5. KONATIVNÍ FUNKCE MOTIVACE Pojem motivace má svůj původ v latinském slovese movere, které znamená hýbat. Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Projevují se tím, že buď chceme něco získat, nebo se pokoušíme něčemu vyhnout. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Projevuje se například jeho rázností, důkladností či vytrvalostí. Síla motivů určuje, kterou činnost provedeme jako první a kterou odložíme na pozdější dobu. Základní dělení motivů: 1. Motivy sebezáchovné – mají biologický původ a umožňují, aby jedinec přežil. Na rozdíl od ostatních motivů si nemůžeme zvolit, jestli je uspokojíme nebo ne. Musí být uspokojovány neustále (např. potřeba spánku, hlad, žízeň.) To, co si zvolit můžeme, je způsob jejich uspokojování. 2. Motivy stimulační – vycházejí z naší přirozené potřeby mít dostatečné množství a pestrost vnějších nebo vnitřních podnětů. Jejich původ je opět biologický, naplnění těchto potřeb je podmínkou normálního vývoje naší psychiky. Intenzita těchto potřeb se mezi lidmi liší. Na rozdíl od sebezáchovných motivů neuspokojování stimulačních potřeb nevede nutně k smrti jedince, ale v různé míře k deprivaci. Velmi známým a paradoxně velmi užitečným motivačním stavem při nedostatku podnětů je nuda. Vzhledem k tomu, že je často subjektivně vnímána jako velice nepříjemná, zpravidla vede k aktivizaci jedince. Dítě, které se nudí, vždy něco podnikne. Problematickým se jeví příliš mnoho podnětů, anebo závislost na stimulech určitého typu. 3. Motivy sociální – vznikají vzájemnou interakcí mezi jedincem a společností. Máme je v sobě ve formě „vrozených programů“. To, v jaké intenzitě a v jaké formě se projeví, závisí na společnosti, v které vyrůstáme. Mezi potřeby vázané na společnost patří potřeby úspěšného výkonu, potřeby blízkých vztahů nebo potřeba moci. 4. Individuální psychické motivy – jsou zaměřeny na udržení nebo znovuzískaní duševního zdraví. Lidé mají potřebu svobodně jednat, potřebují vědět, kdo jsou, potřebují, aby jejich život měl smysl. Snaha o uspokojování těchto potřeb vede k osobnímu rozvoji jedince. Potřeba osobního rozvoje a další individuální psychické motivy jsou u lidí odlišné a liší se i názory psychologů o jejich důležitosti pro jedince. Například existují jedinci, kteří velmi touží po svobodě a nezávislosti, a pak existují jedinci, kterým vyhovuje vedení někoho jiného, které vnímají jako jistou formu ochrany. Na lidské chování můžou mít vliv motivy vědomé, ale také nevědomé. Lidé si často neuvědomují, jaké pohnutky jsou příčinou jejich chování nebo prožívání, nicméně existují i situace, kdy si svoji motivaci uvědomujeme zkresleně nebo vůbec. Principy motivace Dynamiku motivace lze vyjádřit dvěma principy, které vystihují nejobecnější zákonitosti procesu motivace – tyto principy odpovídají na otázku, proč člověk vůbec vykazuje chování zaměřené na dosažení určitých cílů, které probíhá s určitou intenzitou a trvá, dokud nebylo cíle dosaženo. 1. Princip psychické rovnováhy Veškeré chování směřuje k udržování nebo obnovení vnitřní dynamické psychické rovnováhy. Vnitřní rovnováha na úrovni biologické znamená udržování relativně stálého vnitřního biologického stavu, který je předpokladem optimálního fungování organismu a je dán určitými konstantami, jako je optimální teplota organismu, optimální stav biochemických konstant v krvi a tkáních (jako je například tělesná termoregulace, hladina glukózy v krvi atd.). Tuto rovnováhu zajišťují vrozené mechanismy. Psychická rovnováha je však udržována nejen návratem ke stále stejnému optimálnímu vnitřnímu stavu, nýbrž může být ustavena také změnou, rozhodující je tu redukce vnitřních rozporů. V podstatě tu rozhodující roli hraje eliminace negativních pocitů, které narušenou vnitřní psychickou rovnováhu provázejí (signalizují ji, jako jsou například pocity viny, selhání kompetence, existenční nejistoty atd.). Obecně řečeno, jde tu o odstraňování vnitřních rozporů a dosahování relativní vnitřní jednoty či integrity. 2. Princip psychického hédonismu Tento princip vyjadřuje obecnou tendenci všech živých bytostí k maximalizaci slasti a minimalizaci strasti, jinými slovy k dosahování příjemného a k vyhýbání se nepříjemnému. V jistém smyslu je princip slasti pojistkou biologicky účelného chování. Námitka, že lidé si často stanoví cíle, jejichž dosažení je spojeno s mnoha útrapami, neobstojí, přijmeme-li, že existují cíle dílčí a konečné, přičemž ty dílčí slouží jako prostředky dosažení cílů konečných. Je-li například pro někoho konečným cílem finančně náročné, ale fascinující cestování po dalekých krajích, musí na ně často tvrdě a s odříkáním vydělat. Rozhodující jsou tedy vedoucí motivy či hlavní cíle. POTŘEBY Klíčovým pojmem konceptu motivace je pojem potřeba, vyjadřující výchozí motivační stav, provázený vnitřním napětím, a tendenci k redukci potřeby, která je prožívána jako negativní emoce, například jako hlad, únava, pocit osamělosti atd. Především je nutno rozlišovat dva druhy potřeb: a) Biogenní potřeby vycházející z fyziologických změn v organismu (jako například z poklesu hladiny glukózy v krvi, což je jedním z příznaků hladu). b) Sociogenní potřeby vycházející z ustálených tendencí a změn sociálního bytí jedince (jako je například potřeba kontaktu s druhými nebo opory v obtížné situaci). MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB Americký psycholog Abraham Maslow v roce 1954 vydal knihu „Motivace a osobnost“ (Motivation and personality), v níž uvedl svou hierarchii potřeb. Maslow rozdělil potřeby do pěti úrovní: 1. Fyziologické potřeby, k nimž patří jídlo, voda, kyslík, odpočinek, spánek, pohyb, sexuální potřeby atd. 2. Potřeby bezpečí: jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, zákona atd. 3. Potřeby lásky, náklonnosti a potřeba někam patřit (potřeba sounáležitosti, sociální vazby) – milovat a být milován. 4. Potřeby uznání: potřeba dosažení úspěšného výkonu a pocitu vlastní hodnoty (vážit si sám sebe i mít uznání hodnoty od druhých lidí), mít sebedůvěru, být kompetentní, pozitivní sebehodnocení. 5. Potřeby seberealizace se týkají touhy člověka po sebenaplnění, snahy uskutečnit své možnosti, mít smysluplné cíle. Patří sem i potřeby vědění, porozumění a estetické potřeby. Podle Maslowa neuspokojené potřeby nižší úrovně vždy zvítězí v konfliktu nad neuspokojenými potřebami úrovně vyšší. Teprve když je nižší potřeba uspokojena, může dominovat vyšší potřeba. Seberealizace tedy vyžaduje naplnění všech ostatních potřeb. Potřeby, které spadají do prvních čtyř úrovní hierarchie, Maslow souhrnně označuje jako nedostatkové neboli deficitní. Tyto pohnutky fungují na principu udržování vnitřní tělesné nebo psychické rovnováhy. Maslow je dělí na nižší a vyšší. K nižším patří fyziologické potřeby a potřeby bezpečí, k vyšším potřeby lásky, sounáležitosti a uznání. Uspokojování vyšších nedostatkových potřeb zajišťuje duševní pohodu, případně i rozvoj osobnosti jedince. Potřeby seberealizace se od deficitních zásadně liší. Jedná se o růstové potřeby, s jejichž uspokojováním se jejich intenzita nesnižuje, ale spíše roste. (Plháková 2005, s. 370) Vyšší potřeby se objevují později, a to jak ve fylogenetickém, tak i v ontogenetickém vývoji. Motivační život jedince tak může být popsán jako vzestup různými vrstvami pyramidy potřeb. U novorozenců dominují fyziologické potřeby hladu a žízně a potřeby bezpečí. Mladší dětí jsou ovládány potřebami bezpečí a lásky, zatímco starší potřebami lásky a uznání. Na začátku adolescence se poprvé setkáváme s potřebami seberealizace, avšak lidé jsou jimi plně ovládáni až v dospělém věku. Znaky sebeaktualizujících se osob: a) Účinnější percepce reality – správné, pohotové vnímání, bez překroucení očekáváními, nezaujatost, mají rádi nejistotu, problémy a hádanky. b) Akceptování sebe sama, druhých a přírody – přijímat sebe i jiné, nepřehnaná sebekritičnost, uznávají svou animální podstatu, přijímání základních biologických pochodů – vylučování, těhotenství. c) Soustředění na problém – úkol, povinnost, milují práci – spíš žijí, aby pracovali, než naopak, odmítají všednost. d) Odstup a potřeba soukromí – dokážou být sami, aniž by se cítili osamělí, váží si soukromí, které nutně potřebují. e) Nezávislost na kultuře a okolí – autonomie a asertivita – vlastní životní styl, sebekázeň, odpovědnost, odolnost vůči frustracím. f) Vrcholné zážitky – spouštějí se samy – po zážitku lásky, objevu, vhledu – mají podobu jak intenzivního vzrušení, tak relaxace. g) Hluboké interpersonální vztahy – hlubší a těsnější vztahy, než je obvyklé, velmi málo důvěrných přátel – chce to čas je najít a vypěstovat, něžnost k dětem. h) Demokratická struktura charakteru – bez předsudků, lidé jsou rovnocenní, jsou elitou a vybírají si k sobě zase elitu – charakteru a schopností, nikoli barvy pleti, slávy, rodiny. i) Filosofický smysl pro humor (bez nepřátelství) – humor nezraňuje ostatní, neútočí na jejich slabosti, filosofický humor vyvolá spíš úsměv než smích a už vůbec ne výsměch, typicky z lidské pošetilosti. --------------------------------------------------------------------------------------------------- -------- DĚLENÍ POTŘEB PODLE JONATHANA R. BRADSHAWA (1972) Bradshaw se zaměřoval na zdravotnické služby, ale toto dělení potřeb se dá použít v různých typech služeb pro občany. A. POTŘEBY NORMATIVNÍ – INSTITUCIONÁLNĚ DEKLAROVANÉ (normative need) Jedná se o potřeby definované experty, tyto potřeby nejsou obecně platné a mohou se vyskytnout různé úhly pohledu podle jednotlivých odborníků (například rozhodnutí odborníků o povinném očkování dětí nebo chirurga o tom, že pacient potřebuje operaci). V sociálních službách se jedná o potřeby institucionálně deklarované a určované z úrovně zřizovatelů a zadavatelů sociálních služeb, s přesahem do politického rozhodování. Jde o systémový přístup k řešení sociálních služeb např. v konkrétním území, s cílem dosáhnout určitých cílů, standardů apod. B. POTŘEBY POCIŤOVANÉ – NEARTIKULOVANÉ (felt need) Potřeba pociťovaná jednotlivcem. Pociťované potřeby jsou omezeny vnímáním jednotlivce a jeho informacemi o dostupnosti služeb (například bolest hlavy, bolest v koleni). V sociálních službách se jedná o potřeby konkrétních uživatelů nebo potenciálních uživatelů sociálních služeb, které však nejsou artikulovány – jsou pouze pociťovány. C. POTŘEBY REÁLNĚ ARTIKULOVANÉ (expressed need, demanded need) Pociťované potřeby se přetavily v činnost. Člověk hledá pomoc (například jde k zubaři, když ho bolí zub). V sociálních službách se jedná o artikulované potřeby v sociální oblasti od finálních uživatelů nebo poskytovatelů sociálních služeb, s cílem poukázat na neuspokojené potřeby určité cílové skupiny, v určitém území, v určitém rozsahu apod. D. POTŘEBY KOMPARATIVNÍ (comparative need) Jedná se o srovnání daného člověka s charakteristickými rysy těch, kdo už dostávají pomoc. Například charakteristika dětí, které jsou ohroženy nebo zanedbávány, může napomoci tomu, aby se těmto dětem dostalo pomoci. V podstatě se jedná o srovnání konkrétních – zdůvodnitelně stanovených parametrů – indikátorů, které nějak souvisí s uspokojováním potřeb konkrétních cílových skupin osob v rámci jednotlivých území. V tomto smyslu je velmi důležitý výběr jednotlivých kritérií, která vstupují do komparace, jejich jednotnost v rámci referenčních skupin osob nebo území, jejich komplexnost a aktuálnost vstupních dat. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------- VŮLE V psychologii znamená pojem vůle jednak proces tzv. volní regulace jednání (volní akt), jednak komplex vlastností osobnosti vyznačující se způsobilostí sebekontroly v nejširším smyslu, tzv. volní vlastnosti osobnosti. Zvláštní význam má pojem vůle ve filozofii, resp. v etice a teologii, kde je obvykle používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru. Podstatnými znaky volního aktu jsou: 1. Vědomí vlastního rozhodnutí. 2. Aktivní akce, tedy nikoli reakce. 3. Vědomí cíle a prostředků k jeho dosažení. Vůle jako vlastnost osobnosti Osobnost jedince charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost, sebeovládání atd.). Obecně vyjadřuji schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v potlačování nežádoucích tendenci (např. v boji s pudovými sklony), ale i v úsilí při překonávání překážek a při dosahování časově vzdálených cílů, tedy vědomým udržováním cílové aktivity a sebeprosazováním se. Vůlí regulované jednání Vývoj motivačních systémů probíhá od pudové regulace chování k volní regulaci jednání, se systémem pudů přichází dítě na svět a tento vrozený systém motivace se postupně přetváří v systém volní regulace jednání. Zatímco pudově motivované chování probíhá od pudového impulzu přímo k akci, volní regulace chování je založena na uplatnění individuálních zkušeností. To je zásadní rozdíl mezi impulzivním a volním aktem. Těžištěm volní regulace jednání je rozhodování, tj. více či méně složitý a více či méně dlouho trvající proces, v němž zkušený jedinec uvažuje o vhodnosti prostředků, které má použít k dosažení cíle. Jedná se o souhrn kognitivních a emočních procesů, který zahrnuje i hodnocení prostředků a cílů z hlediska osobní morálky. S volní regulací jednání souvisí problém svobodné vůle. Psychologie jako empirická věda může pouze připustit pocit svobodného jednání, který provází přesvědčení jedince, že není k jednání nucen někým nebo něčím zvnějšku (tedy že „nemusí činit to, co činí“). Duševní život jako proces má určitou kontinuitu ve smyslu nutně se utvářejícího řetězu příčin a účinků. Vše, co se v duševním životě odehraje, je důsledkem předchozích v něm probíhajících dějů. Ve skutečnosti je tedy jeho konkrétní akt jednání výsledkem dlouhého řetězu příčin a následků, a byl tedy determinován určitými vnějšími okolnostmi, ale také jeho genetickými vlohami a osobní zkušeností. Celý tento kauzální řetěz ani nelze vždy vystopovat. Libetův pokus Libetův pokus je psychologický experiment, který provedl Benjamin Libet v roce 1983. Cílem tohoto experimentu bylo zkoumat vztah mezi uvědoměním si vlastního rozhodování a probíhajících mozkových aktivit. Experiment byl navržen tak, aby testoval, zda jsme si vědomi svých rozhodnutí předtím, než k těmto rozhodnutím dojde neurální aktivita v našem mozku. Účastníci byli připojeni k elektroencefalografu, který měří elektrickou aktivitu mozku. Libet a jeho tým zjistili, že elektrická aktivita v mozku spojená s rozhodnutím o pohybu ruky začala předtím, než se účastníci vědomě rozhodli tento pohyb vykonat. To znamená, že neurální procesy, které vedou k pohybu, byly zahájeny před vědomým rozhodnutím účastníků.