-
V   S KÝM V KLINICKÉ PSYCHOLOGII SPOLUPRACUJEME: OSOBNOST, RODINA/SKUPINA, OBEC
Pojem „chování, které slouží ke zvládnutí požadavků prostředí" (coping behavior) zavedl Abraham H. Maslow, aby ho odlišil od chování, jež vzniká samo pro sebe nebo pro potěšení.272
Vyrovnávání s ohrožující zátěží ve významu, ve kterém se užívá dodnes, predstavil v rámci transakční teorie stresu americký psycholog Richard Stanley Lazarus (1922-2002): „Zvládáním se rozumí proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem v zátěži (stress) vyhodnoceny jako zdroje ohrožení (stressors)." Člověk situaci vyhodnotí jako zvládáníhodnou, pokud ji považuje za ohrožující. „Ohodnocení (appraisal) znamená jedincovo poznání či přesvědčení, že hrozba plynoucí z okolí způsobí poškození."
Přesvědčení o skutečnosti, nikoli skutečnost sama, rozhoduje o tom, zda jedinec začne „zbrojit", nebo zůstane „v pohodě" či „za vodou". Pojetí mechanismů zvládání se zrodilo v rámci kognitivního paradigmatu273. Lazarus, Coyne a Folkmanová (1982) považují kognici (rozum), emoce (vášně) a motivaci (vůli nebo jednání) za neoddělitelné procesy, avšak zdůrazňují kognici, to, jak člověk pro sebe vyhodnotí význam dané situace. Vnímaný význam rozhoduje jak o způsobu, kterým člověk situaci prožije, tak o způsobu, jímž na ni zareaguje.
Kognitivní ohodnocení situace se děje ve třech krocích:
■ Prvotní ohodnocení (primáry appraisal) podnětu: Co to je? Hrozí to? Poškodí mě to?,7i
■ Druhotné ohodnocení (secondary appraisal) sil a zdrojů: Zvládnu to? Jak?
■ Opětovné ohodnocení podnětu, sil a zdrojů apod.: Daří se mi to zvládat? Zvládl/a jsem to dobře? Mohl/a jsem udělat něco jiného nějak jinak?
Postupy zvládám se odvozují od základních reakcí na ohrožení ve smyslu útoku, útěku a ochromení. Můžeme je v chování druhého i vlastním pozorovat, uvědomovat si je a vůlí měnit. Lazarus a Folkmanová275 původně rozlišili dva typy strategií podle zaměření na řešení problému a zaměření na zlepšení emoční bilance, tedy nikoli na problém, ale na příznak problému - na to, jak je prožíván.
272 Bnglishovi (1974).
U nás v roce 1968 vyšla v Pedagogickém nakladatelství kniha Jana Čápa a Zdeňka Dytrycha Utváření osobnosti v náročných životních situacích.
273 Na rozdíl od obranných mechanismů a psychoanalytického paradigmatu; samozřejmě se popisované jevy do jisté míry překrývají.
274 Naše mysl vyhodnocuje podněty z prostředí neustále. „Jsme obdařeni schopností ohodnotit jedním pohledem do tváře neznámého člověka dvě zásadní fakta o této osobě" - nakolik je silná a nakolik důvěryhodná, tedy (ne)bezpečná. (Kahneman, 2012, cituje na s. 101 výzkumy Alexe Todorova.)
275 (1984) v Nevid, Rathus a Greeneová (1997). Viz též podkap. 17.3.1.
12 OSOBNOST
Za strategie zvládání ohrožující zátěže lze považovat vše, co při a po ohrožení děláme a prožíváme a na co myslíme (např. pláč je chováním, i když označuje prožívání; většinou k němu vede myšlení). Seznam činností může být téměř nekonečný.276 Pravděpodobně všechny způsoby, jak zvládat ohrožující zátěž, můžeme popsat podle dvojích souřadnic:
1. na co se zvládání zaměřuje: na řešení problému - na zlepšení emoční bilance -na změnu ohodnocení277 - na nalezení smyslu;
2. jak se jedinec chová: ohrožení čelí (jak?) - ohrožení se vyhýbá (jak?).
Někteří autoři považovali zvládání zaměřené na problém za vlastní coping, zatímco zvládání zaměřené na emoce za obranný mechanismus. V životě však existuje řada situací, kdy je „řešení problému" iluzí a pouhým důsledkem obranného mechanismu, protože ve skutečnosti nic řešit nelze. Činnost je ale pro člověka „zdravější" než zažívání bezmoci.
Známý porodník říkával; „Když nestačíte matku převézt do nemocnice a rodíte v horách, je důležité zaměstnat otce. Dejte mu vařit kýbly vody. Ono to k ničemu není, ale aspoň nepřekáží."
V literatuře někdy najdeme, že strategie zvládání mohou být adaptivní či maladaptivní, že se zátěží se lze vyrovnat dobře nebo špatně. Jedinec, jemuž něco hrozí, dělá většinou to (nejlepší), co v tu chvíli dělat může. O výsledku „špatně-dobře" se rozhoduje v čase - např. krátkodobě dobře, dlouhodobě špatně.'78 Možná proto přinášejí výzkumy týkající se účinnosti copingových strategií rozporuplné výsledky.
V každé situaci každému pomáhá něco jiného pravděpodobně proto, že „mnohem důležitější než jakákoli určitá strategie je situaci účinně zvládnout"279 a že zvolená strategie musí odpovídat okolnostem události a zdrojům a silám člověka (rodiny, obce). Jinými slovy lze říct, žc musí odpovídat dispozicím i situaci.280
276 Wikipedie uvádí, že v současnosti najdeme zhruba 400-600 popisů copingových strategií.
277 Změnit ohodnocení situace znamená přestat ji vnímat jako ohrožující, a tudíž přestat „zbrojit" (nespustit stresovou reakci). Higleyová se spolupracovnicemi (2011) výzkumné dokazovala, co se může u lidí (závislých na alkoholu) dít, když se „zbrojí" dál. U 28 osob měřily bažení (craving) jako reakci na individualizované navozený stres, který zjišťovaly výpověďmi zkoumaných osob i měřením hladiny kortizolu ve slinách. Zjistily, že čím vyšší je se stresem spojené bažení po alkoholu, tím horší bude výsledek léčby. Vyplývá z toho mj., že k léčbě závislosti na alkoholu je záhodno přidat postupy pro zvládání (individuálně typické) stresové reakce.
278 Přídatným ohrožením v dlouhodobém výhledu se pi_o člověka může stát sama pomoc - to, co v krátkodobém pomáhá. „Pojď na panáka," je možná nejčastější kamarádskou (a velmi účinnou) západní strategií zvládání, jež se zaměřuje na zlepšení emoční bilance. Ulpění na ní může napomoci sociálnímu pádu.
279 Shalcv a Ursano (2003).
280 Dispoziční a situační verze má i dotazník COPE na zjišťování copingových strategií od Carvera, Scheiera a Weintrauba (1989). Profesor Charles S. Carver na stránce, kde dotazník nabízí k volnému užití, píše:
„Casio se mě lidé ptají na kombinování škál do shluků zvládání zaměřeného ,na problém' a ,na emoce' nebo do nějakého .obecného' indexu zvládání. Sám jsem to nikdy nedělal. ... Prosím NEPIŠTE mi, pokud se