V   S KÝM V KLINICKÉ PSYCHOLOGII SPOLUPRACUJEME: OSOBNOST, RODINA/SKUPINA, OBEC
12 OSOBNOST
Výsledkem vývojové rovnováhy v osmi po sobě následujících stadiích jsou pro daného člověka naděje, vůle, účel, schopnost, věrnost, láska, péče a moudrost.231
Přístupy Eriksona, Havighursta a dalších patří mezi stadiální teorie vývoje, které předpokládají, že vývojová stadia jsou platná pro všechny a jejich pořadí je neměnné.
Životní cesta a vývojová trajektorie232
Pojetí životního běhu233, které se rozvíjí od sedmdesátých let 20. století, předpokládá, že se utváříme v průběhu celého života, že jde o soustavné spolu-vytváření, koevoluci vlivů sociokulturních a neuropsychických. Do psychologie přináší sociologické myšlení včetně důrazu na společenské události a klima. Jako psychologové můžeme sledovat, jak se konkrétní člověk v konkrétních nárocích a zdrojích prostředí a s konkrétním vzorcem sil, hodnot (cílů) a potřeb vydává na cestu zvládání předjímané každodennosti a nepředvídatelných událostí. Cestu pojímá „svým (životním) stylem", utvářeným jeho temperamentem v jeho rodině a společenské vrstvě; takto „po svém" se ohlíží do minulosti a vyhlíží budoucnost.
Hlavní představitel klasického přístupu v oblasti životního běhu, sociolog Glen H. Flder, Jr. (nar. 1934), se inspiroval výzkumnou tradicí chicagské socio-ekologické školy, která se v první třetině 20. století zabývala dopadem společenských změn a krizí na strukturu skupin (včetně rodin) a život členů těchto skupin. Rodina se v procesu krize ukazovala jako nejdůležitější pojítko mezi společenskou změnou a životním během jedince.'34
Životní cesta se vztahuje ke kontextu vytvářenému časem (individuálním, rodinným a společenským - historickým), do něhož zasahují události a který sám přináší přechody (tranzice, angl. transition) ve smyslu změn v jednotlivých životních doménách a přechody (angl. passage) ve smyslu celkových změn společenského postavení člověka.'35 Zasazena je do souvislostí makrosociálních („institucionalizace" životního běhu), které jedincově cestě vytyčují pravidla pro pohyb v sociálním prostoru
231 Podle: Balcar (1983), Coan (1985) a Erikson (1999).
232 Cesta, dráha, z lat. traiectio - přepravení, změna polohy.
233 Life-course psychology; Hfe-span psychology.
234 Dewildeová (2003, s. 116).
K tomuto pojetí se váže dílo Vis Polish Peasant in Europc and America (Polský rolník v Hvropé a Americe) od W. 'Ihomase a F. Znanieckého (z let 1918-1920), které využívá analýzy dokumentů (především dopisů) a bývá považováno za klasickou práci v oblasti kvalitativní metodologie.
235 Mluvíme-li o „přechodových" krizích, máme na mysli tranzice - očekávané (tedy „normální") životní změny. „Velké přechody", k nimž sc vážou přechodové rituály (rifes of passages), se v současnosti rozpouštějí do tran-
zicí (mizí svatby, lidé se stávají „sezdanými" postupné - sestěhují se, „pořídí" si společného psa a dítě apod.).
prostřednictvím statusů a rolí, a mikrosociálních, na nichž lze sledovat, jaké strategie jedinec volí, aby dostál očekáváním a dosáhl svých tužeb236 v rámci svého života v rodině a dalších společenstvích jeho doby, kultury, společenské vrstvy a místa.237
V rámci životní cesty lze sledovat vzájemně související vývojové trajektorie jednotlivých životních oblastí (vztahy, práce, nemoci atd.).
Vývojová trajektorie opisuje oblouk jako střela, která má svou ráži a svébytné vroubko-vání a pohybuje se v zákonitostech balistické238 křivky. Její cesta může být pozměněna dalšími okolnostmi, z nichž některé jsou nepředvídatelné.
Například trajektorie, která z evolučné-vývojové perspektivy vede k rychlé reprodukční strategii, začíná pro dítě rodinným kontextem, v němž je nepřítomný otec (rozvodem, nikoli ovdověním) a rodina má finanční těžkosti, výchovný styl je hrubý a nejednotný; pokračuje vytvořením nejisté vazby a časným nástupem puberty; ústí v brzký začátek pohlavního života, krátkodobé vztahy a zplození většího množství potomků/39
Oba vývojové přístupy - stadiální i procesový - jsou přínosné pro klinické uvažování, neboť narušují představu standardního (zprůmérovaného) člověka, což je stále ještě hlavní postava na dějišti psychologie osobnosti.
Například Hardenová a kol. (2008) zkoumali kvalitu života 69 pacientů s karcinomem prostaty. Pacienty rozdělili do tří věkových pásem: střední věk (50-64 let), mladší stáří (65-74), starší stáří (75-84). Zjistili např., že pro pacienty z počátku stáří (65-74) představovala rakovina prostaty menší hrozbu než pro pacienty mladší (kde nároky plynoucí z rakoviny byly spojeny s nároky pracovními) a starší (kde se rakovina spojovala s dalšími nemocemi a celkovou únavou).
12.8.2 Potřeby a hodnoty
Zdá se, že potřeby nás ovládaly od druhé světové války, hodnoty začínají mít hlavní slovo od devadesátých let s nástupem spirituality; v každém případě jde o síly motivační, o část odpovědi na otázku „Proč děláme to, co děláme?". Ještě na počátku 20. století nesly oba pojmy významy národohospodářské (= ekonomické), přičemž hodnota byla definována výrazněji jako to, co má (většinou užitnou) cenu.
23fi Dewildeová (2003) cituje socioložku Marlis Buchmannovou (s. 120) apřipomíná, že současnost je charak terizována deinstitucionalizaci a destandardizací (individualizací) životní cesty (s. 124).
237 Viz též např. Millová v: Blatný a kol. (2010).
238 Balistika - nauka o pohybu vržených těles, z řec. hallo - vrhám.
239 Viz např. Hochberg a Belsky (2013).