3. TEORIE JÁ SEBEPOJETÍ (SELF-CONCEPT) V psychologii označujeme jako sebepojetí souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová, mentální reprezentace sebe. Percepce sebe samého jsou formovány prostřednictvím zkušenosti s prostředím, a jsou ovlivněny zvláště posílením z prostředí a od významných druhých. Považujeme za důležité zdůraznit, že mluvíme-li o sebepojetí, máme tím na mysli spíše hypotetický konstrukt vysvětlující chování a prožívání člověka než reálně existující psychickou entitu. Vědomá formulace sebe není v běžném životě nutná, neboť funkce sebepojetí (zpracování a hodnocení informací relevantních pro JÁ) se často uplatňují na neuvědomované úrovni – tzv. implicitní sebepojetí. Potřeba sebeformulace, sebevymezení se aktualizuje pouze za určitých okolností, především při řešení problémů. O sebepojetí lze uvažovat jako o postoji k sobě. Podobně jako u ostatních postojů, můžeme proto sebepojetí charakterizovat třemi aspekty. Jde o aspekt kognitivní týkající se obsahu sebepojetí a jeho organizace a struktury (sebeobraz), afektivní, týkající se emocionálního vztahu k sobě (sebehodnocení), a konativní (sebeřízení, seberegulace), který vyjadřuje skutečnost, že sebepojetí má motivační funkce a uplatňuje v seberegulaci chování. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------ WILLIAM JAMES (1890) Z hlediska přínosů pro psychologii JÁ je William James nejčastěji zmiňován proto, že jako první artikuloval rozlišení dvou aspektů JÁ: JÁ jako subjektu duševní činnosti, poznávajícího JÁ (self-as-knower) a JÁ jako objektu duševní činnosti, obrazu tohoto činného JÁ, poznávaného a poznaného JÁ (self-as-known) – první z nich označuje jako I (I-self) a druhé jako Me (Me-self). Materiální JÁ zahrnuje jak představu vlastního těla (tělesné JÁ), tak veškeré vlastnictví (majetek, osobní věci) které člověk může označit za své. Sociální JÁ je založeno v podstatě na zpětné vazbě od druhých osob a obsahuje charakteristiky viděné či poznané ostatními lidmi. Podle Jamese má každý člověk tolik sociálních JÁ, s kolika lidmi, kteří o něm mají vytvořenou nějakou představu, se zná. Duchovní JÁ je definováno jako vnitřní či niterné JÁ, zahrnující nejtrvalejší aspekty vlastní osoby – osobní charakteristiky dispozice, ale i hodnoty či morální soudy. Kromě dimenzionality sebepojetí James předpokládá i hierarchické uspořádání uvedených složek, a to z hlediska jejich osobního významu a závažnosti. Bází pro rozvoj ostatních je materiální JÁ, následuje sociální JÁ, duchovní JÁ představuje nejvyšší úroveň. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------- SYMBOLIČTÍ INTERAKCIONISTÉ Symboličtí interakcionisté, spojovaní především se jmény Charlese Hortona Cooleyho a George Herberta Meada, kladli důraz na význam sociálních interakcí v utváření JÁ. JÁ je podle nich primárně sociální konstrukcí, jež vzniká v průběhu symbolických, zejména jazykových interakcí. CHARLES HORTON COOLEY (1902) nazval toto JÁ termínem „zrcadlové JÁ“ (looking-glass self). Podle Cooleyho významní druzí pro člověka představují jakési „sociální zrcadlo“, zobrazující názory a mínění druhých lidí o nás. JÁ je naše představa o tom, co si druzí myslí o našem vzhledu a vystupování, motivech a skutcích, o našem charakteru atd. Názory druhých jsou v průběhu dospívání internalizovány do stálé psychické struktury, označované Cooleyem jako „představa sebe“ (self-idea). Představa sebe má podle Cooleyho tři složky: představu o tom, jak se jevíme druhé osobě, představu o tom, jak jsme druhou osobou hodnoceni a určitý druh citu k sobě, jako jsou hrdost nebo zahanbení. Představa sebe však podle Cooleyho není pouhou reflexí, člověk ji průběžně myšlenkově zpracovává, až se stává stálou součástí myšlenkových pochodů, oddělenou do určité míry od svého externálního (sociálního) původu. Zralý pocit JÁ je vyjádřen ve vyváženém pohledu na sebe či v sebeúctě, které nejsou narušovány přechodnými vlivy. GEORGE HERBERT MEAD (1925) ještě ve větší míře kladl důraz na význam sociálních interakcí, zejména prostřednictvím jazyka. Zavádí také pojem „zobecněného druhého“ (generalized other), v němž je obsažena myšlenka, že lidé přejímají postoje k sobě spíše od generalizované skupiny významných osob, které na ně sdílejí určitý společenský pohled, než že by reagovali na konkrétní osoby v konkrétních situacích. Mead se zabýval i zdroji těchto postojů v dětství. Formuloval dvě vývojové fáze osvojování postojů druhých lidí k sobě, které označil jako „hraní si“ (play) a „hru“ (game). Nižší fáze, hraní si, spočívá v imitování rolí dospělých, následná fáze, hra, spočívá v osvojování si pravidel sociálního kontaktu a ve vytváření vědomí existence rozmanitých rolí ostatních účastníků hry, které musejí být respektovány. Organizované reakce ostatních se pak stávají oním „generalizovaným druhým“, jenž v rámci sebepojetí představuje složku kontroly našeho chování. V současné terminologii je tato stránka sebepojetí vyjádřena v takových pojmech, jako ideální a požadované JÁ. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ---- SEBEPOJETÍ JAKO JÁSKÝ SYSTÉM Současná psychologie odmítá dělení na JÁ jako subjekt a JÁ jako objekt ve smyslu statické dichotomie a přistupuje k nim jako k dynamickému systému vzájemně provázaných a doplňujících se funkcí. Terminologicky se tento přístup odráží v preferování pojmu „JÁský systém“ (self-system), zahrnující jak procesuální, tak strukturální stránku JÁství i dynamiku jejich vzájemného ovlivňování. JÁ JAKO SUBJEKT ČINNOSTI (ČINNÉ JÁ) Sociálně-kognitivní psychologie přijímá předpoklad, že je člověk schopen sám na sebe pohlížet jako na objekt stejně jako na jiné objekty ve svém vnějším prostředí. JÁ jako mentální reprezentace se v zásadě neliší od mentálních reprezentací, které má člověk ohledně jiných pojmů, objektů a událostí. Ve vztahu JÁ a paměti byly identifikovány tři základní efekty: a) Sebeprodukční efekt (self-generation effect) – vyjadřuje skutečnost, že materiál člověkem aktivně produkovaný se vybavuje lépe než pasivně osvojený. b) Sebevztažný efekt (self-reference effect) – znamená, že materiál uložený ve vztahu k JÁ, se vybavuje lépe než obecně uložený. c) Sebezapojující efekt (ego-involvement effect) – znamená, že materiál spojený s trvajícím úkolem se vybavuje lépe než materiál spojený s ukončeným úkolem. Vysvětlením těchto efektů může být skutečnost, že úkoly se vztahem k JÁ produkují vypracovanější asociativní kódování. Vytvořené asociativní cesty pak umožňují snadnější vybavení materiálu. Byly popsány dvě třídy motivů, jež mají přímý vztah k JÁ: a) Tendence udržovat stálý, konzistentní pohled na vlastní JÁ, vyjádřená v motivech konzistence JÁ či sebepotvrzení. b) Tendence vyhledávat pozitivní informace o sobě, označovaná jako motiv sebeposílení. Motivem konzistence JÁ je označována snaha uchovávat soulad mezi jednotlivými percepcemi JÁ a mezi těmito percepcemi a vstupující informací. Člověk je motivován k sebepoznávání, zíksávání přesných a jasných znalostí o sobě, o svých vlastnostech a schopnostech, a zvláště pak k vyhledávání důkazů potvrzujících vlastní sebeposouzení. Význam konzistentní představy sebe a její konfirmace je spatřován ve dvou oblastech. Za prvé, konzistentní sebepojetí poskytuje pocit koherence a souladu, jenž je jedním z předpokladů stavu duševní pohody (well-being), zatímco nedostatek konzistence vede k vnitřním konfliktům a ve svém důsledku ke stresu. Za druhé, přesná zpětná vazba, potvrzující znalost sebe sama, posiluje obecnou představu, že svět je predikovatelný a kontrolovatelný: sebepotvrzení tak přispívá k redukci úzkosti. Potřeba udržovat konzistentní představu sebe a potvrzovat ji se uplatňuje do té míry, že lidé jsou ochotni akceptovat negativní informaci o sobě, pokud odpovídá jejich sebepojetí. Zjistilo se, že lidé s nízkým sebehodnocením, pokud měli možnost vybrat si na základě popisu ze dvou hodnotitelů, preferovali spíše interakci s nepříjemným partnerem, poskytujícím negativní hodnocení, zatímco lidé s příznivým sebehodnocením preferovali osobu dávající pozitivní zpětnou vazbu. Lidé s negativním sebepojetím setrvávají u sebepotvrzujících partnerů, i když jsou k nim kritičtí, a na pochvalu reagují vyhledáváním informací o její omezené platnosti. Tato potřeba však není tak paradoxní, jak by se mohlo na první pohled zdát – nějaká, byť negativní, představa je lepší než vůbec žádná, neboť poskytuje alespoň určitý, i když ne zrovna příjemný, pocit jistoty. Druhá třída JÁ-motivů je souhrnně označována jako potřeba sebeposílení, definovaná jako touha po pozitivní zpětné vazbě. Spočívá ve vyhledávání informací, podporujících či udržujících vlastní sebeúctu a přesvědčení o vlastních sociálních, výkonových a morálních kompetencích. Lidé si například vybavují úspěch lépe než selhání, mají sklon připisovat úspěch sobě spíš než selhání, a mají sklon vidět dobré na sobě než na druhých. Pozitivní sebeobraz je udržován nejen vyhledáváním sebeposilujících informací, ale i prostřednictvím ochranných mechanismů. Také se ovšem vyskytují sebe-handicapující motivy či strategie, kdy si člověk sám klade překážky při dosahování cílů, aby si případný neúspěch mohl vysvětlit pro sebe přijatelným způsobem (například v obavě z neúspěchu může „úmyslně“ přijít pozdě k přijímacímu pohovoru). --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------ 1. KOGNITIVNÍ ASPEKT JÁ (SEBEPOJETÍ) Sebepojetí se vytváří v procesu socializace člověka, v procesu jeho interakce se sociálním prostředím. Významným znakem sebepojetí z hlediska jeho obsahu je princip význačnosti, který vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé obsahy sebepojetí se utvářejí kolem význačných aspektů JÁ, které člověka v nějakém smyslu odlišují od okolí nebo jsou pro něj důležité ať už na základě osobních přesvědčení nebo očekávání ze strany okolí. TYPY REPREZENTACÍ JÁ Jednotlivé reprezentace JÁ se mohou lišit v řadě aspektů. K nejdůležitějším patří takové kategorie, jako jsou jejich centralita, pozitivita nebo negativita, časová lokalizace (reprezentace budoucího, současného či minulého JÁ) a možnost uskutečnění – v této souvislosti je nejčastěji uváděno ideální JÁ. Nejvýznamnější rozdíl mezi reprezentacemi JÁ spočívá v tom, zda zaujímají centrální pozici ve struktuře sebepojetí nebo stojí na jejím okraji (periferní reprezentace JÁ). Jádrové koncepce JÁ bývají celkově nejpropracovanější a nejvíce ovlivňují zpracování relevantních informací o sobě a o vlastním chování. Reprezentace JÁ se dále liší v tom, zda zobrazují skutečné, reálně existující osobní charakteristiky, sociální zařazení (roli) atd., či se týkají představ toho, kým by se za jiných životních okolností člověk mohl stát nebo jakým by mohl být – to jsou možná JÁ – představy o tom, čím by se člověk mohl stát, čím by se rád stal a čeho se obává, že by se tím mohl stát. Aktuální JÁ je reprezentací atributů, o nichž se člověk domnívá, že je má, ideální JÁ reprezentuje atributy, které by člověk rád v ideálním případě měl a vyžadované JÁ je reprezentací atributů, o nichž se člověk domnívá, že by je měl mít (daná či stanovená očekávání ohledně úkolů, povinností a odpovědností). Povaha ideálního JÁ se může různit v tom, do jaké míry je ideální představa sebe realizovatelná – můžeme rozlišit vysněný sebeobraz a závazný sebeobraz. Například pro vědeckého pracovníka může být vysněným sebeobrazem to, že se stane nositelem Nobelovy ceny, zatímco závazny sebeobraz se týká toho, že získá definitivu. V rámci možných JÁ jsou protikladem ideálního JÁ ty představy sebe, jichž se člověk obává a jejichž možnému uskutečnění se vyhýbá. Jde v podstatě o jakési „negativní“ ideály, které stejně jako ideální JÁ plní funkce v motivaci chování. Tyto reprezentace JÁ jsou označovány jako nechtěné či nežádoucí JÁ. Otázky spojené s adekvátností sebepojetí s pravdivým versus falešným JÁ, jsou především tématem psychopatologie – především v souvislosti s neurotickými poruchami, poruchami osobnosti a afektivními poruchami. Negativní pojetí JÁ u depresivních pacientů a idealizované JÁ u narcistické poruchy osobnosti. --------------------------------------------------------------------------------------------------- --------- 2. MENTÁLNÍ REPREZENTACE EMOČNÍHO VZTAHU K SOBĚ (SEBEHODNOCENÍ) Sebehodnocení je představa sebe z hlediska vlastní hodnoty a kompetence (ať už v jakékoli oblasti – sociální, morální nebo výkonové). Význam tohoto emočního vztahu k sobě spočívá v nejširším smyslu v jeho adaptační funkci. Jde především o obranu JÁ, realizovanou prostřednictvím kognitivních a behaviorálních strategií, které umožňují anticipaci a vyhnutí se stresu. Kromě obrany JÁ však emoce plní úlohu i v organizaci sebepojetí, a to jednak tím, že umožňuje třídění informací relevantních pro JÁ na základě jejich pozitivity nebo negativity a také tím, že determinují spojování podobných zkušeností. Zdroje sebehodnocení Sebepojetí je produktem sociálního učení v procesu interakce osoba-svět. Sebehodnocení je chápáno jako výsledek sociálního srovnávání a sebeposuzování na základě pozorování vlastní činnosti. Pro vytváření sebehodnotících kritérií a výsledný emoční vztah k sobě je významné především posílení z prostředí, zvláště od významných druhých. Edward T. Higgins formuloval teorii diskrepancí v sebepojetí podle níž různé druhy diskrepancí mezi jednotlivými reprezentacemi JÁ vedou k různým druhům negativních emočních stavů. Mezi internalizovanými standardy zaujímají zvlášť důležité místo dvě jejich oblasti – ideální JÁ a požadované JÁ. Diskrepance mezi aktuálním a ideálním JÁ se projevuje v absenci pozitivních závěrů o sobě a je spojena s depresivně laděnými negativními emocemi jako je nespokojenost, zklamání či smutek, důsledkem diskrepance mezi aktuálním a vyžadovaným JÁ jsou stavy agitovanosti, spojené s pocity ohrožení, znepokojení, napětí a úzkosti. Další oblastí, dokumentující význam emocí pro percepci reality, je psychologie osobní pohody (well-being). Při výzkumu subjektivní pohody bylo zjištěno, že je pouze omezeně závislá na působení vnějších událostí a na objektivních podmínkách, v nichž se lidé nalézají. Významnou roli v subjektivním prožívání spokojenosti, především z dlouhodobého hlediska, má pozitivní a negativní afektivita. Pozitivní a negativní afektivita jsou na sobě navzájem nezávislé a souvisejí s odlišnými temperamentovými rysy. Výzkum opakovaně prokázal, že extraverti a emočně stabilní osoby jsou spokojenější se životem než introverti a neurotici. Z dlouhodobého hlediska jsou pak temperamentové charakteristiky dokonce spolehlivějším prediktorem spokojenosti než objektivní životní události. Každý člověk má běžnou rovnovážnou hladinu subjektivní pohody, která je ovlivňována emočními (temperamentovými) charakteristikami osobnosti. Vnější události (jak negativní, tak pozitivní) mohou způsobit změny v úrovni subjektivní pohody pouze tehdy, pokud se vymykají běžné životní zkušenosti a svou intenzitou překročí adaptační hranice člověka. Po jejich odeznění, respektive po přizpůsobení se novým okolnostem, se subjektivní pohoda vrací na svou původní úroveň, podmíněnou osobnostní výbavou. Úroveň subjektivní pohody ovlivňuje nejen hodnocení současného stavu a výhledů do budoucnosti, ale i posuzování minulosti. Šťastní lidé si vybavují více pozitivních životních událostí než lidé nešťastní, a liší se navíc i ve vyšší míře pozitivních interpretací minulých událostí. Globální sebehodnocení Globální sebehodnocení vyjadřuje generalizovanou, relativně stálou percepci hodnoty vlastního JÁ. Obsahuje dvě složky reprezentující mínění o sobě z hlediska vlastní kompetentnosti a sebepřijetí. Kompetentnost reprezentuje hodnocení schopnosti dosahovat žádaných výsledků a zahrnuje názory ohledně vlastních schopností, kvalifikace či efektivity. Sebepřijetí je definováno jako internalizovaný citový vztah druhých k vlastní osobě, a vyjadřuje tak hodnocení z hlediska sociální žádoucnosti, přijatelnosti a hodnoty. Ukázalo se, že po neúspěchu rezignovaly na další úsilí při dosahování cíle pouze osoby s nízkou mírou sebepřijetí, avšak nikoliv osoby s nízkou mírou kompetentnosti. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ----------- 3. KONATIVNÍ ASPEKT JÁ (SEBEREGULACE) Představa sebe (ať už z hlediska aktuálního JÁ nebo z hlediska možných JÁ, zvláště ideálního JÁ) se v průběhu vývoje stává hlavním faktorem psychické regulace chování. Sociálně-kognitivní přístup k seberegulaci zdůrazňuje roli osobních standardů (norem, cílů či aspirací), jenž jsou hlavními měřítky sebehodnocení a pohnutkami chování. Důraz je dále kladen na aktivitu člověka při formulaci standardů – hlavní motivační popud osobních standardů spočívá sice v diskrepanci mezi aktuálním a žádaným či očekávaným stavem, lidé se však do značné míry sami podílejí na iniciálním stavu nerovnováhy vytyčením cílů nebo závazkem dodržovat určité normy. Lidé se mohou lišit v řadě věcí – například v úrovních a způsobech kontroly, které jsou zapojeny do jejich seberegulačního systému. Jedním z rozdílů je pozornost, kterou lidé věnují soukromé nebo veřejné stránce svého JÁ. Soukromé sebeuvědomění představuje pozornost, kterou lidé přikládají svým vlastním pocitům, přáním a standardům, zatímco veřejné sebeuvědomění vyjadřuje pozornost, kterou lidé přikládají tomu, jak je vidí a jak o nich smýšlejí druzí, jak se prezentují ostatním lidem a jak se přizpůsobují vnějším standardům. Lidé s vysokou mírou soukromého sebeuvědomění mají sklon intenzivněji prožívat své pocity než lidé s nízkým sebeuvědoměním a svým pocitům také lépe rozumí. Ve svém důsledku je proto u nich větší shoda mezi výpovědí o vlastním chování a aktuálním chováním a mají propracovanější sebepojetí než lidé s nízkým sebeuvědoměním. Lidé s vysokým veřejným sebeuvědoměním jsou citlivější na reakce druhých osob a je u nich pravděpodobnější změna stanoviska podle vnímané veřejné normy. Lidé s nízkým veřejným sebeuvědoměním jsou méně ovlivnitelní reakcemi druhých a nemění své názory, aby vyhověli externím normám.