6. HUMANISTICKÉ SMĚRY CARL RANSOM ROGERS (1902-1987) Carl Rogers, zakladatel tzv. na osobu zaměřeného přístupu v psychoterapii (Person-Centered Approach – PCA), má vysoce optimistický pohled na člověka. Člověk má možnost volby uchovat si svou svobodu a usilovat o tvůrčí rozdílnost namísto konformity. Odpovědné osobní volby představují rozhodující prvek individuality. Zvláštní důraz kladl na lidskou svobodu. Jeho teorie JÁ chápe každého člověka jako proces, nikoli jako hotový výtvor. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody. SEBEAKTUALIZACE Základem veškerého prožívání je to, co Rogers nazývá organismus. Organismus zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování. Organismus je uspořádaný celek, který přijímá všechny prožitky obsahující subjektivní skutečnost osoby v každém okamžiku. Organismus však není jen příjemcem prožitků, je také místem tendence k seberozvíjení, uplatňující se prostřednictvím uspokojování potřeb. Každý jedinec má základní tendenci k sebeaktualizaci a usiluje o ni. Sebeaktualizace obsahuje řadu potřeb, například potřebu potravy, bezpečí, nezávislosti, sebeřízení a naplnění prostřednictvím opravdových mezilidských vztahů. Úsilí o sebeaktualizaci vede k vnitřní svobodě člověka, což je také doprovázeno emocemi. Jedinec se stává schopnějším naslouchat sám sobě, prožívat to, co se děje v něm samém. Je otevřenější vůči svým pocitům strachu, sklíčenosti a bolesti, ale i vůči svým citům odvahy, něžnosti a úcty. Zakouší svobodu subjektivně prožívat své city tak, jak se v něm vyskytují, a také zakouší svobodu tyto city si uvědomovat. KONGRUENCE Důležitým pojmem v Rogersově teorii je kongruence definovaná jako shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou vnímány, symbolizovány v JÁ. Symbolizace musí být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu shody, kongruence mezi prožíváním a JÁ, aby člověk přesně vnímal své prožitky a nedocházelo ke zkreslenému uvědomování JÁ. Vysoká míra kongruence je známkou duševního zdraví jedince. SEBEPOJETÍ Sebepojetí vyjadřuje názor člověka na sebe sama: pozitivní, zhodnocující, nebo negativní, znehodnocující. Sebepojetí je značnou měrou formováno rodiči a dalšími významnými osobami v životě jedince. Nepodmíněné kladné přijetí projevované dítěti podporuje utváření pozitivního sebepojetí, které je spjato s vysokou mírou kongruence mezi prožíváním a JÁ. JÁ je konzistentním celkem, který zahrnuje nejenom chápání sebe sama, ale i vztahy k jiným lidem, respektive celému světu. Vyjadřuje názor na vlastní osobnost a zároveň je i rámcem, jenž slouží k hodnocení sebe sama i okolního světa. Sebepojetí nezahrnuje jen aktuální obraz vlastní osoby, tj. reálné JÁ, ale i ty charakteristiky, které daný jedinec nemá, ale přál by si je mít nebo si myslí, že by je měl mít, tj. ideální JÁ. Rozdíl mezi reálným a ideálním JÁ může být velmi důležitý a může dost zásadním způsobem ovlivnit život daného jedince, především jeho sebepřijetí, sebeúctu a pocit osobní svobody. Vzhledem k tomu, že zásadnější rozpor mezi reálným a ideálním JÁ je vnitřně těžko přijatelný, vytváří tlak na změnu, která by vedla k jeho odstranění nebo alespoň zmenšení. Protože každý člověk má potřebu být pozitivně hodnocen, může této potřebě podřizovat své úsilí a stylizovat se do takové podoby, která mu zajistí pozitivní odezvu u ostatních, i když on sám s ní nemusí být vnitřně spokojený. V důsledku toho se může vzdalovat svému pravému JÁ, což posílí jeho napětí a nespokojenost, kterou se bude snažit zredukovat pomocí různých mechanismů. Může tak činit například v rámci selektivity v přijímání informací, které se ho nějak týkají, a způsobu jejich zpracování. Nebo si může vyvinout zvláštní stav sebeodcizení: aby si člověk uchránil pozitivní vztah ostatních, musí popřít nebo zfalšovat některé hodnoty, není pravdivý ke svým skutečným pocitům. V tom případě vzniká proces obrany, který spočívá v překroucení (deformaci) zážitku nebo jeho popření ve vědomí. Naplnění potřeby souladu mezi reálným a ideálním JÁ a autentického rozvoje osobnosti, který by byl v souladu s vnitřními potřebami, lze dosáhnout různým způsobem. Nejlepším řešením je, aby člověk přijal sebe sama takového, jaký je, bez dalších podmínek, i když všechny své vlastnosti nepovažuje za ideální. DOBRÝ ŽIVOT Zralé chování znamená, že jedinec vnímá realisticky sám sebe, přijímá odpovědnost za své vlastní chování, akceptuje ostatní jako individua odlišná od něho samého. Má potřebu pozitivního vztahu k druhému člověku, o vzájemně uspokojující mezilidské interakce. Rogers popsal plně fungující osobu a zavedl pojem dobrý život jako označení způsobu, jak takoví lidé žijí. Ke znakům procesu vedoucího k dobrému životu patří: a) Vzrůstající otevřenost prožívání. Ohrožující prožitky nejsou popírány ani zkreslovány. Takový člověk není defenzivní a je odhodlán přijmout za své jakkoli rozmanité prožitky, které mu život přinese. Těší se z plného uvědomování si sebe a okolí. b) Vzrůstající existenciální kvalita žití. JÁ a osobnost se vynořují ze zkušenosti. Zkušenost není předělávána či překrucována tak, aby odpovídala předem určené skladbě JÁ. c) Vzrůstající důvěra v organismus. Místo aby lidé hledali vedení u druhých osob či organizací, nechávají se vést vlastním organismem. Organismus není neomylný, avšak otevřenost vůči prožívání pomáhá případné chyby rychle napravit. Například hněv je vyvážen potřebami družnosti, náklonnosti a dobrého vztahu. d) Plnější fungování. Plně fungující osoba je otevřenější vůči poznatkům ze všech možných pramenů, zdravě a realisticky společenská. Žije plněji v právě přítomném okamžiku, a zjišťuje přitom, že to je nejzdravější způsob žití v každém čase. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------- VIKTOR FRANKL (1905-1997) Viktor Frankl se domníval, že v moderní době je důležitá potřeba smyslu, která přesahuje pouhé zajištění přijatelné existence. Na počáteční úrovni jde o smysl poznání a orientace v okolním světě, později i v sobě samém, a nakonec o pochopení celkového významu vlastního života. Úsilí o nalezení smyslu chápal Frankl jako nejvýznamnější životní úkol, který souvisí s potřebou dosažení určitého stupně rozvoje vlastní osobnosti. Smysl života nebyl pro Frankla abstraktním pojmem, dle jeho názoru může mít u každého člověka specifický konkrétní obsah. Frankl se zabývá člověkem jako celkem, nikoli jen určitými částmi osobnosti. Podle jeho názoru je lidská povaha trojdimenzionální. Má dimenzi fyziologickou, psychickou a noologickou. Tato třetí dimenze se vztahuje k lidské vůli ke smyslu. Ústřední téma Franklovy teorie osobnosti spočívá v soustředění na stále probíhající proces nacházení smyslu v různých životních situacích. Opomíjení fyziologických potřeb vede k tělesnému onemocnění a opomíjení psychických potřeb je příčinou emočních problémů. Protože noologická dimenze je stejně důležitá jako další dvě, opomíjení jejích potřeb působí problémy v samém jádru osobnosti. K uspokojení základních noologických potřeb musí člověk uplatnit svou vůli ke smyslu. Frankl je zakladatelem psychoterapeutického směru, který nazval logoterapie, její název je odvozen od řeckého slova logos, které znamená slovo nebo význam. Smysl života spadá do duchovní dimenze. Frankl však upozorňuje na to, že výraz duchovní není nutně spjat s náboženstvím. Je věcí člověka samotného rozhodnout se, zda či v jaké míře dá smyslu svého života náboženský význam. Frankl pokládá svobodu vůle za základní lidskou vlastnost, i když uplatnění této svobody může někdy vyžadovat značné úsilí, protože lidská svoboda je omezená. Člověk není svoboden od podmínek svého života, má však svobodu zaujmout vůči nim určitý postoj. Podmínky člověka nepodmiňují zcela. V daných dimenzích záleží na něm, zda se jim podrobí a vzdá, nebo nikoli. Pravá vůle ke smyslu musí být výsledkem svobodných rozhodnutí, která lidé činí sami za sebe. A právě tato vůle ke smyslu zůstává nenaplněna dnešní společností. Hledání smyslu v životě je hlavní odpovědností každého člověka. Smysl nelze do situace uměle vložit. Je již přítomen v každé situaci, s níž se jedinec setkává, a je třeba jej v této situaci objevit. Životní smysl není abstraktní, nýbrž tak konkrétní a jedinečný jako sama situace. Člověk musí být otevřen situacím, s nimiž se setkává, a odkrývat ten smysl, který odpovídá každé situaci a jeho účasti na ní. Co člověk doopravdy potřebuje, není stav bez napětí, nýbrž spíše usilování a zápasení o nějaký cíl, který je ho hoden. Každá situace v sobě obsahuje smysl. Protože situace se den ode dne a hodinu od hodiny stále vyvíjejí, smysl přítomného okamžiku se stále mění. Nikdy však nechybí. Objevování tohoto stále se měnícího smyslu v průběhu vlastního života je neustálou výzvou, jíž je každý člověk vystaven. EXISTENCIÁLNÍ VAKUUM Lidé, kteří ve svém životě postrádají smysl, trpí tím, co logoterapie nazývá existenciální prázdnota. Podle Frankla je existenciální vakuum příčinou velkého počtu sebevražd, zvláště mezi zjevně úspěšnými a zámožnými lidmi, a také příčinou závislostí na alkoholu a drogách, i krizí stárnoucích lidí. Fenoménu existenciálního vakua je blízká nedělní neuróza. Podle Frankla působí rutinní práce v zaměstnání tak, že lidé zapomínají na svou vnitřní prázdnotu. Ve volném čase a zvláště o víkendech je však účinek existenciální prázdnoty zasáhne plnou silou, protože mají čas uvažovat o svém životě. OBJEVENÍ SMYSLU ŽIVOTA Frankl poukázal na to, že člověk může objevit smysl v životě trojím způsobem: 1. VYKONÁNÍ ČINU Cokoli konáme – svou práci, zájmovou činnost atd. – spadá do kategorie vykonání činu. Frankl tvrdí, že každá činnost obsahuje skrytý smysl. I práce, která je svou povahou cenná, se však může stát nesmyslnou, je-li konána sebestředně, bez ohledu na druhé. I lidé v pomáhajících profesích mohou v důsledku sebestřednosti nebo nedostatku zájmu vážně ohrozit závazky, které na sebe vzali, zbavit svou práci smyslu a někdy i ohrozit své klienty. Aby člověk učinil z rutinní činnosti smysluplné lidské dílo, musí ji zacílit za hranice svého JÁ. Sebetranscendence nevyžaduje nutně hrdinské činy. Jakýkoli zdánlivě bezvýznamný čin, který je konán s ohledem na druhé, se stává sebepřesahujícím, vpravdě lidským a smysluplným. 2. PROŽITÍ HODNOTY Prožitím hodnoty míní Frankl jakýkoli opravdový zážitek, který člověka obohacuje či povznáší. Může to být zážitek hodnotného uměleckého díla, krásy přírody nebo úspěšného lidského výkonu. Za nejhodnotnější lidský zážitek pokládá Frankl lásku. Láska mimořádně zvyšuje vnímavost vůči plnosti hodnot. Lidskou lásku lze chápat i jako pečující postoj, například jako práci ve prospěch společnosti. Frankl se domnívá, že každý člověk má své zvláštní povolání či poslání, aby v životě vykonal nějaký konkrétní úkol, který si vyžaduje splnění. Úkol každého člověka je tedy stejně tak jedinečný, jako je jedinečná jeho příležitost splnit jej. Krátkodobé naplňování smyslu jednotlivými činy vede k ustavení dlouhodobého povolání. 3. UTRPENÍ Logoterapie hovoří o tragické triádě – utrpení, vina a smrt – jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst. Neboť na čem nejvíce záleží, je postoj, který zaujmeme vůči utrpení. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství, a tím objeví konečný smysl v životě. Pokud konkrétní situace ukládá utrpení, bude muset člověk i v něm vidět úkol, a to neopakovatelný. Nikdo mu nemůže tento úděl odejmout, nikdo nemůže toto utrpení prožít za něj. V utrpení je však také dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak jej přijímáme a neseme. Frankl byl přesvědčen, že ani v extrémních podmínkách nemusí převládnout nejnižší potřeby směřující jen k udržení vlastní biologické existence, ale že si člověk i tehdy může udržet potřebnou důstojnost a sebeúctu, která specifickým způsobem potvrzuje význam jeho života.