4. EMOCE Emoce lze definovat jako schopnost reagovat na různé podněty prožitkem libosti a nelibosti, spojeným s fyziologickými reakcemi a změnou aktivity, eventuálně i dalšími vnějšími projevy. Emoce jsou velmi komplexní projevy, v nichž lze podle Carrola Ellise Izarda rozlišit několik složek: a) Prožitkovou složku, v níž lze dále diferencovat kvalitu prožitku, tj. rozlišení v dimenzi libost-nelibost, a stupeň napětí. b) Fyziologickou reakci, která je typická pro určitý okruh emocí a projevuje se různou mírou aktivace (připravenosti k určitému způsobu reagování). c) Vnější projevy emocí, především mimické projevy, které jsou pro určitý typ emocí charakteristické, a různé varianty chování (například tendence k agresi nebo celkové zpomalení). FUNKCE EMOCÍ: 1. Hodnotící kritérium Citový prožitek informuje o situaci a jejím významu. Emoční informace může být nepřesná, ale je komplexní a velmi rychlá. Projeví se subjektivním hodnocením reality, které se liší od racionálního posuzování. Citové prožitky člověka mnohdy předem upozorňuji na to, co je vhodné udělat, případně čeho by se měl vyvarovat. Některé city plní úlohu kontrolního systému zpětné vazby, která spočívá v tom, že člověka průběžně a velmi rychle informují o výsledcích jeho aktivit nebo o tom, jaká je jeho osobní či životní situace. Radost máme tehdy, když se něco daří, zlost, když se nedaří. Při ohrožení máme strach. 2. Adaptace na situaci Aktuální emoční stav ovlivňuje následné prožitky, například pocit zklamání může být po silném pozitivním zážitku větší, než kdyby stejná situace vznikla v době, kdy je člověk neutrálně vyladěn. To je jeden z projevů adaptivity emocí, události mají v závislosti na celkovém kontextu i stavu jedince relativní význam, což lidem umožňuje dosáhnout přijatelné psychické rovnováhy i za nepříznivých okolností, ale na druhé straně neumožňují udržet delší dobu stav nadšení nebo euforie. 3. Aktivace organismu Emoce ovlivňují míru aktivace organismu, mají stimulující nebo tlumivý účinek. Slouží jako signál, který aktivizuje určitý způsob reagování odpovídající dané situaci. Příjemnost, pocit uspokojení je spojen s jistotou pozitivní hodnoty podnětu, situace či osoby, které jej vyvolávají, a ty jsou v závislosti na tom kladně hodnoceny a akceptovány. Objekty, které vyvolávají nepříjemné pocity jsou považovány za nežádoucí a člověk usiluje o to, aby se jich zbavil, vyhnul se jim. Eliminace nepříjemného často znamená i vyloučení potenciálního nebezpečí. Intenzivní negativní emoce, které vznikají zejména v situacích ohrožení (strach) či ve frustrujících situacích (vztek), pomáhají připravit organismus k boji nebo k útěku. Mezi emoce aktivizující člověka k činnosti patří hněv nebo radost, mezi emoce utlumující například smutek. 4. Poučení ze situací Emoce mají i velký význam pro učení, protože emocionální prožitek zdůrazňuje význam nějakého poznatku či zkušenosti, a vzhledem k tomu může být snadněji uložen. Emoce dávají veškerému dění nějaký význam a tak ovlivňují jeho zpracování, včetně zapamatování. Negativní emoční prožitek bude posilovat tendenci příště se takové situaci vyhnout, pozitivní prožitek bude stimulovat její opětovné vyvolání. 5. Komunikační funkce Mimické projevy emocí jsou vrozené a do značné míry univerzální, a proto každému snadno srozumitelné. Umožňují orientovat se v aktuálním vyladění komunikačního partnera, a vzhledem k tomu adekvátněji reagovat. Expresivní komponenta emocí je součástí neverbální komunikace, jejímž prostřednictvím si lidé vyměňují informace o povaze svých vzájemných vztahů. Například úsměv vyjadřuje ochotu k navázání kontaktu, ke spolupráci. Bezděčný výraz některých emocí, například hluboké lítosti či smutku, může druhé lidi podnítit k tomu, aby danému jedinci nabídli svou pomoc a podporu. Mimický výraz emocí je podkladem empatie (vcítění), která hraje důležitou roli v mezilidských vztazích. Badatelé zjistili, že při vnímání chování druhých lidí jsou v mozku toho, kdo to pozoruje, excitovány stejné neuronové sítě. Odvodil z toho existenci tzv. „zrcadlových neuronů“. Zrcadlové neurony nám umožňují intuitivně a bez dlouhého přemýšlení chápat jednání druhého člověka. Ale nejen to, pomáhají nám také k empatickým pocitům. FORMY EMOCÍ: a) Afekty – vysoká úroveň aktivace s nápadnou mimikou, provázenou ztrátou zábran a impulzivním jednáním (hrůza, zděšení, zuřivost) – tento stav se dá navodit i drogami nebo léky. b) Pocity – obsahy prožívání trvají několik hodin. c) Nálady – déle trvající citové stavy (dny, týdny) zabarvující celkovou reaktivitu člověka (depresivní nálada, nostalgie, radost). d) Citové vztahy – dlouhodobé, relativně proměnlivé citové komplexy s dominujícím citem (například láska a nenávist). e) Vášně – setrvávající (i celý život) silné citové vztahy s výraznou závislostí jedince na předmětu vášně (osoba, sportovní klub, koníček). f) Vývojově vyšší city vztahující se ke kulturním hodnotám – například city intelektuální (pro pravdu), etické (pro dobro), estetické (pro krásu), náboženské (pro víru). PRIMÁRNÍ (ZÁKLADNÍ) EMOCE 1. STRACH je záporný cit, který vzniká v nebezpečných situacích, v nichž je ohrožena sebezáchova nebo duševní integrita. Strach evokuje také hrozba ztráty, například majetku, prestiže nebo citového vztahu. Z evolučního hlediska má strach ochrannou funkci, protože vede k úniku z nebezpečné situace, k obraně nebo k vyhýbání se věcem a situacím, které by člověku mohly ublížit. Strach se vztahuje k určitému konkrétnímu objektu nebo situaci. ÚZKOST je neurčitý pocit obav či ohrožení, který se neváže k žádnému konkrétnímu objektu či události. České označení tohoto citu je odvozeno od adjektiva úzký, které vystihuje některé jeho tělesné i mentální projevy. Člověk má sevřené hrdlo, „úží" se mu dech, je v „úzkých", tj. necítí se dobře a neví přesně proč. Úzkost se prožitkově podobná strachu, ale právě její neurčitost z ní činí subjektivně velmi nepříjemný stav. 2. HNĚV (ZLOST) vzniká nejčastěji v situacích, kdy nám nějaká překážka brání v uskutečnění našich snah či v dosažení cílů. Intenzita tohoto citu sahá od mírné rozladěnosti až po zuřivý vztek. Subjektivně je hněv velmi nelibý. Frustrující situace vyvolávají pohotovost k útočným, agresivním projevům, směřujícím nejčastěji ke zničení, poškození nebo odstranění překážky. 3. RADOST je další základní cit, který vzniká zejména při dosažení úspěchu či cíle. Většině lidí udělá radost pochvala, dárek či jiné projevy uznání nebo náklonnosti ze strany druhých lidí. Také radost existuje v různé intenzitě, od pocitů pohody (na například po dobrém obědě nebo při čtení napínavé detektivky) až po pocity nadšení nebo triumfu. Trvalejší pocity radosti označujeme jako štěstí nebo – jsou-li nižší intenzity – jako spokojenost. 4. SMUTEK je nelibý cit, který je reakcí na odloučení, ztrátu nebo na neúspěch při sledování osobních cílů či realizaci určitých motivů. Intenzita smutku závisí na tom, zda jsou příčiny jeho vzniku definitivní a nezvratné nebo zda existuje nějaká možnost nápravy. Hluboký smutek vyvolává ztráta blízkých lidí v případě jejich úmrtí. Smutek evokuje také ztráta či zničení věcí, ke kterým měl člověk citový vztah. Výrazným expresivním projevem smutku je pláč, kterému zpravidla předcházejí intenzivní pocity lítosti. Obvykle přináší úlevu a uklidnění. 5. ODPOR je pocit nechuti k určitým předmětům. Projevuje se vyhýbavým chováním nebo snahou o odstranění předmětů vzbuzujících odpor z naší blízkosti. Při těsném kontaktu s těmito objekty se může odpor vystupňovat v HNUS. V mnoha případech je však odpor výsledkem kulturních zvyklostí a socializačních praktik. Lidé postupně zvnitřňují normy čistotnosti a tělesné hygieny, takže u většiny dospělých vzbuzuje odpor nepořádek, špína a tělesné exkrementy. TEORIE EMOCÍ A. JAMESOVA-LANGEOVA TEORIE EMOCÍ První novodobou teorii emocí vytvořili William James a Carl Lange, kteří nezávisle na sobě navrhli obdobné vysvětlení podstaty emocí. Tato teorie úplně převrátila obvyklou představu o vzniku emocí. Zdravý rozum napovídá, že emoce jsou odezvou na vnímání nějakého důležitého podnětu ve vnějším světě. James a Lange dospěli k závěru, že je tomu právě naopak. Podle jejich názoru emočně významné podněty nejprve evokují fyziologickou reakci organismu, jež se projevuje třesem, pocením, bušením srdce atd. – tedy cítíme smutek, protože pláčeme, bojíme se, protože se třeseme. Lidské city jsou tedy pouze vedlejším produktem převážně vrozené behaviorální a fyziologické odezvy na důležité podněty. Většina lidí by zřejmě potvrdila, že vnímání tělesných změn se podílí na formování jejich citových zážitků. Například charakteristický pocit trémy (strachu) před důležitou zkouškou, konkurzem či první schůzkou by nebyl úplný bez pocení rukou, sucha v ústech a staženého žaludku. Mnohé jazyky, včetně češtiny, používají při popisu lidských citů metafory vycházející z tělesných stavů. Mluvíme o tom, že máme hrdlo sevřené strachem či úzkostí, žaludek jako na vodě, bolí nás srdce. B. HYPOTÉZA OBLIČEJOVÉ ZPĚTNÉ VAZBY Hypotézu obličejové zpětné vazby navrhl v roce 1962 Silvan Tomkins na základě zkoumání mimických projevů emocí. Zkoumané osoby nejprve na základě verbálních instrukcí měly nastavit mimické svaly tak, aby jejich pozice korespondovala s výrazem několika základních emocí. Ukázalo se, že různé výrazy obličeje provázejí odlišné vzorce fyziologické excitace. Například vyjádření hněvu, strachu a smutku mělo za následek zvýšení tepové frekvence. Výraz štěstí, odporu a překvapení vedl naopak k jejímu poklesu. Vyjádření strachu a smutku provázel pokles teploty kůže, zatímco exprese hněvu vedla k jejímu zvýšení. Podle této teorie je prožívání jednotlivých konkrétních citů výsledkem senzorických vzruchů, které přicházejí do mozkové kůry z obličejových svalů. Jinak řečeno, výraz určité emoce, například upřímný smích, vyvolává pocit radosti či štěstí, zatímco grimasa odporu pocit znechucení. Méně radikální verze této teorie předpokládá, že senzorické informace o pohybech mimických svalů vedou ke zvýšení intenzity prožívané emoce, ale nemusí ji nutně vyvolávat. Poznatky o vlivu výrazového chování na citové prožívání dále zpochybňují předpoklad, že odreagování negativních pocitů vede k jejich zmírnění. Ukazuje se, že otevřené vyjádření zlosti vede obvykle ke zvýšení její intenzity. Naopak, dokáže-li se člověk ovládnout a nedá své negativní pocity najevo, zlost ho nejspíš přejde. Je také pravděpodobné, že nachází-li se člověk v relativně neutrálním citovém stavu, pak mu úsměv na tváři pomůže ke zlepšení nálady. C. CANNONOVA-BARDOVA TEORIE EMOCÍ Walter Cannon v roce 1929 zformuloval svou vlastní teorii, kterou později propracoval jeho student Philip Bard, takže se obvykle hovoří o Cannonově-Bardově neboli talamické teorii emocí. Cannon vycházel ze svého objevu fyziologické poplachové reakce, která připravuje organismus k boji nebo útěku. Podle něho hraje při vzniku emocí důležitou roli talamus, do něhož přicházejí senzorické informace o významných vnějších podnětech. Poplachovou reakci řídí hypotalamus a části limbického systému. Hypofýza na základě chemických instrukcí z hypotalamu produkuje adrenokortikotropní hormon, který podněcuje dřeň nadledvinek k uvolňování katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) do krve. Adrenalin i noradrenalin se podílejí na aktivaci organismu. Připravujeme-li se k velké tělesné námaze, pak potřebujeme, aby naše svaly byly silné a dobře zásobené krevním cukrem a kyslíkem. Srdce začíná bít rychleji, čímž se zrychluje krevní oběh. Díky prohloubenému dýchání putuje do plic větší množství kyslíku než obvykle. Také trávící systém mění svůj způsob fungování. Zrychluje se metabolismus cukru, takže tělo má k dispozici dostatečné energetické zdroje. Trávení tuků a bílkovin se naproti tomu zpomaluje. Tělo se také připravuje na možnost tkáňového poškození. Vnitřní orgány produkují velké množství krevních destiček, což vede ke zvýšené srážlivosti krve. V mozku vznikají endorfiny, které blokují bezprostřední pociťování bolesti. Dočasně je potlačena dlouhodobá aktivita imunitního systému. Aktivace nemusí vždy vést k rozvinuté reakci boj nebo útěk, ale může se projevit různými stupni tělesného „nabuzení“. D. SCHACHTEROVA-SINGEROVA TEORIE EMOCÍ Stanley Schachter a Jerome Singer navrhli v roce 1962 dvoufaktorovou teorii emocí, při jejímž koncipování navázali na zjištění řady autorů, že tělesná excitace sama o sobě obvykle nevede ke vzniku citového prožitku. Schachter a Singer považují za nezbytnou a postačující podmínku vzniku emocí dva faktory. Prvním z nich je fyziologická excitace, která může mít nejrůznější příčiny, k nimž patří užití drog, tanec, rytmická hudba nebo nějaká překvapivá událost. Konkrétní emoce, kterou prožíváme, závisí na druhé komponentě, jíž je kognitivní označení fyziologické excitace. Schachter a Singer zdůrazňují, že počitky vyvolané fyziologickým vzrušením jsou u různých emocí téměř identické. Teprve informace o vnějších podnětech, které přicházejí do mozkové kůry, umožňují rozpoznat v celkové excitaci určitou emoci. Například dívka, která se právě vdává, označí své tělesné vzrušení jako štěstí, hokejista, jehož fauloval protihráč, ho bude interpretovat jako hněv. Emoční prožitek tedy úzce souvisí s kognitivním objasněním toho, co se právě děje. Nespecifická fyziologická odezva ovlivňuje intenzitu prožívané emoce, zatímco sociální okolnosti determinují její druh. E. ABC TEORIE ALBERTA ELLISE ABC teorie emocí sehrála významnou úlohu v racionální terapii depresivních a úzkostných stavů. Podle Ellise vyjadřuje její podstatu myšlenka římského stoického filosofa Epikteta: „Člověka neznepokojují věci samy o sobě, ale jeho mínění o nich.“ V Ellisově teorii, která vznikla v 50, letech, mají písmena ABC následující význam: A značí aktivující události, jakou je například rozchod s partnerem, B je systém postojů a přesvědčení a C jsou emoční důsledky. Přesvědčení provázející aktivující událost mohou být racionální (rozchod byl nešťastný a zbytečný) nebo iracionální (nemohu bez něho žít). Iracionální přesvědčení se rozhodujícím způsobem podílejí na formování intenzivních negativních emocí, které narušují citovou rovnováhu. Například je-li člověk přesvědčen, že „je strašné, když se věci nevyvíjejí tak, jak bych si představoval“, je to velmi nevýhodné životní přesvědčení, které by bylo dobré nahradit realističtějším postojem. F. TEORIE KOGNITIVNÍHO HODNOCENÍ RICHARDA LAZARUSE Richard Lazarus zformuloval svou teorii emocí v řadě děl, z nichž nejznámější je „Psychological stress and the coping proces“ z roku 1966. Podle Lazaruse vzniká emoční vzrušení na základě subjektivního posouzení významu vnějších podnětů, které probíhá ve dvou etapách: 1. V průběhu rychlého primární hodnocení si jedinec klade otázky typu: „Je všechno v pořádku?“ nebo „Jsem v nesnázích?“ Výsledek počátečního hodnocení může být neutrální, pozitivní nebo negativní. Záporné emoce vznikají zejména v situacích, které jedinec interpretuje jako ohrožení svého osobního blaha (well-being). Patří k nim především situace poškození, ztráty, hrozby nebo výzvy. Na primární hodnocení obvykle bezprostředně navazují vyrovnávací, zvládací strategie (coping), a to především strategie zaměřené na emoce. 2. Při sekundárním hodnocení si jedinec klade otázku, jaké konkrétní postupy má k dispozici, aby situaci zvládl, jaké jsou jeho možnosti v tom uspět, předvídá pravděpodobný vývoj situace při použití té či oné strategie. Kromě zvládání emocí probíhá také vyrovnávání zaměřené na problém, které směřuje k nalezení řešení. Z Lazarusovy teorie vyplývá, že jsme schopni regulovat úroveň emoční aktivace na základě toho, kterým aspektům situace věnujeme pozornost a jak o ní uvažujeme. Zátěžovou situaci lze zvládnout, pokud se nevymkne racionální kontrole. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------ ZPRACOVÁNÍ EMOCÍ „Srdce má své důvody, které rozum nezná“ (Blaise Pascal). Nejprve si všimněme, že své city nemůžeme zcela skrýt. Své city vyjadřujeme nejen pomocí slov, ale veškerým svým vnějším chováním: mimikou, pohyby, gesty – i neuvědomovanými. Nelze říci, že bychom měli své emoce přísně kontrolovat. To by byl pravý opak přirozené nenucenosti. Nadměrné kontrolování emocí je známkou strachu (nebo ostychu) být tím, kým skutečně jsme. Své emoce bychom měli mnohem lépe a více pozorovat a snažit se pochopit, jak a proč vznikají. Budeme-li se čím dál tím lépe pozorovat, nežádoucí emoce rozpoznáme hned na samém jejich počátku a nedovolíme, aby nad námi měly takovou moc. Nadvládu emocí do značné míry způsobujeme tím, že se s nimi příliš ztotožňujeme. Na krátký okamžik totiž oním strachem či hněvem, radostí nebo vzrušením skutečně jsme. Při radosti nebo radostném vzrušení je vše v pořádku, opačná situace nastává ve stavu strachu či hněvu. Ve skutečnosti totiž svými vlastními emocemi nejsme. Kdybychom jimi byli, existovali bychom pouze v okamžicích, kdy se cítíme emocemi ovládáni. Pokud si uvědomíme, co přesně se v našem citovém životě děje – a proč – učiníme první důležitý krok na cestě k oddělení jeho problematičtějších prvků od sebe samých. Mezi podnětem (tím, jak na člověka působí jeho okolí) a odezvou (vnitřní nebo vnější reakcí člověka na podnět) je svoboda člověka, jak na to zareaguje. Mezi podnětem a odezvou leží svoboda volby. Sledováním vnějších výrazů emocí i měřením vodivosti pokožky se potvrdilo, že ženy jsou emotivnější než muži. Potvrdil se také předpoklad, že ženy lépe rozeznávají emocionální stav druhých lidí – ženy jsou zdatnější ve vyhodnocování neverbálních vodítek při projevech emocí. Někteří lidé se snaží přistupovat k životu zvesela, ale to je možné jen do určitého okamžiku. Tam, kde člověk své utrpení za každou cenu skrývá, je utrpení obvykle mnohem hlubší a rozsáhlejší. Hledíme-li na problém jen velmi povrchně, může se někdy zdát, že zdroje našich citů je třeba hledat mimo nás. Ve snaze ospravedlnit určitý druh našich často velice nezralých reakcí nejednou říkáme: on mne rozčílil, on vyvolává mou agresivitu, žárlivost atd. Hlubší sebepoznání, uvědomění si základních životních postojů nám umožní zjištění, že to nejsou problémy, konflikty a lidé, kdo vyvolávají naše city. Vnější situace se však stávají katalyzátory toho, co v nás existuje již odedávna. Veškeré naše pocity – pozitivní i negativní – nalézají svůj zdroj v ustálených vnitřních postojích, v ustáleném vnitřním chování. Naše vnitřní postoje a ustálené chování je jakousi výslednicí mnoha nejrůznějších životních činitelů: výchovy, prožitých zkušeností, dokonaných voleb, chyb, jichž jsme se dopustili atd. Zvláštní význam tu má zkušenost, kterou si přinášíme z rodinného prostředí. Není však natolik důležité dohledat si ve vlastní minulosti genezi našich ustálených vnitřních postojů a chování, ale jde spíše o poznání úlohy, kterou v současné chvíli v našem životě hrají. V situacích neúspěchů a konfliktů musíme vědomě upustit od obviňování druhých, abychom mohli vnímat své vlastní citové reakce a základní vnitřní postoje, které se za nimi ukrývají. Přílišné soustředění na vinu těch druhých odvádí naši pozornost od vlastní zodpovědnosti. Jde o určitý obranný mechanismus, který bychom v sobě měli vědomě a dobrovolně odhalovat. Své city si však neuvědomujeme proto, abychom je okamžitě odstraňovali nebo měnili. Měli bychom si nejprve uvědomit, že pouhou silou vůle své city změnit nedokážeme. Přehnaný tlak vůle na city povede jedině k represi. Citová represe, zatlačování citů do podvědomí nemá smysl, protože ty se pak dostanou ven v jiné, obvykle horší podobě. S city, i s těmi nejzápornějšími, není dobré bojovat, ani není třeba z nich mít strach. Měli bychom se je učit vědomě a dobrovolně je přijímat. Svoje city můžeme zvládat pouze tehdy, když je uznáme za své. „Když proti něčemu bojuješ, navěky se k tomu připoutáváš. Jak dlouho s tím bojuješ, tak dlouho tomu propůjčuješ nad sebou moc. Musíš tedy přijmout své citové démony, protože dokud s nimi bojuješ, dodáváš jim síly“ (Anthony de Mello).