budoucna. Budoucí uvažování o outputu pak vytváří zvnitřněná rozhodnutí a konkrétní odpovědi jsou formulovány tak, aby pomohly určit stupeň přesnosti, kterého má být dosaženo již při shromažďování dat podstatných pro nutný budoucí output. Kontrola pořadí jednotlivých fází má zásadní význam pro zprostředkovanou intervenci. Například zprostředkovatel Instrumentálního obohacení může předložit problém žákům ve fázi inputu zdůrazněním fáze elaborace, což umožňuje vyjádřit input abstraktnějším a obraznějším způsobem. Tím se změní fáze inputu ve smyslu toho, která data jsou vybírána, na něž se zaměří pozornost a která budou zaznamenána pro budoucí potřebu. Vyšetřovali jsme například osmiletou dívku s výraznými problémy vnímání metodou LPAD. Místo, aby obkreslila vyžadovaný trojúhelník, nakreslila nepravidelný tvar oválu. Když se pokoušela nakreslit čtverec, vytvořila zploštěný kruh. Examinátor se pokusil analyzovat vlastnosti tvaru, aby si je mohla kontrolovat a obkreslit tvar správně. Hovořili o vlastnostech tvarů, porovnávali tvary s jejich nejdů-ležitějšími charakteristikami s ohledem na další alternativy atd. Tak se pracuje systematicky ve FIE, v instrumentu Uspořádání bodů. Zprostředkovatel učí žáky používat tvary a poznat geometrické prvky, aby byli schopni transformovat „zmatené mračno" do strukturované a smysluplné organizace. To je převážně zprostředkováno ve fázi elaborace, pak se zaměří zpět na input (pro shromáždění dat) a dále k outputu (do motorické činnosti spojování bodů a vytvoření tvaru). Input a output stejně jako elaborace mají své zdroje ve zvnitřněných (internalizovaných) procesech myšlení. Proces myšlení může být zdrojom funkcí inputu a elaborace, jejichž výsledkem je internalizovaný output. VLASTNOSTI DEFICITNÍCH KOGNITIVNÍCH FUNKCÍ Další část této kapitoly představuje detailnější a analytický obraz funkcí z hlediska jejich významu, prvků pro zprostředkování a vliv nedostatečného zprostředkování na kognitivní rozvoj jedince. FUNKCE INPUTU NEJASNÉ A POVRCHNÍ VNÍMÁNÍ Nejasné a povrchní vnímání je definováno jako nedostatečné ovládaná pozornost, potřebná ke shromáždění dostatečného množství a kvality dat nutných pro řešení úkolu. Tato dysfunkce popisuje situaci, kdy by mohlo dojít k přiměřenému porozumění na úrovni elaborace, která vyžaduje shromážděná data, ale neexistuje tu dostatečná „komunikace" mezi úrovní elaborace a úrov-ní inputu. Fáze inputu pracuje nezávisle a bez koordinace s fází elaborace zabývající se požadavky úkolu. Žák má vyřešit úkol v písemné práci. Dobře ví, že v aritmetice má každý znak svůj význam, zná rozdíl mezi znaménkem plus a minus, rozdíl, který z hlediska tvaru je minimální. Ví také, že je důležité umístění znamének, např. 4 :12 se liší od 12 : 4 a 36 se liší od 63 jednoduše proto, že se změnilo pořadí číslic. Když se ale ve skutečnosti podívá na cvičení (fáze inputu), koukne se povrchně na data, nevěnuje pozornost jejich percepčním kvalitám nebo jejich významu. Příklad ukazuje na pasivitu ve smyslu pozornosti při shromažďování zásadních informací. V situacích nejasného a povrchního vnímání ve fázi inputu nemůže být dosaženo aktivního výběru pro úkol důležitých dat. Existují dva druhy nejasného a povrchního vnímání: • Přehlédnou se nezbytné informace. Například řidič projede křižovatkou, aniž by zastavil před značkou stop: Sledoval silnici a jednoduše „neviděl značku". Důvod netkví v nedostatku zpracování informace. Proces elaborace by byl aktivován, pokud by si řidič uvědomil, že přijíždí ke křižovatce. Procesy elaborace zaměřují input. Můžeme předpokládat, že řidič ví, že se lidé před křižovatkou zastaví. Je možný i ten důvod, že povrchně vnímal scénu na silnici a nepřizpůsobil proces inputu důležitým faktům úkolu. • Zkreslení nezbytných dat, která byla integrována. Turistka se ptá, jak se dostane na určitou adresu ve městě, které nezná. Místní člověk jí vysvětlí cestu a ona místo doprava odbočí doleva, v přesvědčení, že tak jí to onen člověk řekl. Turistka se dobře nesoustředila na proces shromažďování dat (slovně auditívni modalita) vzhledem k důležitým detailům, a tak zkreslila data. Uvědomila si skutečnost, že má odbočit, ale nedostatečně si uvědomila, že je důležité odbočit vpravo a ne vlevo. Normální funkce jsou výsledkem dostupného, přiměřeného zprostředkováni a jednou z hlavních příčin deficitních funkcí je nedostatek zprostředkování nebo nepřiměřené zprostředkování, odpovídající jen jednotlivým, konkrétním potřebám a zkušenostem jedince. ORIENTACE V ČASE A PROSTORU Tento kognitivní nedostatek může být definován dvěma způsoby: Je to zaprvé nedostatečná schopnost nebo nedostatečná tendence organizovat očekávanou skutečnost (předměty, události) jako systém strukturovaných časových a Pastorových vztahů a zadruhé obtížné zařazení předmětů a událostí v čase Prostoru jako systému vzájemných vztahů. Časové a prostorové pojmy jsou ^s široké oblasti, kterou si každý musí nutně uvědomovat, a jsou závažný- ■ nezbytnými podmínkami pro prosné myšlení. Mišna (Mishnah, židovský náboženský text) tvrdí , že „pro všechno existuje čas a místo". To předpokládá, 5. DEFICITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - 141 - že neexistují fyzikální předměty nebo události, které by nebyly zakotveny na určitém místě a v určitém čase. Kromé toho události a předměty, které jsou organizovány podle určitého uvážení, budou nevyhnutelně vyjádřeny na stejném stupni časových a prostorových vztahů. Způsob, jakým uspořádáme svůj dům nebo knihovnu, organizujeme zapsaný nebo mluvený text, obchodní agendu nebo osobní aspirace - to jsou situace, kdy téměř vždy vše vztahujeme k místnímu a časovému pořadí. To je příčinou toho, že organizace očekávané reality je vyjádřena jako celek v časově-prostorových vztazích. • Složitě vztahy mezi daty: Složité systémy vztahů mezi událostmi nebo předměty mohou být pochopeny a můžeme s nimi pracovat, když použijeme základní časovou a prostorovou platformu. Například vztahy příčiny a následku počítají s časovými vztahy. Následek nemůže nikdy předcházet příčině. Některé příčiny musí propojit prostor a čas, aby se mohlo stát to, čeho jsou příčinou. • Odchylovat se od dat, která jsou bezprostředně vnímána: Vztahy v čase a prostoru nám dovolují, abychom se dostali za naše konkrétní prostředí a pohybovali se relativně snadno do minulosti a budoucnosti, podobně i ve i fyzikálním prostoru za určité místo, ve kterém se právě nacházíme. Lidská bytost by se nemohla vztahovat ke vzdálené minulosti bez kognitivní infrastruktury, tvořené dny, týdny, měsíci, lety atd. Nebylo by možné plánovat dopředu bez možnosti organizovat to, co leží vpředu v určité jednotce. To samé platí ve vztahu k fyzikálnímu prostoru. • Vnímání procesu změny: Život člověka je dynamická existence, která se stá- I le mění, a často je obtížné změnu uchopit a zvládnout. Důležité je zde pojetíS „psychologického času". Čekat půl hodiny na zákrok u dentisty se zdá jakoB věčnost, zatímco týden dovolené uplyne jako voda. Po určitou dobu se námfl vlastní děti zdají stále stejné a pak náhle to vypadá, že se zcela změnily. Je I zřejmé, že vědomí času je variabilní jev, který působí obtíže, když si máme I přesně uvědomit změnu a změně se podřídit (v dimenzi času). Tak tedy] systém časových a prostorových vztahů souvisí i s rozměrem organizace j a objektivity nejzákladnějších fenoménů změny. • Paměť: Paměť je převážně závislá na procesech inputu. Mnoho lidí se! domnívá, že obtíže v paměti jsou problémem vybavování informací. MůíB to být v mnoha případech spojeno s obtížemi dekódování. Dekódovat áwm neorganizovaným, náhodným a nesystematickým způsobem brání proceÄ organizace. Často vyhledáváme data z paměti tím, že se ptáme sami setfl „Tak kdy to bylo?" nebo: „Kde se to stalo?" Takové otázky reflektují proOM kdy byla data zahrnuta do kognitivního systému ve fázi inputu, a vztahuB se k otázkám času a prostoru, kdy byla sledována, nebo se stala. Takow kognitivní procesy mohou zvýšit efektivitu vybavování. Kognitivní vlastnosti funkcí času a prostoru: Tyto funkce se prevážaj získávají pomocí procesu zprostředkováni a jsou na něm závislé, protože j*| o funkce složité a o funkce, které vyžadují vysokou úroveň abstrakce. Proto je užitečné si uvědomit některé psychologické vlastnosti času a prostoru. Čas a prostor jsou abstraktní rozměry. Čas je abstraktnější než prostor, protože nemůže být přímo nebo konkrétně vnímán. Systém časových vztahů je organizovaný systém vnější (externí) vůči událostem a objektům samým. Naše smysly vnímají proces změny, ale ne v čase a určitě ne tak, jak je čas rozdělen (vteřiny, minuty, hodiny, dny atd.). Prostor může být samozřejmě smysly vnímán, vyžaduje však také abstrakci jako prostorové pojetí, které nemůže být přímo sledováno. Například směr na sever může být přímo sledován jen pomocí konkrétního znázornění, jako je střelka kompasu. Nebo „Jeruzalém" jako město/pojem nemůže být jako celek uchopen smysly, protože město (jeho ulice, pamětihodnosti atd.), a dokonce ani jednu ulici nemůžeme přehlédnout celou. To samé platí o vnímání nějakého bytu, školy, budovy, třídy atd. A tak zásadní úroveň abstrakce zvyšuje závislost na procesu zprostředkování. Ještě jiná vlastnost je spojena s relativitou pojmů, které organizují čas. Doba, kdy je psán tento text, je definována jako „nyní" a „dnes". Zítra bude tento čas definován jako „včera". Za dva dny bude definován jako „předevčírem" a příští rok jako „loni". Definice určité části doby se v systému časových vztahů stále mění. Prostor, na druhé straně, se sám o sobě nemění. Ale systém prostorových vztahů je velmi závislý na umístění člověka a na osobním nebo geografickém rámci vztahů. Dopředu a dozadu je závislé na tom, kam osoba hledí, stejně tak i vpravo a vlevo. Sever je definován ve vztahu k umístění jedince nebo ke známému a vnímanému stálému předmětu. Jestliže se pohybujeme k severu, část toho, co bylo dříve na severu, se stává jihem. Umístění určitého okamžiku v pořadí je to, co mu dává platnost. V časových vztazích je zítra zítřkem, protože přijde po určité době, která je definována jako „dnes". Fráze „za hodinu" odkazuje k umístění času do vztahu pořadí. Uspořádání prostoru je také závislé na postupném vnímání. Termíny „dopředu" a „dozadu" se vztahují k pořadí bodů v prostoru. Avšak nejvétší složitost těchto orientačních pojmů spočívá ve skutečnosti, že účinná organizace časového a prostorového uspořádání je závislá na schopnosti pracovat s uirtudiním časem a prostorem. Příkladem ilustrujícím tento fakt je schopnost správně naplánovat běžný celodenní program. Závisí to na schopnosti uskutečnit myšlenkové operace zaměřené na budoucnost. Jestliže například setkání, které mělo končit v poledne, pokračuje do jedné hodiny odpoledne, je nutno se pokusit posunout setkání Plánované na 12.30 na 16.00 hodin. Problém může být v tom, že v 16.15 se má ^zvednout dítě z mateřské školky a v 17 hodin je očekáván důležitý telefonicky hovor. Je nutné se rozhodnout - snad je možné první setkání přesunout na a'sl den od osmi hodin ráno. Všichni se musíme vypořádat s časovým ome- ním a účinně se přizpůsobit těmto omezením, což vyžaduje schopnost vidět ag Ou™ost v presné virtuální časové struktuře. Předjímat podmínky, omeze- možnosti a následky. Aby byla zachována efektivnost, vyžaduje prostorová 5 DEFICITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - 143 - orientace rychlé zvnitřnění důležitých podmínek, jako je promyšlení alternativních řešení při vznikající dopravní zácpě na známé trase. Schopnost úspěšně plánovat závisí na úrovni představivosti (vnitřní prezentaci) jedince a na schopnosti účelně s ní manipulovat. Hlavni charakteristiky procesu zprostředkování: Protože vztahy v čase a prostoru jsou abstraktní, orientace v čase a prostoru se vztahuje k těm kognitivním funkcím, jejichž rozvoj je závislý na Zkušenostech zprostředkovaného učení (MLE), protože jsou založeny většinou na abstraktních vztazích, které nejsou uchopitelné smysly. Představují úroveň funkce, která jde za „zde a nyní" a za vydělenou a izolovanou existenci určitých předmětů nebo jevů. Teorie MLE zdůrazňuje velký vliv na vlastnosti kulturního přenosu lidského rodu. MLE hraje zásadní roli v kulturním přenosu tím, že vystavuje jedince působení zprostředkovaných interakcí, odpovědných za vytváření kognitivních struktur. Velká část procesu kulturního přenosu obsahuje předávání historické minulosti příštím generacím. To je kulturním smyslem sebezáchovám. Zprostředkování minulého vytváří myšlení založené na vnitřní prezentaci a toto myšlení může operovat s představami, i když nejsou přítomny ve smyslové zkušenosti. Nepřetržité vystavování se minulosti zásadně ovlivňuje schopnost plánovat a vztahovat se k budoucnosti a přinášet do ní změny pomocí hypotetického myšlení rozvíjejícího se do širokého dosahu. Tím se vytváří vědomí časových a prostorových rozměrů a schopnost organizovat mentální představy, které tyto rozměry používají. Je velmi důležité zprostředkovat i přítomnost a budoucnost. Zprostředkování nezahrnuje pouze předávání základních pojmů času a prostoru, ale musí vytvořit i „systém vztahů". Jednou z důležitých vlastností tohoto systému je četnost jeho užití a dostupnost pro uživatela Systém musí být téměř automatický. Podobně jako kamera naprogramovaná na tisk dat každého obrázku musí zprostředkovatel připojit označení času a prostoru ke všem zprostředkovaným informacím ve fázi inputu, aby si na to žák zvykl a pracoval tak i sám. Když mediátor ráno budí dítě, měl by mu říci, kolikátého je, jaký je den a kolik je hodin, a mluvit s ním v přesných tep mínech, jako například: „Máš 15 minut na snídani, pak už musíš odcházet do školy." Nikoli, aby mu říkal: „Pospěš si, už je hodně pozdě." Zprostředkovatel musí vyzdvihovat význam plánování spolu s dítětem a používat zřetelné časové a prostorové parametry, aby ho naučil případně plán změnit. Dítě se mi naučit očekávat určitý druh činnosti a má být schopno logicky kontroloi^L své chování. Hlavni charakteristiky nedostatečného zprostředkování: Děti, kterým se dostalo jen nedostatečného zprostředkování nebo které jsou vystaval kulturně deficitním či skrovným zkušenostem, opakovaně vykazují nedosti tečné schopnosti pro řešení úkolů vyžadujících orientaci v prostoru- TenB r druh obtíží se zřetelně ukazuje v testu určení pozic (z LPAD), který vyžaduje, aby se dítě naučilo postavem pěti políček v mřížce 5 x 5. Omezené stoupání jejich křivky učení nebo jejich naprosté selhání je rychle odhaleno „zásluhou" nedostatečné schopnosti orientovat se na základě instrukcí, jako jsou „zcela nahoře vlevo", „dole vlevo", „uprostřed napravo" atd. Skutečnost, že se tyto děti musí spoléhat na percepční vzorec pozic, což je pro ně také obtížné, protože epizodicky uchopují realitu, způsobuje, že je proces výuky velmi pomalý a nestabilní a v některých případech nemožný (Feuerstein, Krasilowsky aRand,1978). • Závislost na vlastním těle: Kulturně deprivovaní jedinci jsou často závislí na pohybech vlastního těla, pokud se mají orientovat v prostoru. Například, když je někdo nasměrován k určitému místu, často omezuje sám sebe na vlastní gesta, místo aby použil termíny „napravo a nalevo". Dokonce navrhnou osobě, která se jich ptá na směr k určitému místu, že ji doprovodí, protože je to pro ně jednodušší, než jí cestu popsat a použít prostorové vztahy. Často stačí předcházet pohybům a gestům, a tak lépe zvnitřnit pojetí orientace v prostoru u kulturně deprivovaných dětí. • Důsledky pro vyšetření: Nedostatky v prostorovém uspořádání a jeho vyjádření, vytváření a uspořádání mají zásadní důsledky pro vyšetření a běžnou výuku. Kulturně nezávislé (culture free) a všeobecně kulturně přijatelné (culture fair) testy v sobě obvykle zahrnují velmi mnoho prvků, které vyžadují porozumění prostoru. Jejich cílem je nahradit verbální testy, tedy způsob, o němž se předpokládá, že je v kultuře více zakotven. Velmi často se právě proto stává, že nedostatky v prostorové orientaci kulturně deprivovaných jedinců jsou příčinou selhání v nonverbálních testech. • Vztah k přesnosti verbálních nástrojů a jejich nepřítomnost: Nedostatečná časová a prostorová orientace často souvisí s nedostatečnou potřebou přesného a správného používání verbálních nástrojů. Pojmy „před", „po", „nyní" a „pak" jsou definovány nejasným způsobem, nebo vůbec chybí při popisu důležitých vlastností předmětů nebo událostí. V určitých případech se však může jedinec projevovat všeobecnou epizodickou percepcí reality spolu s nedostatečnou schopností vyhledávat informace a tehdy přehlíží pořadí předmětů a událostí. Tento nedostatek orientace v čase a nepřesné používání pojmů pro čas má vliv na schopnost jedince přesně vybírat a definovat použitá data ve fázi inputu. Pojmy času a prostoru jsou nutné pro určení naší percepce. Jako jsou vztahy mezi předměty, osobami a událostmi obsahem mentálních operací, tak je důležité jasně porozumět nepřetržitosti času a prostoru. Pro jedince s nižší úrovní výkonnosti je velmi důležité, aby porozuměli rozměru času. Zatímco kulturně deprivované děti se zabývají prostorovou orientací na konkrétní úrovni, zdá se jim mnohem těžší orientovat se v čase, protože ten nemůže být zachycen konkrétním zPusobem. Automatickou orientaci v čase a prostoru přináší Zkušenost zProstředkovaného učení. Cílem je sjednotit automatickou reakci jako rys S- DEFICITNÍ KOGN ITIVNÍ FUNKCE percepce, která nevyžaduje zvláštní úsilí nebo volní činnost. U jedinců, jejichž výkonnost je na nízké úrovni, není cílem zprostředkování časových a prostorových vztahů jen schopnost používat důležité pojmy, ale dosáhnout i úrovnč automatizace těchto pojmů, která závisí jak na získání, tak i na snadno dostupné a přizpůsobivé výkonnosti. UCHOVAT STÁLOST, NEMĚNNOST Kognitivní funkce spočívají ve schopnosti a tendenci nebo sklonu jedince určit objekt jako ten samý, nehledč na změny způsobené v některých jeho rozměrech, vlastnostech a postavení. Tato funkce je předpokladem pro zkušenost percepční stálosti a je založena na schopnosti rozlišovat mezi podstatnými rysy objektu a druhotnými prvky. Význam funkce jako podmínky pro složité procesy: Vztah uchování stálosti v myšlení může být ilustrován na následujícím příkladu percepce. Představte si, že vidíte jablko a bezprostředně po něm pomeranč. Náš percepční systém je schopen rozpoznat různé předměty pomocí jejich sdílených vlastností, některé implicitně a některé explicitně - obojí je ovoce a obo\í má kulatý tvar navzdory skutečnosti, že jejich barva, kůra, tvar a velikost jsou různé. Později do kategorie jablka zařadíme dvě jablka, přestože vidíme malý zelený protažený objekt a velký červený kulatý objekt. Na metakognitivní úrovni odpověď zní, že jsme schopni identifikovat J objekty patřící do stejné skupiny, neboť rozhodneme o zásadních vlastnostech, abychom je mohli definovat jako členy skupiny „jablek" a vyloučit ty, jež nejsou pro tuto skupinu důležité. Tato funkce je významná, protože umožňuje ve fázi zpracování přenést informace z jedné zkušenosti s objektem do druhé, ve které prodělal změnu, ale je to stále stejný objekt. Stálost objektu je I podmínkou pro proces přenosu a vřazení uskutečňované ve fázi zpracování, i Naopak neschopnost uchovat objekt může být příčinou epizodické percepce reality (funkce fáze zpracování), tj. obtížného vytváření široké, vyčerpávající představy, tvořené z různých malých prvků. Neschopnost uchovat sťíhň může vytvořit zkrácenou a nesouvislou představu různých prvků, které jsou ve skutečnosti identické, nebo patři do stejné skupiny, tvořené integrujícím pojmem. Tato funkce je tedy velmi důležitá pro proces tvoření pojmu, protože všechny pojmy jsou tvořeny na základě společného jmenovatele mezirůA '"ľ+v nebo událostmi, které jsou často velmi odlišné. Uchování objefíi -t-Vinvat se k objektu prostřednictvím prvtó -*n„mstění objelr Hlavní kognitivní charakteristiky funkce: Tato funkce je závislá na dvou různých a nezávislých kognitivních procesech. První je schopnost abstrakce, která nám pomáhá izolovat jednotlivé rysy nebo rysy patřící objektu od ostatních rysů a porovnat je podle jejich důležitosti pro určení objektu (tj. rozlišit jeho barvu, velikost, tvar, původ, chuť atd. a stanovit, jak zásadní je každý rys či vlastnost pro určení objektu). Druhý proces přísluší do „reverzibility", zvratnosti změny; jak je změna objektu trvalá, nebo jak je obtížné ji zvrátit do její původní podoby. Hlavní charakteristiky procesu zprostředkování: Svět, ve kterém žijeme, je přesycen změnami. Pro vůz, který byl poškozen a jehož tvar je zcela jiný, používáme stále stejný výraz, protože zůstává jeho původní uspořádání. Ale co s rajským jablíčkem, když bylo uvařeno a rozmačkáno? Jsou to stále rajčata ve své základní podstatě, i když se radikálně změnila? Rodiče, kteří nezprostředkují, dávají objektům, které se podrobují změně, pouze jména (stejná nebo různá). Zprostředkující rodiče vysvětlí, proč dávají objektům určité názvy, nehledě na změnu, která může nastat (a ve skutečnosti, proč změny, které nastaly, odpovídají nebo neodpovídají jejich definicím a názvům). Zprostředkovatel musí provést analýzu vlastností objektu a porovnat je ve vztahu k otázce, čím každá vlastnost přispívá k identitě objektu nebo události, o které se mluví. Uchování stálosti se tedy musí vztahovat k události. Žák, který používá verbální násilí vůči učiteli a uhodí dítě z nižší třídy, nemusí vidět spojení mezi těmito dvěma činnostmi, protože každá z nich nese viditelně jiné vlastnosti. Učitel/ zprostředkovatel musí budovat uchování stálosti, aby ovlivnil i morální soudy. Charakteristiky nedostatečného zprostředkování: Děti mohou identi fikovat objekty na základě jedné z jejich druhotných vlastností. Například, jestliže je čtverec umístěn na svůj vrchol, takže stojí na vrcholu a ne na straně jako obvykle, může dítě poznamenat, že směrem je tak, jako by to byl trojúhelník, a může tvar nazvat trojúhelníkem. Odolnost a nedostatek ochoty vyhledat abstraktní kategorie patří mezi vlastnosti této funkce. Možná tkví obtíž ve vytváření spojení mezi podobnými objekty nebo událostmi a uskutečnění složitého procesu zpracování objektu, který prodělal změnu, nebo dvou podobných objektů, jež jsou vnímány jako různé bez jakéhokoli propojení. PŘESNÉ A VÝSTIŽNÉ VYHLEDÁVÁNÍ DAT Jako kognitivní nedostatek je funkce přesného a výstižného vyhledávání dat nována nepřítomností (nebo omezením) potřeby přesnosti, kterou vyža-]e určitý úkol. Ve fázi inputu můžeme pozorovat nedostatečnou úroveň esnosti vyžadované pro shromáždění dat. Výsledkem je, že jedinec selže při edávání všech zásadních dat pro úkol, nebo zkreslí data, která shromáždil. 5. DEFICITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - 147 ■ _ 146 - Význam funkce jako podmínky pro složité procesy: Zkreslení nebo eliminace dat zabraňují ve fázi elaborace podat přesný výsledek, vzhledem ke skutečnosti, že zpracovaná data jsou nedostatečná nebo nesprávná. Hlavní kognitivní charakteristiky funkce: Tato funkce je zaměřena na potřebu přesnosti. Vnímat přesnost je důležitou kategorií ve fázi vyhledávání dat. Nejasné a povrchní vnímání pramení z nepřítomnosti správného zaujetí pro vyhledávání dat ve smyslu úrovně přesnosti. Jinými slovy, úroveň přesnosti vyžadovaná pro splnění úkolu, který je zřejmý jedinci prostřednictvím procesu elaborace, není přenositelná do existující potřeby nebo vhledu. Ovlivňuje to množství času, po který by měla být data sledována, množství času, který by měl být věnován tomu, aby se jedinec ujistil, že shromáždil všechna data. Impulzivita má dopad na omezení potřeby přesnosti. Nedostatečná potřeba přesnosti se projevuje jako tendence vyhledávat data nesouvisle a nepřesně. Avšak nedostatek se nemusí nutně vztahovat k impulzivitě. Může být ovlivněn nedostatkem schopnosti analyzovat úkol z hlediska nutné úrovně přesnosti. Příčinou tohoto defektu může být nepřítomnost potřeby přesnosti v kognitivním repertoáru jedince nebo neschopnost dostatečná analyzovat rozsah potřeby (jedince nebo úkolu). Například, jaký je rozdíl mezi druhem dat potřebných pro odpověď na otázku v literatuře a otáz- 1 ku v matematice? Dokáže jedinec úspěšně rozlišit mezi předmětem, který j zahrnuje kreativitu a představivost (což znamená, že existuje více než jedna j odpověď na stejnou otázku), a předmětem, v němž je možná pouze jednaj odpověď na danou otázku? Nedostatek přesnosti nebo její oslabení může být I sekundárním důsledkem deficitu jiných kognitivních funkcí. Je několik dru-1 hů nepřesností, které prameni z deficitů ve zpracování, jako je nedostatečné j porovnávání ve fázi ínputu. Absence potřeby přesnosti ve fázi inputu však musí být odlišena od nedostatku ve fázi outputu, který je způsoben egocent-rickými, vnitřně individuálními funkcemi. Jinak záplava úkolů ve fázi outputu (jako opak k situacím ve fázích inputu a elaborace u stejného úkolu) omezu- i je všeobecnou úroveň kontroly úkolu a částečně i úroveň přesnosti ve fázi outputu. Hlavní charakteristiky procesu zprostředkování: Dynamika tendence j k přesnosti je založena na existenci všeobecné potřeby, jejíž využití a aplikace jsou ovládány přesnější potřebou. Všeobecná potřeba je tvořena jako důsledek širokého řetězce zprostředkovaných interakcí v raných etapách procesu interakce mezi dítětem a lidmi v jeho okolí. Tato interakce se odráží v konver-j žacích, kdy každá strana dostane zpětnou vazbu týkající se účinnosti zprávy sdělené druhému. Například malá dívka přijde domů z mateřské školy a vypráví mamtn< e. že byla na výlete st odpovídá dívka. Matka, která zprostředkuje potřebu přesnosti, vytvoří pro svou dceru podmínky, aby jí dala přesnou odpověď: „Jaké to byly stromy?" „Jak byly vysoké?" „Byly hodně vysoké, nebo byly prostředně vysoké?" „Jakou barvu měly jejich listy?" atd. Tento druh požadavku pro zpětnou vazbu podněcuje u jedince, na kterého je zprostředkování zaměřeno, potřebu vyhledávat data a bystří uvědomění s takovou úrovní přesnosti, která umožňuje obohatit odpovědi. Samozřejmě tento druh zpětné vazby rozvíjí i přesnost ve fázi outputu a vede za bezprostřední setkám se zkušenostmi, které vyvstanou i jinde a jindy, mimo místo a čas dané události. Zprostředkovatel může sdělovat tomu, komu je zprostředkováno, zprávu, jejíž objekt nebo událost nejsou přítomny, pak však musí věnovat velkou pozornost přesnému vyhledávání dat, aby si posluchač mohl vytvořit dobrou představu. Cílem zprostředkování není jen vzbudit potřebu přesnosti, kdy je ten, komu se zprostředkuje, vyzýván k vyhledávání dat, ale i vytvořit všeobecnou zvnitřněnou připravenost, která bude reflektována ve všech operacích. Pokud pracujeme s malými a staršími dětmi, měli bychom usměrňovat fázi inputu heslem programu FIE: „Nechte mě chvilku, já si to rozmyslím!" Obsahem zprostředkování potřeby přesnosti je zdůraznit potřebu určení úrovně přesnosti dříve, než se začne plnit úkol. Například je možné říci: „.Rád bych, abyste položili tužky a pera ještě nevyplňujte úkoly na stránce." Nebo: „Vezměte si zvýrazňovať a zvýrazněte důležitá data; musíme se ujistit, že budeme pracovat přesně. Jiným zvýrazňovačem odlišné barvy označte data, která jsou méně důležitá, kterým nemusíme věnovat tolik času. A nyní prosím vysvětlete, proč jste vybrali ta která data." Charakteristiky nedostatečného zprostředkování: Tato kognitivní funkce se liší od parametru kulturního rozdílu nebo kulturní deprivace, protože kulturně odlišní jedinci byli vystaveni zprostředkování potřeby přesnosti ve svých původních kulturách a nebylo jim to zprostředkováno podle charakteristik vyžadovaných jinou kulturou (ve smyslu potřeby, povědomí nebo nutnosti). Příklady jsou mnohé, ale na úrovni generalizace je možno brát v úvahu přechod od zemědělské k technologické společnosti. U kulturně deprivova-ného dítěte, jehož nedostatek může být přisuzován genetickým a organickým faktorům nebo prostředí, je možné sledovat odpor k potřebě přesnosti, dokonce i tehdy, když to určitý úkol vyžaduje. Nicméně, nedostatek přesnosti musí být překonán pomocí rozhodování, na škále „odlišnosti nebo deprivace", se zaměřením pozornosti na původ, potřeby a důležité závěry. SOUČASNÉ VYUŽITÍ DVOU NEBO VÍCE ZDROJŮ INFORMACÍ Tato kognitivní funkce je definována jako jedincův nedostatek připravenosti snaženi vztahovat se ke všem zdrojům důležitých informací současně. Jiná 5. DEHCITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - <•« alternativa je vztahovat se ke zdrojům informací odděleně (nesouvisle nebo následně) a bez jejich vzájemné koordinace. Význam funkce jako podmínky pro složité procesy: Schopnost zabývat se mnohočetnými zdroji informace je předpokladem pro normální fáze zpracování a outputu. Tuto funkci můžeme chápat jako šev mezi fázemi inputu a zpracování. Ačkoli se zaměřuje na procesy inputu, využívá i schopnosti ela-borace, jak jsme o tom již hovořili. Proto kognitivně vyjádřeno, stává se částí procesu zpracování při porovnání. Vezměme si například paměťovou hru, kdy jsou předávána data ve sloupcích a řadách. Jestliže se pokaždé data zběžně prohlédnou, jo zachycen sloupec, ale ne řada, nebo naopak, a nedostatečné informace, které jsou výsledkem takového procesu inputu, pak ovlivní systém zpracování a jsou příčinou nesprávné analýzy a slabého výkonu. Výsledkem je, že jsou pokaždé vnímány odlišné části informace při sledování dat. Existuje mnoho strategií pro překonání takových deficitů, jak na úrovni inputu, tak i na úrovni zpracování. Například využívat přiřazování, které spojuje shromažďování a sledování dat. Pravidelnost, příčina a následek, vytváření závěrů, j hypotéz, popírání, sčítání, násobení a děleni, indukce a dedukce a analogické 1 myšlení - to všechno jsou procesy myšlení, jejichž úkolem je stanovit růz- j né druhy vztahů mezi objekty a událostmi. Proces porovnání se stává jednou z nejzásadnějších funkcí, kde porovnávané prvky přinášejí určitý druh kognitivní koheze (soudržnosti) propojením kritérií porovnávání, která pomáhají vytvářet vztah mezi prvky. Tuto funkci umožňuje proces elaborace - zejména i porovnání, aby byl schopen fungovat. Ve fázi elaborace ztotožnit se s exis- J tencí problému mezi pozorováním pozorovaného prvku informace a očekává- j ného jednání vyžaduje stanovit začátek procesu elaborace, který vyřeší problém. Jestliže problémem je vztah, pak pokud důležitá data nejsou vnímána současně, nebo přinejmenším ve vzájemné součinnosti, tato zásadní funkce neproběhne a proces elaborace se nemůže uskutečnit. Jedincova schopnost pohybovat se jen v jednoduchém inputu zabrání předávat data potřebná pro elaboraci, která bude omezená nebo nesprávná. V sociálním vývoji existuje mnoho důsledků tohoto kognitivního deficitu. Omezené využívání zdrojů informací působí obtíže uchopit hledisko někoho jiného a vztahovat ho k vlastním pohledům. Piaget se domnívá, že použití mnohočetných zdrojů informace je předpokladem pro decentralizaci. Ukazuje, že egocentrické chování se objevuje, protože jedinec je neschopný identifikovat se s postoji druhých, nebo si tento postoj představit. Proto schopnost vnímat dva zdroje informací současně nebo ve vzájemné koordinaci je rozhodující sociální funkcí. Hlavní kognitivní charakteristiky funkce: Prvořadou vlastností fi j základní sklon k propojení dat. Tato tendence musí využít potřebu přesnosti ve výběru dat způsobem, kdy jsou informace vnímány současně a spojeny porovnáváním. Druhá vlastnost se vztahuje k zálibě. Pro mnohé jedince - malé děti a starší žáky s různými etiologickými podmínkami - může být obtížné zaměřit se na více než jednu věc ve stejnou dobu. Proto je většina úsilí zaměřena na překonání bariér pozornosti, které mohou vyřešit dvě základní metody. První je minimalizace dat, která jsou přijata ve fázi inputu, takže nabyté informace je možno lépe zpracovat (uchovat, manipulovat s nimi atd.) a pak se obrátit na další zdroje, které mají být zpracovány současně. Druhá metoda obsahuje rozvoj koordinace a spojování strategií mezi daty, která jsou přijímána postupně. Příkladem minimalizace dat, je „kvantitativní minimalizace". Toho je možno dosáhnout eliminací, zaměřenou na částečný příjem jednoho zdroje, pak na druhý, a tím vyvolat částečné porovnání zdrojů. Tato operace se opakuje u dalších dat, dokud části nejsou integrovány a shrnuty do představy. To pak vede k trvalému spojení mezi daty. Hlavní charakteristiky procesu zprostředkování: Proces zprostřed kování musí budovat uvědomění potřeby zkoumat všechny prvky informací. Pokud úkol vyžaduje množství zdrojů informací, musí zprostředkovatel vytvořit podmínky pro „přijetí problému". Proces inputu musí být naplánován tak, aby byly překonány zábrany. Zprostředkovatel se musí pokusit minimalizovat data a vytvořit spojení mezi různými částmi informace, použít postupný „pohyb" mezi odlišnými zdroji dat a vytvořit propojená pojetí, která umožní vyhledávaní dat. Charakteristiky nedostatečného zprostředkování: Deficity této funkce jsou charakterizovány dílčím zpracováním omezeného inputu. Jedinci si často vybaví jen část výsledku, a když na něj ukážou, obrátí se bezprostředně k další části. V takových případech je mnohdy velmi účinné při zprostředkování zdůraznit pořadí. FUNKCE ELABORACE (ZPRACOVÁNÍ) NESCHOPNOST POCHOPIT EXISTENCI PROBLÉMU Tento kognitivní deficit je definován jako nedostatečná schopnost rozpoznat, že problém vůbec existuje; proto ho jedinec neurčí a neví, jak pracovat. Pracovně se jedná o diskontinuitu (nesouvislost) mezi vnímáním určité události a tím, co se musí udělat, aby se situace vyřešila. Vnímání problému se vztahuje ke stavu nerovnováhy (Deset, 1933; Piaget, 1952), projevující se při konfrontaci dvou nebo více souborů dat, která jsou nestálá, opačná nebo vzájemné si odporující. Stav nerovnováhy je zdrojem činnosti, jejímž hlavním cílem )e snaha vyřešit ztracenou rovnováhu. Obtíže mohou pramenit z chybných ^formací nebo z nesprávné percepce události (ve fázi inputu). Jinak řečeno, 5. DEFICITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - 151 - m událost se může opravdu odchýlit od existujících informací a může být něčím novým nebo neočekávaným. Úroveň rozpoznání a stejně i zkušenost definovat problém musí zahrnovat dostatek podnětů, aby aktivovaly proces elaborace a pomohly nastolit nebo znovu nastolit rovnováhu. Kognitivní funkce zahrnuje vytváření vztahu mezi tím, co je o problému známo, a tím, co je vnímáno. Definovat problém vyžaduje jasnou formulaci, která rozpozná a vytvoří předmostí potřebné k jeho vyřešení. Význam funkce jako podmínky pro složité procesy: Tato funkce je první ve fázi elaborace, protože aktivuje tento proces. Zásluhou emočních prvků proces identifikace problému slouží jako aktivátor; jedním z jeho cílů je znovu ustavit dřívější kognitivní rovnováhu. • Usměrnění procesu elaborace: Problém není jen aktivátorem procesu elaborace, tím, co uvede proces do pohybu, ale orientuje jedince, aby se zabýval důležitými oblastmi. Přímý vztah mezi úrovní analýzy problému a tvořivosti při dalším řešení spočívá ve schopnosti vytvářet hypotézy. To je naopak úzce spojeno s úrovní složitosti analýzy problému a jejím zaměřením na pozdější funkce ve fázi zpracování. Například jedinec vyšetřovaný Rave-novým testem může být schopen uvědomit si, že chybějící prvek v celé figuře brání celistvému tvaru figury, pokud jde o barvu, tvar, směr a počet. Vyšetřovaný, který dokáže analyzovat problém na vysoké úrovni složitos- j ti a prozkoumá všechny chybějící rozměry, najde jednodušším způsobem 1 vhodnou odpověď z daných možností k doplnění obrazce než jiný vyšetřo- j váný který pouze poznamená, že jeden prvek ve figuře chybí, a nedokáže poznat chybějící dimenze. Hlavní kognitivní charakteristiky funkce: Jako všechny funkce elabora- i ce i tato je závislá na procesech inputu a především na úrovni přesnosti a kvality vyhledaných dat. Identifikovat problém je ve skutečnosti druh vztahu. Jinými slovy: Rozdíl mezi tím, co znám, a tím, co přijímám (slyším, vidím atd.J, způsobuje, že tato funkce je velmi závislá na procesu porovnávání, odpovědného za vytváření vztahů. Aby byl problém vnímán, musí být probuzeny (aktivovány) dřívější znalosti a porovnány s danými informacemi. Potřeba odhalit problémy mezi inputem a dřívějšími vědomostmi je zásadní, protože ne všechny problémy je lehké určit. Naopak, mnohé problémové situace obsahují „skryté" prvky, které vyžadují aktivní kognitivní úsilí, aby byly identifikovány. Vysoká úroveň vhledu (rozpoznat, uvědomit si), týkající se emocionální nejistoty, je spojena s rozpoznáním existence problému. Tento kognitivní nesoulad (Festinger, 1957) vytváří jednu z energetických příčin pro aktivaci procesu elaborace, zaměřené na znovuustavení kognitivně emocionální rovnováhy Formulace problému na pojmové úrovni dovoluje pozdější záměrné a vědomi využití problému v procesu elaborace a umožňuje přenos problému do jiných oblastí. Hlavní charakteristiky procesu zprostředkování: Zprostředkování musí vytvořit potřebu vyhledat přiměřené vztahy mezi známými informacemi a četnými zdroji vnímaných informací. Ve skutečnosti pro malé děti je celý svět problémem (a možná i pro dospělé). Rozumějí (rozumíme my), jak se pohybují auta (a proč se nepohybuje stůl), jak nám lampa dává světlo a jak pracují mikrovlny? A co počítač nebo rádio? Jak jsou tištěny knihy, jak funguje telefon, proč nemůžeme mluvit ke knize, když kniha promlouvá k nám? Aktivní zprostředkování uvědomění si příčin a podstata známých podmínek (předmětů a událostí) vyvolá v jedinci potřebu stálého porovnávání mezi tím, co je známé, co se očekává, a tím, co je právě přijímáno. Ke zprostředkování se zde objeví mnoho věcí, včetně působení intervalu času mezi percepcí dat a jejich proniknutím do kognitivního systému. Zprostředkovatel musí vyvolat i potřebu logického zdůvodnění, tj. vytvořit potřebu pro logickou rovnováhu mezi daty. Zprostředkovatel musí vzbudit chuť a touhu porovnat všechna data. Charakteristiky nedostatečného zprostředkování: Proč jsou kulturně znevýhodnění jedinci často nevnímaví vůči problematickým situacím, nebo se nesoustředí na jejich existenci, zatímco ostatní je pociťují snadno? Tuto neschopnost uvědomovat si je způsobují obtíže nebo omezený vývoj kognitivních funkcí. Mít zkušenost s problémem vyžaduje vyhledat data a teprve pak mohou být vytvořeny vztahy mezi proměnnými v percepčním poli a vyhledanými daty. Biblický příběh o Mojžíšovi a hořícím keři (Exodus 3: 2-3) poskytuje příklad. Na základě informací, které shromáždil, Mojžíš očekával, že keř shoří, zatímco jeho percepční zkušenost mu předávala informaci, kterou i slyšel, že očekávaný výsledek se nedostaví. Tato neshoda mezi jeho zkušeností a současnou informací způsobila, že si uvědomil problém. Mojžíš řekl: „Za|du se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří." A když Hospodin viděl, že se Mojžíš otočil, aby se podíval, zavolal na něho z prostředku keře a řekl: „Mojžíši, Mojžíši!" A on řekl: „Tady jsem." Tento stav nesouladu nebo vědomí nnsoudržnosti mezi vnímáním a vědomostmi podněcuje reakci zaměřenou na obnovu rovnováhy mezi skutečností, která byla vnímána, a skutečností očekávanou na základě minulých zkušeností. V Bibli poskytuje řešení zázračná povaha neočekávaných jevů. V jiných Případech by mohl být možná problém řešen pomocí dodatečných informací, jako je odolnost dřeva, nebo podstata jevu vnímaného jako oheň. Nedostatek různorodosti potřeb, rozvinutých na základě kulturních zkušeností, přispívá ^ké k nedostatku uvědomění si problému. Kognitivní systémy, které nevy-u)i, aby události nutně vycházely z daného spojení okolností, nepotvrdí u.ežitost existujícího nedostatku shody. Na druhé straně naprostý nedostali11111 0 danou oblast - běžná reakce takových jedinců na méně konkrétní 5 DEFICITNÍ KOGNITIVNÍ FUNKCE - 153 - ! ide To vede k cyklu neorgamzovanych překážejí vhodnému a účelnému řešení Napruuau, Kuyi. j^. ké situace ve třídě a získají instrukce, jak ji řešit, aniž by i blém, ani není zřejmé, zda instrukcím porozuměly. Ve sku uvědomovat, že tu vůbec o problém jde. To vede k cyklu nebo nesprávných odpovědí, které nřeká problému. k NEDŮLEŽITÁ DATA NESCHOPNOST ROZLIŠOVAT DŮLEŽITÁ A I Tento kognitivní nedostatek je definován neschopností rozlišovat důležitá data (potřebná pro řešení problému nebo úkolu) od nedůležitých. Důležitost se týká toho, zda se o datech má, nebo nemá uvažovat, pokud se řeší určitý problém, a ve fázi elaborace, v jaké šíři tato data přísluší problému. Mělo by se o datech přemýšlet jen okrajové či jindy, nebo bychom se jimi měli zabývat po jiných, důležitějších datech, nebo se jev objevuje ve zvláštním kontextu (jehož parametry jsou určeny problémem bezprostředně)? Všeobecně řečeno, tato funkce předpokládá, že si jedinec uvědomuje, že data, která jsou důležitá ""^n nrnhlémovou situaci, mohou být zcela nedůležitá pro jiný Informace je důležitá •en ve smyslu podstaty právě řešeného problému. Význam funkce jako ^^^^^^^ ^vycházet z důležitých dat. ****** ^ M? usnadňuje následující operace vJ správný výběr nebo ^eřenísenar^ sadní vlastnosu n ^ & ^ vyžití jakékoli operace. Všechny'^Z^ZLnost dat synchron J ebymohlybýtd- VprvoifázMedu^tyOMS^ana^ na. ve fázi pozdější Vezměme si příklad 2(4 + 3 x 2) = středně po vyřešení prvního úkolu se: úrovni další část 4 + je nedůležitá, ale bezprostřední druhá část důležitou. Pořadí důležitosti je zde zásadní I když nedůležitá data neomezují zcela výsledek procesu elaborace, mohou ovlivnit efektivnost práce. V předcházejícím příkladu, pokud si řešitel problému neuvědomí pořadí aritmetických operací, pak pouhá skutečnost, želMÄ -.*