být v písemné foritié použity, napríklad v literatuře popisující daná prostředí (via napr. knihu PlneaiťJeiřif ítrôkädýlu Wairrana Millera).
Ani lidé Žjjící v téže kultuře a atejnáho sociálního původu a in-tclipfence si nemusejí snadno roaumĚt. Celá řada odborněji; ich j p q. polárnějších publikací popisuje rozdíly mezi jazykem čí komunikací mužů a žen. Třeba D.Tannenová í 1995) uvádí, ie pro muže je jazyk prostředkem k upevnání pozice, zatímco pro ženu nástrojem sblíženi,
Pokud lidé mluví jinak než příslušníci většinové společnosti f venkovan ve místí, přistěhovalec), může se to pro ne stát jakýmsi stigma tejn. Odlišná mluva je pak třeba i překáíkdU společenského vzestupu. NÉkdy se však lze odlisovat i zámerne v rámci stylizace* když třeba intelektuál pouílva" archaický *tyl Kari,
Britsky pjjycholúif a lingvista B&iil Beinstain tvrdl, š e existuji dva jazykové kody, omezený a rozvinutý (Průcha, 1997:120-123). NůpFí-klad détí z rodin nekvalifikovaných dělníků si doma oa voj ují prevážne' omezený kód, zatímco děti ze středních tříd eí osvojují t rozvinutý kod. Dáti z nitích tříd pak maji problém při školním vzděláváni, mají horší prospech a nemohou dosáhnout vj£&iho vzdelaní. Bernsteirt považuje jazyk a verbální komunikaci aa hlavní prostředek socializace dftébe. V našem prostředí es sice tato teorie zatím příliš neověř"ovála, ale v každom případe existuji? jeden radikálni případ, totiž jazykový handicap romských dětí při školní docházce. Říčan (.1^93:112) k tomu poznamenává: „K handicapu danému omezeným jazykovým kódem v Bernsteinové smyslu priatu pujíurcitó rysy romského jazyka. Tak se například v rométinň zřídka používají obacné pojmy jako ovoce, zelenina, nábytek; v některých prípadoch ani neesietují, Myšlení je proto- velmi konkrétni a děti se m osí učit nejen novým českým slovům, nýbrž i novým pojmům & zvykat si m jejich užívání,"
Pole zkoumání jazyka je velmi široké, aviéste když spontánně vznikají i jazyky nové. Soclolingvislika se např-ioůže aajíuiHt o jazyky amfäene, kterú spojují prvky několika j.-i:<yků, Z množství lingvistických teorií musíme však zmínit jednu, která se ji z stala „klasickou", V americko kulturní antropologii hrála velkou roli tsv, Sapir-Wfcor-fova hypotéza, n&kdy nazývaná lakŕ hypotézu jazykového relativismu Ta byla formulovaná americkými antropology Edwardem Sapirem U&a4-lS[J9í a Benjaminem L. Whorféin UB97-194U Podle této hypotézy vedou základní udliáné gramatické struktury jazyka k odlišným způsobům myši on i, pozorování a pojetí ukuLečnuatí, Jazyk totiž ovlivňuje způsoby, jakými společnost uchopuje materiální a aoriální realitu. Jak upozorňuje Ivo T. Budil (Budí] lSS2:105Ja není takoví pohled niť nového, l umům často zmiňuje tnoc jazyka utvářet myšleni a skutečnost. Ortvellův^neWSpeak* v románu 19S4 3 Havlovo jjatydepe" jsou vytvořeny, aby spoutaly lidské myšlení,
9.2  Kultura a kultury
0 kultuře hovoříme především v souvislo&ti se skupinou, protože je předávána ve společnosti interakcí jejích členů, Díky tomu, äe lidé mají společné zkušenosti, inluvi, naslouchají, sleduji dění, mohou si předávat skupinová hodnoty a presvedčení a poznávat, co tfe od nich očekává1 jako normální jednání v daně situaci.
K lí limu vytváří Sítudržný iyatéin, jeboí c&sti k sobe nejsou priřa-s&ny nahodil & a libovolné. Znamená to také, že když se zmení jeden prvek, změní se rovněž celá řada ostatních. Jako příklad se uvádí napr. to, když ženy přistanou zastávat pouze rotí matky a hospodyně a vstoupí do zaměstnání. To však má četné další důsledky. Kromé jiného strukturováni času rodiny zena získává ekonomickou nezávis-lopt. Proto je pro ni také mnohem snazáí se rozvádět. Někdy se zeny dokonce rozhoduji, žo založení rodiny odJciái na velmi pozdru dehu, protože se chtějí věnovat kariéře. Takovéto prakticko zálczjto-stj při-neseji potom i Eminu ve svete" sdílených hodnot. Zmizí třeba doposud samozřejmý model rodiny a objevuji de jeho nové formy
Ačkoli se ve Společnosti mnoho hodnot múze lišit, vždy v ní najdeme jakási základní hodnoty - cůre values které ji drží pohromade, V západní společnosti je to individualismys, oriantaca na výkon, pracovní etika, určitá pojetí' lidských práv atd.
Ad a pli v ní a m a| adaptivní kultura
C. P. Kottak 11991:41) rozděluje kultury na adaptivní n mal adaptivní. Človek ranar zvládat nároky, které na nej klada prostředí. Zde záleží jak na biologických ryaech, tak na vzorcích cli ování, které jame ae n&ucilt a které jsou založeny na symbolech. Kromé biologické výbavy pro přežití vytvářejí lidé ještě kulturní vzorce chování. Jak evoluce postupovala, nabývala na důležitosti schopnost nejen se prostředí přizpůsobovat, ale i měnit ho podle svých potřeb. Zároveň se vrak stává problémem, který váíchni známo jáků ohrození životního prostředí. Z dlouhodobého hlediska totiž není vždy jasně, zda to, co nám dnes prospívá, bude k prospechu i daläŕm generacím Nakolik můžeme znečistit atmosféru, pouř.ivat umělá hnojiva neho vykácel pralesy, abychom neohrozili naše půtomkVj nebo možná už 1 nás- siamč? Proto hovoříme o makdaptj vinch rysech kultury tom, kde je obrozeno přežiti a reprodukce.
Jo to jeaiě složitější. Praktiky, které jaou adaptivní pro jednu kulturu, mohou být majadaptiVní pro jinou. Prů jednu společnost může hýt výhodné lovit slony kvůli slonovinéj ale následkem může být vybití slonů v celo jed ně oblasti. Vznikají škody, které se nedají napravit.
178
Zatímco vyhubeni slonů Znamená pro jednu společnost jen pokrčen/ ramen a přechod na jinou surovinu, pro jinou je to nenapravitelná pohroma..
Roviny kultury
Můžeme hovořit o kulturách národních, mezinárodní a také o gub-kulturách. Mezinárodní neba nadnárodní kultura není svázána hranicemi jednoho národa Protože předávání kullurnich vzorců není ví-ráno na Jyňeké" předávání od človeka k člověku, geneticky z gencracn na generaci, může docházet k difúzi, pronikáni kultur. Vzájemná obchodní výmena, sledovaní stejných filmů, televizních, pořadů nebo četba stejných knih je tzv. přímá difúze. Někdy ale může dojit k difúzi nepřímé, když první kultura predá néco druhé a ta pak třetí.
Na přelomu 19. a 20. století vzniklo antropologická paradigma, která se nazývá difuziomsnius To vénuje při studiu kultury po. zornost historickým kontaktům utnik a národů, jejich migraci, difúzi a hustote obyvatelstva, Zdůrazňuje tedy geografický prostor proti času (oproti stoupencům evolucionismu, o nemá jsme mluvili v kapitole 5,5) a konkrétní vývoj oproti abstraktním evolučním stadiím. Hybnou sílou změny je podle difuzionismu vnéjéi změna, nikoliv inovace uvni tŕ kultury Zakladateli přístupu Jsou nemecký geograf Friedrich Ratzel (lSá4~19Ó4)a německý etnograf Leo Frobeniuts (1Ů73-I93!1). V angloamerickém prostředí ho představují Grafton Elliot Smith (1871-1937) a Pranz Boas (185S-1942).
Jako subkulturu označujeme kulturu dfleí skupiny, která se více nebo ménč odlišuje od převládající knitury většinové a „ofieiálnr kultu^ Příslušnici skupiny se mohou od vetžiny odliáovat sociálním poataveiiímT věkem, povoláním nebo njjíiůnem (napr. venkov a metropole), Škála projevů vyjadřujících distanci od převládající kultury je široká, od drobných změn až k radikálnímu popření ťpak se mluví o kontrakultuře). Subkultura ale od dominantní kultury nikdy není zcela izolována. Pojem subkultura používáme např.při zkoumání životního stylu skupin mládeže, určitých sociálních a etnických vrstev, protestních hnutí nebo hodnotových představ delikventů.
Právě subkultura mládeže je často zmiňovanou formou subkultury, Jsou to - jak název polopaticky naznačuje - formy sdružování, které vycházejí z jejího životního stylu a jimiž se mládež odlišuje od světa dospelých. Protože vlak fáze mládí nemá v moderní společnosti přesné vymezená hranice, najdeme mnoho prvků mládežnických subkultur i u starších lidí. SpíĚe nezjedná taková sub kul tura jích ejcistujú velké množství - beatnití, hippies, punkeři, skinheada, anarchisté, sprejeři apod. Prvky této subkultury může mládež nejdříve vytvářet
LflQ
sama. ale časem se jich může zmocnit komerce) která začne určovat sty] oblékáni nebo kultem hvězd učiní ze zpěváka prgtestsongů kolečko v soukolí kulturního průmyslu. Vytváření vlastni subkultury [ofádeSU pomáhá 3vládat přechod ze s veta rodiny do širšího ťveta do-jpelých.
Stejné jako subkultury mládeže ale mohou existovat i subkultury podle třídy, etnika, místa nebo náboženství. Takže muže být subkultura židovská, katolická, romská, subkultura Američanů žijících v Praze atd. Příslušníci těchto skupin sdílejí do značné míry vétšinu společných hodnot, ale mají i svá vlastní specifika.
Jak vypadá svět naší kultury doopravdy?
Každý ví ze své zkušenosti, že pravidla jsou dobrá věc a jsou potěšitelná především tehdy, když je dodržuji ti druíí v náě prospěch. Velmi čusto ale lidé z chování podle pravidel vybočují. Proto je třeba rozlišovat meai ideálním stavem nejaká kultury a jejím reálným stavem. Mnohdy se i intelektuálové dopouštějí onoho omylu, že vzájemně poměřují ideální obraz jedná kultury a reálným stavem kultury jinó -např, porovnávají materiál tetický svět reálného soudobého Západu se avou vlastni představou duchovního křesťanského středověku nebo hinduistické Indie.
Je vňak velký rozdíl mezi tím, co lidé vykládají o tom Jak by se věci měly dělat, a jak je skutečné délají, Pozorování mnohdy odhalí i velký rozdíl mezi tím, co lidé uvádějí o svém reálném chování, a realitou samou. Například když v odpadních nádobách puritánskeho malomesta nalezneme značné množství lahví nebo plechovek od alkoholu, satímco se zdejší lidé vydávají za abstinenty.
Při zkoumání dané kultury se proto můžeme zaměřit jednak na to, jak lidé smýšlejí, jak pohlížejí na svét, který je obklopuje, jak ho interpretují, jaká sdílejí pravidla projednání, a potom na to, jak jejich svět vypadá ve skutečnosti. Je třeba vzít v úvahu, že mnoho jedinců si skutečný stav svého sveta vůbec nepřipouští a žyí v zajetí svých představ.
Etnocentrlsmus a kulturní relativismus
Lidé nékdy zcela samozřejmě žijí v představě, že kultura jejich vlastní skupiny je nadřazena kultuře jiných skupin, že je morálnější, správ-néjŠí a více odpovídá požadavkům zdravého rozumu. To *e netýká jen běžných laiků, ale také mnohých odborníků- Důsledkem takového smýšleni je. že phsluůníd skupiny, v níž převládá takový etnocen-trísmus, Eb už nesnaží vlastní standardy poměřovat měřiiky jiných
IS1
kultur. Proto je také etnoeentrísmus. v praxi spojen třeba s rasietic-kými postoj i.
Nemusíme pojem etnocentrismu& pejoratívne spojovat jenom s0 západní kulturou. Lidé všude na svétě ss domnívají, Ža jejich míněni a zvyky jsou jaksi samy o sobě pravdivú a morální. Pokud se někdo chůva jinak, považují to j:a úchylku.
Opakům etnocentrismu je kulturní rťn h ti vismus, Takto nazý. vámc přístup ke studiu kultur, který vychási st teze, že každá kultura jů jedinečnou entitou, jejíž hodnoty, zvyky a normy nemohou byť, hod-uoceíiy měřítky jiné kultury, ale pouze v kontextu kultury vlastní. Počátky Ukováno přístupu sa objevuji již u badatelů v 18, století. Knh turní relativismus hlasá toleranci ke způsobu íivota cizích společností a respektovaní jejich hodnot. Pochopitelné se může objevit nebezpeíí, ža tento přístup ke studiu může vést i k relativismu morálnímu. Můžeme napr. tolerovat, ža nůkterá kultura kruté zachází se ženami, protože ja to autentickou tradicí této kultury?
Diskutovat o tom, zda je „naše" morálka nadřazena morálkám jiným, třeba minulých dob nebo morálním systémům jiných společnosti, je obtížné mimo jiné i proto, že západní společnost sama už má na svou vlastní morálku pohled pomémé nejasný. Zigmunt Bauman popisuje tento životní pocit takto:
Nemuiem* dokonce tni říci, ir se nacházíme nu uújaKtni roiwítí, protožo h>n cest usni fOZMStí e my dnes Vintu IH-bo Títime, ie nejtuu jiní Mfttľ n«i ty, jtí svými vlastními kroky vyznačujem* v jjůdí V tíi chvíli, kdy jmj lii jdeme. [...] Vy* jádfíme4i totéž j.Lí.ykt-řík filozofů b vychovÉilelů (niltfi!) tasalalů, kterých eústaio tak nspfitmr množstvím Dnes Wme, ie fundamonty bytí dosud nejsau objevt-ny a již nikdy objeveny nebudou, ž* veäkeré ús jlf tafcovŕ íákindy zbudovat a<t uki-zaJdt a asi se t bude ukawvat jako marně- Víme, ie morálka nemá ani důvůd, ani příčinu, i» nutnost byli mravným, stejná jaku smysl toho, co jů morální, sa nedé logicky zdůvodnit ani něíornř demonstrovat, Morálka se ndm dnes ssdí jcv*m stejní nahodilým jako zbývající, vítáí tán bytí, tedy jako Oilat byti ibfc vodél iiiklídů, v tomto případ* etických, Morálním Eiib)(>kti>m drtas jií uuumímo nabiduoul tlitků pomsuŕem, nou m (ma vylilnSovat /ikony, jinkf by mravčí chovaní mílo IjýL podřteeuo, a nedoufejme, ie bydlům nrkdy tyto íchopnosU mihli ríeiítt, ani kdyhychom se dali do díla a daleko vrtal rnorpí a roíhodautci noř dupu&ud. [Bauman, te95:l£S-128}
To neznamená, ie v naíí společnosti žádna morálka neexistuje. Je to váak morálka podle Baumana ve£icky nefundovaná", nekontrolovatelná, nepředvídatelná, která se tvoří sama a může zase příště zruéit to, co sama vytvořila.
.„(o víe průblhi w neustálém procesu utvářimi ä rozpadaní ss mittilícfakých vttahů, v procesu schAzunl se n tozcháiení. parůlUmíni a nídorozuruôtlí, afc-
182
ceptace i* odmítání itarých nebo nových vstahtl a ■távniků. Totc vimů j«tt. Všechno ustatnt, vřetně dii^k-dku tohoto *Uvu, jo Dvsem nejasní. (Bauman, 1995:127)
'foto rozpoložení popisuje už rakouský spisovatel Robort Musil {1880 až 1942) ve svém románu Muž bes vlastnosti, Taklo charakterizuje postavu mladého muže IRticha:
Jakúkoh nesprávné jsUna-ru so mu bude ídit po nůklarě tíLrďflce sppAvrtým, 0 tom, jak s* na rtäjakoti fit dívtt, roaíjodujk! u ného vídycky teprve rnoind souvislosL Nic pro uthr* norii prnviij dmiĚ. Všachnoje schopno průratny, víwhnn jí íiatť ťtlku. noipwietnyeh relleft, kLené pravtiĚpodntinS naJeíqí k uĚJ^ikrmu nadřaícnímu celkua tan ovšem naprosto nezná, Pr«to .ifrkaidi z jehoůdpovrdr £ástnrn&n odpovídi, kašdý z jeiio dtů jen niloťOm. d u ničeho nenáleží na tom, co to je, ale vidycky mu záleii jenom na najakem podružném jak r.o jť*j no iiiJjnká pKsadí, (Musil. 19&S:51)
Co je zvláštni a co univerzální
Lidé na celém svétě jk«u kulturní bytosti, ačkoli se jejich kultury jakožto nástroje adaptace velmi liáí. Antropologové vétSin&u do-mtiivaj], že pokud jde o biologickou a psychologickou stránku, jsou si v zásade všichni lidé na svéte rovni, To neznamená, že se od sebe neliší jednotlivé lidská bytosti, které mají pochopitelná četná roadily v inteligenci, nadáni a fyzických schopnostech. Jde c to, ie lidské populace jsou na tom — pokud jdu o schopnosti vytvářel kulturu -v zásadě podobné. Pbkud bude japonské dítě vyrůstat ve Spojených státech nebo Bušku, vyroste z néj po kulturní stránce Američan nebo Rus. Popírat biologické rozdíly mtíi napr. černými a bílými by bylo pošetilé, psychické rozdíly jsou také pravděpodobná. Problém nastává tam, kde se odlišnostem začne přiřazovat znaménko lepSí-horší.
Za univerzální můžeme pokládat takové vlastnosti, které vycházejí z odlišení élověka od jiných bytostí, tedy které jsou dány biologicky. Člověk je např. po narosení velmi dlouho závislý na pomoci dalších lidí a osamostatňuje sú vejmi pozde, Sexuálně aktivní je flprů-bežnĚ'", nemá tedy žádna období řljts nebo háráni. Pracuje pomocí symbolů, jazyka a nástrojů. Stejné tak na celém světa ladě organizují svůj rodinný život a mají pravidla týkající í e sdilcou'jídla. Lide všude znají endogamii a ejwgamii. fEndogamie je pravidlo prikazujici -vybírat si manželského partnera vědy nebo převážně mezi cleny vlastní skupiny, kmene, klanu, kasty, náboženské skupiny nebo stavu, Exo-gamie jo opakem endogamie a je naložena na výměné partnerů mezí skupinami. Existují proste pravidla, která určuji, kde si lidé mohou vybírat svého partnera, a kde nikoli.) Tabu incestu nakazuje vybírat
1S3
i
i
si partnera mezí blízkými príbuznými. Podle doby a místa se pak nepojetí toho, kdo je to blízký příbuzný.
Pokud jde o kulturní odlišnosti, najdeme je třeba v mnohosti obřadů, jež so týkají svateb, pohřbů nebo rituálů dospívání, íKotUk, 1991:46) V naái kultuře není nic neobvyklého, když se konají veh^ nákladné svatby zatímco pohřeb už tak nákladný být nemusí. Jinds je tomu jinak, Proč nevynatožit velké peníze na hrobku, (jako třeba na Madagaskaru) místo na dům, když v hrobce člověk stráví celou, véčnužt?
Některé zvláštní rysy najdeme přítomné ne sice ve všech kultu-rách. ale v mnohých. Příkladem jo třeba monogamie, která nám připadá jako normálni forma manželství a rodinného soužití. V někte-rých kulturách je však možné i mnohozanství, vaacné i mnohomuž-ství. T v rámci monogamie -se však lisí možnosti toho, nakolik může být manželství zrušeno a uzavřeno nové,
V předchozích odstavcích jame mluvili o rizicích, ktorá vznikají, když se setkáme s odlišnostmi kultury obyvatel jiných zemí či kontinentů. Je tu vsak i jiný problém - totiž ten, že životní styl Širokých vrstev lidí - v rámci jednotlivých států i celých kontinentů - se zaSná nápadně podobat. Souvisí to h rozmachem masoví kultury která produkuje kulturní statky jako Berlové výrobky.
9.3  Kultura masová a vysoká
V dřivějfiích dobách bylo umělecké dílo často originální záležitosti, které umelec větĚínou tvořil celé ůám a v jednom exempláři (existovaly samozřejmé i umělecké dílny, napr. malířské), v tíoueasiiosti kulturní produkce vytváří víra čí méně umělecká díla v mnoha exemplářích pro anonymní masu publika. Vznik masové kultury je umožněn technickým rozvojům a jeho počátek můžeme vidět napr. už ve vzniku knihtisku.
Jako masovou kulí n r u označujeme tedy takové výtvory [artefakty), hodnoty a představy, které jsou publiku předávány prostředky masové komunikace. Hlavním cílem této nabídky je dosáhnout u publika co nejšírsiho přijetí. Nékdy se výraz masová kultura používa i pro označení důsledků tohoto kulturního konzumu (např. různé modni vlny a konzumní životní styl).
Tím. kdo masovou kulturu vytváří, je kulturní průmysl. Tento pojem vytvořili M, Horkheimer a T. W. Adorno (via kapitola 2,1). Výraz průmysl není nutno brát příliš doslova. Má označovat standardizaci a racionalizaci distribučních tochnik, a ne přímo sám výrobní proces.
184
Ten využívá rtrůjú a pracovníci jsou oddáleni od prostředků produkce, fám víc kulturní průmysl odlidšťuje své metody a obsah, tíni víc propaguje domněle velké osobnosti a útočí na city. Je to průmysl více v sociologickém slova smyslu, kde jde více o průmyslové farmy organizace než jen o zavedení technologické racionality.
Masy jsou ohklopeny produkty kulturního průmyslu a ten netoleruje zádně odchylky od předvedených formují chován;. 1 kdyby před* řáděná poselství byla tak nevinná, jak jejich tvůrci tvrdí - a to podle Adorna nejsoUi třeba v případe zesměšňování intelektuálů pomocí stereotypních obrazů tak nevinné nejsou ony postoje. Člověk není poškozen tvrzením astrologa, Se v určitý den si máme dávat pozor. Nebezpečné je vsak to. když pro posouzeni správného jednání potřebujeme schválení hvězd, protože takový postoj je otupující. Celkový účinek kulturního průmyslu je „autiosWcenský". Překáží rozvoji autonomního a nezávislého jedince, který se rozhoduje sám za sebe. Takový jedinec ja ale předpokladem demokratické společnosti, protože ta potřebuje jedince v tomto smyslu dospělé.
Obrana masové kultury
Italský ůémiolog a spisovatel UnibartoEco (nar. 1932) shrnuje postoja stoupenců a odpůrců masové kultury a říká, že otázku je treba postavit jinak OGeo, 1995;56),
Stuupenci mají podle néj aa to, se množeni průmyBlových výrobků je věc správná sama o sobe a kvůli fungování volného trhu bychom ho neměli kritizovat, „ Aristokratičtí skeptici" zase soudí, že masová kultura je radikálne spatná próvé proto, zeje to průmyslový výrobek, aáe je možno lidem poskytnout takovou kulturu, která se z podmíněnosti průmyslu vymaňuje.
Protože však masové sdělovací prostředky zrušit nelze, je třeba položit si jinou otázku, totiž jak z nich učinit prostředek sířeni kulturních hodnot. Ze to není utopie, dokládá Eco na příkladu nakladatelského průmyslu. Výroba knih podléhá zákonitostem průmyslu a nese b sebou gtejné negativní jevy jako v jiných případech: umele vyvolaný konzum, trh vytvářený fiktivními reklamními hodnotami. Rozdíl je v tom, že do výroby knih jsou zahrnutí kulturní pracovníci, jejichž hlavním cliem není výroba knih pro trh, ale výroba hodnot. Tím se nakladatelský průmysl 11SÍ od výroby zubních past. Existují tedy i „výrobci kultury", pro které je systém knižního průmyslu prostředkem k cíl i r který sám tyto prostředky přesahuje. Kazda historická situace v sobě obsahuje rozpory a změn lze dosáhnout tak, že souhrn drobných faktů povede svým nahromaděním ke změně systému. K tomu jo ovsem nutno masovou kulturu dobře znát.
185
Tři roviny kuttury
Eco přejímá rozděleni Dwighta MacDonalda rozlišujícího tří intelektuální roviny: vysokou, střední a nhkou (= nekultivovanou). % tohg odvozuje tri roviny kultury, kterým říká culture, mídeulta masscult,
Culture je kultura v pravém slova smyslu, uméní určené eKté. Nečiní si nárok na bezprostřední sroziimitelnosL,
Midcult - kulturo střední, maloburžaazni* Má všechno, co patři ke kultuře, alejde vlastné o parodii, napodobení a falzifikaci s kornerj. nimi cíli. Vyuř.ívá objevů avantgardy a mém je v konzumní objekty. Příkladem je pro Eca Hellerova Riava XXII.
■JMí koníWIinl román, klarý tnä väechny riäStiitoaU lehkého a vtipného äíonvor. iainJho hcHyivroíIík^ho filmu v techmíoloru.Z híedjgkn faktického vecte jasnou a otíwítiritiu pol snilku proti válím a snoií tú o autentickou anarchistickou vizi íouiaenťihoživota, armády, vlastnických vtraiiů a politické nesíjíSenlivosti. Aby to aulor dok a í a I. téii ie -.ruch id«ijii <iv;inlgardni jirttey, od flwshtwdcu ai po iasovou tirkulárnoEt, oi vniúítiho monologu ež po groteskní atnplLňknci, -■,. . i". vanou Jgycem ...atak podobné. (Ecit, 1995:73)
Je to ukázka tuhu, jak lze dělat konzumní literaturu a přitom přinést původní umelecké hodnoty. Čtenáři navíc mohou být takovou četbou pozváni k přijetí složitějifch dél.
Masaoult jsou popova hudba, nejhorsf televizní aariály a kvizy, pornografické Časopisy,
KýČ
S masovou kulturou souvisí úzce i pojem kýč Jeho původ má několik vysvetlení". Některá uvádí Umberto Eco:
Pudle prvního by míl pochážrt % druhů poloviny 19títoleU, když američtí turisté chtáli v Mnichové koupit otrasy laci no, a proto iůdetli skinu (Äbeteh), Odtud pak mŕl vzajft nfcnwcký výřat pjro hrubí umělecký hre k Určený kupcům dychtícím snadných tstotickýíli siiileích. V niakleijburiíkčni rtóřeíí väaSt ni dávno pfed-liiii cxJEloVůiú ěIuWíbo kitschun, Mtíra znomunÄ abtrat bi-álo tm \iiir:i, s diilällni vyrai?::: falšoval niibyltik, uby vypadal jakti tturoiäilný. (Eco, 19&6;7Ě)
,^1^^116^ pak znamená „lacino prodávat". Kýč je spojon b existencí masové kultury 2 pochopitelných důvodů. Ta totiž ze své podstaty usilujú o vyvolávání účinků; čo nejjednodušeji, relativně nejlevněji (navzdory horentním nákladům na velkofilmy) a nejrychleji. Knihtisk a objev fotografie umožnily další rozvoj masové kultury, která udě v nejaké podobe byla vždy. Podle Eca je okamžikem ilorau polovina 19, století.
18G
Čeaký estetik Tomáš Kulka uvádí tři znpky kýče:
1, kýč zobrazuje ohjekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná nebi} která msj\ jasný emocionálni náboj;
2, tyto objekty a tato témata musi byt okamžitě identifikovatelná-,
3, kýč substantívne neobohacuje asociace spojeně se zobrazeným tomatem.
Z toho vyplývá, že napr. sakrálni uméní bude mít automaticky velký sklon pTOpadnout kýči, protože zobrazuje objekty uctívané z důvodu viry a snadno rozeznatelné. „Křesťanské sakrálni uméní od Byzance, přes gotiku, renesancí, baroko až podnes skutečně má pomerne ustálenou ikonografii. Navít jsou náboženské motivy zpravidla silné emotivní." (Kulka, 1994:69)
Podobný sklon ke kýči má také uméní spojené s reklamou a politikou, ftozdíl je v tom, že tvůrci politické propagandy nebo reklamy nemohou s jistotou počítat a tím, že jejich objekt je „všeobecně považován za krásný11- Tuto představu musi teprve publiku vnutit. Podle Kulky přestává být uméní umením, když estetická funkce přestává být funkci dominantní. Ani uměni tvořené za peníze a na zakázku nebo uméní angažovaně nemusí nutne sklouznout do kýče. Příkladem mohou být mnoha díla vytvořená na zakázku církve a za peníxe renesančních mecenášů. Jde sptée o to, že dílo nemá působit jako pouhý znak redukcivatelný na poučku nebo kltéé.
Před kýčem si není jisto žádné téma. „V prodejnách e devocioná-liemi i v amerických supermarketech najdeLe např. aériovq vyráběné sošky áípy prostřeleného svatého Šebestiána a tak unyle blaženým výrazem, že evokuje spíše reklamu na akupunkturu než základní otázky eschatologie." (Kulka, 1994:68)
Ubavit se k smrti?
Umění samozřejmé zábavu přinášelo vždycky, ale zábava byla vedlejším produktem a prostředkem k dosaženi cíle, JCervantes, Voltaíre, S-wift, ftubens, Wattenu, Moaart - pozn, JJ) bavili sebe i druhé lícením podivuhodných cest a zákrutů života, avšak nepomýšleli na íttek před skutečností. Vtipkovali o zvrácenostech a bídé avěta, ale ani je nenapadlo, abyje nebrali na védomí." (ílauser, 197&:247!
Zlom nastal v polovtnč 19.století. Práve tady se vyrojila díla, která jsou uróéna jenom pro zábavu a uvolnění- Kromé umělé ra-dostností je podle britského teoretika umení maoľarského původu Arnolda Hausera (1892-1978) jcite více na pováženou sentimentál-nost, protože plní náhražkovou funkci. Sentimentalita je jenom potlačený cit. Pláčí lidé, kteří ve skutečném živote žádný soucit nepociťuji.
1*7
K umôleĽkÉmu proiitku ovlem vždy patrilo, äe je také touhou jm utopickém bytí a nějakěm cizím Já. Nekritický sebeklam prostřednic, tvíim. umění se ale objevuje až v romantismu. Hrdinové väech dob byli ideálními vznry, alo n^t.ilik iit-dostiznými, ženikohoani nenapadlosc pudle nicli měřit,
liauser vl, äe divák v kině na hollywoodském filmu už ad aváha vota mnoho neočakáva, nebude žadny happy end. ale měřítka, která má, jgqu převzata i tohoto neskutečného sveta, Ukäskou Mapoždé* neho romantika* čekajícího na príchod Velké ĚaňCů" a a pooitam vlag-tni výlučnosti j s podte Hausera Flaubertova Pani äovaryová. Pomoci romanů (filmuj je možno so přenést do jiného svata a zbavit eg tak neromantického světa své reálné existence.
Podle Hausera není ještě fakt, že se hodně čte, velkém riskem. Cituje britského básnika a filozofa Samuela Culeridge (I772-T.tí34)t který piäei
Půl*ui jdu o prívrí&nce píjťůwstt lihlb. nepoužil bych pr* jejich ukracovaníntbo jpížÉ aubíjtní časo liíhoíivý nasů* čtůrii. Me]i Stythons to spIít n&ífvBt utebým sněním, ktoré uYádí onicftin důsUiVu ienůítíd odpustiacicitlivostí přeř^Jit to z kategorie čtení do oné široké flblaEti, pro niž jé chanuk UřrÍĚtieke Usjiui>iai rttazi tvarná protikladnými, i kdyi souĚasně se Dhjevujíclmi tendencemi — meii sklonem k lenosti 3 odporem k nečinnosti, (Hauser, 1076^50)
Tákíe - nastává doba rozkvetu, kdy mä k pokladůmkuJtUťrheh dějin přístup úplně každý, nebo žijeme v době banaliisace, která BkutečnE hodnoty rozmělňuje v sériové' produkci? Materiál, který máme k dispozici ukazuje, že tyto dvé veci se navzájem nevylučuji. Co s moderním člověkem učiní (nejkulturní koupel, do níž je každodenně ponořen, ještě uvidíme.
Literatura
Adornu, X W,r Eí ŕŕŕicfrc taarie, Praha
B-auir.an, Z.: Myeiei sociologicky. Praha l£tt)Ě.
H pu.p-.iiri, Z,- Únahy a pasiwůdčntt dobí Praha I9&5-
BudU, t. T.; Mýtus, jtáyk a kulturní etňltopnlegiň. Praha 1992.
Ccptnjä, X: Základy antropologu- a einoiogit. Prahů £001.
Černý, J.: Úuodda studia jazyka. Olomouc 19SS.
DaiibTavQvá, J.i Sémiotika [i fíur/ŕ a pra**. Praha SOOi,
Era, U.: Skeptikové a tĚlitelé. Praho lSBš.
Hauser, A,; Filůsafie dĚjiji urpíai. Praha
Híi5**OVft, N,: íťíWíftíy twciátitf pnyckotogie. Praha 19EHJ.
(JlinndU-r, l1.. íffJŕiiaij'cä far Beginners. !i; Onlina dukuniftiit: wvfW.ahw.flt ukV
faiedi a/iJnmnrieiitE/SilE/aBiriťH-htjTil ÍĚPllak, C P,: CuJťtiTůJ Ant/ira/mr^T/. New York 1B9I.
fCuHta, T.: O pesv-átností, autenticite, umant a kýři- Rozhovw a ÍSartlnou Pachma-
ruovoa. Souvislosti 1994, £. 2. Murphy, R F: t/u o d ďi? sociálni a kulturní antropologie. Praha 19&8. tfii.-iil,     Aňii nej urarínostf, Praha L93S. MblD, W.: Uandbuch der SEmiotik. Stuttgart 1SAS. Frůcha, J.: Moderníp6dagf>™ikn. Praha IBHÍ. Řífiuii, P.: S fiony í H budemt -jde o taják. Pruh* laafl. Scruton, R.: Sfcun^ft politicMho myíUitC bmo 1939. So'jltupf V.: Přehled antropalfigiikyeh tevrit kultury. Prahů 2fl0Ů, Taunenová D.: 3^jf mi jímali ^ej-ozumíí. Jai spolu raluvi muži a íefijh. Praha 1BBS,
Pojmy k zapamatováni
kuHuia, v^oká kultura, inkutturace -enkulturace, symbsjl, znak, Juyk: [nlsmalizaiio, oana vaCues, ImiJI.j-l, adepiivnf. maf^deptivnl, národní, mazinárodnl; subkiuJlura, diluzioilsmus, evoluci onismos.
kňnlrakillurfl, předsodek, kulturrif průmysl,:rasová tíuiiwa, midcuiu maaseutt, Ký£, Ďinocenirls/nus, kulturní relaLivismus, enďo^amís. oxooamle, incest
IE8
189