5. BEHAVIORISMUS · Behaviorismus za předmět zkoumání uznává pouze pozorovatelné chování. Veškeré chování probíhá podle jistých zákonitostí, jako produkt objektivních determinujících činitelů může být naučeno nebo odnaučeno. · Osobnost reálně neexistuje, je to pouze pojem vyvozený z vnějšího, měřitelného chování, je to akumulovaná sada naučených vzorců chování. · Podmíněný reflex je základ, obsažený ve všech formách chování. · Vztah mezi jedincem a prostředím popisovali rovnicí S – R (stimulus – response), specificky lidské psychické funkce a zákonitosti chování redukovali na to společné se „subhumánními“ živočichy. Aby mohli exaktně odhalit vztahy mezi podněty a reakcemi, pracovali hlavně v laboratoři a se zvířaty. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------ JOHN BROADUS WATSON (1878 – 1958) · Vůdčí představitel klasického behaviorismu. · V reakci na introspektivní přístupy se domníval, že aktuální chování se má studovat a ne o něm hloubat – buď se psychologie přemění na přírodní vědu, nebo bude pohřbena. · Člověk je mechanismus, jehož činnost je výsledkem působení prostředí. Procesem učení a nahodilými styky s okolím se tvoří způsoby chování jako odpovědi. Osobnost je produktem soustavy zvyků, vývojovým cílem je osvojit si takovou sadu zvyků, která umožňuje účinné přizpůsobení se a přežití. · Všemocnost výchovy – ze zdravého novorozence lze vychovat jakoukoli osobnost. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ---- BURRHUS FREDERICK SKINNER (1904 – 1990) OPERANTNÍ BEHAVIORISMUS · Zachoval schéma S – R, domníval se, že metody studia chování, které se užívají u zvířat, lze aplikovat i na člověka. Odmítal osobnost i pudy – nelze je objektivně pozorovat. · JÁ je systém odpovědí sloužící rozlišení stimulů a rysy jsou podmínkami a okolnostmi posílení a deprivace. · Vedle nepodmíněně a podmíněně reflexního chování patří k základním typům chování i chování operantní. Operantní akce jsou spontánně vzniklým výsledkem aktivního pokusu o adaptaci – zpočátku jsou náhodné a ty, které vedou k užitečnému výsledku, se upevňují – učení pokusem a omylem. · Každý člověk je jedinečný, každý má jinou genetickou výbavu a jinou osobní historii, každý se chová jinak – studium osobnosti je nalézání jedinečného vzoru vztahů mezi chováním organismu a jeho důsledky – posilujícími vlivy. · Člověk je determinován svým okolím – není svobodnou bytostí iniciující vlastní aktivitu. · Organismus je „black box“ – nelze zkoumat jeho motivy, emoce, konflikty, pudy, zkoumat lze pouze zvenku pozorovatelné chování. · Operantní podmiňování – dítě se chová spontánně, a podle reakcí na toto chování od druhých lidí se jeho chování utváří. Následuje-li pozitivní zpevnění (odměna), tento typ chování dítě opakuje (chování se posiluje), pokud následuje negativní zpevnění (trest), četnost tohoto projevu se snižuje (chování vyhasíná). · Teorie postupné aproximace (směřování k cílovému chování) – chování se postupně tvaruje tak, že se zpevňují pokroky, které jedinec činí. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ----- CLARK L. HULL (1884 – 1962) · Položil základy teorie učení, kterou dále rozpracovali Dollard a Miller. · Základní determinantou chování je pud (drive), na síle puzení závisí síla (potenciál) reakce, na povaze puzení pak charakter chování. Pud je objektivně testovatelná komponenta chování. · Podněty jsou účinné proto, že redukují (vrozené) pudové potřeby organismu – reakce jsou zpevňovány prostřednictvím redukce pudových potřeb. Je-li redukována síla pudové potřeby, je to odměnou pro organismus, který se takto učí. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------------------ NEOBEHAVIORISMUS · Mezi S a R vložili subjekt (osobnost) – S – O – R. · Neobehavioristé studovali specifické chování jednotlivých živočichů v jejich přirozeném prostředí. · Základní teze – existuje jednota člověka s okolní přírodou, psychika je nástroj a výsledek adaptace lidského druhu. JOHN DOLLARD (1900 – 1980) A NEAL MILLER (1909 – 2002) SUBJEKTIVNÍ BEHAVIORISMUS Dollard i Miller byli orientováni behavioristicky, ale oba prodělali též psychoanalytický výcvik, a tak se v jejich teorii prolíná psychoanalýza a behaviorismus v kontextu daného sociálního prostředí. V rámci sledu S – R usilovali o vysvětlení středního článku – O (osobnost – její prožívání, nevědomí, podstata, vývoj). V procesu učení musí být učící se jedinec k odezvě motivován a za její provedení potom odměněn – aby se někdo učil, musí něco chtít, něčeho si všimnout, něco udělat a něco získat – těmito činiteli jsou pudová potřeba, signál, odezva a zpevnění. 1. Pudová potřeba (pud) – jakýkoli podnět, který vyvolá odezvu – vnější událost, primární pudová potřeba (hlad, zima) nebo sekundární potřeba (návyk na podkladě primární potřeby). 2. Signál (podnět) – potřeba žene k jednání, signál určuje typ odezvy, modifikuje motivující sílu potřeby, a pudí jedince k činu. 3. Odezva – vyvolávána motivační silou potřeby a směrovým působením signálu, podmínkou učení je přítomnost a zpevnění odezvy. Úspěch výchovy často závisí na schopnosti vychovatele vyvolat vhodné odezvy, které poskytnou příležitost ke zpevnění. 4. Zpevnění – redukce potřeby, každá událost, která zesiluje tendenci opakovat odezvu proto, že výsledkem je redukce potřeby. 5. Návyk – výsledek zpevňování sledu podnět (signál) – odezva, jedinec se učí návykům prostřednictvím zpevnění. Osobnost není vrozená – je výsledkem procesu vytváření návyků, respektive osvojováním repertoáru sekundárních potřeb. Člověk se rodí s primárními potřebami, které mu zpočátku umožňují přežít (bolest, hlad,…). Osobnost je tvořena soustavou individuálně příznačných návyků, je fasádou, za níž se skrývají vrozené (primární) potřeby jako její základ. Neutrální signál po několika spojeních s primární potřebou získá schopnost vyvolávat odezvu – tak se stane sekundární potřebou. Sekundární potřeby slouží k přežití v daném sociálně-kulturním prostředí. Ve vývoji osobnosti má význam prvních šest let. Spolu se sekundárními potřebami se dítě seznamuje i se sekundárním zpevněním (úsměv, poděkování, peníze na zmrzlinu…). Dollard a Miller doporučují zejména v prvních dvou letech dítě všemožně podporovat, zejména v situacích krmení, nácviku čistotnosti, raných sexuálních projevů a nácviku ovládání hněvu. Velká část sociálního učení probíhá nevědomě. Neurózy jsou podle Dollarda a Millera nevědomé konflikty, které má dítě kvůli rodičům naučené v raném dětství (málo podpory nebo podnětů, tresty za sexuální zvědavost,…). Nevědomé konflikty vyvolávají úzkost a podněcují vznik neuróz. Protože jsou však neurózy naučeny, mohou být také odnaučeny.