6. RESILIENCE Při studiu lidí, kteří úspěšně zvládají životní těžkosti, se často objevují osobnostní charakteristiky, které těmto lidem v boji s těžkostmi výrazně pomáhají. Termín „resilience“ znamená doslova pružnost nebo také houževnatost, mrštnost, nezlomnost, schopnost rychle se vzpamatovat. Resilience předpokládá konstelaci dvou faktorů: Prvním je vystavení nepříznivým podmínkám či okolnostem a druhým úspěšná adaptace na tyto okolnosti nebo podmínky. Odolnost jedince vůči nepříznivým životním podmínkám ovlivňují: · Protektivní faktory – charakteristiky, které v interakci s nepřízní či protivenstvím redukují nebo eliminují potenciální negativní účinek rizikových faktorů – faktory, jež napomáhají resilienci. Protektivní faktory, které nejpříznivěji ovlivňují resilienci se označují za: · Vývojové trumfy, vývojové výhody – jsou to faktory prostředí, které zvyšují pravděpodobnost pozitivních výsledků. Od protektivních faktorů se liší v tom smyslu, že protektivní faktory fungují ve vztahu k rizikovým jako nárazníky, jako síly působící proti vlivu rizikových faktorů. Kdežto vývojové výhody se pozitivně uplatňují bez ohledu na přítomnost rizikových faktorů. Proti tomu samozřejmě existují i zcitlivující či oslabující faktory, čili charakteristiky, které činí jedince zranitelnějším, je-li vystaven rizikovým faktorům. Ochranný i oslabující účinek těchto faktorů je podmíněný dalšími podmínkami života daného člověka – například patřit k minoritnímu etniku je obecně oslabující faktor, je-li však dotyčný člověk hrdý na svou příslušnost k tomuto etniku, jde o faktor protektivní. ------------------------------------------------ Byly vytvořeny tři modely, jak se resilience v průběhu vývoje uplatňuje: 1. Prvním je Protektivní model, kdy zdroje resilience s rizikovými faktory interagují a tato interakce pak vede k menšímu či většímu přizpůsobení. 2. Dále Kompenzatorní model, kdy faktory resilience mohou kompenzovat faktory rizika. 3. A Model výzvy – na úrovních malých protivenství se jedinec trénuje (zoceluje, připravuje na větší zatížení). Předpokládá se, že po takovém zocelení je možné unést vyšší úroveň rizikových faktorů (je to podobné očkování u fyzických nemocí). Vysoce rizikovými faktory pro oslabení resilience jsou: · Chudoba a nezaměstnanost rodičů. · Střední až těžké poporodní komplikace – například dlouhodobá absence péče v prvním roce života, či umístění do pěstounské péče nebo ústavní výchovy. · Dále vývojové nepravidelnosti a zpoždění – jako jsou vážné a opakované dětské nemoci nebo opakovaná změna bydliště a školy. · A genetické abnormality a psychopatologie v rodině – například chronická nebo duševní nemoc rodiče, sourozenec s postižením, chronické rodinné neshody, absence otce, smrt sourozence, rozvod rodičů nebo příchod nevlastního rodiče do rodiny. ------------------------------------------------ Dále uveďme čtyři mýty, které stojí v cestě snaze o zlepšení resilience dětí: 1. Mýtus předurčení – vede k představě, že dítě nemá šanci vymanit se z tenat chudoby, násilí a proher, které charakterizují životní pouť jeho rodičů, příbuzných nebo členů komunity, do níž náleží. 2. Mýtus nenapravitelného poškození – vyvolává dojem, že negativní životní zkušenosti zanechávají na lidech trvalá poškození, která se v jejich životě s jistotou projeví. 3. Mýtus o shodnosti – vede k dojmu, že závěry a hodnocení, často založené na dotaznících, poskytují o dítěti dostatečnou a správnou informaci. 4. Mýtus, že „nakonec je to jedno“ – navozuje pocit, že ke změně stejně nedojde (protože k ní doposud nedošlo). Vývoj dítěte je plastický, potenciál ke změně je velký a dynamický a největší chybou je dítě zaškatulkovat a činit předčasné závěry. Pečující osoby mají v dítěti hledat talent a sílu, protože v prostředí, které je příznivé a podporující, jsou lidé schopni pozitivních změn a vybudování alespoň některých zdrojů resilience v průběhu svého života. Takový přístup napomáhá dětem a mládeži, aby se sami stali aktéry svého snažení o nápravu. ------------------------------------------------ Zdroji, které mohou přispět k pozitivnímu vývoji a resilienci: 1. Je to Přístup k materiálním zdrojům – jako je jídlo, bydlení, oblečení, vzdělání, zdravotní péče atd. 2. Dále Vztahy – s významnými dospělými a vrstevníky. 3. Identita – čili smysluplnost, náhled na vlastní přednosti a nedostatky, hodnoty, aspirace, spirituální a náboženská identita. 4. Síla a kontrola – neboli schopnost postarat se o sebe a o ostatní. 5. Potom Kulturní pouto – čili oddanost ke zvykům, hodnotám a přesvědčení kultury, k níž jedinec přináleží. 6. Dále Sociální spravedlnost. 7. A konečně Koheze – čili pocit jedince, že je sociálně a spirituálně součástí většího celku. ------------------------------------------------ Protektivní faktory můžeme rozdělit do tří skupin: 1. Do první patří alespoň průměrné kognitivní dovednosti spolu s dispozicí k příjemnému a sociabilnímu jednání, které vyvolává vstřícnou reakci ze strany ostatních osob. 2. Do druhé laskavé a vřelé vazby s dospělými, jež umožní dětem, aby se u nich vyvinula důvěra, autonomie a iniciativa. 3. A třetí je schopnost navázat kontakt se sociálním prostředím, včetně podpůrných organizací, jako je škola, církev, mládežnické skupiny, a čerpat z nich oporu. ------------------------------------------------------------------------------------------------ LOCUS OF CONTROL – JULIAN ROTTER K faktorům, které ovlivňují odolnost člověka vůči nepříznivým okolnostem, patří i takzvaný locus of control čili místo kontroly, jehož teorii vypracoval Julian Rotter. a) Osoba s externím (vnějším) místem kontroly má za to, že její úspěchy i nezdary jsou určený vnějšími vlivy (jako je smůla, moc druhých, nepředvídatelné vlivy), tito lidé mají pocit, že jsou vláčeni životem a jeho okolnostmi, aniž mají sebemenší možnost je ovlivnit. b) Osoba s interním (vnitřním) místem kontroly – pak soudí, že její úspěchy a neúspěchy jsou determinovány jejími vlastními aktivitami a schopnostmi – věří, že sama výrazně určuje svůj život. Interní locus of control umožňuje člověku nepropadat beznaději a uchovat si důvěru, že svou situaci dokáže pozitivně ovlivnit. ------------------------------------------------------------------------------------------------ ROSENTHALŮV EFEKT (PYGMALION EFEKT) (Robert Rosenthal, 1960) · Na základní škole po dohodě s ředitelem – výzkumníci z Harvardu přišli testovat IQ žáků speciálním testem, v 18 třídách náhodně vybrali 20% žáků, o kterých učitelům sdělili, že jsou výrazně talentovaní, zbylých 80% se stalo kontrolní skupinou. Po roce skupina „talentovaných“ měla nejen lepší studijní výsledky, ale také lépe skórovala v IQ testu než kontrolní skupina. Když se učitelé dozvěděli, že výjimečný talent si u žáků výzkumníci vymysleli, byli šokováni a nechtěli uvěřit, protože jej „přece zaznamenali na vlastní oči“. · Závěr: když pedagog očekává, že žák bude intelektuálně růst a úspěšně pracovat, pak také bude – takovému žáku se totiž pedagog více věnuje, sleduje individuálně jeho práci a úroveň a dává mu adekvátní podněty pro rozvoj, častěji poskytuje zpětnou vazbu, častěji povzbuzuje a chválí dílčí pokroky, častěji dává příležitost se projevit a diskutovat, vytváří zajímavější studijní příležitosti. · Pygmalion efekt funguje v rodině i při vedení týmů. · Negativní očekávání se plní se stejnou pravidelností (Golemův efekt) – pedagog přesvědčený, že žák neumí nebo že zlobí, se jej bude snažit nachytat, až se mu to povede; opakujeme-li dítěti, že z něj nic pořádného nebude, těžko se bude kvůli křehkému sebevědomí prosazovat