MATERIÁLY KE ZKOUŠCE Z PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI --------------------------------------------------------------------------------------------------- --- KOGNITIVNÍ FUNKCE VNÍMÁNÍ Vnímání lze definovat jako smyslovými orgány zprostředkovaný a v mozku se vytvářející obraz vnějšího i vnitřního prostředí organismu. Vnímání člověku umožňuje základní orientaci v prostředí a v dané situaci. Je založeno na kontaktu s vnímanými podněty a lze jej chápat jako základní způsob komunikace s okolím. Člověk přijímá informace z okolního prostředí i z vlastního organismu, zpracovává je a reaguje na ně. Vnímání je složitý systém, v němž je zahrnuta celá řada procesů – příjem a zpracovávání informací, jejich vnitřní kódování, tj. poznávání jednoduchých vlastností objektů jako barva nebo velikost, ale i objektů jako celků a vztahů mezi nimi. Vnímané podněty se pokoušíme uspořádat v celek a dát tomuto celku řád a smysl. Jen na základě poznávání vlastností okolního prostředí a celé situace, v níž se člověk nachází, může na tuto situaci adekvátně reagovat. Člověk se především zaměřuje na to, o čem chce nebo potřebuje být informován. Pod vlivem své zkušenosti nebo aktuální potřeby dává přednost určitým podnětům, které pak vnímá přednostně, rychleji a snadněji než ostatní. Člověk má tendenci vnímat spíše to, co očekává. Pod vlivem zkušeností máme tendenci hledat v nově vnímaném shodné znaky, anebo se tím, co se nám jeví dostatečně známé, vůbec nezabývat. Může však tomu být i naopak, člověk, který má nějaké specifické znalosti dovede vnímat takové detaily, jichž si neinformovaný pozorovatel vůbec nevšimne (např. lékař si všimne objektivně nenápadných změn, které jsou signálem nějaké choroby.) KOGNITIVNÍ STYLY U tématu vnímání je nutno zmínit rovněž teorii kognitivních stylů, která se zabývá různými druhy výběru, zpracování, uložení a vybavení informací. 1. Koncepce globální – detailní kognitivní styl Richarda Meilima – tato koncepce kognitivního stylu vychází z rozlišení způsobu vnímání podnětového pole. Styl globální – detailní bývá uváděn jako faktor intelektu. Globalisté jsou soustředěni na celkový smysl, ale mohou být méně pozorní k některým složkám podnětového pole. Podnětové pole vnímají nerozlišeně jako celek. Detailistům se daří častěji rozpoznat rozpor v tvrzení, mohou působit jako pedanti a puntičkáři. Při vnímání berou v úvahu detaily podnětového pole. 2. Koncepce vizualizátor – verbalizátor Alana Richardsona a Allana Paivia – navrhuje rozlišovat mezi dvěma způsoby preference ve vnímání, zpracování a uchovávání informací. Vizualizátor upřednostňuje při zacházení s informacemi obrazy, představy. Verbalizátor upřednostňuje při zacházení s informacemi slova. --------------------------------------------------------------------------------------------------- --- MYŠLENÍ Myšlení se uplatňuje při řešení problémů, čili takových situací, které není možné zvládnout jen na základě dříve naučených strategií, ale je třeba hledat nová řešení a překonávat překážky, abychom dosáhli požadovaného cíle. ZPŮSOBY ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ: a) Strategie pokusu a omylu – jedinec zkouší jeden způsob po druhém, dokud nevyčerpá všechny možnosti nebo nedosáhne úspěchu. b) Strategie aplikace známého způsobu řešení, které by odpovídalo i tomuto problému. Znamená to využít zkušenosti a běžně používané postupy, a aplikovat je na novou situaci. c) Strategie vhledu. Vhled vyjadřuje náhlé porozumění problému, které vyplývá z jeho restrukturace, z nového pohledu, který vede k jeho novému pojetí a tím i vytvoření nové strategie řešení. To znamená, že dochází k přeskupení základních aspektů situace, kdy se jejich vztahy jeví jinak, jakoby vytvářely nový, odlišný celek. d) Strategie myšlení – řešení problémů myšlením probíhá jako vytváření a ověřování hypotéz řešení: Auto se samo zastavilo: hypotéza (autu došel benzín) – jednání (kontrola stavu benzínu v nádrži) – výsledek (benzínu je dost – neúspěch) – hypotéza (v motoru nefunguje zapalování) – jednání (pokus o opravu zapalování) – výsledek (motor stále nefunguje – neúspěch) – hypotéza (pojedeme vlakem) – jednání (odchod na nádraží) – výsledek (odjezd vlakem). --------------------------------------------------------------------------------------------------- --- PAMĚŤ DRUHY PAMĚTI A. Senzorická paměť Informace přicházející z vnějšího prostředí se nejprve dostávají do senzorické paměti, která patří k danému smyslovému orgánu. Je přechodná – informace v senzorické paměti přetrvávají od několika desetin sekundy (vizuální senzorická paměť) až do několika sekund (akustická senzorická paměť). Jen malá část informací uložených v senzorické paměti, jimž člověk věnoval pozornost, je převedena do krátkodobé paměti. B. Krátkodobá (pracovní) paměť Krátkodobou paměť lze chápat jako počáteční filtr, který přijímá různé informace. Zda budou tyto informace dále zpracovány, záleží na jejich významu a na dalších faktorech (např. na jejich opakování). V současné době se předpokládá, že může existovat několik alternativ krátkodobé paměti. Jedna z těchto variant se nazývá pracovní paměť a slouží ke krátkodobému uchování takových informací, které jsou potřebné pro řešení aktuálního problému. C. Dlouhodobá paměť Pro trvalejší uchování v paměti je důležité, zda daným informacím rozumíme a dovedeme je zařadit do systému dříve získaných poznatků, zda jsou tyto znalosti či dovednosti využívány, nebo jestli mají pro jedince nějaký, např. emoční význam. Dále se dělí na: 1. Procedurální paměť, která slouží při osvojování dovedností a zvyků. Takovým způsobem se učíme psát, jezdit na kole apod. 2. Deklarativní paměť, jež uchovává fakta a události. Tyto informace si lze vybavit ve vědomí a nějakým způsobem (např. verbálně) je reprodukovat. ZAPOMÍNÁNÍ Pracovní paměť má velice omezenou kapacitu. Limitující počet prvků je sedm plus minus dva. Někteří lidé dokážou uchovat v paměti pět položek, jiní až devět. Tato skutečnost je známa již od konce devatenáctého století, kdy se Hermann Ebbinghaus začal věnovat experimentálnímu studiu paměti. Dospěl k tomuto číslu tak, že ukazoval lidem posloupnosti různých vzájemně nesouvisejících položek (čísel, písmen nebo slov) a pak je požádal, aby si je ve stejném pořadí vybavili. Ebbinghaus sestavil křivku zapomínání, z níž je patrné, že nejvíce se zapomíná už bezprostředně po naučení se něčemu zpaměti: za 19 minut po naučení lidé zapomněli 42 % učebního materiálu, za 24 hodin už celých 66 %. --------------------------------------------------------------------------------------------------- --- UČENÍ ZÁKLADNÍ FORMY UČENÍ: 1. Habituace (přivykání) Habituace je elementární typ učení, který se projevuje tím, že živé organismy postupně přestávají reagovat na podněty, které nejsou ani užitečné, ani škodlivé. Jakmile živočich zjistí, že nový podnět pro něj nemá žádný význam, přestane mu věnovat pozornost. Například při prvním zaznění sirény vás její zvuk může vyděsit, ale pokud se v krátké době rozezní opakovaně, bude vás děsit stále méně. 2. Senzibilizace (zcitlivění) O senzibilizaci hovoříme tehdy, jestliže opakované působení určitého podnětu vede k postupnému narůstání reakce vůči tomuto podnětu. Jedná-li se o zcitlivění vůči potenciálně nebezpečným podnětům, pak má obranný charakter. Někdy je však nutná opakovaná prezentace i u takových podnětů, které by mohly být pro jedince užitečné. 3. Imprinting (vtiskování) Imprinting je geneticky široce naprogramovaný typ učení. Při vtiskování zpravidla postačuje jediná expozice určitého klíčového podnětu k tomu, aby si živočich jeho obraz (mentální reprezentaci) natrvalo uložil do paměti. Tento podnět pak s jistotou rozpoznává a reaguje na něj adaptivními, převážně vrozenými způsoby chování. Imprinting neprobíhá v libovolné etapě života, ale pouze v druhově specifickém časovém úseku, zpravidla v raném dětství. Toto období se nazývá senzitivní neboli kritická vývojová fáze. 4. Klasické podmiňování Klasické podmiňování je proces učení, při němž se původně neutrální podnět asociuje s jiným podnětem na základě opakovaného spojování obou podnětů. Miska s potravou byla původně pro psa neutrálním podnětem a nevyvolávala slinění. Samotná potrava však vyvolává tvorbu slin, jakmile se dostane psovi do tlamy. Jsou-li potrava a miska opakovaně předkládány společně, již pouhý pohled na misku postačí k vylučování slin. Pes se naučí, že dvě události (pohled na misku a chuť žrádla v tlamě) spolu souvisejí. 5. Operantní (instrumentální) podmiňování Operantní (instrumentální) podmiňování je druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu. Například lidé zvýší své pracovní úsilí, vědí-li, že za větší množství odvedené práce dostanou víc peněz. Jedná se o učení se metodou pokusů a omylů – když po nějakém typu chování bezprostředně následuje odměna, tato reakce se posílí, následuje-li trest, četnost tohoto chování se bude snižovat – chování bude vyhasínat. 6. Observační učení Podle Alberta Bandury se lidé učí především na základě zástupného zpevňování, tedy prostřednictvím pozorování chování druhých lidí a jeho důsledků. Pozorování těchto vzorů neboli modelů vede ke vzniku subjektivních přesvědčení a očekávání týkajících se následků a účinků určitých způsobů chování. Observačním učením si podle Bandury osvojujeme řadu kulturních vzorců chování, k nimž patří způsob stravování, styl oblékání, trávení volného času, výchovné a vyučovací metody. --------------------------------------------------------------------------------------------------- --- EMOCE Emoce lze definovat jako schopnost reagovat na různé podněty prožitkem libosti a nelibosti, spojeným s fyziologickými reakcemi a změnou aktivity, eventuálně i dalšími vnějšími projevy. FORMY EMOCÍ: a) Afekty – vysoká úroveň aktivace s nápadnou mimikou, provázenou ztrátou zábran a impulzivním jednáním (hrůza, zděšení, zuřivost) – tento stav se dá navodit i drogami nebo léky. b) Pocity – obsahy prožívání trvají několik hodin. c) Nálady – déle trvající citové stavy (dny, týdny) zabarvující celkovou reaktivitu člověka (depresivní nálada, nostalgie, radost). d) Citové vztahy – dlouhodobé, relativně proměnlivé citové komplexy s dominujícím citem (například láska a nenávist). e) Vášně – setrvávající (i celý život) silné citové vztahy s výraznou závislostí jedince na předmětu vášně (osoba, sportovní klub, koníček). f) Vývojově vyšší city vztahující se ke kulturním hodnotám – například city intelektuální (pro pravdu), etické (pro dobro), estetické (pro krásu), náboženské (pro víru). TEORIE EMOCÍ JAMESOVA-LANGEOVA TEORIE EMOCÍ První novodobou teorii emocí vytvořili William James a Carl Lange, kteří nezávisle na sobě navrhli obdobné vysvětlení podstaty emocí. Tato teorie úplně převrátila obvyklou představu o vzniku emocí. Zdravý rozum napovídá, že emoce jsou odezvou na vnímání nějakého důležitého podnětu ve vnějším světě. James a Lange dospěli k závěru, že je tomu právě naopak. Podle jejich názoru emočně významné podněty nejprve evokují fyziologickou reakci organismu, jež se projevuje třesem, pocením, bušením srdce atd. – tedy cítíme smutek, protože pláčeme, bojíme se, protože se třeseme. Lidské city jsou tedy pouze vedlejším produktem převážně vrozené behaviorální a fyziologické odezvy na důležité podněty. CANNONOVA-BARDOVA TEORIE EMOCÍ Walter Cannon v roce 1929 zformuloval svou vlastní teorii, kterou později propracoval jeho student Philip Bard, takže se obvykle hovoří o Cannonově-Bardově neboli talamické teorii emocí. Cannon vycházel ze svého objevu fyziologické poplachové reakce, která připravuje organismus k boji nebo útěku. Podle něho hraje při vzniku emocí důležitou roli talamus, do něhož přicházejí senzorické informace o významných vnějších podnětech. Poplachovou reakci řídí hypotalamus a části limbického systému. Hypofýza na základě chemických instrukcí z hypotalamu produkuje adrenokortikotropní hormon, který podněcuje dřeň nadledvinek k uvolňování katecholaminů (adrenalinu a noradrenalinu) do krve. Adrenalin i noradrenalin se podílejí na aktivaci organismu. Připravujeme-li se k velké tělesné námaze, pak potřebujeme, aby naše svaly byly silné a dobře zásobené krevním cukrem a kyslíkem. Srdce začíná bít rychleji, čímž se zrychluje krevní oběh. Díky prohloubenému dýchání putuje do plic větší množství kyslíku než obvykle. Také trávící systém mění svůj způsob fungování. Zrychluje se metabolismus cukru, takže tělo má k dispozici dostatečné energetické zdroje. Trávení tuků a bílkovin se naproti tomu zpomaluje. Tělo se také připravuje na možnost tkáňového poškození. Vnitřní orgány produkují velké množství krevních destiček, což vede ke zvýšené srážlivosti krve. V mozku vznikají endorfiny, které blokují bezprostřední pociťování bolesti. Dočasně je potlačena dlouhodobá aktivita imunitního systému. Aktivace nemusí vždy vést k rozvinuté reakci boj nebo útěk, ale může se projevit různými stupni tělesného „nabuzení“. SCHACHTEROVA-SINGEROVA TEORIE EMOCÍ Stanley Schachter a Jerome Singer navrhli v roce 1962 dvoufaktorovou teorii emocí, při jejímž koncipování navázali na zjištění řady autorů, že tělesná excitace sama o sobě obvykle nevede ke vzniku citového prožitku. Schachter a Singer považují za nezbytnou a postačující podmínku vzniku emocí dva faktory. Prvním z nich je fyziologická excitace, která může mít nejrůznější příčiny, k nimž patří užití drog, tanec, rytmická hudba nebo nějaká překvapivá událost. Konkrétní emoce, kterou prožíváme, závisí na druhé komponentě, jíž je kognitivní označení fyziologické excitace. Schachter a Singer zdůrazňují, že počitky vyvolané fyziologickým vzrušením jsou u různých emocí téměř identické. Teprve informace o vnějších podnětech, které přicházejí do mozkové kůry, umožňují rozpoznat v celkové excitaci určitou emoci. Například dívka, která se právě vdává, označí své tělesné vzrušení jako štěstí, hokejista, jehož fauloval protihráč, ho bude interpretovat jako hněv. Emoční prožitek tedy úzce souvisí s kognitivním objasněním toho, co se právě děje. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------ KONATIVNÍ FUNKCE MOTIVACE Pojem motivace má svůj původ v latinském slovese movere, které znamená hýbat. Motivaci lze definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil neboli motivů, které aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Projevují se tím, že buď chceme něco získat, nebo se pokoušíme něčemu vyhnout. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Projevuje se například jeho rázností, důkladností či vytrvalostí. Síla motivů určuje, kterou činnost provedeme jako první a kterou odložíme na pozdější dobu. POTŘEBY Klíčovým pojmem konceptu motivace je pojem potřeba, vyjadřující výchozí motivační stav, provázený vnitřním napětím, a tendenci k redukci potřeby, která je prožívána jako negativní emoce, například jako hlad, únava, pocit osamělosti atd. Především je nutno rozlišovat dva druhy potřeb: a) Biogenní potřeby vycházející z fyziologických změn v organismu (jako například z poklesu hladiny glukózy v krvi, což je jedním z příznaků hladu). b) Sociogenní potřeby vycházející z ustálených tendencí a změn sociálního bytí jedince (jako je například potřeba kontaktu s druhými nebo opory v obtížné situaci). MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB Americký psycholog Abraham Maslow v roce 1954 vydal knihu „Motivace a osobnost“ (Motivation and personality), v níž uvedl svou hierarchii potřeb. Maslow rozdělil potřeby do pěti úrovní: 1. Fyziologické potřeby, k nimž patří jídlo, voda, kyslík, odpočinek, spánek, pohyb, sexuální potřeby atd. 2. Potřeby bezpečí: jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, potřeba struktury, pořádku, zákona atd. 3. Potřeby lásky, náklonnosti a potřeba někam patřit (potřeba sounáležitosti, sociální vazby) – milovat a být milován. 4. Potřeby uznání: potřeba dosažení úspěšného výkonu a pocitu vlastní hodnoty (vážit si sám sebe i mít uznání hodnoty od druhých lidí), mít sebedůvěru, být kompetentní, pozitivní sebehodnocení. 5. Potřeby seberealizace se týkají touhy člověka po sebenaplnění, snahy uskutečnit své možnosti, mít smysluplné cíle. Patří sem i potřeby vědění, porozumění a estetické potřeby. Podle Maslowa neuspokojené potřeby nižší úrovně vždy zvítězí v konfliktu nad neuspokojenými potřebami úrovně vyšší. Teprve když je nižší potřeba uspokojena, může dominovat vyšší potřeba. Seberealizace tedy vyžaduje naplnění všech ostatních potřeb. Potřeby, které spadají do prvních čtyř úrovní hierarchie, Maslow souhrnně označuje jako nedostatkové neboli deficitní. Tyto pohnutky fungují na principu udržování vnitřní tělesné nebo psychické rovnováhy. Maslow je dělí na nižší a vyšší. K nižším patří fyziologické potřeby a potřeby bezpečí, k vyšším potřeby lásky, sounáležitosti a uznání. Uspokojování vyšších nedostatkových potřeb zajišťuje duševní pohodu, případně i rozvoj osobnosti jedince. Potřeby seberealizace se od deficitních zásadně liší. Jedná se o růstové potřeby, s jejichž uspokojováním se jejich intenzita nesnižuje, ale spíše roste. (Plháková 2005, s. 370) Vyšší potřeby se objevují později, a to jak ve fylogenetickém, tak i v ontogenetickém vývoji. Motivační život jedince tak může být popsán jako vzestup různými vrstvami pyramidy potřeb. U novorozenců dominují fyziologické potřeby hladu a žízně a potřeby bezpečí. Mladší dětí jsou ovládány potřebami bezpečí a lásky, zatímco starší potřebami lásky a uznání. Na začátku adolescence se poprvé setkáváme s potřebami seberealizace, avšak lidé jsou jimi plně ovládáni až v dospělém věku. VŮLE V psychologii znamená pojem vůle jednak proces tzv. volní regulace jednání (volní akt), jednak komplex vlastností osobnosti vyznačující se způsobilostí sebekontroly v nejširším smyslu, tzv. volní vlastnosti osobnosti. Zvláštní význam má pojem vůle ve filozofii, resp. v etice a teologii, kde je obvykle používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru. Podstatnými znaky volního aktu jsou: 1. Vědomí vlastního rozhodnutí. 2. Aktivní akce, tedy nikoli reakce. 3. Vědomí cíle a prostředků k jeho dosažení. Vůle jako vlastnost osobnosti Osobnost jedince charakterizují tzv. volní vlastnosti (rozhodnost, vytrvalost, rozvážnost, sebeovládání atd.). Obecně vyjadřuji schopnost sebekontroly, která se projevuje nejen v potlačování nežádoucích tendenci (např. v boji s pudovými sklony), ale i v úsilí při překonávání překážek a při dosahování časově vzdálených cílů, tedy vědomým udržováním cílové aktivity a sebeprosazováním se. Vůlí regulované jednání Vývoj motivačních systémů probíhá od pudové regulace chování k volní regulaci jednání, se systémem pudů přichází dítě na svět a tento vrozený systém motivace se postupně přetváří v systém volní regulace jednání. Zatímco pudově motivované chování probíhá od pudového impulzu přímo k akci, volní regulace chování je založena na uplatnění individuálních zkušeností. To je zásadní rozdíl mezi impulzivním a volním aktem. Těžištěm volní regulace jednání je rozhodování, tj. více či méně složitý a více či méně dlouho trvající proces, v němž zkušený jedinec uvažuje o vhodnosti prostředků, které má použít k dosažení cíle. Jedná se o souhrn kognitivních a emočních procesů, který zahrnuje i hodnocení prostředků a cílů z hlediska osobní morálky. ------------------------------------------------------------------------------------------------ LOCUS OF CONTROL – JULIAN ROTTER K faktorům, které ovlivňují odolnost člověka vůči nepříznivým okolnostem, patří i takzvaný locus of control čili místo kontroly, jehož teorii vypracoval Julian Rotter. a) Osoba s externím (vnějším) místem kontroly má za to, že její úspěchy i nezdary jsou určený vnějšími vlivy (jako je smůla, moc druhých, nepředvídatelné vlivy), tito lidé mají pocit, že jsou vláčeni životem a jeho okolnostmi, aniž mají sebemenší možnost je ovlivnit. b) Osoba s interním (vnitřním) místem kontroly – pak soudí, že její úspěchy a neúspěchy jsou determinovány jejími vlastními aktivitami a schopnostmi – věří, že sama výrazně určuje svůj život. Interní locus of control umožňuje člověku nepropadat beznaději a uchovat si důvěru, že svou situaci dokáže pozitivně ovlivnit. ------------------------------------------------------------------------------------------------ PSYCHOANALÝZA SIGMUND FREUD (1856-1939) Za jeden z největších přínosů pro psychologii je považována Freudova teorie nevědomí, respektive rozlišení jednotlivých úrovní vědomí, a jejich významu pro porozumění lidské osobnosti a chování. Freud byl přesvědčen, že lidská mysl nemusí vždycky fungovat jenom vědomě, věřil, že různé psychické procesy mohou probíhat i na nevědomé úrovni. 1. Duševní obsahy, tj. city, představy, přání, myšlenky, které jsou považovány za přijatelné a nepředstavují ohrožení, jež by mohlo narušit psychickou rovnováhu, jsou uchovávány ve VĚDOMÍ. 2. PŘEDVĚDOMÍ zahrnuje vše, co není právě v této době uvědomováno, ale co si člověk může snadno vybavit. 3. V NEVĚDOMÍ jsou uloženy mnohé z dřívějších pocitů, zážitků, myšlenek, pohnutek a potřeb, o jejichž existenci člověk neví, ale ony mohou i tak dost zásadně ovlivňovat jeho chování a směřování. Nic na tom nemění skutečnost, že si důvody svého chování neuvědomuje. V nevědomí jsou zážitky a poznatky, které byly vytěsněny, protože byly pro daného jedince z nějakého důvodu nepřijatelné či traumatizující, a on se s nimi nedokázal vyrovnat jiným způsobem. Velmi často jsou to témata velké nenávisti a ponížení, ale i nepřípustné lásky či různá traumata, která si člověk nechce ani připustit, natož aby je dokázal zvládnout. STRUKTURA OSOBNOSTI Struktura osobnosti podle Freuda zahrnuje tři subsystémy, které se liší z hlediska podílu vědomí, předvědomí a nevědomí, mezi nimiž jsou dynamické vztahy, to znamená, že se neustále vzájemně ovlivňují (jsou spolu v konfliktu). 1. ID (ONO) ID představuje základní vrozenou složku osobnosti. Tvoří jej pudové procesy, které mají tendenci působit bez jakékoli korekce a nejsou ovlivnitelné rozumově. ID je nevědomé a iracionální, a je úzce propojené s tělesnými procesy. Princip fungování ID je velmi primitivní, je jako dítě, je stejně impulzivní, egocentrické a zaměřené jen na vlastní uspokojení, řídí se pouze principem slasti. 2. EGO (JÁ) EGO se řídí principem reality. Převádí požadavky ID do praktických způsobů naplňování potřeb tak, že stanovuje povahu a vhodnou dobu uplatnění těchto požadavků. EGO je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky a ukládá do předvědomí události a osobní zážitky, které si pak může opět vybavit. Jeho úlohou je korekce ID a umožnění reálného uspokojení pudových potřeb jedince, které není vždycky snadné a ani bezprostředně dosažitelné. Leckdy je třeba jejich uspokojení odložit nebo zvolit náhradní řešení, popřípadě se ho úplně vzdát. 3. SUPEREGO (NADJÁ) SUPEREGO obsahuje omezení a zákazy ukládané dítěti rodiči a dalšími pro ně významnými dospělými. SUPEREGO lze definovat jako moralizující sílu v osobnosti, založenou na principu dokonalosti. Je složkou osobnosti, která se rozvíjí nejpozději, děje se tak v rámci socializačního procesu. Představuje jakými systém vyšší regulace vlastního chování, který odpovídá požadavkům, hodnotám, normám a ideálům dané společnosti, s nimiž se jedinec postupně ztotožní a přijme je za své. SUPEREGO se může projevovat prostřednictvím svědomí, které trestá přestupky proti přijatým pravidlům chování navozením pocitů viny, nebo podporuje žádoucí chování pomocí pocitů hrdosti. Nadměrně vyvinuté SUPEREGO může představovat zdroj mnoha problémů, když posiluje úzkostné stavy a bezdůvodně navozuje výčitky svědomí. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------------- CARL GUSTAV JUNG (1875-1961) Jung předpokládal: 1. Zděděné kolektivní nevědomí. 2. Získané osobní nevědomí. KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ Jungova teorie kolektivního nevědomí byla podložena rozsáhlým srovnávacím výzkumem symboliky celé řady kultur: ukázalo se, že existují univerzální a věčné symboly (v náboženských systémech, mystice, mytologii a jinde), které musí mít společný původ. Je jím kolektivní nevědomí, které zahrnuje pro lidský druh vrozené dispozice imaginace a cítění, které se projevují ve snech, v pohádkách a mýtech jako věčná témata lidského bytí. Kolektivní nevědomí je podle Junga zdrojem moudrosti, tvořivosti i určitého způsobu interpretace aktuálních zážitků, vede člověka k tomu, aby naplňoval svůj potenciál a rozvíjel svou osobnost. Univerzální zkušenost je v kolektivním nevědomí uložena ve formě praobrazů, archetypů. ARCHETYPY Pojem archetypy Jung přejal ze spisů křesťanského učence Augustina. Archetypy napomáhají utváření konkrétních představ, což vede k rozpoznávání událostí či osob v konkrétním životě, předznamenaných v archetypech. Archetypy řídí zpracování a způsob interpretace důležitých událostí lidského života a z nich vyplývající směřování, a nakonec i s nimi související proměny osobnosti. Archetypy jsou součástí mýtů a pohádek, jejichž témata jsou i ve zcela rozdílných kulturách dost podobná. Pro formování osobnosti jsou nejdůležitější následující archetypy: 1. PERSONA. Persona je archetyp, který jedinci pomáhá uchovat si svou individualitu při podřizování se určitým zvyklostem a hodnotám společnosti, a konvenčnímu chování obecně. Persona je maska, již se člověk prezentuje navenek, která má dělat určitý dojem na ostatní lidi, ale zároveň má zakrýt pravou povahu jedince. Tvoří ji komplex rolí, které přijímá, aby vyhověl požadavkům společnosti a zároveň si mohl uchovat svou individualitu. 2. ANIMUS A ANIMA. Archetyp animus a anima je genderově podmíněný komplementární komplex, který zahrnuje dvě základní protikladné dimenze: rozum a cit, a tendenci k dominanci proti opačnému sklonu k dosažení vzájemného souladu. Animus je archetyp mužského principu, anima je archetypem ženského principu. Podle Junga má v sobě každý člověk oba, ale dominantní je – přinejmenším v první polovině života – ten, který odpovídá jeho pohlaví. Druhý zůstává v té době latentní a slouží k porozumění lidem opačného pohlaví. Anima má emoční charakter a vyvolává různé pocity a nálady, animus je racionálního charakteru a navozuje různé rozumové úvahy a mínění. 3. STÍN. Stín představuje živočišnou složku osobnosti. Je v něm koncentrováno to, co je v lidské bytosti pudové, leckdy obtížné, nepříjemné či těžko přijatelné. Může se projevovat běžnou lidskou tendencí vidět své negativní vlastnosti a sklony spíš u jiných lidí a tyto lidi za ně kritizovat a odsuzovat (mechanismus projekce). Stín se může stát součástí osobního nevědomí a v této podobě se projevuje například nenávistnými představami, nepřijatelnými touhami a neuvědomovanými osobnostními vlastnostmi. Člověk by měl přijmout stín jako součást své osobnosti a naučit se s ním zacházet, i když je mu to leckdy nepříjemné. Musí akceptovat i své nedostatky a vidět svou osobnost jako komplex různých vlastností. 4. MOUDRÝ STAŘEC – VELKÁ MATKA. Archetyp moudrý stařec – velká matka. Moudrý stařec je archetypem duchovního principu, smyslu skrytého v lidském životě, který se může jevit jako chaotický. Archetyp velké matky vychází z materiálního principu a reprezentuje přírodní podstatu člověka. Jejich přijetí slouží ve druhé polovině života k definitivnímu odpoutání od původních rodinných vazeb, k vyrovnání se vztahy k rodičům, s otcem i matkou, a k dosažení potřebného stupně individuace (tj. k rozvoji bytostného JÁ). 5. BYTOSTNÉ JÁ. Bytostné JÁ je vrcholným archetypem, který člověka stimuluje k dosažení celistvosti vlastní osobnosti, jež by zahrnovala i její duchovní aspekt. Projevuje se až ve druhé polovině života, kdy člověk zvládne všechny vývojové úkoly a měl by se soustředit na vlastní osobnost. Naplnění bytostného JÁ představuje vrchol osobnostního rozvoje. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ------------- HUMANISTICKÉ SMĚRY CARL RANSOM ROGERS (1902-1987) Carl Rogers, zakladatel tzv. na osobu zaměřeného přístupu v psychoterapii (Person-Centered Approach – PCA), má vysoce optimistický pohled na člověka. Člověk má možnost volby uchovat si svou svobodu a usilovat o tvůrčí rozdílnost namísto konformity. Odpovědné osobní volby představují rozhodující prvek individuality. Zvláštní důraz kladl na lidskou svobodu. Jeho teorie JÁ chápe každého člověka jako proces, nikoli jako hotový výtvor. Přestože je člověk v praxi omezen společenskými normami, potřebuje užívat své svobody. Každý jedinec má základní tendenci k sebeaktualizaci a usiluje o ni. Sebeaktualizace obsahuje řadu potřeb, například potřebu potravy, bezpečí, nezávislosti, sebeřízení a naplnění prostřednictvím opravdových mezilidských vztahů. Úsilí o sebeaktualizaci vede k vnitřní svobodě člověka, což je také doprovázeno emocemi. Jedinec se stává schopnějším naslouchat sám sobě, prožívat to, co se děje v něm samém. Je otevřenější vůči svým pocitům strachu, sklíčenosti a bolesti, ale i vůči svým citům odvahy, něžnosti a úcty. Zakouší svobodu subjektivně prožívat své city tak, jak se v něm vyskytují, a také zakouší svobodu tyto city si uvědomovat. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ---------- VIKTOR FRANKL (1905-1997) Viktor Frankl se domníval, že v moderní době je důležitá potřeba smyslu, která přesahuje pouhé zajištění přijatelné existence. Na počáteční úrovni jde o smysl poznání a orientace v okolním světě, později i v sobě samém, a nakonec o pochopení celkového významu vlastního života. Úsilí o nalezení smyslu chápal Frankl jako nejvýznamnější životní úkol, který souvisí s potřebou dosažení určitého stupně rozvoje vlastní osobnosti. Smysl života nebyl pro Frankla abstraktním pojmem, dle jeho názoru může mít u každého člověka specifický konkrétní obsah. Frankl pokládá svobodu vůle za základní lidskou vlastnost, i když uplatnění této svobody může někdy vyžadovat značné úsilí, protože lidská svoboda je omezená. Člověk není svoboden od podmínek svého života, má však svobodu zaujmout vůči nim určitý postoj. Podmínky člověka nepodmiňují zcela. V daných dimenzích záleží na něm, zda se jim podrobí a vzdá, nebo nikoli. Pravá vůle ke smyslu musí být výsledkem svobodných rozhodnutí, která lidé činí sami za sebe. A právě tato vůle ke smyslu zůstává nenaplněna dnešní společností. Hledání smyslu v životě je hlavní odpovědností každého člověka. OBJEVENÍ SMYSLU ŽIVOTA Frankl poukázal na to, že člověk může objevit smysl v životě trojím způsobem: 1. VYKONÁNÍ ČINU Cokoli konáme – svou práci, zájmovou činnost atd. – spadá do kategorie vykonání činu. Frankl tvrdí, že každá činnost obsahuje skrytý smysl. I práce, která je svou povahou cenná, se však může stát nesmyslnou, je-li konána sebestředně, bez ohledu na druhé. I lidé v pomáhajících profesích mohou v důsledku sebestřednosti nebo nedostatku zájmu vážně ohrozit závazky, které na sebe vzali, zbavit svou práci smyslu a někdy i ohrozit své klienty. 2. PROŽITÍ HODNOTY Prožitím hodnoty míní Frankl jakýkoli opravdový zážitek, který člověka obohacuje či povznáší. Může to být zážitek hodnotného uměleckého díla, krásy přírody nebo úspěšného lidského výkonu. Za nejhodnotnější lidský zážitek pokládá Frankl lásku. Láska mimořádně zvyšuje vnímavost vůči plnosti hodnot. Lidskou lásku lze chápat i jako pečující postoj, například jako práci ve prospěch společnosti. Frankl se domnívá, že každý člověk má své zvláštní povolání či poslání, aby v životě vykonal nějaký konkrétní úkol, který si vyžaduje splnění. Krátkodobé naplňování smyslu jednotlivými činy vede k ustavení dlouhodobého povolání. 3. UTRPENÍ Logoterapie hovoří o tragické triádě – utrpení, vina a smrt – jako o něčem, co dává příležitost pro nejhlubší lidský růst. Neboť na čem nejvíce záleží, je postoj, který zaujmeme vůči utrpení. Trpící člověk se stává hrdinou tehdy, když promění své utrpení v morální vítězství, a tím objeví konečný smysl v životě. Pokud konkrétní situace ukládá utrpení, bude muset člověk i v něm vidět úkol, a to neopakovatelný. Nikdo mu nemůže tento úděl odejmout, nikdo nemůže toto utrpení prožít za něj. V utrpení je však také dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak jej přijímáme a neseme. --------------------------------------------------------------------------------------------------- ---- PĚTIFAKTOROVÝ MODEL OSOBNOSTI (BIG FIVE) CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH RYSŮ 1. EXTRAVERZE Důležitým aspektem extraverze je sociální zaměření, které je charakteristické spíš šířkou než hloubkou vztahů. Extraverti mají tendenci navazovat vztahy s mnoha lidmi, ale tyto vztahy budou spíše povrchní. Dobré ladění, dostatek energie a společenskost obvykle vyvolává pozitivní zpětnou vazbu, a proto bývá extraverze spojena s popularitou a společenskou úspěšností. Pro extraverty je typické, že se ve svém okolí snaží prosadit, jsou soutěživí, nedělá jim potíže vyrovnávat se s různými sociálními požadavky. Introverze je spojena se samotářstvím a s tendencí distancovat se od společenského dění. Introverti nemají příliš velkou potřebu sociálního kontaktu, jejich odtažitost může být jedním z důvodů, proč je ostatní lidé hůře chápou. Porozumět introvertovi je obtížnější, takový člověk vyvolává u ostatních nejistotu, a proto bývá obecně hůře přijímán, ale jeho vztahy s nejbližšími lidmi, pokud vůbec vzniknou, budou hluboké a trvalé. Bývají klidnější, preferují rutinu a stabilní životní styl, jsou přemýšlivější, zodpovědnější, odmítají zbytečné riziko. Někteří introverti mohou ovšem prožívat velmi intenzivně, ale obvykle svoje pocity nedávají najevo (i tím se liší od extravertů). 2. NEUROTICISMUS Neuroticismus vyjadřuje míru, v jaké člověk vnímá okolní svět jako zdroj ohrožení či alespoň stresujících zkušeností, s tím souvisí i sklon k negativnímu emočnímu prožívání a neúčelným způsobům reagování. Dominantním aspektem neuroticismu je sklon k různým negativním emočním prožitkům (úzkosti, smutku, studu, vině, ale i hněvu a zatrpklosti či zoufalství a beznaději). Důsledkem nervozity, náladovosti a zranitelnosti, která je typická pro vysoký neuroticismus, bývá napjatý, úzkostný a někdy dokonce hostilní vztah k jiným a leckdy i k sobě samému. Takoví jedinci nejsou spokojeni s ničím, ani sami se sebou, mají zvýšenou tendenci o všem pochybovat. Osamělost a méně uspokojivé vztahy s lidmi, charakteristické nejistotou, nedůvěrou a různými výkyvy jsou důsledkem jejich převládajícího negativního emočního ladění, sociální neobratnosti i sklonu k nepřiměřenému reagování. 3. SVĚDOMITOST Svědomitost vyjadřuje vztah k práci a k povinnostem. Charakterizuje ji míra kontroly impulzivity, schopnost odložit uspokojení ve prospěch vzdálenějších cílů. Zodpovědnost, plánovitost, systematičnost, ale i pečlivost charakterizuje způsob, jakým lidé přistupují k plnění svých povinností. Konvenčnost se v tomto případě odráží v postoji ke společenským normám a v plnění určitých očekávání. Lidé s vysokou úrovní svědomitosti respektují pravidla, uvažují a jednají v souladu s obecně platnými požadavky a hodnotami. Sami sebe vidí jako spolehlivé, principiální a poctivé. Jejich opatrnost se projevuje v důkladném zvažování jakýchkoli rozhodnutí, která ovšem, jakmile je přijmou, bývají stabilní. 4. PŘÍVĚTIVOST (VSTŘÍCNOST) Přívětivost zahrnuje sociálně žádoucí vlastnosti a prosociální tendence v mnohem větší míře než jakákoli další dimenze. Projevuje se na úrovni vztahů s lidmi, v lásce i přátelství, ve spolupráci s ostatními a v jejich ochotě je podporovat, jakož i v úsilí udržet tyto vztahy klidné a nekonfliktní. Takoví lidé mají rádi pohodu v sociálních interakcích a kladou důraz na vzájemnou pomoc a porozumění. Přívětivost má i etický aspekt, který se projevuje poctivostí, čestností, altruismem a nesobectvím. Emoční aspekt přívětivosti charakterizují vztahové emoce: vřelost, laskavost a empatie. 5. OTEVŘENOST KE ZKUŠENOSTI Kognitivní otevřenost vymezuje vztah k různým podnětům a z nich vyplývajícím zkušenostem, ovlivňuje jejich hodnocení a převažující způsob zpracování, a nakonec i sklon k případnému experimentování s těmito poznatky. Jde o potřebu získávat nové zkušenosti smyslového, kognitivního či emočního charakteru, které mohou mít charakter představ, pocitů, idejí či hodnot. Důležitým aspektem otevřenosti je vztah k autoritě, obecně platným normám i ke společnosti a jejím požadavkům, který souvisí s ochotou podřídit se jim, či naopak se sklonem k jejich zpochybnění a potřebou zaujmout k nim vlastní postoj. --------------------------------------------------------------------------------------------------- --------