáhli osvícení, ale dobrovolně zůstávají na zemi, aby k nirváně dopomohli i druhým. ♦ Jako vozidla na cestě k osvícení lze použít čehokoli — včetně manter, kóanů, štípání dříví nebo nošení vody. ♦ lem, kdo chtějí dosáhnout probuzení, může pomáhat sangha. Je to společenství mnichů a mnišek řídících se Buddhovým učením. Mahájánový buddhismus je rozdělen na mnoho škol a je hlavní formou buddhismu v Japonsku, Koreji, Mongolsku, C/ně, Tibetu a Nepálu. 71 Písma Jako výborný učitel používal Buddha ke sdělování svého učení podobenství, ilustrace z přírody, přirovnání, metafory, otázky a odpovědi, diskuse a rozpravy - ale nic z toho nezapsal. Po jeho smrti začali shromažďovat fragmenty Buddhova učení jeho učedníci. Buddhistická písma spadají do dvou hlavních skupin: těch, o nichž tradice učí, že pocházejí od samotného Buddhy, a spisů různých svatých mužů a učenců. Théravádový i mahájánový buddhismus maj í svá vlastní písma. Písma théravády Po řadu století uchovávala a předávala Buddhovo rané učení sangha, obec buddhistických mnichů a mnišek. V prvním století př. n. 1. bylo toto učení zapsáno na Šrí Laňce v jazyce páli na palmové listy. Pálijským dialektem hovořil údajně sám Buddha. Tyto spisy jsou známy jako pálijský kánon. Nazývá se Tipitaka (Tri koše) a je rozdělen na tři oddíly: ♦ Vinajapitaka se zabývá sanghou. ♦ Suttapitaka se skládá z různých rozprav, jak je přednesl Buddha. Lpět na nějakém názoru a pohlížet na jiné jako na nižší — tomu říká moudrý člověk pouto. suttanipáta ♦ Ahhidhammapitaka je složena z rozborů Buddhova učení. Tato písma se dodnes čtou v původním jazyce, kde je to jen možné, aJe plně přijatelné je i používání překladů. Písma mahájány Nejranejší mahájánská písma byla sepsána v ldasickém indickém jazyce sanskrtu. Mnoho z jejich obsahu lze nalézt i v pálijském kánonu, ale k tomu byly přidány další knihy. Tvrdí se, že tato dodatečná díla jsou stejně autoritativní jako Buddhova slova. Jedním z nejslavnějších je Vimalakirtisútra, hovořící o hospodáři, který byl svatější než všichni bódhisattvové. Novici v klášteře v Myanmaru (dřivějši Barmě) studuji písma. Neexistuje žádný obecně uznaný kánon, ale různé buddhistické Iriidice uctivajisvé vlastni soubory spisů. Tibetští buddhisté věří, že mnoho písem bylo ukryto, dokud nebylo buddhistické společenství připraveno je přijmout a pochopit jejich učení. Takové spisy se objevují dodnes. Nejslavnější z nich je Tibetská kniha mrtvých. Je nesnadné si učinit úplnou představu o Buddhové pohledu na život, neboť své učení nezachytil písemně, a než vznikly první písemné záznamy, * uplynulo sto padesát let. A když § se objevily, bylo jich ohromující § množství a s různorodým g obsahem. Přesto díky tomu, £ že tehdy lidem sloužila paměť dobře, můžeme ve změti pramenů vystopovat dostatečně koherentní okruh myšlenek, o nichž se můžeme domnívat, že pocházejí přímo od Buddhy samotného. 72 73 Články víry Když Buddha dosáhl osvícení, rozhodl se upustit od okamžitého odchodu do nirvány, aby sdělil svou vizi druhým. Tato vize spočívá ve čtyřech vznešených pravdách a sledování osmidílné stezky (střední cesty). VII 1 Čtvero vznesených pravd a osmidílná stezka tvoří jádro Buddhova učení. Čtyř i vznešené pravdy Celá buddhistická praxe je zaměřena k tomu, aby pomáhala lidem dosáhnout pochopení čtyř vznešených pravd, jež jsou základem veškeré buddhistické víry: ♦ Celý život obsahuje strast. Buddhistické učení má pomoci lidem ji pochopit a překonat. ♦ Příčinou strasti je touha po životě, radostech a penězích. ♦ Odstranit tuto touhu znamená odstranit také strast. ♦ Jedinou cestou k odstranění této touhy je střední cesta mezi asketismem a rozkošnictvím. Eliminováním sobecké touhy a lpění na tomto světě je možné definitivně rozbít cyldus zrození, života a smrti. Dosáhne se toho sledováním 74 osmidílné stezky čili střední cesty mezi extrémy asketismu a smyslnosti. Osmidílná stezka Aby jeho stoupenci pochopili tuto stezku — střední cestu -dal jim Buddha řadu ,obrazů'. Přirovnával ji k nádrži s vodou pro ty, kdo žízní; k ohni pro ohřátí těch, kdo trpí chladem; k oděvu pro nahé; a k lampě pro ty, které obklopuje temnota. Jednorlivé kroky po této osmidílné stezce jsou jako paprsky kola: i když každý z nich má svou vlastní hodnotu, skutečnou Toto, bbikkhuové, je vznesena pravda o strasti: smrt je strast; přítomnost věcí, jez nenávidíme, je strast; odloučení od toho, co milujeme, je strast; nezískat to, po čem toužíme, je strast. Krátce řečeno pateré lpění na bytí je strast. Veškerá existence je dukkha (strast). buddha Jedním z Buddhových titulů je (aífiágata (takto odešlý) a při sledováni střední cesty následujej každý buddhista Buddhu k osvícení. }■■ Ruddhovo učeni i fwŕlluje povahu tlrasti a jak uniknout z ni • i nekonečného cyfclu zrozeni, imrtl a znovuzrození ihiutonim stavu i irviiny. Všechno v ovládá luwma - zákon I fttmy 6 následku. I Mxvnó dobrý I íivot vytváří i-i.-ihvni karmu po pf lili život. Ale I Kwwťnym cílem je 1 faMtmoul nirvány I i Ktla se otvobodll od sílu jim dodává jejich jednota. Tuto osmici ,paprsků' tvoří: ♦ správné chápání čtyř vznešených pravd; ♦ správný záměr, vedoucí k lásce ke všem živým formám, i k těm nejslcromnějším; ♦ správná řeč, která musí být čistá, ušlechtilá a dobře zamýšlená; ♦ správné chování, zahrnující mravné jednání, ohleduplnost ke druhým a laskavost vůči všem živým tvorům; ♦ správné žití, což znamená, že buddhista si nesmí vydělávat na živobytí ničím, co zahrnuje násilí, ani vyznáváním jiného náboženství; buddhistické mnichy musí živit obec; ♦ správné úsilí o vyloučení všech špatných myšlenek; ♦ správná bedlivost včetně věnování neustálé pozornosti potřebám druhých; ♦ správné soustředění používající meditaci, která umožní člověku získat vnitřní klid a být v míru se sebou samým i se světem. Učení Ke čtyřem vznešeným pravdám a osmidílné stezce byla později přidána řada dalších učení. Nevýznamnější z nich je patero předpisů. VOlšina buddhistů l-.ou vegetariáni •i pacifisté. Cyklus zrození, života a smrti znamená, že nic z této existence není trvalé a všechno je ve stavu neustálého toku. Tato skutečnost je známa jako anicča, což znamená ,nestálost'. Když lidské bytosti usilují o trvalost, vede to ke strasti (dukkhd). Buddha učil, že jelikož všechno lidské se neustále mění, obsahuje veškerá zkušenost strast, a že neexistuje žádné trvalé ,já', které by zůstávalo beze změny. V tomto ohledu se buddhismus liší od hinduismu. Hinduismus učí, že existuje trvalá duše, áťman, která přežívá smrt a rodí se stále znovu. Buddha však kázal, že ,duše' není nic víc než svazek Kolo života, kterým otáčí bůh smrti Jama. Střední kroužek představuje chtivost, nenávist a klam. Další kruh směrem ven ukazuje různé sféry existence, od oblasti pekla až po oblast bohů. Vnější kruh zobrazuje řetěz karmy. Celý cyklus se neustále opakuje. zkušeností, který se smrtí vyprchá. Patero předpisů Pětice předpisů tvoří morální vodítko, jehož se snaží přidržovat všichni buddhisté: ♦ Vyhýbají se braní života nebo ubližování kterékoli živé bytosti. ♦ Vyhýbají se braní toho, co jim nebylo dáno. Dharma, bhikkhuové, je jako člověk, který jde na cesty a uvidí velký pruh vody... ale není tu ani člun k přeplatí ani most k překročení... Napadne ho, že aby se dostal na druhý břeh... zhotoví si vor z trávy a holí... Když to udělá a přepraví se, uvědomí si, že vor byl velmi užitečný, a uvažuje dál, jestli by si ho neměl vzít s sebou... Co si myslíte vy, mniši? buddha Karma a reinkarnace Souhrn skutků člověka čili katma má přímý vliv na podobu jeho příští existence. ( elkový tozsah morálních skutků rozhoduje o tom, zda se jedinec převtělí, nebo dosáhne nirvány. Laičtí buddhisté se snaží vytvářet si dobrou karmu prováděním i hv.ilvhodných skutků. Tak mohou doufat v příznivé znovuzrození. Vedle chápání i ivi ušlechtilých pravd a sledování osmidílné cesty snaží se buddhisté nashromáždit lnou karmu také podporováním místních mnichů. Protože mnichům není dovoleno vydělávat si peníze, jsou svou potravou a oděvem závislí na místní buddhistické komunitě. Laičtí buddhisté často financují vysvěcování mnichů .1 vkládají do jejich misek na almužnu potraviny a jiné dary. Mniši smějí žebrar jedině dopoledne. ♦ Vyhýbají se veškerému špatnému sexuálnímu chování. ♦ Vyhýbají se veškeré nehodné řeči, jako je lež, pomlouvání a šíření pověstí. ♦ Vyhýbají se jakémukoli styku s drogami a alkoholem, protože zatemňují mysl a soudnost. Nirvána Nikdy nekončícímu cyklu zrození, života a smrti se říká sansdra, což značí, nekonečné putování'. Součástí tohoto cyklu je všechno živé a nemůže být z něho vysvobozeno, dokud nedosáhne nirvány. Nirvána, ,místo chladu', je stav, v němž byly uhašeny plameny vášně a chtivosti. c c t a 76 77 Uctívání Buddha byl učitel a ne bůh. Buddhistické uctívání — ať už v klášteře, chrámu nebo doma — je vzdávání pocty před Buddhovou sochou nebo recitování posvátných modliteb. Hlavním centrem buddhistické zbožnosti je klášter čili vihára, i když se uctívání provádí také v chrámu a ve svatyňce buddhistického domova. Klášter Klášter je místem duchovní činnosti i výuky a studia. Mniši tu žijí životem zbožnosti a meditace, jejichž rajemství mají předávat laickým buddhistům. Učí lidi znát dharmu - ,vesmírný zákon', Buddhovo učení - a snaží se uspokojovat jejich duchovní potřeby. Mniši se účastní raké nejdůležitějších obřadů, zejména při narození, svatbě a smrti. Buddhističtí mniši žijí podle předpisů pálijského kánonu. Dodržují také patero předpisů, ke kterým je přidáno pět dalších pravidel: ♦ Nesmějí se účastnit zábavy v žádné podobě včetně zpěvu a tance. ♦ Nesmějí spát v luxusních postelích. ♦ Nesmějí jíst v dobách mimo ty, které určuje klášterní rozvrh. ♦ Nesmějí používat parfémy nebo dezodoranty. ♦ Nesmějí přijímat žádné dary ze zlata nebo stříbra. Projevy zbožnosti Tělo, jazyk a myšlení jsou integrální složky buddhiscického uctívání, takže jsou do něho zahrnuty mlčenlivě meditace, výuka, přinášení obětí i zpěv. Než věřící vstoupí do svatyně, ve které jsou Buddhovy obrazy a sochy, zuje si obuv. Potom sepne ruce a uctí Buddhu buď pokleknutím (jako théravádinští buddhisté) nebo vestoje (jako tibetští buddhisté). Obětuji Buddhovi tyto květiny — kéž dosáhnu skrze tuto zásluhu vysvobození! Jako tyto květiny musí zvadnout, směřuje i mé tělo ke zkáze. Buddhovi vonného těla a tváře, vonícímu nekonečnou ctností, obětuji toto vonně kadidlo. buddhistická modlitba Chrám serského M litera nedaleko Lhasy v Tibetu. Tíbel byl úzce spjat n monastickou tradici až do uzavřeni klášterů rinskými úřady, k némuž došlo v padesátých Mach 20. stoleti. Obětovat lze trojí základní obětiny: ♦ Květiny se obětují jako připomínka nestálosti života. ♦ Světlo se obětuje, aby rozptýlilo tmu. ♦ Kadidlo se obětuje, aby připomnělo trvalou vůni Buddhova učení. MahájánŠtí buddhisté provádějí sedmero obětování Buddhovi. Často je symbolizuje sedm mís s vodou, které je možné použít k pití, koupeli a umytí nohou. Po provedení oběti se na závěr vzývá trojí úročiště -Buddha, dharma a sangha— a recituje patero předpisů. Někdy se prozpěvují i manfíy a následuje období tiché meditace. Než skončí obřad, koná se zpravidla i kázání. 78 79 Modlitba a meditace Buddhisté meditují, aby osvobodili svou mysl od agresivity, závisti a chtivosti, které tvoří normálně součást lidských podmínek. Mohou tím dosáhnout toho, že do jejich mysli vstoupí přirozený klid a moudrost. Když buddhista vejde do svatyně v chrámu a uvidí Buddhovu sochu, inspiruje ho milující laskavost, soucit, radost a důstojnost Mistra - stav bytí, o který všichni usilují. Meditace a modlitba jsou dva duchovní prostředky, kterých je k dosažení tohoto stavu možné použít. Modlitba Buddhisté v Nepálu a Tibetu používají jako pomůcku při modlení růženec {málu). Může mít sto osm, padesát čtyři nebo dvacet sedm kuliček, jež jsou zhotoveny ze semen, dřeva nebo umělé hmoty. Buddhisté používají růženec k tomu, aby počítali, kolikrát provedou prostraci, a aby jim pomáhal v soustředění. Na každou kuličku zazpívají mantru nebo vysloví jméno Buddhy nebo bódbisattvy. Růženec obsahuje někdy tři větší kuličky, aby připomínaly věřícím trojí útočiště — Buddhu, dharmu a sanghu. Tibetští buddhisté věří, že mnohonásobné opakování 80 mantry vyvolává v člověku dobré vibrace. Opakuje-li se mantra dostatečně často, otevře mysl vyšší formě vědomí. Nejvýznamnější mantra - óm maní padmé hum — je známa jako ,klenot v lotosu', protože se o ní věří, že zahrnuje jádro Buddhova učení. Tento .klenoť bývá také napsán na mosazných válcích zvaných modlící mlýnky. Každý klášter a vihára má soubor modlicích mlýnků, které lidé roztáčejí, aby vysílaly vibrace do všech světových stran. Meditace Protože Buddha dosáhl osvícení meditováním, je meditace důležitá pro všechny buddhisty - klášterní i laické. Existují její dvě základní formy: ♦ Úkolem samathyje vést k rozvíjení mysli a skutečnému duševnímu klidu. Mysl je normálně vinou rozptylování smysly, tužbami a přemýšlením ve stavu neustálého toku. Tento druh meditace osvobozuje mysl a dává jí jediné ohnisko. Točení modlícími mlýny. Na povrchu každého válce je napsán verš čili mantra, takže tato mantra se opakuje tolikrát, kolikrát věřící otoči mlýnem. Ačkoli má/á může mil až sto osm zrn, toto množství z ni DM neobratný i hlučný meditační nastroj, a tak ho používají jenom knéžl. Laičtí buddhisté používají častěji růženec s dvaceti icdmi kuličkami včetně vétšich zrn n» 1,7. a 21. místě, aby si připomněli trojí útočiště - Buddhu, jfho učeni ■i sanghu. Modlitba jako taková v buddhismu neexistuje, protože není komu ji pronášet. Při své pobožnosti si říkám: ,Budu se snažit napodobovat Buddhův život podle svých nejlepších schopností.' A tak mám svou svatyni a i mé děti, než jdou do práce nebo do školy, tam provedou pobožnost a teprve potom odejdou. Je to skoro stejné jako mít portrét svých rodičů, aby vám připomnll lásku, kterou k vám chovali. Z interview s jedním buddhistou osvětových náboženstvích v bbc v roce 1983 ♦ Úkolem meditace zvané vipassana je poskytnout vhled do pravd nestálosti {aničča), strasti (dukkha) a ,nejástvf (anatta, andtman). Vipassana je vyšší než samatha, protože je výrazně buddhistická a vytváří druh chápání vedoucího k osvícení. Ve všech théravádinských meditačních střediscích tvoří základnu učení. c 0 D 1 CTI 2 x Svátky a slavnosti Buddha učil, že lidé nemají přikládat žádný duchovní význam svátkům, a tak je buddhisté nehodnotí příliš vysoko. To, na čem hlavně záleží, je duševní postoj toho, kdo oslavuje. Datum a smysl každého buddhistického svátku závisí na tradicích a kultuře jednotlivých zemí. Značně odlišné jsou například svátky na Šrí Laňce a v Japonsku. Mnoho svátků připomíná Buddhův život. Jiné oslavují bódhisattvy, významné učitele nebo události z dějin buddhismu. Často se k těmto buddhistickým svátkům druží oslavy, které vyznačují události zemědělského roku. Vésákh Věří se, že k narození, osvícení i skonu Buddhy došlo ve stejný den v měsíci vésdkhu (květen—červen). Buddhisté oslavují tyto události o svátku vésdkhu. Zdobí své domy a přinášejí do chrámu obětiny. Používají svíčky a jiná světla, aby symbolizovaly Buddhovo osvícení. Je to podle víry také doba, kdy Buddha poprvé kázal dharmu, a v mnoha Oddanost Buddhovi je součástí všedního života v zemích s velkou buddhistickou obcí, jako je Šri Lanka a Thajsko. Důvěrně známým zjevem jsou tu chrámy, svatyně a kláštery, Mnoho buddhistů '.i navzájem posílá vosáktiové pozdravy, oidobené lotosem l»ko symbolem f.istoty, obrázkem Hinldhova narozeni, osvíceni ci • mrii nebo tn-ba stromu bódhi. buddhistických zemích je to veselý svátek. Upósatha Upósathové dny jsou spjaty s měsíčními fázemi a jinými speciálními dny lunárního kalendáře. Slovo upósatha znamená ,vstoupení' a buddhisté nosí v tyto dny sváteční oděv, zpravidla bílé roucho, a přicházejí do místní viháry, aby se připojili k recitaci a zpěvu mnichů. Tráví také hodně času meditací a plní desatero předpisů pro tento den, jimiž si získávají mimořádné zásluhy pro lepší příští reinkarnaci. Místní svátky Vedle těchto hlavních svátků jsou ještě jiné, které se slaví jenom místně. Některé z nich jsou spjaty s Buddhovými ostatky; patří k nim například Lampu, která zářípevným plamenem a ničí temnotu, přináším v oběť vpravdě osvícené lampě světa. Kouř plný vůně přináším v oběť jedinému, hodnému jej přijmout. Z modlitby k vésákhovému svátku známý Svátek posvátného zubu v Kandy na Šrí Laňce. K svátkům patří též podávání čaje, střídmá, ale krásná tradice, se vzácnými starobylými šálky, pomalým a půvabným rituálem, odvíjejícím se v ovzduší naprostého klidu a vyjadřující harmonii, úctu, jasnost a klid. Období dešťů Buddhisté věří, že v období dešťů v měsíci ásálha odcházel Buddha do nebe a učil bohy dharmě. Cestování je v této roční době v mnoha buddhistických zemích obtížné, a tak mniši zůstávají v klášteřích, meditují a studují. Na konci ásálhy pak provádějí speciální obřad, při němž prosí své spolumnichy o odpuštění, pokud je kdykoli nějak urazili. Laičtí buddhisté obdarovávají mnichy praktickými dary; tento obřad obdarovávání se nazývá kathina. w c O 0 1 c 82 83 Buddhismus dnes Ve 20. století byli buddhisté v mnoha částech světa pronásledováni a utlačováni. Jinde však pokračovalo šíření buddhismu. Už od počátku sedmdesátých let se buddhismus uchytil v mnoha západních státech, zejména v Británii a v USA. V' průběhu prvních patnácti set let své existence se buddhismus rychle rozšířil v Barmě (dnešním Myanmaru), na Šrí Laňce, v Thajsku, Číně, Japonsku a Koreji; všechny tyto země přijaly Buddhovo učení. Potom prožil buddhismus až do počátku 20. století klidné období bez významných událostí. Dnes dochází k oživení buddhismu, který začíná na mnoha místech opět vzrůstat. Buddhismus na Východě Ve 20. století se mnoho buddhistických zemí ocitlo pod komunistickou nadvládou a toto náboženství bylo potlačováno. Než v padesátých letech vtrhli Číňané do Tibetu, bylo tu přes šest tisíc klášterů, ale mnoho jich bylo od té doby zničeno. Odhaduje se, že asi sto tisíc tibetských mnichů uprchlo do Indie, a v samotném Tibetu bojuje buddhismus ještě stále o život. Mongolsko se dostalo pod komunistickou vládu v roce 1924 a po šedesát let 84 nesměli být buddhističtí novici vychováváni v mnichy. V Číně byly skoro všechny buddhistické chrámy za takzvané kulturní revoluce Buddhismus na Západě V posledních třiceti letech se buddhismus rychle rozšířil v západních zemích, do značné míry i zásluhou zvýšeného cestování do buddhistických oblastí. Provádění meditací, zen a tibetský buddhismus nabídly přitažlivou alternativu k materialismu mnoha idem. Objevují se nové řády, jako například Přátelé západního buddhistického řádu, které si upravují Buddhovo učení tak, aby účinněji promlouvalo k západním lidem. Podle Buddhistického průvodce je dnes v Evropě obrovské množství buddhistických skupin a center, jež nabízejí rady k meditaci a buddhistickému způsobu života. (1966—1976) zavřeny nebo zničeny. V roce 1977 směly však být opět otevřeny a od roku 1980 je povolena také výchova mnichů. Buddhismus se v Číně znovu šíří, zejména na severu země, a získává mnoho stoupenců mezi mladými lidmi, které vábí jeho filozofie. Jinde buddhismus vzkvétá. Na Srí Lance a v Myanmaru je většinovým vyznáním a v Thajsku a Bhútánu dokonce státním náboženstvím. Proniká hluboko do života v Indonésii, Singapuru a Jižní Koreji a v Indii buddhistická menšina vzrůstá. V posledních letech se obrátilo na buddhismus několik milionů indických ,nedotknutelných'. 85 Ivan Štampach: Přehled religionistiky, s. 88-105 lil Buddhismus Buddhismus je náboženství rychle rostoucí mezi obyvateli západního světa. Tato kapitola podává nejzákladnější obvyklé údaje -3 o zakladatelské Buddhové legende, o kanonické literatuře, o dvou hlavních směrech, théravádě a mahájáně (včetně vadžrajiny), poskytuje jednoduchý přehled základních buddhistických myšlenek a praktik a věnuje se současnému buddhismu. Terminologie Buddhisté, pokud píší v západních jazycích, nemají potíž s označováním svého náboženství výrazem buddhismus, i když v původních jazycích mluví například o Buddha dharma, tedy o Buddhové zákoně či řádu. Pokud jde o příslušníky, musíme si uvědomit, že být buddhistou nemusí znamenat být příslušníkem nějaké buddhistické náboženské organizace. Všichni, kdo přijali Trojí útočiště a Pět mravních zásad, mohou být teoreticky považováni za členy Sanghy,™ ale prakticky se to týká jen mnichů, mnišek a laiků s vybranými sliby. Někdy se zpochybňuje označení buddhismu za nábožen-. ství. Osobní Bůh stvořitel v něm nehraje roli a bohové jsou zmiňováni spis okrajově, buddhismus není vztahem k nim. Naopak i oni mohou podle buddhismu jít po cestě Buddhy, učitele bohů i lidí. Je vhodné buddhismus:' označovat jako neteistické náboženství. Je také třeba poznamenat, že jisté teistické prvky do něj historicky pronikají. Původ buddhismu Buddhismus lze pokládat za součást paradigmatické změny, která se v indické kulturní oblasti projevila také filosofující védantvédantou (upanišada-^ mi a navazující literaturou). Změna vyvedla indickou tradici z archaických■■! védských časů, i když snad nešlo o ostrý zlom, protože již ve védských samhitách (a tím spíše v bráhmanách) jsou texty naznačující tuto notftffli mentalitu. Buddhismus, pokud jde o jeho vznik, je paralelní k významným'3 upanišadám. Na rozdíl od hinduisrnu s nepamětnými počátky můžeme; identifikovat jeho konkrétní zrod. Je jím působení Gautamy zvaného Budd- ■'■ ha (Probuzený). Přesné časové údaje nejsou kritickou historií ustáleny, ale Buddhův život se tradičně klade do let 563-483 př. n. 1. Podle ustálené legendy se měl narodit v Lumbini na území dnešního Nepálu v podhůří Himaláje. Vychováván byl v blízkém městě Kapilavastu. Měl být synem místního vládce. Narodil se se znaky, podle kterých přivolaný bráhman poznal, že před dítětem je možná dvojí životní cesta,buď bude velkým vládcem, nebo přispěje k překonání utrpení všech cítících bytostí. Když jednou, již jako mladý, dospělý člověk, opustil palác, poznal za jeho hranicemi různé formy utrpení, jehož byl do té doby ušetřen. Probudilo se v něm soucítění s trpícími a rozhodl se hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, který je zároveň koloběhem strasti. Cesta, již mu ukázali hinduis-tičtí asketové, ho nedovedla k cíli. Postupoval pak vlastní cestou, jež bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení {bódhi), stal se Buddhou, tedy Probuzeným. Ve starších textech čteme méně výstižný český překlad osvícení. Poznání, k němuž došel, sděloval pak všem, kteří byli ochotni poslouchat. Tak vytvořil kolem sebe okruh žáků, kteří se vzdali všeho, aby dospěli k cíli, mnichů, respektive Udí, kteří na sebe vzali v té či oné míře mnišské závazky. Toto společenství se jmenuje Sangha. Nauka a praxe, jež Buddha lidstvu přinesl, se v buddhistickém světe označují výrazem Dharma (zákon, řád). Trojice Buddha, Dharma a Sangha se souhrnně označuje jako Tri klenoty. Buddhistou se formálně stává, kdo přijme u nich útočiště, i když praxe v různých školách a směrech je různá. IQll Buddhistické kanonické spisy Po Buddhové smrti předávali mniši jeho nauky ústně a scházeli se na koncilech, kde si nauky společně opakovali. První fragmentárni písemné památky jsou z doby krále Ašóky (304-232 př. n. 1.), vládce obrovské morjské ríše, který přijal a podporoval buddhismus. O něco později mniši shledali potřebným nauky systematicky zapsat. Tak vznikla nejstarší písemná podoba buddhismu. Tyto texty byly napsány v jazyce pálí a bývají označovány jako pálijský kánon. Název celého souboru je Tipitakam (Tři koše). Zahrnuje látku několikanásobně rozsáhlejší než Bible ve třech sbírkách: Vinajapitaka obsahuje pokyny ohledné mnišského života, Suttapitaka je košem rozprav, jež měl vést Gautama Buddha s mnichy a jinými posluchači- Abhidhammapitaka je převážně souborem detailních rozborů duševních pochodů při meditaci. Jinojazyčné verze, např. sanskrtské Tipitakam, jakož i překlady do čínštiny, tibetštiny korejšriny, se zachovaly spíše ve fragmentech. SS 89 Překlad párijského kánonu do angličtiny byl rozsáhlým projektem na řadu desetiletí. Českou verzi výběrového překladu z originálu pálijského kánonu průběžně publikuje nakladatelství DharmaGaia.m Komplex buddhistkké pramenné literatury kromě spisů vzniklých v Indii a překládaných do dalších jazyků zahrnuje i spisy vzniklé v jazycích národů, ve kterých se buddhismus uchytil. Jde o pozdější sútry a pozdější, spíše komentující šástry a o díla zakladatelů různých, zejména mahájánových škol. Ve srovnání s pálijským kánonem poněkud odlišnou verzi nauky představují například hojně užívané sanskrtské spisy jako Lankávatára sútra, Vadírač-chédikapradžňápáramitá sútra (Diamantová sútra), Mahápradiňápáramitá hridaja sútra (Srdeční rozprava o moudrosti druhého břehu)131 a Saddhar-mapundatika sútra (Lotosová sútra). lOAľ Théraváda Z plurality raných buddhistických směrů zbyl jižní buddhismus, který se drží pálijského kánonu. Je důsledně zdrženlivý ohledně metafyzických spekulací a neklade důraz na obřady, i když je v tom nutno rozlišit mezi vzdělanými mnichy a prostým obyvatelstvem. Mniši věrní tradici meditují metodicky podle velmi podrobných, na základě praxe upřesňovaných pokynů, kladou si střízlivé postupné cíle, nezdůrazňují náboženské aspekty své praxe. Theravádový buddhismus je rozšířen na Srí Laňce, v Kambodži, Laosu, Vietnamu a Thajsku, kde je státním náboženstvím. Mnich, který je tam nejvyšŠím představeným Sanghy s titulem sangharádža, dlouho býval členem královské rodiny. V Thajsku je živé reformní hnutí tzv. lesních klášterů, které se vrátily k původní prostotě rnnišského života s minimem moderních vymožeností a s důrazem na meditaci. V Barmě (Myanrnaru) je buddhismus pod dakem diktátorského režimu, který mu není prakticky nakloněn. Název théraváda znamená vědění starých, čímž je míněno starší či původní učení a praxe. Tato forma buddhismu je dříve literárně fixována v párijském kánonu. Nej starší fragmenty z dob Ašókovy říše jednoznačně nepatří k žádnému z obou dnešních směrů. Historicky je ve staletích před naším letopočtem doloženo množství škol, které dnes nemají přímé pokračování. Dnešní dva hlavní směry jsou výsledkem dalšího procesu slučování a rozdělování. Někteří mluví polemicky spíše o hínajáně (malém vozidlu). Tento typ buddhismu je v češtině zastoupen dnes už dlouhou řadou textů přeložených do češtiny nebo od českých autorů.132 10.5. Mahájána O sútry napsané původně v indickém náboženském a filosofickém jazyce sanskrtu se opírá mahájána (velké vozidlo). Mela své slavné období s téměř tisíciletou tradicí v Indii, ale odtud byía vydačena. Buddhismus v oblasti indické kultury vznikl, ale tuto zemi opustil, později se tam různými cestami vrátil, ale nehlásí se k němu ani 1 % obyvatel. Hinduistickou reakcí na buddhismus se zdá být advaitavčdantvédanta, směr spojený s postavou Šankary (asi 788-820), který s buddhismem polemizoval, ale v kontrastu s většinovým hinduismem s ním mnohé sdílel. V oblasti, kde buddhismus převládal, je dnes silně zastoupen islám. Tato verze buddhismu je v současností rozšířena na sever od pravlasti buddhismu, zejména v Číně, kde koexistuje s čínským národním náboženstvím v jeho konfuciánské a taoistické verzi. Podobná je jeho pozice v mnohonáboženském prostředí Korejského poloostrova, s tím, že aktuální informace jsou k dispozici jen o situaci v Jižní Koreji.133 Osudy buddhismu v Japonsku134 v sousedství vlivného státního náboženství šintó jsou složité. Po jeho příchodu do země v 6. století se krátce uplatňovala i théraváda. První mahájánovou Školou byla sekta135 Kegon se složitou kosmickou hierarchií buddhů, kteří jsou emanacemi prvotního bud-dhy Vairóčany. Později (v 8.-9. století) se uplatnily jako projevy zjemnělé dvorské kultury období Heían sekty Tendai (čínské kořeny, intelektuální orientace, bohatě propracovaná mahájánová doktrína zahrnující jako své aspekty nauky jiných sekt) a Šingan (tantrické, ezoterní a magické prvky, prý i vlivy kdysi v Japonsku přítomného nestoriánského křesťanství). Tyto formy buddhismu jsou dodnes živé, sekta Singon je značně rozšířena. Označují se jako aristokratický buddhismus. Hranice mezi nimi a japonským tradičním náboženstvím, jímž je šintó (cesta nebes či bohů), nejsou neprostupné. Toto původní polyteistické náboženství bylo úzce vázáno na rytmy života zemědělců a stalo se oporou japonského císařství. Kami, šin-toističtí bohové (duchové), se ztotožňovali s buddhy a bódhisattvy těchto směrů. Následující období Kamakura (do 12. století) přineslo lidový buddhismus zaměřený na spasitelskou postavu buddhy Amidy, ^který nabízí těm, kdo v něj věří a vzývají ho, příznivější příští zrození v Čisté zemi či Západním ráji, kde jsou příznivé podmínky k dosažení Probuzení. Tento pravděpodobně nejrozšířenějŠÍ směr mahájány se v Japonsku větví na Dzódó šú (Školu čisté země, zakladatel Hónen /l 133-1212/) a Džádó šinsú (Pravá škola Čisté země, zakladatel Hónenův žák Šinran Sónin /l 173-1262/). 90 91 Vlivem raoismu na mahájánový buddhismus vznikla čínská škola Čchan, v Japonsku známá jako Zen. Zde se stala náboženstvím samurajů a později středních vrstev. Získala mimořádnou popularitu v západním světě zejména po druhé světové válce, navzdory angažovanosti četných reprezentantů zenu v japonské pronacistické politice. Zvláštní variantou severního buddhismu je vadžrajána (démantové vozidlo)136 tradičně rozšířená v Tibetu, Nepálu, Sikkimu, Ladaku, Mongolsku a u Burjatů a Kalmyků v Rusku). Někdy je pokládána za třetí směr vedle dvou dříve uvedených, někdy za součást mahájány. Je známa také jako íama-ismus.ni Kromě thčravádové a mahájánové praxe se v něm vyskytuje praxe tantrická, tedy pomocné metody, o nichž se má za to, že jsou silné a že rychle vedou k Probuzení. Tento typ buddhismu se dále větví na školy a je viditelně zastoupen díky tibetskému exilu po protiČínském povstání z roku 1959 v západním světě a prezentován hojnou literaturou tibetských i západních autom. U nás je zastoupen nejsilněji roku 2007 registrovanou náboženskou společností Buddhismus diamantové cesty Karma Kagjů.m Mimořádně vlivnou osobností vadžrajány je XIV. dalajláma Tenzin Gjamccho, nejvyšší představitel tibetské školy Gelug, kdysi hlava tibetského teokratického státu a dnes téměř obecně uznávaný vůdce tibetského exilu. UZ3 Současný buddhismus a jeho místo v západním světě Buddhismus se prosadil v části světa, která tvoří blok zemí s buddřnsmem silné převažujícím nebo silně zastoupeným spolu s jinými náboženstvími od regionů na severozápadě Indie po Japonsko na východě, od sibiřského jihovýchodu Ruska na hranicích s Mongolském po tropickou Srí Lanku, jižní výběžek zadní Indie a ostrov Bali v Indonésii. Počet buddhistů lze těžko odhadnout, protože údaje z kontinentální Číny se mění a nepokládají se zatím za spolehlivé. Odhady se liší až o stamiliony, pohybují se v rozmezí 200-500 milionů, se silně převažujícím mahájánovým buddhismem. Není to v patřičné šíři a důkladně potvrzeno, ale podle všeho je dnes buddhismus nejrychleji rostoucí nové náboženství v oblasti, kde tradičně převládá křesťanství po staletí doprovázené židovskou menšinou. V předchozích desetiletích významnou pozici získal islám, který v počtu příznivců předstihl judaismus. V současnosti již tak neroste, ve třetí generaci se identifikace s ním oslabuje. Téměř všichni jeho stoupenci jsou přistěhovalci nebo jejich 92 potomci. Buddhismus naproti tomu roste spíše z domácího obyvatelstva. Mnoho lidí čte buddhistickou literaturu, a jak se zdá, praktikuje aspoň něco z buddhistických metod, i když se tito lidé k buddhismu nemusí hlásit. Buddhistickou meditaci pěstuje i mnoho Židů a křesťanů. Moderní skeptické mentalitě vyhovuje théravádový buddhismus. Romantickému naladění spíše odpovídá lamaismus, šířený exilovými tibetskými mnichy v západním světe. Zřejmě nejpopulárnější v Evropě a Americe je zen. Formuje se západní buddhismus, který se neomezuje na tyto tradiční směry, čerpá z původních pramenů, aniž by se omezoval na jednu školu, přizpůsobuje se potřebám a možnostem člověka naší kulturní oblasti. Jeho typickým reprezentantem je Brit Urgyen Sangharakshita, zakladatel Západního buddhistického řádu.iw Um Doktrína a praxe buddhismu Společný základ všech buddhistických škol vyjadřuje Rozprava o roztočení kola zákona.m Buddha ji měl přednést jako první řeč po svém Probuzení. Jejím jádrem jsou Čtyři vznešené pravdy. Stručně shrnuto, jde v nich o to, žc celý život je prostoupen strastí, že její příčinou je žízeň po věcech (o níž se v jiných textech dozvídáme, že má původ v neznalosti jejich pravé povahy). Když přestaneme žíznit po věcech, zamkne strast. Cestou k tomu je Osmidtlná vznešená stezka sestávající z těchto prvků: pravé pochopení, pravé myšlení, pravá řeč, pravé jednání, pravé živobytí, pravé úsilí, pravá bdělost, pravé soustředění. Aniž bychom se zde chtěli pouštět do podrobnějšího komentáře, můžeme základ buddhistické nauky interpretovat takto: Věci tohoto světa jsou proměnlivé, vnitřně prázdné a neschopné poskytnout konečné uspokojení. Nejde o to, uznat to jako doktrínu, nýbrž to musí člověk nahlédnout přímo. Musí to osobně zakusit jako výsledek meditace a bdělé všímavosti. K osvobození vede mravné jednání podle Patera zásad: • neubližovat cítícím bytostem, • nebrat, co není dáno, • nezneužívat řeči, • nezneužívat smyslů, • neužívat opojných prostředků. 93 Snahu o život podle těchto zásad doplňuje metodické rozvíjení dvou vlast-'] ností či schopností, zvaných v páli mettá (bezpodmínečná přátelská láska- J vost) a karuná (soucítění). Na to navazuje vytrvalá meditační praxe. Jde pre- j vážně o nepředmétovou meditaci, v tom smyslu, žc nejde o rozjímaní o ná- ] boženských či filosofických námětech. Nejčastěji jde o pozorné sledování'] dechu a souběžně s tím i pozorné zaznamenání vyrušení z meditace. Školy j se liší v tom, jakou důležitost připisují dílčím metodám. Jednobodová tichá \ koncentrace, rnmatha, zaměřená obvykle na dech, dovede člověka k odstup- \ ňovaným vnorům a nakonec zklidní mysl tak, že může plně rozvinout ost- -\ rou všímavost. Zklidněná, zintenzívněná a bdělá mysl vidí věci takové, jaké ■ jsou. Všímavost a vhled zaznamenávají vnitřní stavy i charakteristiku světa kolem nás bez klamu.Tím se (podle spíše mahájánové terminologie) rozvi- ' ne moudrost druhého břehu či (podle některých překladů) transcendentálni'! moudrost. Když se mysl probudí k plné realitě, nevědomost a strast zmizely, ] nastává nirvána (vyvanutí).141 .5 Je-li jádrem buddhismu tato nauka a tato praxe, zdálo by se, jak už bylo ; řečeno v úvodu kapitoly, že buddhismus není náboženstvím. Vždyť tam \ nikde není řeč o Bohu a občasná řeč o bozích je okrajová a nevýznamná. \ Tito buddhističtí „bohové" jsou vlastně omezené bytosti různých stupňů,' které dosáhly meditačních vnorů, ale ještě potřebují vysvobození. Někteří ! vykladači buddhismu, ať západní religionisté, nebo někdy sami buddhis- ] té, zejména théravádoví, prohlašují buddhismus za filosofii či psychotera- i pii a psychohygienu. Nutno přiznat, že ohledně poslední skutečnosti jsou ] Buddha i jeho žáci krajné zdrženliví. Spise poukazují směrem, na němž \ si adept sám zodpoví tyto otázky, než aby byli ochotni cokoli pozitivně 3 vypovídat. Buddhismus jako výsledek změny náboženského paradigmatu se odpou-í taí od mýtů, a pokud užívá mytických obrazů, dává jim výslovně symbo-™ lickou hodnotu. Takové postavy a děje se v některých školách meditace, * například ve vadžrajáně> vizualizují a pak se nechají vědomě rozplynout í v prázdnotu. Pozornost buddhismu je zcela věnována člověku a tomu, co • ho bezprostředně obklopuje a tvoří jeho svět. Prese všechno popisná a srovnávací religionistika řadí buddhismus prá-J vem mezi náboženství. Platí to dokonce i o zdrženlivé a skeptické théra-J vádové škole. Již v Tipitakam se skutečnost, k níž se člověk probouzí, když je tu nirvána, označuje slovy nezrozené, nenastalé, nevytvořené, neslažené.^^ Je to druhý břeh, který umožňuje uniknout z toho, co je zrozené, nastalé, vytvořené a složené. Má tedy atributy pokládané obvykle za božské. Protože íc ale o této skutečnosti nikde nevypovídá jako o osobním Bohu, ba ani jako o absolutnu, lze říci, že buddhismus je náboženstvím neteistickým. Sledujeme-li směry mahájánového buddhismu, ukazuje se jasněji než v případě théravády, že jde o náboženství. Mahájánové sútry a další texty obsahují četná sdělení o prázdnotě, která je paradoxně zároveň překypující plností, čirým zářícím vědomím. Mluví se tam o buddhovské přirozenosti ve všem, již případně zosobňuje některý z nebeských buddhů, či dokonce prvotní Buddha {Ádibuddhd). Buddhovství je skryté za proměnlivými věcmi a v nich je často symbolizováno pěticí dhjánibuddhů spolu s ženskými protějšky, spolu s bódhisattvy.14-' Jejich přítomnost a rozmístění na manda-lách144 může být různé. Bývají přítomni Vairóčana, (Planoucí, Ozařovatel, /.osobnění kosmického vědomí), Aškóbhja (Neproměnný), Ratnasambhava {dávající Buddha), Amitábha (Nekonečné svědo, Věčný, v Japonsku znám jako Amida) a Amóghaúddhi (personifikace všeobjímající moudrosti). Buddhové mají v jistém smyslu tři těla. Pozemským odrazem buddhy je nirmanakája, tclo proměny, pozemské tělo. Sambóghakája je tělo blaženosti, proměněné, zušlechtěné, podle Eliadeho éterické. Dbarmakája]e. tělo zákona či absolutní tělo.145 To vše můžeme pokládat za relativní teistický prvek buddhismu. Již zmiňovaný japonský populární směr, v obou školách Čisté země obsahuje dokonce spasitelský aspekt. Vedle bódhisattvy Avalokitéšvary (Pána milosrdně shlížejícího, zvaného též Klenot lotosu) jde napříč buddhistickým světem ženská postava, jeho ženská podoba Kannon (čínsky Kuan-jin).1*5 Bódhisattvové, vystupující v náznaku v théravádě, silně v celé mahájánové tradici, jsou bytosti, které jsou schopny Probuzení a mohly by vystoupit i koloběhu strasti, ale chtějí v něm zůstat, aby pomáhaly všem cítícím bytostem na cestě. Na cestu bódhisattvy se vydává každý kdo žije mravně a medituje ne pouze pro sebe, ale ve prospěch trpících tvorů. Podobné důrazy zaznívají také v dosti obecném očekávání budoucího pozemského buddhy zvaného Maiťréja. Byl-li Gautama především buddhou vědění, bude tento buddhou lásky a soucítění.147 94 95 lij Judaismus 14« Judaismus se ve srovnání s ostatními zde samostatně probíranýr náboženstvími jeví jako náboženství s nepatrným počtem stou^ penců. Je však rozšířeno po mnoha zemích světa. Významné i tím, že po staletí spoluutvářelo naši kulturu. Tato kapitola si ja u jiných náboženství také u judaismu všímá jeho původu, prameň^ né literatury, dějin, současných směrů, organizace, praxe a vztáhl s okolím. EfHH Pojmoslovné potíže Název judaismus je odvozen od jednoho z kmenů starého Izraele. Toto ná--rodní a náboženské společenství původně složené z dvanácti kmenů ztrati-^ lo v dramatických událostech 6. století př. n. 1. deset kmenů. Jednotlivé| k nim náležící rodiny či rody se uchovaly a jsou zmiňovány i později! kmeny se však nevrátily jako uspořádané jednotky na svá území a spíséj se rozplynuly v okolním etnickém substrátu. Zůstal kmen Juda (judovci}| a k nim přidružená část kmene Lévi (tradičně levitů, podle novějšího pře* kladu lévijců), který ani dříve neměl vlastní území a plnil u všech kmeřiíjj kněžské poslání. Judovci se stali pozdější reprezentací celého izraelského spoleČenst Z jejich názvu vzniklo označení tohoto společenství v různých evropskýc jazycích, například der Jude v němčině a rovněž Jude ve francouzšt - a právě z francouzské výslovnosti vzniklo české slovo Žid. Z etnickéhč názvu vznikl i název náboženství. Příslušník judaismu se obvykle (na rozdíl od pojmoslovné praxe u jinj náboženství) neoznačuje jako judaista. Tímto slovem se spíše míní odbor? nik v judaistice, v religionistické disciplíně, která se speciálně zabývá tímttM náboženstvím. V některých českých textech najdeme odlišení Žid, jde-*lí! o etnickou příslušnost a žid, jde-li o náboženství. Sami Židé však toto] rozlišení nepřijímají, ztotožňují do značné míry národ a náboženství a oče-* kávají jednotné psaní v češtině s velkým začátečním písmenem, tak jak sei píší národní, ale nikoli náboženské příslušnosti. Připustíme-li toto ztotož? není a pomineme-li Židy bez vyznání (v Izraeli a pravděpodobně i v dia-j spoře většina) a Židy jiných vyznání, je třeba konstatovat, že jde o nároáj ve zvláštním náboženském smyslu, nikoli o národ v ryze etnickém smys-9é lu, který bývá charakterizován jazykem, ani o národ v politickém smyslu. Asimilovaní Židé mají stejné právo na sebeurčení a pokládají za své mateřské různé jazyky zemí, kde jsou rozptýleni, případně vedle náboženské nebo i moderní hebrejštiny. Sionistické hnutí přineslo úsilí o vlastní území a stát a směřovalo k (znovu)ustavení Židů jako politického národa. :.ífil Původ judaismu je otázkou, kam klást vznik judaismu. Spíše mytologický ráz mají biblické příběhy o praotci Abrahámovi, lehký dotek s dějinami zaznamenáváme u epochy nazývané tradičně jako egyptské otroctví, následují události s Mojžíšem jako hlavní postavou, zejména zázračné vyjití z Egypta, putování po Sinaji a vstup do zaslíbené země. Historici předpokládají ranou epochu Izraele jako volný kmenový svaz, v jehož politickém zájmu byly formulovány příběhy propojené příbuznými jazyky spojené v pozdější hebrejštinu. Náboženský život v té době nebyl centralizován, pravděpodobně každý kmen měl vlastní svatyni. V souladu s Biblí můžeme mluvit o době soudců. Historicky doloženo je jednotné království za panovníků Saula, Davida a Šalomouna, kdy se kult centralizoval kolem jeruzalémského chrámu a pravděpodobně ústně v několika liniích předávaná mytická látka začíná směřovat k budoucí biblické syntéze a kodifikaci. Následuje období rozdělených království, jižní Judeje a severního Izraele, ukončené babylonským zajetím, návratem z něj a obnovou Chrámu. Dobře doložená je konfrontace s říší Alexandra Velikého a s kulturním a náboženským helé-nismem. Projevuje se v makabejském povstání, ale i v mohutném přejímání myšlenek, které se projevuje v deuterokanonické biblické knize Moudrosti. Tohoto úseku dějin se dovolávají rovněž křesťané a híásí se k němu také islám. Významným předělem židovské náboženské historie jsou také události v 1. století křesťanského letopočtu. Nejprve se odděluje část Židů, kteří uznali v Ježíši z Nazareta očekávaného mesiáše a stah se křesťany Na konci tohoto století křesťané bez ohledu na národní původ tvoří již jasně odlišené náboženské společenství a obe náboženství se vůči sobě polemicky vymezila. Dalším zlomem byla porážka dvou židovských povstání, prvního v letech ^6-73, při kterém byl roku 70 zničen Jeruzalém a v něm Chrám, do té doby centrum judaismu, a Bar Kochbovo povstání v letech 132-135. Náboženství si muselo hledat nový střed. Se zbořením Chrámu zaniklo obětní poslání 97 knčží a tím i zvláštní autorita velekněze v celém národním společenství. Vše se soustředilo na Bibli a na její předčítáni v synagogách. Tím Židé navázali na zkušenost z babylonského zajetí, kdy také byli zbaveni chrámu. Legenda klade do roku 90 synodu rabínů, k níž melo dojít v městečku Jabné. Tam mělo dojít ke kodifikaci bible a ustálení tzv. palestinského kánonu. Bible v této podobě se stává nejvyšší autoritou judaismu. Židé jsou rozptýleni. Pobyt komunit mimo vlastní území a pokusy formuLovat kánon jsou však staršího data. Základní náboženská literatura judaismu První pokus o sestavení kánonu podnikli Židé, kteří žili v severoegyptské Alexandrii na konci 3. století př. n. 1. Podle legendy shromáždili 70 učenců, jimž předložili soubor hebrejských spisů; každý sám, v odloučeni od ostatních a od okolí měl přeložit celek. Podle latinské číslovky Septuaginta (sedmdesát) je dnes překlad nazýván. Když všichni práci dokončili, byly překlady srovnány a bylo zjištěno, že jsou totožné. Tato legenda pravděpodobně chce ukázat, že i řecký text Bible je inspirován. U některých textů tohoto souboru zvaného rovněž alexandrijský kánon však odborníci mají za to, že byly napsány případně rovnou v řečtině později až do začátku t, století př. n. 1. Palestinský kánon spojovaný s legendou o synodu rabínů v Jabné se utvářel postupně v prvních stoletích našeho letopočtu. Jeho nejdůležitější částí je Tóra, tj. Zákon, pčt kráh Mojžíšových, přední a zadní Proroci (dějepisné a prorocké spisy) a ostatní Spisy v hebrejštině s občasnými aramejskými vsuvkami. Zejména Tóře se věnuje velká pozornost, dodnes se pro čtení při bohoslužbách umisťuje na svitek navinutý na dvou válcích. Podrobně se kontroluje každé písmeno. Již nepoužitelný svitek se pohřbívá. Shrnutím tradice navazující na Bibli, podle židů pozdějším zápisem „ústní Tóry", je Ta/mud,149 spis, jehož první část či vrstva, Misna, vznikala ve staletích kolem přelomu letopočtů, a další texty shrnuté pod titulem Gemara se formovaly ve dvou verzích (palestinské a rozsáhlejší babylonské) do 5. a 6. století. Mišna je rozdělena do šesti oddílů a ty do celkem 63 traktátů. Gemara komentuje některé z nich. Materiál Talmudu, ale i pozdější literatury, totiž midrašů,je dvojího druhu: haggada obsahuje spíše vyprávěcí pasáže, příběhy, často s filosofickým a teologickým podtextem, balacha jsou texty právní povahy, většinou jako definitivní právní rozhodnutí pokláda- ná za závazná, včetně tradičních 613 micvots příkazů a zákazů biblického původu. Nástin dějin židovského společenství v diaspoře Židé byli nuceni záhy opustit svou vlast. Žijí v rozptýlení po různých ze" mích všech světadílů. Talmudem formovaný judaismus má své konstanty, leč v podobě bohoslužeb a v různých dalších zvycích vznikla polarizace na teritoriálním a jazykovém základě. Vedla ke vzniku skupin odlišných i nábožensky, Aškenazim (tj. Židů původně německých, obývajících také střední a východní Evropu) a Sefardim (Španělsko, Portugalsko, západní Evropa).150 Dalšími menšími samostatnými skupinami jsou původní římští, respektive italští Židé a Židé v Orientu zvaní Mhrabim. židé svůj pobyt v zemích mimo své tradiční teritorium označují jako exil, tj. vyhnanství, nebo jako diasporu, tedy rozesetí, rozptýlení. V místech svého života tvořili obvykle menšinu uprostřed většinového náboženství. Týká se to především křesťanství a islámu. Muslimové považují judaismus za jedno z náboženství knihy, a proto byl jejich vztah tradičně relativně dobrý. Vážný konflikt nastal až ve 20. století v souvislosti s osidlováním Palestiny židovským obyvatelstvem z diaspory a vytvořením Státu Izrael. Ve vztazích Židů a křesťanů se střídaly etapy vzájemné úcty, ba i solidarity a spolupráce s častější nevraživostí. Ježíš sám a okruh kolem néj a následně pak první křesťané byli v očích představitelů židovského náboženského společenství především odpadlíky. Křesťané, byť zpočátku židovského původu se vůči judaismu ostře vymezili a s judaismem polemizovali. Vraném středověku najdeme příklady dobrého soužití. Uvádějí se státní útvary pod vládou islámu na Pyrenejském poloostrove, zejména Córdobský emirát (později chalífát) jako země tří náboženství, judaismu, křesťanství a islámu. Fdosofové a teologové všech tří stran tam spolupracovali. Naneštěstí se později klidové etnické nesnášenlivosti připojily u křesťanského obyvatelstva nábožensky motivované pověry, například o rituální vraždě nebo o odpovědnosti dnešních Židů za to, že jejich představitelé v minulosti vydali Ježíše Římanům k ukřižování. Církevní a světské vrchnosti Židy oddělovaly od ostatního obyvatelstva a omezovaly ve srovnání s jinými skupinami jejich práva. Církevní autority nékdy odsuzovaly lidové pogromy a braly Židy pod ochranu, presto ale náboženská a etnická nesnášenlivost převládala až do doby osvícenství. Snad nejradikálneji posta- 98 99 vil v tomto mezidobí alternativu Martin Luther: bud' křest, nebo vysídlení z křesťanských zemí. Krok k opravdovému občanskému zrovnoprávnení Židů udělal osvícenský absolutismus ve druhé polovině 18. století, dále k tomu na našem území přispěly ústavní změny v šedesátých letech 19. století. V té době se Židé rozdělili na stoupence asimilace, etnického a částečně i náboženského splynutí s většinovým obyvatelstvem, a sionísty, kteří v duchu soudobého liberálního nacionalismu chtěli budovat židovský národ a stát. Ke katastrofálnímu návratu pronásledování došlo od konce třicátých let 20. století v Německu a na Německem obsazených územích. Lze říci, že až společné pronásledování křesťanů a Židů, zejména genocida Židů organizovaná německým nacismem a pronásledování křesťanů v době občanské války v Rusku v letech 1917-1921 a pak stalinskými a poststalinskými režimy, přispělo k jejich smíření a k hledání možností spolupráce. Křesťané různých vyznám vyslovili již vícekrát politování nejen nad údajně rasovým antisemitismem, ale i nad tím, co se podnikalo proti Židům jménem křesťanství. Katolická církev to učinila zejména prohlášením koncilu o vztahu církve k mimokřesťanským náboženstvím. Hledají se společné kořeny a obě strany se učí respektovat své odlišné názory a praktiky, ba dokonce je vítat jako obohacení. V různých křesťanských církvích však zůstávají a projevují se obvykle pod různými záminkami výrazně anti-judaistické skupiny. Někteří Židé připisují náboženský význam vytvoření Státu Izrael po druhé světové válce, i když sionismus, hnutí, které k tomu směřovalo, neměl náboženský ráz. Obnova státu na části původního území se chápe případně jako počátek návratu Židů do zaslíbené země. Někteří křesťané pěstují jako projev špatného svědomí křesťanský sionismus. Jiní se solidarizují s pronásledovanými Židy ale jsou kritičtí k politice Státu Izrael k Palestincům.151 ROB Židovské mystické směry fllliflj Kabala Židovské mystické směry jsou v jistém napětí k talmudskčmu judaismu, i když jej nemohou zcela zavrhnout. Kabala (z hebrejského výrazu pro přijetí, chápe se jako přijatá a dál odevzdaná tradice) se odlišuje od oficiálního směru výkladem Bible i náboženskou praxí. Podstatou kabaly152 je intenzivní víra v nepřerušovaný vzájemný vztah mezi Bohem jako nekonečným 100 zdrojem síly a moudrosti ve světě nahoře a člověkem v konečném světě dole.153 Opírá se především o mystické spisy Sefer jecira a Zohar. Vykládá bibli tak, že v ní vyhledává tajnou moudrost. Opírá se přitom o číselné hodnoty písmen (gemaťrie). Na Bibli založený personaíistický teismus nahrazuje nebo doplňuje přesvědčením, že počátkem všeho je Ejn-Sof, Nekonečno. Výrony svěda božského Nekonečna, sefíry, tím slabší, čím jsou dále od zdroje, v odstupňovaných duchových a hmotných světech jsou cestou tvoření, osvěcování a žehnání směřující od božského k lidskému i cestou mysli k Nekonečnu. Duchovními praktikami zvanými tikkun, totiž různými rity, modlitbami a meditacemi, chce praktikující kabalista znovuuvést řád do rozvráceného světa. Kabala podle mínění některých současných autorů nemusí být vždy doprovázena mystickou praxí, tedy osobní duchovní zkušeností, a může jít o doktrínu alternativní (či komplementární) k doktríně oficiální. Chasidské hnutí Chasidismus byl či snad ještě je hnutím lidové zbožnosti s mystickými kořeny blízkými kabale. Proti spíše moralistickému a právnímu pojetí tradičního židovství stavěl zbožný cit, radost ze služby Bohu a lásku k bližním. Nezanedbávalo se ale ani studium. Zakladatelem byl Ba'al Sem Tov (1700-1760). Hnutí bylo nejvíce rozšířeno ve východní Evropě. Jeho představiteli byli místní charismatičtí duchovní vůdcové, cadikové. Jejich poslání bývalo předáváno v rodinné linii. Nesouhlas mezi chasidy a jejich židovskými odpůrci (mitnagdim) vedl i k závažnějším konfliktům. Chasidská moudrost je koncentrována v Často paradoxních historkách, které sbíral a publikoval především filosof Martin Buber a v Cechách Jiří Langer.154 Chasidé byli těžce postiženi nacistickou okupací východní Evropy. Některým se podařUo zachránit se emigrací na území dnešního Izraele a Palestiny nebo do Spojených států amerických. Po druhé světové válce se stah součástí ultraortodoxního judaismu. Hnutí bývalých lubavičských chasidů Chabad, nebo aspoň jeho část, pokládá sedmého z dosavadních vůdců Menachema Mendela Schneersona (1902-1994) za Mesiáše a mají za to, že žije ve skrytosti. Pokládají za svůj úkol osvětu a vzdělávání Židů v diaspoře. 101 Současné uspořádání židovského náboženského společenství Novodobý judaismus netvoří vyhraněnou náboženskou organizaci. Jednotlivé obce jsou autonomní. Pouze v oblasti učitelské a soudní pravomoci je jistá centralizace. Dva hlavní židovské směry, Aškenázové a Sefardi, mají v Jeruzalémě nejvyšší odborné autority v oblasti zákona, vrchní rabi-náty. Další skupiny však nepokládají jejich výroky ve všem za zavazující. V jednotlivých zemích se obce sdružují územně, ale též podle původu a zaměření. Synagogální obec vede volený výbor v čele s předsedou. Vedení bohoslužeb je dnes svěřeno chazanům (kantorům), kteří vynikají zpěvem. Šaliach úbbur, vyslanec obce, vede tradičně bohoslužbu podle Siduru, modlitební a bohoslužebné knihy a podle kalendáře. Role 2pěváka a vedoucího bohoslužby splývá. Roli může zastávat v tradičním judaismu kterýkoli muž, v některých reformních obcích je to profesionální poslání svěřované mužům i ženám. V obci a ve sdružení obcí slouží obvykle rabín. Název funkce je odvozen od hebrejského rabbi - veliký, vynikající (rozumí se v nauce). Je ordinován a oba přijímán k tomu, aby závazně vykládal Tóru a vykonával náboženskou soudní pravomoc. K jeho úkolům také patří kázání, vyučování a duchovní péče (poradenství). Knězi {kohanim) mají být potomky Árona, Mojžíšova bratra. Po zničení Chrámu a zániku obětního kultu jsou vázáni některými předpisy a zbyly jim jen některé úkony, například kněžské žehnání. Jednotlivé obce se hlásí k různým náboženským směrům. Podstatou židovské ortodoxie není především věrnost oficiální věrouce, která vlastně tradičně neexistuje, nýbrž důsledné dodržování všech předpisů a zvyků. Existují desítky ortodoxních směrů od moderní ortodoxie po chabadniky. Liší se v mnoha bodech, mimo jiné i ve vztahu ke Státu Izrael. V diaspoře se zformovala reformní hnutí. Konzervativní judaismus je možno chápat jako jistý kompromis mezi ortodoxií a nepříznivými okolnostmi mimo Izrael. Někteří jdou v reformě dál a vytvářejí liberální (spíše v Evropě) či progresivní obce a názorové směry. Jim podobní jsou i rekonstrukcionisté (spíše v USA).155 102 fflÉÉ Víra a náboženská praxe judaismu Jádrem židovské víry je přesvědčení, že je jediný Bůh, Jahve, stvořitel a Pán všeho. Jemu jedinému se má vzdávat úcta. On se na začátku dějin zavázal lidem žehnat, přijmou-li mravní pravidla. Výrazem tohoto spojení všech lidí s Bohem je smlouva, již Hospodin uzavřel po potopě světa s praotcem Noemem, jemuž umožnil zachránit se v arše před potopou, a jejíž pravidla jsou uvedena v Talmudu. Později si Bůh povolal praotce Abraháma a jemu přislíbil, že z něj vzejde velký národ. Od Abraháma a jeho potomků Izáka a Jákoba se odvíjejí dějiny hebrejského etnika, které se později stane kmenovým svazem a duchovním společenstvím, Izraelem. Judaismus je vírou povýtce dějinnou. Izraelité se spojili s Hospodinem smlouvou, která jim ukládá náročnější pravidla, než platí pro jiné národy, a zároveň je staví do role povolaného lidu. To se někdy chápe jako vyvolení v etnickém smyslu, ale často slyšíme, že jde o univerzalistické poslání ve prospěch celého lidstva, ba i všeho tvorstva. Významnou roh v tomto náboženství hrají proroci, jakožto Boží mluvčí. Judaismus je alespoň ve svých biblických základech profétickým náboženstvím, a to i v tom smyslu, že se snaží ovlivňovat veřejný život mravními požadavky vyplývajícími z poznané Boží vůle. Judaismus je nepochybně náboženstvím obráceným do budoucnosti. Očekávání je soustředěno na symbolickou postavu, která nabývá v různých biblických knihách různou podobu a roh. Nejčastěji je symbolem naděje Mesiáš, Pomazaný Boží, spravedlivý panovník, který vyvede Boží lid z pronásledování a utrpení a vrátí mu zaslíbenou zemi. Nastolí věk všeobecného míru a přispěje k obrodě celého lidstva. Očekávaná postava má také podobu zástupně trpícího Božího služebníka podle Izaiášových proroctví {zejména kapitoly 50—53), nebo Syna člověka podle knihy Daniel. K židovské víře patří také přesvědčení o vzkříšení mrtvých a posledním soudu. Třináct článků víry, dnes uváděných v Siduru bylo formulováno až Maimonidem (1135-1204).156 Mravnost Mravnost, jak ji ukládá svým stoupencům židovské náboženství, má co dělat se vztahy k Bohu a lidem. Protože člověka před Bohem se týkají i rituální čistota, různé svátky, rodinné nebo synagogální obřady a zvyky, je těžké odlišit etickou a náboženskou rovinu. Základy morálky stanovuje 103 Tóra, Boží zákon, který jc rozpracován mudrci a učenci {tanaimy amora-itrí) především v podobě talmudské a pozdější halachy. Jeho látka je katalogizována do stovek konkrétních přesně stanovených příkazů a zákazů. Navzdory běžnému kritickému mínění je třeba říci, že nejde nebo aspoň nemusí jít o autoritářskou, svazující morálku. Neortodoxní vykladač judais-tické duchovní a kulturní tradice Erich Fromm ukazuje, že jde o mravnost založenou na lidské důstojnosti a svobodě.157 ixIIH Bohoslužba Bohoslužebný život zbožné židovské rodiny a židovské náboženské obce je určován rytmem kalendáře s lunárními měsíci a se svátky odvozenými od biblických i pozdějších událostí, Z významných liturgických dnů připomeneme Roš ba-šana (Nový rok), Jom kipur (Den smíření), Sukot (svátek stanů), Simchat Tom (Radost z Tóry), Pesacb (Velikonoce), Chanuka a Purim.^^ Bohoslužba v synagoze v různých dobách doplňovala nebo nahrazovala obětní kult a jiné prvky chrámové bohoslužby. Musí se k ní sejít minjan, u ortodoxních Židů deset dospělých mužů, v jiných směrech se dnes obvykle počítají do minjanu i ženy. Kostru denní liturgie tvoří ranní, odpolední a večerní modlitba, Synagogální bohoslužba obsahuje ustálené modlitby biblického původu a umělé skladby z různých dob, Čtení z bible (z Tóry, z proroků, ze svátečních svitků), kázání a různé obřady (omývání, intro-nizace Tóry troubení na sófar aj.). Známým domácím ritem je pesachová hostina beránka. Různé skupiny Židů mají vlastní nosach (rituál).15' Vztah judaismu k jiným náboženstvím Židé mají nejbhze k ostatním dvěma monoteistickým profétickým náboženstvím západní části lidstva, k islámu a ke křesťanství. Situace arabského obyvatelstva po židovském osídlení Palestiny a po vzniku Státu Izrael (zneužitá mocnostmi k pohtickým tahům) však značné znesnadnila dialog judaismu s islámem, k němuž se hlásí značná většina izraelských Arabů a Palestinců. Na obou stranách jsou ale tolerantní lidé, kteří hledají východisko v humanitární a politické sféře a tím otevírají možnosti dialogu mezi těmito dvěma náboženstvími. Dnešní dialog judaismu s křesťanstvím,160 jehož přímluvci z židovské strany byli či jsou především Martin Buber, Pinchas Lapide a poněkud opa- 104 trneji Emanuel Lévinas,161 se rozvíjí pomalu a je zatížen dřívějším nepřátelstvím, jež následkem minoritního postavem Židů v evropských zemích dopadalo, jak jsme již uvedli, především na Židy. Křesťané různých vyznám zapojení v dialogu vědí o potřebě překonat doznívající nábožensky motivovaný antijudaismus a angažovat se proti občas propukajícímu „rasovému" antisemitismu. Mezinárodně Činným hnutím pěstujícím korektní vztahy mezi křesťanstvím a judaismem je International Council of Christians and Jews (Mezinárodní rada křesťanů a Židů) s desítkami Členských organizací z různých zemí. Někde se přidružili jako další partner k těmto společným aktivitám i muslimové. V Česku tuto iniciativu zastupuje Společnost křesťanů a Židů (SKŽ) vydávající velmi zajímavé periodikum pod skromným názvem Zpravodaj SKŽ, i když dnes daleko přesahuje charakter zpravodaje či věstníku. Židovské dějiny sahají čtyři tisíce let zpět do minulosti, a pokud nepočítáme hinduismus, činí z judaismu nejstarší monoteistické náboženství na světě. Ačkoli byl v roce 1948 vytvořen Stát Izrael, jenom asi dvacet pět procent světového židovstva se sem vrátilo žít. Největší židovskou populaci najdeme v USA, kde žije třicet procent všech Židů. Židé věří, že jsou vyvoleným božím národem a že jim v božích záměrech připadá zvláštní úloha. Pokud máte židovskou matku, narodíte se automaticky do této víry, i když mnoho Židů už dnes neprovádí staré tradiční náboženské praktiky. Klíčovou složkou židovství je podílet se na určitém způsobu života - svátcích, potravinových předpisech a obřadech - třebaže náboženskou víru, kterou jsou podloženy, všichni nesdílejí. [eden z prvků židovského pohledu na svět si zaslouží /.vlastní pozornost: zřetel k tělesné, materiální složce existence. Neschovávej se při žádné činnosti za myšlenku ,je to moje záležitosť. Je to tvoje záležitost, ale také moje a obce. Zanedbávat nemůžeme ani širší svět. Ostré světlo dopadá na Židy. Je to veliká zodpovědnost — být Židem; a neunikneš jí, ani když se rozhodneš ji ignorovat. židovský vůdce c. g. montefiore JUDAISMUS Obsah Počátky 40 Holocaust 42 Písma 44 Synagoga 46 Sabat 48 Židovský domov 50 Modlitba 52 Obřízka a dospělost 54 Sňatek a smrt 56 Židovský rok 58 Pesach 60 Typy judaismu 62 Judaismus dnes 64 39 Počátky Judaismus považuje za otce národa Abrahama a za toho, kdo dal tvar a formu jeho náboženské víře, Mojžíše. Mojžíš vyvedl nově zrozený národ z egyptského otroctví až na okraj Zaslíbené země. Židovské dějiny začínají Abrahamem, kcerý uslyšel výzvu Boha, aby se usadil v kenaanské zemi. Abrahamovu vnukovi Jákobovi slíbil Bůh mnoho synů a podle dvanácti jeho mužských potomků dostaly jméno izraelské kmeny. Slovo ,Ziď pochází z názvu nej mocnějšího izraelského kmene Judy. Mojžíš Když Bůh povolal Mojžíše, prožívali Izraelité období otroctví v rukou Egypťanů. Mojžíš uslyšel, jak k němu hovoří boží hlas z hořícího keře, který oheň nestrávil, a na jeho Byl Izrael stvořen pro Zákon, nebo Zákon pro Izrael? Určitě Zákon pro Izrael, Jestliže pak Zákon, který byl stvořen pro Izrael, vytrvá navždy, oč spíš vytrvá Izrael, který byl stvořen zásluhou Zákona. eccij-siastes rabba příkaz se vydal za egyptským faraónem a požadoval, aby Izraelité byli propuštěni na svobodu. Teprve když Bůh postihl Egypťany deseti ranami, byl jeho požadavek splněn. Izraelité pak strávili čtyřicet let nomádským putováním, než dorazili do své Zaslíbené země. V průběhu této cesty — exodu -dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaji Desatero přikázání. Židé dostali také jiné zákony, týkající se všech aspektů jejich osobního i společenského života, a tyto zákony řídí životy ortodoxních židů dodnes. Soudcové a králové Když se Izraelité usadili v Zaslíbené zemi Kenaanu (později známé jako Palestina), ustanovili řadu soudců včetně Gideona a Samsona, aby jim vládli, než přešli ke královskému násmpnictví. Prvním králem byl Saul, jehož vystřídal David a potom Davidův syn Šalomoun. Nejmilovanějším izraelským králem byl David; složil mnoho žalmů židovského Při každoročním svátku Pesachu, který připomíná exodus Židů z otroctví, je na památku každé i deseti ran ukápnuta jedna kapka vina. Každému lo připomene, že zatímco ony rány přinesly Židům svobodu, přinesly také Egypťanům utrpěni, takže radost musí tlumit smutek, Veliký, ale sotva byl úkol splněn Z - dlouho po Herodově smrti - o zbořili Chrám definitivně v roce Sedmi ramenný svícen neboli menora, symbol dnešního Státu lirael. Ilustrace k Svátku světel Chanuka ! Hagady, která vypráví píiběh o exodu. Tanachu. Šalomoun postavil v Jeruzalémě Chrám, jehož krása se stala ve starověkém světě legendou. Po Šalomounovi však řada špatných i průměrných králů srazila národ na kolena. Izrael byl rozdělen a jeho severní polovina nakonec padla v roce 721 př. n. 1. za oběť Asyřanům a jižní roku 586 př. n. t. Babyloňanům. Veliké množství Židů bylo odvlečeno do vyhnanství. Chrám Chrám byl zničen a v letech, která následovala, dvakrát znovu postaven. Nejdůkladnější přestavbu inicioval Herodes 70 n. 1. Římané. Nikdy už nebyl znovu postaven a to jediné, co zbylo z této stavby, je Západní zeď v Jeruzalémě. Těžiště židovské víry se přesunulo ze zápalných obětí v Chrámu na Tóru, rabíny střežící židovskou tradici a synagogu jako místo učení a bohoslužeb. Tato situace trvá až do dnešní doby. Izraelští a judští proroci patří k nej úžasnějším historickým osobnostem. Uprostřed mravní pouště, v níž se nacházeli, dokázali vyslovit poselství, které svět už nikdy nemohl zapomenout. Vyšli z nejrůznějších vrstev. Někteří byli vysoce vzdělaní, jiní tak prostí a přirození jako krajina, v níž vyrostli. Jedno však bylo všem společné: přesvědčení, že každá bytost — ze samotného faktu své lidskosti - je dítětem Božím a požívá tudíž práv, které musí respektovat i králové. G 40 41 Holocaust Po celou historii si Židy vybírali utlačovatelé za terč své nenávisti a násilí. Antisemitismus dosáhl svého vrcholu v holocaustu 20. století, kdy nacisté povraždili šest milionů židovských mužů, žen a dětí. Žádný národ v dějinách ještě netrpěl tak jako Židé v Evropě ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Věky antisemitské otravy explodovaly v nejotresnější příklad genocidy v lidské historii. Za pouhých šest let, mezi roky 1939 a 1945, byly miliony Evropanů zabity jenom proto, že byli Židé. Koncentrační tábory Krveprolirí v německých koncentračních táborech druhé světové války bylo tak strašné, že dostalo název holocaust, což znamená ,zápalná oběť', i když Židé dávají přednost označení ío'a s významem ,zničeni". Po celé Evropě okupované nacisty byli Židé shromažďováni v ohromných počtech a posíláni Památník Jad Vašem v Jeruzalémě, živá připomínka holocaustu. Nacisté zavraždili asi třetinu všech Židů. Na konci holocaustu zůstalo na celém světě pouhých jedenáct a půl milionu Židů. Čtvrt milionu z nich žilo v uprchlických táborech v Evropě a více než jedenáct milionů nemělo vlast. Asi šest set padesát lisic jich odešlo žít do nového Státu Izrael, když byl v roce 1948 vytvořen. Psal jsem a mluvil jako člověk, který miluje svou vlast; jako presvedčený a verejný oponent Hitlera a nacistů už od začátku... jako člověk, který se děsí krutosti a barbarství, jaké prováděli Hitler a jeho stoupenci už tak dlouho; a jako člověk, který hluboce věří v ideály svobody a spravedlnosti, na jejichž obranu šla Velká Británie do války. biskup george bell, zasadni odpůrce hitlera do koncentračních ráborů k usmrcení plynem. Takových táborů bylo dvacet osm a jejich jména se stala všeobecným symbolem nelidskosti lidstva vůči lidstvu - mimo jiné Dachau, Buchenwald, Osvětim a Belsen. V samotné Osvětimi bylo kolem roku 1944 popraveno denně víc než šest tisíc Židů. Holocaust — zhodnocení Nacisté tvrdili, že Židé představují všechno, co ohrožuje budoucnost německého národa. Ačkoli Židé zaujímali v Německu mnoho mocenských postavení a byli velmi úspěšní v podnikání, říkalo se o nich, že jim nezáleží na budoucnosti země. Jsou prý při konfliktu zájmů mezi náboženstvím a státem věrni hlavně Bohu a ne státu, jak požadovali nacisté. Navíc byli Židé považováni za hrozbu rasové čistotě, které se snažil Adolf Hitler dosáhnout v německém národě. Teprve když válka skončila, dozvěděl se svět a také samotní Židé plnou pravdu o tom, co se stalo. Židovská komunita, zpočátku příliš otřesená, než aby byla schopna nějak reagovat, se začala starar o to, aby svět nesměl nikdy zapomenout. Byly určeny vzpomínkové dny, sepsány speciální modlitby a nedotčené koncentrační tábory zpřístupněny veřejnosti. V Jeruzalémě postavili Izraelci speciální památník Jad Vašem. Tento název znamená ,místo a jméno' a je to holá místnost osvětlená jedinou svící se jmény všech dvaceti osmi koncentračních táborů napsanými na podlaze. Jad Vašem má také stromovou alej nazvanou ,Ulice spravedlivých', kde každý strom představuje jednoho nežidovského člověka, který za holocaustu pomohl zachránit židovský život. 42 43 Písma U zbožných židů zaujímá ústřední místo Tanach. Je sepsán v hebrejštině a má stejně jako křesťanský Starý zákon třicet devět knih, ale jsou uspořádány v odlišném pořadí. ranách se sldádá ze tří částí: Zákona Čili Tóry, Proroků neboli Nevi'im a Spisů, zvaných též Ktuvim. Tóra Tóru přirovnávají židé často k plánu vesmíru — existovala už před stvořením a před lidstvem. ,Tóra' znamená ,zákon' či ,učeni" a označuje souhrn všeho, co lze vědět o Bohu a jeho vztahu ke stvořenému světu. V užším slova smyslu je to však pět Mojžíšových knih - Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium — tvořící začátek Bible. Spolu s dnem sabatu je Tóra oslavována jako nej větší dar Boha židovskému národu. Významnou složkou židovských bohoslužeb je hlasité předčítání částí Tóry. Pasáže ze Sefer Tóry čili svitku Tóry se čtou ráno i odpoledne o sabatu, o svátečních jitrech a v pondělí a úterý ráno. Je považováno za velikou poctu, dostupnou jen mužům ortodoxní tradice, být vyzván k veřejnému předčítání z Tóry. Zvolená osoba sleduje Učil jsi svůj lid Tóře a přikázáním, poučoval jsi jej o jeho zákonech a soudech, náš Bože. Ať už uleháme nebo bdíme, vždy budeme přemyslet o tvých rozhodnutích a hovořit o nich a radovat se z Tóry a jejích přikázáni, je to tvoje Tóra, co nás podpírá po celý život; o jejím učení budeme meditovat ve dne v noci. židovská modlitební kniha pasáž v hebrejštině s použitím jada - ukazovátka. Proroci V židovské tradici je osm knih pojmenovaných po prorocích. První čtyři - Jozue, Soudců, První a Druhá Samuelova a První a Druhá královská -jsou zpravidla shrnovány pod označením Raní proroci a jsou to knihy historické. O zbývajících čtyřech se hovoří jako o Pozdějších prorocích; jsou to knihy Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Dvanáct malých proroků, považované za jedinou Svítek a /ad připravené k bohoslužbě. knihu. Pozdější proroky tvoří většinou soubory proslovů pronesených proroky, jejichž jména nesou jednotlivé knihy, a sebraných jejich žáky. Předepsaný výběr z prorockých knih se předčítá v synagoze o sabatech, svátcích a postních dnech. Talmud Po staletí uchovávalo židovské společenství obrovské množství soudů a názorů, řídících každodenní náboženské, společenské i osobní chování, jejich ústním předáváním. Asi v roce 200 n. 1. byly shromážděny v dokumentu zvaném Mišna. Brzy se objevily diskuse i o samotné Mišne a tento nový materiál byl sebrán a vytvořil Gemaru, komentář k Mišně. Mišna a Gemara tvoří společně Talmud. Už po staletí má Talmud značný vliv na /působ, jakým židé prožívají své životy. Spisy Spisům, třetí součásti Tanachu, se přisuzuje menší hodnota než ostatním dvěma, ačkoli obsahují i žalmy pravidelně používané při synagogálních posvátných bohoslužbách. Spisy bývají často předčítány v synagoze o svátcích. Židé tvrdí, že jednou z nejlepších cest k poznání je ponořit se do historie, jež zřetelně popisuje činy a slova Boží. 44 45 Synagoga Synagoga ukazuje veřejný rozměr víry a hned po domovu je ústředním bodem židovského náboženského života. Většina klíčových rituálů se však koná doma a zdůrazňuje osobní stránku víry. Za babylonského vyhnanství v šestém století př. n. 1. nemohli už židé navštěvovat jeruzalémský Chrám, a tak se scházeli v synagogách, aby tu studovali a modlili se. Mnoho synagogálních rituálů bylo založeno na chrámových a bohoslužby odrážely chrámové oběti. Když v roce 70 n. 1. Římané zničili Chrám, nikdy už nebyl znovu postaven a židovský náboženský život se místo toho soustředil v synagoze. Svatostánek a jeho svitky Ústředním bodem každé synagogy je svatostánek, stojící před zdí obrácenou směrem k Jeruzalému. Tímto svatostánkem je otevřený Synagoga je místo učení, shromažďování, modlitby a bohoslužeb -úplné středisko židovské komunity. Než může být v ortodoxních synagogách zahájena modlitba, musí být přítomno minimálně deset mužů - minjan. Synagoga z počátku 19. stol o li na okraji Jeruzaléma, výklenek zakrytý těžkým závěsem. Připomíná věřícím .vnitřní svatyni' starého Chrámu. Tam byla chována původní schrána - Archa úmluvy. Obsahovala kamenné tabule, na nichž bylo napsáno Desatero přikázání. Podobně i svatostánek v synagoze obsahuje svitky Tóry — Sefer Tóru. Každý z těchto svitků byl opsán ručne z hebrejské Tóry a je opatřen dvěma dřevěnými válci (stromy života). Mají stříbrné hlavice a na koruně zvonečky, aby reprezentovaly boží svrchovanost, a jsou zabaleny do sametu s destičkou, která představuje náprsník velekněze z dob Chrámu. Když pódium a věčné světlo Předčítací pult stojí v synagoze na pódiu zvaném bima a odtud se předčítá Tóra. Tradí&ě je bima umístěna uprostřed synagogy, ale v progresivních synagogách se nachází před svatostánkem. To znamená, že ten, kdo vede hohoslužbu, se modlí buď tváří k svatostánku (u ortodoxních), nebo tváří k lidem (n progresivních), ,Věčné světlo' neboli ner tamid hoří nad svatostánkem jako symbol věčné přítomnosti Boha u jeho lidu i jako připomínka scdmiramenného svícnu, který byl ve starém Chrámu vždy rozsvícený. Dvě kamenné tabule nablízku na zdi představují Desatero přikázání. Synagoga je svatyně Izraele. Zrodila se z touhy Izraele po živoucím Bohu. Pro Izrael byla vždy za jeho nekonečného putování viditelným znakem přítomnosti Boha uprostřed lidu. Vyzařuje z ní krása, která je krásou svatosti, a vždy zaujímala vysoké místo jako bojovník za spravedlnost a bratrství a mír. Je to ncjvěťsídar Izraele světu. kniha společných modliteb je už svitek příliš starý, než aby se dal ještě používat, nezničí ho, nýbrž pohřbí jako lidskou bytost. Při synagogální bohoslužbě se svitek vyjme ze svatostánku. Když se s ním přechází, všichni vstanou na znamení úcty k ústřednímu místu, které zaujímá Tóra v židovském životě. Za velikou čest se považuje být vyzván k otevření a zavření svatostánku a k předčítání ze Sefer Tóry o sabatové bohoslužbě. 46 47 Sabat Podle Tóry dokončil Bůh své stvořitelské dílo po šesti dnech a sedmého dne odpočíval. Sabat či sabat se proto stal pro všechny židy dnem odpočinku a jeho dodržování je zahrnuto i v Desateru přikázání. Havdala Sabat končí symbolickým obřadem zvaným Havdala ve významu .oddělení'. Nejmladší člen rodiny uhasí rozsvícenou svíci vínem a matka nebo otec podají všem dokola k přičichnutí krabici s kořením, často ve tvaru věže. Všem ro připomene sladkost sabatu, který se chýlí ke konci. Obřad vyznačuje také rozdíl mezi sabatem a nadcházejícím týdnem. Sabat je každotýdenní den i odpočinek po práci je tvůrčím klidu, který začíná při božím aktem, pátečním západu slunce a trvá ♦ Po židovském exodu až do sobotní noci. Židovská z egyptského otroctví podnítil písma udávají dva důvody, proč Bůh Izraelity k dodržování musí židé bedlivě střežit čistotu tohoto dne: ♦ Samotný Bůh poté, co stvořil svět, sedmého dne odpočíval. Rabíni raných dob vytvořili krásnou představu, že Daleko víc, než Izrael drží sabat, drží sabat Izrael. ahad ha'am sabatu, aby mel každý včetně otroků a zvířat den, kdy je zakázána veškerá práce. Oslava sabatu Sabat je ústřední slavností v židovském životě. Každý týden Podle starých rabínských zákonů nesmi být o sabatu nic vyneseno ven z domova. Někdy se však židé vyhnou tomuto problému tím, že prohlásí za domov celé město, pokud je obehnáno hradbou nebo plotem. Takovým městem je napřiklad Jeruzalém. Vedle Tóry pohlížejí židé na sabat jako na největší dar ad Boha. připomíná veškerému židovstvu, že život stvořil Bůh a že uzavřel se svým lidem smlouvu. Sabat poskytuje den volna pro studium Tóry, modlitby a bohoslužby. Tradiční židovský zákon, pocházející od rabínů starých dob, zakazuje v tento den jakoukoli práci a 'zbožní židé to interpretují i jako zákaz veškeré obchodní činnosti, domácích prací a používání dopravních prostředků, elektřiny, a dokonce i telefonu. Doma zapálí matka s dětmi předtím, než začne sabat, alespoň dvě svíce. Matka se pak pomodlí za blaho svého manžela a celé své rodiny. Matčino tradiční mávání rukou před svíčkami symbolizuje pravděpodobně privolávaní sabatového duchovního světla do domu. Nato požehná své rodině otec. Pak následuje slavnostní jídlo sjednocující celou rodinu a večeři zakončí zpěv speciálních písní a modlitba. O sabatovém ránu jde celá rodina do synagogy. Při bohoslužbě je povoláno sedm osob k bime, aby sledovali předčitatele, který čte předepsanou pasáž Tóry a pronáší modlitbu díkůvzdání Bohu za dar tohoto jedinečného dne. Jiná osoba pale přečte pasáž z Proroků. Bohoslužbu zakončí kázání založené na Tóře. Skutečnost, že rabíni dokázali udržet judaismus živý po dvě tisíciletí trvání diaspory, patří mezi úžasné divy dějin. Judaismus je národní víra. Jedním z jeho příznačných rysů je tudíž víra v národ, ve význam poslání, které Židé plnili a budou nadále plnit v lidských dějinách. 48 49 Židovský domov Hlavním ohniskem židovského života je spíše domov než synagoga. Dům je považován za posvátný prostor a oslavy nejednoho svátku včetně Pesachu jsou soustředěny většinou v domácnosti. Židovský domov není jenom místem, kde se bydlí, ale také domem, do něhož byl pozván Bůh. Židovský domov poznáte na první pohled -zvenčí i zevnitř. Mezuza Tóra požaduje, aby k horní třetině všech dveřních sloupků v domě s výjimkou toalety, koupelny a garáže byl připevněn malý kousek pergamenového svitku ve schránce, takzvaná mezuza. Obsahuje slova Šemy (Deuteronomium 6:4-9). Když ortodoxní žid vstupuje do domu nebo z něho odchází, políbí si špičky prstů a pak se jimi dotkne mezuzy, aby dal najevo svou lásku k Bohu a Tóře. Potravinové předpisy Jídla jsou ve většině židovských domovů založena na předpisech týkajících se potravy neboli Žid se vždy, když vstupuje do místnosti nebo ji opouští, dotkne mezuzy. Ta obsahuje Seinu a je viditelným znakem židovského domova. kašrutu. Ty pocházejí ze zákonů, které obdržel na hoře Sinaji Mojžíš, a jsou zaznamenány v úvodní knize Tanachu. Stanoví, že je koler jíst veškerou zeleninu, ovoce, zrní a ořechy i maso zvířat, která jednak přežvykují a jednak mají rozpolcená kopyta, pokud bylo jídlo připraveno ve shodě s pravidly Šchity. Maso a mléčné výrobky se musí připravovat odděleně jedny od druhých v nádobách, vyhrazených jedině pro tento účel. V biblických dobách udržovaly takové zákony jedinečnost židovstva a bránily tomu, aby se příliš družilo s jinými národy. Dodržování kašrutu pomáhá ještě dnes uchovávat výraznou židovskou identitu. Podněcuje sebekázeň a poslušnost božím zákonům -i když důvod této poslušnosti nemusí být bezprostředně zjevný. K sabatovému jídlu se každý týden snaži shromáždil celá todina, Krájení chaly, bílého kvaéeného bochniku chleba, p/l sabatovém jídle. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duši a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. šema: deuteronomium 6:4-9 Židovský domov je tedy speciální místo. Židovská tradice klade silný důraz na to, že je významným aktem laskavosti a lásky poskytovat pohostinství, potravu a střechu nad hlavou příbuzným, přátelům i cizincům, zejména těm, kdo jsou uprostřed nebo na konci cesty. Obzvlášť významnou micvou (dobrým skutkem) je nabídnout sabatové jídlo lidem, kteří by jinak nemohli oslavit tento svatý den vhodným způsobem. 50 51 Modlitba Modlitba je pro každého zbožného žida tou nejdůležitejŠí činností. Je identifikována jako micva, povinnost či příkaz, a to taková, kterou musí každý žid dodržovat jako součást svého závazku věrnosti smlouvě, uzavřené Bohem s jeho předky. Vtradičních židovských synagogách se konají denně tři bohoslužby - ráno, odpoledne a večer - podle příkladu Abrahama, který se modlil časně ráno, Izáka, který ustal v práci, aby se pomodlil odpoledne, a Jákoba, jenž děkoval večer Bohu za jeho požehnání. Ortodoxní židé scházející se v synagoze k modlitbě musí vytvořit minjan — kvorum deseti dospělých mužů — ale toto pravidlo bylo v reformních a progresivních synagogách zrušeno. Symboly modlitby Hlavním rysem židovské modlitby je hodnota přisuzovaná různým symbolům. Obzvlášť významné jsou tři: ♦ Talitje plášť, do něhož se žid zahalí při modlitbě. Tento oděv má ve shodě s instrukcemi, obsaženými v knize Numeri 15:37-41, připevněny ke každému ze svých čtyř cípů třásně. Muži nosí taíit Veliká je svatost tfilin, neboť dokud jsou tfilin na hlavě a paži člověka, je pokorný a bohabojný a nepřitahuje ho lehkovážnost a plané mluvení a nechová špatné myšlenky, nýbrž zaměřuje své srdce na slova pravdy a spravedlnosti. Proto nechť se člověk snaží mít je na sobě celý den... I když by měly být nošeny po celý den, je velikou povinnosti mít je na sobě při modlitbě. MOŠEMAIMONtDES, 2IDOVSKÝ FILOZOF 12. století přehozený přes záda jenom při ranní modlitbě. ♦ Fylaktéria neboli tfilin jsou hranaté kožené krabičky se čtyřmi pasážemi z písma, které se přivazují k hlavě a levé paži a stejně jako talitse nosí při ranní modlitbě. O sabatu a svátcích se tfilin nepoužívají. V progresivních synagogách nosí často talit a tfilin právě tak ženy jako muži, ale v ortodoxních nikoli. Muž s modlitebním ilcm čili tatilem ,i fylaktériemi neboli Itilin při modlitbě. Fllaktéria jsou ■ <:-.v.;\ na čele a levé paži a obsahují verše z Písma. Židovské modlitby Sidurje židovská modlitební kniha. Nejdůležitějšími židovskými modlitbami jsou Sema (Deuteronomium 6:4-9), která je nejbližší tomu, co bychom mohli označit za židovské vyznání víry, Amida, osmnáct požehnání tvořících jádro židovské bohoslužby, Aleinu, která velebí Boha a modlí se za Izrael a za svět, a Kadiš, modlitba za svatost, často pronášená v době smutku za zemřelé. ♦ Jarmulka je čepička, kterou nosí židovští muži. Věří se, že studovat nebo se modlit s obnaženou hlavou je projevem velké neúcty vůči Bohu. Ti nejposlušnější nosí jarmulku stále, kdežto většina jenom při modlitbách. 52 53 Obřízka a dospělost Obřad obřízky sdílejí židé s muslimy, i když ji provádějí z velice rozdílných důvodů. Populární obřad k dosažení dospělosti bar micvct je poměrně moderní a označuje přechod z dětského do mužského věku. Obřízka čili brk mila dítěte mužského rodu osmý den po narození je nejstarším židovským zvykem prováděným dodnes. Bůh jej uložil Abrahamovi jako ,znamení smlouvy', kterou s ním uzavřel. Není to akt uvedení do židovské víry - tím je už narození ze židovské matky -nýbrž fyzické poznamenání dítěte, které se podílí na odvěké smlouvě s Bohem. Tradičně prováděl obřízku (odstranění předkožky na penisu) chlapcův otec, ale dnes to zpravidla obstarává cvičený židovský specialista neboli mohel v domově dítěte nebo v synagoze. Ortodoxní tradice vyžaduje, aby při provádění tohoto obřadu bylo přítomno deset mužů. Dítě přinese do shromáždění kmotra a předá je kmotrovi, ale matka se ve shodě s tradicí obřadu nezúčastňuje. Židovský chlapec slávi u Zapadni zdi v Jeruzalémě bar mřevu. Dívka oslavující bal mievu v reformní lynagoze. trvá židovská tradice na tom, že už je dost starý, aby plnil všechny své náboženské povinnosti. O prvním sabatu po svých třináctých narozeninách je chlapec, oděný v talitu a s tfilin, vyvolán, aby na bimě přečetl v hebrejštině předepsanou pasáž se Sefer Tóry. Potom už může být vybrán k předčítání Tóry kdykoli a tvořit součást minjanu, který dodává legitimitu každé veřejné modlitbě. Požehnán jsi. Pane, náš Bože, Duchu vládnoucí veškerenstvu, který jsi nám přikázal přistoupit ke smlouvě našeho otce Abrahama. otcovo požehnaní při obřízce Potom dostane chlapec jméno a na rty mu ukápnou kapku vína. Zbytek vypije otec. Rodina se modlí, aby chlapec vyrůstal v lásce k Bohu, studoval Tóru a prožil život plný dobrých skutků. Dosažení dospělosti Talmud radí, aby ,jakmile se dítě naučí mluvit, učil je otec Tóře'. Výuka zahrnuje vedle hebrejského jazyka také Semu a Desatero přikázání. Potom o třináctých narozeninách se z chlapce stane bar rnieva, ,syn přikázáni", a od této chvíle Bat chajil a bat micva V posledních letech dostaly dívky vychovávané v ortodoxních synagogách příležitost, aby se staly bat chajil — ,statečnými dcerami'. Obřad se koná kolem jejich dvanáctých narozenin. Reformní a progresivní synagogy mají však obřady, jež jsou mnohem bližší bar mievě. Říká se jim bat micva — ,dcera přikázáni". Po nich smí dívka předčítat pasáže z Tóry v hebrejštině, i když může místo toho číst pasáže z Proroků nebo Spisů. 54 55 Sňatek a smrt Židovský domácí život se soustřeďuje kolem posvátné povahy manželství a smrt je tu velmi nevítaným vetřelcem. Pokud jde o život po smrti, nemají židé příliš jasné představy. Židovská tradice považuje manželství za stav ideální pro každého. Ačkoli základním motivem pro manželství je vytvořit ideální prostředí pro děti, má také, řečeno slovy jednoho svatebního požehnání, ,dávat radost a štěstí, veselí a blaženost, potěchu a rozkoš, lásku, pokoj a přátelství' manželskému páru. Svatební obřad Svatební obřad je ve všech židovských tradicích v podstatě stejný. Svatbu v synagoze mohou však mít jenom židovský muž a židovská žena. Svatba se nesmí konat o sabatu či o jiném svátečním dnu. Obřad začíná podepsáním svatební smlouvy - ktuby -která stanoví mužovu zodpovědnost, ale neobsahuje žádné sliby ženy. Obřad se provádí venku pod svatebním baldachýnem chupou, symbolizujícím, že dvojice si společně zakládá domov. Novomanželé se při obřadu podělí o sklenici vína jako symbol společného údělu. t',i .valebnim ' miIu odvedou " xiimarúeíský im< do liché mulnosll, kde mu/o být ton/umouáno maniolslví, Teprve i».ii>m se může •nn.li tradiční inilabnl hostina. Pfliidovské i..iiw> sloji pár pod chupou, baldachýnem, »W»y tymbolízuje domov, jejž si •polu vytvoří. Nechť je velebena sláva Boha, nechť je povzneseno jeho veliké jméno ve světě, jehož stvoření je z jeho vůle. Nechať převládne jeho království v naší vlastni době, v našich vlastních životech i v životě všeho Izraele. Řekněme amen... Nechať tento zdroj míru sešle mír všem, kdo truchli, a utěší všechny, kdo jsou zarmouceni. Amen. modlitba kadíš Obřad zakončí ženich tím, že sklenici rozdrtí nohou, aby připomněl všem zničení jeruzalémského Chrámu v roce 70 n. I. Smrt Židé pohlížejí na život jako na dar od Boha a na smrt jako na smutný, ale nevyhnutelný závěr dobře prožitého života. Když se život jedince přiblíží ke svému konci, neočekává se od rabína, že bude přítomen, protože to je povinností chevry kadiši — skupiny mužů a žen, známých svou zbožností. Zůstávají u umírajícího až do konce a potom se postarají o to, aby mrtvola byla pohřbena - což je v židovské komunitě veliká čest. Tento dobrovolný akt lásky projevené umírajícímu je pravá micva, protože je prováděn bez jakýchkoli myšlenek na odměnu. Tělo židovského muže se zahalí do talitu, v němž se modlil od své bar micvy, a uloží se do prosté dřevěné rakve tak, aby hlava spočívala na hlíně ze Svaté země, kterou do ní vložili. V průběhu zádušního obřadu, konaného do dvaceti čtyř hodin od smrti, pronáší rabín chválu, zpívají se žalmy a odříkává se modlitba kadíš. Když nosiči már nesou tělo ke hrobu, učiní sedmero zastavení jako připomínku sedmera marností zaznamenaných v knize Kazatel. Po spuštění rakve do hrobu hodí na ni členové bezprostřední rodiny lopatku hlíny a po nich udělají totéž ostatní truchlící. Má to podnítit živé, aby hleděli do budoucna; na to ldade židovská víra veliký důraz. Jak učí Talmud, zahájil nyní zesnulý jedinec svou cestu na věčnost. Striktní pravidla, podle nichž se řídí dodržování smutku, mají pomáhat živým v návratu k normálnímu životu co nejspořádaněji. 56 57 Židovský rok Mnoho svátků se slaví v židovském roce. Některé z nich, jako Nový rok nebo Den smíření, jsou velmi vážné, kdežto jiné, jako Svátek světel a Purím, jsou mnohem obřadnější. Rok se skládá z dvanácti měsíců založených na lunárním cyklu. Podle tradice se datování počítá od stvoření světa v roce 3760 př. n. 1. Nový rok a Den smíření Nový rok (Roš ha-šana) a Den smíření {Jörn kipur) zahajují židovský rok. Tradice učí, že na Ros ha-šanu jsou v nebi otevřeny tři knihy. Do první jsou zaznamenáváni všichni, kdo jsou spravedliví a mají být za své dobré skutky odměněni; třetí odhaluje zlé, které Bůh potrestá; a druhá obsahuje všechny, kdo mají ještě deset dní mezi Roš ha-šanou a Jom kipurem na to, aby ukázali, že si zaslouží nebe. O svátku Jom kipur sc židé setkávají s Bohem pří pětadvacetihodinovém půstu, při němž prosí o odpuštění. Svátek stánků a ,radosti ze zákona' 0 Sukotu si židé staví ve svých domovech a synagogách stánky otevřené k nebi. Tráví v nich čas 1 se svými rodinami a připo- mínají si boží dobrotu projevenou stvořením světa. Simchat Tóra (čili ,radost ze zákona') začíná, když skončí Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům: Prvního dne sedmého měsíce budete mít slavnost odpočinutí s pamětným vytrubováním a bohoslužebným shromážděním. Nebudete vykonávat žádnou všední práci, ale přinesete Hospodinu ohnivou oběť... Desátého dne téhož sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít bohoslužebné shromáždění; budete se pokořovat a přinesete ohnivou oběť Hospodinu. Toho dne nebudete konat žádnou práci. " leviticus 23:23-25, 27-28 Sukot. Cyklus četby Tóry v synagoze je teď kompletní a hned začne další. Jeden cyklus přechází okamžitě v dtuhý jako vyjádření víry, že Tóra je věčná, bez počátku a bez konce. Tomu, kdo předčítá závěrečnou pasáž starého cyldu, Deuteronomium 33 a 34, se říká chatan Tóra -.ženich Tóry' — na znamení toho, že židé jsou s Tórou ,sezdáni\ Svátek světel Svátek světel neboli Chanuka se slaví po osm dnů v prosinci a je Svólky Roš hanina a Jom kipur uvádějí zvuky beranino robu neboli šofaru. PURIM a šavu'ot Purim, menší pozdně zimní svátek, oslavuje události zaznamenané v knize Ester, podle níž se židovské královně Persie Ester podařilo zmařit Hamanovy plány na vyhubení celé židovské komnniry. Při tomto svátku se v synagoze za živých oslav čte kniha Ester neboli megila (svitek). Svátek Šavu'ot připomíná dobu, kdy dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaji zákon. Šavu'ot je znám raké jako Pentecost, protože se koná padesát dní po Pesachu. to jediný svátek, který není uveden v židovských písmech. Je založen na legendě z druhého století př. n. 1., kdy armáda židovských vojáků dosáhla nečekaného vítězství nad seleukovským králem Antiochem IV. Chanuka připomíná, jak tehdy sedmiramenný svícen menom v Chrámu hořel po osm dní, ačkoli měl olej jenom na jeden. 58 59 Pesách Pesách oslavuje událost, která nemá v židovských dějinách sobě rovné — exodus z egyptského otroctví. Židé jej pojímají jako slavnou demonstraci boží moci i jako potvrzení smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a jeho potomky. Jfarní svátek Pesách trvá mezi I Židy v diaspoře (těmi, kdo yli rozptýleni po celém světě) osm dní, ale v Izraeli a v reformním judaismu je o den kratší. Slovo ,pesacH pochází z výrazu pro beránka, obětovaného Bohu v předvečer svátku ve statém Chrámu. Anglický ekvivalent pctssover má svůj původ v příběhu, podle něhož anděl smrti přeletěl {passed over) nad domy Izraelitů při poslední z desíti ran, rozhodujícím božím zásahu, který konečně přiměl Egypťany, aby propustili své zajatce. Seder Než začne Pesach, je dům pečlivě uklizen a prohledán, zda v něm nezůstala ani stopa po nějaké potravě z kvašeného těsta chamecu. To se mění v dětskou hru, při níž jsou záměrně ukrývány kousky chleba. Potom sní celá rodina speciální seder (pořadí), který se řídí tradičním vzorem zaznamenaným v Hagadě, knize vyprávějící příběh exodu. Čtrnáctého dne prvního měsíce navečer bude Hospodinův hod. beránka. Patnáctého dne téhož měsíce začne Hospodinova slavnost nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. LEvrrrcus 23:5-8 Při tomto jídle vypijí přítomní čtyři sklenice vína a vzpomínají na sliby, které dal Bůh Mojžíšovi. Pátá sklenice zůstane netknuta - demonstruje víru, že jednou v budoucnu se o Pesachu vrátí na svět prorok Elijáš, aby ohlásil začátek vlády mesiáše na zemi. NejmladŠí dítě potom položí čtyři standardní otázky a hlava domácnosti vypráví v odpověď na ně příběh o vysvobození z Egypta. Na speciálním talíři na stole jsou rozložena čtyři jídla, která připomínají exodus. Dvě z nich, pečená holenní kost z beránka a vejce, se nejedí, ale všichni okusí ostatní: V době, kdy začíná Pesach, nesmí být v domě žádný cnamec (kvašený chléb). 0 Pesachu a nikdy jindy se používá 1 speciální nádobí a příbory, aby se zajistilo, že na nich nezůstala ani stopa po chamecu. Okno z barevného skla oslavující •.válek Pesach. ♦ Tři macesy jsou symbolem toho, že když Izraelité opouštěli Egypt, měli takový spěch, že nemohli čekat, až jim vykyne těsto, a tak si vzali s sebou jenom nekvašený chléb. Ten se potom jí po celý Pesach. ♦ Hořké byliny neboli maror připomínají hořkost více než čtyř set let v egyptském otroctví. ♦ Petržel namočená ve slané vodě nebo octu je připomínkou slz hebrejských otroků. ♦ Charoset — směs oříšků, vína a jablek - symbolizuje maltu, kterou museli Židé používat při stavbě domů pro Egypťany. Důležitou složkou Pesachu je, že lidé sdílejí požehnání s jinými, protože ti méně šťastní bývají zváni k jídlu jako hosté. O tomto svátku se konají také speciální synagogami bohoslužby. Při nich se čte Tóra, vypráví se příběh o exodu a zpívají oslavné žalmy. Boží požehnání nás obdaruje právě tak vzduchem, který dýcháme, jako jinými dary, kdyby však zbožnost měla nadejít, teprve až lidé dojdou k poznání Boží dobroty skrz hojnost kyslíku k dýchání, nejspíš by musela ještě dlouho čekat na své naplnění. Totéž platí i o dějinách. Kdyby bylo vysvobození z útisku něčím samozřejmým, Židé by si ho méně vážili. 61 Typy judaismu Judaismus je dnes rozdělen víc než kdykoli jindy ve své historii. Není ničím neobvyklým, že v některých městech je několik synagog a každá z nich nabízí svou verzi .pravého judaismu'. Tyto rozdíly vedou někdy k rozhořčeným debatám a dokonce i k násilnostem, zejména v Izraeli. Hlavních typů judaismu je pět: ortodoxní judaismus, konzervativní judaismus, řekonstrukci onism us, chasidský judaismus a reformní judaismus. Ortodoxní judaismus Ortodoxní židé jsou tradiční stoupenci rabínského judaismu, kteří se považují za jediné věrné udržovatele neměnné víry Izraele. Ortodoxní judaismus klade silný důraz na autentičnost zjevení Tanachu, zejména Tóry, a plnou autoritu rabínského zákona a jeho interpretace v Talmudu. Dnešní ortodoxní židé jsou povinni dodržovat šest set třináct přikázání čili micvotTóry. Na jednom konci ortodoxního spektra stojí ultraortodoxní -doslova ti, kdo se třesou ve strachu z Boha a jeho zákona. Na druhém konci jsou moderní ortodoxní řídící se učením Samuela Rafaela Hirsche (1808-1888), německého rabína a náboženského Rabínka předčítá z Tóry při reformních bohoslužbách. Reformní prohlašuj/, že judaismus se v průběhu doby změnil a že židovský zákon už není závazný. Ortodoxie oba tyto návrhy odmítá, trvá na závazném charakteru židovského zákona a popírá, že se judaismus vyvíjí. Konzervativní judaismus souhlasí s ortodoxií v udržování autority židovského zákona a s reformními v tom, že judaismus časem vyrostl a vyvinul se. rabín robert gordis myslitele; ti věří v syntézu mezi Tórou a západním učením. Konzervativní judaismus Konzervativní judaismus vznikl ve čtyřicátých letech 20. století a lpěl skoro na všech tradicích víry, ale dělal některé ústupky reformám. Konzervativní judaismus je dominantní silou mezi americkým židovstvem. Rekonstrukcionismus Založil jej ve dvacátých letech minulého století v USA rabín Mordcchaj Kaplan, který, ačkoli pocházel z ortodoxní rodiny, načrtl vizi judaismu, spjatého víc s kulturou než věroukou a židovskými praktikami. Kaplan zavrhoval představu vševědoucího Boha, který skrze Abrahama uzavřel se Židy smlouvu a dal svému lidu věčné zákony Tóry. Chasidský judaismus Chasidismus, jehož počátky spadají do první poloviny 18. století a jsou spjaty s jménem Ba al Sem Tova (1700-1760), se odchýlil od ortodoxního zdůrazňování učenosti a místo toho se soustředil na duchovní a mystické tradice judaismu. Chasidští vůdcové (rebé) jsou ti, o nichž se věří, že jsou obdařeni specifickými spirituálními dary, většími a vyššími, než jaké mají rabíni. Chasidské hnutí je dnes obzvlášť silné v Izraeli a v USA. Reformní judaismus Reformní judaismus vznikl ve čtyřicátých letech 19. století v Německu a hlásal, že všichni židé mají zodpovědnost vůči zemi, ve které žijí, i vůči židovské víře. To vedlo reformní židy k rozlišování mezi oněmi elementy judaismu, které mají trvalou hodnotu, a jinými, jež jsou jen dočasné. Argumentují tím, že židovská tradice potřebuje reinterpretaci ve světle toho, co je dnes přijatelné. Reformní synagogy napríklad neoddělují při bohoslužbách muže od žen, mají obřad pro dívky ekvivalentní k bar mievě a vysvecují ženské rabíny. 62 63 Judaismus dnes Žádné náboženství nepřežilo 20. století nedotčené, ale žádné neovlivnily události, jež byly mimo jeho dosah, víc než judaismus. Přes třicet procent příslušníků světového židovstva zahynulo za druhé světové války a z této rány se judaismus nezotavil dodnes a patrně ani nikdy nezotaví. Malé židovské komunity existují skoro ve všech zemích světa. V raném 20. století byly dvěma hlavními centry židovstva východní Evropa, zejména Polsko a Rusko, a USA. Za druhé světové války zdecimovali východoevropské Židy nacisté, kteří okupovali Maďarsko, Polsko, Československo a pobaltské státy. Smrt šesti milionů židovských mužů, žen a dětí přesvědčila svět, že je třeba zřídit židovský stát. Vytvoření Izraele v roce 1948 znamenalo, že Židé mají konečně svůj vlastní domov. Kolem roku 2000 v něm žily čtyři miliony sedm set tisíc příslušníků světového židovstva. Židé v USA Největší židovská komunita pět milionů devět set tisíc se dodnes nachází v USA. Má podstatný vliv na americké záležitosti, zejména v podnikání a politice. Zároveň prožívá americké židovské společenství podobné Migrace je znepokojující záležitost. Pro Židy není migrace ničím cizím; je to vlastni hluboce zakořeněný rys židovské historické zkušenosti. Ale toto poznání ještě nijak netdehčuje nutnost vypořádat se s obavami a praktickými obtížemi... Je tu období nejistoty a přizpůsobování, které může trvat řadu generací: jsou tu problémy s přijetím do nové společnosti a určitá nostalgie kvůli ztracené minulosti. nicholas de lange problémy jako jinde. Synagogy mají menší vliv, než mívaly, s méně než padesáti procenty dnešních židů hlásících se k těmto místům bohoslužeb. Stále víc Židů se ,asimiluje' k světské kultuře a počet smíšených manželství prudce stoupá. Ještě v padesátých letech se ženilo a vdávalo mimo svou víru méně než sedm procent Židů, ale dnes dosáhlo toto Hlavni složkou obřadu v synagoze je čolba Tóry. Svitek Tóry čili Seter hu.i je uložen ve svatostánku, 9chránce umístěné ve zdi synagogy obrácené srn érem k Jeruzalému. číslo čtyřicet procent a neustále stoupá. Protože jen necelá polovina dětí ze smíšených manželství zůstává u židovské víry, vypadá budoucnost komunity pochmurně. Judaismus jinde Konflikt mezi Izraelci a jejich arabskými sousedy je dlouhodobý a zůstává dodnes nevyřešený. Do Izraele emigrovali ve velkých počtech Židé ze severní Afriky a arabských států a země se stala směsí Aškenazim — východoevropských Židů, z nichž mnozí jsou potomky těch, kdo přežili holocaust -a Sefardim či Sfaradim, Židů ze staré islámské říše. Vysoké pocty Židů z Jemenu a Falášů z Etiopie přišly do Izraele, když v jejich vlastech vypukla občanská válka. V období studené války směly do Izraele přesídlit jenom malé skupiny Židů z Ruska, ale po zhroucení sovětského impéria se tento potůček proměnil v záplavu. Početné židovské komunity najdeme i v jiných částech světa. Židovská obec v Británii má asi tři sta tisíc příslušníků a Židů v Austrálii je devadesát pět tisíc, v Jižní Africe devadesát osm tisíc, v Kanadě tři sta padesát šest tisíc a v Argentině dvě stě dvacet pět tisíc. 64 65 Islám je jedno z nejmladších velkých náboženství světa. Vznikl v šestém století v oblasti známé dnes jako Saúdská Arábie. Leží tam obě jeho nejsvětější města, Mekka a Medína. Ačkoli je islám celosvětové náboženství, většina z miliardy a dvou set milionů jeho vyznavačů obývá dodnes Severní Afriku, Přední východ a Jihovýchodní Asii. Islám je arabské slovo s významem ,oddat se' a muslim je ,ten kdo se podřizuje vůli Alláha'. Islám je absolutní způsob života a pokrývá jak světskou tak duchovní oblast života. Věří se, že Alláh posílal čas od času proroky, jako byli Abraham, Mojžíš a Ježíš, aby ukázali lidem, jak mají žít, ale jejich poselství byla do značné míry ignorována. Nakonec poslal Alláh Muhammada, posledního největšího v prorocké linii, a odhalil n m svou vůli v řadě zjevení, která byla i hybně zaznamenána v Koránu. Muslimové chovají k Muhammadovi nejvyšší úctu, ale nebyl božský, .1 proto se nesmí uctívat. Uctívání i iieží jediné Alláhovi, protože je ivorirclem a vládcem veškerenstva. 120 Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami stými na cestě Boží — a tito jsou věru upřímní. KORÁN 49:12 ISLAM Obsah Muhammadova raná léta 122 Muhammad Prorok 124 Dvě formy islámu 126 Korán 128 Mešita 130 Pět sloupů islámu 132 Modlitba 134 Dávání almužen a půst 136 Pouť 138 Od narození do smrti 140 Muslimský způsob života 142 Islám dnes 144 121 Muhammadova raná léta Jako mladý sirotek poznal Muhammad bídu a smutek a to ho připravilo na přijetí zjevení od Alláha. Tato zjevení tvoří základ islámu. Muhammad se narodil ve městě Mekce kolem roku 570 n. 1. Mekka byla středisko na prosperující karavanní cestě, která usnadňovala obchod mezi jižní Arábií a Středozemním mořem. Muhainmadův otec zemřel, ještě než se chlapec narodil, a matku ztratil, když mu bylo šest let. O dva roky později zemřel také dědeček, který se ho ujal. Mladého Muhammada vychovával pak jeho strýc Abú Tálib. Muhammad nejdřív pracoval jako poháněč velbloudů a potom jako kupec a získal si v obchodním jednání pověst poctivého člověka. Tato pověst mu vynesla přezdívku ,al-Amín' (spolehlivý). Brzy začal pracovat pro bohatou vdovu Chadídžu, a ačkoli byl Muhammad o patnáct let mladší než ona, uzavřeli sňatek Boží poselství Když mu bylo čtyřicet, trávil hluboce nábožensky založený 122 A rcete:, Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a nás Bůh a vás Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.' korán 29:46 Muhammad většinu času modlitbami na poušti. Veliké starosti mu působilo chování obyvatel Mekky, kteří uctívali mnoho bohů. Bylo tu v samotné Kďbě— svatyni uprostřed města - na tři sta model z kamene, hlíny a dřeva. Muhammad také viděl, jak boháči utiskují chudé, jak manželé zle zacházejí s manželkami a dětmi a jak je všude mnoho hazardních her a opilství. Při jednom z Mubammadových zjevení, jež mu přinesl od Alláha anděl Džibríl, mel v roce 610 v jeskyni na hoře Hirá vidění. Spatřil nadlidskou postavu, která mu nařídila, aby přednesl text, a nazvala ho Rasúl, ,Alláhův posel'. Text tohoto zjevení byl později včleněn do Koránu (súra 96). Hluboce vzrušený Muhammad pospíchal domů, kde ho manželka a bratranec ujistili ve víře, že toto poselství přišlo skutečně od Alláha. ' !™llé'™ Muhammad nebyl zakladatelem islámu a je urážkou , , nazývat jejich náboženství .mohamedánstvím'. Islám je 'i' í''.imniadove . . , .. . . božského původu. Mekce. Není božstva kromě Něho a On je ten, jenž život i smrt dává. Věřte tedy v Boha a posla Jeho, proroka neučeného, jenž věří v Boha a Jeho slova, a následujte jej. korán 7:158 Následovalo mnoho dalších zjevení a Muhammadovi přátelé si je uložili do paměti, než je zapsali. Muhammad začal kázat nové poselství lidem v Mekce, ale jen málo z nich na ně reagovalo. Teprve když odešel do Medíny, bylo jeho poselství uvítáno s otevřenou náručí. 123 Muhammad Prorok Na rozdíl od obyvatel Mekky uvítali lidé v Medíně Muhammadovo poselství s radostí. S jejich aktivní podporou se mohl vrátit do Mekky, aby očistil Kabu od model a zasvětil ji výlučnému uctívání Alláha. C Když Muhammad sdělil lidem v Mekce zjevení, jehož se mu dostalo od Alláha, pronásledovali ho i s jeho ranými stoupenci. Lidé jednali s velkou brutalitou zejména s mnoha otroky, kteří přijímali Muhammadovo poselství. Muhammadova emigrace V roce 622 odešel Muhammad z Mekky do Mcdínv; túro cestu znají všichni muslimové jako kiý&tu (emigraci). Od počátku lunárního roku, ve kterém došlu k této události, se datuje muslimský kalendár (AH ,po hidžřc'). K založení nové komunity .s Muhammadem v čele, známé jako un/ina, došlo v Medíně, a protože se k ní hlásilo stále víc lidí, byl Muhammad prohlášen za vladaře města, lato náboženská komunita uznášala principy rovnosti a svobody a poskytovala stejné postavení Arabům, Židům i jiným národům. Uminn se stala ideální společností založenou na muslimských zásadách. Muhammad reagoval silně na všechny formy modloslužebnice. Dnes je jakékoli umělecké zobrazování Alláha nebo Muhammada v mešitě přísně zakázáno. Návrat do Mekky Po celou tu dobu, kdy byl v Medíně, toužil Muhammad po návratu do Mekky, města svého narození. Jeho největší touhou bylo očistit Kabu od model a zavést ve zdejší svatyni jako jediné uctívání Alláha. Naučil své stoupence modlit se s tváří obrácenou k této svatyni a připravoval je na dobu, kdy se tam vrátí a dobudou město. Jeho stoupenci dosáhli významného vojenského vítězství u Badrtt, kde tři sta muslimů porazilo tisíc vojáků Z Mekky. l'o přesvědčilo m(!| íamma1k)va smrt Muhammad se vydal na svou poslední pouť 2 132 133 Modlitba Modlitba je tak zásadně důležitá, že každý, kdo se záměrně vyhýbá modlitbám, vylučuje sebe sama z muslimské komunity. Modlitba posiluje víru a pomáhá věřícímu nalézt opravdový vnitřní mír. Vislámu jsou dva druhy modlitby. Rituální modlitba neboli salát se pronáší zpravidla v mešitě a jedině v arabštině, kdežto soukromá modlitba čili dud se může konat kdykoli. Rituální modlitba Po nezbytném omytí neboli wudú'mňic začít salát. Muslimská tradice předepisuje, aby se salát konal pětkrát za den: za svítání, v poledne, uprostřed odpoledne, večer a v noci. Salát vyžaduje absolvovat pět sekvencí pohybů, často pod vedením imáma, Má-li někdo z vás u dveří řeku, v níž se pětkrát za den myje, co myslíte? Zanechá na něm nějakou spinu?' Druzi řekli: .Nezanechá na něm žádnou špínu.' Prorok pravil:, To je příklad pěti modliteb, jimiž Alláh smývá hříchy člověka.' muhammad SoukromA modlitba Soukromou modlitbu zvanou du a je možné nabídnout Bohu kdykoli. Mohou to být modlitby díkůvzdání, prosby o pomoc či modlitby za úspěch při některém konkrétním podnikání. který jako doprovod ke každému úkonu recituje stanovená slova z Koránu. Každá ukončená modlitební sekvence se nazývá rak'a a počet těchto sekvencí se liší podle denní doby. Každá rak'a zahrnuje stejné pohyby těla: 134 ♦ stoj s rukama u boků jako uznání Alláhovy vlády; ♦ stoj s palci na ušních boltcích a s prsty roztaženými při recitaci šahády, ♦ stoj s dlaní pravé ruky položenou na hřbet levé, která je přiložena na prsa; ♦ úklona v kyčlích s napřímenými zády a prsty na kolenou, aby věřící vyjádřil svou lásku k Alláhovi při uznávání jeho velikosti a moci; ♦ prostrace provedená tak, aby se nos, čelo a dlaně obou rukou dotýkaly země - nejpokornější pozice, nabízející Alláhovi opravdovou poddanost; ♦ klek s dlaněmi obou rukou na kolenou. V této závěrečné pozici medituje věřící minutu a pak poprosí Alláha o odpuštění. Než ukončí raku, pohlédne doprava a doleva na uznání přítomnosti ostatních věncích i neviditelných strážných andělů. 135 Dávání almužen a půst Obdarovávání almužnou a půst {zakát a sawm) tvoří třetí a Čtvrtý z pěti pilířů islámu. C Třetím sloupem islámu je dávat chudým almužnu na znamení oddanosti vůči Alláhovi. Čtvrtým je dodržovat půst od úsvitu do soumraku po celý měsíc ramadán. Dávání almužen Existují dvě jeho formy: ♦ Zakát je zákonný požadavek stanovující, že každý muslim musí darovat každoročně dvě a půl procenta ze svého bohatství na dobročinnost. V muslimských zemích vybírá tento příspěvek vláda, kdežto jinde si musí jeho vyplácení zařídit každý muslim sám a rozhodnout, nač ho bude použito. Každý muslim ví, že v den Posledního soudu prověří jeho poctivost a integritu ve finančních záležitostech samotný Alláh. ♦ Sadaqa je dobrovolný dar na dobročinnost, který je možné darovat kdykoli. Má se to dělat nejraději potají a neovlivňuje to povinný zakát. Po salátu je zakát muslimovou přední duchovní povinností. Obdarovávat se má štědře; neexistuje žádná horní hranice, protože bohatství Není věřícím ten, kdo jí dosyta, zatímco soused po jeho boku zůstává hladov. mukammad je dar od Alláha. Volným obdarováváním ,očíšťuje' člověk své bohatství a zabraňuje tomu, aby jeho duše lpěla na hmotném majetku víc než na Alláhovi. Pro ty, kdo obdrží pomoc, není zakát dobročinností, protože každý příslušník muslimské komunity má Bohem dané právo podílet se na Alláhově dobrodiní a dobrotě. Vybírání povinných darů [lakétu) před mešitou. Má to být čtyřicetina celkového ročního přijmu a zpravidla se rozdá chudým a potřebným. ioftrv říká *<»iifnúm, že itrr/idénu směji 41 é pil až do Ma, kdy ■ imu rozlišit • u ml od černé 'udávajícím pifiu Potom se *ni postit až do K, kdy už i ikI tebe worllii. k tomu, aby se soustředili na Alláha, modlili se s větší intenzitou, byli štědřejší ve svém obdarovávání a přečetli si celý Korán. V ramadánu se věřící přiblíží andělům, kteří se v Alláhově přítomnosti chovají vždy dokonale. Půst Čtvrtý sloup stanoví, že všichni zdraví muslimové se musí v denních hodinách ramadánu, devátého měsíce muslimského kalendáře, postit, což znamená odepřít si pohlavní styk i potravu a nápoje. Není také dovoleno kouřit a používat zubní pastu. Tato povinnost se nevztahuje jenom na děti (které se učí půstu postupně), nemocné, starší osoby, kojící a těhotné ženy a lidi na cestách. Ti, kdo v době ramadánu cestují, mají tuto duchovní povinnost vynahradit plným půstem později. Ramadánový půst je životně důležitý pro muslimskou obec, roztroušenou po celém světě, protože sjednocuje jedince v ummě. Ti, kdo nikdy nepoznali hlad, sdílejí přitom každodenní zážitky svých chudých bratří a sester. Půst poskytuje také věřícím víc času Jiná vodítka Korán zakazuje muslimům půjčování peněz a neetické chování. Svatá kniha dává také jasná ponaučení o manželství a rozvodu, dědických ä majitelských právech, o zacházení se ženami a otroky i o vhodném odívání. Ve věci odívání považuje islám za nesprávné vše, co vnuká falešný dojem nebo zrcadlí pýchu. Korán stanoví, že ženy se mají oblékat tak, aby zakryly své tělo, a oděv nemá být ani světlý ani průsvitný. Podobná instrukce platí i pro muže. 136 137 Pouť Pouť do Mekky neboli hadždž je jednou z velikých každoročních náboženských událostí světa. Každý zdravý muslim je povinen vykonat tuto pouť alespoň jednou za život. Pátou a poslední povinností každého zdravého muslima je vykonat pouť {hadzdz) k posvátné svatyni Ka'bé v Mekce. Než se vsak na ni vypraví, musí se po dobu své nepřítomnosti úměrně postarat o svou rodinu a ostatní na něm závislé osoby. Pouť je možná jedině mezi osmým a třináctým dnem dhú-l-hidždža, posledního měsíce islámského roku. Hadždž Na okraji Mekky si každý mužský poutník oblékne dva totožné nesešité kusy plátna (ihrdm). Naznačuje se tím, že všichni jsou si bez ohledu na svou zámožnost před Alláhem rovni. Potom se poutník řádně omyje a ohlásí svůj záměr úspěšně dokončit hadždž. Od nynějška si už nesmí holit žádnou část těla, stříhat si nehty, používat jakýkoli olej nebo parfém, pohlavně obcovat, trhat trávu nebo kácet stromy. To ho uvede do správného stavu mysli, aby absolvoval hadždž s plným úspěchem. Když dorazí do města, následuje každý poutník příkladu Proroka Muhammada při jeho poslední návšrěvě Mekky a obejde sedmkrát proti směru hodinových ručiček Ka'bu. Říká se tomu tawdf. Tři okruhy se provedou rychle a při čtvrtém se každý poutník zastaví a políbí Černý kámen v jihozápadním rohu Ka'hy nebo se ho dotkne. Prorože Ka'ba, Alláhův dům, je ohniskem veškeré muslimské zbožnosti, je Černý kámen nejsvětějším objektem v islámu. Potom proběhnou poutníci po cestě mezi dvojicí kopců Safá a Marwa, aby si připomněli, jak Hagar zoufale hledala vodu pro svého synáčka Ismá'íla, než objevila studnu (studnu Zamzam), kterou jí opatřil Bůh. Mnoho poutníků si z poutě odnáší lahvičku s touto vodou domů. Své poslední kázání pronesl Muhammad v roce 632 z Hory slitování. Každý poutník tu postojí v meditaci před Alláhem od poledne do západu slunce. Potom odejdou poutníci do C 1 Klidy rok vykonají íudídívlenež iií.i miliony poutníků. Muži, Poutnici obcházejí' M«ry pouť Ka'bu v Mekce. dokonči, se říká Ka'ba obsahuje htdidii a ženě Černý kámen, hadtúža. Mnoho o němž muslimové rMí/ZOÍ/Ú si věří, že jej dal ponechá anděl Džibril i«Hlinický šat. aby Adamovi. Později f ním mohli být jej Ibrahím - pohfbeni. Abraham zasadil do zdi Ka'by. 1 vesnice Miná, kde stojí tři kamenné sloupy představující ďábla Iblíse. Poutníci hodí na každý sloup sedm kamenů, aby si připomněli, jak Iblís třikrát naváděl Ismá'íla, aby utekl, když se ho Ibráhím (Abraham) chystal obětovat. Nato jsou obětována zvířata. Následuje čtyřdenní svátek, který slaví muslimové po celém světě - svátek 1 íd al-adhd. Konec hadždže vyznačuje závěrečné obejití Ka'by v Mekce, odložení ihrámu a ostříhání vlasů u mužů. Většina poutníků se po hadždži vrací domů, ale někteří navštíví ještě Muhammadův hrob v Medíně. 138 139 Bůh určuje cos všem věcem... to on působí, že lidé umírají a rodí se; to on působí, že jsou muži a ženami; to on nás stvoří znovu. korán 75:3-4 Od narození do smrti Ve shodě s jinými náboženstvími oslavuje islám nejzávažnější etapy života — narození, svatbu a smrt soukromými i veřejnými slavnostmi. Všechny děti, které se narodí v muslimských rodinách, jsou považovány za Alláhův dar, a proto je umma, celosvětové muslimské společenství, vítá. Několik minut po narození vezme otec dítě do náručí a pošeptá mu do pravého ucha šahddu, aby zajistil, že novorozeně uslyší Alláhovo jméno dřív než cokoli jiného. Starší příbuzný pak vloží dítěti na jazyk kousíček cukru nebo datle a vyjádří tím naději, že děťátko vyroste ve štědrého člověka se sladkou povahou. O sedm dní později oholí dítěti hlavu a ekvivalent váhy vlasů ve zlatě nebo stříbře je při obřadu aqíqa darován chudým. Současně dostane dítě jména, z nichž jedno je odvozeno od Alláha nebo Muhammada. Mnoho muslimských chlapců je v té době obřezáno, i když se tento úkon může odložit i na pozdější dobu. Když jsou chlapci nebo děvčeti čtyři roky, čtyři měsíce a čtyři dny, začíná jeho náboženská výchova. Při obřadu Muslimský otec šeptá novorozenci do ucha šahádv, Mu-.iimský pohřeb i kanu. Muslimové milvé nikdy n.iluji, protože že po smrti bude následovat vzkříšeni ■ i •Jedni soud. MkMlirmká tradice 1» hrob *«i*tivi dva (nMIo a zeptají se Mminicho, zdaje •m-lon příštího tKvit Nad bsbom se •* tu|o šahéda »tiFitlha. aby iwťtly védél, i» andělům Mnovoděl. Manželství Muslimové považují rodinu za základ společnosti a manželství za páteř rodinného života. V muslimských komunitách se výběru partnera pro manželství účastní celá rodina, a když se dohodne všechno potřebné, zaplatí ženich nebo jeho otec věno. Je to důležitá pojistka pro nevěstu, u níž je nepravděpodobné, že bude sama vydělávat. Při svatebním obřadu podepíší mládenec nevěsty a ženich v přítomnosti dvou mužských svědků svatební Bismilldh se dítě naučí první smlouvu, verš první súry Koránu (Fdtihy) jako připomínku doby, kdy se anděl Džibríl poprvé zjevil Muhammadovi. Od této chvíle bude náboženská výuka dítěte pokračovat až do dospělosti pravidelně ve škole u mešity — madrase. Pohřby Muslimové pevně věří ve vzkříšení těla a živor po smrti, a proto přistupují ke smrti s naději. Umírající odříkává šahddu a příbuzní čtou u jeho lůžka pasáže z Koránu. Potom po smrti se tělo třikrát omyje, zabalí do tří bílých pláten a odnese na márách na místo pohřbu. Mrtvola se položí přímo do půdy tak, aby její pravá strana byla ve směru k Mekce. Než se pozůstalí vrátí domů, odříkají ještě al-Fdtihu. O prvním pátku po pohřbu mohou členové rodiny navštívit hrob a položit na něj palmový list - symbol míru. 140 141 Muslimský způsob života Jíst s vděčností čisté a zdravé jídlo dané Alláhem je už samo o sobě aktem bohoslužby. Některé věci, například vepřové maso a alkohol, jsou však zakázané, protože jsou osobně i společensky škodlivé. Většinu potravin smějí muslimové jíst a dodržovat umírněnou a zdravou dietu je náboženskou i fyzickou nezbytností. potraviny, které jsou halál (islámskými zákony povolené), ä netknout se toho, co je hárám (zakázané). Podle Koránu zahrnuje bardrnová potrava jakékoli maso zvířete, zabitého neznámým způsobem, nebo takové, jež ještě obsahuje krev, maso zvířete, které pošlo samo a nebylo poraženo, vepřové maso, protože vepř se živí hnijící potravou a odpadky, a maso kteréhokoli zvířete, jež A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelně. korán 23:31 bylo poraženo v jiném jménu než Alláhově. Nemá-li však muslim jinou volbu než mezi zakázanou potravou a hladověním, smí s čistým svědomím jíst cokoli. I povolené potraviny je třeba připravovat za přísných podmínek, než jsou vhodné k snědku, a všechna zvířata je třeba porážet se soucitem. Hrdlo se jim musí proříznout co nejostřejším nožem, aby byla smrt rychlá a poměrně bezbolestná, a vyslovit při tom požehnání Bismilldh. Smrti zvířete nemá přihlížet žádné jiné zvire. Vy, kteří věříte, jezte z výtečných pokrmů, jež jsme vám uštědřili, a děkujte Bohu, jste-li Jeho služebníky! korán 2:167 Alkohol Podle Koránu dávají datlové palmy a vinné hrozny čerstvé ovoce, datlový cukr a ocet. Opojné nápoje, které destabilizují jedince i společnost, jsou však z rozkládajících se, kvasících plodů. Svědčí to o tom, že zatímco nás Alláh zaopatřil vším v přírodě pro naši potěchu, dovoluje Iblísovi (Satanovi), aby nás pokoušel svést ze správné cesty zneužíváním těchto darů. Výrazným příkladem toho je alkohol, a proto je třeba se ho vystříhat. 143 Islám dnes Islám je v moderním světě nejrychleji vzrůstajícím náboženstvím. Jak se toto náboženství šíří, je ve světových záležitostech stále mocnější a tím získává zase další konvertity. Vposledních staletích získával islám v celosvětovém měřítku stále větší vliv. Mnoho států třetího světa, které se vynořily ve 20. století, bylo muslimských. Některé z nich mají primární význam pro světovou ekonomii, protože ovládají hlavní zásoby zemního plynu, ropy a nerostů. Vzrůstající náboženství Islám se šíří na celém světě. Dnes je na Předním a Středním východě, v Africe, Indii, Střední Asii a jiných oblastech světa více než miliarda muslimů. Největší muslimská komunita žije v Indonésii, kde sto osmdesát šest milionů muslimů tvoří přes devadesát procent všeho obyvatelstva. Velké muslimské obce najdeme také ve východní Evropě — zejména v Albánii, Makedonii a jižních státech dřívějšího Sovětského svazu. Početné muslimské komunity se nacházejí i v západní Evropě, obzvláště v Itálii, Německu C Islám ponechává dostatek prosta k vytvářeni uměleckých děl vynikající krásy a současně ochotně přijímá nový vývoj ve věd a technologii. Iň rozlohou největši muslimské země |MMl S udán, Alžírsko j Saúdská Arábie, i1 hromady ;im|ímají plochu Ml lak velkou jako f vropa. a Nizozemsku. Ve Francii tvoří muslimové pět procent veškerého obyvatelstva. Panuje domněnka, že islám se už brzy stane druhým největším náboženstvím v USA hned za křesťanstvím. Šedesát procent amerických muslimů jsou přistěhovalci z Předního a Středního východu a čtyřicet procent tvoří konvertité -většinou Afroameričané. Muslimové mají dnes početní převahu ve třiceti zemích světa. V mnoha dalších oblastech, jako v Nigérii, Indii, na Filipínách a v severozápadní Číně, zahrnují podstatnou část obyvatelstva. Islám je hlavním náboženstvím jak v některých nejbohatších tak nejchudších zemích na světě - se Saúdskou Arábií na jednom konci tohoto spektra a Súdánem a Bangladéšem na druhém. Trest smrti je povinný za odpadlictví spáchané kterýmkoli muslimem, který obhajuje odpadlictví od islámu nebo otevřeně hlásá odpadlictví svým jednáním. SÚDÁNSKÝ TRESTNÍ ZÁKONÍK. 1991 144 145