SOCIOLOGIE V KOSTCE Aleš Sekot Brno 2004 OBSAH Úvodní poznámka J 1. Vznik a podstata sociologie 9 2. Sociologický výzkum 17 L SPOLEČNOST A KULTURA 21 1. Kultura 21 2. Socializace (sportem) 27 3. Masová kultura 33 n. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA 41 1. Termín masová komunikace 41 2. Mediální instituce 47 3. Média a společnost 55 4. Problematika vlivu masových médií 59 5. Funkce médií 61 m. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA 65 1. Sociální interakce 65 2. Skupiny 73 3. Organizace, instituce, byrokracie 79 4. Sociální stratifikace a mobilita 91 5. Dynamika moderní společnosti 111 IV. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI 123 1. Sociální nerovnosti 123 2. Etnické a rasové menšiny 129 3. Stratifikační nerovnosti věku a pohlaví 133 4. Sociálně psychologické problémy nezaměstnanosti a bezdomovství 137 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST 147 1. K problematice multikulturalismu 147 2. Romové v českém kontextu 153 3. K pojmu občanská společnost 159 5 VI. TRADIČNÍ SPOLEČENSKÉ INSTITUCE 1. Rodina 2. Náboženství Epilog- Globalizace Literatura Jmenný rejstřík Glosář 161 161 167 175 181 185 187 ÚVODNÍ POZNÁMKA Položíme-li si otázku smyslu, podstaty, obsahu a poslání sociologie jako samostatné společenské vědy, stojíme nejen před širokým spektrem teoretických témat, ale aktualizujeme tím i barvitou plejádu jejího praktického působení v bčžném životě společnosti. Za všechny lze snad uvést stále více méně aktuální případ: mocenský boj nám s neúhybnou pravidelností přináší čerstvé výsledky voličských politických preferencí, jejichž přesnost prověřují-a zpravidla stvrzují- až výsledky voleb. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že zejména v prostředí tržní společnosti se aktualizuje úloha a význam veřejnosti. Ta, nejen ze sociologického hlediska, jednotící platformou sociálních, ekonomických, či dokonce geografických podmínek vytváří společným sdílením názorů veřejné mínění. Tím veřejnost může účinně reagovat na jakýkoli veřejně projevovaný jev či názor (Mills, 1966). Sociologie svými badatelskými závěry pak zpětně pomáhá lépe porozumět vlastní společnosti a ostatním kulturám, pěstuje praktické myšlení, posiluje schopnost vcítění se do života domněle i skutečně vzdálených sociálních skupin. Usiluje o odhalení spletitostí společenského života: počínaje postižením jemných odlišností důsledků rozvodovosti na muže a ženy, přes mnohačetné dopady sociálních nerovností, až po na první pohled nepředvídatelné důsledky kulturní transformace dynamicky se měnícího světa na prahu třetího tisíciletí. Sociologický vhled do způsobů organizace společnosti nabízejí zejména základní témata sociologického zájmu související s klíčovými pojmy kultura, společnost, socializace, sociální interakce či sociální struktura. Stěžejní problémy na poli sociálních nerovností odrážejí kategorie sociální stratifikace a sociální mobilita. V kontextu našeho silně rozporuplného transformačního období se právě zde aktualizují otázky míry profesního a společenského uplatnění v dimenzích věkových skupin a příslušnosti k pohlaví, nově prezentovaný problém zdrojů, příčin, možností a mezí nezaměstnanosti či zaujímání adekvátních přístupů ke společenským vývojem nově nastolované problematice bezdomovství a multikulturního soužití. Nezastupitelným krokem na cestě komplexnosti sociologického přístupu k okolnímu světuje zkoumání vše prostupujícího procesu společenské transformace. Počátek nového tisíciletí přináší totiž vrcholící rozpad tzv. socialistckého tábora v nestejně ekonomicky a demokraticky vyspělý „postkomunistický blok". Souběžně s tímto historicky nezvratným procesem i země založené na tržní ekonomice staví základy „postkapitalistickéspolečností", o které můžeme s jistotou tvrdit, že bude nesocialistická a přitom její ekonomické zdroje budou - stejně jako politický systém -vystaveny transformačním a inovačním procesům. A to jak z hlediska zdrojů bohatství, tak ze zorného úhlu sociálního směřování. Víme, že historicky významné změny nově modelující během několika desetiletí společnost vjejich základních hodnotách, pohledu na svět, povaze a struktuře sociálních a politických institucí, jsou známé v průběhu celého lidstva. Dnešní rozvoj a stav materiální a duchovní kultury, inovace výrobních nástrojů a postupů, úroveň vzdělanosti a duchovnosti, charakter ideologií a náboženství a postupný trend 6 7 Úvodní fxttndmka k urbanizované společnosti je v dnešním světě jednotícím rámcem oslabujícím neslučitelnost různých ekonomických a politických systémů. Máme tak před sebou stále konkrétnější obrysy společnosti, kde kapitál, přírodní zdroje a práci jako základní ekonomické zdroje postupně nahrazují znalosti. Tedy společnosti vytvářející hodnoty ve stále rostoucí míře prostřednictvím produktivity a inovací (Drucker, 1993), Sociologicky nesmírně stimulativní a prakticky významný dopad této skutečnosti spočívá především v tom, že za rozhodující zdroj postkapitalistické společnosti lze považovat produktivitu práce kvalifikovaného a vzdělaného pracovníka. I v našich podmínkách proto k základním předpokladům hospodářského rozvoje a kulturního rozkvětu společnosti nutno přičítat vysoce vzdělané obyvatelstvo. Tedy lidi obdařené úctou ke vzdělání, vědění a učení jako nezbytných základů nejen podnikatelského růstu, nýbrž i osobnostního a společenského rozvoje. Odpovídající suma stále aktualizovaných sociologických znalostí a informací tvoří nedílnou součást a nezastupitelný předpoklad utváření takovéto všestranně vyspělé společnosti a tím i vysoké kulturní úrovně jejích obyvatel. Druhé vydání Sociologie v kostce rozšiřuje aktualizovaným pohledem na soudobou společnost svůj obsah o téma masových komunikací a všímá si i nanejvýše palčivé problematiky multikulturní koexistence a občanské společnosti. Tedy sociologicky závažných fenoménů, jejichž význam narůstá i naším vstupem do evropských integrujících organizačních struktur. 1. Vznik a podstata sociologie Soudobý trend k integraci společenských věd přináší komplexní, všestranné zkoumáníjevů a procesů společenského života. Z tohoto pohledu je samotné definiční vymezení sociologie významově nikoli primární, protože žádná vědní disciplína není v hotové, uzavřené a neproměnné formě, která by mohla být pojata do precizní definice. I sociologie, jako každá věda, je měnícím se systémem názorů, teorií, hypotéz, tvrzení, problémů a otázek, které v procesti poznávání nejednou boří to, co bylo ještě včera považováno za neměnnou pravdu. Vymezení okruhu problémů, které se sociologie snaží řešit, je však i pro řičely naší práce nezbytné. Mimo jiné i tím, že i tato společensko-vědní disciplína vedle svého předmětu zkoumání disponuje i vlastním charakteristickým přístupem a principem kladení otázek, který ji odlišuje od věd ostatních. Kupříkladu na nově aktualizovanou otázku hráčské závislosti - gamblingu - sociologie nahlíží jako na obecně sociálně-politickou záležitost a vážný mezilidský a rodinný problém. Psychologie oproti tomu zkoumá gambling jako formu závislosti a úniku do světa fantasie a splněných přání či jako kompenzaci emotivních potřeb. Za předmět sociologie se zpravidla považuje zkoumání různých forem společenského života, struktura různých forem lidských pospolitostí, jevy a procesy v těchto souborech probíhající (Szczepaňski, 1966). Zájem je soustřeďován i na integrační a dezintegrační síly v daných souborech. Sociologie je pak předně systematickým studiem sociálního chování a lidských skupin. Zaměřuje se přitom primárně na vliv sociálních vztahů na lidské postoje a chování a na to, jak se společnosti mění, destabilizují či stabilizují (Schaefer, Lamm, 1995, s. 5). Badatelský záběr sociologie je tedy velice široký 1 tím, že zkoumá vliv společnosti na lidské postoje a chování a způsoby, kterými naopak lidé utvářejí společnost. Předmětné pole sociologie svým zájmem zasahuje širokou paletu problémů tak, jak jsou aktualizovány každodenním životem a postupným vývojem společnosti. Máme tak před seboti speciální studie týkající se rodiny, politických stran, ekonomických organizací, škol, náboženství, podstaty moderní organizace a byrokracie, významu vzdělání a kvalifikace, globálních problémů současnosti, vztahu ekologie, ekonomie a politiky, praktického fungování nádakových skupin či gangů. Zájem sociologie zahrnuje na první pohled vzdálené a nijak nesouvisející problémy populačního růstu, stárnutí obyvatelstva, konflikt bohatství a chudoby, nezaměstnanost, různé formy diskriminace, masovou kulturu, problematiku sociálních a etnických menšin, alkoholismus, bezdomovství, nemocnost, polidcké postoje, hodnotové směřování, vztah zájmového a výkonnostního sportu aj. Jde tedy o sumu problémů, které přináší každodenní život. Sociologie tak odráží konkrétní problémy a procesy dané společností. Přitom k jejím důležitým úkolům náleží určit podstatné a opakující se vzory sociálního chování. Praktické sociologické a zobecňující poznatky mnohdy významným způsobem utvářejí či alespoň zajímavě dotvářejí naše dosavadní představy a postoje k okolnímu světu. Navíc přinášejí mnohdy i překvapující až šokující zjištění. Ame- 1. Vznik a podstata .sm-.iulogir 1. Vznilt n litulstata siiriolíi^ifí ričti sociologové tak v poslední dekádě minulého století zjistili, žc více jak čtvrtina detí v bezesporu bohatých Spojených státech hladoví! Relativizaci našich apriorních představ o stavu konkrétní společnosti v tomto smyslu může: přispět i další zjištění ze stejného zdroje: třetina všech amerických bezdomovců deklaruje konzumaci potíže jediného jídla během dvaceti čtyř hodin, někdy pouze v lepším případě (Schaefer, Lamm, 1995, s. 3-4). Na půdě sociologie je zpravidla užitečné odlišit radu konkrétně zaměřených úseků, zabývajících se zkoumáním jednotlivých oblastí společenského života. V zásadě lze odlišit tyto specializované okruhy sociologie: a) výzkum společenských institucí na půdě rodiny, výchov)', politiky, práva, vědy, ideologie a náboženství, kultury, války, průmyslu a práce, b) zkoumání nižných typů lidských pospolitostí jako pau kupř. malé skupiny, teritoriální pospolitosti (město, venkov), třídy, vrstvy profesní, vzdělaností a kvalifikační skupiny, kasty, sociální a etnické minority, c) speciální zkoumání společenských procesůjako kupř. problematiku společenské dezorganizace: zločinnost, alkoholismus, gamblerství, drogová závislost, prostituce, či výzkum jevů a procesů masové komunikace - tisk, rozhlas, televize, film, Internet - a jejich vliv na masovou kulturu, procesy migrace a mobility (Szcze-panski, 1966). Kromě toho existuje celá řada specializovaných úseků bádání reagujících na aktuální problémy dané společnosti, jako je kupř. rostoucí nemocnost či nezaměstnanost, rasové, etnické či náboženské konflikty, stárnutí obyvatelstva a s ní související problematika penzijní reformy apod. Sociologie v celé své šíři používá řadu společných pojmů a snaží se objevit určité procesy a určit jejich pravidelnost ve smyslu předvídatelnosti. Svoji teorií společenských struktur se snaží zobecnit výsledky zkoumání nižných typů a forem pospolitého života lidí a stanovit jeho obecné zákonitosti. Teorií změn pak zobecňuje výsledky zkoumání jevit a procesů v různých skupinách a pospolitostech. Teorie chování pospolitostí usiluje o stanovení zákonitostí chování velkých lidských mas v období náhlých a ostrých krizí, o určení obecných zákonitostí sociálních vrstev, tříd či profesních skupin. Tato teorie je významná při prognózách politického a ekonomického chování. Je tak významným nástrojem racionálního vedení a manipulování. Sociologie jako věda o zákonech vývoje a struktury společnosti má odpor ke spekulativnímu, o fakta se neopírajícímu vytváření ideálních vizí a společnosti. V tomto ohledu směřuje k co nejpřesnější analýze existujících sociálních poměrů a zabývá se proto společenskými zákony platnými pro celek sociálního života. Svoji funkcí empirickou cílí k popisu společenských j evů a procesů pomocí vlastních metodologických nástrojů a teoretickým'.výměrem usiluje o vysvětlení výskytu a priiběhu určitých jevil. Sociologická teorie nám umožňuje širší a integrovanější pohled na zdánlivě izolované vztahy, nabízí hlubší pochopení provázanosti změn okolního světa. Jeden ze zakladatelů sociologického myšlení E. Dürkheim tak ve své věhlasné studii kupř- ukazuje, že sebevražda jako osobní čin, je vztahována ke skupinovému životu. Dovozuje tak, že sebevražednost ve společnosti odráží mini integrity lidív kontextu skupinového života dané společnosti. Sociologie jako samostatná disciplína svým vznikem spadá do časově mnohem pozdějšího období než klasické vědní obory. Jde konkrétně o první polovinu 19. století. Řada sociologických historizujících studií zpravidla vysvětluje loto časově zpoždění upozorněním, že jde o zkoumání nejsložitější fonny existence či pohybu hmoty, kterou je právě společnost. Jde však o tvrzení znějící na jedné straně stejně přesvědčivé jako na druhé straně exaktně nepodložené. Jeden zásadní aspekt geneze sociologie je však nesporný: Sociologie mohla vzniknout až spolu s vršícími se problémy, které jsou předmětem jejího zájmu. Zdeje užitečné připomenout, že šlo zejména o zhroucení všech kontrolních mechanismů regulujících společnost před nástupem priímyslové revoluce, stejně jako o postupný úpadek zejména nábožensky zakotvených koncepcí směřujících k vysvětlování fungování společnosti. Právě ve světle těchto skutečnosti lze přijmout tezi, že společnosti erodované v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce a příslušných revolucí politických, lze nazývat společnosti tradiční (Keller, 1995, s. 9). Tradiční společnost postupně ztrácí schopnost kontrolovat jednání svých členů, dochází k rozpadu způsobů ospravedlňování vládnutí, oslabování argumentů zdůvodňujících sociální nerovnosti. Mění se systém odměn a trestů, pojetí dobra a zla, spravedlnosti a křivdy. Systém mocenské legitimity postupně ztrácí půdu pod nohama a s ním se nevyhnutelně zásadně mění celý způsob nazírání a výkladu světa. Moderní evropská a americká společnost 19. a 20. století tak nastoluje nové systémy hierarchií hodnotového směřování a nové životní orientace. S tím byl nevyhnutelně spojen i vznik a koncentrace nových problémů a barevnost a šíře palety jejich řešení. To přináší i vznik speciální společenské vědy zabývající se nastalými společenskými problémy. Bez přehánění proto můžeme souhlasit s konstatováním, že proces zpochybňování jistot tradiční společnosti a zrod nejistých nadějí společnosti moderní daly zásadní podnět ke vzniku sociologie: „Sociologie vzniká jako snaha definovat kontrolní mechanismy nové společnosti, které by byly spolehlivější, než se ukázaly být v případě společnosti tradiční" (Keller, 1995, s. 9). Myslitelé stojící u zrodu sociologie tak měli na mysli takový způsob společenského uspořádání, který by byl dostatečně silný a stabilní a zaručoval tak i nezbytnou míru inovací v ovzduší vědeckého a myšlenkové kvasu 19. století. Přitom byla zřejmá nezbytnost překonání tradičních rituálu nedůvěry a konzen'ativní nehybnosti ve sféře moci, produkce i výkladu světa. Moderní společnost tak postupně absorbovala jako svůj základ inovaci, když neustálá změna je pojímána jako nezastupitelný a neodmyslitelný prvek svá reprodukce. I tato změna však přináší zásadní otázku možností a mezí usměrňování nastalých změn způsobem, který by jasně a neúhybné posiloval nové společenské podmínky. Stabilita moderní společnosti bývá v souladu s názory většiny sociologů spojována s institucemi rodiny, náboženství či státu. Nezbytný vývoj vpřed má moderní společnosti zajišťovat sociální dynamika, jako suma žádoucích změn dokazujících přednosti modenu společnosti. V tomto smyslu stojí sociologie před otázkou har- 10 11 _i. Vznik a imdslatri sociologie________ monizujícího skloubení sociální statiky a dynamiky ve smyslu kontrolované změny. Na tomto místě si však připomeňme alespoň telegraficky ty badatele, kteří položili základ sociologie a rozvíjeli její základní teoretický rámec. August Comte (1798-1857), jakojeden z nejvlivnějších myslitelů své doby a zakladatel sociologie jako vědy, kterýji dal ijméno. Uprostřed chaotického vývoje evropské společnosti první poloviny 19. století hledal cestu kjejímu pochopení a zlepšení. Právě od něj pochází tradiční dělení sociologie na sociální statiku a sociální dynamiku. Vývoj společnosti spojoval se třemi fázemi myšlení: teologickou, metafyzickou a pozitivní. Průmyslovou společnost klade do opozice vůči nábožensky orientované a vojensky zaměřené společnosti tradiční a věří v její vědecké řízení. Sociologie tak má sloužit reorganizaci společnosti a racionální organizaci výroby. Horoval pro privilegované postavení vědců, kteří by zároveň plnili funkci kněží. Jeho pozitivismus je zakotven v imperativu studovat pouze reálné, zkušeností ověřitelné skutečnosti. Herbert Spencer (1820-1903) -neusiloval o změny či řízení zlepšené společnosti, spíše doufal vjejí lepší a plnější pochopení. V souladu s Darwinovou evoluční teorií věřil v historickou oprávněnost principu statusu quo. Jako přesvědčený stoupenec liberalismu se domníval, že společnost ponechaná sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu. Byl proto proti reformám, socialismu a třídnímu boji. Uvedl téma analogie mezi společností a živým organismem, rozvíjel evolucionismus a naturalismus, tedy přesvědčení o jednotě zákonů společenských a přírodních. Emile Dürkheim (1858-1917) zdůrazňoval nezbytnost chápání lidského chování na pozadí širšího společenského kontextu, když upozorňoval na emotivní, mimo racionální až rituální základ lidského soužití. Dělbu práce přitom považoval za významný faktor stavu a směřování společnosti. Zanechal rozsáhlé dílo a je považován za nejvlivnější postavu francouzské sociologie. K jeho badatelskému odkazu náleží i stanovení zásad sociologismu, podle něhož jsou předmětem studia sociologie takzvané sociální fakty. Tedy vše vyznačující se sociální povahou zvnějšku působící na lidské jednání a je determinující. V již zmiňované práci o sebe-vražednosti vysvětluje tento jev mírou účasti jedince na životě skupiny ajeho vztahu na skupinových normách. Náboženství chápe jako faktor posilující skupinovou integritu, anomiijako ztrátu sociální kontrolyjedince, ke které může dojít zejména během hlubokých sociálních změn, na nichž se může podílet i sociologie. Max Weber (1864-1920), německý historik, právník, ekonom a sociolog. Sociologii vymezoval jako vědu o sociálním jednání individuí, ze kterého pak následně vyplývají takové formy sociální skutečnosti, jako je ekonomika, náboženství či povaha státu. Nesmazatelným způsobem popisuje vliv náboženské orientace na způsob hospodářského podnikání: protestantismus předznamenal převládnutí kapitalismu. Vypozoroval i tři způsoby legitimace moci: panství charismatické, tra- _1. Vivik a j/odilata sociologie_ diční a byrokratické. Metodologický přínos jeho plodné badatelské práce přinesl teorii ideálního typu, jako čistě myšlenkové konstrukce, jejíž porovnání s realitou má badateli umožnit vysvětlování příčin odlišnosti reálného průběhu události od hypotetického čistě racionálního modelu. Již jen letmý pohled na nej významnější osobnosti dějin sociologického myšlení více než naznačuje myšlenkovou rozrůzněnost sociologie. Někteří sociologové spatřují ve světě faktory v zásadě spíše stabilní a zaměřují se tak zpravidla na trvalost funkcí rodiny, náboženství a dalších sociálních institucí. Jiní vidí ve společnosti pluralitu konfliktních skupin a další jsou přitahováni fungováním každodenního života rutinních interakcí mezi jedinci. Sociologickou imaginací pak silou vlastní představivosti různost teoretických východisek ke zkoumání vztahů jedince a společnosti prezentují ve třech základních sociologických teoriích: funkcionalistické, konfliktologické a interakcionalistické. Funkcionalistická perspektiva nahlíží každou část společnosti jako faktor udržování její stability a přežití. Durkheimův důraz na sociotvorné funkce náboženství v tomto smyslu vykazuje zřejmé znaky funkcionalistického pohledu na svět. Comte se domníval, že nepořádek ve společnosti je důsledkem absence sociálního konsensu (souhlasu) ohledně základních idejí a principů. Úkolem sociologie je obnovit tento souhlas, podepřít ho vědecky a propůjčit mu tradiční trvalou závaznost. Takovéto sociologické teorie vycházejí z integrovanosti a soudržnosti a trvalosti sociálního systému, fungování principu solidarity, reciprocity a kooperace, respektu legitimní atitority a závazků odrážejících dané hodnoty a normy. Strukturní funkcionalismus od poloviny 20. století poznamenal sociologický vývoj dominujícím důrazem na zkoumání sociálních funkcí, plnících ttrčitý sociální jev z hlediska sociální struktury. Talcott Parsons tak zdůrazňoval, že generační přejímání jednotlivých aspektů sociálního života závisí primárně na míře podpory sociální stability a rozvoji širokého hodnotového konsensu. V kulturním systému spatřuje soubor sdílených hodnot, v sociálním systému soubor rolí a rolových očekávání a v procesu socializace pak utváření pocitu individuální identity reflektujícím působení hodnot a norem společnosti. Tato teorie, jako výraz hodnot středních amerických vrstev minulého století, jednostranným důrazem na stabilitu, není schopna objektivně vysvětlit sociální změnu a ocenit úlohu konfliktu v sociálním životě. K dalším zajímavým východiskům této po dlouhá desetiletí dominující sociologické teorie patří kategorie referenčních skupin, která zahrnuje takovoti skupinu, jejíž hodnoty určitý člověk uznává bez ohledu na to, patří-li do ní, či nikoliv. Existence nerovností spojených se zastáváním různých pozic ve společnosti je vysvětlována takto: nerovnost odměn má zajistit, že nejdůležitější pozice ve společnosti budou obsazeny nejkvalifikovanějšími osobami. Knejslabším rysům strukturního funkcionalismu lze celkově považovat snahu apriorně vše existující za funkční, účelné a pro celek blahodárné (Keller, 1996, s. 88-105). 13 _i. Vznik a ptuLUata sociolojrie____ Teorie konfliktu, v protikladu k funkcionalistické teorii konsensu a stability, se v posledních pěti dekádách ustavuje důrazem na antagonismus a vnitřní roz-dělenost sociálních systémů, které generují opozici, nepřátelství a konflikty. Průvodními znaky zde jsou mocenská nerovnost, rozporuplnost zájmťi a existence sociálního nátlaku reflektovaného v tendencích ke změně. Neodstranitelná pro-tikladnost zájmů je hybnou silou společenských konfliktů. Platí zde, že sociální konflikty jsou důsledkem nedostatkovosti statků, o něž sociální aktéři usilují, a odlišnosti hodnot, které vyznávají. To vytváří úrodnou půdu pro jejich úpornou setrvačnost. Sociální chování proto nejlépe pochopíme v kategoriích konflikt či napětí mezi soupeřícími skupinami. Nemusí jít nevyhnutelně o konflikt násilný, může nabývat forem vyjednávání, stranické politiky, soupeřivosti náboženských skupin či diskusí nad škrty při schvalování státního rozpočtu. Karel Marx viděl třídní boj jako něco zcela nevyhnutelného na cestě řešení stávajících sociálních problémů. Dnešní teoretici konfliktu však věří, že jevy jako chudoba, rasismus, sexismus, bezdomo-vectví atp. mohou být chápány a řešeny nenásilným způsobem. K důležitým rysům této teorie patří, že mnohdy hodnotí společnost očima těch, kteří stojí na samém okraji rozhodování. Teorie symbolického interakcionalismu nahlíží společnost zorným úhlem pozorování lidských bytostí v konkrétních situacích, které mají vypovídající hodnotit poznání, včetně zkoumání materiálních objektů, jednání, mezilidských vztahů a symbolů. Kupříkladu kouření marihuany lze v tomto kontextu chápat jako sociální čin a proces návyku na jeho účinky jako sociální proces. Stejně i většina kriminálních činů či běžné normy překračujíc formy chování jsou přejaty nápodobou od okolního světa, zejména od nejbližších lidí. Mnozí představitelé tohoto sociologického směru vidí v symbolech neverbální komunikace (úsměv, zamračení, pokývnutí hlavou) důležitou součást lidské komunikace. Připomíná se přitom, že každodenní život se podobá obrovskému jevišti, na kterém každý z nás ostentativně předvádí určité osobnostní rysy a jiné skrývá. Důležitost symbolů je umocňována zejména v kontextu zápasu dobra a zla. Pronásledovaná oběť může být personifikací našeho vlastního strachu a našeho pocitu viny, když moderním ekvivalentem hromadné oběd mohou být i sportovní zápasy. Fandění přerůstající v nenávist je součástí očistného rituálu - tvrdí inter-akcionalisté. Podobně i televize svým hraným sadismem uspokojuje potřebu společnosti po symbolickém a přitom reálném obětování. Vždy máme před seboti symbolickou oběť jako prostředek, prostřednictvím kterého se lidé snaží očistit od strachu a viny vc svých vzájemných vztazích. Sociologie využívá všechny uvedené přístupy. Každý z nich totiž nabízí unikátní vhled do dané problematiky. Kupříkladu fenomén nezaměstnanosti funkcionalisté mohou nahlížetjako impuls pro posilování zaměstnaností v sektoru veřejných služeb. Interakcionalisté se zřejmě zaměří na dopad nezaměstnanosti na rodinný život, míru rozvodovosti, domácího násilí, spotřebních návyků či dokonce závislosti na alkoholu a drogách. Konfliktologové si asi nenechají ujít příležitost soustředit se na nerovnou míru nezaměstnanosti z pohledu rasových a etnických skupin, věku a příslušnosti k pohlaví. __1. Vzniíi a podstata sociologie_ K úvodnímu textu o podstatě a funkcích sociologie je nutno připojit alespoň informativní poznámku o dalším členění sociologie. Aplikovaná sociologie je využíváním sociologické disciplíny ke specifickým praktickým aplikacím lidského chování a organizací. Klinická sociologie se využívá k adaptacím sociálních vztahů, kupříkladu v rodinné terapii či restrukturaci sociálních institucí. Základní či čistá sociologie pak usiluje o získávání hlubokých znalostí o fundamentálních aspektech sociálních jevil. Myšlenkovou rozrůzněnost soudobého sociologického myšlení v dimenzích výše diskutovaných tří základních sociologických směrů si snad nejlépe ilustrujeme na pozadí přístupu k velmi konkrétní a dnešní společenským vývojem aktualizované problematice vztahu sportu a společnosti (Sekot, 2003). Funkcionalismus při pohledu na kteroukoli z oblastí společnosti včetně sportu zdůrazňuje aspekt přínosu k celkové sociální stabilitě. Funkcionalisté proto sport chápou jako téměř náboženskou instituci, která využívá rituál a obřad k posilování společenských hodnot. Sport pak principem výuky přispívá k socializaci mladých lidí ve sféře soutěživosti a patriotismu. Atleti se stávají nositeli modelových rolí ajsoti středem obdivu a úcty. Sport takto přispívá k adaptabilitě sociálního systému udržováním fyzického blahobytu a funguje dále pro sportovce i diváky jako bezpečnostní ventil tlumící napětí a agresi sociálně přijatelnou formou. Sport z tohoto pohledu sbližuje příslušníky společností a celé národy a zvyšuje tolik potřebný a nezastupitelný pocit jednoty a solidarity. Teorie konjliidu naopak tvrdí, že sociální uspořádám je založeno na donucení a vykořisťování. Zdůrazňuje, že sport zrcadlí a zároveň rozkládá řadu oblastí společností, a to včetně těch, které akcentují váhu rozrůzněnosti v dimenzích pohlaví, rasy, etnika či sociální příslušnosti. Konfliktologové tak mají zato, že sport je především velký byznys, kde profit hraje důležitější úlohu než zdraví a bezpečnost sportovců. Udržuje prý i falešnou ideu o tom, že úspěchu lze dosáhnout v kterékoli oblastí lidské činností pouze tvrdou prací, zatímco neúspěch je přičítán spíše samotnému jedinci než nespravedlivému uspořádání společnosti. Sport je tak opiátem povzbuzujícím lidi ke hledání šálivého chvilkového pocitu blaha na úkor nalézání zdrojů osobních problémů a sociálních tenzí a hledání adekvátních forem jejich řešení. V americkém kontextu je tak trpce připomínána podřízená role černochů a his-páncň, kteří se sice pachtí na sportovištích, ale jsou přitom vytěsňováni z pozic trenérů, koučů a manažerů. Upozorňuje se tak, že v USA v polovině devadesátých let pouze 7 % Afro-američanň působilo v exekutivě profesionálního basketbalu a méně než 4 % v oblastí baseballu. Vzdor skutečností, že se jedná o doménu, kde aktivně působí převážně právě příslušníci této etnické menšiny (Schaefer, Lamm, 1995). Sport prý navíc vylučuje ženy do dnihotné úlohy diváků a staví je mnohdy do nedůstojné role „sexuálních cen" a má tak tendenci slučovat maskulinitu s brutální silou, necitlivostí a dominancí. Interkcionalistéjsou při studiu a hodnocení uspořádání společnosti zvláště interesováni na pochopení běžného každodenního chování. Sport tudíž zkoumají na mikroúrovni otázkou, jak běžné chování odráží odlišné normy, hodnoty a nároky světa sportu. Sport dle této koncepce posiluje sice rodičovskou angažovanost, ale může na druhé straně vést i k často nepřiměřenému očekávání úspěšné spor- 14 15 tovní kariéry potomků. Interakcionalisté zdůrazňuji, že sport valnou většinou podporuje přátelské vazby každodenního života, posiluje týmovou spolupráci a staví hráz třídním, rasovým a náboženským předsudkům. Vztahy na půdě sportu jsou definovány v kategoriích reflektujících hiearchizaci okolního světa - hráč, vedoucí týmu, rozhodčí. Tedy na základě principu statusotvorného uspořádání ve smyslu vyšší - nižší a jako odraz výkonnosti a prestiže či popularity. Shrnutím ilustrativních přístupů diskutovaných sociologických teorií můžeme konstatovat, že sport pro jedny není pouze cvičení či rekreace, ale i formou posilování společenské tradice, platformou modelování hodnotových orientace a nezastupitelnou bází společenské stability. Pro jiné naopak sport pouze ilustruje širší politické a sociální napětí dané společnosti, když pro další je sport nesmírně ilustrativním výrazem společenských vztahů soutěživosti a týmové spolupráce. 2. Sociologický výzkum Ať už přistupujeme ke kterékoli oblasti sociologického zkoumání - kultuře či organizačnímu chování, ekonomii, vztahu sportu a společnosti, sociální deviaci či politickým postojům - a to z jakýchkoliv badatelských pozic, čelíme zásadnímu požadavku: respektu před nejvyššími zodpovědnými vědeckými a etickými výzkumnými standardy. Sociologický výzkum, jako jeden ze spektra společenských výzkumů, zahrnuje systematické šetření, popis, analýzu a výklad společenských jevů založených na sběru informací o konkrétním předmětu sociologického zájmu. Nejde tedy o jakoukoli výzkumnou akci, při které je prováděn sběr empirického materiálu pomocí různých výzkumných technik. Výsledky získané výzkumem slouží rozvoji sociologické teorie a dále mohou být prakticky a bezprostředně využívány společenskou praxí, různou měrou usnadňují předvídaní průběhu konkrétních sociálních jevů a procesů. Základním východiskovým úhelným kamenem sociologického výzkumu je vědecká metodajako systematická, organizovaná série postupů umožňujících maximální objektivnost a konzistenci výzkumného problému. Její rámec obsahuje pět základních kroků: vymezení problému, přehled literatury, formulaci hypotézy, výběr výzkumných metod a shromažďování a analýzy získaných dat a konečně formulaci závěru. V rámci operační deflnice']áe o vysvětlení abstraktních pojmů, umožňujících jejich měritelnost. Hypotéza je pak spekulativní tvrzení týkající se vztahu mezi dvěma či více faktory. Nezáxňsle proměnná označuje případ, kdy jedna proměnná ovlivňuje druhou -závisle proměnnou. Korelace existuje tehdy, když změna v jedné proměnné se shoduje se změnami v jiné proměnné. Další frekventované kategorie z oblasti sociologického empirického výzkumu - reprezentativní vzorek - vyjadřuje statisticky typický výběr z širší populace. O náhodném vzorku mluvíme, když každý člen celé populace má stejnou šanci být vybrán do daného výzkumu. Validita se vztahuje ke stupni pravdivostní výpovědi zkoumaného jevu a reliabilita vypovídá o rozsahu spolehlivých konzistentních výzkumných závěrů (Schaefer, Lamm, 1995, s. 33-37). Imperativ respektu etických a badatelských standardů konečně přímo podmiňuje respektování zásady výzkumné liodnotové neutrality. Jednotlivé fáze sociologického výzkumu ve smyslu zámerného poznávacího procesu se řídí sumou zásad a pravidel. K nejnáročnějším patří fáze přípravná, jejíž obsah tvoří předně teoretická analýzy zkoumané problematiky. Po postupném zpřesnění předmětti zkoumání dochází i k precizaci stanovení výzkumných cílů, když jsou studovány všechny podstatné a důležité dostupné souvislosti, shromažďovány dosavadní znalosti dané problematiky, zvažovány hypotézy a různé způsoby resení. Centrální úkol této přípravné fázeje formulace pracovní hypotézy, kteráje pak výzkumem potvrzena nebo případně vyvrácena. Imperativ hodnotové neutrality vylučuje, aby výsledek výzkumu byl jakkoli přizpůsobován pracovní hypotéze. L6 17 _2. Sociologicky rf^zkviu______.__ Završením přípravné fáze sociologického výzkumu je úvodní studie, když k její základní funkci patří prezentace jasné představy objektu šetření ve smyslu formulace výzkumného úkolu, hlavních cílů výzkumu, výběr výzkumného vzorku \ a volby metod a technik sběru a zpracování získaného empirického materiálu. Kvalitě sociologického výzkumu přispívá na úvodní studii navazující vlastní projekt, procházející oponentským řízením. Definitivnímu rozhodnutí ve smyslu použití konkrétních technik sběru empirických dat přispívá pilotáž a předvýzkum. Pilotáž je postup ověřující vhodnost navržených technik sběru dat. Provádí se na konkrétním souboru zkoumaných objektů v počtu 40 -100 dotazovaných (respondentů). Jde o ověřování a vyhodnocování smysluplnosti, srozumitelnosti a obsahové úplnosti sumy prezentovaných otázek. Předvýzkum ověřuje celkovou vhodnost a přiměřenost navrhovaného výzkumného postupu. Je svého druhu miniaturizovanou podobou celého výzkumu, který je tímto s konečnou platností ověřován i z hlediska zpracovávání výsledků a vypracování závěrečné zprávy. Je prováděn na podobném vzorku (nikoli však totožném) jako velikostně mnohem širší výzkum. Problematika sociologického výzkumu přináší i další relevantní kategorie. Průzkum se soustřeďuje na terénní sbér informací, jejich analýzu a popis. Má pouze dílčí charakter a jeho cílem je získat aktuální popis daného problému. Neklade si proto vysoké nároky na přípravnou fázi poznávacího procesu a je veden zejména potřebami každodenní společenské praxe (veřejné mínění, spotřební chování, volební preference). V případě šetfeníse jedná o souhrnný pojem označující všechny empiricky orientované druhy výzkumné činnosti. V tomto smyslu se nejčastěji setkáváme s dotazníkovým šetřením či anketami. Fáze sběru empirického materiálu představuje předně shromaždování relevantních údajů prostřednictvím vybraných výzkumných technik a pomocí proškoleného týmu tazatelů pracujících v terénu. Shromážděný materiál je podrobován kontrole z hlediska validity a úplnosti a spolehlivosti dat. Ta jsou poté ve fázi zpracování empirických údajů tříděna, podrobena zjišťování vnitřních souvislostí a analýze včetně ověřování platností hypotéz. Výsledky celého výzkumu jsou pak shrnuty do obsažné závěrečné zprávy. Ta nemůže být pouze popisem dané skutečnosti, ale má cílit mnohem výše: ke konkrétním závěrům vhodným pro společenskou praxi. Vyšší cíle se vztahují i k obohacení sociologické teorie. Společenskou praxí jasně směrované aplikované výzkumy mají obsahovat závěrečnou zprávou formulovaná realizační opatření. V obecnější rovině pak závěrečná zpráva má obsahovat shrnutí získaných poznatků, vysvětlení základních souvislostí a jevů j předmětného pole výzkumu, doporučení pro praxi, srovnání dosažených výsledků a předpokládaných cílů výzkumu, posouzení pracovní hypotézy a vyhodnocení použitých metod a technik z hlediska jejich výzkumné efektivity (Lamser, 1966). Významnou součástí empirického sociologického výzkumu je volba a aplikace přiměřených technik sociologického výzkumu. Technika sběni empirických dat je totiž specifickým a technicky náročným výzkumným postupem. Od volby techniky sociologického výzkumu je do značné míry odvozována i validita a reliabi-lita - platnost a spolehlivost - získaných údajů. ___2. Sociologický výzkum_ K základní sociologické technice patří pozorování, které je možné s výhodou použít při menších výzkumných akcích. V jeho standardizované podobě se volí závazné zformalizované postupy umožňující vyšší srovnatelnost výsledků. Nestan-dardizované pozorování je určeno pouze rámcovým cílem a slouží zpravidla při orientační přípravě výzkumu. S touto výzkumnou technikou je dále spojena různá míra utajenosti a otevřenosti. Zřejmě nejznámější a nejčastěji používanou výzkumnou sociologickou technikou je dotazník. Je konstruován řadou písemně formulovaných otázek závazných pro všechny dotazované (respondenty). Vysoká míra standardizace otázek zvyšuje efektivnost této organizačně a finančně poměrně náročné techniky výzkumu. Formulace otázek má být vždy vedena zásadou stručnosti a srozumitelnosti, jednoznačností a nezaměnitelnosti a nesugestivnosti. Z formálního hlediska rozlišujeme otázky uzavřené (alternativy odpovědí ano, ne, nevím), polootevřené (odpověď různé intenzity, např. ano, spíše ano, spíše ne, ne), nebo otevřené s možností volit nabídnuté alternativy odpovědí na danou otázku. Konečně otevřené otázky bez předem určených alternativ odpovědí ponechávají na vůli respondenta, jakou formulaci odpovědi si zvolí. Výhoda vyšší úrovně plastičností a barvitosti dané skutečnosti je zde kompenzována obtížností zpracovatelnosti širšího spektra variantních odpovědí. Dotazník je často nesprávně spojován s anketou. Ta jako mnohem jednodušší výzkumná technika je zpravidla tvořena pouze několika málo písemně formulovanými otázkami týkajícími se úzkou zaměřeností na určité - zpravidla společenskou praxí aktualizované - téma. Respondenti nejsou vybírání na základě reprezentativního výběru, anketu lze rozšiřovat i prostřednictvím masových komunikačních prostředků (nověji i v sítí Internetu a v bezprostřední návaznosti na živé televizní vysílání). Nezbytné výzkumné informace na půdě sociologického výzkumu můžeme získávat i prostředrictvím studia písemných dokumentů. Ty poskytují údaje, které bývají z časového nebo věcného důvodu jinak přímo nedostupné. Zpravidla se týkají historických a vývojových aspektů zkoumaného jevu a doplňují fakta získaná pomocí jiných technik. K základním dokumentům v tomto ohledu patří kroniky, zákony, zápisy, usnesení, statistiky dopisy, deníky či pamětí. Jejich obsah je nejčastěji podrobován obsahové analýze. 18 19 i. společnost a kultura 1. Kultura Pojem kultura patří k těm snad nejčastěji používaným v běžném životě. Kultura jako sociologická kategorie tvoří jednu z klíčových sfér sociologického zájmu. Šíří svého významu přesahuje prakticky do všech oblastí společnosti a je tak mnohdy zkoumána odlišující optikou různého pojmového aparátu. Zahrnuje ideje, hodnoty a zvyky a nevztahuje se tedy pouze čistě k intelektuální produkci a umění. Její rámec pojímá jak literární odkaz minulosti, tak lidovou zábavu, výrobní techniku či komunikační technologii. Obsahuje všechny materiální a duchovní produkty a ideje společnosti: počínaje zmrzlinou, přes výrazivo slangu a módu až po klasickou hudbu. Sociologové zahrnují do takto široce pojímané kultury jak figurativní scénu od Rembranta, tak vyobrazení mužně působícího kuřáka podporujícího prodej cigaret značky Marlboro na dálničním reklamním billboardu. O kultuře se říká, že stejně jako pojem příroda, patří k vůbec nejsložitějším termínům. Jedním z jejích původních významů je péče o přírodní růst, když kultura označovala pojmově radlici pluhu. Pro F. Bacona „kultura" znamenala především myšlenkovou aktivitu. Na počátku tedy šlo o označení materiálního procesu, který byl později metaforicky přenesen na záležitosti ducha. Tento pojem sémanticky mapuje historický posun od venkovské civilizace k městské civilizaci, od chovu dobytka ke klasické literatuře, od orání k multimediální technologii. Z tohoto zorného úhlu kultura označuje to, co můžeme změnit, materiál, který má změnou projít. Kultura je také otázkou „dodržování pravidel a to v sobě obsahuje souhru regulovaného a neregulovaného" (Eagleton, 2001, s. 12). Pro Herderaje kultura životní mízou každého národa, proudem mravní energie, jenž udržuje jeho integritu. Němečtí romantici interpretovali kulturu jako podstatu národa, jako sdílenou duchovní sílu, která se projevuje ve všech zvycích, v přesvědčení a konání daného národa. Dále tvrdili, že kultura formuje jazyk, umění, náboženství a dějiny a že zanechává svůj otisk i na těch nej nepatrnějších událostech. Žádný člen společnosti, i ten zcela nevzdělaný, není bez kultury, neboť právě kultura a příslušnost k jistému společenství jsou jedno a totéž (Scruton, 2002, s. 9). Podobně jako „společnost" má i pojem kultura široké spektrum definičních vymezení. Jejedním z nejcharakterističtějších projevil sociálního sdružování lidí, vymezujících člověka od přírody. Pro někoho jde o „hodnoty, normy a hmotné statky typické pro určitou skupinu", když kulturu „tvoří hodnoty, k nimž se lidé hlásí, normy které dodržují a hmotné statky, které vytvářejí" (Giddens, 2001, s. 550, s. 32). Obecně můžeme konstatovat, že kultura obecně (včetně tělesné kultury), odráží reálný stav myšlení a chápání vdané společností. V tomto smyslu souhlasíme, ze kultura je „způsobem pohybu společenského člověka po světě, způsobem jeho přebývání. Kultura jedinci sděluje, jak je třeba myslet, posuzovat a konat. Kultura je 21 I. SPOLEČNOST A KULTŮM L Kultnm proto artikulací způsobu sepětí člověka se světem a se sebou samým", je také „souborem významů, hodnot, objevených a vytvořených určitou komunitou" (Hu-bík, 1997, s. 44). Vymezováni funkcí kultury přináší i názor, že k jejím základním úkolům patří „zachraňovat ducha před smysly, vytrhovat neměnné ze spáni dočasného a nacházet jednotu v různosti" (Eagleton, 2001, s. 16). Podle kritéria základních významů kultury se zdůrazňuje, že „kultura musí mít všechny následující charakteristické rysy: je kolektivní a sdílená s ostatními (čistě individuální kultura neexistuje), musí mít nějakou symbolickou formu vyjádření, ať už záměrnou nebo nezáměrnou, má mít nějaký styl, uspořádání či pravidelnost, a proto má hodnotící rozměr (i kdyby dosahoval pouze shody s kulturně předepsaným vzorcem), je zde (nebo byla) nějaká dynamická kontinuita v čase (kultura žije a mění se, má svou minulost i potencionální budoucnost) (McQuail, 2002, s. 119). Zde připomeneme, že možná nejobecnější a současně nej základnější vlastností kultury je komunikace, jelikož kultury se nemohou bez komunikace rozvíjet, přežívat, rozpínat a všeobecně uspět. Kulturu lze chápat jako implicitní znalost světa, díky níž lidé nacházejí správné způsoby jednání ve specifických kontextech. Významný znalec primitivních společenství E. B, Taylor pod kulturou rozumí „vědomosti, přesvědčení, umění, morálku, zákony, zvyky a veškeré další schopnosti a návyky, které člověk získávájako člen společnosti" (Taylor, 1971, s. 1). Jinde se pod pojmem kultura rozumí „totalita naučeného, sociálně předávaného chování" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 603). Z našeho pohledu pak rozumíme pod pojmem kultura soubor hodnot, zvyků, norem, presvedčení a činností, které utvářejí život určité skupiny. Z definičního hlediska si lze ztěží představit mnohoznačnější a zneužívanější sociologické pojem, než je právě „kultura". Setkáváme se s ním v mnohovýznamové paletě nejen v běžném hovoru, ale i v různých vědách. Často tak může být jedinec hodnocen jako „kulturní" či „nekultúrni" člověk: jde o označení pozitivní či negativní. Hovorová mluva tak pojmu kultura používá v hodnotícím kontextu. Věda však svoji objektivností nachází v kategorii kultura primárně deskriptívni význam, a to k označení jevů a procesů, které chce popsat a vysvětlit. Pojmově'^ kultura odvozena od latinského „cultura(agri)" znamenající původně obdělávání půdy. Dnes v biologických vědách a zemědělství máme na mysli určité pěstování. Další významovou oblast tvoří péče o lidské obyčeje a způsoby chování a o jejich zušlechťování. Konečně filozofie vidí v kultuře vše, co nevyrůstá samo sebou z přírody, ale je výsledkem cílevědomé činnosti člověka. V tomto širokém smyslu jde o všechny materiální a nemateriálni výtvory člověka, o vše nevycházející primárně z přírody. Na vědecké půdě se pak přirozeně mohou vést spory o tom, zdali všechny výtvory člověka představují jeho kulturu či pouze výtvory „vyššf jako je věda, umění, literatura, náboženství, politické a společenské ideje, zvyky a obyčeje. Kultura je jak výrazem či projevem, tak i produktem sociálního života lidské společnosti. „Má svůj nadindividuální a historický rozměr, protože je produktem života mnoha generací. Tento referenční systém vytvořený lidstvem tvoří globální sociální prostor, silové pole, do něhož se vřazuje příslušník určité kultury" (Řezáč, 1998, s. 17). Našemu chápání je velmi blízké běžné členění na kulturu materiální duchovní. Materiální kultura, někdy zjednodušeně nazývaná jako civilizace, je souborem výtvorů uspokojujících materiální potřeby - počínaje pracovními nástroji přes bydlení, oděv až po komunikační prostředky. Tvoří fyzické či technologické aspekty našeho každodenního života, včetně stravování, bydlení, továren a zpracování nerostných surovin. Duchovní kulturou, neboli nemateriálni kulturou, rozumíme produkty snah po ideálech krásna, dobra, pravdy, spravedlnosti. Tvoří ji tak ideje, zvyky, obyčeje, symboly (Szczepaňski, 1966). Nemateriálni kultura se vzá-sadě vztahuje ke způsobům využívání materiálních objektů a ke zvykům, systému víry filozofii, formám vlády a vzorům komunikace. V této souvislosti je však nezbytné připomenout, že takovéto členění je relativizováno společenskou dynamikou, kde se oblast duchovna spojuje bezpočtem proměnlivých vazeb s materiálním světem: i ty nejabstraktnější vědecké myšlenky tvoří součástí materiálních výtvorů každodenní potřeby. Platí však, že výtvory lidské činností se stávají součástí kultury až v okamžiku vlasmi objektivizace, tedy materiální fixací a dostupností poznání a prostřednictvím zkušenostijiných osob: hudební skladba bez reprodukování zaniká. Za kulturní dědictví'pak považujeme tu část kultury, která byla předána jako osvědčená dalším pokolením. Civilizacímmíme racionalizaci a intelektualizaci lidského života ve smyslu prostředků ovládání přírody. Civilizace je definována i jako kulturní dědictví a obecné adjektivum kulturní či civilizovaný znamená, že člověk je formován společností. Civilizace je nejvýznamnějším projevem sociálního pokroku. Klade důraz na racionalizaci, intelektualizaci a týká se materiální kultury ve smyslu vytvoril společnosti, sociální organizace a techniky. Duchovní kultura je odolnější vůči změnám než materiální kultura: cizí ideje jsou nazírányjako mnohem nebezpečnější než cizí výrobky. Sociologickému definičnímu vymezení kultury snad nejlépe vyhovuje chápání kultury jako „souboru vytvoril lidské činnosti, materiálních a nemateriálních, souhrn hodnot i uznávaných způsobů jednání, zobjektivizovaných a přijatých v nějaké pospolitosti a předávaných jiným pospolitostem i dalším pokolením" (Szczepaňski, 1966), Přitom platí, že kultura, jako kolektivní výtvor společností, se rozvijí na cestě hledání způsobů uspokojování lidských potřeb a rozvíjení lidského myšlení. Společnost je nejširší skupinovou formou, spojující jedince společným dědictvím a kulturním odkazem. Společná kultura usnadňuje a umožňuje řadu běžných každodenních interakcí. Jazyk pak odlišuje člověka od jiných živočišných druhů a je tak významným kulturním prvkem. Vypovídá velice mnoho o dané kultuřejejejím základem a odlišujícím znakem. Zahrnuje řeč, psanou formu, číslice, symboly a gesta neverbální komunikace. Sociologický zájem o kulturu je dán zejména vlivem kultury na život společnosti. Ten je zprostředkován zejména procesy socializace a formování osobností jedince, vytvářením a určováním hodnotového systému, tvorbou a upevňováním společenských norem. Provázanost kulturních vlivů a společnosti prostupuje i kry-stalizaci existujících vzorů činností a jednání a vytváření modelů společenských systémů a institucí. V tomto kontextu se aktualizují některé frekventované sociologické kategorie, které vyžadují přesnější definiční vymezení. Normy jsou tak zavedene standardy chování udržované danou společností. Ve své formální podobě mají 22 23 /. SPOLEČNOST A KULTURA 1. KuUvm zpravidla písemnou podobu a vyvolávají existenci striktních pravidel sankcionování. Zákon v tomto smyslu funguje jako systém pravidel, který vláda ukládá společnosti a které jsou vykládány soudy a podporovány mocenskými nástroji státu. Neformální normy jsou zpravidla všeobecně přijímány, nikoli však striktně a pod sankcí formulovány a dodržovány: standardy přiměřeného oblékání jsou typickým příkladem fungování tohoto principu. Hodnoty jsou sociologicky vzato materiální či nemateriálni objekty, ke kterým je zaujímán, hodnotící postoj, připisuje se jim nějaký význam a snaha o jejich dosažení je chápána jako nutnost. Jsou reflexí kolektivních představ o tom, co je v dané kultuře dobré, žádoucí a přiměřené - či naopak špatné, nežádoucí a nepřípadné (Schaefer, Lamm, 1995, s. 74). Hodnoty výrazně ovlivňují lidskou motivaci, postoje a chování a slouží i jako kritérium pro hodnocení jednání druhých a jako základ posuzování míry společenské prospěšnosti jednotlivých členů dané skupiny. Tím se hodnoty podílejí i na určování principů společenské hierarchie a spo-luurčují pravidla pospolitého soužití. Existuje přitom zpravidla přímý vztah mezi hodnotami, normami a systémem dané kultury. Zkušenosti sociologických výzkumů hodnotových orientací ukazují, že každému jednotlivci je sice vlastní hierarchie hodnot, ale že na druhé straně platí, že některé preferované hodnoty nejsou z mnoha důvodů předmětem usilování. Směřování hodnotových tužeb a přání nemusí být z mnoha čistě praktických důvodů doprovázeno praktickým cíleným snažen ta či přiměřenou verbální deklarací. Potřeby jako výraz dané kulturní úrovně jsou chápány jako všechny požadavky organismu - vrozené či získané - vyvolávající pocit nějakého nedostatku a motivující k cílenému jednání. Jejich řazení je odvozování zejména jejich naléhavostí. V tomto smyslu v systému hierarchie potřeb - spolu s Maslowem - za základní považujeme fyziologické potřeby (nasytit se, spánek), na které pak gradující úrovní navazují potřeby bezpečí (obydlí), spolupatřičnosti (zázemí rodiny, přátel, místní komunity či pracovního kolektivu), uznání (zejména profesní, umělecké či sportovní) a konečně potřeby seberealizace (rozvoj osobnosti). Na základě potřeb jednotlivci i skupiny rozvíjejí své zájmy, když určitým potřebám je přikládán různý motiv - estetický, náboženský, ekonomický, politický apod. Vzájemně propojený systém hodnot a potřeb je tak pevnou součástí každé kultury. Ke všeobecným praktikám, které lze nalézt v každé kultuře, patří podle antropologa Roberta Murdockave formě kulturních univerzálií uctívání tělesné krásy, atletické sporty, kalendář, vaření, dvoření se, tanec, dekorativní umění, hry, gesta, vzájemné obdarovávání, účesy, bydlení, řeč, zákon, manželství, medicína, hudba, výklad snů, rodinu, folklor, stravovací zvyklosti, stravovací zákazy, pohřby, mýty, systém čísel, vlastnická práva, náboženství, sexuální omezení, chirurgii, výroba nástrojů, obchod a návštěvy (Schaefer, Lamm, 1995, s. 64). Základní pojmový aparát na půdě kultury aktualizuje i výraz inovace, vyjadřující proces uvádění nových kulturních idejí či objektů. Máme tak před sebou pojem objev, který je odhalením již existujících skutečností (DNA molekula, planeta Saturn), a invenci- vytváření nové formy existence (kopí, automobil, Internet, protestantismus, demokracie). Proces šíření a přesahování kultury do dalších sku- 24 pin a společností je faktorem prolínání, kontaktů, posilování či oslabování různých kultur. Každá kultura má přitom tendenci jisté míry selekce vůči působení a vlivům jiných kultur. Evropa tak kupříkladu od Číny přijala jako trh a celou společnost obohacující hedvábí, střelný prach a magnetický kompas, odmítla však jako myšlenkově, ideově a kulturně neslučitelnou konfuciánskou ideologii či organizačně a mocensky konzervativní systém protekcí klientísmu a patronáže. Základní prvek kultury je označován jako kulturní element, neboli znak. Mohou jím být předměty materiálního užitku nebo ideje hrající důležitou či dokonce klíčovou úlohu vjedné či více oblastech společenského života. Zpravidla jde o ideje, kolem kterých se soustřeďují jiné, funkčně spřízněné myšlenkové postupy či výtvory. V primitivních loveckých společnostech to byl luk a šíp, později motyka, jinde dále kolové vozidlo či parní stroj, který k sobě vázal četné složité předměty a pracovní postupy, vzory chování a ideje. Platí to na jiné úrovni i o vědeckých a ideových systémech a intelektuálních proudech či kulturních úrovních. Kulturním komplexem je potom širší systém předmětů, zařízení, představ, idejí, výrobních a myšlenkových postupů, funkčně seskupených kolem tirčitého elementu. Zvláštní kulturní element automobil tak ve 20. století vytváří sumou všech praktických, technických, právních, tržních, provozních, hospodářských a ekologických aspektů rozlehlý a společensky nesmírně významný kulturní komplex. Nověji to platí zejména o informační a komunikační technologii, která do našich životů v poslední dekádě vtrhla v podobě osobních počítačů, elektronické pošty či mobilních telefonů. Kulturní komplexy tak představují charakteristickou tvář a vývojový stupeň dané společnosti: od druhů zbraně v loveckých kulturách, přes pěstování určité plodiny v zemědělství až po současnou koexistenci různých kulturních komplexů. Kritérium míry slučitelnosti různých kultur aktualizuje další vztažné pojmy. Kulturní integrace je tak procesem přibližování různých či dokonce konfliktních kulturních elementů v harmonický a vnitřně soudržný celek. Kulturní variace naopak vyjadřuje skutečnost, že každá kultura má svůj svébytný, unikátní charakter. Odráží specifický soubor okolností jako je klima, úroveň techniky, struktura populace či geografické podmínky. Tato adaptace je zřejmá v rozdílech na všech úrovních kultury, včetně norem, sankcí, hodnot a jazyka. Proto vedle kulturních univerzálií existuje i řada rozdílů mezi jednotlivými světovými kulturami. Dokonce i v rámci jednoho národa určité segmenty populace vytvářejí kulturní vzorce odlišné od těch, které ve společnosti převládají. Subkultura je segmentem společnosti, sdílejícím odlišné vzory morálky, hodnot a zvyků. Existuje v rámci širší dominantní kultury. Příslušníci subkultury se podílejí na dominantní kultuře a zároveň se vyznačují odlišnými rysy chování (etnické menšiny, obyvatelé domova pro seniory, bezdomovci, příslušníci hnutí skinheads Apod.). Mnohdy vytvářejí i speciálníjazykové mutace - argot - odlišující je záměrně sirsi společnosti. Kontrakulturaje formou subkultury, která programově odmítá po ecenské normy a hodnoty dominantní majoritní společnosti a usiluje o hlesni a nalézání alternativního životního stylu. Jde o případ, který je kupř, typický mez! hodnotově nezralou mládeží (odlišné hodnoty, způsob oblékání a vyjadřování, ý trávení volného času, stravovací návyky, názoroví vůdci). 25 /. SPOLEČNOST A KUL/VRA Rámec postojů vůči kulturní různosti může nabývat různých forem. Tendence chápat vlastní kulturu a způsob života jako nadřazený ostatním nazýváme etnocentrismus. Může jít i o postoj, kdy kupříkladu islámští fundamentalisté vidí v ji-né zemi - konkrétné Spojených státech amerických - zkorumpovanou a ke zkáze předurčenou zemi. Cítí se dobře ve vlastní tradicionalistické kultuře, kterou považují za nadřazenou modernímu technicky vyspělému světu. Kulturní relativismus nahlíží lidské chování pohledem příslušníků jejich vlastní kultury. Důrazem na hodnotovou neutralitu klade důraz na vcítění se a porozumění ostatních kultur, spíše než jejich odmítání jako „divné", cizí, exotické, nepochopitelné a nepřijatelné. Multikulturalismus]e navíc úsilí o možnost většího rozvoje pro etnické a rasové minority, zejména na půdě vzdělávání, kulturního projevu a udržování tradice. Xenocentrismus, pko další z forem vztahu různých kultur, je zpravidla nekriticky obdivným přesvědčením, že všechny produkty, styly či ideje vlastní společnosti jsou podřadné ve srovnání s tím, co vzniklo kdekoli jinde. Máme tak co do činění s - v běžném životě známou - adorací kupříkladu německých automobilů, japonské elektroniky, italské módy, francouzské kosmetiky, americké populární hudby, sportovního oblečení Niké, čínské kuchyně, českého piva a nebo také americké demokracie či orientální filozofie. Takovéto zjednodušující jednostranné vyvyšování cizího zejména v rovině spotřebního zboží se stává problémem zejména v rozvojových či postkomunistických zemích, kdy se lidé mnohdy neoprávněně obracejí zády k vlastním produktům v nekritickém obdivu k celosvětově propagovanému a globálním trhem šířenému importovanému spotřebnímu zboží a idejím. 2. Socializace (sportem) Vliv kultury na společenský život jednotlivců i pospolitostí probíhá-jak jsme naznačili - prostřednictvím hodnotového směřování, utvářením vzorů činností a jednání a zejména cestou socializace a formování osobnosti jedince. Je totiž všeobecně známým faktem, že člověk je již od okamžiku narození vystaven vlivům existujících zařízení, názorů, ustálených způsobů výchovy, víry a hodnotových důrazů které tvoří kulturní rámec do kterého vstupuje a kterým je osobnostním vývojem modelován. Kultura tak působí prostřednictvím lidí, kteří ji přijímají a přizpůsobují se jejím vzorům, normám, příkazům, hodnotám a modelům. Známé „člověk se nerodí lidským, ale lidským se stává v procesu výchovy" přesně odráží kulturně nesmírně důležitý fenomén procesu socializace, ve kterém si lidé osvojují postoje, hodnoty a jednání přiměřené dané kultuře. Je uskutečňována v procesech lidské interakce vlivy těch, kteří hrají důležitou úlohu v našem životě: příslušníků rodiny, přátel, učitelů, spolupracovníků, názorových vůdců či životních vzorů. Socializace však působí i prostřednictvím lidí na ulici, vlivem masových komunikačních prostředků, četbou knih a časopisů. Z mikrosociologického hlediska socializace usnadňuje pochopení významu hodnot a norem dané společnosti ajejí reakci na naše chování, postoje a hodnotové směřování. Z makro-sociologického pohledu pak umožňuje přenosnost a kontinuitu kultury a tedy i dlouhodobost a nepřetržitost společenského vývoje. Socializace spoluutváří kulturní klima dané společnosti a přispívá i našemu sebehodnocení a objektivitě pohledu na jiné. Míra atraktivnosti jedince v tomto smyslu záleží i na ideálech kulturních standardů a odráží typické vzory postojů, hodnot, potřeb a modelů chování. Otázka vlivů dědičnosti na jedné straně a vlivů prostředí na druhé straně jasně ukazuje na nezastupitelnost jak genetických - dědičných faktorii - tak vlivů socializační zkušenosti. Kulturní antropologie správně připomíná, že proces zespolečenštění jed-nodivce je procesem akulturace. Utváření „společenské podstaty" člověka je vlastně adaptace jeho psychiky a chování ke kultuře, kteráje ve společnosti rozšířena (Bau-man, 1965, s. 263). V tomto smyslu se znovu aktualizuje chápání kul tury jako kolektivní ho statku vznikající tvůrčím a přetvářejícím úsilím nesčetných generací. Proces socializace probíhá po celý životní cyklus a zejména v „přírodních" společnostech je předznamenáván řadou specifických obřadů. K nejznámějším patří okamžiky přechodu z dětství do období dospělosti (iniciace, obřízka) V obdo-i dospělosti pak zejména v ekonomicky vyspělých společnostech lidé často čelí nzi středního věku, pocitu nenaplnění či dokonce nesplnitelnosti původně stanovených životních cílů a ambicí zejména na půdě vzdělání, profesní kariéry, rodin-d k tóZemí' materiíílního blahobytu. Stejně i věk důchodu může vést ke ztrátě a e vátního pocitu smyslu života a neúměrného posilování pocitů zbytečností, Dezperspektivnosti, opuštěnosti, nicoty. 26 27 Proces, ve kterém se jedinec připravuje na budoucí povolání, sociální pozici a utváří si pevné sociální vztahy, nazýváme anticipační socializaci- Resocializacíje naopak proces zbavování se původních vzorů chování a přejímání nových vzorů v kontextu zásadního životního přechodu. Tou může být jak stimulující vliv terapeutické skupiny v léčebném zařízení, tak deprimující vězeňské klima, nepředvídatelné důsledky náboženské konverze či osobnostně silně stimulativní důsledky emigrace, Ve všech těchto případech je na jedince vyvíjen mimořádně silný tlak, který mnohdy nabývá forem diktátu jediné silné autority reprezentující specifika miniaturní společnosti svého druhu. Nejúžeji je s procesem socializace spjata rodina. Právě najejí půdě si jedinec vytváří základy sebeuvědomovávání. Rodiče zpravidla v rámci vlastních norem a hodnot usilují, aby se jejich dítě stalo samostatnou suverénní dospělou bytostí. Zde se dále přizpůsobují socializačním dopadům v roli manželů, rodičů, švagrů, strýců, zeťů, tchánů či dědečků. V počátečních stádiích si právě zde jedinec osvojuje svoji příslušnost k pohlaví ve smyslu očekávání přiměřeného chování, postojů a aktivit hochů a dívek. U chlapců se tak zpravidla očekává spíše maskulinní tvrdost, u dívek něžnost a poddajnost. Hoši si zpravidla získávají vysoký kredit na základě jejich atletických schopností, chladnokrevnosti, vytrvalosti, sociálních dovedností a úspěšnému navazování vztahů s dívkami. Děvčata získávají uznání a popularitu spíše vzhledem, ekonomickým zázemím, sociálními dovednostmi a školním prospěchem (Schaefer, Lamm, 1995, s. 107). Zpětná socializace popisuje situaci, kdy ti, kteří socializují druhé, jsou jini zpětně socializováni. Každodenní život nám i zde dává možnost nahlédnout prakticky do fungování tohoto principu: děti dnes běžně uvědoměle či neuvědoměle ovlivňující rodiče ve formách trávení volného času, stravovacích návycích, spotřebních vzorech, nákupních zvyklostech, technických dovednostech, využívání komunikačních technologií. Dopady socializace jsou umocňovány zejména ve společnostech procházejících rychlými sociálními a kulturními změnami. Právě v těchto situacích mladá generace učí starší novým zvykům a hodnotám. Významný, a s věkem dětí rostoucí, socializační vliv mají vrstevníci. Přátelské skupiny, party, gangy mladistvích, zájmové skupiny, tvoří socializační prostředí přispívající často adolescentům pocitům nezávislosti, a to především ve smyslu oslabování rodičovské autority. Mladí lidé zde anticipační socializací vrůstají do nových rolí, které si později pevněji osvojují. Právě zde silně funguje princip nápodoby a imitace. Vrstevníci slouží jako nezastupitelný faktor vrůstání do světa zodpovědnosti dospělých. Doma teenager čelí rodičovské dominanci, ve škole musí soupeřit s autoritou učitelů. Svět vrstevníků tak otevírá jedinečné a nezastupitelné prostředí, kde se mladý jedinec může uplatnit jinde nemyslitelným způsobem právě v aréně generační rovnosti. I masová média zejména v posledních dekádách posilují svůj vliv na proces socializace. Platí to - v naší civilizační sféře - zejména o televizi. Jejím sledováním tráví mnoho dětí a mladých lidí více času, než studiem, pobytem na sportovištích či společnými aktivitami s přáteli. Televize umožňuje imitaci životních rolí, ale nedokáže účinně podporovat komplexnější a hlubší proces učení a vzdělávání se. K závažným ocializačním aspektům masových médií patří i často pouze trpce a bez možnosti rlnoru konstatovaná skutečnost šíření kultu násilí na televizních obrazovkách. Uvádí se tak, že do šestnácti let věku uvidí průměrný Američan v televizi 200 000 násilných činů včetně 33 000 vražd (Schaefer, Lamm, 1995, s. 110). Náš televizní divák zejména na komerčních televizních programech v tomto ohledu není o nic nozadu: má bohužel obdobnou „socializační zkušenost". I pracoviště, zejména v dospělém věku, stvrzuje socíliazační roli jedince, když dětem a mladým lidem připomíná funkci závazků a povinností. Medializováným portrétem nabízí společné vzory umělců, sportovců či politiků. Profesní socializace vychází z výběru kariéry, přijetí profesních cílů, přizpůsobování se a vědomého přijetí profesní role jako neodmyslitelné součásti života. Význam profesní socializace působí, zejména v případech změny zaměsmání či dokonce profese, po celou dobu působení na trhu práce. Její nedostatečné fungování či dokonce její absence se podílí na neadekvátním či neúplném procesu socializace a otevírá tak prostor i pro případné asociální chování, reflektované jako derivát nezaměstnanosti, bez-domovství či dokonce kriminality. Prakticky vzato jde o negativní důsledky absence profesního uplatnění jako výraz neuspokojené potřeby seberealizace, zdroje obživy a zaujímání sociální pozice. Důležitým socializačním činitelemje i státve smyslu forem vlády a správy věcí veřejných. Jeho úloha je mnohdy zpochybňována, uvolňování ochranných funkcí rodiny však zpětně působí právě na posilování veřejné sféry, a to zejména v oblasti léčebné péče a pojišťovacích společností. Stát tak figuruje jako významný faktor v oblasti zdravotní a sociální péče. Poslední století posiluje i vliv odborů a politických stran na život jedince. Stát reguluje životní cyklus jedince i tím, že určuje dobu základní školní docházky či možností studia na vysokých školách, minimální věk k řízení motorových vozidel, vstupu do manželství, volební účasti, odchodu do důchodu. Zasahuje do sféry naší pracovní angažovanosti určováním mezí přesčasové práce či stanovením míry její obtížnosti pro ženy a mladistvé. * * * Socializace je trvalý, nikdy nekončící proces probíhající v kontextu trvání sociální interakce a utváření proměn našich představ a ideálů. Linie našeho zájmu o vztah společnosti a sportu v rovině socializace aktualizuje řadu relevantních sociologicky dimenzovaných otázek: Co přivádí děti a mládež k zájmu o sport, zejména organizovaný výkonnostní sport? Co dětem takováto účast přináší? A co vůbec lidé hledají ve sportovní zkušenosti? Většina informací z oblasti socializace sportem naznačuje, že participace dětí na neformálních i organizovaných formách sportu je ovlivňována dostupností příležitostí, podporou rodinných příslušníků, kamarádů, názorových vůdců a nejbližší komunitou a konečně vnímavostí potencionálního detského účastníka sportovních akdvit (Coakley, 1976, s. 43-60). 2S 29 /. SPOUiČNOSTA KULTURA Právě na půdě sportu se výrazně projevují socializační specifika v dimenzích příslušnosti k pohlaví. Vzorec ochrany (tím i omezování) dívek a povzbuzování fyzické samostatností hochů je praktikováno během celého období dětství. Pro socializační procesje důležité, že již ve věku 2 - 5 let si děti začínají uvědomovat svoji sexuální identitu a tím i formovat představy a vzory chování, které jsou od nich jako od příslušníků ke skupině podle pohlaví očekávány. I když se individuální představy v tomto směru mohou lišit v závislosti na sociální příslušnosti a kulturní úrovni rodiny, existuje určitý všeobecný vzor charakteristický pro naši kulturní sféru. Dívky tak nejsou sice zrazovány od sportovních her, ale jejich čas pro hry a sportovní činnost je rodičovskou autoritou více usměrňován a kontrolován, než v případě hochů. Když kupříkladu desetileté děvče žádá své rodiče o povolení ke hře, uslyší asi jednu z následujících omezujících replik: „Hraj si v blízkosti domu", „s kamarády, které znám", „dej na sebe pozor", „neušpiň se", „vrať se domů přesné". Tato forma „podmíněného povolení" neovlivňuje pouze vývoj dovedností malých dívek, ale navíc může i omezovat i povahu her a neformálních sportovních činností sdílených s přáteli v pozdějším věku. Chlapci nejsou zpravidla vystaveni takto silné rodičovské kontrole a obvykle pronikají do světa fyzické dovednosti a sportovních her už v poměrně mladém věku. S přibývajícími léty roste ijejich důvěra v možnosti výhod organizovaného výkonnostního sportu jako zdroje osobního uspokojení či dokonce profesní aspirace. Sport je ti hochů obecně chápán jako nedílná součást vývoje dozrávánív muže, U dívek se výraznější úloha sportu v procesu osobnostního zrání spíše nepředpokládá. Tato skutečnost se aktualizuje zejména socializačním procesem v období adolescence. Ačkoli nemůžeme jednoznačně a prokazatelně potvrdit přímý vztah mezi provozováním sportu a pozitivními socializačními dopady, je zřejmé, že žádoucí průběh socializačního procesu s vazbami na sport nepochybně souvisí. Přitom je třeba vzít na vědomí, že samotná fyzická zkušenost ještě sama o sobě nemusí být tím největším přínosem socializaci na půdě sportu. Být rychlejší než ostatní, trefit se do branky či vyhrát závod není z pohledti socializace zdaleka tak důležité, jako zpětná vazba od těch, kteří hrají v živo tě jedince důležitou roli. Právě prostfedniclvím těchto vazeb a vztahů se utváří prakticky stimulativní chápání úspěchu a prohry, tedy kategorií dále rozvíjených a aplikovaných v každodenním životě mimo arénu sportu. Postupná sportovní specializace a profesionalizace vrcholového sportu se projevuje i na průběhu procesu socializace: pěstujejiž v dětech „profesionální přístup". Jinými slovy: děti se učí být mnohem více zaujati kvalitním sportovním výkonem a vidinou vítězství, než principy fair play a radosti z pohybu. Zde je však třeba připomenout, že organizovaný výkonnostní sport zpravidla přitahuje děti oceňující výzvu na cíl zaměřených činností. Navíc jde o oblast, kteráje záměrně orientována na hodnoty vítězství a vynikajícího výkonu, Sportovní čest je ponechávána spíše do kompetence rozhodčích a trenérů. Radost z pohybuje vyjadřována především radostí z dobrého výkonu a vítězství. Děti pak mají na půdě organizovaných sportovních činností zájem o osobní zapojení do bojové akce, prokázání sportovních dovedností a přesné trefy a stvrzení prohlubujících se přátelských vztahů. Pozitivní 2, Sai-ialízacr (sportem) ■alizační vliv sportovních aktivit je pak v tomto smyslu umocňován zvyšováním Skční atraktivnosti herních pravidel, jejich změn v souladu s požadavky na zvyšo-^ní osobní účasti každého hráče, zvyšováním herního skóre prostřednictvím traktivnosti herních situací jako řešení osobní výzvy, změn pravidel organizování týmů a her s ohledem na upevňování mnohačetných forem přátelských vazeb (Coakley.1976). Děti ve většině průmyslově vyspělých zemi vstupuji na pudu organizovaného sportu již v ranném věku. Možnosti jejich aktivní účasti se liší v závislosti na socioekonomickém statusu jejich rodin, typu rodiny, příslušnosti k pohlaví, místu bydliště či rasové příslušnosti. Socializace sportem je silně ovlivněna zejména třemi faktory: možnostmi a mezemi aktivní účasti, podporou okolí a přijetím úlohy potencionálního účastníka organizovaných forem sportu. Socializační důsledky jsou většinou utvářeny těsností a bohatostí vazeb na ostatní sportující a na dospělé, kteří sportovní život organizují (výchovný vliv zejména trenérů). Zpravidla se má za to, že aktivní organizovaný sport má povýtce pozitivní socializační účinky. Zapomíná se přitom, že zpravidla vidíme pouze ty nejlepší mladé sportovce při hodnocení sportu jako jedinečné život obohacující zkušenosti, aniž bychom dostatečně zohledňovali a doceňovali nezastupitelné stimulativní vlivy mimo rámec vrcholového sportovního prostředí. Vztahy rodiče - děti mohou být v procesu účasti na sportovních činnostech ovlivněny jak pozitivně, tak negativně. Pokud dochází ke shodě motivů a očekávání, pak zpravidla dochází k posilování vzájemných vztahů. Pokudjsou však děti ze strany rodičů vystaveny neadekvátním tlakům a aspiracím, může naopak dojít k ohrožení či narušení těchto vztahů. Děti z rodin s nízkým příjmem či z neúplných rodin nemají zpravidla stejné příležitosti: vyrůstat jako chudý pravděpodobně znamená, že sportovní výbava je něčím vzácným a účast na některých sportovních činnostech spise omezená či přímo nedostupná. Rodičovská očekávání v rovině socializačních výstupů v případě dělnických rodin vidí ve sportujedinečnou formu zaujímání postojů k autoritám přizpůsobování se okolnímu soutěživému světu. Střední třídy nahlížejí na sportovní autority spíše jak na vhodnou příležitost k posilování vyvážených forem individualismu a týmové spolupráce (Coakley, 1976). Čím vyšší význam přisuzují rodiče sportu, tím silněji děd chápou sport jako hodnotnou a atraktivní činnost. Dospělí by měli podporovat děti v účasti jak na organizovaných tak na neformálních spontánních sportovních aktivitách. První jsou jasně zaměřené na pravidla a výsledky, druhé na akční atraktivnost. Socializační účinky obou těchto prostředí jsou sice různé, jednotící platformu vytváří však hodnotová příležitost naučit se nezbytným věcem prostřednictvím jejich vztahů s ostatními zúčastněnými sportujícími. Účast na organizovaném sportu zpravidla orientuje děti výrazněji na hodnotu vítězství než v případě dětí sportujících neorganizovaně. Organizované programy vsak tlumí v dětech zájem o sport bez jasných pravidel a formální zacílenosti. Navíc o všechno kolem sportu se jim zpravidla postarají dospělí. Děti zde nacházejí potěšeni z pohybu a sportu ve zvýšené míře právě důrazem na utkání, soutěž, závod či y Kove tabulky. Málo však víme o tom, do jaké míry se rozdíly ve formách spor- 30 31 /. SPOIJiČNOSTA KULTURA tování přenášejí do ostatních socializačních prostředí a vjakém rozsahvi spolu podmiňují míru sebeuspokojení a pocitů radosti na jiném poli. Míra socializace sportem je posilována v okamžikti, kdy trenér je jistou substitucí rodičovských autorit a nezastupitelným názorovým vůdcem. Vcelku lze nalézt pozitivní socializační dopady sportu především v pěstování schopností soutěživé akceschopnosti, uplatňování sportovních dovedností, pěstování osobní angažovanosti a utužování přátelských vazeb. Sport tak zvyšuje pravděpodobnost úplnější komplexnosti procesu socializace a vyšší úrovně sociálních vazeb. 3. Masová kultura Všední život nás bezpočtem případů konfrontuje s běžným užíváním pojmů, které jsou pro sociologii klíčové. Bližší osvětlení kategorie kultura je na tomto místě třeba přiblížit i stále aktuálněji zaznívající problematikou masové kultury: naznačit její širší sociální souvislosti, podstatu a základní principy jejího fungování. To vyžaduje i alespoň krátký komentář k sociologickým aspektům tohoto novodobého fenoménu tak, jak prakticky vstupuje do našich každodenních životů. Předně jc třeba připomenout úvodní poznámku tohoto textu o významu veřejnosti. Ta totiž zejména svým spotřebitelským chováním, jako konečný uživatel materiálních a duchovních produktů, výrazně ovlivňuje hodnotovou orientaci a tím i celkovou úroveň dané společností. Pojmově je veřejnost sociální kategorie, které je významově chápána jako souhrn příslušníků určitého konkrétního organizačního sídelního, územního, státního či nadstátního útvaru. Ze sociologického hlediska je nesmírně důležité, že společné sdílení sociálních, ekonomických či dokonce geografických podmínek vytváří společným sdílením názorů veřejné mínění. Jeho prostřednictvím může veřejnost účinně reagovat na jakýkoli veřejně projevovaný jev či názor. Oproti tomu masa se vyznačuje značným podléháním oficiálně sdělovaných názorů při silně omezené schopnosti přiměřené reakce . „Společnost mas" v tomto kontextu vymezuje známý kritik americké společnosti Aíí7&jako společnost, ve které početně slabá mocenská elita dovedně manipuluje atomizovanými a vnitřně dezorientovanými masami pomocí propagandy, reklamy, masových komunikačních prostředků a formálních organizací pronikajících všemi sférami života a potlačující tak spontánní reakce a společenskou iniciativu (Mills, 1966). O masové společnosti hovoříme v případě praktická reflexe fungování nejnižšího společného jmenovatele v oblasti nároků, vkusu a spotřeby. Ten je dán vzájemnou propojeností názorů a jednání lidí především ve formách spotřebitelského chování. Spotřebitel či publikum je přitom ovlivněno mnohačetným komplexem daného sociálního prostředí, životní úrovní, tradicí, kapacitou a formami využívání volného času. Navíc podléhá vlivům konvence, módy, ekologického cítění, sta tušové úrovně, zaujímané sociální pozice a realizované sociální role. Masová společnost se dá definovat jako oblast trhu a idejí přijímající vnucované hodnoty, jako množina lidí podléhající masovým vlivům. Masa podléhá zveřejněným míněním masových médií a pasivně přijímá názor)- autorit. Sílící význam má proto medializace prostřednictvím masových komunikačních prostředků. Pojem masová kultura bývá ztotožňován s vulgární kulturou, jako komplexem velmi široce používaných norem a vzorů chování. Nejobecněji se vztahuje na ..současné sdělování identických nebo obdobných obsahů, vycházejících z malého Poctu zdrojů, velkým masám příjemců, jakož i na jednolité formy hry a zábavy vel-Před mtľ-1Ídí" (Kloskowska> 1966> s. 69). Přitom je zřejmé, že masové sdělování tu ^Á Je<ínolitost a standardizaci předmětu. G. Friedman označil masovou kul- ma °\ SOU*lrn konznmních statků, které jsou k dispozici publiku prostřednictvím sové komunikace v rámci technické civilizace. 32 33 I. SPOLEČNOST* KULTURA Pojmem „masová kultura" bývá označována „velmi rozmanitá směsice příběhů, představ, informací, myšlenek, zábavy a podívané", když se zpravidla odkazuje ke vkusu, sklonům, projevům, zvykům a způsobům masy (nebo prostě jen většiny) lidí. Kategorie masová kultura má spße negativní- pejorativní- nádech, když vyvolává představu předpokládané preference lidí „nevzdělaných", „nekultivovaných" či neschopných nebo neochotných rozlišování. V pokusech definovat masovou kultům se často objevuje snaha postavit ji do nelichotivého protikladu k tradičním formám kultury. V tomto smyslu se zdůrazňuje, že je určena pro masový trh a že postrádá tradiční ukotvení, není elitní, je produkována masově, je populární, komercionalizovaná a homogenizovaná (McQuail, 1999, s. 62). Masovou kulturu způsobily prostředky masové komunikace. Prvními uživateli masové kultury a také prvními, kteří byli odtrženi od kořenů lidové kultury, byli nositelé nové městské dělnické třídy v západní Evropě a v Severní Americe. Právě jim poskytla masová média některé lákavé kulturní proudy všeobecně přitažlivé kultury a současně jiné proudy také přizpůsobila tak, aby zaplnila kulturní vakuum vytvořené překotnou industrializací. Nepřekvapuje, že intelektuální kritikové zpravidla tento proces nazírají jako kulturní ztrátu. Závislost na trhu, nadvláda velkých organizací a využití nových technologií v procesu produkce kultury přispělo ke standardizaci kultury. Přitomje možno položit si otázku, zdali „směřujeme ke globální kultuře"? Zdůrazňuje se přitom, že vznik globalizované mediální kultury vede nejspíše k větší homogenizaci čili ke „kulturní synchronizaci": „Rozhodnutí týkající se kulturního vývoje dané země se přijímají v souladu se zájmy a potřebami nějakého mocného a důležitého národa a mají nenápadné, ale zničující účinky bez ohledu na to, nakolik se závislý národ potřebuje přizpůsobovat" (Hamelink, 1983, s. 22). Postupná ztráta kulturní výlučnosti pak má i nepochybné politické důsledky: Islámská kultura se tvrdě brání globálně postupující hodnotové amerikanizaci. Přestože se masové kultuře vyčítá, že představuje „směs nesourodých složek sebraných odkudkoli a odnikud", že je odříznuta od minulosti, má ve skutečnosti celou řadu zřetelných rysů, jako je konzumerismus, hédonismus a komercionalis-mus. Svoji nabídkou může znamenat otevření nových obzorů, ale zároveň může napadat kulturní prostorjiž existujících lokálních, domorodých, tradičních a menšinových kultur. Kupříkladu významné sportovní události vysílané televizí mohou vedle ryze sportovní podívané plnit mediální společenskou funkci i tím, že poskytují informace, komentují význam událostí, vytvářejí pocit konsenzu a všeobecné přijatelnosti hodnot a funkcí „bezpečnostního ventilu oslabují sociální napětí (Sekot, 2003, s. 137-139). Od osmdesátých let je běžné, že média, zejména televize, „pracují" s kultu-roujako se zbožím do té míry, že v souladu s tržními principy měníjejí podstatu a význam. Kupř. takové činnosd jako vaření či zahrádkářství se stávají subjektem mediální podívané, přičemž necílí primárně ke zvýšené frekvenci práce na zahrádkách či k sofistikovanějším formám přípravy jídel. Televizní podívané typu „Prima vařečka" naplňují spíše zábavní programovou složku televize než zvýšený zájem o domácí vaření: Praktickyjde o proces odklonu od praktické činnosti k virtuální zabaví-Obdobně i sportovně mediálně přitažlivé programy reprezentují demograficky se 3. Masová Jtíittura lektivní transformaci kulturní aktivity, kterou lze kritizovat jako odklon od bez-rostřední divácké účasti na stadionech a sportovištích a jako výraz snížení zájmu o praktické aktivní sportování na nejrňznějších úrovních. Masové kultuře se daří přirozeně v zemích s převládající tržní ekonomikou, v urbanizovaných oblastech hustého osídlení, mezi populací disponující dostatkem peněz, času a přístupu k masovým médiím. Globalizačním působením pak masová kultura směřuje k šíření identického konzumního chování mediálně šířenou reklamou. Masová kultura j e silně provázána s ekonomií Velké korporace jsou ochotny investovat stovky milionů na reklamu či sponzorství televizních pořadů. Správně totiž předpokládají, že tún šíří kulturní poselství, na které lidé „rádi slyšf'. Kupř. vrcholné sportovní události či zábavní show jsou takto globálně divákům prostřednictvím elektronických médií zprostředkovány jako ukázka způsobů, kterými se lze stát slavným, vlivným a mediálně obdivovaným. Marketingoví specialisté velkých globálních (Coca-Cola, General Motors, Nike) či regionálních korporací (Škoda, Mattoni) takto usilují o vytváření takového přístupu k životu, který by radost a požitek spojoval se světem spotřebních hodnot a sociální status se značkovým logem. Miliony teenagerů tak z tohoto pohledu dnes nenosí nápadná trička se jmény svých sportovních či pěveckých idolů jako výraz skutečné individuální profesní či zájmové za-měřeností, nýbrž jako symbol obdivované ikony úspěchu, bohatství, výkonu, obdivu a prestíže. Tržní ekonomie takto posiluje konzumní způsob života jako nedílné součásti soudobé kultury xiirtuálního postmoderního světa symbolů. Specifickým problémem soudobé sociologie je i zkoumání masového chování, které se vztahuje k jevům, které v našich podmínkách dobře známe kupř. ve formě chalupaření, nákupních zvyklostí či trávení volného času. Kutilství na chatách a chalupách se stalo formou rekreace, substitucí nedosažitelného cestování na Západ a úniku z šedi každodenní reality zejména v období totality. Nebývalý rozvoj cykloturistiky odráží jak sílící potřeby „sedavé společnosti" po zdravém pohybu, tak rostoucí objem dříve zúžené nabídky jízdních kol a sportovních potřeb obecně. Samostatnou kapitolu hodnou dalšího výzkumu zasluhují hromadné rodinné pobyty v nákupních a zábavních megacentrech, které se pro mnohé stávají neodolatelné rozsahem zboží a služeb, cenou a formou využívání volného času. Nepochybně na úkor jiných, přirozenějších „přírodnějších" volnočasových aktivit. Masová kultura posouvá chápání pojmu publikum ve smyslu volného seskupení charakterizované určitou pospohtostí zájmů, znalostí, potřeb a hodnot. Publikum masové kultury je charakterizováno prostorovou atomizací. Jde o publikum nepřímé druhotné, vytvářené působením shodných podnětů širokého dosahu, jako je tisk, rozhlas televize či nověji Internet. Nejde tedy o podněty vznikající v důsledku fyzic-etio sblížení, jež bylo znakem publika přímého, shromážděného v určitém čase na „' n°m místě' Přijímajícího nejen hromadné, ale také společně tytéž obsahy a ovlivněného vzájemným stykem. sové kTZniknepvříraénomasového publika je podmíněn technickými prostředky ma-otiskť|U Ull7; JeJlž nezbytnou podmínkou je multiplikace cestou velkého množství _ , opu téhož předmětu či četností přijímačů umožňujících v množině místa současnou recepci zvuku, obrazu nebo znaku vysílaného z jednoho zdroje. Máme 35 /. SľOIJiČNOSTA KULTURA .1. Mínová faillvm tak před sebou širokou škálu prostředků masové komunikace neboli šíření standardizovaných obsahu počínaje dskem přes fotografické a filmové kopie, reprodukce a nahrávky až po rozhlas, televizi a Internet. Obecně vzato jde o sdělovací prostředky zabývající se produkcí, reprodukcí a distribucí symbolů důležitých pro společnost. Masmédia umožnila rychlé rozšíření informaci, napomohla snižovat kulturní rozdíly mezi městem a venkovem, vzdělanou elitou a masou. Přispívají však i k zpovrch-nění a otupení lidských myšlenek a smyslň, když je hlavním šiřitelem konzumní mentality. Mizí původní bezprostřední osobní kontakt tvůrce nebo interpreta s auditoriem jako předpoklad kulturního zážitku. Dochází ke zformalizování a zvěčnění sdělovacích cest. Sílí naopak tržní povaha šíření kulturního obsahu, kultura se stává zbožím, tím, co poutá zájem veřejnosti na trhu uspokojovat přání či potřeby lidí. Masová kultura se zrodila v průmyslových a urbanizovaných společnostech. Prostředky masové komunikace se dostávaly svoji pasivní recepcí jako importní produkt i do vzdálených oblastí a rodových osad rychleji než průmysl a dokonce dříve než železnice a školy. Industrializace doprovázená početním růstem charakteristickým pro proces urbanizace je základní společenskou podmínkou vzniku masové kultury. Jde o období tvořící skutečnou hranici mezi tradiční a moderní společností a které je vyznačeno radikální přeměnou instituce trhu ve smyslu éry „velké transformace". Jde o fenomén, který ve své stejnojmenné knize popsal K. Po-lanyi. Šlo o generační přeměnu období 1815-1845, kdy na pozadí sebe regulujícího tržního systému dochází i k transformaci kultury a představ člověka o sobě samém. Půda a práce nabývají tržní povahu: strach z hladu postupně přejímá podobu konzumních aspirací, hrabivost formu podnikatelského profitu. Ekonomika přestává být vedlejším produktem rodinných, náboženských a kulturních institucí a komplexností tržního systému vytváří mechanismus tvorby cen na základě vztahu nabídky a poptávky. Člověk vytěsněný ze stavovského systému je vřazován clo určité třídy v souladu s tím, co může nabídnout na trhu kapitálu, půdy a pracovní síly (Keller, 1995, s. 15-18). Tím je vytvořen základní společenský rámec fungování masové kultury. Historické předpoklady vzniku masové kultury souvisejí demograficky vzato s nevídanou populační explozí, když kupříkladu od počátku 18. století se počet obyvatel Anglie zvýšil z 5,5 milionů na 9 milionů počátků 19. století, a až na 45 milionů třicátých let 20. století. Rozvoj železniční sítě přináší i postupnou koncentraci obyvatelstva ve městech, které opět v polovině 19. století v tehdy nejvyspělejší Anglii činilo téměř 50 % populace. Dochází k nenávratnému ničení lidové kultury a otevírají se cesty masové a standardizované produkce, kterou nové komunikační prostředky rychle rozvádí na velké vzdálenosti. Mechanizace tiskárenslvíspolu s rozvojem železnic zajišťovala rychlý oběh tištěného slova - knih, novin a časopisů. Monotónní rytmus pracovního tempa, postupná ztráta tvůrčí rukodělné práce a fragmentár-nost výrobních úkolů přináší pasivní podřízenost vůči podnětům přicházejícím zvnějška, vyhýbání se intelektuálnímu úsilí, zalíbení v povrchních spektakulárních efektech, oblibu rychlé akce - to vše se stává psychologicky významnými faktory šíření masové kultury. 36 Okruh působení masové kultury se rozšiřoval přímo úměrně i rozvoji jednotného základního vzdělání, které je zároveň součástí a činitelem této kultury. Již sainouiý fakt rostoucí všeobecné gramotnosti rozšiřoval čtenářskou obec a stával se tak impulsem rozvoje masového přijímání kultury. K tomu přistupuje i rozšiřování nrostoru pro volný čas, který jako další z předpokladů vzniku a rozvoje masové kultury přinášelo postupné zkracování pracovní doby zejména průmyslového děl-nictva. Původně totiž systém práce drtivé většiny obyvatelstva v tradiční společnosti splýval s ostatními sférami života. Práce však byla mnohdy považována za zahanbující činnost, zatímco nečinnost byla vykládána jako výraz zámožnosti. Sociologicky vzato disponibilní volný čas tvoří doba, ve které má jedinec po splnění všech pracovních, rodinných a společenských povinností nejvíce možností být sám sebou. Konzumace kulturních statků je tak silně provázána i na nezbytně nutný objem volného času, který se v souvislosti s postupným zkracováním pracovní doby rozšiřoval zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Snižování počtu titulů za současného zvyšování počtu výtisku přispívalo i k dalšímu z předpokladů vzniku a šíření masové kultury - snižování nákladů na šíření tištěného slova a tím následně i zvyšováníjeho cenové dostupnosti. Ta byla zejména v průběhu dvacátého století umocňována i zvyšující se životní úrovní stále širších mas obyvatelstva v globálním měřítku. Pro významné mezníky v historii masové kultury používáme označení práh zmasovění. Tím prvním byl tisk: tištěné slovo se jako první dostává nejdříve mezi elitu a po určité době - v souvislosti se zmiňovaným růstem gramotnosti, volného času a cenové dostupnosti knih a časopisů - i mezi masu. Druhým prahem zmasovění byl film a rozhlas. Film měl nejdříve sloužit spíše vědeckým účelům, později však využívá své univerzality a masově šíří i jiná - zejména zábavní - témata. Rozhlas se stal vůbec prvním médiem atomizovaného publika: umožňoval přijímat informace a kulturní obsahy přímo doma, bez nutnosti být součástí širšího auditoria. Pod stejný práh zmasovění patří i triumfální šíření televize, která masově přenáší i reklamní sdělení širokého dosahu. Za třetí práh zmasovění se považuje totální ovládnutí lidstva z jednoho místa. Z pohledu kultury jde o její globální přístupnost kupříkladu cestou satelitní technologie či Internetu. Televizní divák tak měl počátkem devadesátých let v týdnech bojových akcí v Perském zálivu možnost poprvé, díky globálně působící americké televizní zpravodajské stanici CNN, sledovat „válku v přímém přenosu". Základní charakteristiky masové kultury lze tedy shrnout do šesti hlavních funkcí: 1 ■ Je určena velkému množství lidí. 2. Používá prostředky masové komunikace. 3- Diferencuje role přgeraců, tvůrců a manažerů. Je standardizována. 5- Na trhuje prezentována jako specifický druh zboží nebo služby. 6- Má funkci zábavy. 37 /. SPOIJiČNOSTA KULTURA Na cestě hledání silných zážitků lidé zpravidla od produktů masové kultury I očekávají spíše zajímavý děj než životní pravdy. Rodinné seriály jistě nemůžeme nahlížet - zejména při srovnám se samoůčelem násilí, krutosti a krve akčních filmů -jako demoralizující. Jsou zpravidla „pouze" stupidní, triviální, naprosto zjednodušující, psychologicky ploché a sociologicky nehodnověrné. Mají velmi často - ze_ jména na obrazovkách komerčních televizí - nízkou uměleckou úroveň. Snaží se životu prostých lidí a jejich všedním záležitostem dodat veřejný ráz „autentického života" a tím mnohdy přispívají k pokřivenému vytváření hodnotové stupnice a neadekvátnímu chápání a předávání životních modelových situací. Masová kultura je do značné míry tvořena díly, jež nejsou výsledkem autentické tvůrčí činnosti, nýbrž řemeslnou produkcí (někdy i týmovou), která realizuje předem dané formule. Používá recepty, obsahují nejen návod řízení obsahové stránky, ale i stanovení její formy. Ta se zpravidla přizpůsobuje nižší úrovni vzdělání a nižší duševní vyspělosti příjemců s cílem být srozumitelný nejširšímu okruhu publika. Forma slovních sdělení se proto vyznačuje skladebnou i jazykovou prostotou, rezignací na abstraktní pojmy, odborné termíny a málo používané výrazy. Vytrácí se tak autorská osobitost a bohatost jazyka, prudce naopak narůstá důraz na vizuální vjem a dynamičnost akce. S vymezením masové kultury je spojena i charakteristika umění. Jsme sl vědomi problematičnosti pevných univerzálních kritérií uměleckosti díla. V souladu se soudobými teoriemi estetiků lze považovat zajeden z neklamných znaků velkého uměleckého díla jeho funkci a schopnost vzbuzovat vysoce obecné asociace, nutit člověka přemýšlet a samostatně reagovat na výtvarné hodnoty díla či jejich myšlenkové poselství. Jistě můžeme za kritérium uměleckosti díla přijmout schopnost a sílu působit katarzně, poskytovat vysoký umělecký zážitek a obecněji řečeno silně duchovně vzrušoval a povznášet. Tedy přispívat k duchovnímu rozvoji osobnosti jedince a rozšiřovat jeho životní horizonty a obohacovat pozitivně osobní systém hodnot. Složitost, nejednoznačnost, relativnost a proměnlivost těchto kritérií však zejména v soudobé komplikované společnosti směřuje k rozdělení kultury na vyšši a nižší, když za produkty vyšší kultury považujeme ty, které jsou programově pěstovány, podněcovány a kontrolovány speciálně zřizovanými institucemi. K nim v našich podmínkách patří akademie, divadla, konzervatoře, filharmonie, vědecké společnosti, muzea, odborné a vědecké časopisy a publikace. Tyto instituce svoji produkcí předznamenávají kritéria a úroveň vyšší kultury. Tím však přispívají i k vymezování a lepšímu pochopení různých aspektů masové kultury. 40 ii. masová komunikace: informace a média 1. Termín masová komunikace Pro označení současné etapy vývoje společnosti, která je doslova zahlcena informacemi, se vžily dvě význačné charakteristiky: informačním komunikující. Právě schopnost komunikovat - tedy analyzovat a syntetizovat - určuje a zásadním způsobem modifikuje vývoj člověka jako jedinečného živočišného druhu. Sociální komunikace -jako proces vjehož rámci se sdělují ä tymmujíinformace-je předpokladem vytváření společenských skupin a existence mezilidských vztahů. Komunikace je nezbytnou bází spolupráce, soutěžení i konkurence. Navíc způsob komunikace odráží i převládající formy interpersonálních a skupinových vztahů a dominantní svět hodnot. Pritomje zřejmé, že nejvýznamnějším informačním a komunikačním prostředkem současnosti jsou bezpochyby sdělovací a komunikační systémy, tzv. masová média. Pojem médium (lat. medius — prostředí), značí to, co stojí uprostřed mezi jevy, a může je tedy i spojovat. Masová médiabéině chápeme jako sdělovací systémy a prostředky, umožňující zprávy v nich zakódované předávat konzumentům. Konzumenty jsou pak velké, anonymní a heterogenní soubory adresátů (Spousta, 2003, s. 52). Nověji používaný pojem telemalická média označuje komplexní elektronická média vyznačující se kombinací několika médií řízených počítačem, spojením obrazu a zvuku, interaktívnou a vysokou kapacitou (McQuail, 1999, s. 41). Pojem informace je odvozen z latinského „informare", tedy uvádět ve tvar, vytvářet představu, pojem. Jde o kategorii, s níž se každý člověk setkává opakovaně a mnohdy vícekrát za den, informace je spjata nejen s každodenním životem člověka a společnosti, ale i se sférou živé a neživé přírody. Koncem čtyřicátých let dvacátého století vědecká fronta shrnula, že informace není ani hmotou, ani energií. Řadí se tak k univerzálním pojmům a přitom však tvoří samostatnou univerzální pojmovou kategorii (Cejpek, 1998). Termín „masovákomunikace"se pojmově ustálil koncem třicátých let 20. století a dodnes vyvolává řadu významových nejasností a zpochybnitelných jazykových Významů. Již samotný pojem „masový" je nabitý rozpornými hodnotami a ani termín „komunikace" dodnes nemá všeobecně přijímané vysvětlení. Asi se však lze s odnout, že komunikacílze rozumět sociální interakci prostřednictvím sdělení. Pojem masový pak odkazuje k velkému počtu, rozsahu či množství (lidí či materiálních ne-° duchovních produktů), zatímco komunikace představuje předávání a přebírání významů, vysílání a přijímání sdělení, M.Janowitzy této souvislosti výstižně shrnuje, masová komunikace zahrnuje instituce a postupy, jimiž specializované skupiny využívají technické prostředky (tisk, rozhlas, filmy apod.) pro šíření symbolického 41 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INľORMA C.R A MÚDIA 1. Tmiifii masová kommiikare obsahu směrem k rozsáhlému, nesourodému a široce rozptýlenému publiku (Ja_ nowitz, 1968). „Masová média"jsou pak organizované postupy a technologie, které masovou komunikaci umožňují. Z čistě konceptuálního pohledu si dále připomeneme, že masová komunikaci je zvláštním druhem přenosu informací a symbolických obsahů (Velký sociologický slovník, 1996, s. 508). Masová komunikace zahrnuje komunikátora (původce sdělení) , sdělení (s jeho obsahovou a formální stránkou), komunikační kanál (tedy typ masového média) a komunikanta (příjemce sdělení). Masová komunikace,jak dobře známe z každodenního života, působí prakticky neustále a tvoří v zásadě nový typ zprostředkování a kvalitativně novou dimenzi výměny informací. Pohyb informací je však zpvayidl'AJednosnterný. Původce sdělení zastává trvale roli mluvčího k časově a prostorově vzdálené množině příjemců. Ti vzhledem k lomu, že zpětně nereagují vlastním míněním, jsou masou. Nejběžnější kritérium rozlišování typů mezilidské komunikace se odvíjí od toho, vjaké rovině organizace (uspořádání) společnosti se odehrává. V tomto smyslu rozlišujeme následující typologii mezilidské komunikace: • Intrapersonální: komunikace se sebou samým, kupř. při zvažování alternativ nižných řešení či zpracování nového poznatku jedincem. • Interpersonální: komunikace mezi dvěma až třemi lidmi. • Skupinová: komunikace uvnitř ustavené skupiny, např. rodiny či party. • Meziskupinová: komunikace mezi ustanovenými skupinami, např. mezi školními třídami, sportovními týmy či zájmovými skupinami. • Institucionální/organizační: Komunikační procesy v rámci politického systému, uvnitř podnikatelského subjektu apod. • Celospolečenská: Komunikační procesy, jež jsou potencionálně dostupné všem příslušníkům určité společnosti - zejména jde o praktické projevy fungování masových médií: máme tak před sebou mediální komunikaci (Jirák, Kópplová, 2003, s. 16). Není snadné porozumět v plné šíři a hloubce současné společnosti, aniž bychom věnovali náležitou pozornost právě světu masových médií. Lidská kultura je dnes totiž stále silněji prostoupena masovými komunikačními prostředky. Noviny, časopisy, knihy, rozhlas, televize, videohry a nejnověji i Internet ovlivňují přímo či zprostředkovaně náš svět. Neboť vše, co čteme, slyšíme a vidíme, tvoří důležitou součást naší každodenní zkušenosti. Masová média, jako technické prostředky masové komunikace, spoluvytvářejí naše názory na svět kolem nás, stejně takjako představy o jeho dalším směřování. Masová média jsou tak vlivným socializačním činitelem. Rámec našich diskuzí zahrnuje i připomenutí relevantního pojmu kultura-Kjejím charakteristickým znakům - jakožto souboru výtvorů lidské činnosti - náleží kolektivní sdílení (čistě individuální kultura neexistuje), symbolická záměrná cl nezáměrná forma vyjádření, určitý styl, uspořádanost či pravidelnost, hodnotící něr a dynamická kontinuita. Snad nejobecnější a současně nejzákladněji! vlasť r° í kulturyje právě komunikace: bez ní se žádná kultura nemůže rozvíjet, přežívat, n° ' íat a všeobecně uspět. Komunikační média jsou v mzné míře nepřehlédnutel-r° nrostředkem rozvoje kultury, umění, vzdělávání a estetického cítění. Masová konzumní společnost však posouvá její funkce především jako mocné formy ná-/„n-Minterpersonálního styku. Vedle programové různosti prosazuje princip monotónní podobnosti niku v nice s nivelizací nahrazující kvalitu. Její manipulativní charakter se pak projevuje zejména v reklamě (placená, nepřímá forma propagace zboží služeb či myšlenek zprostředkovaná zpravidla reklamními odborníky) prostupující tržně zaměřenou masovou konzumní společnost. Přitom je stále zřejmější, že pravé elektronická média spoluutvářejí duchovní svět a hodnotovou stntktuni každého z nás. Přesvědčují nás o své nepostradatelnosti a jedinečnosti a v konečném důsledku se mohou stát neplnohodnotnou náhražkou reálného činorodého a hodnotově vyzrálého a poučeného skutečného života. Masová komunikace vytváří obecné hodnocení, upevňuje nebo rozvolňuje normy, podílí se na již diskutovaném procesu socializace a plní i funkci propagandy a reklamy (Sekot, Charvát, 2002, s. 35-46). Roste zejména její funkce zábavní a rekreativní. Zájem o vliv médií a masové komunikace na společnost i chování jednotlivců naríistá úměrně s dramatickým rozvojem dělby práce a náríistem informací zprostředkovaných masovými médii. Pozornost je stále více soustředěna na instituce, které se v procesu masového komunikování ustavily, tedy na média. Proto stále častěji můžeme zaznamenávat frekvenci pojmu mediálníkomunikace. Jejímu vlivu jsme vystaveni snad na „každém kroku": Počínaje politickým zpravodajstvím a konče třeba reklamou, od novin přes rozhlas, mocnou televizi až po masově šířené (nikoli však nezbytně nutně masově vyžadované) SMS zprávy a e-mailové informace. Odborníci pak oceňují rychlost šíření a masový přístup k informacím, zároveň však oprávněně kritizují princip šíření masové nejnižsí úrovně vkusu, myšlenkové plytkosti, povrchnosti zábavy a názorové manipulace jako výrazu komeräonalizace života a pasivního přijímání kulturních obsahů. V tomto kontextu se vymezují základní rysy ■masové společnosti jako „velká masa oddělených, izolovaných individuí, vzájemně závislých ve všech dnizích specializovaných postupů, zároveň postrádajících jakoukoli centrální hodnotu a cíl" (Broom, Selznik, 1949, s. 24). Z hlediska postmodernismu - převládajícího étosu naší doby - jde z pozic současného charakteni masové komunikace o symptomatický trend ústupu od politické ideologie a jistou ztrátu víry ve zbožnění rozumu a vědy: „Postmoderní člověk má pocit, že je třeba oslavovat ži-w«nistyly odlišných a menšinových skupin a kritizovat životní styl většiny" (Eagelton, . s-^). Podle této vize žijeme v čase uvolnění, hédonismu, individualismu a živo- v pntomnosti: „Neexistuje žádná masově nosná vize budoucnosti, slábne vliv a hl-106' naoPak hledání novosti, okamžitého potěšení, nevázanosti, euforie lavosti. Politický vývoj již nemá žádné pevné cíle, snad jedině vytvářet stále více (nealk ^ ^ ^ Udí (McQuai1' 2002's"82) ■ Reklamy tľP" ..Nevaž se, odvaž se" jistou .°1;o!icI<'ý naP°J) či „Vázat se - to není nic pro mne" (mobilní operátor) tuto ■ lodn°tovou nezakotvenost soudobého člověka přímo symbolicky iluslnijí! //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INľORMACE A MÉDIA L Termín masová komunikace Člověk je svou povahou tvor společenský. Sociálně komunikační procesy,] jsou podmínkou a předpokladem jakéhokoli lidského společenství. V dnešním „komunikačním věku" pak přenos nejrůznějších informačních obsahů v rámci různých komunikačních médií nesmírně významově stoupá. Historickým ohlédnutím můžeme rozlišit tři etapy společenské komunikace: období symbolické komunikace (neverbální komunikace), období řečové komunikace, období dokumentové komunikace (rukopisné a tištěné texty) a období elektronické komunikace. Přitom je zřejmé, že tato období se postupně kumulují. Nově vznikající druhy technických komunikačních prostředků nevydačují zcela dosavadní prostředky, ty se naopak vzájemně doplňují, Přitom jsme si vědomi, že řečová a mimořečová přímá komunikace zůstane jako nejpřirozenějším základem mezilidských vztahů a sociální komunikace. Stejně přijímáme fakt, že dynamický vývoj elektronické komunikace přináší stále nové uplatnění komunikačních prostředků typických pro období dokumentové komunikace. Vývoj nezadržitelně spěje k individualizovaným formám komunikačních prostředků. Téma lidské komunikace patří k nejdiskutovanějším námětům současných úvah o společnosti, skupinových vazbách, mezilidských vztazích, jedinci. Touha proniknout do jednotlivých rovin komunikace je prokazatelná již od Aristotelových časů a pokrývá silné intelektuální úsilí stupňované v naší době snahou o zprostředkování poznatků o masové komunikaci co nejširší veřejnosti. Jakjinak: Nárůst významu a moct institucí, které ji zajišťují, tedy médií, podněcuje přirozenou snahu o rozšíření poznatků, které nás kupříkladu orientují ve světě každodennosti na půdě marketingové komunikace a z ní vyplývajících reklamních kampaní. Pojem masové komunikace úzce souvisí s kategorií masová kultura a odráží proces, v němž mediální instituce produkují a přenášejí sdělení rozsáhlým skupinám (publiku). Zájem o vliv médií a masové komunikace na společnost i chování jednodivcň narůstá úměrně s dramatickým rozvojem dělby práce a nárůstem informací zprostředkovaných masovými médii, jako je tradičně tištěné slovo a rozhlas a nověji televize či dokonce Internet. Pozornost se stále více soustřeďuje na instituce, které se v období masového komunikování ustavily, tedy na média. Proto se stále častěji užívá pojem mediální komunikace. Jejímu vlivu jsme vystaveni snad na „každém kroku": počínaje politickým zpravodajstvím a konče reklamou, od novin přes rozhlas, mocnou televizi až po masově šířené SMS zprávy a e-mailové informace. Význam masových médií, tedy technických nástrojů zprostředkujících zábavu, informace a propagace, spočívá v neoddiskutovatelné schopnosti ovlivňovat, ovlái a prosazovat inovace životně důležité pro fungování většiny společenských ínsi tucí: být tedy zdrojem moci. Jsou dále prostředím, kde se na národní i mezinárodní úrovni odehrávají důležité veřejné události, fungují jako významný m výkladů sociálníreality a představ o ní. Masová média jsou mnohdy primárním klíčí ke slávě, ke vstupu do obdivovaného světa společenských celebrit a umožňují účinné vystupování na veřejnosd. Konečně svým vlivem modelují to, co je považo""' za veřejně akceptovatelnou podobu normality. Výzkum masové komunikace se zpravidla vztahuje k následujícím otázkám: y Kdo s kým komunikuje? (Zdroje a příjemci) > Proč komunikujeme? (Funkce a účely) > jak komunikace probíhá? (Kanály, jazyky, kddy) > O čem je? (Obsah, odkazy, druhy informací) > Jaké jsou důsledky komunikace? (Záměrné i nezáměrné) Kritika masových médií je ovlivňována myšlenkovými důrazy morální, politické komerční a kulturní logiky. Přestože dnešní postmoderní duch není nijak nakloněn pojímání komunikace jako přenosu ověřitelných exaktních informací, sama masová média nejsou uspořádána vjasně postmoderním duchu. Otázky vztahu mezi pohlavími, problematika kulturní identity, sociální nerovnosti, rasismus, ekologické problémy či fungování sportu patří k důležitým tématům masových médií prostě proto, že se týkají nepřehlédnutelných otázek národní a globální společností. Proto budeme jistě souhlasit s názorem, že vzájemné vztahy sociálních institucí v kontextu aktuálních společenských problémů na jedné straně a masových médií na druhé straně je třeba utvářel tak, aby nebyly zamlžovány důležité a podstatné vazby na reálný život. Významnou součástí zkoumání postavení a vlivu masových médií je otázka jejich socializačních dopadů. Víra, že média hrají roli v rané socializaci dětí a v dlouhodobé socializaci dospalých důležitou roli, je značně rozšířena, i když ve skutečnosti je poměrně obtížné prokázat podstatu takového působení. Dosud neexistují přesvědčivé studie o jasných účincích socializace skrze média. Potencionální socializační účinky média jsou však součástí politiky kontroly médií a vstupují i do norem očekávání rodičů ve vztahu k používání médií jejich dětmi. Přitom podle jedné teze mohou média posilovat a podporovat ostatní prostředky socializace, podle opačného názorového proudu jsou považována za potencionální hrozbu pro hodnoty vštěpované rodinou, vychovateli a dalšími zprostředkovateli společenské kontroly. Hledisko dalšího vývoje mediálních systémů se opírá zejména o ohromující soudobý vliv počítačů. V desetiletích následujících po zavedení televize jsme byli svěd-y lozvoje velkého množství komunikačních technologií, jež podnítily fantazii tec , kteří se pokusili je užít k vytvoření mediálních systémů. Pouze některé z vizí nových mediálních systémů se však staly součástí soudobých informačních techno-°gu. kupř. právě osobní počítače náleží k běžné výbavě současníků naší kulturní i), ozemní a satelity šířená kabelová televize může i v budoucnosti sloužit no-ve^v UCdum v soflstíkovaných mediálních systémech. Dnes vše jasně naznačuje, že nvmJ* rozšíření mikropočítačů bude pokračovat a že se počítače stanou úhel-vál996lene"1 budoucích svsténiů masové komunikace (Defleur, Ballová-Rokeacho-mäsové ljS ^tom se ale správně připomíná, že k získání nových systémů zbyt ' °miIQi^ace Je nutno vytvořit předpoklad jeho běžné dostupností. O nemíře počítačové „gramotnosti" nemluvě. //. MASOVÁ KOMUNIKACE; INFORMACE A MlíDIA Současná podstata masové komunikace spočívá v tom, žc profesionálové provozují média, aby dosáhli zisku, a šíří souběžně na více než kontinuální bázi obsahy velkému a různorodému publiku. Přitom lze předpokládat, že se technologie které nejlépe slouží adaptačním potřebám společnosti, rozvinou do nových mediálních systémů. Zde si připomeneme, že naše společnost se stává stále komplexnější, že je stále obtížnější udržet ji pohromadě tradičními způsoby mezilidské a masové komunikace. Vyvíjejí se proto systémy, které by zaplnily tento nedostatek a zajistily společnosti další rozvoj. V tomto ohledu jsou očekávání upřena zejména k řešení problémů vyvolaných zásadním přechodem k informační a na službách založené ekonomice a k nezbytným zásahům při řešení nevyvážených vztahů existujících ven světovém ekonomickém pořádku. Přitom však nesmíme zapomínat na imperativ pozorování vlivu nových mediálních systémů na hodnotový svět, city a chování lidí. Tedy těch, kteří jsou vystaveni mnohdy protisměrnému působení masové komunikace. 2. Mediální instituce Mediální instituce se postupně rozvinuly kolem svých klíčových činností, tj. zve-- ■v ování a šíření informací a kultury. Mediální instituce se dělí podle typu užívané technologie na tisk, film, televizi atd. a ještě v souladu s dalšími kritérii na globální, celostátní a lokální. Vcelkti lze shrnout, že masově mediální instituce se vyznačují následujícími charakteristickými znaky: . produkcí a distribucí symbolických obsahů • různě regulovanou působností ve veřejné sféře • dobrovolností zapojení jak podavatele tak příjemce • profesionalitou a byrokratizací organizační struktury • vysokou mírou svobody a absencí formální moci (McQuail, 2002). Tištěná média Přibližný sled událostí ve vývoji masových médií zahrnuje aspekty technologické, společenské, funkční a lidské. Přitom je zřejmé, že na počátku dějin moderních médií stojí tištěné slovo. Kniha jako médium se tak vyznačuje technologií ručního písma, svázanými stránkami, velkým počtem kopií, zbožním charakterem, rozmanitostí obsahu, individuálním užitím a svobodou (mnohdy však spíše relativní) publikování. Hlavním předchůdcem novin byly spíše letáky a bulletiny než knihy - šířily se pomocí dobově se rozvíjejících poštovních služeb a soustředily se především na přenášení zpráv o událostech důležitých pro mezinárodní obchod a směnu. Byly výrazem nové společensky podmíněné literární, sociální a kulturní formy: individualismu, orientace na realitu, utilitárnosti, světskosti a třídní zaměřenosti na městské řemeslníky a obchodníky. Noviny jako médium charakterizuje: • pravidelné a časné vycházení • zbožní charakter • informační obsah působení ve veřejné sféře • městské, světské publikum relativní svoboda. jence saméh° počátku byly noviny skutečným či alespoň potencionálním spo-Vo C1 ~ *t0 častěji - protivníkem vládnoucí moci: bývá zdůrazňován boj za prá-dernokr PUDnkovat, odehrávající se často v rámci širšího hnutí za svobodu, acit a občanská práva. Česká zkušenost historicky vzato připomíná i respekt 46 47 //. MASOVÁ KOMUNIKÁCIÍ: INFORMACE A MÉDIA 2. Mediální ínsUhue před ilegálním tiskem vydávaným v době okupace cizích mocností či nadvládou domácí diktatury. Běžným rysem ve vývoji lišku v mnoha zemích je rozšíření novin mirnQ okruh elity či podnikatelských kruhů směrem k „masám". Při posuzování významu vstupu novin na trh je užitečné rozlišovat mezi sílícím uplatněním komerčních listů (jako nositelů reklamy, inzerce a zábavy) a čtením novin především z politických důvodů. Přitom nejsme překvapeni (neboť opět historicky hořce poučeni), že noviny bývaly zejména v minulosti často využívány jako nástroj prosazování stranických zájmů a politické propagandy. Stejně ale i v souladu s nejnovější historickou zkušeností víme, že stranické listy prohrály souboj s komerčně orientovaným tiskem, a to jak ideově tak tržně. Tržně orientované listy totiž opakovaně prokazují, že jsou zpravidla objektivnější, méně náchylné k manipulaci a zejména zábavnější a formálně stravitelnější pro masy čtenářů. Tzv. seriózní tisk (prestige press) v dlouhém historickém procesu sílící liberalizace a neexistence cenzury vykrystalizoval dnes do podoby média jako významné instituce politického a společenského života s vysoce vyvinutým smyslem pro společenskou a etickou odpovědnost. Na novinářskou profesi je kladen důraz ve smyslu objektivního zpravování o událostech. Novinářbfvá v současné době v otevřených společnostech zpravidla definován jako jedinec, kterýje vybaven profesionálními dovednostmi k tomu, aby dokázal: > z neustávajícího toku informací vybírat zprávy, > rozlišit důležité zprávy a informace, > vřadit podané informace do širšího společenského kontextu relevantního pro potencionálního čtenáře, > jasně a srozumitelně vyložit prezentovanou informaci, > nepodléhat vnějším účelovým zájmovým, politickým či mocenským tlakům. Masový tiskje dnes zpravidla nazýván „komerčním": je provozován monopolistickými koncerny kvůli zisku aje přespříliš závislý na příjmech z reklamy výrobků. Komerční orientace vyvíjí obrovský tlak na obsah novin, a to směrem k politickému populismu a současně k důrazům na pozitivní stránky tržní společnosti a svobodného podnikání. Reakcí na tuto jistou obecnou „nezáživnost" je rostoucí popularita novin plných odlehčených a zábavnějších informací, zpráv o konkrétních osudech obyčejných lidí (human interest story), bulvárnějších ve vztahu ke zločinu, násilí, skandálům a zábavě a majících velice početnou čtenářskou obec, v níž převládají skupiny lidí s nižším příjmem a nižším vzděláním. Film Film se objevil na konci devatenáctého století jako technická novinka, ale I to, co nabízel, nevyvolávalo zvláštní nadšení a očekávání ani z hlediska obsahu, aiu ve smyslu možného poslání či specifických funkcí. Umožnil však převést stars tradici poskytování zábavy do nových podob prezentace a distribuce. Nabídl stál^ 48 ostoitcínni publiku příběhy, podívanou, poučení, hudbu, dramata, komiku, akčnost ■ technické triky. Film využil rozšiřující se kapacity volného času mas lidí a pokryl přijatelnou formu rodinného trávení chvil odpočinku. Na rozdíl od divadla poskytl i dělníkům řemeslníkům a vůbec zejména městskému obyvatelstvu formu zábavy, která 1 4a dříve vyhrazena pouze „vyvoleným" vyšším třídám. Film tak - zpočátku možná spíše překvapivě - uspokojil latentní poptávku skutečně masových rozmění. Film se tak stal nejen novou podobou „zábavního průmyslu", tedy jak se dnes již běžně říká show businessu, nýbrž i dobově mocným nástrojem propagandy. Zejména starší český divák má jistě v živé paměti ideologicky silně orientované „agitky", politicky tendenční filmy, o „třídně" zakotvených týdenících zejména padesátých, sedmdesátých a osmdesátých let nemluvě. Do dějin filmové propagandy nepochybně vstoupilo i dílo německé dokumentaristky Leni Riefenstahlové, která ve třicátých letech vytvořila umělecky jedinečné a ideově silně kontroverzní filmy o nacistickém sjezdu a berlínské Olympiádě 1936. Filmový dokument se od hlavního proudu filmu odlišuje důrazem na menšinové vidění světa či akcentem na realismus či dokonce naturalismus. Ve filmu přirozeně převládají zábavní funkce, didakticko-propagandistické tendence odrážejí snahy o záměrné řízení společnosti nebo společenskou kontrolu. A konečně: dvěma rozhodujícími okamžiky v dějinách filmu jsou příchod televize a „amerikanizace" filmového průmyslu a filmové kultury v letech po první světové válce. Až relativní ústup teprve se rodícího, ale přesto nadějně vzkvétajícího filmového průmyslu, přispěl pravděpodobně k homogenizaci filmové kultury a sjednocení představ o definici filmu jako média. Vpád televize pak znamenal větší specializace filmového publika. Významným průvodním jevem je závislost filmu na dalších médiích, zvláště na televizi, v přístupu k publiku. Tím film sice ztrácí část bezprostředního publika, ale zajišťuje si ústřední postavení jako výkladní skříň dalších médií a jako kulturní zdroj, z něhož vycházejí knihy nebo jsou jimi motivovány (kupř. Harry Potter), kreslené seriály (kupř. Lví král), písničky (tzv. sound track), herecké hvězdy a seriály. Film se tak výrazněji než kdykoli předtím stává tvůrcem masové kultury, prostřednictvím televize se dostává k masám atomizovaného publika: ztráta návštěvníků kin je více než kompenzována novým publikem televizním. Film svými charakteristickými znaky masového média vykazuje typické znaky: audiovizuální technologie veřejného předvádění masové přitažlivosti dějové fabulace a fikce mezinárodního charakteru veřejné regulace ideologie^ povahy. 49 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA 2. Mediální instihtrr Vysílání (broadcasting): rozhlas a televize Rozhlas a televize jako masová média mají za sebou přibližné pětasedmdesáti-letou, respektive pětapadesátiletou historii. Obě média dovedla k vysoké technolo. gické úrovni možnosti telefonu, telegrafu, pohyblivé i nepohyblivé fotografie a nahrávání zvuku. Zřejmě důležitou žánrovou inovací společnou jak pro rozhlas tak pro televizi je atomizace masy publika ve smyslu přímého sledování, přenášení a zaznamenávání událostí v dimenzích reálného místaačasu. Tedy ve chvíli a místě, kdy se dějí, K tomu přistupuje i společný znak vysokého stupně regulace a systematicky usměrňovaného principu udělování licencí. Rozhlas i televizi spojuje i společný rys typické distribuce od centra k periferii a spojování celostátní televize s politickým životem a mocenskými centry ve společnosti. Díky svým masově stimulujícím potencioná-lňm si vysílající média rozhlasu a televize vydobyla následující charakteristické znaky: • rozsáhlý výstup a dosah • audiovizuální působnost • složitá technologie • veřejný charakter a rozsáhlá regulace • národní a mezinárodní charakter • velmi rozmanité podoby obsahu. Televize je dnes takovou samozřejmostí, že si každý divák myslí, že jí rozumí... Může mít pocit, že obrazovka je naše dobrá či dokonce důvěrná známá, která nás baví, radí nám a pomáhá. Televize v jistém smyslu připomíná ženu, která se chce za každou cenu líbit a trvale vázat naši neutuchající pozornost. Zajímají vždyjediný cQ: zaujmout diváka. Televize, jako nejrozšířenější a nejmocnější masové médium, je stejně bezvýhradně velebena, jako krajně zatracována. Kritika masové kultury se soustřeďuje zejména na princip společného jmenovatele formy a obsahu a odsuzuje zejména nízkou hladinu vkusu a plytkost myšlenkového náboje. V tomto smyslu tvrdí, že televize zkresleně zprostředkovává zkušenost, vyvlastňuje vědomosti, upřednostňuje reklamní působení, tendenčně informuje a zatemňuje samostatné myšleni (Mander, 2000). Na stejném místě se uvádějí velice subjektivní popisy při sledováni televize: „cítím se jako ve snu", „televize mi vysává energii - mám pocit, že nu vymývá mozek", „připadám sijako živá mrtvola, když tak dřepím před bednou-citita se jako zfetovaný", „televize je prostě návyková droga", „když se naše děti^ dívají na televizi, vypadají jako zombie, oživlé mrtvoly", „televize činí z lidí tupany, dělá z rnoř ku kaši", „cítím, že mě televize hypnotizuje", ,jak mám děti zbavit jejího vlivu a vrati je zpět do života?". 50 Někteří označují televizi za „mediativní", jiní ji popisují jako „uklidňující", -o další je cestou „zapomnění světa" a pro jiné je zdrojem skvělých informací, P nxení a zábavy. Upozorňuje se i na politické nebezpečí, související s běžným užíváním televize. To vyplývá z faktu, že obraz má jednu zvláštnost - může vyvolávat něco, cenin literární kritikové říkají dojem skutečnosti - může ukázat a přesvědčit o tom, co ukazuje (Bourdieu, 2002). Přitom jistě nepostrádáme dostatek argumentů pro tvrzení že lidé nikdy nebyli spokojeni s realitou a všemožně proto hledali možnosti úniku. To jim umožňovalo přenášet se do prostředí zbaveného běžných každodenních starostí a trápení, překonávat nejistotu, úzkost a malost. Právě televize proto naplije _ alespoň do jisté míry - touhu po úniku. Televize se neobjevila jako produkt bytostných lidských potřeb, nýbrž proto, že jako nový technický vynález masově rozšířila uspokojování nově konstruované potřeby společnosti, její frustrace a hlubší obecnější tendence. Přitom zejména komerční televize se chová jako mazaná obchodnice či trhovkyně, která se neštíti žádného úskoku, aby co nejvíce prodala a hodně vydělala. Je navíc velmi vrtošivá: v rychlém sledu vystřídá mnoho různých partnerů, nálad a kostýmů (Smetana, 2000). K prvním kritikům televize patřila i odborná lékařská veřejnost. Upozorňovala již v sedmdesátých letech na deformující účinky, jež má sledování násilností v televizi na normální vývoj dítěte a na stupňování agresivity a intolerance. Ve světle nejnovějších vědeckých poznatků tak kupříkladu Americká pediatrická akademie doporučuje rodičům, aby nenechávali své děti sledovat televizi déle než 1 - 2 hodiny denně. Připomíná se přitom, že již děti ve věku 14 měsíců prokazatelně pozorují a kopírují chování, které spatří v televizi. Při sledování mladých amerických trestanců mužského pohlaví uvězněných pro spáchání násilného trestného činu (např. zabití, znásilnění a loupežného přepadení), doznalo 22 - 34 % z nich vědomé a obyčejně úspěšné napodobení zločinných postupů spatřených předtím v televizi (Canterwall, 1992). Televize totiž svádí k nebezpečně mylnému dojmu, že násilí je v běžném životě každodenním jevem a že jeho pácháníje čímsi obecně akceptovaným, účinným a navíc něčím neodolatelně vzrušujícím, okouzlujícím a působivým. Pritom je známo, Že k opravdovému násilí člověk sahá zpravidla až ve vrcholně stresových okamžicích. A to jsou právě přesně ty okamžiky, v nichž se dospívající i dospělí mohou nejpravděpodobněji vrátit ke svému nejranějšímu, nejvnitřnějšímu chápání nasíhajeho role ve společnosti. Významným socializačním zdrojem tohoto hodnotové silně stimulujícího pokřiveného pohledu na svět je právě televize. je v*k K^itick>™ obdobím, v němž může televize způsobit největší devastující účinky, htH* predcházeJící adolescenci, tedy pubertě a dospívání. Pozdější socializační ■oanotová působnost televize je mnohem slabší. tou NíC™eně d"sledky vystavení vlivu televize, projevující se zvýšenou agresivi-lostl 'pajl C nick? cha™kter a přesahují do pozdní adolescence i do zralé dospě-spáchaľ !a,Vedení teIevlze v USA se zde během dvaceti let zvýšil ročně počet zabití dobnv ľyCa chy ° téměř sto procent (na 5,8 osob na 100 000 obyvatel). Ob- uobný trenrl------------ ---- období tel ZIlamenala ' Kanada- V Jihoafirícké republice, kde byla se stejném to smyslu*]CV1Ze Zakázána> naopak počet trestných činů zabití mírně poklesl. V tora-ze zobecnit, že zavedení televizního vysílání charakteristické ve většině zemí 51 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: 1NFORMA CE A MÉDIA 2. Mediální ivstihire pro padesátá léta, bylo doprovázeno i prudkým zvýšením násilných trestných činů. Pro I USA se odhaduje, že dlouhodobé vystavení dětí vlivu televize je příčinou asi poloviny všech zabití páchaných v ročním dlouhodobém průměru - tedy asi 100 000 ročně' Doporučení je tedy stejně prosté, jako zpravidla obtížně schůdné: čím méně je dítě vy. staveno sledování televize (zejména televiznímu násilí), tím lépe. Hudební nahrávky Nahrávání a přehrávání hudby začalo kolem roku 1880 a poměrně rychle se rozšířilo, a to zejména díky schopnosti přitáhnout širokou veřejnost oblíbenými písněmi a melodiemi. Obsah rozhlasového vysílání tvořila od samého počátku z velké části hudba a příchodem televize tento trend ještě zesílil. Prostřednictvím rozhlasu se hudba stala rázem mnohem dostupnější a vysílací obsahy pestřejší. Hudba se dostala k většímu počtu lidí, než prostřednictvím gramofonů. Tento trend posílila poválečná „tranzistorová revoluce" a vjejím důsledku pak i přerod rozhlasu z domácího rodinného média na médium individuální. Od šedesátých let lze vysledovat průmysl založený na mladých posluchačích a dnesje rozhlas vděčně přijímán zejména ,S ženami v domácnosti, penzisty a nověji řidiči automobilů. Hudební nahrávka jako médium vykazuje: • rozmanitost technologií nahrávání a šíření • nízký stupeň regulace • vysoký stupeň internacionalizace • mladší publikum • podvratný potencionál (kupř. v procesu národního sebeuvědomování) • organizační fragmentaci • rozmanitost možností příjmu (McQuail, 2002, s. 41). Nová elektronická média (či telematická média) jsou charakterizována: . maximálním využitím sofistikované výpočetní techniky • flexibilním hybridním charakterem . možností interaktivity • veřejnou i soukromou funkcí • nízkou úrovní regulace • vzájemnou propojeností (McQuail, 2002; Spousta, 2003). K charakteristickým znakům masových médií patří sílící dynamika komunikačních technologií a neustálé inovace při organizaci produkce i distribuce. Dochází tak na jedné straně ke „konvergenci", tedy sbližování způsobů distribuce, zatímco „fragmentace" působí především v nabízených službách a obsahové složce a v rozrůzňování publika. První charakteristika prakticky umožňuje šíření téhož obsahu více různými „kanály": například film můžeme shlédnout v biografu, v televizi či prostřednictvím videonahrávky a systému DVD, nebo nověji i „po kabelu" či prostřednictvím Internetu. Ve druhém případě jde o skutečnost, že nariistající individuální přístup k mediálním produktům snižuje rozdíly mezi masovými médii: technologie dnes nabízejí za přijatelnou cenu velice rozmanité formy mediálních produktů rozdílnějším skupinám příjemců či trhům konzumentů. Nová elektronická média Termínem „nová elektronická média" se rozumí soubor inovací soustředěných kolem systému, jehož podstatou je vizuální zobrazovací jednotka (televizní obrazovka) spojená s počítačovou sítí. Jde o postupný vývoj přenosové technologie, miniaturizace, ukládání a vyvolávání dat, zobrazování a ovládání médií, doprovodnými procesyje pakjejich decentralizace, vysoká kapacita, interaktivita a flexibilita-Vedle rozhlasu a televize jde o teletext či Videotext, počítačové hry i videonahrávky všeho druhu. „Nová média" se organizačně vzdalují přímému vlivu klasických elektronických médii tím, že již není nezbytně nutné soustřeďovat se do rozsáhlých centralizovaných institucí (jako kupříkladu u televize či filmu) či integrovat se s distribucí- 52 53 3 Média a společnost Vztahy mezi médii a společností mají jak nepochybný normativně kulturní cha-tak i specifický politický rozměr. Z posledně jmenovaného hlediska byla his-ra ■ "kv vzato přiznána, a nakonec i poskytnuta, relativně nejvyšší míra svobody knize, m m0jia ve svobodných společnostech je nezpochybnitelná. Její dnešní, spíše krajové, postavení je kompenzováno zprostředkovaností jiných, populárnějších medií či institucí, především vzdělávacích či politických. Noviny opírají svá historická áva na existenční svobodu především svým politickým zakotvením, které směřuje ^■ac[f0vání názorů a zajišťování koloběhu politických a ekonomických informací. O televizi a rozhlasu se má obecně zato, že slouží „veřejnému zájmu". Přitom zejména sílící podnikatelské zaměření televize spíše oslabuje možností otevřené jak politické tak veřejné kontroly. Kabelové ajiné telekomunikační sítě pak na svoje jasnější wniezení míry politické svobody stále ještě čekají. Vstup do třetího tisíciletí přináší i oslabování jasně vymezených kontur jednotlivých mediálních kanálů. Z hlediskajejich obsahu a funkce dochází k překrývání kdysi jasně ustálených a vymezených sociálních definicí. Noviny tak mohou být dnes stejně tak dobře zdrojem informací o důležitých politických, společenských, kulturních či sportovních událostech, jako „nezávazným" individuálním zábavním médiem či rádcem pro zákazníky. Televizní kabelové komerčně zaměřené programy nejsou omezovány imperativem vyváženosti programové skladby pro všechny. Přitom však televize - vzdor dynamickému vývoji posledních dekád v oblastí výroby, přenosu i příjmu - zůstává ve většině společností i nadále především médiem rodinné zábavy. Její domácí a současně kolektivní charakter zjevně přetrvává. Očekávané rozšíření televize s vysokou rozlišovací schopností (high definition television) tuto skutečnost zřejmě ještě posílí. Tím spße, že televize je typicky domácím, sdíleným a veřejným médiem. Poučené diskuze o masové komunikaci jsou zpravidla prostoupeny i úvahami o relevantních změnách ve společnosti. Přitom je zmiňována řada faktorů, které v tomto ohledu nelze nebrat v úvahu. Předně je třeba připomenout, že poslední půlstoletí „více méně" mírového vývoje lidstva je charakterizováno internacionalizací Obchod, průmysl, výměna informací - to vše se stále více globalizuje: sílí ekonomická moc a politický vliv nadnárodních korporací, přibývá mezinárodní spolu-P^ce v oblasti politiky, ekonomiky i sociokulturmch záležitostí. Národní státy S . n°llcl autonomii nahrazují zapojováním do regionálních či globální ekonomických, politických, bezpečnostních či ekologických organizací. Další téma vztahu společností a masové komunikace je bytostně spojeno s pro-bývánf °U inf0rniatizace- P°jem „informační společnost" odkazuje především k nažal Vu a ^namu informací a informovanosti. To se odrážív nárůstu povolání sílenT"1^'1 na Poskytování služeb a informací, přičemž dochází k významnému ze-zdro'e^b^°rma^n^C'1 uvnitř států i přes jejich hranice, k rozvoji znalostijako závisí • a moci- Tyto nepochybné trendy současnosti se odrážejí i v silné moderních politických a ekonomických systémů na informačních a ko- 55 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA muníkačních technologiích. Masová komunikace je přitom jen jednou z nedílný^ složek informační společnosti a její význam je odvozován od rychlosti výměny a ro šiřování informací ve společnosti. Soudobá společnost v kontextu masové komunikace je modelována vznt kem a existencí postmoderní kultury. Ta se přímo svoji podstatou staví proti statičn ti a hierarchizaci neměnné tradice. Rozbíjí koncepci ustálených měřítek v umění a kultuře a upřednostňuje její pomíjivé, momentální a povrchní projevy: obrací se spíše na cit než na rozum, Postmoderní kultura je vymezovánajako prchavá, nelo. gická, kaleidoskopická a požitkářská. Postmodernismus může být vnímán i jako ústup od politické ideologie, prcv ces ztráty víry ve zbožnění rozumu a vědy. Imperativem doby se tak stává, jak jsme již zmínili, požitkářství, individualismus, život v přítomnosti postrádající pevné vize budoucnosti. Všeobecný trend v tomto smyslu směřuje k apolitíčnosti a absenci morálních kritérií. Politický vývoj již nemá pevné cíle: snadjedině vytvářet stále více zábavy pro stále více lidí. Podnikání je chápáno jak reakce na požadavky konzumentů nebo jako aktivní prosazování inovací na půdě módy, designu a výroby. Z hlediska sociálně ekonomického pak dochází k posilování individualismu, odrážejícímu nezastavitelný trend k demokratizaci světa a posun k zaměstnanecké společnosti založené na schopnosti profesního přizpůsobování a absorbování nových informací. V této souvislosti se však připomíná i stinná stránka tohoto procesu: prohlubující se globální propast mezi bohatými a chudými zeměmi (problém bohatý Sever versus chudý Jih), ochabování sociální solidarity na vrub sílící privatizace, oslabování kolektivních vazeb bezprostředního života společenství, náboženského cítění a rodiny (McQuail, 2002, s. 84-116), Proto jsou z hlediska veřejného zájmu právě individualismus, relativismus a těkavost zájmů považovány za faktory zvyšující závislost a zranitelnost většiny lidí. To přirozeně silně ovlivňuje i potřebu mas lidí dostávat informace: a to jak z hlediska kvantitativního, tak zejména kvalitativního. Nejen proto jsou právě masová média - jako důležitý a nezastupitelný zdroj informací -předmětem veřejného zájmu. I ta však svoji rozmanitosti a obtížnou definovanosď a postižitelnosti vyžaduje neustálé ujasňování. Nejen sociologie tak stojí před nelehkým a nikdy nekončícím úkolem popsat, analyzovat a vysvětlit vztah masových médií a společnosti v kontextu dynamických změn postupující globalizace. Dvacáté století bylo mnohdy nazýváno „prvníepochou masových médií". Na počátku nového tisíciletí neexistují žádné věrohodné příznaky svědčící o protichůdném vývoji na tomto poli. Historickým ohlédnutím si můžeme připomenout z to-| ho to pohledu charakteristický fenomén, kterým byl zejména nový typ novin určených širokému publiku (popular press), které si rychle získaly širokou popularitu především koncem první dekády minulého století v USA a později i v Evropě. Tyto listy se vyznačovaly - snad by bylo vhodnější užít spíše předpřítomný či ještě lépe přítomný čas - senzacechtivým zpravodajstvím a reklamou, když řízení bylo zpravidla v rukou mocných mediálních magnátů. Světový válečný konflikt přináší i mobilizaci tisku a mu do služeb národních zájmů válčících států. Potenciál vlivu médií na masy by umocněn i vývojem událostí v totalitních režimech v sovětském Rusku a nacistic kém Německu, kde byla média přinucena sloužit propagandě a mocenským zájmí . 5. MMia n sftolrf.iiost oucích stran či vůdců. To v případě nacistického Německa akcelerovalo i ma-' ozšíření a tím i dostupnost rozhlasových přijímačů: demagogická ideologie S^V á do každé rodiny po rozhlasových vlnách měla přispívat k prefabrikování oné večné „pravdy" fabulované stokrát opakovanou polopravdou či dokonce lží. ^oubělnt s trpkou historickou zkušeností se tak postupně modeloval a posléze i pev-l akořenil názor, že osvěta mas může být velice účinným a „inspinijícím" činite-f ovlivňování myšlení lidí a stimulace jejich hodnotové orientace, ba dokonce strojem řízení národů a manipulace mezinárodních vztahů či utváření účelových spojenectví. Média si obecně vzato vytvářejí nezbytné podmínky uplatňování své moci za předpokladu: 1 Celostátně rozšířeného mediálního průmyslu schopného zasáhnout a tím i ovlivnit většinu obyvatel. 2 Jistého stupně monopolního centrálního či atttoritářského řízení médií. 3, Existence dostatečně poddajného publika přístupného vlivu médií. 4. Slabého či neexistujícího vlivu nezávislých či neoficiálních zdrojů informací. Přechod společnosti od tradičních pospolitostních forem k dynamičtějšímu anonymnímu sekularizovanému městskému životu přináší krajní účelovost mezilidských vztahů, izolovanost a nejistotu, s tím pak spojovanou kriminalitu, prostituci, opuštěnost a růst mnohačetných forem závislostí (alkoholová, drogová, kuřácká, hráčská, počítačová či závislost na komunikaci mobilních telefonů). Provázanost oblíbených masových médií určených široké veřejnosti s nově dynamizovanými sociálními procesy nebylo nikdy možno nahlížet či dokonce jasně a sociologicky poučeně vyhodnocovat zcela jednoznačně. Vztah masových médií a sociálních procesů integrace a dezintegrace bylo možno kdykoli vykládat účelově a tudíž i neobjektivně. Masová média mohou podpořit novou demokratickou politiku a hnutí za sociální reformy stejně tak, jako přispívat k udržování moci reakčních sil. Skutečný výklad role médií tak často odráží subjektivní vztah k dané společnosti či charakter víry v její budoucí vývoj. Přitom i specificky česká skutečnost nabízí bezpočet příkladů, kdy jsou masová média vzývána pro svoje vzdělávací a kulturní přednosti a vjiném kontextu současně zatracována pro svůj účelový, neobjektivní a tudiz znepokojující vliv. Veřejné mínění má sklon jedním dechem média proklí-9nnq s°ueasněJe opěvovat: obviňovat zejména televizi (Mander, 2000; Bourdieu, 2002) ct noviny z neobjektívnosti a politické tendenčnosti a současně je velebitjako tom^ ^r°Střec*ek kritiky a zjednávání nápravy společensky negativních jevů. Přibývá z ^ schopnost komunikačních technologií podporovat a rozvíjet vzdělanost Zaj ZPravid^a vyzdvihována v souvislosti s nejnovějšími komunikačními prostředky zenými na využití počítačů a telekomunikací. Lidé eJtrva^eJ^í postoj veřejnosti k médiím je ale spíše rezervovaný či spíše kritický, zjevng1^- t-°t^ ten^enci asociovat mediální obrazy zločinu, násilí a nepoctivosti se imi sP°Iečenskými negativními jevy. Některé „nové choroby" společnos- 56 57 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORM A (£ A MÉDIA u jsou přibližovány skutečně převážně mediálně. Násilné politické protesty a demonstrace, mezinárodní terorismus či dokonce „válka v přímém přenosu" jsou masově zprostředkovány pouze díky médiím - tedy zejménajejím již hluboce zakořeněným symbolem, kterým je především televize. Přitom však právě tato média jsou zároveň chápána i jako jeden z nezastupitelných nástrojů nadějného sjednocování rozděleného světa na cestě zachování celosvětového míru, růstu porozumění nižných kultur a řešení hrozeb životního prostředí. 4 problematika vlivu masových médií Výklad vlivu masových médií - stejně jako hodnocení masové kultury obec-■ značně rozporuplný. Široká škála od jednoznačných odsudků až k bezbřehé dotaci je v tomto kontextu téměř příznačná. Prostá shoda však panuje vjednom: ^masová média mají velký vliv. Přitom si připomeneme, že rozdílné hodnocení představy masy" je odvozováno od ideového úhlu pohledu. Bez významu není ani to, zdali masa (o niž v danou chvíli běží), byla ustavena oprávněně a zda jedná racionálně a spořádaně. Přesto obecně vzato převládá sklon vnímat masu a masovost jako něco negativního (připomeňme si dobovou absurdnost relativizace pozitivního hodnocení „masové účasti pracujících ve volbách" či „v májovém průvodu"). Globálně dominující či implantované společenské a kulturní „západní hodnoty" jsou totiž povýtce individualistické a elitářské a kolektivnímu jednání nejsou příliš nakloněny. Pojem „masa" v kontextu označení skupiny osob asociuje spíše nelichotivé významy. Oxfordská slovníková definice tak vymezuje heslo „masa" jako „seskupení v němž se ztrácí osobnost", tedy označení tradičně blízké mediálnímu publiku. V tomto smyslu lze masu pojmově vymezit jako reflexi masové společnosti: jako velký nediferencovaný soubor lidí postrádající pevný řád a pozitivní jednotící vazby a neschopný samostatného nezávislého mínění. Jistě nepřekvapí, že raná média široké veřejnosti - tisk a biograf — byla spontánně a všeobecně označena pojmem „masová". Šlo totiž o média neosobních a jednosměrných vztahů, když většina komunikačních sdělení pochází z centralizovaných pritmyslových či byrokratických organizací, jež mají od svých předpokládaných „adresátů", tedy svého neosobního publika, značný odstup. Publikum je tak chápáno jako vzdálené a nediferencované, jako masa, se kterou není prakticky možno se přímo seznámit, ale se kterým lze vypočitatelně manipulovat. Proto je zpravidla konzument média často pojímán spíše jako pasivní pozorovatelného možnosti aktivního zapojení do komunikačního procesu jsou nepatrné či žádné. Symbolický obsah sdělení, předávaný v procesu masové komunikace, bývá zpravidla „vyroben" standardizovanou cestou masové produkce a necílí tudíž k dosahování jedinečnosti a kreativity obsahu či formy. Je prostě „produktem" mediálního trhu: je výsledkem pracovního procesu, má směnnou hodnotu a z hlediska pnjemce i užitnou hodnotu. Řečeno ekonomickými termíny: sdělení masové komunikace je z lilediska vztahu mezi zdrojem a příjemcem „nezávazné", neboťjde o do-závazk°U S'UŽ^U Či dohodu, Již °bě strany uzavírají dobrovolně a bez jakéhokoli vaň k" ^t0K1 Je zJevné, že většina masově medializovaných sdělení není adreso-metrie " ním OSODäm a že dodavatel, tedy zdroj má v kontextu komunikační asy-Dříi eZ':>ravi^'a větší společenskou prestiž, moc, zkušenosti, znalosti a autoritu než Pnjemce. Vcelku ^Ikým rozsahem, jednosměrný tokem, symetrií můžeme shrnout, že proces masové komunikace se zpravidla vyznačuje: 58 59 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMÁCIÍ A MÉDIA • neosobností a anonymitou, • účelovostí vztahu, • standardizací obsahu. Téma masové komunikace k sobě váže i vztažné pojmy veřejnost a masový publikum. Veřejnost je zpravidla chápána jako již diskutované, značně rozsáhlé, l\, roce rozptýlené a trvalé společenství formující se zpravidla kolem tématu či okolnosii veřejné povahy. Jeho primárním účelem je prosazování nějakého zájmu či názoru či dosažení politické změny. Termín masové publikum naopak postrádá sebeuvě. domění a vědomí identity, je velmi rozptýlené, neinteraktivní a anonymní různorodé a neschopné organizovanosti a samostatné akce (McQuail, 2002). V tomto smyslu můžeme doplnit naše vymezení masové kultury následovně: netradičnost, vzdá. lenost od elit, masová produkce, komerční princip, homogenizace. Téma masová komunikace ozvláštňuje i skutečnost, že média fungují ve společnostech nerovnoměrného rozdělení moci mezijednotlivce, skupiny či třídy. Navíc bývají pevně provázána s dominující či převládající politickou silou. Média jsou tak svým významem přímo předurčena být předmětem boje ojejich ovládnutí. I český „polistopadový vývoj" tuto skutečnost dokládá: k oblíbeným tématům úmorných a zcela občansky bezvýchodných diskuzí našich veřejnoprávních i komerčních televizí patří právě vzájemné obviňování představitelů politických stran o získání kontroly či přinejmenším neadekvátního vlivu v tomto nejmocnějším masovém médiu. Právě politici jsou si dobře vědomi, že potenciál médií uplatňovat moc je dán jejich schopností přitáhnout masové publikum, ovlivňovat veřejné mínění, přesvědčovat ve věcech názorů a víry, propůjčovat podavatelům názorů či informací status a legitimitu. Přitom model dominantních viédiíakcentuje své vlastnictví malým počtem zástupců mocných kmhů, rozšiřujících účelově omezený a nediferencovaný pohled na společnost a svět. Pluralitní model médii naopak připouští značnou rozmanitost a ne-předvídatehiost a nepreferuje žádnou jednotlivou a dominující mocenskou elitu, předpokládá možnost změny i demokratické kontroly. 5 Funkce médií Základní představy o úkolech - funkcích médií ve společnosti - se přirozeně •f yeiména od úhlu pohledu a míry příslušných aspirací. Jinou míru očekávání zazn< n°se nám nepochybně předestře u intelektuálně, vzdelanostne, kulturně, věkově aimená zřejmě sociolog, jiný pohled bude mít asi politolog či pedagog, odliš lZ?názorovou optiku zřejmě zaznamenáme u politika a široké spektrum očekává- ■ i k diferencovaného masového publika. Funkcionalistický teoretický model A édií zřejmě zdůrazní jejich integrační, kooperační a stabilizační funkci, zatímco kritická politická ekonomie upozorní na globální integraci a koncentraci médií snižující rozmanitost a oslabující veřejný zájem ve jménu zájmů soukromých. Kritika komercionalizace médií se dnes zpravidla zaměřuje na problematiku: . nízké kulturní úrovně • vykořisťování slabších konzumentů • odcizování vztahů • vztahů vypočítavosti a prospěchářství • propagace konzumního přístupu k životu • vzájemného účelového přizpůsobování kultury a vztahů s publikem (Blumler, 1992). Jedním z nemnoha účinků nových komunikačních technologií - masových médií, o nichž panuje všeobecná shoda, je tendence k internacionalizaci masové'komunikace. Shoda však rozhodně nepanuje při hodnocení potencionálních důsledků tohoto trendu. Posun ke globální mediální kultuře má nejen několik zdrojů, ale i široké spektrum hodnotově rozrůzněných kritiků. Jejich úvahy na téma nadnárodních toků kultury pokrývají široké názorové spektrum počínající oslavným přitakáváním a končící nekompromisním odsudkem. Důležitým tématem je dnes zejména představa ohrožení kulturní identityjako výsledek „kulturního imperialismu". Jde o značně rozporuplnou koncepci vztahující se k široké paletě ztěží slučitelných jevů: ohrožení národní identity, nevyváženosti komunikačního toku, konzumní způsob života, adoraci univerzálně působící plytké zábavy, podkopávání základů tradiční kultury. om se na druhé straně připomíná, že invazi globální mediální kultury lze klást 2kuš°r' neboJ1 'ze Pnzpůsobit specifickým podmínkám místní kultury a historické ur°StÍ. se mnondy ukazuje, že většina importovaných kulturních obsahů liš]C- ,Z1,puvodně z evropských kulturních kořenů, zatímco pro šíření skutečně od-velic U1 ~ kupříkladu islámského světa - dělají média ve skutečnosti relativně né hodrľ^° ^ce^uje ale zřejmé, že globální mediální kultura vzdor své deklarovánu] tu ^t0vé nelltralitě má ve skutečnosti celou řadu rysů typických pro atlantickou Ptäitká" ^ U" Je hluboce vkořeněna do principů individualismu, kvnzumerismu, tvia komercialismu. Vedle rozšíření kulturní nabídky a nezpochybnitelného 60 61 //. MASOVÁ KOMUNIKACE: INFORMACE A MÉDIA 5. Fvnkce médii otevření nových kulturních a hodnotových obzoru však takto zakotvená kultUra může znamenat i vážné ohrožení již existujících lokálních, domorodých, tradic nich a menšinových kultur. Vazby mezi médii a společností jsou tedy v mnohém ohledu problematické rozporuplné a nejednoznačné působící. Rozhodně však platí, že média jsou taková jaká je společnost. Média jsou zároveň produktem i odrazem dějin společnosti a hrají v ní svoji nezastupitelnou úlohu. Přes všechny globalizační tendence a tlaky jsou média svoji podstatou, původem, principy fungování a zvyklostmi národními institucemi. Reagují totiž zejména na domácí společenskou, politickou a kulturní scénu odrážejí a vyjadřují „národní zájmy". Mohou a nemusejí takovýmto zájmům aktivné sloužit, když jsou ovlivňována i dalšími mocnými aktéry a institucemi. Zohledňuji očekávání svého publika a přitom (či snad spíše v souladu s tím) však praktikují i určité obecné principy „jednání médií" (media performance), která v souladu s principy moderní masové komunikace často univerzálně působí napříč národy a státy. Problematické rysy masových médií-jakoje kupříkladu koncentrace vlastnictví, ohrožení různorodosti a nezávislosti informací a názorů, podbízivost senzacechtivostí, nárůst nadnárodních a multimediálních aktivit oslabujících celistvost národní kultury či dokonce politickou suverenitu, vyvolávají přijímání nových zákonodárných iniciativ. Ty zpravidla usilují o naplnění principů společenské odpovědnosti médií. V tomto o-hledu je zdůrazňována suma etických zásad vycházejících z imperativu pravdivosti a přesnosti informací, nestranností a nepredpojatosti, respektu k soukromí jednotlivce, nezávislosti na parciálních zájmech, odpovědnosti ke společnosti, zákonu a veřejnému blahu, slušnosti a dobrém vkusu. Renomovaný model rozS hlasového a televizního vysílání ve Velké Británii tak v souladu s konceptem služby veřejnosti akcentuje úplnost služeb pro všechny, financování všemi občany (nikoli pouze spotřebiteli), veřejnou kontrolu, politickou nestrannost a nezávislost na dílčích zájmech a účelových prioritách státu, dosahování nižných cílů v oblasti kvality služeb. V českém kontextu jsme mnohdy svědky zpravidla politicky motivovaných diskuzí týkajících se „předpojatosti či neobjektívnosti obsahu zpráv". Zde, jak se zdá, má zpravodajství založené na lži, propagandě nebo ideologii velice „úrodnou půdou" mediální komunikace. Neobjektivní „zobecnění" vyplývají tak zpravidla v případech, kdy média: • Nevyváženě prezentujíjako své zdroje zejména mocenskou elitu či oficiální hlasy • Odrážejí nerovnoměrně aktuální postavení politické a sociální stmktury společnosti • Podporují konsensuální společenské hodnoty a tím i daný status quo • Zahraničním zpravodajstvím se zaměřují na bližší, bohatší a mocnější státy • Nahlížejí svět zorným úhlem subjektivního „národního" pohledu • Marginalizují či stigmatizují problematiku menšin • Prezentují násilí a zločin jako „informační bombu", nikoli jako odsouzenfli0^' společenský jev. 62 li sociologicky nesmírně podnětným tématům patří výzkum povahy motivů očekávání mediálních požitků při „konzumaci" mediálních obsahů. Mediální a blikům tak očekává širokou škálu hodnot, odvozovaných z užívání médií. Dlouho-Jjl'bv výzkum zejména amerických a britských badatelů na této půdě tak shrnuje následující motivy a uspokojení: . získávání informací a rad, . snižování osobní nejistoty, • poučení o společnosti a o světě, • získávání vhledu do vlastního života, » pocit spojení s ostatními, únik od problémů a starostí, • vyplňování času, zážitek emocionálního uvolnění. Jistě můžeme vcelku souhlasit s tím, že bez ohledu na úroveň masových médií, a koneckonců i v souladu s principem tzv. společného jmenovatele masové kultury obecně, nelze médiím (a zde máme na mysli zejména jejich nejmocnější i nejkrití-zovanější formu - televizi) upřít - pravda mnohdy problematickou a „zavádějící" -schopnost navození prožitku vcítění se do problémů druhých, získávání náhrady za nedostatečný či neexistující sociální kontakt, získávání „přístupů" do imaginárního světa či naopak praktické získávání orientace pro běžnou denní činnost. Funkce médií z hlediska motivů a uspokojení je velice blízká tématu socializačních účinků médií. Již jsme zmínili, že jde o dlouhodobý a složitě stnikturovaný proces a také o skutečnost, že každý mediální účinek se ocitá v interakci s ostatními socializačními vlivy. Přitom socializační působení médií nabízí dvě naprosto odlišné platformy interpretací. Pro jedny jsou masová média vhodným komplementárním prostředkem podponijícím ostatní prostředky socializace (rodinu, školu, vrstevníky apod.), pro dmhé potencionální či spíše reálnou hrozbou žádoucího procesu hodnototvomého zrání. Závažnost a zároveň problematičnost této stránky působení masových médií je nepochybná. Jistě nepochybíme, když budeme předpokládat, ze média mají skutečně socializační účinky. Stejně se však můžeme připojit k trpkému konstatování, že „takový předpoklad je ovšem jen nepřímo podložen empirickými doklady" (McOuail, 2002, s. 393). 63 j0 společenská struktura Sociální interakce Sociální interakce odráží způsoby, kterými lidé reagují na sebe navzájem: lečenský životy souborem jevů a procesů realizovaných mezi lidmi. Sociologii -'tom zajímá, zda existují nějaké základní elementy určující stálým způsobem lidské chování, jejichž poznání by se mohlo stát základem pro předvídání vztahů ■ dince a společnosti. V tomto smyslu je zmiňován termín lidská přirozenost, kterou |ze vymezit jako „soubor základních schopností a motorických sil působících v lidském organismu a zajišťujících uspokojování biologických potřeb, aktivní přizpůsobování se prostředí a udržování života" (Szczepaňski, 1966). Lidskou osobnost přitom chápeme jako integrovaný celek biogenních, psychogenních a sociogenních faktorii. Sociologicky pojatý pojem společenská osobnost je pak souborem trvalých vlastností jednotlivce působících na jeho jednání a vyrůstající z biologických a psychických vlastností a vyvěrající z vlivů kultury a struktury společnosti, ve které byl člověk vychován a jejíž je součástí. V každé společnosti vznikají určité dobově podmíněné představy o tom, jaký má být ideál člověka. Antická kultura znala ideál harmonie rozvinuté krásy fyzické, duchovní i morální. Některé indiánské kmeny, starověká Sparta či Prusko zdůrazňovaly vlastnosti dokonalého válečníka, zatímco čínská kultura vyzdvihovala ideál poníženého skromného člověka. Spojené státy americké nabídly světu ideál moderního podnikatele a Anglie na vrcholu své moci a slávy prototyp moudrého koloniálního úředníka. Běžný všední život nás učí, že ideál osobnosti se zpravidla mění v závislosti na daném sociálním klimatu, příslušnosti ke společenské vrstvě, úrovni vzdělání, typu profese a věkové kategorii. Kulturní ideál osobnostije potom jakýmsi souborem příkazů určujících, jaké vlastnosti a osobní atributy zaručují jedinci ve společnosti uznání a pozitivní hodnocení. Člověk jako sociální bytost je součástí určité společnosti. Vymezení této klíčové sociologické kategorie může být nepochybně předmětem četných diskusí či o once sporil. Z našeho pohledu považujeme za užitečné prezentovat osvědčenou definici připisující společnosti následující atributy: soubor institucí a zařízení, s njicích organizované uspokojování potřeb, regulování konfliktů a udržování složité^ liU}tUry' ^ Jinéno zorného úhlu lze shrnout, že lidské společnosti jsou prvk seskupující jednotlivce, hmotné předměty, symboly, zařízení a jiné lidmi ve° mteg.rovaného celku (Szczepaňski, 1966). Souhrn vztahů a závislostí mezi jako C S^°^ei"nosti Pak nazýváme společenskou vazbou. Širším výměremji lze popsat sesktm8-11120^11^systém vztahů, institucí a prostředků společenské kontroly, Sch°pného VCe'POdskUpÍny a jiné skladebné prvky do funkčního celku sP°lečenskéeXlStCnCe a rozvoJe-Jsme si přitom vědomi výrazné rozrůzněnosti vazby v kontextu místa, času a specifik sociálního klimatu. Skutečný či 65 ///. SPOUíČENSKÁ STRUKTURA připisovaný význam neformálních vazeb v rámci party vrstevníků sejisiě liší od siW formálního fungování systému podřízeností na půdě politické strany či čistě k0 merčně zaměřené instituce. Skupinu rekreačních hráčů „fotbálku" v místní tělo-cvičně jistě odlišují společenské vazby od fungování vrcholových orgánů fotbalo- \-\* svazu. Tím narážíme na různou povahu pospolitostí, které budou v centru naší ° zornosti v dalších kapitolách. Základním předpokladem společenské vazby je vazba psychická. VycháJ totiž ze vzbuzení zájmu či vzájemného porozumění. K rozvoji společenské vazbv dochází v okamžiku vzájemného prostorového a časového působení zúčastněných subjektů. O společenském styku můžeme hovořit jako o systému, kterého se zúčastnf nejméně dvě osoby, určitá hodnota jako podnět styku a z ní vyplývající určité vzá-jemné působení. Již z každodenního života vyplývá široké spektrum takto pojatých styků, které se mohou lišit mírou trvalosti, stupněm bezprostřednosti, frekvencí výskytu či charakterem zájmů. Stejně tak víme, že nedostatek trvalých bezprostředních stykuje živnou půdou pocitů osamělostí a skutečných stavů společenské izolace Společenské styky tvoří východisko vzájemného působení, jako trvalé angažovanosti cílenč k vyvolání zamýšlené reakce u druhého subjektu, včetně zpětné reakce působícího. Jinými slovy jde o propojený systém činností, mezi kterými existuje kauzální závislost. Již tímto výměrem je zřejmé, že společenský styk bez vzájemného působení nemůže existovat, a to bez ohledu na míru záměrnosti a uvědomování si jeho existence. Vzájemné působení vede ke vzniku trvalých společenských vztahů, které v souladu s definicí F. Znanieckeho vymezuje jako systém normovaného vzájemného působení mezi dvěma partnery na základě určité platformy. V tomto' smyslu máme před sebou široký okruh vztahů počínaje kupř. přátelstvím v rámci sportovního týmu, přes výchovný vztah trenéra a mladého atleta, smluvní kontrakt mezi koučem a hráčem, spolupráci sportovních klubů, až po integrující vazby nadnárodních sportovních soutěží. Linie jednotlivých forem a projevil sociální interakce nás přivádí i ke kategorii společenská činnost. Její základní odlišující charakteristiku tvoří zaměřenostna vyvolání změněného chování, postojů nebo snah jednotlivců či skupin. Nejsme však zpravidla schopni stanovit přesně hranice mezi činností společenskou, ekonomickou či politickou. Každá společenská činnost však obsahuje následující odlišující složky: působící osobu, předmět činností nebo osoba na kterou se působí, prostředky nebo nástroj činnosti, metodu činnosti ve smyslu používání prostředků činnosti a výsledek jako reakci osoby na kterou se působí. Činnost v tomto kontextu musila jasné atributy záměrnosti V tomto ohledu se na půdě snah o modifikaci lidského chování setkávámejednak s negativním přinucením ajednak s pozitivním získáním-Způsoby, kterými na sebe lidé reagují navzájem na pozadíjevú a procesů reali zovanych mezi lidmi ve smyslu sociální interakce, se odrážejí i v sociologicky frekve tovaných kategoriích sociální status a sociální role. Jejich prostřednictvím, v š'r^ kontextu sociálních skupin a organizací, lze zkoumat předpokládané sociální vztauj a otevřít tak větší prostor pro zkoumání mnohorozměrného světa kolem nás. /. Soriilhlí iliterrihťr Sociální status je společensky definovanou pozicí v rámci širší společnosti efer Lamin, 1995,s. 124). Prakticky vzato jde o postavení, které jedinec nebo *St lna zaujímají ve společností. Jsou s ním spojena práva a povinností, které zpra-jF ■ olývají z profesní pozice. Může se měnit v kontextu věku, socioekonomické-* řazení a míry sociální aktivity. Souběh více statusů v životě jedince je dán jeho 1,0 Zavenun jako příslušníka určité společenské třídy či vrstvy, jeho profesní zakot-p0Sta(í úrovní vzdělání, místem bydliště, rodinnou pozicí či přmáležitostí k určité Tkové skupině. Staiusová příslušnost je výslednicí komplexu podmínek určujících jtvot jedince v kontextu místa a času. Prostý fakt narození jedince je základem pro vrozený či připsaný (určený) status, jedinec ho získává bez ohledu na své schopností, íadání či povahové vlastnosti. Příslušnost k pohlaví, rase, národu, společenské třídě či vrstvě tak předznamenává životní osudy jedince, když se jedná o status základního společenského významu v dané kulturní sféře. Připsaný status proto předurčuje mnohdy zcela zásadním způsobem naprosto odlišnou životní startovní čarou kupříkladu dynastického následníka trůnu, dítě univerzitního profesora, syna světového šampióna v boxu, dceru nezaměstnané svobodné matky, děti afghánských uprchlíků, barevného teenagera v newyorském Bronxu, novorozence v palestinském uprchlickém táboře, potomka egyptského feláha či příslušníka nejnižší kasty vlndii. Získaný (dosažený) status je zpravidla zaujímán díky individuálnímu úsilí studiem, pracovitostí, rozvíjením dovedností, invencí či konexemi. Jde o osobní mnohdy celoživotní angažovanost, která jedinci umožňuje vymanit se ze svazujících pout předurčenosti připsaného statusu. Může však naopak být i výrazem pádu na žebříčku statusové příslušnosti. V naší kulturní sféře jde zejména o kariérní změny související s úrovní vzdělání a kvalifikace. Období společenské transformace devadesátých let přineslo u nás i individuálně a společensky závažné dopady změn vlastnických a mocenských pozic odvozované začasté z nepřehlednosti vlastnických práv a nedokonalosti právního systému. Rámec získaného statusu tak umožnil kupř. jedinci se základním vzděláním nabytí miliardových majetků s příslušným podílem na moci a rozhodování, v jiném případě akademicky vzdělanému vědeckému pracovníku přisoudil pozici podprůměrně placeného pozorovatele průvodníchjevň dynamiky společenských změn. Pro jedny znamenala „sametová revoluce" ohrožení sociálních jistot a nenávratnou ztrátu politické kariéry, pro jiné osobnostně akcelerující impuls na cestě uplatnění vzdělání, nadání, dovedností a osobního charisma. Pro mladou generaci se otevřely nebývalé možnosti osobnostního rozvoje, starší ge-iHiare je naopak často poznamenána pocitem trpkosti promarněných životních a kaj i °Stí a ztrátou šance „naskočit" do „rozjetého rychlíku" společenských změn arterních příležitostí. Vždy však platí: ať máme před sebou vrcholového sportovce, ž, C1Stu; oankéře či venkovského učitele a nebo velkopodnikatele a drobného 2 mj 1 a* máme co do činění s těmi, kteří odvozují svůj připsaný status zejména •y osobního usilování, pracovitosti a nabytých dovedností. cený stah orn^m terminologii i v běžné mluvě se můžeme setkat i s pojmem vnu-jedince ^ot*elud život přináší takové změny společensky definované pozice bicích S-^lSe V m'mořádných situacích sice spíše nenadálých, ale o to silněji pňso-a u do zaběhnutého života. Jde o faktory měnící podstatně stávající 6(3 07 ///. SPOLEČENSK/Í STRUKTURA 1. Sixidlnfinterakce postavení, životní styl, hodnotové směřování i způsob uvažování člověka. Nástup vojenské služby, pobyt v nápravném zařízení, ztráta zaměstnání či střechy nad, hlavou a nebo již pouhý fakt přestěhování se do urbanizovaného průmyslového centra může vnuceným statusem vojáka, vězně, nezaměstnaného, bezdomovce či anonymního nájemníka sídlištního komplexu vést k nevratným statusovým posunům. Stejně i v případě zlomových změn životních horizontů a společenského kreditu šťastného výherce milionové výhry či neočekávaného vítěze olympijského kláni anebo vítěze soutěže „Česko hledá SuperStar". Sociologie ilustruje pestré téma statusového postavení i pomocí hlavního (master) statusu. Ten jako generalizovaný status svojí důležitostí dominuje ostatním statusovým úrovním, kdyžje výslednicí kulturního vývoje dané společnosti. Někdy to může být majetek, jindy vzdělání, profesní postavení, mimořádné sportovní výkony či příslušnost k rase a etniku. V dosavadní historii lidské společnosti nikdy nebylo bez významu, zdali je člověk bohatý či chudý, bílý či černý, rodově vznešený či plebejec, vzdělaný či negramotný, pracovitý či lenivý, atraktivní či posmívaný, mladý či starý. Není tajemstvím, že i v tradičně pluralitní demokratické americké společnosti „neomezených možnosti 'je připsaný status rasy mnohdy stále hlavní sta-tusovou charakteristikou předznamenávající dosahování profesních či sociálních statusů. Podobně jako i příslušnost k naši romské minoritě zpravidla neodvolatelné5 předurčuje životní osud jednotlivce, sumu jeho životních šancí. Tedy možností a mezí zaujímání statusového postavení. K podstatných charakteristickým znakům nové globálně propojené společnosti pak patří imperativ uplatňování produktivity práce kvalifikovaného a vzdělaného pracovníka, kdy důraz na vzdělání, vědění a učení by měl významně spoluutvářet sociální pozici moderního člověka (Dnicker, 1998). Profesionálnístatus je v našich podmínkách hlavním statusem. Nesmíme však pouštět ze zřetele, že vysoký status vjedné statusové hierarchii nemusí vždy korelovat s vysokým statusem v jiné hierarchii. Rozdíl mezi podnikateli a podnikavci boháči a zbohatlíky, kariémími pracovníky a kariéristy, skutečnými učenci a pouz« situaci se přizpůsobujícími „učenlivými", to vše jen dokresluje jak specifičnost, taH možnou problematičnost statusových hierarchií a častou rozpornost či dokonť» rozporuplnost dominujících hodnotových kritérií. Právě status, jako první klsl moderní společnosti k identifikaci postavení jedince, je mnohdy charakterizován příslušnými statusotvornými symboly. Již běžný život nás takto upozorňuje na zjevné atributy reflektované v symbolických prvcích oblékání, způsobu bydlení, formácfl trávení volného času, spotřebních zvyklostech, úrovni stravování, vlastnictví určitých značek automobilů, rozdílech v trávení dovolené, kulturnosti chování a W jadřování. Tyto symboly pak odrážejí způsob žn/otojedince, jako celostního výraZa života člověka ve smyslu jeho charakteru, struktuře a obsahu. Jde o atributy spojti^ jící objektivní a subjektivní stránku života jedince a společnosti na pozadí difereffl ciace podle sociálních skupin. Máme tak před sebou jemné předivo hodnotoví zakotvených symbolů, které v krajních polohách exponují rozdíly mezi senioil a mládeží, venkovským a městským obyvatelstvem, manuální a duševní prací, maj leriálním bohatstvím a chudobou. V kontextu různých společností pak takovéti symboly hrají svoji provázaností na „váhu" jednotlivých statusotvomých kritérii 08 různou úlohu. Zatímco ve Spojených státech půjde o silný dopad vlivů nevertikální iioiiáln í diferenciace jako je barva pleti, rodinného původu, náboženství, vzdělání či ročního příjmu, v našich podmínkách běží spíše o vliv věku, etnika, pohlaví, odvětví zaměstnání a konkrétně vykonávané profese. O sílícím vlivu vertikální sociální fľferenciace pak hovoříme v případě rostoucí úlohy složitosti práce, životního stylu, vzdělání a kvalifikace, životní úrovně a účasti na řízení (Sirovátka, 1992). Určitá sociální situace obvykle předpokládá či dokonce vyžaduje i určité chování. Jinak se chováme v situaci ohrožení, jinak v euforickém rozpoložení všeobjímající pohody. Neznamená to však, že jsme svoji povahou a temperamentem závislí na prostředí či že si „na někoho hrajeme". Vyjadřuje to pouze fakt, že se v určitém prostředí chováme tak, jak to vyplývá ze situace. Předpoklad a očekávání určitého chování v určitém sociálním kontextu se nazývá rolí. Obsah rolí ve formě modelů a vzorů se stává postupně součástí historické zkušenosti a generačně se předává. Modely chování nachází jedinec buď přímo v chování lidí, anebo zakódované v symbolické podobě na půdě vědy, náboženství, umění, ekonomiky či politiky. Modely chování jsou obsaženy i v hodnotách, ideálech a sociálních normách dané společnosti, a to ve formě tradic a zvyklostí (Řezáč, 1998, s. 24-25). Běžně používaný pojem sociální role je spojován s určitými vzory chování, které vyplývají s individuální příslušnosti ke konkrétním skupinám. Je souborem chování, postojů a hodnot, které jsou od jedince jako člena určité skupiny či společnosti očekávány. Jde o takové charakteristiky, tedy činnosti, chování a jednání, která vyjadřují funkční provázanost se společensky stanovenými pravidly a očekávaným způsobem chování ve vztahu k pozici, kterou jedinec nebo skupina zastává. Role je tak „poměrně stálým a vnitřně spojeným systémem chování (činností), souhrnem reakcí na chování jiných osob, probíhajících podle víceméně výrazně fixovaných vzorů, jejichž zachování skupina od svých členů očekává" (Szczepaňski, 1966). Přitom je pochopitelné, že každý odlišný sociální status - připsaný i získaný -je spojován s příslušnou mírou naplňování očekávané role. Konflikt rolí pak nastává v okamžiku střetu neslučitelných sociálních pozic. Naplňování role spojované s jedním individuálním statusem totiž může přímo narušovat role spojované s jiným statusem. Vysoce postavený a v organizaci plně respektovaný vedoucí pracovník tak může narážet na konflikt role manžela a otce ve vlastní rodině, když jeho manželka nemusí naplňovat očekávanou roli kolegyně v zaměstnání. Víme, že zejména u vysoce postavených osob široké plejády zájmů ^angažovanosti může docházet ke konfliktu rolí v rámci systému nadřízeností a podřízenosti, stranické disciplinovanosti, profesní zakotvenosti či pevnosti rodinných vazeb. Je jistě nesmírně obtížné sladit očekávané sociální role profesionálního po-Jka s jeho problematickými podnikatelskými aktivitami, vazbami na parlamentní nátlakové skupiny (lobby), světem sponzorských nabídek na jedné straně a původním profesním prostředím, neformálními přátelskými vazbami a vlastní rodinou 113 ^luné straně. I ve světě zábavy či sportu můžeme nalézt ukázky konfliktu rolí klid^11* UJec*mcU' které vma popularity či vynikající výkon a výsledky vytrhly z po-1 ledního světa běžně zaujímaných rolí a vrhlyje do víru zcela nově a proto mnohdy konfliktně budovaných rolí odvozovaných z výjimečnosti nově a náhle 69 zaujímané sociální pozice. Vítězství v soutěži krásy, získání vrcholné pozice na žebříčku popularity či naprosto neočekávané získání olympijského zlata jistě přináší právě nově získaným statusem řadu sociálních rolí, jejichž naplňování nemusí vždy probíhat hladce a v souladu s očekáváním okolí. Posledně uvedený příklad se může vztahovat i k případu možného odstoupení z rok (role exit) .Jde o proces zpřetrhání vazeb s původní ústřední rolí a identifikace s novou rolí (Schaefer, Lamm, 1995, s. 126). Tento mnohdy výrazně životně stimulující posun prochází často stadii pochybování, hledání alternativ, rozhodnéh odvrácení se a dokonce i vytváření nové identity. Zásadní otázka přerušení univerzitního studia ve jménu nové kariéry skvěle placené modelky, problém kolize dosavadní profesní dráhy a lákavé možnosti nejisté kariéry mediální hvězdy, situace nutnosti vyrovnat se s množinou různých tlaků vyvíjených na sportovního idol v odvozené roli „miláček davů", to vše může přinášet nejen zaujetí vysokého statusu, ale i konflikt rolí a problém odstoupení z role. Významných podob může tenti proces nabývat i za situace, kterou přináší běžná životní změnajakoje sňatek, rodičovství či rozvod, tak zejména situace v procesu vytváření nové životní identity jako je transsexualita, drogové odvykání, opuštění světského života, nezamésmanost nebo bezdomovsťví. Otázka vztahu sociálního statusu a sociálních rolí hraje významnou úloh právě na pozadí dynamiky změn transformující se společnosti. Přitom i širší ráim naší kultury je charakterizován tím, že úspěch zpravidla znamená víc než přátelsť bohatství je ceněno výše než uspokojení z práce, drobné harmonizující životi radosd ustupují očarování ze spektakulárnosti zábavy. Lidé se navíc stále více posuzují podle toho, co vlastní, než podle toho, jací skutečně jsou. Sílící potřeba vlastniť hmotné statky bez přímé návaznosti najejich skutečnou potřebnost, užitkovost' a smysluplnost tak poznamenává i míru společenské prestíže jednotlivých spole-< čenských pozic a jim odpovídají proces zaujúnaní společenských rolí (Sekot, Charvát, 2002, s. 51-52). Obecně vzato je míra presdže dané společenské pozice a role odvozována od hodnotového systému dané skupiny či společnosti. Každá společenská pozice' přináší určitá práva a povinnosti, které předznamenávají plnění určitých rolí. Práva jsou souhrnem očekávání vztahujícím se k ostatním, závazky naopak vyjadřují] chování stanovené pro danou společenskou roli. Je zřejmé, že plnění sumy společenských pozic a rolí se projevuje i v určitých osobních vlastnostech. Některým: sociálním rolím se může člověk naučit již v dětství, jiné rámuje proces socializace v průběhu celého života. Některé sociální role se vyznačují krátkodobostí - klá příkladu role cestujícího v prostředku hromadné dopravy, jiné - rodič či vědeckM pracovník, naopak trvalostí. Přitom realizace role závisí na složitém, vzájemně prOw pojeném systému biogenních a psychogenních faktorii, na vzorech osobnost™ definici dané role, struktuře příslušné skupiny a stupni identifikace jedince s ní I Dobrovolná či spontánní identifikace jedince s cíly skupiny přináší hladkou realM zaci rolí a hraje tak významnou roli na poli jeho socializace. Skupina, jejíž vzoryi| příkazy a hodnoty se stávají ideály jednotlivce, se stává „vztažnou" či referenČfM skupinou. Role ukládané takovouto skupinou jsou pak prováděny přesně, s plný™ pochopením a hlubokým vnitřním přesvědčením. Naopak jedinec, který neplní očekávání skupiny, naráží na sankce různého druhu: počínaje volním nátlakem až po represi nežádoucího chování. Společenská praxe nám přináší o úloze referenčních skupin dostatek ilustrativních příkladů. Jejich socializační působení totiž může mít naprosto odlišný dopad: počínaje jasně pozitivním až po krajně negativní. Rozvoj fyzických dovedností a přátelské vztahy pěstující sportovní klub má jistě naprosto odlišné „referenční dopady" než čas v nicnedělání ubíjející pouliční parta nebo dokonce kriminální gang. Náboženská sekta svými rigorózně svazujícími imperativy stojí na cestě zaujímání sociálních rolí nepochybně na opačném pólu hodnotového směřování, než liberální a na všestranný rozvoj jedince zaměřená univerzitní kolej. Zaujímání statusu a fungování sociálních rolí ve svědě referenčních skupin aktualizuje problematiku integrace prvků osobnosti. Osobnost svým komplexním výměrem touž vzájemnou vazbou zahrnuje biogenní, psychogenní a sociogenní prvky. Tato vnitřní integrace osobnosti však může přinášet rozpory a konflikty. K sociálním příčinám dezintegrace osobnosti tak patří fakt disharmonizující příslušnosti k více odlišně hodnotově zakotveným společenským skupinám, účast v dezintegro-vaných skupinách nevymezujících přesnou určenost společenské role a konečně může jít i o rozpory mezi charakterem osobnosti ají určené společenské role. Prakticky jde o důsledky odporujících si vzorů jednání, dysfunkci systému společenské kontroly a jednolitých hodnotících kritérií a o rozpornost osobních dispozic s požadavky zaujímané role. Extrémní případ zaujímání neslučitelných rolí „dvojího života" otce rodiny a návykového gamblera, neadaptabilita nového venkovského obyvatele v neznámém prostředí anonymního urbanizovaného sídliště, propast mezi bezprostředností osobních přátelských kontaktů a zformalizovanou strukturou pracoviště, neschopnost bojácného submisivního jedince přizpůsobit se nové zodpovědné roli autoritativního, rozhodného a iniciativního šéfa. To vše ilustruje situace osobnostní dezintegrace na pozadí konfliktu pozic, rolí a prvků osobnosti. O integraci osobnosti proto mluvíme především za situace nepřítomnosti konfliktů mezi jejími jednotlivými prvky. 70 71 2. Skupiny Procesy sociální interakce spojují jedince v určitá trvalá seskupení, které na zadí Specifik místa a času nabývají různou podobu. Každý z nás přísluší k nějaké rodině, je součástí sousedských vztahů, zaujímá určité postavení v profesních strukturách. Máme stále určité okruhy kamarádů a vstupujeme do přátelských vztahů a vazeb. Mnozí náleží do studijních kroužků, sportovních klubů, náboženských organizací, kulturních institucí či jsou součástí formální struktury politických stran. Můžeme být členy odborů nebo bytového družstva, stát se stálým návštěvníkem internetové kavárny či skalním fandou „svého" fotbalového klubu. Stáváme se součástí filmového či divadelního publika, účastníky masového předvolebního shromáždění, čtenáři oblíbeného deníku. Náležíme zcela jistě k určité společenské třídě či vrstvě, patříme do konkrétní teritoriální pospolitosti, spadáme do určité věkové kategorie. Jsme občany konkrétního státu a příslušníky určitého národa. Náležíme k určité rase a k určitému etniku. Mohli jsme být povoláni do vojenské služby, osobním selháním si můžeme přivodit výkon trestu a nebo zásadně nedobrovolně změnit své životní horizonty jako trvale tělesně postižená oběť tragické dopravní nehody. Jsme totiž součástí mnohačetných forem společenského života. Člověk se v průběhu svého života účastní široké škály diferencovaných forem pospolitého společenského života, jako souborujevň a procesů realizovaných mezi lidmi. Právě sociologie se zabývá klasifikací těchto forem pospolitého života a cílí k popisujejich součástí a procesů, které se vjejich rámci uskutečňují. Suma uvedených pojmů vztahujících se k problematice života ve společnosti nás přivádí k jejich rozlišení a případnému přesnějšímu definičnímu vymezení. Zejména na půdě sociologických výzkumů a statistických metod jejich zpracování se setkáváme s pojmem soubor. Nazýváme jím souhrn lidí vyznačujících se určitou společnou vlastností poznanou vnějším pozorovatelem, a to bez ohledu na to, zda si příslušníci souboru tuto svoji odlišující vlastnost uvědomují. Fyzická antropologie tak odlišuje lidi podle fyzických vlastností: např. blondýnky či lidi černé pleti. Soubor tvoří i příslušnost k profesi, věkové skupině, podle pohlaví, vzdělání, majetku či důchodu. Soubor jako společenská kategorie není integrována žádnou vnitřní vazbou, má však vždy společnou vlastnost či vlastnosti (Szszepaňski, 1966). Vytváří-li souborjakýkoliv druh vnitřní vazby, přetváří se v pospolitost, jde 0 tennín velice širokého smyslu, zahrnující všechna seskupení lidí, ve kterých vznikla a udržuje se, alespoň krátkodobá, společenský vazba: tedy tehdy, kdy vzniká a udržuje se souhrn mezilidských vztahů a závislostí. Nejmenší seskupení reflektující pospolitý život tvoří pár, jako dvojice osob stejného nebo různého pohlaví. Je charakteristický svoji bezprostředností a může / spojen principem sexuálních vztahů, příbuzenskou vazbou, přátelskými pouty, založen na bázi nadřízenosti a podřízenosti, sloučen na vztahu pomoci, odvozen z výchovných vztahů a nebo může fungovat na základě přechodných okolností či huCaSn^ sf>oulPrace- Par vzniká na bázi osobních či věcných styků. Rozhodující úlo-v nich však hrají zpravidla individuální vlastnosti zúčastněných osob bezprostředně 73 ///. smiJiČENSKÁ STRUKTURA 2. Skupiny reagujících v procesu jemného přediva vzájemného ovlivňování. Nově příchozí člen v rámci páru - prvorozené dítě novomanželů, novy spolupracovník či kamarád -může v rámci triady (tříčlenné skupiny) rolí třetího nabývat strategie „rozděluj a panuj" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 149-150). Šéf si tak může účinně - a to dokonce s hlubokým vnitřním uspokojením - posilovat své dominující postavení právě pod. něcováním rivality svých dvou na stejnou roveň postavených asistentů. Nízkou trvalostí osobních a institucionálních vazeb se vyznačují společensko okruhy. Styk ve smyslu pouhé agregace lidí či jedinců stejné charakteristiky j ako báze této pospolitostní formy se kupříkladu u jedinců pravidelně dojíždějících do práce může stát základnou uzavírání známostí, vyměňování názorů, komentování politických a sportovních událostí. Umocňování kamarádských a přátelských vazeb může vést i ke vzniku neformálních primárních skupin. V případě pospolitosti máme tedy před sebou nejobecnější termín zahrn jící různé formy společenského života, které se však svým obsahem a formami dál odlišují. Proto je nezbytné přistoupit k další pojmové diferenciaci a precizaci nej běžněji frekventovaných pospolitostních forem. Všeobecně rozšířená sociologická kategorie skupina označuje určité množs osob - nejméně tří- spojených systémem vztahů regulovaných institucemi, osvoj jících si společné hodnoty a vyznačujících se určitým principem odlišnosti (Szc; paňski, 1966). Jde tedy o jedince spojené vědomou sociální interakcí obdobnýc norem, hodnot a očekávání (Schaefer, Lamm, 1995, s. 127). Definice skupiny obs; huje i dva důležité rysy: schopnost společného jednání a podřízenost společným c: lum (Bauman, 1965, s. 172). Každá společnost sestává z řady skupin propojených každodenní sociálu: interakcí na cestě dosahování určitých cílů, rozvíjení vazeb a naplňování sociálníc] rolí. Skupiny spoluvytvářejí povahu individuálních statusů a rolí v rámci sociál struktury a zprostředkovávají vazby mezi jedincem a širší společností. Jednotlivé však není zpravidla vstřebáván skupinou celou svoji osobností, ale pouze ve vztahu ke společenské roli, která mu v jejím rámci principem „selektivnosti skupiny" přísluší. Víme však, že některé skupiny absorbují téměř celou osobnost svých členů, ponechávají jim minium soukromí a práva na vlastní veřejně projevovaný názor. Příslušnost k rigorózní náboženské skupině, politické členství ve fundamentalistickém hnutí, účast na intenzivním vojenském výcviku či vrcholné sportovní přípravě, to vše jsou příklady možného intenzivního absorbování osobnostních rysů a podřizování rolí jedince vjiných skupinách. Příslušník sekty tak naprostou oddaností roli šiřitele „pravé víry" a „spasitelského poselství" může ignorovat výkon očekávaných rolí v zaměstnání, rodině, bydlišti či na půdě občanských povinností. Zpravidla však příslušnost ke skupině absorbuje jenom část životních aktivit, které jsou dále realizovány v rámci angažovanosti na půdě řady dalších skupin. Sociologická literatura zpravidla klasifikuje skupiny na základě šesti odlišují cích principů podle: 1. etnické či rasové příslušnosti, 2. úrovně kulturního rozvoje, 3. typů struktury skupin, 4 speciálních úkolů a funkcí, - převažujících typů styků mezi členy, 6 juiých základů (Szczepaňski, 1966). Obecnější kritérium velikosti skupiny zpravidla považuje za malé ty, nepřesahující dvacet členů. Jde většinou o převažující bezprostřednost osobních styků provázanost na neformální instituce. Velká skupina oproti tomu je „příliš velká, než aby se její členové mohli osobně znát" ve smyslu absence bezprostřednosti styků. Kategorie velikostně střední skupiny leží někde uprostřed a není obvykle přesněji vymezována. Sociologicky zajímavější dělení podle povahy existujících skupinových vazeb odlišuje primární a sekundární skupiny. Primární skupina se podle Ch. H. Cooleyho vztahuje k malým skupinám charakterizovaným bezprostředností vztahů „tváří v tvář" a vyznačuje se principem podpory a spolupráce. Již tímto svým výměrem hraje prvotní skupina nezastupitelnou roli v procesu socializace. Vazba v těchto skupinách se opírá o silné emocionální zaangažovaní svých členů na záležitostech skupiny a je charakterizována vysokým stupněm identifikace svých členů se skupinovými hodnotami, normami a cíli. Malé skupiny s osobním pojítkem se přirozeně vytvářejí nejčastěji ve společensky homogenním prostředí a sestávají se z lidí, zajímajících souměřitelné místo v dané sociální struktuře. Mechanismus utváření osobnosti člověka v prvotní skupině obsahuje prvek vštěpování cílů jednání, osvojování prostředků a motivací dosahování cílů skupiny, určování skupinových norem, kontrolu a hodnocení chování členů skupiny včetně používání pozitivních i negativních sankcí (Bauman, 1965, s. 177-179). Primární skupinou je předně rodina, integrovaná především osobním zaujetím svých členů, pramenících z citového svazku a odpovědnosti za osudy jiných členů rodiny (Coo'ey, 1909). Podobné charakteristiky můžeme nalézt i u skupin vrs-tevniků vznikajících zejména v dětství a jinošství či v rámci sousedských vztahů. Význam primárních skupin spočívá ve formování vlastností a hodnotové orientace člověka, zejména v raných fázích procesu socializace. Sekundární skupiny se vyznačují formálností a neosobností, absencí intimity, spontánnosti a bezprostřednosti vztahů a nezbytné míry vzájemného porozumění. Organizují se zpravidla pro dosažení určitého cíle., zásadní význam vjejich rámci hrají zprostředkované věcné styky. Příkladem zde může být koalice ve smyslu dočasné či stále aliance směřující ke společným cílům. Sekundární skupiny se opírají 0 mstitucionalizovaný a schematizovaný systém vztahů a jejich činnost je regulována předpisy, Z hlediska velikosti se většinou jedná o velké skupiny. Dělení na primární a sekundární skupinyje provázáno i s kategorizací odvozované od míry formálností. Za neformální skupiny označujeme ty, jejichž vnitřní vazba vychází z institucí neformální kontroly. Převládají osobní vztahy, členové jednají dobrovolně, bez vnějších podnětů a donucení. Z logiky věci vyplývá, že jde zpravidla o malé primární skupiny. Mohou to však být i neformální pospolitosti s°usedských vazeb určité čtvrti či městečka. Formální skupiny naopak cílením na niaximální účelovost a účinnost jsou odvozovány z formálních institucí a vyznačují 74 75 ///. SPOLEČENSKÁ Sy-RUKTURA se tedy i formálností vztahů. Skupina provádí hodnocení a kontrolu, utváří se hierarchie s přesně formálně vymezeným podílem na moci a systémem nadřízenosti a podřízenosti. Kritérium délky trvání vyčleňuje dočasnou skupinu vznikající účelově, na základě určitého podnětu a s jeho odezněním také zaniká. Přípravný olympijský výbor dětský letní tábor nebo Komise pro přijetí nových členů v rámci evropské integrace mají vzdor zásadní významové odlišnosti svého poslaní jedno společné: naplněními svého účelu logicky zanikají. Trvalé skupiny oprod tomu mohou existovat po značnod část života jejich členů či s větším přesahem po dobu delší. Rodina tak nezaniká úmrtím jednoho zjejích členů, Svaz spisovatelů funguje i po ideovém „zatracení^ svého zasloužilého laureáta, politická strana dál působí na půdě parlamentní demokracie i po odchodu dlouholetého vůdce na odpočinek. Princip členstvívt své automatické'formě vypovídá, že člověk se stává nejprve členem tirčité skupiny a teprve potom se u něj vytváří příslušný pocit sounáležitosti, Až po narození do určité rodiny si můžeme vypěstovat pevné příbuzenské vazby, sedmiletý školák si vytváří ucelenější náboženský konfesně zakotvený náz.or zřejmé až po formálním křtu či biřmování. Dobrovolné členství oproti tomu vzniká v po-j sloupnosti prvotního vytváření pocitu solidárnosti, sympatií a sounáležitosti sel skupinou a až následného uvědomělého (či alespoň uvědomovaného) členství! Přinejmenším obecně zde můžeme uvést příklady uzavírání sňatku, stranické příl slušnosti nebo zájmové organizovanosti. Princip členství dále rozlišuje skupiny podle míry selektívnosti. Uzavřené (e: klusivní) skupiny tak tvoří ty, které jsou v hlediska členství přístupny pouze vyb; ným jedincům splňujícím jistá pevně stanovená kritéria (kluby pro příslušník aristokracie, absolventy prestižních univerzit či držitele olympijských medailí apod.) Polozavfenéskupiny přijímají své členy méně rigorózně a využívají i princip negativních kritérií. Do určitých profesních pozic můžete tak být přijati pouze; na základě čistého výpisu z trestního rejstříku, dokonalého zdravotního stavu či negativní lustrace. Otevřené (inklusivní) skupiny jsou přístupny prakticky všem, kdo splňují jecO noduchá základní kritéria: Člen filmového klubu zaplatí roční členské příspěvky, držitel nákupní karty velkého obchodního řetězce pravidelně nakupuje právě ve „svém" mega marketu. Již v kapitole zabývající se na pozadí sociální interakce systémem sociálníc pozic a rolí jsme zmínili pojem referenční skupina. Na tomto místě zdůrazňujeme, že jde o skupiny fungující jako standardy pro oceňování sebe a vlastního chování, Jaká normativ chování a myšlení a jako měřítko vztahu k okolnímu světu. Student uměl lecké školy se tak poměřuje světem umělců, student tělovýchovné fakulty si jaká referenční rámec zřejmě zvolí svět sportu. Jedinec je během života ovlivňován dvě] mi i více referenčními skupinami, jejichž vliv se v průběhu času s rostoucím věkem postupně mění. Zpravidla jde o linii vycházející z rozhodujícího vlivu rodiny, přes kamarády a přátele až ke spolupracovníkům a životními osudy stejně poznamenal ným vrstevníkům (kupříkladu v domově pro seniory). Pojem sociální síť pak označuji sérii sociálních vztahů vzájemně spojujících jedince, kteří v jejím rámci mohol] nacházet jak širší uplatnění tak i omezení. 76 2. Skupiny Zájmové či účelové skupiny se vytvářejí proto, aby sloužily nebo alespoň napo-;ihaly k dosažení cílň předurčených určitým zájmem. Jde tedy o systematické 10 ěřování k cílové hodnotě či stavu věcí, které skupina považuje za žádoucí či Hokonce nezbytné pro svoji existenci. Motivem pro vytváření účelových skupin úže být i boj s jinými skupinami. Dnes se v tomto smyslu tragicky aktualizuje jed-1 0straiiná zájmovost teroristických skupin na Blízkém východě či na území Afganistanu a Iráku, účelově se pak zpětně reaguje vytvářením protiteroristických komand a speciálních vojenských jednotek. Účelovost je dnes zřejmá při vytváření relevantních skupin na půdě politiky, ekonomie, vědy, kultury, náboženství, dobročinnosti, masové kultury, sociální sféry a také sportu. Princip účelovosti je v těchto skupinách jednotící bází členské identifikace se skupinovými cíly a úkoly. Z ní se také mnohdy odvíjí vysoká míry uspokojení očekávání a potřeb svých členů. Problematika skupin nás přivádí i k dalším pojmům, které odrážejí a ilustrují bohaté spektrum skupinových charakteristik. Masovými médii a výchovnými pracovníky často frekventovaný pojem parta vyjadřuje malou neformální skupinu vrstevníků, která má relativně malý počet členů. Je sociologicky charakterizována silnou intenzitou vzájemných styků, hodnotovou a normativní homogenitou, jednotou potřeb, zájmů a cílů, živelností vzniku a dobrovolností členství (Zapletal, Jilčík, 1998, s. 38). Programové zacílení partyje většinou odvozováno z „nápadu" některého jejího člena či z reakce na vzniklou situaci či událost. Místem setkání je zpravidla prostor mimo dosah rodičovské či veřejné kontroly. Jejich mnohdy negativní orientace spočívá primárně v nehodnotném, bezcílném a neproduktivním marnění volného času. Odtud, z prostého faktu „nudy" či z materiálních pohnutek, není mnohdy daleko k protispolečenské činnosti a nebo dokonce ke kriminálnímu jednání. Od bezcílného posedávání školou povinných teenagerů na lavičkách s cigaretou a mobilním telefonem v ruce není daleko k požívání alkoholických nápojů, experimentování s drogami, hazardním hrám, vandalismu, kapsářství, vykrádání aut, bytů a chat. Je příznačné, že právě party vyznačující se společensky negativní činností se vyznačují vyšším stupněm organizovanosti a tedy i zjevností své „profilace". Obecně vzato může být existence part výrazem uspokojování jak osobnost pozitivně rozvíjejících činností (kupř. sportovních) tak reflexí hodnotové bezradnosti, problematičnosti a nekomplexnosti osobnostního zrání na cestě socializace jedince. 77 3. Organizace, instituce, byrokracie Společenskou skupinu, záměrně vytvořenou k dosažení specifických cílů, nazýváme organizací. V běžném životě se tak setkáváme prvořadě s řadou zejména růmyslových a obchodních podniků nebo sdružení. Dále jde o širokou paletu organizací, jako jsou školy, nemocnice, správní úřady, kostely, armádní zařízení, věznice, divadla apod. Organizace v obecné rovině je v zásadě konkrétní podoba určitého sociálního útvaru (škola jako organizace instituce vzdělání, banka jako organizace instituce finančnictví, hoteljako organizace služeb a cestovního ruchu, sportovní klub jako organizace instituce výkonnostního sportu). Je tvořena lidmi, kteří něco určitým způsobem dělají a jako taková je podmnožinou instituce ve smyslu vztahů, ustavujících se mezi lidmi na cestě řešení problémů. Je způsobem koordinace lidských konkrétně zaměřených aktivit. Ve své formální podobě je jako osa moderní společnosti koordinátorem velkého počtu osob zaměřených na dosažení určitého cíle (Keller, 1995, s. 70-71). Renomovaný teoretik moderních forem řízení A. Etzioni k základním rysům organizace přičítájasně vymezené rozčlenění činností a autority, pevný systém nadřízenosti a podřízenosti a rutinní obměnu členství v závislosti na míře jejich skupinové užitečnosti (Etzioni, 1964). Organizace tak představují umělý prostředek koordinace aktivit většího počtu lidí za určitým účelem. Jejich fonnálnost spočívá v tom, že principy fungování jsou podobné, ať se jedná o výrobu spotřebních předmětů, zajištění obrany, růst vědeckého poznání, péči o nemocné, výkon spravedlnosti, šíření informací, prezentaci produktů masové kultury či organizaci sportu. Důležité je, že všechny jasně účelově vymezené organizace vznikají jako výraz snah o řešení téhož problému: jak zajistit koordinaci společné akce a její stálost, která by byla nezávislá na náhodné výměně osob. V tomto smyslu lze chápat formální organizaci jako uměle ustavený sociální útvar vybavený formalizovanými procedurami za účelem mobilizace a koordinace kolektivního úsilí k dosažení stanovených cílů (Keller, 1996). K základním charakteristikám organizace patří formální struktura ve smyslu jasně vyjádřeného souboru pravidel a regulativů určujících činnost jejích členů. V případě organizačních řádů a norem jde o vymezení podílu každého člena na skupinovém úkolu a specifikaci jeho vztahu k jiným členům dané skupiny, podíl členů na řízení a rozhodování, způsoby přijímání rozhodnutí, výměr pozitivních a negativních sankcí a způsoby kontroly chování členů. Důležitou součástí hodnocení organizace z pohledu kooperace svých členů tvoří způsoby prosazování autority vůči vlastním členům. A. Etzioniv tomto kontextu zmiňuje potlačující, odměňující a normativní formy přístupu, které růzností přístupů akcentují použití síly, utilitární poskytnutí prospěchu či sdílení norem organizace. Prosazení autority tak závisí na povaze organizace: vězením či vojskem počínaje, Pres svět byznysu až po náboženské či charitativní organizace. V praxi tržních vztahů moderní společnosti, založené na provázanost na zaměstnávající organizaci, sílí slroké uplatnění odměňující autority. Demokratizace sociálních vztahů navíc přináší Posilování normativní autority, známé v podnikovém managementu. 79 ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA Stejný autor dělí organizace podle míry sdílení norem provázených pem členství. Zde se diferencuje mezi normami odcizujícími, získávajícím- .P^itlc,• cipujícími I zde máme před sebou širokou škálu organizačních charakteri je vynucená negativní báze členství, prospěchářský přístup a nebo konec!'- 'a ztotožnění se s cíli a požadavky organizace. Postavení organizace ve struktuře společnosti a její hodnocení se v ko místa a času mění. Podstatné charakteristikyjejího dobového poslání lze výslech i na pozadí hlavních etap vývoje sociologie organizace (Keller, 1996). Z toh ^ hledu lze odlišit: jako Plnr ntext„ edc oto po. 1. Klasické očxŕofo'charakterizované chápáním organizace jako nástroje co ne' tivnějšího zpracování výstupů všeho druhu. 2. Koncepci human relations, která odlišením neformálních vztahů od formáln' struktury cílila k důrazu na význam harmonizace mezilidských pracovních vzta hů, jako nástroje zvyšování produktivity práce a pocitti pracovního uspokojení Otec této koncepce Elton Mayo v roce 1925 na základě dlouhodobého výzkumu mezilidských vztahů v americkém podniku Western Electric totiž došel k závěni že pracovní výkon skupiny není ovlivňován prvořadě technickými inovacemi nýbrž harmonizací neformálních vztahů a změnami pracovního prostředí a z toho plynoucího ovzduší na pracovišti. Sociální atmosféra tak byla chápána jako významný stimulující faktor produktivity práce. 3. Organizační jjsychologieyycházející z teorie lidské motivace, klade důraz na seberealizaci vlastní osobnosti a zdůrazňuje potřebu harmonizace jednotlivých aktérů organizace s jejími cíli. 4. Teorie omezené racionality jako akceptování fatálnosti nepřekonatelných dysfunkcí v rámci organizačních struktur. 5. Jednostranně ekonomický důraz na hledání rozdílů mezi tržně a netržně orientovanými organizacemi. 6. Strukturálně funkcionální chápání organizace jako komplexního útvaru nadaného oživující schopností sebe regulace. 7. Kontingenční přístup jako skepse vůči možnosti stanovit praktickyjednoznačnč využitelné trvalé zásady a principy organizací a odvozeným důrazem na pružnost a vnímavost manažerů vůči dynamice změn, vnějších tlaků a vnitřního pnutí. Problematika organizaceje z pohledu jejích omezených možností posledně jmenovaného přístupu rozpracována praktickým vhledem známého důlního intf nýra Fayola v zásadách vrcholového managementu. Ty z organizačního hlediska oD«| hují princip zásadního významu dělby práce, vymezení zásad uplatňováni au j nezbytnost udržování vysoké úrovně disciplíny, imperativjednoznačnosti a i jasnosti instrukcí, uplatňování zásady jednoty vedení, respektování princip1' řízení zájmům celku, vymezení pevných kritérií odměňování, uplatňování n^jJ né míry centralizace, respektování praktických dopadů existujícího organizac 3. Orgmtitfu-e, institvce, byrokrruie - všeobecné akceptování řádu a pořádku, korektnostjednánívráraci fe[řzce vzta l_ ' loSti a podřízenosti, směřování k co nejvyšší stabilitě zaměstnanců, systém" n* n"ciaUvnosti a pěstování ducha kolegiality (Keller, 1996). posiIov*" ^ldesátých letech minulého století se na půdě diskusí o povaze a poslání ^ >U moderním světě objevila Crozierem prezentovaná teze o zablokované spo-0l-gaiiizace :evuje dvojím způsobem. Extrémní centralizaci'staví hráz možnosti "i ě poznat v dostatečné míře praktické dopady rozhodnutí. To vede k ab-,u-zkreslen p ^ ti? ^tef{ mají příslušné znalosd, nemají dostatečné rozhodo-jordni situ ^ Druhým případem neprostupnosti a tedy nefunkčnosti organizace ^P^^jgyysoká hierarchizace. Jde o stav, kdyje prakticky nesmírně obtížné pro-je neum organizační kategorie do vyšší, a to za situace špatné vnitřní komu- nlkll°U,Řídící pracovníci jsou tak závislí na informacích poskytovaných středními "aCC Ti však ve jménu uchování si výhody zdroje infonnací mnohdy klamou, dící'pracovníci při vědomí této skutečnosti nemají jinou volbu, než hledat a vydá-rozhodnutí přinášející co nejmenší rizika. Tím se však rozhodnutí obsahově n razdňují do podoby samoúčelně zformalizovaných předpisů. Systém funguje ten díky vzájemné závislosti jeho účastníků, kdy každý je jak obětí tak příčinou zablokování organizace. Člověk tak přímo či zprostředkovaně připravuje organizaci 0 její racionalitu. Snaha postavit účinnou hráz striktně zformalizované organizaci se odráží v řadě koncepcí moderních forem řízení. Reengeneeringtuk cílí k snižování stupňů řízení z osmi až šesti na čtyř, tří či dvoustupňový systém, který má lépe vyjít vstříc zásadě pevně vymezených kompetencí, osobní zodpovědnosti a nezkreslování informací mnohočetností zdrojů a více stupňovosti „informačních filtrů". Prou představě jako striktně formální hierarchie ovládané primárně ekonomickými principy je dále postavena idea řízení jako sociálního procesu s důrazy na nezastupitelnost pozitivní působnosti konzultace, participace a konsenzu podřízených. Jde o další 1 forem hledání způsobů, jak zvýšit míru zajímavosti a tedy přitažlivosti práce v úsilí nabídnout nižším řídícím pracovníkům větší míru autonomie a širší prostor pro samostatné myšlení a rozhodování. Diskuze na téma organizace pevně souvisejí i s kategorií vůdcovství, V tomto ontextu bývá obvykle definováno jako dynamický proces, v jehož průběhu jeden en skupiny ve jménu dobrovolného angažovaného podílení se na plnění úkolů jako ^ . ^uJe ostatnl- Sociologicky relevantní pojem autorita může být definován které"^ "^ÍŽ ProJevyJSOu akceptovány těmi, jichž se týkají. Autorita je tedy moc, se podařilo ospravedlnit oprávněnost řídit, přikazovat, regulovat a určovat. W(JěláV ^amzace Je místem tvorby, budovania zaujímání kariéry. Rozhodující vliv v tomto1 ^ ^Va"^kace v naäí kulturní sféře na proces zaujímání sociální pozice c'1ápeme1I1VS'U aktllanzuJe zejména problematiku profesní kariéry. Profesi přitom hlavní zdr0; °ľfraZ dosaženého vzdělání, kvalifikace, dovedností a zručnosti a jako >J P"]111", moci, presúže a mobilitních šancí. 80 81 _________________________J/7. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA V sedmdesátých letech tak odborná literatura prezentuje základní fáze pro. i fesní kariéry, které lze shrnout následovně: 1. Učedník: práce je vykonávána pod dohledem, vztahy k nové organizacijsouještř relativně slabé, když chybí dostatečný prostor i čas pro vytvoření silnější orga„ nizační a profesní identifikaci. 2. Kolega: roste jistá míra osobní nezávislosti, dosud převládající podřízenost ustupuje vztahům rovnosti s druhými. Stupeň identifikace s organizací posiluje i sílící možnost přejímat vyšší mini zodpovědnosti. 3. Mentor: součástí jeho činnosti je i výcvik, řízení a ovlivňování druhých. Poměrně vysoká míra identifikace s organizací je předpokladem schopnosti těšit se z úspě-chu druhých, jako zdroje profesního uspokojení a zvyšování míry úspěšnosti jedince. 4. Sponzor: ovlivňuje již celou strategii organizace a má všechny důvody k sebe-identifikaci s vlastním dílem. Jednotíivé fáze vývoje vztahu jedince k výkonu zvolené a vykonávané profese odrážejí jak postupný proces osvojování si profesních dovedností, tak i gradující vývoj vlastního pocitu uspokojení plynoucího ze samostatného zodpovědného výkonu činností v organizaci, s níž se identifikoval. Zorný úhel profesních kariér aktualizuje i problematiku jejich typologií. E. ScMn z tohoto pohledu koncem osmdesátých let nabízí osmistupňovou typologii odrážející přístup k profesní kariéře tak, jak ho známe v běžném životě zaměstnaneckého světa organizací: 1. Preferující bezpečia vyhledávající stabilní a snadno proveditelné úkoly. Služební postup chce mít založený na délce pracovního poměru s důrazem na jistoty zdravotního a penzijního pojištění. Nejvyšším uznáním je vyjádření loajality ze strany zaměstnavatele. 2. Usilující o autonomii s důrazem na odbornou práci na zakázku s nízkým dc hledem a zřetelně formulovanými cíli. Viditelná odměna za provedený výkon, jako je prémie a zvláštní ceny, je pak hlavním výrazem profesní satisfakce. 3. Zdůrazňující technickou kompetentnost ve smyslu upřednostňování technicky zajímavých problémů a nezájmu o řídící funkce. Nejvyšší míra profesního uspokojení je odvozována ze vzestupu otevírajícího další vlastní rozvoj i z uznání ze strany kolegů. 4. Manažerský typ lze ilustrovat zejména zájmem o přejímání zodpovědností a vyhledávání příležitosti k vůdcovství. Odměnou je zvláštní prémie za výkon celé organizace a z toho odvozované finanční ohodnocení a postup do vyšších funkcí- 5. Podnikatelský typ je profesně akcelerován potřebou stále nových výzev a hledal výhodných řešení. Jako odměnu žádá vlastnictví a bohatství jako viditelné atributy osobního úspěchu. Preferuje výsadu určovat si sám své cíle a nejvyšší míru uznán odvíjí z všeobecně přijímaného obdivného názoru o vlastní výjimečnosti. 3. Organizace, instituci', byrokracie g Typ orientovaný na službu chce předně pomáhat druhým, a to bez ohledu na materiální výhody svého počínání. Odměnou je pro něj vnitřně hluboce zažitý pocit užitečnosti, nejvyšším uznáním podpora podobně orientovaných kolegů. 7 Soupeřily typ nalézá smysl v práci nabízející možnost soutěže s ostatními. Preferuje podaný výkon a za odměnu očekává výhry, cena za vítězství představuje nejvyšší formu uznání okolí. g Typ orientovaný na životní styl oceňuje práci umožňující uvést do harmonické vyváženosti profesní a osobní život. Vysoce oceňuje integraci profesních, osobních i rodinných zájmů. Proto nejvyšší míru ocenění odvozuje z míry respektování jeho profesně zájmových, osobních a rodinných priorit. J. Keller si ve své práci všímá i zajímavého tématu alternativních organizací, které jsou odlišující formou vzhledem k byrokracii. K jejich výhodám patří schopnost chovat se lidsky disciplinovaně i bez formálního donucení a dobrovolné kooperace s druhými organizacemi ajedinci. S výhodou je praktikován flexibilní a vstřícný organizační princip „případ od případu" za účasti všech angažovaných stran. Apely morálních norem a osobnostně pevně zavazujících hodnot hrají rozhodující úlohu i v rovině sociální kontroly. Vztahy mezi lidmi na půdě alternativních organizací bývají inspirovány zásadou harmonických vztahů s danou komunitou. Lidé jsou do organizace přijímání na bázi neformálních vazeb reflektujících společné hodnoty, zásady a nemateriálni motivaci práce. Důra2 je kladen na přátelství a produktivní spolupráci. Sociální kritérium vychází z principu rovnosti, umenšo-vání sociálních rozdílů, rotace funkcí, neformálních vztahů, mzdové nivelizace a spoluúčasti při rozhodování. Odtud přirozeně vyplývá všeobecně přijímaná účast na týmové práci a všeobecně poskytovaný přístup k řízení (Keller, 1996). Společenská praxe pak jasně naznačuje nezastupitelnou úlohu alternativních organizací zejména v sociální práci především s osobami ve ztížené životní situaci, drogově závislými a mladými devianty. K nevýhodám těchto organizací patří zejména velká časová náročnost, vysoký stupeň její homogenity, častá mnohoznačnost působení emotivních faktorů, nezřídká neslučitelnost s daky prostředí okolního převážně byrokratického světa. Hledisko osobního hodnocení či profesního uspokojení pak upozorňuje na prakticky nezhodnocované a nerealizované rozdíly výkonu a kvality jednotlivých členů této formy organizace. K důležitým charakteristikám organizace náleží i míra její efektivnosti. Není J třeDEl připomínat obtížnost měření organizační účinnosti, která je zejména Z P°hledu okolí relativizována mnohoznačnou a často vnitřně rozporuplnou su-■ttoii vnitřních principů a vnějšího subjektMzovaného očekávání. V zásadě však efek-ost organizace vychází z její vyjednávači pozice, která umožňuje zhodnocovat specifické nedostatkové a proto vysoce ceněné zdroje zjejího sociálního prostředí, sch rÍem Zt*C muže * schopností připoutat k sobě odborníky, využívat jejich pností a získávat tak neocenitelné zdroje z okolního prostředí i na úkor méně SchoPQých organizací, ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA Správně se často připomíná lidská schopnost tvořit a předávat jednou vzniklé instituce v rámci existujícího pospolitého života. Organizaci jsme vymezili jak0 konkrétní podobu skupiny lidí, kteří něco určitým způsobem dělají za účelem do-sazení specifických cílů. Odlišitelný běžně používaný pojem instituce je zpravidla definovánajako „ustanovený způsob řešení problémů přežití" (Keller, 1995, s. 70) jako „osa každé kultury, základ specificky lidského způsobu řešení problémů přežití", či „každý obecně praktikovaný způsob jednání sloužící naplnění určité reál. né anebo fiktivní potřeby" (Keller, 1995, s. 54) .Jde takjednoduše řečeno o způsob nebo princip, jakým lidé v dané kultuře dělají určitou věc. Instítucí je tak kupf školství či bankovnictví, organizací konkrétní škola a banka. Specifický pojem sociální instituce vyjadřuje „organizovaný vzor víry a chování vztahující se k základním sociálním potřebám" (Schaefer, Lamin, 1995, s. 130). Bylo již řečeno, že instituce jsou organizovány s ohledem na specifické potřeby: vláda udržuje řád a pořádek, armáda zajišťuje obranu země, zdravotnictví zabezpečuje léčebnou péči, školství vzdělává. Funkcionalisté tak vycházejí z teze, že každá společnost či alespoň relatívne stálá skupina musí být schopna institucionálně doplňovat svoji členskou základnu, získávat nové přívržence, nabízet zboží či služby, udržovat řád a ospravedlňovat smysluplnost vlastní existence. Konfliktologové naopak v institucích spatřují nástroj udržování systému privilegií a útlaku. Zajímavé sociologické a psychologické téma tvoří problematika totálních institucí. Jde o ty z nich, které ovlivňují prakticky veškerý život jisté části občanů (Keller, 1996). Jejich krajní podobu představují zejména nápravná zařízení, která se vyznačují specificky utvářenou vnitřní hierarchickou strukturou neformálních vůdců s vězeňskou elitou, masou běžných vězňů a opovrhovaných outsiderů. Vojeih ske' instituce se jako zosobnění státního monopolu na násilí vyznačují specifickým stylem velení a proměnlivostí vlivů na okolí. Charakteristickým výrazně odlišujícím osobnostně stimulujícím rysem vojenských instítucí je princip oddělení vojáků od jejich rodin a výrazné rozdíly vzhledem k civilnímu životnímu stylu. Léčebné instituce se ve své totální podobě projevují zejména v případě ústavů pro mentálně postižené, Právě zde bývá plně realizována latentní tendence všech totálních byrokratických institucí nahlížet na klientyjako na ne zcela plnoprávné, nejasně předvídatelné a vyzpytatelné objekty. Protoje zde zpravidla uplatňován silný osobní odstup s možnými dehonestujícími rysy nadřazeností a ponížení. Typologie totálních institucívychází ze základních důvodu jejich ustavení a úče lu praktické zaměřenosti. Péče je elementárním posláním instituce o přestárlé, sirotky, tělesně a duševně handicapované. Společensky nebezpečníjsou soustředě v totálních institucích určených pro jedince vyžadující soustavnou zvláštní péči o kteří se o sebe zejména ze zdravotních důvodů (šílenci, leprózní, drogově závis pečovat nedokáží. Ochrana společnosti je impulsem pro vznik a fungování institu soustřeďujících na půdě vězení, „polepšoven" a internačních táborů kriminál: živly či jinak nebezpečné osoby. Jiným typem totální instituce jsou zařízení pí1 realizaci určitých technických záležitostí souvisejících s provozem společnosti jak jsou kasárna, námořní lodě a internátní školy. Pro případy rezignace na světský živ< fungují zejména různě nábožensky zakotvené instituce, jako jsou kláštery a azylo' 3. (hrgatiizítfř, insíitvcf, tiyrtíkraci? my Ve všech uvedených případech se z různých důvodů a odlišnými formami zásadně limitujícím způsobem utváří hodnotové směřování, životní obzory a způ-ob života členů konkréuiích organizací těchto totálních institucí. Zajímavým způsobem se mohou utvářet i reakce na život v totálních institucích. Praktickyjde o způsoby, kterými se jedinec může vyrovnávat s mechanismy umrrvu-■'cúni osobnost v totálních institucích a kterými lze čelit zničující šedi stereotypů otlačujících osobní iniciativu a individuální rozvoj. A to jak formou rezignace, tak Úsilím o změnu osobní pozice či dokonce snahou o „reformu" dané instituce. Regrese . taj, krajním postojem rezignace ve smyslu stažení se do světa vlastního nitra. Jde případ subjektivního útěku z nepřijatelné a nesnesitelné reality na cestě hledání a nalézání" intimního světa individuálních představ a snů. Tento postoj je charakterizován minimem komunikace ve snaze uchránit si svůj vnitřní svět cestou bagatelizace reálného světa. Rebelie je postojem vyznačujícím se odmítnutím spolupráce s personálem totální instituce ve smyslu vzpoury proti daným pravidlům. Marnost těchto snah může vyústit v reakci regrese. Snaha zařídit si v podmínkách totální instituce relativně spokojenou existenci s maximem v daných podmínkách možného dosažitelného uspokojení se nazývá kolonizace. Jedinec se příliš nerozptyluje a nevyčerpáva úsilím po změnách daných pravidel, ale využívaje naopak ve snaze vybudovat si co možná nejvyšší úroveň materiálního komfortu a z něho odvozovaného pocitu uspokojení. Konečně konverze je stav, ve kterém jedinec přejímá vidění mikrosveta totální instituce pohledem jejího personálu, a to jak ze zorného úhlu vidění druhých, tak optikou sebehodnocení. Postoj běžně nazývaný i jako „kolaborace" se zde vyznačuje iniciativní spoluprací s personálem ve snaze vycházet bezproblémově se světem nadřízených a vyhnout se tak znevýhodňujícím konfliktům či dokonce získat pro sebe nějakou výhodu. Problémem této reakce na totální autoritu je, že vlastní skutečná či jen pomyslná výhoda je mnohdy vykoupena nevýhodou druhých, tedy jde na úkor svých kolegů či ostatních klientů. Další důležitou a často ne zcela jednoznačně chápanou sociologickou kategorií uváděnou v kontextu diskusí na téma organizace a instituce je byrokracie. Běžný občanský pohled či politologické hodnocení spatřuje v pojmu „byrokracie" občansky nevlídnou vládu uskutečňovanou skrze úřady, tedy státní aparát složený ze jmenovaných, nikoli volených činitelů. Tedy aparát nevycházející přímo z politické vůle obyčejných lidí a proto lidem ne vždy přátelsky nakloněný. O aparát hierarchicky organizovaný a přímo závislý na konkrétní legitimní autoritě. Sociologický pohled na byrokracii, předznamenaný zejména teorií ideálních typů Maxe Webera, zdůrazňuje aspekt racionálně-právní organizované formy čin-n°stí, správy a řízení lidských záležitostí. Byrokratizací organizace člověka sice Pripravuje stále více o jeho humánnost, ale nabízí i snahu o vyšší racionalizaci kolektivních aktivit. Je jedním k klíčů k pochopení fungování spletitých vztahů a Vazeb moderní společnosti zejména z pohledu velkých výrobních i nevýrobních organizací a prá vitích systémů, které jsou řízeny pomocí neosobních pravidel, ra-clonálníni plněním komplexních cílů a vysokou mírou odborností. A to vzdor skutečnosti, že v běžném významu „byrokracie" označuje nesrozumitelný a občansky ^e zcela vstřícný způsob vyřizování i poměrně jednoduchých záležitostí, který 0lriplikuje a znepříjemňuje život řadového občana. SI 83 _///. SPOLE&NSK^STRUKTVRA OrgaiiKŕifť, ittslitHľľ, byrokrruip Byrokracie je zajímavá nejen svým nejednoznačným či dokonce rozponip],, ným konceptuálním chápáním, ale i svými faktickými funkčními charakteristk kami. Je totiž najedné straně mnohdy až nebezpečně všemocná - protože funkčně nezastupitelná a tedy i „všudypřítomná" a na druhé straně svoji formálností je personálně zaměnitelná a zastupitelná. Důležitý je její výměr výkonu pevně stanovených, vymezených a rigorózně dodržovaných funkcí. Byrokraté jsou jako jeho pouzí vykonavatelé snadno nahraditelní a zaměnitelní. Právě proto patří byro-kratičtí úředníci do kategorie zaměstnanců, berou pevný plat, jsou do své pozice jmenováni a nikoli volení a z hlediska výše plátuje téměř nemožné stanovit adekvátní výši v soidadu s mírou odvedené práce. Byrokracie je tak vhodným organizačním mechanismem zejména v podmínkách nutnosti omezovat jednání členu organizace pomocí takových pravidel a operačních procedur, které snižují riziko odchylky od přijatých a osvědčených standardů. Významný vklad do diskusí na téma typologie byrokracie přináší počátkem šedesátých let již zmiňovaný A. Etzioni, Zorným úhlem typů dispozice moci rozlišuje pro vedení dané organizace moc donucovací, odměňující a normativní. Jde o škálu mocenského působení počínající od použití fyzické síly, přes materiální odměny až po morální apely a využití důrazů na prestiž organizace. Podřízeni pak mohou na použitý typ moci reagovat formou alienativní, kalkulující a morální. Prakticky běží o škálu reakcí počínající odporem k cllňni organizace, přes zištný kalkulující postoj až po vnitřně zakotvené ztotožnění se s organizací. Kombinace uvedených typů byrokratické moci a příslušné reakce získáváme následující nástin typologie organizací: T)lp moci Typ účasti Odcizující Kalkulující Morální Donucující 1 2 3 Odměňující 4 5 6 Normativní 7 8 Již z logiky věci vyplývá, že naprostá většina všech formálních organizací je prakticky tvořena typy 1, 5, a 9. Jde o krajně odlišné a tedy i charakteristické formy uplatňování forem byrokracie a příslušných reakcí na typ mocenského působeni. Kombinace „slučitelných" typů moci a účasti tak odlišuje organizace koercivní {do nucovací), utilitaristické a normativní (Keller, 1996): Koercivní organizace pro svůj hlavním cíl, kterým je striktní dohled a izolace internovaných osob, používají i síly včetně fyzického násilí. Tento typ organizace není selektivní: přijímá každého, kdo je do nich z rozhodnutí soudní či jiné moci umístěn. Chovanci se s cíli organizace neidentifikují a mnohdy, jako v případe vězňů, koncentračních táborů či léčeben pro mentálně postižené, působí naopak přímo proti nim. V tomto smyslu máme před sebou krajní případ neslučitelnosti moci a forem reakcí na její uplatňování. Utilitaristické organizace kombinací kalkulující účasti a odměňující moci áří škálu motivujících výhod, ze kterých je odvozována míra oddanosti členů ^aiiizace. Odměnou mohou být peníze, možnost zvýšení kvalifikace či kvalitní °rScovní podmínky. Tento typ organizace je zpravidla selektivní již výběrem svých ?l^fnň na základě testů, zkoušek a konkurzních řízení. Utilitaristický princip fun-C ■ všeobecně ve výrobních organizacích, státní správě a řadě profesních institucí. ^ normativní organizace odvozují moc nad svými členy na vnitřním přesvědčení působení sociální kontroly, přitažlivosti veřejného uznání či z charismatického 'bení svých vůdců či předáků. Členové se s normativní organizací dalekosáhle identifikují. Míra selektivity při vstupu a stupeň oddanosti při plnění cílů organizace silně kolísá. Jiná měřítkajsou uplatňována při vstupu do ekologického spolku a jiná do vizionářsky zaměřené náboženské sekty. Odlišnou míru oddanosti cílům organizace lze očekávat při porovnání motivace charitativní práce a nábožensky a nacionalisticky motivované teroristické činnosti. Do této skupiny organizací náleží církve a sekty, politické strany a spolky, charitativní organizace, univerzity, kluby apod. Sociologie spatřuje v byrokracii určitý systém správy a řízení, zracionalizo-vaný a odosobnělý, zajišťující maximální pohotovost a účinnost práce institucí, správ, závodů nebo jiných účelových skupin (Szczepaúski, 1966). Zjednodušeně řečeno, byrokracie může být chápána jako metoda efektivního a proto správného vyřizování záležitostí. Ve své moderní podobě byla produktem dynamického rozvoje průmyslových podniků a státiu' administrativy. Vyvíjela se v procesu racionalizace duševní práce zejména na půdě velkých správních a průmyslových společností. Je tedy metodou administrativní práce, metoda správy a řízení. Z tohoto pohledujde o postup spočívající na svěřování určité práce osobám, které jsou pro ni odborně vybaveni, na vytváření systému služební závislosti s principem jediného přímého nadřízeného. Byrokracie tak cílí k uplatňování racionální dělby práce, kdy pracovní činnosti jsou průběžně kontrolovány a jsou nezávislé na soukromých a mimoslu-žebních vztazích mezi nadřízenými a podřízenými. Každý byrokratický aparát vyžaduje řadu pomocných činností, které umožňují jeho práci, když potřebuje i řadu předpisů určujících prioritu vyřizování záležitostí. Narušení tohoto principu může vést k degradaci byrokratického aparátu ve smyslu samoúčelně fungujícího stroje. Takováto „byrokracie" se stává zátěží vyřizování meritomích úkolů organizace. R. Dak-íWrfer/jako představitel sociologické teorie konfliktu přirovnává byrokracii k žold-tierské annádě operující v třídním konfliktu, když je neustále v boji, nucena dávat své síly střídavě do služeb měnících se pánuje totiž sice součástí vládnoucí třídy, nikdy ^ak nevládne sama. Její místo spočívá v loajální správě zájmů aktuálně vládnoucí skupiny; I ti nejvyšší byrokraté jsou ve službách někoho dalšího (Keller, 1995, s. 111-114), Zajímavé sociologické téma představuje i typologie byrokratických úředníku. Konec padesátých let přináší z pera F. M. Marxe následující čtyři byrokratické typy: ' strážní byrokracie ztělesňuje hodnoty a normy společenství a reprezentuje je vlastním osobním příkladem. Prioritní je veřejné poslání úřadu tak, jak se kupř. Projevovalo u vzdělaných čínských úředníků, udělujících osvojeným kulturním formám ceremoniální charakter. 86 III. SPOLEČENSKÁ STRUKTUM 2. Kastovní byrokracie neslouží společnosti jako celku, nýbrž prioritně svým parn.;. kulárním čí rodovým zájmům. Na cestě posilování vědomí vlastní nepostra. datelnosti pěstuje konspirativnost úředního tajemství a přehlíží vlastní veřejng poslání svého úřadu. 3. Byrokracie patronážeje produktem obsazování úřadu na základě osobní nákjon nosti čije chápána jako politická odměna. Výsledkem je možná odborná ne. schopnost, nízká disciplinovanost a zejména lhostejnost vůči zájmům občanů Právě z tohoto pohledu je tato forma byrokracie těžko slučitelná s principem moderních harmonizujících státních zásahů do hospodářského života. 4. Byrokracie výkonu neslouží osobním či dílčím, ale obecným zájmům. Svoji účinnost odvíjí od vysoké osobní kvalifikace a pragmatičnost výkonu funkce. Důrazem na flexibilitu a výkon je dobře slučitelná s chodem moderní společnosti (Keller, 1996). Známý společenskovědní badatel Gouldner zvažuje míru autority, fungování pravidel a systém uplatňování moci v rámci formálních organizací a zobecňujícím pohledem nabízí následující typy byrokracie: 1. Slabá, kde pravidla a procedury uložené vnější instancí jsou jen částečně dodržovány či jsou dokonce zcela ignorovány. Zaměstnanci vyvíjejí odlišný systém pravidel, které hrají v organizaci mnohem důležitější roli než systém oficiálně deklarovaný. Elementárním příkladem může být nedodržování pracovní doby, porušování zákazu kouření či nerespektování předávání informací po linii systému služební nadřízenosti. 2. Reprezentativní, kdy autoritaje založena na skutečném vědění, znalostech a odborností, když pravidla skutečně slouží dosahování cílů v souladu se zájmy klientů. Řídící i řadoví pracovníci se s pravidly organizace plně ztotožňují: Manageři sportovního klubu tak cíleně a s plným nasazením usilují o jeho co nej-účinnější fungování na cestě dosahování prestižních vynikajících sportovních výsledků. Všichni zaměstnanci ropné věže bez rozdílu funkčního zařazení a při vědomí vzájemné závislostí souhlasně dodržují bezpečnostní předpisy. 3. Trestající, kde moc vychází z prosté existence držby úřadu a kde souhlas s pra-vidlyje vynucován pod hrozbou trestů. Poslušnost je cílem o sobě, a to nezávisle a bez ohledu na zájmy klientů. Vysokého osobního ohodnocení se dostává zaměstnanci dodržujícímu úzkostlivě formální předpisy. Naopak bez povšimnutí zůstává osobní iniciativa, flexibilita či vstřícnost vůči požadavkům a impulsům přicházejícím vně organizace. Již jen zběžný pohled na charakteristické rysy, strukturu a zaměření dílcích typů byrokracie naznačuje možný nesoulad mezi formálními předpisy a skutečným jednáním jejich aktérů. Prakticky běží o hlubokou vnitřní konfliktnost mezi autori-* tou úřadu a autoritou skutečných odborníků. S tím souvisí i existence napětí mez£ potřebou zajistit si odborníky a sebezáchovným imperativem loajality svých zamést" nancň. Tato skutečnost přináší i rozpor mezi stylem práce odborníků na jedné straně a rutinérů na druhé straně. Skuteční odborníci jsou pro organizaci díky : 3. Orgimnace, instituce, l/yrokracie svým znalostem a flexibilitě přínosem zejména v případech převládající nejistoty či juizových a katastrofických situacích (Němec, 1999). Linie úředníků naopak pra- ,je efektivněji při rutinním rozhodování o opakujících se standardních situacích. Diskuze na téma organizace, instituce a byrokracie nás přivádí i ke specifikaci často mnohoznačně chápaných pojmů profesionál a úředník. Profesionály při rozn0£lování veden objektivními kritérii, které převažují nad možností různého -kladti zvláštností daného případu. To umocňuje dodržování principiální zásady nepodléhat při rozhodování osobním motivům. Ve vztazích s klientyje dodržován princip přísné neutrality. Základem budování profesní pozice je přísně vymezená kvalifikace a osobní výkon. Úředník naopak staví profesní étos na hodnotách povinnosti, služby a loajality. Hodnotově tedy vychází z principu podřízenosti, nikoli dominance. Sílu své pozice odvozuje z uvědomované skutečnosti, že je nezbytným prostředníkem a článkem výkonu moci v rámci vysoce komplexní společnosti. Je hluboce přesvědčen, že bez byrokracie nelze řídit a vládnout. Přitom neurčuje samotné cíle vládnutí, pouze usiluje o jejich uskutečňování. Opírá se zpravidla 0 stávající mocenskou strukturu a proto je v jeho zájmu zachování daného status quo. Právě v tomto smyslu se projevuje servisní poslání byrokracie. Z hlediska stability sociálního systému tak lze shrnout, že byrokratická forma organizace zároveň demokracii ohrožuje a souběžně přispívá k realizaci jejích cílů. Sociologii zajímá i dopad byrokratické struktury na sociální mobilitu. Jde zejména o možnosti a meze, které na žebříčku profesní kariéry byrokratická pozice profesionála nebo úředníka nabízí. Dobrým odrazovým můstkem pro sice pomalou ale jistou" kariéru je pozice, která ani svým špatným či mimořádně dobrým výkonem výsledky organizace příliš neovlivní. Naopak tam, kde je žádoucí podávat vysoký výkon 1 za cenu chybných rozhodnutí, jsou možnosti postupu rychlé ajsou otevřeny všem. Postupně dynamizující a vše prostupující vliv komputerizace na rozsah a povahu byrokratických struktur souvisí především s omezováním rutinní kancelářské činnosti technickými nástroji informatiky. Psaní, třídění, zařazování, vyhledávání, uchovávání a rozmnožování dokumentuje stále časově méně náročné díky využívání počítačové techniky spolu s výhodou možností vzájemného propojení informací v dimenzích místa a času. To ve svém důsledku otevírá i nové netušené horizonty volnějšího výběru pracovní doby a přesunu práce do domácnosti. Nezanedbatelný vliv přináší komputerizace i do oblastí elektronického přenosu dat na půdě vztahů s tradičně „byrokratickými" organizacemi jako jsou finanční úřady ci orgány státní správy. Statisíce daňových poplatníků v roce 2003 přivítaly možnost s casovou výhodou využít zaslání daňového přiznání E-mailem. Bezprostřední styk s byrokratickým úředníkem tak bude v řadě oblastí veřejného života postupně nahrazován masovým využíváním informační a komunikační techniky a technologie. Otázka možných dopadů využívání pokroku informačních technologií na rizika ztráty zaměstnání tradičních byrokratň-úředníkň alespoň u nás zatím zůstává stále spíše otevřená. Tím spíše, že přesahuje do rámce stále funkčně nedokončené reorganizace státní správy. Jedno je však zřejmé, Bude nezbytné ujasnit si důvody 1 dopady zavádění nových informačních technologií a odtud odvodit případné vhodné kontrolní mechanismy jejich fungování. 88 89 4, Sociální stratifikace a mobilita Nejen na půdě sociologie, ale i v běžné žurnalistické produkci se setkáváme ojmy sociální struktura a sociální stratifikace. Sociologicky vzato pod pojmem sociální struktura vidíme souhrn všech sociálních skupin a vrstev, jejich vzájemných vazeb vztahů jedinců mezi sebou a ke společnosti jako celku. Je charakterizována relativní trvalostí forem vztahů a je vzájemným ovlivňováním provázána s demografickou, ekonomickou a politickou strukturou společnosti. Specifičtější pojem sociální stratifikace se vztahuje k nerovnému rozdělení práv a privilegií, povinností a odpovědnosti, odměn a majetku, moci a vlivu v rámci postavení jednotlivých členů společnosti. Zatímco třídní struktura tradičně odrážela soustavu základních společenských vztahuje soustava rozvrstvení produktem užití vžitého měřítka hodnot různých článků této struktury ve smyslu hodnocení společenských vztahů. Takovéto vymezení však nevyhnutelně aktualizuje řadu dalších klíčových sociologicky relevantních pojmů, jako jsou společenské třídy, vrstvy, kasty, stavy. Kategorie třída je ve společenských vědách často užívána pro označení souboru lidí, kteří mají určité statisticky odlišitelné vlastnosti. Marxistické pojetí spatřoválo právě v třídě základní diferencující znak sociální struktury a klíčovou charakteristiku stratifikace, když zdůrazňovalo specifika odlišností vztahu k výrobním prostředkům, místu v organizaci práce a zdroji příjmů. Stabilizovaná třídní struktura si vytváří postupně systém třídních subkultur, které se skládají ze specifického souboru norem chování a vnějších symbolů, spojených s určitou třídou (Bauman, 1965, s. 244). Společenské třídy v moderní společností nejsou dány ani zákony ani odvozeny rodově. Jsou vzájemně dobře prostupné, jsou „dosahovány" v rámci vysoké sociální mobility a spočívají primárně na ekonomických rozdílech, tedy vlastnictví a kontrole materiálních zdrojů. Jsou charakterizovány neosobností vztahů odvozovaných z ekonomických, nikoli osobních závazků. Základním klíčem třídní příslušnosti je vlastnictví či povolání, stupeň sebeuvědomění, prestiž a odpovídající míra uzavřenosti či otevřenosti. Moderní pojetí odrážející spletitost a častou neprůhlednost právě vlastnických vztahů dává přednost pojmu společenská vrstva jako velké skupině osob majících shodné, společensky významné a od ostatních odlišitelné znaky. Jde o soubor osob integrovaných určitou vnitřní vazbou a pocitem sounáležitosti. Prakticky múze jit o vrstvu charakteristickou profesní zaměřeností, zdrojem příjmu, postavením v systému řízení, mocenskou pozicí, životním stylem, hodnotovou zakotveností c> dokonce tržně spotřebitelskou orientací. Můžeme tak hovořit o příslušnosti nejvyšší společenské vrstvě či sounáležitosti se společenskou elitou a nebo naopak utovat problém sociálního zařazení dlouhodobě nezaměstnaných či bezdo-rtlQVci1' Připomeneme si, že právě příslušnost k určité společenské vrstvě odvozuje s°ciální status jedince a tím přímo či zprostředkovaně určuje i odpovídajícíjednání dování zaujímané sociální role. 91 ///. SI 'Ol .!-ČE\SK. í SI R UK i í // í. \ 'f. Swirílnt stmlifihare a puéiUlrl Členové pospolitosti mohou být diferencováni ve vztahu k různým vlasti^ tem, jež délí lidi do nižných kategorií. Může jít o odlišnosti rázu biologického psychického, může jít o vlastností jako inteligence, schopnosti, temperament, c rakter. Dále lze být diferencován v souladu se společenskými znaky, jako je vzde majetek, životní styl. A konečně se lidé mohou odlišovat podle zvláštních sp, čenských rolí, v kontextu našich diskusí zejména podle funkcí v rámci společe dělby práci a podílu na moci a řízení. Diferenciace v rámci nerovného postaví jednotlivců ve společnosti zařazuje jedince podle přijaté míry významností do sira. tifikačního systému pospolitosti. Právě v jeho rámci se aktualizuje pojem společensky i/rsíwajako označení určité skupiny lidí, více nebo méně oddělené kritériem spoli čenské nadřazenosti nebo podřazenosti od ostatních skupin. Základem tohoto lení je určitý odstup, opírající se o kritéria vlastnictví, kulturní úrovně, živoi stylu, o představy o „urozenosti" nebo o jiná skutečná či fiktivní kritéria (Szczep; 19G6). Problematičnost stratifikačního třídění v dimenzích kategorií „nižší" a „vyš: spočívá v obtížném postižení objektivních kritérií vztahů a pozic, které je charakte rizují. Sociální stratifikace tvoří charakteristický znak každé společností již tím, ze společnost není nikdy homogenním celkem, Je vnitřně strukturována do vrstev s odstupňovaným podílem na statcích, které jsou obecné ceněny v přímé úměře kjejich nedostatkovosti. Konkrétní stratifikace společnosti tak reflektuje ocenění a distribuci nejvyšších hodnot společnosti, mezi které patří podíl na moci, velikost majetku a odtud odvozená prestiž. V naší kulturní sféře jde zpravidla o míru prestiže odvozované od zaujímané profesní pozice. Zcela výjimečné postavení v sociální stratifikaci zaujímá kasta. Jde o uzavřenou sociální skupinu jejímž členem se člověk stává svým narozením, z jejího stratifikačnílio a statusového „sevřeni"' se její příslušník vlastním úsilím neodpoutá po celý život. Kasta je dědičně - zpravidla původně nábožensky vydělená, neměnná a imobilní skupina. Chování kasty je regulováno pevnými rituálními způsoby, a to v závislosti na příslušném rasovém, náboženském či stavovském principu. V čisté formě se kasty objevovaly v souvislosti s indickým hinduismem, kde existují čtyři hlavní kasty (vamas). Sociologie v některých případech používá pojem kasta i k popisu rasových rozdílů (Schaefer, Lamm, 1995, s. 210). Feudální uspořádání vytvářelo kasty na základě představ o nerovnosti krve mezi jednotlivými stavy, tedy vrstvami feudální společnosti. Určité kastovní rysy převzaly i některé institucionalizované profesní kategorie, kupí. pruský důstojnici^ sbor či stranická nomenklatura totalitních režimů. Stejně i specifické hodnotové cílení některých účelových skupin misijního charakteru může účelově přejít některé vlastnosti kast. Dalším stratifíkačním systémem, spojovaným s feudální společností, je s Jeho původ je odvozen od vlastnění půdy a jejím pronájmem nevolnickým s© kům. Jde o stratifikáciu' systém typický zejména pro středověkou Evropu. V zásai je výrazem seskupení společenských vrstev různých (zpravidla uzákoněných) p' Kritériem společenského postavení je určení rodem, když stav je výrazem rozšfi ných příbuzenských systémů fungujících v rámci nízké sociální mobility. Odborná literatura správně připomíná, že stavovská struktura tradičních lečnostíje, obdobně jako instituce rozvětveného příbuzenství ve společnostech rchaických, systémem pozic a privilegií regulujících všechny stránky pospolitého spo jřjvota. Stavovství (obdobnějako kastovnictví) je „vlastně zjednodušeným příbuzen- stvím ve společnostech, které se staly natolik početné, že si každý jejich člen již zdaleka nemůže pamatovat svá práva a povinnosti vůči všem ostatním členům sku- ■ lV v níž žije. Stavovská příslušnost signalizuje druhým, jaké povinnosti a práva říshiší každému člověku jeho zrozením" (Keller, 1995a, s. 18). Je přirozené, že stavovská příslušnost je i určujícím faktorem ekonomického postavení již tím, že určuje individuální míru nároků na statky a služby. Tím se stavovský princip liší od třídní příslušnosti. Taje odvozována podle toho, co jedinec může nabídnout na trhu pracovní síly, resp. kapitálu a půdy. Stavovský princip přechází v třídní právě tehdy, kdy ekonomika reguluje distribuci privilegií prostřednictvím tržních mechanismů. Zajímavý příspěvek k teorii sociální struktury představuje Kellerova úvaha na téma sociální struktura podle protekcí (Keller, 1995b) a neméně pozoruhodné zamyšlení nad často sporně chápanou problematikou středních vrstev (Keller, 2000). Obecnější téma sociální struktury podle protekcí vychází ze skutečnosti, že rozvoj továrního průmyslu odňal domácnostem jejich výrobní funkci, stejně jako nechal rozvojem státem organizované léčebné péče a policejních složek rozplynout funkci zdravotní a bezpečnostní. Se sociologickou imaginací dimenzovanou ironií Keller připomíná, že dnešní členové domácností se již od předškolních let ráno rozcházejí a rozjíždějí do svých organizací - které jsou jako důležité sociologické téma „společnost organizací" diskutovány i na jiném místě (Dnicker, 1993,1998) -aby tak „přispěli svým dílem k dalšímu růstu hrubého domácího produktu" a večer se vrátili domů, aby „v pohodě v televizi sledovali, co která vojenská, politická, charitativní či zločinecká organizace během dne vykonala nového". Přitom ve spektru početně a významově rostoucích formálních organizací a firem, škol a univerzit, církví a podniků služeb, cestovního ruchu, kultury a sportu se stává neosobnou a věcnost hodnotou o sobě. Půvab neosobních organizací tak i s jistým rizikem spočívá v tom, že jsou zdrojem budování čistě utilitárních kontaktů. Tvořit si „známosti" a konexe má totiž smysl pouze tehdy a tam, kde materiální a duchovní statky nejsou všem stejně dostupné ve stejné kvalitě. Politické strany pak představují účinnou sít ve správné chvíli a na vhodném místě napojit se na síť konexí, a to zejména mezi lidmi, kteří jsou všeobecně známí. Na základě tohoto principu pak Kellerpre-zentuje, sociologicky vzato pozoruhodné, sociální rozvrstvení podle protekcí: Celebrity - vyšší horní vrstva známých představitelů elity. Již samotná pouhá známost s těmito lidmi povznáší. Celebrity se mezi sebou znají-je jich tak málo. Od veřejnosti je „odděluje jen tenká vrstva televizní obrazovky". A co je typické pro naši transformující se společnost: protekční apetit těchto „špiček elity" je wzy nasycen a tak se vydávají na nesnadnou, leč neodolatelnou cestu k atraktivním mezinárodním známostem. ■ Špičkové známosti nižší horní vrstvy směřují „všude tam, kde je třeba". Zdroje °ntaktň jsou odvozovány z již zmiňované příslušnosti k velkým formálním organizacím. Jde o arénu, které je blízká zejména protekcionalismu průmyslníků a Politických bosů. 92 93 __111. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA_________ 3. Střední vrstvy zaujímají v hierarchii protekcí postavení těch, kteří mohou nabíd. nout jakoukoli adekvátní protislužbu za drobnou protekci tak, jak to prakticky mnohdy důvěrně známe u naprosté většiny populace. Na trhu nabídky a p^, ptávky služeb a protislužeb jsou ty, které jsou obecně považovány za navzájem adekvátní a tedy směnitelné. Cílená účelovost a nahodilost těchto známostí jim uděluje spíše epizodický charakter. 4. Vyšší dolní vrstvuje do systému protekcí zapojena pouze náhodně a sporadicky. Má pouze omezené možnosti poskytování protislužeb a proto její příslušníci zůstávají často pouhými dlužníky, kterým je poskytnuta výhoda „jen tak": kdo ví, kdy se jejich vděčnost bude hodit. 5. Nižší dolní vrstva nedostává šanci vděčit někomu za protekci, tedy zadlužit se na trhu služeb a protislužeb. Distancí od sféry využitelných známostí jsou zároveň odpojeni od „slušné společnosti". Se všemi nevýhodami i pomyslnými morální: pozitivy: tedy včetně „odstřižení" od podivných protekcí a „špinavých známost (Keller, 1995b). Problematiku sociálního rozvrstvení Keller dále rozvádí teorií her hypotézou, že rozumný člověk jedná tak, aby maximalizoval svůj zisk při nejmenším riziku (Keller, 1995b). Přitom sociální život je velkým tržištěm, kde nikdo nechce prodělat a kde tedy vzniká dobré podhoubí pro vznik fiktivní rovnosti. Zákon nabídky a poptávky podporuje tendenci chovat se v souladu s poptávkou či očekáváním druhých. Tento princip vytváří bázi instituce klientismu, jako jisté formy participace na sociálním životě. Jde o nerovné, avšak reciproční vztahy spojující patrona (vlivnou osobu) sjeho klienty, vjejichž prospěch je vliv ochránce uplatňován. V tradiční společnosti byli klienti svému patronu, osobě štědře udělující žádané statky a poskytující určité služby, povinni oddaností a úctou, která sc projevovala formou drobných protislužeb. Základem nikdy formálně nestvrzeného vztahu byla naprostá nerovnost obou stran. Nerovnost zde však nerozdělovala, ale principem ochrany a vděčné oddanosti spojovala. Nerovnost vznikající na bázi klientismu znemožňuje jakoukoli tržní cenovou kalkulaci, ale štědře uděluje a vděčně přijímá vše, co ostatním zůstává nedostupné. Moderní společnost tržní mentality se stává podhoubím pseudoklientských vztahů systémem protekcí'na principu bezúročných půjček a neomezené klientské oddanosti probíhající skrytě a pololegálně. Toto skryté „proplouvání" ve světě závislosti na příslušnosti k organizacím přivádí jedince k hledání patronů a konexí v oblasti zájmů, kam jeho kompetence nesahají. Tento princip přirozeně produkuje nerovnost mezi občany. Stav naší současné společnosti tak nanejvýš aktuálně navozuje nejen sociologicky podnětnou otázku: „Nakolik se známosti a konexe podílejí na přírůstku majetku, moci a prestiže jednotlivců a skupil (Keller, 1995a, 1995b). Problematika klientismu a protekcionářství je provázána i s dalším negali1 ním společenským jevem, kterýje nesporně korupce. Podle sociologických šet*ej* Pavola Frice z roku 2002 je polovina našeho obyvatelstva přesvědčena, že úplat J jsou běžnou společenskou praxí, a dvě třetiny podnikatelů se domnívají, že be úplatku žádná firma nedostane veřejnou zakázku (Lidové noviny, 13. 07. 20 4. Sociálni stratifikace a vtolňlita 94 s. 13-14). O korupci se má všeobecně zato, žeje nevykořenítelná. Socialistická instituce nedostatkového zboží, jako zdroj korupčních příležitostí, byla transformačním obdobím přetavena do mocné státní správy, rozhodující o velkých majetkových přesunech, veřejných zakázkách a státních dotacích. Ne neprávem jsou vysocí politici a úředníci spolu s představiteli podnikatelské sféry podezíráni ze vzájemně výhodného spojenectví protekcí a úplatků. Korupční symbióza elit tak ve vzájemné shodě využívá díky svým pozicím a rozhodovacím pravomocem veřejných prostředků k politickému financování nákladných volebních kampaní (pro jednotlivé strany -dokonce i ty neparlamentní - řádově desítky milionů korun), získávání výhodných podnikatelských zakázek a tučných provizí. Politické, ekonomické a byrokratické „elity" si tak vzájemně mafiánskou konspirací „kryjí záda". Absence či nedostatek přímých důkazů upozorňuje na nepřímé indicie korupční symbiózy elit, ke kterým Pavol Fric řadí: záhadně neefektivní jednání, vysoké hodnoty empirických indikátorů korupce, podivná bezzubost zákonů, absence morálního vůdcovství, nedůvěry-hodnost elit, přehlížení střetu zájmů, alibistický systém kontroly a tradice korupční spolupráce. Prakticky to znamená, že výběrová řízení vyhrávají mnohdy nevěrohodné firmy nabízející vyšší ceny za nižší kvalitu zboží a služeb, že vysoká míra kompce je předmětem opakovaných stížností zahraničních i domácích podnikatelů včetně renomované mezinárodní organizace Transparency International. Ta nás totiž v tomto ohledu zařazuje hluboko pod průměr zemí Evropské unie. Elity dále dlouhodobě produkují zákony nulových regulačních efektů v oblasti zákonů o střetu zájmů, veřejných zakázkách a konkurzu a vyrovnání. Česká společnost již pomalu rezignovaně prijalajako „nutné zlo" skutečnost, že členové elitního klubu nejdou osobním příkladem při odhalování případů korupce, zlehčují korupční jednání a rozhodně za ně odmítají nést případnou zodpovědnost. „Korupční transakce bývá odhalena jedině v případě, že jedna ze stran se cítí být natolik poškozena, že již nemá svým odhalením co ztratit". Nedůvčry/íodnost elit je „veřejným tajemstvím": většina obyvatel u nás se domnívá, že právě díky korupci se u nás vytváří vrstva bohatých (a zpravidla tedy i mocných) lidí. Kolem poloviny obyvatel nevěří v upřímnou snahu vlády korupci skutečně postihovat a přes 40 % lidí je toho názoru, že bez úplatků by politické strany zkrachovaly. Tyto pocity posiluje opakované přehlíženi střetu zájmů poslanců, senátorů a členů vlády a dále i absence zákona o lob-lngu. Známé „moc korumpuje" se tedy i u nás projevuje tendencí mocných v adncmt pomocí korupční symbiózy. Prostému občanovi tedy nezbývá než věřit, že Poslušnostk EU a provázanost s evropskou právní a podnikatelskou kulturou zbaví vlTd n°StÍ tVrZení' žeJdeJen ° náhody a iracionální selhání jednotlivců, ale že ^ a půjde razantně a s plnou podporou zákonodárné a soudní moci proti mocné-^ proudu korupční symbiózy. Je však více než zřejmé, že bez občanského tlaku zdola e uy svych korupčních praktik dobrovolně nezřeknou. i. 95 ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA Diskuze na téma specifických projevů sociální stratifikace nás zákonitě při. vádějí k problematice středních vrstev. Mnohdy slyšíme, že právě střední vrstvy! tvoří jádro moderní společnosti založené na znalostech uplatňovaných příslušností k organizacím, jindy jsme svědky povzdechu, že právě v naší společnosti střední třída „mizí". Každopádně máme co do činění se sociologickou kategorií, kterou můžeme vztahovat či konfrontovat s dalšími kategoriemi jako je průměr, normál elita, potencionální elita, konformní masa. Navíc si můžeme položit otázku, zdali tato specifická skupina vládne či je ovládána, ptát se po její převládající politické orientaci či profesní a vzdelanostní skladbě a kulturní úrovni. Podle jedněch se střední třída neustále rozšiřuje na úkor jiných vrstev, jiní naopak snášejí doklady o její distanci a uzavírání se do sebe. Pro někoho jde o obyčejný průměr, normál či běžný společenský standard beznadějně konformní masy, jiní mají před očima potencionální společenskou elitu tvořivé in teligen tni integrace .Většin ou j e však právě se středních třídách (či vrstvách) spatřován garant společenské stabilizace a vzestupu. Starou tradiční střední vrstvu tvořili samostatní rolníci, obchodníci, řemeslníci a svobodné profese. Do nových středních vrstev patří široké spektrum zaměstnanců organizací počínaje manažery a experty nejrůznější specializace, přes lékaře, učitele, duchovní a úředníky všech stupňů až po řadové prodavače a nižší personál organizací. Zdaleka nejpočetnější kategorii zde však představují učitelé, pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, prodavači a úředníci. V nově utvářené střední vrstvě nacházíme všechny ty, kteří sice musejí pracovat, ale příjmy jim umožňují šetřit. Tedy, alespoň měřítky západních standardů či našich předmnichovských poměrů, mít vlastní domek, dopřát dětem středoškolské či vysokoškolské vzdělání a hlavně: možnost žít z jednoho platu. Charakteristickým rysem střední vrstvy je houževnatost a sebedisciplína, schopnost nežít pouze pro vlastní okamžik a ochota odkládat odměnu, tedy spotřebu, do budoucna a tím tuto spotřebu úroky ze spoření zvyšovat. Pohled na naši společenskou situaci však spíše ukazuje, že žijeme, možná také právě díky příslušníkům středních vrstev, spíše na leasing (Keller, 2000, s. 3). Tento trend nepochybně urychlila i nepromyšlenost velkorysých kroků státu v so* ciální sféře, umožňujících vrhnout rezervní prostředky na nákup a spotřebu a tím dále zvyšovat tempo ekonomického růstu. Prudké účelové snižování úrokových sazeb posledních několika málo let dále snižuje ochotu odkládat spotřebu a posiluje touhu „získat a užít" si bezodkladně právě teď. Spořivost jako jedna z tradičních ctností středních tříd se tak rozplývá v nových požitcích, kteří mnozí nacházejí v nákupech v hypermarketech a pobytu v zábavních centrech. Proces globalizace a upevňování vzájemných vazeb s vyspělým západním a tem však silou trhu přetrhává všechny bariéry a dosavadní omezení kapitálovýc investic a distribuce bohatství. Sociální problémy však ponechává beznadějně v hranicích národních států. Štíhlé organizace se zbavují zaměstnanců, kteří až dosud pomáhali utvářet masovou poptávku, zaměstnanci navíc stárnou a vyžadují nákladnější zdravotní péči. Rodí se méně dětí a ubývá tak těch, kdo mohou v budoucnu tuto péči financovat. Nadnárodní fungování prosperujících firem snižuje domád zdroje daňových příjmů a dochází k postupnému ztenčování hojnosti veřejnýc zdrojů. Většina příslušníků středních vrstev proto již nemůže žít buržoázne, pr°"; .vězeli 4. Sociální strali[tk(ice a mohilita liliibnje se nově nerovnost mezi těmi, kteří jako úspěšná menšina „následují ve svém zletu velké nadnárodní korporace a těmi, kteří se snaží alespoň o udržení výhod sociálního státu ve formě přístupu ke vzdělání, profesní kariéře či důchodového bezpečení". Proti zvyšující se nezaměstnanosti středoškoláků a vysokoškoláků a ne-■'• totě zajištění ve stáří sc střední vrstva brání protesty vůči výši daní a podporou Škrt'1 ve státních výdajích, ze kterých sami neprofitují. Tím však ztrácí svůj tradiční liberální postoj a je dokonce i ochotna naslouchat i zjednodušujícím výzvám politických demagogů. Naopak méně početná vrstva spojující své osudy s globální ekonomikou bohatne. Nevidí důvod, proč se podílet na provozu veřejných služeb. Opouští veřejná prostranství a přesouvá se do sídlišť pro vyvolené a elitářsky se izoluje od zbytku společnosti. Nižší střední třídyjsou svoji servisní činností na této „nové elitě" existenčně závislí. Nemohou však žít pohodlně z jednoho platu a postupně ztrácejí i charakteristické znaky nezávislosti střední třídyjako jádra společenského vzestupu. Tržně zaměřená společnost současnosti se problematikou sociální stratifikace zabývá i z čistě utilitárních hledisek spotřebitelského chování lidí z pozic svébytných asociálně relevantních kategorií životního stylu. Životní styl zác. chápeme jako specifický typ chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, způsoby, zvyky a sklony. V tomto smyslu americká badatelská fronta na bázi dlouholetých praktických marketingových zkušeností sebereflexí psychografické segmentace rozlišuje devět sociálně signifikantních kategorií životního stylu (Morrison, 1995, s. 80-82): 1. Survivors-přežíváníjako postoj k životu charakteristický pro velmi staré opuštěné chudé lidi naplněné strachem ze zítřka. Jde zejména o ty, kteří jsou odsunuti z hlavního kulturního proudu dané společnosti, jako jsou třeba bezdomovci. 2. Sustainers - předurčuje žití z podpory, chudí s dominující zkušeností života na ulici, naplněni nenávistí a zlobou vůči světu těch, kterým se daří byťjen o trochu lépe. 3. Belongers - společensky zařazení, konvenční, mnohdy patriotisticky ladění příslušníci středních vrstev. 4. Emulators - soupeřiví, zejména mladí ambiciózní lidé usilující o proniknutí do výhodných a prestižních společenských pozic. 5- Achievers - úspěšní, ti co už něčeho na stupnici sociální hierarchie dosáhli, zpravidla lidé středního věku v zajištěném profesním postavení. Ti, kteří budují americký sen o neomezených životních možnostech. Mediálně prezentovaní kupř. jako hrdinové televizního seriálu „Místo nahoře". ^ I-am-me -, já jsem prostě já" - pozice velmi mladých, dravých, impulzivních a často az exhibicionisticky jednajících lidí zaměřených především na vlastní osobu, vlastní kariéru a vzestup v dimenzích profese a peněz. 90 97 ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA Diskuze na téma specifických projevil sociální stratifikace nás zákonitě pfj. vádějí k problematice středních vrstev. Mnohdy slyšíme, že právě střední vrstvy tvoří jádro moderní společnosti založené na znalostech uplatňovaných příslušnosti k organizacím, jindy jsme svědky povzdechu, že právě v naší společnosti střední třída „mizí". Každopádně máme co do činění se sociologickou kategorií, kterou můžeme vztahovat či konfrontovat s dalšími kategoriemi jako je průměr, normál elita, potencionální elita, konformní masa. Navíc si můžeme položit otázku, zdali tato specifická skupina vládne čije ovládána, ptát se po její převládající politické orientaci či profesní a vzdelanostní skladbě a kulturní úrovni. Podle jedněch se střední třída neustále rozšiřuje na úkor jiných vrstev, jiní naopak snášejí doklady o její distanci a uzavírání se do sebe. Pro někoho jde o obyčejný průměr, normál či běžný společenský standard beznadějně konformní masy, jiní mají před očima po-ten cionální společenskou elitu tvořivé inteligentní integrace. Většinou je však právě se středních třídách (či vrstvách) spatřován garant společenské stabilizace a vzestupu. Starou tradiční střední vrstvu tvořili samostatní rolníci, obchodníci, řemeslníci a svobodné profese. Do nových středních vrstev patří široké spektrum zaměstnanců organizací počínaje manažery a experty nejrňznější specializace, přes lékaře, učitele, duchovní a úředníky všech stupňů až po řadové prodavače a nižší personál organizací. Zdaleka nejpočetnější kategorii zde však představují učitelé, pracovníci ve zdravotnictví a sociálních službách, prodavači a úředníci. Vnově utvářené střední vrstvi nacházíme všechny ty, kteří sice musejí pracovat, ale příjmy jim umožňují šetřit. Tedy, alespoň měřítky západních standardů či našich předmnichovských poměrů, mít vlastní domek, dopřát dětem středoškolské či vysokoškolské vzdělání a hlavně; možnost žít z jednoho platu. Charakteristickým rysem střední vrstvy j e houževnatost a sebedisciplína, schopnost nežít pouze pro vlastní okamžik a ochota odkládat odměnu, tedy spotřebu, do budoucna a tím tuto spotřebu úroky ze spoření zvyšovat. Pohled na naši společenskou situaci však spíše ukazuje, že žijeme, možná také právě díky příslušníkům středních vrstev, spíše na leasing (Keller, 2000, s. 3). Tento trend nepochybně urychlila i nepromyšlenost velkorysých kroků státu v sociální sféře, umožňujících vrhnout rezervní prostředky na nákup a spotřebu a tím dále zvyšovat tempo ekonomického růstu. Prudké účelové snižování úrokových sazeb posledních několika málo let dále snižuje ochotu odkládat spotřebu a posiluje touhu „získat a užít" si bezodkladně právě teď. Spořivost jako jedna z tradičních ctností středních tříd se tak rozplývá v nových požitcích, kteří mnozí nacházej v nákupech v hypermarketech a pobytu v zábavních centrech. Proces globalizace a upevňování vzájemných vazeb s vyspělým západním s1 tem však silou trhu pře trhává všechny bariéry a dosavadní omezení kapitálových investic a distribuce bohatství. Sociální problémy však ponechává beznadějně v hranicích národních států. Štíhlé organizace se zbavují zaměstnanců, kteří až dosud pomáhali utvářet masovou poptávku, zaměstnanci navíc stárnou a vyžadují nákladnější zdravotní péči. Rodí se méně dětí a ubývá tak těch, kdo mohou v budoucnu tuto péči financovat. Nadnárodní fungování prosperujících firem snižuje domácí zdroje daňových příjmů a dochází k postupnému ztenčování hojnosti veřejnýc zdrojů. Většina příslušníků středních vrstev proto již nemůže žít buržoázni, pf 96 Q1C- zeji svř- 4. SociálníatrnJifihnry a mobiUla (jltibiije se nově nerovnost mezi těmi, kteří jako úspěšná menšina „následují ve svém zletu velké nadnárodní korporace a těmi, kteří se snaží alespoň o udržení výhod ociálního státu ve formě přístupu ke vzdělání, profesní kariéře či důchodového bezpečeni". Proti zvyšující se nezaměsuiaností středoškoláků a vysokoškoláků a ne-■i totě zajištění ve stáří se střední vrstva brání protesty vůči výši daní a podporou škrtů ve státních výdajích, ze kterých sami neprofitují. Tím však ztrácí svůj tradiční liberální postoj aje dokonce i ochotna naslouchat i zjednodušujícím výzvám politických demagogů. Naopak méně početná vrstva spojující své osudy s globální ekonomikou bohatne. Nevidí důvod, proč se podílet na provozu veřejných služeb. Opouští veřejná prostranství a přesouvá se do sídlišť pro vyvolené a elitářsky se izoluje od zbytku společnosti. Nižší střední třídy jsou svoji servisní činností na této „nové elitě" existenčně závislí. Nemohou však žít pohodlně z jednoho platu a postupně ztrácejí i charakteristické znaky nezávislosti střední třídy j ako jádra společenského vzestupu. Tržně zaměřená společnost současnosti se problematikou sociální stratifikace zabývá i z čistě utilitárních hledisek spotřebitelského chování lidí z pozic svébytných asociálně relevantních kategorií životního stylu. Životní styl zde chápeme jako specifický typ chování jedince nebo skupiny s trvalým zvláštním a odlišitelným jednáním, způsoby, zvyky a sklony. V tomto smyslu americká badatelská fronta na bázi dlouholetých praktických marketingových zkušeností sebereflexí psychografické segmentace rozlišuje devět sociálně signinkanuiích kategorií životního stylu (Morrison, 1995, s. 80-82): 1. Survivors - přežívání jako postoj k životu charakteristický pro velmi staré opuštěné chudé lidi naplněné strachem ze zítřka. Jde zejména o ty, kteří jsou odsunuti z hlavního kulturního proudu dané společnosti, jako jsou tf cba bezdomovci. 2. Susiainers - předurčuje žití z podpory, chudí s dominující zkušeností života na ulici, naplněni nenávistí a zlobou vůči světu těch, kterým se daří byťjen o trochu lépe. 3. Belongers - společensky zařazení, konvenční, mnohdy patriotisticky ladění příslušníci středních vrstev. 4- Emulators - soupeřiví, zejména mladí ambiciózní lidé usilující o proniknutí do výhodných a prestižních společenských pozic. 5- Achievers - úspěšní, ti co už něčeho na stupnici sociální hierarchie dosáhli, zpravidla lidé středního věku v zajištěném profesním postavení. Ti, kteří budují americký sen o neomezených životních možnostech. Mediálně prezentovaní kupř. jako hrdinové televizního seriálu „Místo nahoře". I-am-vie - „já jsem prostě já" - pozice velmi mladých, dravých, impulzivních a často az exhibicionisticky jednajících lidí zaměřených především na vlastní osobu, vlastní kariéru a vzestup v dimenzích profese a peněz. 97 111. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA 7. Expert menials - praktický „empirický" přístup k životu typický opět pro mladé jedince vyhledávající zkušenost, nikoli jistotu, orientace na vlastní růst-přístup příznačný pro konvencemi nesvázaného umělce. 8. Societally conscious - společensky uvědomělý, všestranně vyzrálý misionářsky orientovaný přístup k životu, charakteristický pro ty z velmi úspěšných, kteří jsou „připraveni změnit svět". 9. Integrated - integrovaný vrcholně vyzrálý přístup k životu, naplněný tolerancí, flexibilitou a schopností „být v obraze". Tedy z pozice typologie životního styly nejhodnotnější typ lidí obdařených dnes tak vzácnou vlastností, kterou je moudrost. Jde o ty, kteří rozumějí nejen světu, okolí, lidem kolem sebe, ale i sobí samotnému. Pozoruhodná klasifikace sociálně osobnostních charakteristik dále umožňuje komplexnější členění. První dvě skupiny lidí žijících na okraji společnosti tak tvoří lidé ovládaní potřebami (zpravidla těmi základními). Právě jejich obtížná dosažitelnost jim uděluje významovou výjimečnost. Střední skupiny, č. 3 - 5, jsou motivačně řízeny hodnotami postupně získávanými z okolí. Jde tedy o ty, kteří chtějí být „in", nezůstávat pozadu, jít s dobou. Skupiny 6 - 8 se všestranně vyšší vyzrálostí se naopak opírají o pevnější hodnoty vštěpované socializačním procesem již v dětství a mládí. Stejně jako již zmíněná Maslowova hierarchie hodnot představuje životní styl dynamický proces už tím, že lidé mají tendenci v procesu životního zrání, zaujímání společenských pozic a výkonu společenských rolí „přelévat" se zjedné úrovně do druhé. Tomu přirozeně odpovídají i rozdíly v hodnotových preferencích: z čistě spotřebitelského hlediskaje jistě zásadní rozdíl v prožitcích z letu interkontinentál-ním Concordem a mezi nákupem v diskontní prodejně či mezi uměleckým zážitkem na koncertu Pražského jara a sledováním televizní estrády známých „bavičů". Stratifikačnikategorie jsou tradičně propracovávány v bohatě sociálně strukturované americké společností. Běžné nejužší tvoří nejvyšší (upper upper) vrstva s cca 1 % zastoupením, vyšší (lower-upper) čítá asi 3 %, lepší průměr (upper-middle) dosahuje 12%, diskutovaná nižší střední vrstva (lower-middle) jako nejpočetnější má 35 %, lepší spodina (upper-lower) zahrnuje až 40 % a spodina (lower-lower) asi 10 % americké populace (Morrison, 1995, s. 86-87). Nedílnou součástí diskusí na téma sociální stratifikace tvoří i vývoj sociální struktury a mobility české společnosti. Toto téma je ozvláštněno zejména specifiky společenského vývoje naší reformované společností. Zejména v devadesátých letech totiž došlo ke značnému pohybu jednotlivců, které sociologie označuje pojmem sociální mobilita. Je zřejmé, že většina zejména demokratických společností disponuje mechanismy umožňující přechod jedinců zjedné třídy, vrstvy či skupiny do druhé. Obecná sociologická teorie odlišuje mobilitu vertikální a horizontální. Veriť' kalní mobilita označuje přechod jednotlivců v kategorii vyšší - nižší mezi třídamli vrstvami či většími výsadou charakterizovanými uskupeními. Horizontální mobil"1 98 4. Sociální stmlifi)face a mobilitu označuje přechod jednotlivců mezi uskupeními, která jsou umístěna ve stejném nebo podobném místě dané struktury (Bauman, 1965, s. 237). Příkladem vertikální mobility může být přechod pojišťovacího úředníka do pozice senátora, horizontální mobilita změnou zaměstnání téhož pracovníka do nově založené pojišťovací a leasingové společností. Prvním případem dochází k zásadní změně podílu na moci, akčního rádiu vlivu a výše příjmů, druhý znamená pouze změnu pracovního prostředí či míru úzkého okruhu funkčních kompetencí. Prvenství v soutěži královny krásy, dobytí zlaté olympijské medaile, získání mnohamilionového jackpotu v Sazce, to vše jsou dobře představitelné příklady kariér vertikální mobility. Horizontální mobilita naopak nepřináší žádné dramatické zvraty osobních kariér, je spíše jevovou stránkou změny zaměstnání, bydliště či stavu. Mobilita směrem nahoru znamená přibližování se elitě moci, vlivu a bohatství, mobilitní dráhy směrující směrem dolů signalizují vzdalování se výsadám vládnoucí vrstvy či elity. O strukturál-nrwiofó&rřhovoříme v případě zásadních nově dimenzovaných posunů specifických skupin, tříd či profesí. V krajném případě může jít o důsledky mobilizace vojáků a důstojníků v době válečného ohrožení, nebo o rychlý stratifikačni vzestup počítačových expertů věře informační exploze (Schaefer, Lamm, 1995, s. 231). Hledisko mobilních možností třídí společnosti na uzavřené a otevřené. Krajním typem uzavřené společnosti je kastovní zřízení, v jehož podmínkách je - jak jsme již zmínili - každá změna v průběhu života přísně tabuizována. Stavovská společnost se vyznačuje také jen velmi nízkou mírou mobility. Naopak ideologie moderní společnosti se opírá o tezi demokratizace možností sociálního vzestupu. Podle toho, o jaký aspekt mobility se zajímáme, můžeme rozlišovat mobilitu jednotlivce buď mezi generacemi nebo v mezích jedné generace. Intergenerační mobilita poměřuje pozici rodičů a dosaženou pozici dítěte, intragenerační mobilita hledá rozdíly mezi dosaženým „životním cílem" a připsaným statusem podmíněným „životním startem", tedy změn v průběhu jednotlivcova života. Povaha osobních kariér vzestupů a pádů, přesunů obrovských majetků, mocenských pozic a nádako-vých skupin v naší současné společnosti vrhá nové světlo jak na míru otevřenosti „rovných šancí pro všechny", tak na fatální předurčenost životních startů daných „pouhým" faktem narození. Tedy sociální, kulturní, ekonomické či dokonce etnické „predestinace" jedince: sumu jeho původem zakotvených výsad či handicapů. Mobilita označuje pohyb osob mezi pozicemi v rámci sociálního rozčlenění společnosti. Její zkoumám je často silně ideologicky zatíženo právě častým implicitním přesvědčením o naprosté přirozenosti nerovnosti sociálních pozic s častými aristokratickými a stavovskými rysy. Vcelku lze však teorii mobility považovat za „sociologickou formalizaci mentality úředního kariérismu", neboť „moderní společnost je úřednická a kariéristická" (Keller, 1995a, s. 163). Sociální mobilita je zpravidla spojována s hierarchickým modelem sociálního rozvrstvení, které je -jakjsmejiž zmínili - provázáno systémem hodnot s hierarchií ^ľ?.'C' ^Právně zdůrazňuje v novější práci Z. Bauman, že ve světě se stává stále moc- nejším nástrojem a „nejžádanějším stratifikačním faktorem" právě mobilita: právě DQa je základním materiálem budování a přebudovávání sociálních, politických a kůlcích hierarchií (Bauman, 1999). Lidem na vrcholu - kupříkladu tak, jak to pou- 99 ______________________III-JPPM^^f^ STRUKTURA _______ tavě a s náležitými americkými reáliemi současné americké společnosti popisuje ve svém posledním románu „Muž na vrcholu" věhlasný beletrista Tom Wolfe, nová hierarchie přináší svobodu (či alespoň pocit svobody) pohybu. Tedy mobilitní výhodu jež dalece překračuje dříve představitelné výsady. Musíme však připomenout, fe dnes jde zejména i o technickou stránku věci: o mobilitní výhodu přepravy infor- I mací: Tedy ten druh komunikace, jež vůbec nevyžaduje pohyb fyzických osob, anebo ho vyžaduje pouze sekundárně či okrajově. Oddělení pohybu informací od pohybu jejich nositelů pak má významné sociální, ekonomické a obecně kulturní důsledky. Zejména v tom, že technologické rušení časoprostorových vzdáleností umocňuje polarizaci sociální stratifikace. Jsme svědky toho, že rámec takto stimulovaných mobilitních drah jisté lidi osvobozuje od teritoriálních omezení, zatímco jiným odebírá původní teritoriální identitu. Pro některé lidi neslýchaná schopnost pohybu a jednání na dálku přináší nebývalé životní horizonty osobních možností a životních kariér, pro jiné ale nemožnost ztotožnit se s vlastní lokalitou znamená přetavování osobních aspirací do nicoty bludného kruhu sílící bezvýznamnosti lokálního života. Konec minulého tisíciletí v rámci diskusí na téma mobilita v globálním světě přináší i pojem „elita mobility", jako výraz pro „novou beztížnost moci" (Bauman, 1999). Jde o nesmírnou exteritoriální moc přísně střežených úřadů a domovu, záměrně odříznutých od lokální komunity. Jde o „přetavování sociální exteritoria-lity nové nadlokální elity v materiální, tělesnou izolaci od lokality". To má i z hlediska povahy a tendencí vývoje sociální struktury nesmírně důležité konsekvence, Tradiční prostory stále větší měrou nahrazují soukromě vytvářené, vlastněné a spravované prostory pro veřejné shlukování. Tradiční poliš je prostorem spotřeby, kde přístup se zakládá na schopnosti platit. Dochází k budování symbolických a skutečných bariér mezi bohatými a chudými, mocnými a bezmocnými, informovanými a neinformovanými, perspektivními a bezperspektivními. Nová na prostom nezávislá a místně nezakotvená elita působí jako opojná svoboda. Na toto téma by ostatně mohli přispět bohatou osobní zkušeností někteří naší současní či bývali spoluobčané z anonymity Belize a Bahamských či Caymanských ostrovů. Naopak masová teritoriální závislost „zbytku" stále méně připomíná lásku k domácí půdč a může evokovat i rysy nedobrovolnosti vězení. Přirozená shromaždiště lidí, kde se spoluvytvářely normy a veřejné mínění a kde byl čas volně hovořit, mizejí. Naopak jsou budována stále nová mamutí nákupní centra příliš velká na to, aby v nich jedinec našel vřelost kontaktu se známými a blízkými. Místa příliš rušná na delší hovory, které přirozeně vytvářejí standardy chování a harmonizují mezilidské vztahy. „Obchodní centra rozptylují a baví, nutí člověka k těkání, nedávají možnost zastavit se, promluvit spolu, přemýšlet, uvažovat a diskutovat o něčem jiném než o vystavených věcech". „Nezbývá času oproštěného od komerční hodnoty" (Bauman, 1999). Teritorium zbavené veřejného prostoru debaty o normách a okleštěného o přirozený střet hodnot je monotónním místem absence náhodných setkání, všeho, co může přirozeně mást, uvádět do rozpaků a vzrušovat. Tedy také obohacovat náš život o nezastupitelné mezilidské kontakty a zdroj hodnotového dozrávání. t, SociiUnislralifihniv a mobilita Diskuze na téma sociální stratifikace a mobilita nabízejí řadu témat, která se týkají palčivých otázek našeho každodenního života. Počínaje zmiňovanou problematikou středních tříd a existencí, charakterem a směrováním elity konče. Na tonlto místě se empirickým vhledem seznámíme s některými aspekty vývoje sociální struktury v české společností devadesátých let. Načrtneme si základní rysy změn ekonomické aktivitě obyvatelstva, všimneme si posunů od totalitárně rovnostář-ské struktury k struktuře třídní a výkonově stratifikační v dimenzích pohybů dle vzdělání, kvalifikace a složitosti práce. Stranou pozorností nezůstane ani postavení v systému řízení, příjmech a životním stylu, včetně intenzity intragenerační mobility a intergenerační mobilitě ve vzdělání. Zmínka bude i o vlivu demokratických, sociálně geografických a odvětvových změn na mobilitní procesy a dopadu celkové situace na hodnotové orientace a politické chování obyvatelstva (Machonin, Gantar, Tuček, 2000). Transformační předtod české společnosti ke kapitalistickému společenskému zřízení je založen politicky na demokracii a ekonomicky na tržní soukromovlastnické ekonomice. Povaha tohoto procesu však odráží kombinaci mezinárodních i vnitřních, objektivních i subjektivních podmínek. Výsledkemje stát zčásti připomínající „divokou" kapitalistickou společnost, prvotní akumulaci kapitálu amerického typu, zčásti stát sociálně výrazněji reformovaných modelů kapitalistické společnosti evropského typu. Jde o stát nabývající historicky nevyhnutelně i hybridní znaky postkapitalistického uspořádání společnosti organizací. Aktualizují se však i varovné prognózy možné částečné restaurace společnosti autoritářských a rovno-stářských rysů. Již první informace o vývoji sociální struktury v české transformované společ-nostije sociologicky vysoce relevantní. Dalekosáhlá liberalizace ekonomiky v České republice a nemalé ekonomické potíže, jež ji provázely, spolu s demograficky prokazatelným podílem lidí v důchodovém věku, způsobily totiž pokles podílu skutečně pracujícího ekonomicky aktivního obyvatelstva. To přineslo i existenci alespoň oficiálně „nové" kategorie nezaměstnaných. Mezi léty 1990 a 1998 tak podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva klesl ze 49,5 % na 45,8 %. Rozhodující měrou se zde podílel právě nárůst počtu nezaměstnaných, a to z 0,7 % v roce 1990, přes 7,7 % v roce 1998 až na současných cca 10-11 %. Půl milionu nezaměstnaných na desetimilionovou stárnoucí populaci je však příliš i vzdor vcelku lichotivým porovnáním s dalšími postkomunistickými zeměmi. Podíl aktivně pracujících, který dosahoval v roce 1990 zhruba polovinu obyvatel, výrazně poklesl. Nadpoloviční většina českého obyvatelstva (více než 55 %) tok není začleněna do pracovního procesu. K tomu ještě přistupuje skutečnost, že Poměrně rozsáhlá nekontrolovaná a nekontrolovatelná legální i ilegální imigrace 2e Zemí s horšími ekonomickými i politickými poměry nejen snižuje pracovní šance některých našich občanů, ale přináší i nově dimenzovaný problém posilování multikulturního charakteru naší společnosti. Poprvé od třicátých let opět řádově velká Cast populace ve věku ekonomickém aktivity stojí v naší republice částečně či zcela jninio socializační, enkulturační a v jistém smyslu i formativní vliv legálně probí-aJicího pracovního, resp. vzdělávacího programu. Lidé stojící spíše mimo stabilní 100 101 III. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA či ustálené sociální struktury jsou totiž vystaveni společensky nekontrolovatelným vlivům a jsou proto obtížněji společensky tvární ve svých postojích a chování. Jsou mnohdy vystaveni tísnivému až devastačnímu působení chudoby a hodnotové bezperspektivnosti pasivní odevzdaností „životnímu osudu". Tím spíše, že ekonomická aktivita a příprava na ni je stále nejen základním zdrojem ekonomické pro. sperity země, ale i významným a nezastupitelným civilizačním nástrojem rozvoje kultury a vzdělanosti. Tím i součástí procesu harmonického a stabilizovaného fun. gování společnosti. Státně socialistická struktura poválečného Československa se vyznačovala poměrně vysokým stupněm rovnostářství. Relativně nevelké rozpětí legálních příjmů životní úrovně, vzorců spotřeby a životního stylu obyvatelstva svým stupněm statu-sové diferenciace bylo určováno hlavně askriptivními a poloaskriptivními faktory, jako je pohlaví, věk, teritoriální a odvětvová příslušnost. Rozdíly ve statusovém postavení byly pouze v menší míře odvozovány stupněm vzdělání, kvalifikací, složitostí práce, znalostmi a výkonností. Tyto hodnoty a kritéria však mohou být adekvátně měřeny pouze na trhu práce a v podmínkách ekonomické soutěže. Naopak neúměrně velkou úlohu hrála existence šedé ekonomiky, v níž i lidé odborně výkonní a v té či oné míře společensky potřební, dotvářeli svoji aktivitou skrytou majetkovou a příjmovou diferenciaci. I taje však svým specifickým způsobem doplňujícím prvkem třídní struktury. Jejich význam sahal od „melouchářů" až po mezinárodně uznávané a žádané odborníky a umělce. Na ně se však spletitým předivem vázala i specifická struktura černé ekonomiky, kde hlavní devizu tvoří dostatečná drzost a „obratnost" a úroveň „těch správných známostí" typické pro dobově rozšířené veksláky a pro u nás snad nevykořenitelné úplatkáře a lidi „na správných místech". I tato skutečnost značně rozšiřovala statusovou inkonsistenci, odvozovanou z existence velkého počtu případů nesouladu a neslučitelnosti mezi formálním postavením na žebříčku moci, legálních příjmů a prestiže na jedné straně a odbornou úrovní a kulturností způsobu života na druhé straně. Nesoulad ve statusovém uspořádání byl navíc posilován všeobecným rozšířením neúměrných relací mezi mírou vzdělání a odborností a výší přijmu, podílu na moci a míry prestiže. S politováním musíme konstatovat, že systém protekcí, úplatkářství, služeb a protislužeb, tedy i naší sociologií diskutovaný systém patro-náže a klientismu (Keller, 1995, s. 65-70), si i v nových společenských podmínkách našel své - snad dříve netušené a neuskutečňované - pole působnosti. Statistické údaje a sociologické analýzy, o které se na tomto místě opíráme, si všímají i hypotéz postsocialistické sociální struktury (Machonin, Gantar, Tuček, 2000). Připomíná se, že rychlá až šoková liberalizace a otevření trhu i vůči zahraniční, mnohdy ne zcela přehledné privatizaci majetků, rozsáhlé restituční řízení, malá, velká a kupónová privatizace vedly k řadě zásadních sociálně ekonomických a pochopitelně i kulturních a obecně lidských konsekvencí. Hledisko sociální stratifikace tak upozorňuje na stále přežívající rovnostářství mezi kvalifikovanými dělníky a „středními vrstvami" velké části středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaných úředníků a odborníků, zvláště v oborech závislých na státním rozpočtu. To přináší zejména snad nikdy neutichající diskuze na téma možností a mezí platových úpraV 4. Sociální'stratifikace n tňůbUtto lékařů* učitelů a státních úředníků. Jsme však na druhé straně i svědky nesmírné diferenciace projevující se v rozevírání „příjmových nůžek", kdy některé obory a profesní pozice jsou finančně ohodnoceny řádově v desetinásobcích průměrných platů, to mnohdy nezávisle na vzdelanostní a kvalifikační úrovni či funkční zodpovědnosti a pracovním výkonu. Zejména sféra finančnictví, pojišťovnictví, reklamy, zá-bavníh° průmyslu, vrcholového sportu a hlavně neprůhledná oblast propojení moci politické a ekonomické je z hlediska příjmových diferencí mnohdy až neuvěřitelným příkladem nevyváženosti distribuce příjmu a bohatství v demokratické a podle některých „odvážných" tvrzení snad i právní společnosti. Za pozitivní rys zkoumaného období lze považovat postupné prohlubování statusovékonzistence zejména u části vysokoškolsky, případně středoškolsky vzdělané populace odborníků v konjunkturních odvětvích a v oblastech vládních preferencí. Pomineme-li výše zmiňované případy z oblasti neopodstatněné dynamiky rozevírání nůžek ve výši příjmů, pak můžeme uvést mj. vládní odborníky a jejich servis, manažery, právní a finanční odborníky, pracovníky masových médií a celou oblast informatiky. Po opakovaných platových navýšeních vstupuje do této oblasti i větší část vysoce kvalifikovaných lékařů. Vysokoškolští pedagogové a vědečtí pracovníci na přiměřené mzdové ohodnocení stále ještě jen (trpělivě) čekají. Je třeba znovu připomenout, že roste polarizace sociální struktury vrovině neúměrných a nezdňvodnitelných disproporcí vůči nižším příjmům a tedy i reálné bezmoci velké části středních a nižších vrstev. Jde zejména o respekt před základními pravidly principu zásluhovosti, kterýje pokřiven či přímo pošlapáván zejména mezi bankéři (žel bohu zejména mezi těmi psanými spíše v uvozovkách, což je také asi jediné „omezení", kterého se mnohým naprosto nesoudným a nestoudným „tunelářům" dostalo), manažery (vzpomeňme na průhlednou tendenčnost některých „manažerských smluv"), politiky (vylepšujícími si bez jakýchkoli skrupulí své nemalé legální příjmy i mnohanásobným členstvím ve správních radách, představenstvech firem a poradenství), právníky (jejichž palmáre nemusí odpovídat skutečné hodnotě právní pomoci), populární umělci (s až mnohasettisícovými taxami za jedno vystoupení), extrémně se obohacující podnikatele (třeba na úkor daňových odvodů či sociálního pojištění zaměstnanců) a sportovních hvězd (jejichž příjem vněkterých případech kupř. za minutové působení na fotbalovém hřišti přesahuje jakákoli realistická porovnatelná měřítka, o příjmech z reklamy nemluvě). Zejména v oblasti provázanosti ekonomie a politiky jde i o přežívající vazby či navázání na tradice nomenklatury a úzké vrstvy zbohatlíků státního socialismu, využívajících systém „styků", informací a protislužeb. Skutečnost nic neměnící na tom, že ve všech "vedených případech se jedná o prvek reflektující specifický proces nově vznikající kapitalistické sociální struktury. Nově je dimenzován i vznik skutečně chudé části populace, kterou tvoří nejen extrémně sociálně nezakotvená skupina bezdomovců, ale ve větší míře i méně kva- tkovaní či nekvalifikovaní pracovníci nepreferovaných či krizí zasažených oborů . eXumí, těžký a těžební průmysl, zemědělství). Spadají sem i pracovníci, kterým 1 udržovaný mzdy. Prvořadě však jde o dlouhodobě nezaměstnané a rodiny s více neza°patřenými dětmi a o část důchodců. 102 103 JII- SnJUifJiNSKÁ STRUKTURA Hledisko jednotlivých dimenzí vertikální diferenciace upozorňuje na kritaS rium nejvyššího stupně vzdělání. Od počátku padesátých let totiž pokračuje obecný" trend vzestupu vzdělanosti a odborné kvalifikace, avšak přetrvává neúměrné množstw vyučených dělníků. Počátek nového tisíciletí však signalizuje omezovaným učňov ským školstvím „produkovaný" nedostatek některých vysoce kvalifikovaných děhUc" kých kategorií zejména ve strojírenství. Stále je pociťován - zejména při porovnání se zeměmi Evropské unie, USA, Kanady a Japonska - nedostatečný počet matu rantů a nižší podíl absolventů vysokých škol. Na druhé straně jsme však svědky nízké míry profesního uplatnění absolventů nejrůznějších (zejména soukromých) středních škol a akademií pro budoucí managery, finanční specialisty a podniká-tele. I tato skutečnost však odráží evidentní kvantitativní (ne však vždy odpovídající kvalitativní) rozvoj středního stupně vzdělání s maturitou. Zejména finanční problémy vysokého školství brání vyjít vstříc stále většímu zájmu o vysokoškolské studium S uspokojeném lze přijmout informaci o stálém vzestupu objemu objektivní kvalifl. kovanosti spočívající ve využívání větší míry složitosti a tedy i hodnoty práce. Zajímavé údaje nabízí i rozdělení ekonomicky aktivních podle postavení v systému řízení. Zaměstnanců bez podřízených tak bylo v roce 1999 66,6 %, samostatně činných bez zaměstnanců 9,3 %, řídících 1-2 podřízené 7,6 %, řídících 3-9 podřízených (nebo samostatně činných s 1 - 2 zaměstnanci) 5,9 % a konečně těch, kteří řídí více organizačních jednotek (popř. podnikatel řídící více jak 10 pracovníků) 1,2 % (Machonin, Gantar, Tuček, 2000), Mocenská diferenciace je tedy stále poměrně příkrá. Dvě třetiny české ekonomicky aktivní populace tvoří osoby bez podřízených a s minimálními rozhodovací pravomocí. Porovnáním s polovinou šedesátých let však jde o přibližně 12 % pokles. Hledisko úrovně spotřeby zaznamenává její, úrovní příjmů předznamenané, rozšíření oběma směry a u ekonomicky aktivních se odráží v následujících proporcích: Pásmo blahobytu tvoří 6,8 %, vrstvu zámožnosti 12,8 %, vyšší střední vrstvu 22,8 %, nižší střední 27,2 %, pásmo nedostatku 24,8 % a pásmo spotřební depri-vace 5,6 %. Shrnuto a vyjádřeno jasněji: Zhruba 5 - 8 % českého obyvatelstva lze zařadit do kategorie bohatých a dalších asi 12 % tvoří lidé dobře zabezpečení, tedy zámožní. Běžně se o nich říká, že jsou „za vodou", protože si dokázali poradit se spletitými cestami, na které se vydala v posledním desetiletí druhého tisíciletí naše společnost. Jde o ty, kterým trefně ajistě i s trochou ironie někteří sociologové a političtí analytici říkají vítězovi transformace. Opak spektra úrovně bohatství a spotřeby tvoří zhruba 20 - 25 % lidí ohrožených chudobou, když dalších 5 % jsou skutečné naši chudí spoluobčané. Jde o lidi, kteří nosí nálepku „poražených" a kteří genezí svého vzniku a vnitřní strukturací poutají pozornost i naší sociologie (Mareš, 1999). Uprostřed těchto dvou krajních pólů - opravdového bohatství a opravdové chudoby-leží pásmo spektra osob a domácností na střední úrovni příjmů, a majetku. Jde však o spektrum nepříliš vnitřně diferencované. Vyznačuje se častějším než běžným výskytem statusové inkonsislence a v důsledku toho je postižené přežívajícími rovnostářskými vztahy. Jde zejména o vyšší i střední odborné zaměstnance v odvětvích a profesních skupinách závislých na státním rozpočtu, Tedy opět zejména o lékaře, učitele, sociální pracovníky a státní úředníky. Běží vcelku o příjmově 104 4. Saaáhtí stmO/iítarť a tiíulnlita majetkově homogenní skupinu, což silně kontrastuje s nesmírnými příjmovými a majc^vý111' rozdíly mezi krajními póly bohatství a chudoby. A to opět mnohdy v nepřímé úměře k úrovni vzdělání, kvalifikace, složitosti práce a míře osobní zodpovědnosti. ..... Základní trend transformačního vývoje naší společnosti se nejvýrazněji odlive změnách třídní struktury. Podstatná tendence transformačního vývoje ve sledovaném období je totiž v tomto ohledu jasná. Vytvořila se - po čtyřicetileté pauze opět skupina samostatně činných se zaměstnanci či bez nich, která však činí méně než 20 % obyvatel. Tento posun přirozeně provází proces snižování procentního zastoupení dělnictva, především polokvaliňkovaného a nekvalifikovaného a dále snižování podílu zemědělců. Tato souhrnná skupina se v devadesátých letech podílem na třídní struktuře procentuálně zmenšila ze 38 % až na 24 %. Naopak pětinovým podílem přibývá středních odborníků a úředníků. K pozvolnému početnímu nárůstu vyšších odborníků dochází zčásti díky kategorii tradičních zaměstnaneckých pozic a dílem zastoupením podnikatelů a manažerů. Je zaznamenání hodné, že kategorie vyšších odborných zaměstnanců se svoji materiální úrovní příliš neliší od kategorie zaměstnavatelů. Píledisko míry statusové konzistence ukazuje, že 31,5 % ekonomicky aktivních v průběhu devadesátých let svoji kulturní úrovní a materiálně mocenským postavením zaujímá zcela konzistentní postavení. Jedná se zejména o dělníky, zemědělce, muže a střední věk. Již samotný fakt mírného proporcionálního navýšení slučitelnosti zaujímané pozice a odpowdujícímateriálm a kulturní úrovněsigna]^ že jde o trend správným směrem. Statusové vyšší skupina vyznačující se inkonsistencí, kdy materiální status je vyšší než status kulturní, tvoří kolem 15 % populace a sestává z hlavně podnikatelů a vyšších odborníků. Právě vjejich případě majetkové, příjmové a mocenské atributy převyšují výrazně srovnatelné charakteristiky našeho průměrného občana. Opačné znaky naopak \ykazuje cca 35 % ekonomicky aktivních s příjmy a postavením v systému řízení nedosahujících dosažené úrovně vzdělání, pracovní kvalifikace a kulturnosti. Tento nesporný handicap naložili na svá bedra zejména střední odborníci, státní zaměstnanci (zejména úředníci), dělníci a některé skupiny nepříliš prosperujících samostatně činných živnostníků a podnikatelů. Vcelku téměř pětina ekonomicky činných obyvatel v naší společnosti se vyznačuje extrémně nižšími příjmy vzhledem k dosažené úrovní vzdělání a kvalifikace. Nejčastějijde o statusové inkonzistentní rys typický pro vyšší odborníky, kteří nikoho neřídí a mají tudíž nízké platy. Čtvrtinový podíl počátku devadesátých let tedy zaznamenává oslabování této nesporně nedobré tendence, která materiálně a zprostředkovaně i prestižně poznamenává zejména vědecké a odborné pracovníky ve státem spravovaných a tedy i financovaných organizacích. Obecně můžeme shrnout, že převaha kulturního statusu nad materiálním je nejvíce rozšířena mezi středními odborníky a řadovými úředníky. To odráží i zjevný trend devadesátých let: výrazné přibývání osob s materiálně mocenským statusem ^ssíni než kulturním a úbytek těch, jejichž kulturní status je vyšší než materiálně Mocenský. Jasně lze vysledovat i tendenci těch, u kterých převažuje materiální a mocenské postavení nad kulturní úrovní, pozitivně hodnotit změny v životní úrovni 105 ///. SPOUXXNSKÁ STRUKTUR/X jejich domácností. Pozornost zasluhuje i zjištění, že odborníci dosahují o něco materiálně mocenského statusového zařazení než vlastníci, stejně i kvaliflj^ ^ dělníci mají o něco vyšší statusový průměr než řadoví úředníci. Významnou poznávací hodnotu a nezastupitelný význam při hodnocen' namiky sociální struktury obyvatelstva sehrává i sledování sociální mobility j disko iniragenerační mobility ukazuje, že po prvním desetiletí transformace tr 27 % samostatně v hlavním zaměstnání činných obyvatel jsou lidé, kteří byli v r 1988 hospodářsky neaktivní. Většinou jde - již s ohledem na generační posila nost — o mladší absolventy různých vzdělávacích zařízení. Kolem 30 % podnikat 'f tvoří bývalí vyšší a střední odborníci a v nesrovnatelně menší míře asi 5 % i úřednic' Necelých 40 % samostatně činných - zejména drobných živnostníků - se rekruir valo z řad dělníků. S ohledem na nezbytnou míru podnikatelské odbornosti jde zejména o dělníky kvalifikované. Naopak polokvalifikovaní, nekvalifikovaní a ze-mědělští dělníci mají mezi samostatně činnými pouze okrajové zastoupení. Jde o rozsáhlý, společenskými a politickými změnami podmíněný pohyb, srovnatelnv v „opačném gardu" s dekádou socializace a kolektivizace po roce 1948, V tomto ohledu se česká společnost po roce 1989jeví jako relativné otevřená, nabízející lidem příležitost k profesní a podnikatelské seberealizaci na vyšší úrovni. Nelze však rozhodně přehlédnout, že současně s tímto trendem, jsou nuceny nezanedbairlm: počty lidí snášet profesní, sociální, materiální a kulturní důsledky nedobrovolných pracovních sestupů zejména tam, kde jde o devalvaci odvětvové, profesní či generační „atraktivnosti" konkrétního jednice. Nej větší mobilitní šance v rámci života jedince ve sledovaném období méll vysokoškolští pracovníci a část maturantů. Jde zejména o profesně zkušené lidi středního věku a ze 70 % o osoby mužského pohlaví a s relativně nadprůměrným podílem bývalých členů Komunistické strany Československa. Výhodná statusová pozice minulého režimu tak byla mnohdy dobrým odrazovým můstkem pro budování nové pozice i v naprosto politicky odlišně utvářené společnosti. Při vzestupu na vyšší statusovou úroveň souhrnně nejvýrazněji profitovali maturanti (maturita jako podmínka přijetí do nových manažerských či dealerských pozic, mnohdy bez ohledu na odbornou specializaci) a mladší lidé, zejména muži. Skryté či zjevné upřednostňování mladých lidí i na vedoucí pozice (zejména v soukromém sektoni) postupem času naráželo na legislativní otázky. Zákaz inzerce přímočaře upřednostňujíc^ „mladé lidi do 30 - 35 let" byl postupem času obcházen i dnes tak častým „přijmeiM lidi do mladého kolektivu" (tedy se skiytým upozorněním, koho mezi sebou nechceme Jestliže sociální vzestup byl spíše výsadou mužů, pak pole sociálních ses p bylo mnohem „spravedlivější": obě pohlaví jsou v tomto ohledu vcelku vyrovn Pokles pozice v rámci sociální struktury se stal - v souladu s logikou výše uve e T skutečností - údělem hlavně střední a zejména starší generace. I v této slcuP!n^c|1-nadprůměrně zastoupeni bývalí komunisté. Tedy zpravidla ti, kteří už „nechyt ^ či nechtěli mít s novým režimem „nic společného". A přirozeně také proto, ^ bilní kmenovou základnu přesvědčených komunistů tvořili spíše starší lid • ky sestupné dráhy plyne, že se týkala osob krajních vzdělanostních a kt n^otř pólů. Tedy určitých skupin lidí s vyšším a středním vzděláním a pak i nekva ných či pouze zaučených osob. 4. SocifUv í slrntifihru-e n iiudiilita cjťibilnč na úrovni manuálních pracovníků zůstali v průběhu první dekády re ze dvou třetin muži, osoby do padesáti let věku a lidé vyučení, s nižším irUistonn^ ^ouze ^ladním vzděláním. Zde je třeba připomenout, že naše repub-r^ď^Vjjjg nezajišůye rovnost přístupu k vysokoškolskému vzdělání a ve srovnání lika r° zeměmi Evropské unie nenabízí ani dostatečný prostor pro získávání 5 Ilŕklfi?ľterského a bakalářského vzdělání. siibmaíP 0j.rajově diskutované hledisko demografických a sociálně geografických mo-ích drah upozorňuje z prvně jmenovaného pohledu na obecně zvýhodněnou °\ mladších skupin mužské části populace. Možnost udržet se mezi vyššími od-5Ítlia<'k < tak měly osoby do 50 let věku, mobilitní vzestup - zejména mezi podni-b° je _ byl typický u mužů mezi 30 - 45 lety věku a sestup naopak u lidí starších I sád let. Celkově dobrou šanci na stabilitu ve smyslu zachování stávající sociální ' ozií e měli lidé mladší padesáti let. Kritérium velikosti obce bydliště svou specifickou odlišností od všech ostatních sídelních jednotek svoji sociální skladbou a možnostmi mobilitních kariér wkazuje jasně Praha. Právě zde se jako v hlavním městě a nejdůležitějším mocenském a kulturním centru koncentrují ve zvýšené míře zejména vyšší a střední kategorie třídně sociálního postavení. Střední vrstvy jsou tak výrazněji zastoupeny ve městech nad 100 000 obyvatel. Níže postavené sociální vrstvy jsou ve zvýšené míře koncentrována v menších městech a vesnicích, zejména v sídelních jednotkách do 500 obyvatel. Zajímavé informace nabízejí i údaje o působení změn společenského uspořádání na postoje a chování obyvatelstva. Pouze mírná nadpoloviční většina Čechů a Moravanů se domnívá, že „změna režimu stála za to", tedy asi 55 % našich spoluobčanů se ztotožňuje s faktem zásadních změn v sociálním uspořádání a politické orientaci země. Srovnatelné údaje našich „postkomunistických sousedů" upozorňují v této věci na mnohem vyšší (77 %) optimismus Poláků, zatímco obdobný názor sdílí pouze 45 % spíše rezervovaně pesimistických Maďarů. Česká veřejnost hodnotí pozitivně zejména možnost svobodně se vyjadřovat a otevřeně říkat své názory, šance cestovat do celého světa. Oceňuje i změnou režimu nastolené a perspektivou lepší budoucnosti prostoupené ovzduší sounáležitosti s civilizovaným světem reflektované v pocitu zvýšené osobní pohody. Neutrální či rezervované po-riáínp- VZtallllJ1 k omezeným možnostem ovlivňování politického života, k mate-nfljo í1VOtnf urovni> kvalitě prožívání volného času a k celkovým proměnám vlast-podt zf1"13' ^áPorn^ Jsou Pak hodnoceny možnosti pracovního uplatnění, tedy MmaT^"^ POSuovaný i sílícím strachem ze ztráty zaměstnání. Velmi záporně je rozmělňZneldÍdňU^ÍCI fakt ohrožení v důsledku obecné ztráty pocitu bezpečí a také ^ovani socialismem pěstovaného hodnoty sociálních jistot. 2měnys sj.má*nI otazka smysluplnosti a míry naplnění očekávání plynoucího ze 110 věku emilJe Poziúvně reflektována mladými lidmi a občany mladšího střední-liateu. vysäjatUrant^ a atjs°lventy vysokých škol, nemanuálními zaměstnanci, podni-^diri^p1 Střecmími odborníky a těmi, kteří deklarují vysokou životní úroveň sP°lečencu.< . ° cká orientace v tomto směru upozorňuje na pozitivní ocenění zejména mezi voliči Občanské demokratické strany a Unie ecen%ch změn 106 107 JÍL SPOIJiáiNSKÁ STRUKTURA svobody. Negativní postoj a rozčarování nad výsledky „změny režimu" jsou typic]^ mezi staršími lidmi zejména v důchodovém věku, dále mezi vyučenými osobami se základním vzděláním, manuálně pracujícími, členy rodin nízké životní úrovni a v souladu s logikou věci zejména mezi nezaměstnanými. Politicky vzato rezervovaná podpora transformačnímu procesuje charakteristická mezi přívrženci sociál nich demokratů, zatímco komunisté se staví k nově sociálnč-politicky utvářenému státu (a zejména kjeho mocenské elitě) převážně negativně. Kritérium změn v odvětvové struktuře české ekonomiky a jejich dopadů na modernizaci české společnosti mezi léty 1990 a 1998 upozorňuje prvořadě na glQ. bálně fungující prudký pokles podílu primárního sektoru (těžebního průmyslu a zemědělství) z 15,3 % na 7,0 %, na mírný ústup sekundárního sektoru (zpracovatelského průmyslu a stavebnictví) z 41,9 % na 39,4 % a tomu odpovídající nárůst terciální sféry služeb ze 42 % až na 53,6 %. Proces nárůstu pracovníků sféry služeb je obecně přijímán jako signál a průvodní jev modernizačního pohybu. V tomto smyslu se naše transformovaná společnost ubírala správným směrem. Problémem, odrážejícím sporné stránky našeho transformačního procesuje trpce pociťovaná skutečnost, že se tento proces neodehrál jasně ve prospěch kvartálního sektoru, produkujícího vědění, vzdělání a inovace. Stejně je smutným zjištěním, že nešlo o dostatečné přesuny do oblasti veřejných a zdravotních služeb. Posun odvětvové struktury ve prospěch informačních, sdělovacích a finančních služeb sice signalizuje jasné modernizační tendence, těm však v našem případě chybí právě jejich komplexnost. Sporné politické diskuze vyvolává rostoucí a státní rozpočet zatěžující zaměstnanost ve státní a komunální administrativě. Nesporně pozitivní změny zaznamenala transformace v úrovni zdraví české populace. Celkově prokazatelné pozitivní změny se odrazily zejména na vzestupu klíčových ukazatelů, mezi které předně patří prodlužování lidského věku. Konkrétně ve sledované dekádě u mužů ze 68,1 na 71,1 let a u žen ze 75,4 na 78,1 let. Souhrnný hodnotící pohled na proměny České republiky v devadesátých letech z hlediska očekávaného přechodu od extenzivní industrializované společnosti k post-induslriální společnosti informací založené na vědění nemůže být rozhodně zcela jednoznačný. Pozitivně působící vymoženosti nastolení demokratického systému a rozšíření lidských a občanských práv nejsou rámovány odpovídající vysokou úrovní politické kultury. To odráží velké potíže v oblasti institucionálního budování legislativního rámce naší společností a zejména pak národního hospodářství. Pociťujeme tak mnohdy naprostou absenci dostatečné kultury kapitálového trhu a standardně fungující systém regulace vlastnické a podnikatelské sféry. I u nás však musí postupně a nezbytně sílit sebezáchovná tendence volného trhu, který může efektivrtj fungovat pouze tam, kde existují účinné a legislativně pevně zakotvené a praktikované záruky majetkových práv včetně práv ochrany před mocnými. A je to právč naše transformující se společnost, která si musí jasně uvědomit a vzít také za své, # má-li fungovat demokratický a tržně fungující systém, musí bezchybně fungovat •/ S paril ní s f m t i lil: f i c ť a molnhta zejniéna spolehlivý právní systém. Volný trh totiž sám o sobě nevytváří fungující jpolečnost - jak se nám snaží demagogickými politickými klišé namluvit někteří naši „liberální" politici - nýbrž pouze vychází z předpokladů její existence. Politické dogma o nadřazenosti hospodářského rozvoje nad důsledným a bezvýjimečným Jjpjatňovánírn práva a spravedlnosti pro každého občana se vyznačuje právě podkováním či opovrhováním právního státu. I náš dosavadní transformační vývoj dokládá, že liberalizace ekonomiky s volným trhem jsou závislé na fungující demokracii právního státu, který nejlépe chrání lidská práva a majetek občanů před ekonomickou svévolí. V tomto kontextu se aktualizuje fungování demokratické právní občanské společnosti, která přirozenými a nezastupitelnými nástroji respektování práv pro všechny přispívá i k harmonizaci a vyváženosti sociálně stratifiko-vané společnosti nového tisíciletí (Sekot, Charvát, 2002, s. 8-15). Na cestě, která nás nezařadí pouze mezi středně vyspělé polomoderní země, kde různé a často nesourodé spektrum sociálních, ekonomických a politických zájmů přináší i vehementní a bezohledné prosazování individuálních či úzce skupinových zájmů. Naše zkušenost více než naznačuje, že tlumočení těchto tendencí různými, často nesourodými subjekty, může vést i k patové politické situaci s vážnými sociálně ekonomickými a v konečném součtu i obecně lidskými důsledky. 108 109 5, Dynamika moderní společnosti Sociologové historickým ohlédnutím správne připomínají, že samotný vznik ciologie je důsledkem destrukce tradiční společnosti a produkt rozporuplného vývoje společností moderní: „Pád zpochybněných jistot tradiční společnosti a zrod iejistých nadějí společnosti moderní byly rozhodujícím podnětem ke vzniku sociologie" (Keller, 1995a, s. 9). Přitom již samotná problematičnost pojmu společnost wvolává konceptuálni diskuze. Ty jednak správně zdůrazňují její institucionální zakotvenost, zaměřenost na uspokojování lidských potřeb a regulování konfliktů a zacílenost na udržování a rozvoj kultury (Szczepaňski) či mají na mysli fiktivní zkratku vyjádření společnosti jako „souhrnu individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém prostorovém kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně" (Keller). Všechny koncepce společnosti se však vcelku shodují na tom, že se společnost vyvíjí směrem k rostoucí komplexitě, vyšší úrovni diferenciace, k funkční rozrůzněnosti. Tento vývoj přirozeně provázejí i pronikavé změny hodnot a postojů v kontextu sílící autonomie jedinců a skupin. K nejdňležitějšímu zlomu dochází v okamžiku, kdy život převážné masy lidí hospodařící v ekonomicky více či méně soběstačných domácnostech je přerván v první polovině 19. století komplexním působením tržního systému. Pracovní síla je vtažena trhem: vše se podřizuje mechanismu tvorby cen na základě nabídky a poptávky. Stavovský princip založený na vlastnictví pňdyje nahrazován třídním rozdělením odvozovaným od připsaného a získaného statusu. Příjem jedince je stanoven prostřednictvím trhu, který tak spoluurčuje míru osobní pozice a prestiže. Převaha trhu a tržního hospodářství výrazně přetváříi genezi potřeb, které se postupně oddělují od svých biologických kořenů a podřizují se zájmům trhu, který vytvářením umělých potřeb přináší spotřební rituály konzumní společností. Moderní společnost navíc komplikuje vzájemné a často neprůhledné propojení sobectví světa bohatých s nezodpovědností chudých, které je četným předivem závislostí přetavováno do podoby složitých globálních ekologických problémů. Společnost se naopak brání před fyzickým zánikem, bídou, před vnější i vnitřní agresí, před ztrátou pocitu smysluplnosti tím, že stále pregnantněji vymezuje způsoby jednání, které odpovídají sebezáchovné kultuře stávajícího systému institucí. Hledisko vývoje politické mocije v moderní společnosti charakterizováno rozvojem specializovaného mocenského aparátu. Vzniklý stát tak uplatňuje svůj monopol na výkon násilí především prostřednictvím jednotného systému centralizovaného v°jenského, policejního a správního administrativního aparátu. Moc, jako schopnost uplatňovat vlastní vůli na jiné, je tak jedním z důsledků rostoucí nerovnosti. Základní jednotkou organizované moci je úřad, kterýjako ohnisko kontroly sociálního prostředí zdůvodňuje potřebu lidských aktivit v zájmu celku. Jde v zásadě o alternativní formy moci vzhledem k soukromého vlastnictví, majetku a bohatství. Úřad yl dominantním zdrojem moci zejména v netržní tradiční společnosti a zůstává J'm -jak důvěrně zná naše střední a starší generace - i v direktivně řízených společ- 111 _____///. SrOUiÚiNSKÁ STRUKTURA _ nostech moderních. Stejně tak pro nás není pouhým teoretickým cvičením kons. tatování, že veřejný úřad a soukromé vlastnictví se mohou prolínat zejména tehdy kdy úřad umožňuje obohacování a pokud majetek usnadňuje získání držby veřejné"' ho úřadu. Fungování moderní správy proto cílí ke stanovení pevných úřednických kariémích zásad a řádů s ostrým ohraničením úředního a soukromého majetku Je známou skutečností, že moc může vést jak k emancipaci, tak směřovat k donucování a omezení. Moc ve smyslu schopnosti činit a konat rozšiřuje oblast svobody člověka, ale může i omezovat svobodu druhých. Není jistě od věci přip0. menout i základní vzorec držitelů moci. Ten ve fázi ucházení se o mocenské pozice přináší zdůvodňování „argumentem" užitku celku: počínaje nutností obrany proy vnějšímu nepříteli, přes imperativ jednotné reprezentace společnosti až po nezastupitelnost regulace jejího vnitřního života. Souhlasíme-li s věhlasným britským sociologem A. Giddmsem, že moc je vlastné svoboda intervenovat do běhu události, pak musíme připomenout i nejednoznačné působící fakt postupné narůstající moci člověka či skupin ve smyslu ovládání přírody a zdrojů autoritatívnosti. Regulace chodu vlastní společnosti, jako výraz potencí moci, je zejména v moderní společnosti posilována lokalizovanou centralizací moci ve velkých (zejména hlavních) městech. Stát postupným převládnutím kapitalistických vztahů reguluje směrem dovnitř tržní podmínky a směrem navenek se snaží zajistit územní, surovinové a odbytové možnosti pro produkty své výroby. Stát je tak, při vědomí nejednoznačnosti či dokonce nemožnosti jeho definičního vymezení, „organizace, která svým členům garantuje ochranu a bezpečí a vyžaduje za to určité protislužby", jako je např. placení daní a plnění vojenská povinnost (Keller, 1995a, s. 140). Diskuze na téma stát a moc přesahují i do otázek svobody člověka. Moderní společnost totiž v nebývalé míře potvrzuje tezi, že svoboda člověka je rozšiřována kumulovaným věděním, které mu (v zásadě) umožňuje volit při větším množství informací mezi různými způsoby jednání. Tedy rozhodovat se poučeně a se znalostí věci. Lidé však používají svého vědění a svých informačních zdrojů i krajně strategickým způsobem na cestě dominance nad druhými. Dokonce i v miniaturním individualizovaném světě každodenních konverzací se rozhoduje - neuvědoměle či častěji spíše uvědoměle - komu připadne úloha skupinového vůdce a kdo zůstane pouhým pěšákem na šachovnici rozhodování, moci a prestiže. Na neskonale vyšší rovině soupeření neslučitelných komplexních výkladů světa pak vítězí ta koncepce, která má díky svým stoupencům pod kontrolou větší mocenské zdroje: „Ten, kdo má delší hůl, má větší šanci nastolit svou definici reality" trpce shrnují svůj vysoce fundovaný sociologický vhled do života soudobé konstukce společnosti Berger sLuck-mannem (Berger, Luckmann, 1967). A my nemůžeme než dodat, že zejména na politickém poli se stává často silnější ten, který dokázal o pravdivosti svého výkladu světa přesvědčit více lidí, kdo je schopen zmobilizovat na svoji stranu více stoupenců či dokonce horlivých vyznavačů. Narážíme tím i na další sociologickou zkušenost: Člověk se dopouští pudového a vysoce agresivního chování především tehdy, když je motivován na první pohled „vznešenými ideály". A to bez ohledu na to, jde-li o získávání nového „životního prostoru", obranu „jediné" víry, obhajobu „národních zájmů" či fanatic ké lpění11* 112 5. Dynamika modmttsfiolefiimli einěuitelnosti fundamentů myšlení a jednání. Společnostje vystavena praktickým dopadům takového výkladu světa a takovým formám jejich prosazování zejména v okamžiku, kdy v jejím rámci přestávají platit standardně praktikované zákony. Tento stav anomieje charakterizován kritickým stavem společnosti při sílící hod-Ä0tpvé nejasností vlastního směřování, aspirační nejistotou z budoucnosti či absencí gfcpUcitně regulujících pravidel a norem současnosti. V tomto smyslu můžeme konstatovat, že anomie vyjadřuje problematičnost cílů a norem jednání a absenci pozitivních sociálních vazeb mezi jednajícími. Moderní společnost přináší i obsahovou krystalizaci a ustavování některých novějších sociologických kategorií. Jestliže moc byla v zásadějiž tradičně vymezena jako „srdce politického systému, schopnost vnutit vlastní vůli jiným" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 426), pak sílaje na stejném místě chápána jako „skutečné či silové vnucení vůle jiným". Vliv je pak v kontextu stejné logiky věci chápán jako „šíření moci prostřednictvím přesvědčování" a již dříve zmiňovaná autorita jako „institu-cionalizovaná všeobecně uznávaná moc". Proces osvojování si politických postojů a rozvíjení vzorů politického chování je výrazem politické socializace, která v systému praktického fungování výše uvedených kategorií přesahuje i zájmové skupiny dobrovolnosti občanů usilujících ovlivnit veřejnou politiku. V politickém životě moderní, zejména parlamentní demokratické společnosti, významnou úlohu sehrávají nátlakové skupiny (lobby) snažící se promyšleně prosadit vlastní vůli a zájmy vůči veřejným zájmům. V některých případech se tak otevírají možnosti nových pohledů na veřejné záležitosti ve smyslu zlepšování legislativy, v jiných bohužel naopak běží o cynické posilování pozic mocných a bohatých. Ti se tak mohou stát i součástí mocenské elity, kterou tvoří vládní i mimovládni skupina lidí, kteří mají ve svých nikách ekonomickou, politickou a vojenskou moc. Vládnoucí třída (v angličtině běžně pojmově označenajako rulling class) je pak z pohledu G. W. Dahrendorfa „bohatá elita určující pravidla a financování politického boje". Běžně používaný pojem komunita je zpravidla používán v opozici vůči formálně chápanému výrazu společnost. Jde o útvary existující již před vznikem jednotné a centralizované moderní společnosti, která dnes vzniká zpravidla spontánní reakcí na neduhy moderního světa. Dnes se s tímto pojmem setkáváme kupř. v případě sqmtml. Střední a starší generace si jistě vzpomene na masové hnutí šedesátých let hlásající návrat ke zdrojům přirozeného nezformalizovaného života v přírodě, známym pod pojmem hippies. Ti zakládali své známé komunity zejména na kalifornském Pobřeží a poté mj. i v severských zemích Evropy (snad nejznámější je Christiania vKodani). Významnou politickou sílu doposud na Blízkém východě v Izraeli sehrání kolektivistický a často i militantne stmelované komuny, zvané kibucy. Není však bez zajímavosti, že právě moderní společnost přebírá některé jednotlivé funkce Hrdleních komunit, ke kterým dnes patří společné zajišťování obživy či nutnost obrany. 113 ___ III. SPOLEČENSKÁ ST1WKTURj\ Již jsme zdůraznili, že nejběžnějším straiiflkačnlm faktorem moderní Sp0-lečnostijc profese. Taje zpravidla zdrojem osobních příjmů ve formě mzdy a od ni se také odvozuje sociální pozice či prestiž jedince. Z čistě koncepmáliiíbo hledíš^ však stojíme před jistou komplikující skutečností, vyplývající jednak z šíře synonymického označení konkrétního výkonu práce člověka, jednak z jejich různého výkladu. Srovnáním anglických ekvivalentů téhož můžeme hovořit o pojmech job luork, occupation, profession, gig, stint, posilion, duty, vocation - ledy zmiňovat to, co děláme pro svoji obživu. V češtině používáme výrazů džob, zaměstnání, povolání, profese, práce. Práce, za kterou jsme finančně (v krajních případech i naturálně) odměňováni a která se výrazně odráží v našem sociálním chování a v realizaci našich sociálních rolí. Když se nás někdo zeptá „co děláte", pak se zpravidla očekává, že indikujeme naše povolání ve smyslu určení, co pro ostatní a pro sebe znamenáme. Práce v tomto smyslu však přesahuje i svůj symbolický význam, neboť-jak již bylo řečeno - určuje spolu s finančními zdroji naší obživy naše místo ve stratifikačním systému. Zaměstnání se vztahuje ke konkrétně vykonávané práci (vrátný, taxikář), povolání je více méně synonymem profese ve smyslu dosažení určitého vzdělání, kvalifikace, zdrojů příjmů, moci, prestiže a mobilitních šancí. Možným odlišitelným znakem povolání od profese je práce vyžadující určitý rozsah znalostí a dovedností regulovaných určitým systémem edckých pravidel. „Profesionálové" pak mají ve smyslu vrcholného zvládnutí určitých dovedností zpravidla „vysokou míru nezávislosti a autonomie, nepodléhají tlakům průběžného dohledu nadřízené autority a nejsou vázáni přáním zákazníků. Sami určují, co je pro zákazníka nejlepší" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 439). Do této kategorie patří lékaři, vědečtí pracovníci, právníci a pochopitelně vjistém (profesionálním) smyslu i profesionální umělci a sportovci. Ti, kteří si však neosvojili žádné dovednosti, kvalifikaci či výcvik, žijí mnohdy v dlouhodobé chudobě a jsou označováni jako degradovaná třída (underclass). Jestliže od nejrannějších dob se životní úroveň a způsob života obyčejných lidí příliš neměnila, je moderní společnost naopak charakterizována zvyšováním objemu bohatství ve smyslu růstu reálných mezd. Moderní společnost posledních dvou století to Už spočívá na materiálních hodnotách víry v ekonomický růst. Tento zásadní sociologický, ekonomický a obecně kulturní fakt je možné blíže ilustrovat prezentací pěti stadií ekonomického růstu z pera W. Rostowa (Sirovátka, 1992): 1. Tradiční společnost charakterizovaná nerostoucí produktivitou, zemědělstvím, silným působením primárních skupin, duchem odevzdanosti a „dlouhodobého fatalismu" s rezignací na možnost změn celkové životní situace. 2. Podmínky pro start doprovázely společnost formování ideálů ekonomického pokroku a osobního blahobytu plynoucího z osobního zisku, vznikají nové potřeby a aspirace, rodí se třída podnikatelů, vznikají banky propojující místní trhy vjednotný systém trhu a dochází k nebývalé centralizaci ekonomické moci. 3. Období startu jako rozhodující etapa ekonomického růstu moderní společnosti přináší ekonomickou expanzi ovládající celou společnost. Definitivně je odvľ" žena mentalita staré tradiční společnosti. Rychle se množí průmyslové podniky* rostou invesúce do výroby, zvyšuje se i spotřeba a hlavně: rozvíjí se průmysl0*/ trh práce a masová výroba. 5. Dynamiku mmlwuíifmlťčnmti 4 Období zralosti přináší diverzifikaci průmyslové produkce a intenzifikaci dělby a produktivity práce. g Období masové' spotřeby je provázáno s existencí masové společnosti a masové kultury a je charakterizováno vysokou životní úrovní, masovým nárůstem všeobecné zaměstnanosti, zvyšováním podílu aktivit sektoru služeb a zejména růstem objem a významu kvalifikace, vzdělání a vědění. Uvedená „stadia ekonomického růstu" jsou obdobím postupně rostoucí dynamiky investic a kapitálu a odpovídajících sociálních procesů přinášejících ros-toucí politickou moc státu, geografickou mobilitu a. proces urbanizace. Nové sociálně ekonomické klima spoluurčuje změny ve struktuře a funkcích rodiny, mění se postavení pohlaví a jednotlivých generací ve společnosti, roste celková úroveň vzdělanosti a profesní kvalifikace. Vše prostupující vpád tržních vztahů transformuje preferenční důrazy světa hodnot, objem a formy trávení volného času, spotřební zvyklosti. Vytvářejí se nové vzory chování, mění se osobní a společenské idoly, staré elity připsaných pozicí uvolňují historické jeviště novým, zpravidla získaným statusem zakotveným elitám. Ráz moderní společnosti dynamizuje i rozvoj komunikačních prostředků, působení masových médií a postavení veřejnosti v kontextu masové kultury. Industriálni společnost však není možno redukovat pouze na technickou dimenzi. Zejména růst produktivity a dělby práce předpokládá vysoký stupeň zaměnitelnosti a flexibility výrobních faktorů s možností jejich kombinace v nově vznikajících organizacích. Rostoucí masová společnost se tak vyznačuje nadvládou nediferencované kvantity, nestrukturovaným publikem, nivelizací a vládou nekompetence (Sirovátka, 1992) .Jde vcelku o typ společností, která v kontextu uvedených charakteristik rozvíjí profesionální kompetence, přináší vertikální a horizontální mobilitu, sekularizačními trendy oslabuje tradiční mocenský a světonázorový vliv církví a posiluje naopak praktické spojení vědy a techniky. Všeobecný růst zaměstnanosti umocňuje akceptování pracovní morálky na úkor odtrženosti od pout tradice. Vzájemná regionální či dokonce globální propojenost a závislost snižuje rizika konfliktů a válek, které se stávají „bumerangovým" efektem zpětných dopadů nesmyslnými. Tradiční společnost je tak postupně vystřídána moderní industriálni masovou společností, aby postupně krystalizovala do dnešní podoby flPostindustriální" společnosti organizací. Sociologická a ekonomická poválečná literatura v rámci diskuzí na téma "dynamika moderní společností" přináší postupně řadu nových pojmů a tezí o vývojových trendech soudobého lidstva.^ K. Golbraith tak sociologickým vhledem podal ekonomicky podložené pochybnosti o nekontrolovaném růstu jako prostředku k dojeni společenských cílň. Vyslovil tezi, že ekonomická rovnováha není ještě zárukou rnronizace sociální sféry. R. Ingelehart z jiného pohledu popisuje postmaterialistic-u společnost charakterizovanou přechodem od úzké zaměřenosti na ekonomic-^n prosperitu i na hodnoty seberealizace, kreativity společenství, růst významu ěláuf a sociálních a seberealizačních potřeb. Politicky správně upozornil na fak-ní ^ Pr°'iazřltelný posun od dělící Unie Západ - Východ k problémovému rozděle-v dimenzích Sever versus Jih. 114 115 ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURE Obecným zjištěním charakteristické povahy moderní společnosti je ncvy. váženost bohatství a chudoby. Nejde však pouze o tradiční vztah bohatí - chudí z hlediska nepoměru tradičních zdrojů příjmů a majetku, nýbrž o rozpory mezi bohatstvím soukromě produkovaného zboží a služeb a chudobou veřejně prodli, kovaných služeb. Jde o stále nejednoznačne diskutovaný a neřešený (možná i neřešitelný?) fakt, že naše produktivní energie je využívána na výrobu předmětů které nepotřebujeme. Či lépe řečeno, jejichž smysluplnost, prospěšnost či dokonce nevyhnutelnost je přinejmenším sporná. Distribuce zboží a služeb totiž mění naše spotřební vzory, stimuluje hodnotovou orientaci a informační explozí ovlivňuji náš způsob života a dokonce i naši vlastní představivost. Synergickým procesem navíc výrobou jednoho produktu vyvoláváme tlak a požadavky na jiné produkty. E. Fromm tak shrnuje společenský charakter moderního člcwěkajzko vlastnický, konzumní a tržní: Jsem takový, jakého mě na trhu osobností chcete mít. H. Marcuse. navíc připojuje filosoficky pozoruhodnou poznámku, že prosperita může být pro vývoj lidských vloh a potřeb ve svých důsledcích destruktivní. V tomto kontextu upozorňuje na „totali-taritaci individuálních potřeb a přání"' a na negativní dopad mechanizace a automatizace, které zejména pro dělnické profese mnohdy znamená snížení kreativity a tělesné zručnosti. Modla některých našich čelných liberálních ideologů, F. Hayek, vyslovil tezi, že jakékoli zásahy do volného trhu vedou k destrukci politické svobody a k tyranii. .Ale i vlastní nedávnou trpkou zkušeností si silněji uvědomujeme, že ekonomie založená na volném trhu bez státních intervencí a funkční právní ochrany vlastnických práv jednotlivce sama o sobě nevytváří spravedlivou a rovnoprávnou společnost. Ekonomická teorie 19. století přetavená v politickou doktrínu dneška je sice znovu potvrzena ekonomicky, ale je zcela vyvrácena politicky. Funkčnost volného trhu totiž naprosto nezbytně nutně předpokládá i existenci právního státu, která osobnost a majetek občanů chrání před svévolnými zásahy „ekonomických podnikavců". Právě občanská společnost tvoří svým důrazem na lidská práva a čistotu právního systému vhodný rámec pro naplnění této zásady. Novější sociologická literatura frekventuje řadu nových pojmů označujících moderní soudobou společnost. Postindustriální společností se tak míní společnost mající své kořeny ve „zpracování a využívání informací", kdy primánu' je spíše služba než výrobek. Postmodemí společnost je pak chápána jako „technologicky sofistikovaná společnost spotřebitelských produktů a mediálních představ" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 425-426). Zboží a informace jsou zde konzumovány v masovém měřítku, což usnadňuje jednotící sociální vkus a vyžaduje široce rozšířené ocenění a účast mas Udí. Postmoderní teoretikové pak sledují a popisují nově se objevující kulturní formy a vzory sociálních interakcí. Počátek nového tisíciletí přináší i vrcholící rozpad tzv. socialistického tábora v nestejné ekonomicky vyspělý „postkomunistický blok". Souběžně s tímto historicky nezvratným procesem země založené na tržní ekonomice staví základy postkapi^ listické společnosti, o které můžeme s jistotou tvrdit, že bude nesocialistická a přitom její ekonomické zdroje budou - stejně jako politický systém - vystaveny transy' mocním a inovačním procesům. A to jak z hlediska zdrojů bohatství, tak ze zoméh" -vy. 5, Dyvaiiiiha utotlmií společnosti lihl" sociálního směřování. Jestliže se tradiční užni ekonomika opírala o kapitál, řírodní zdroje (půdu, nerostné suroviny) a práci, pak perspektiva postkapitalis-tjeké společnosti za hlavní a rozhodující „výrobní prostředek", základní ekono-jjjjcký zdroj, považuje znalosti. Hodnota je v tomto kontextu vytvářena ve stále větší jníře prostřednictvím produktivity a inovací, jakú klíčových faktorii v pracovním procesu. Jak se tento nezvratný trend společenského vývoje odrazí v sociálně profesní struktuře obyvatelstva, kdo bude tvořit vedoucí sociální skupinu, jak se promění systém vzdělávání a kvalifikace? To vše jsou vysoce aktuální otázky nové společnosti. Ve společnosti, kde hlavním zdrojem ekonomické prosperity a hybnou páku politické stability bude ve zvyšující míře sehrávat ten, kdo bude schopen (a ochoten) efektivně aplikovat poznatky a vědomosti stejně produktivně, jak byl tradičně využíván kapitál a přírodní zdroje. V tomto smyslu můžeme za rozhodující zdroj post-kapitalistické společnosti považovat produktivitu práce kvalifikovaného a vzdělaného pracovníka. Předpoklady hospodářského rozvoje pak vedle dostatečného tržního prostoru, finančního zázemí a obchodních sítí, budeme stále více nacházet ve vysoce vzdělaném obyvatelstvu. V lidech obdařených úctou ke vzdělání, vědění a učení jako nezbytných základů podnikatelského růstu. P. Druckerza vzdělanou osobnost považuje jedince univerzálně vzdělaného, aplikujícího své znalosti na současnost či dokonce utvářející budoucnost. Osobnost, která nedělá pouze věci dobře, ale která dělá dobré věci. Druhá polovina dvacátého století aktualizovala nový typ pracovníka, kterého můžeme snad nejlépe nazvat zaměstnanec: jeho schopnost uplatnit své znalosti je dána přístupem k nějaké organizaci. Správně se tak hovoří o dnešním věku společnosti organizací, která jako vysoce specializovaný nástroj zaměřený najeden konkrétní úkol vychází vstříc imperativu využívání znalostí (Drucker, 1993, s. 13). Přitom se předpokládá, že všichni lidé disponující nějakými znalostmi si v cca pětiletých intervalech v případě nutnosti budou muset osvojovat nové znalostí. Je pochopitelně nasnadě, že pravomoci organizace musí být vždy vyváženy odpovědností vůči okolnímu světu, tržnímu řetězci a každému jedinci. To přirozeně předpokládá, že společnost bude ochotna pracovně integrovat lidi především v souladu s jejich kvalifikací a nikoli kupř. na základě subjektivně konstruovaných věkových kategorií. v popředí je správně důraz na univerzálně vzdělanou osobnost, která je v procesu nzení ochotna aplikovat své znalosti nad rámec úzkého horizontu dneška. P. Drucker vidí symbolický základ společnosti znalostí v okamžiku, kdy po 2. světové válce bylo umožněno americkým válečným veteránům absolvovat univerzitní studium. Po 250 let byl kapitalismus převažující sociální realitou. Posledních sto let tyl marxismus převažující sociální ideologií. Jak tradiční kapitalismus, tak mizející socialismus jsou však nahrazovány zcela novou a odlišnou společností postkapi-talistickou. Využívá volného trhu jako vyzkoušeného mechanismu ekonomické ""egrace, kde hodnota je nyní vytvářena prostřednictvím produktivity a inovací. a 'yto faktory představují aplikaci znalostí v pracovním procesu. Ekonomickou vyzvou pro postkapitalistickou společnost bude tak produktivita práce kvalifikova-^ ho a vzdělaného pracovníka. Sociální výzvou zde naproti tomu bude zabezpečení ls,0jnosti pro druhou třídu postkapitalistické společnosti: pro obslužné pra- 116 117 _///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA_____ covnfky (Drucker, 1993, s. 15). Ti zpravidla postrádají potřebné vzdělání, aby moh, li vykonávat práce založené na znalostech a vyžadující znalosti. A v každé zemi dokonce i v těch nej vyspělejších, budou tito pracovníci tvořit většinu. Tato skuteč. nost tedy naznačuje i limity moderní společnosti: ekonomicky pokrok neplodj automaticky i kulturní a sociální pokrok. Musíme se dále pokusit najít novou syntézu mezi intelektuály (zabývajícími se slovy a idejemi) a manažery (zabývajícími se lidmi a prací). Globální perspektiva navíc v příštích dekádách nastolí silněji otázku: „co má být místní a co nadnárodní"? Marxismus sliboval spásu skrze společnost. Nevytvářel však bohatství, ale plodil bídu. Namísto ekonomické rovnosti vytvořil funkcionářskou nomenklaturu přežívající kumulace ekonomických privilegií. Namísto „nového člověka" posílil pouze to, co bylo ve „starém Adamovi" nejhorší: korupci, nenasytnost, touhu p0 moci, závist, bezohlednost a nedůvěru, tajnňstkářství, lenost, nenechavost, udavač-ství a nade vším se rozprostírající ideový cynismus. Nevíru v jakoukoli víru. Důvěra ve spásné účinky statuje tak silně otřesena. Renesanci naopak prožívá znovuoživení víry v individuální odpovědnost. Moderní společnost přináší různost pohledů najejí zdroje, stav a směřování. Pluralita názorů osciluje kolem dvou základních koncepcí. Jedni kladou důraz na „stranu zaopatření", tedy akcentují imperativ ekonomického růstu a produkce zboží a služeb s cílem zatlačit hranice nedostatku tak, aby „všichni mohli mít víc". „Strana oprávnění" naopak, zorným úhlem plurality voleb možného dalšího vývoje společností připomíná, že pokrok neznamená společné úsilí posunout hranici nedostatku, ale zejménaje bojem skupin o „možností participace" ve smyslu sociálně aktivní veřejností. V tomto ohledu se otevírají primárně politické otázky cílevědomé činnosti zaměřené na stanovení práv jedince a redistribuce zboží. Kapitalismus je systémem produkce a podnikání, kdy soukromí aktéři koordinují svou činnost prostřednictvím trhu tak, aby dosáhli zisk (Sirovátka, 1992). Diskttze na odvozené téma postkapitalistické moderní společnosti přináší často používanou a veřejností ne vždy správně chápanou kategorii občanská společnost, jako kvalitu zakotvenou důsledně v principech demokracie, vlivu občanských a zájmových organizací a v zásadách poskytování základních práv pro všechny, včetně sociálních minorit. Myšlenka občanství puk zahrnuje rovnost participace, rovnosti před zákonem a rovných příležitostí. Rámec moderní společností postupně přesouvá povahu nerovnosti a z nich odvozených konfliktů zejména tím, že kvalitativní politické rozdíly transformuje do kvantitativních ekonomických rozdílů. Z toho pak plyne důležité dilema občanské společností: její omezení ekonomickou slabostí. Moderní sociální konflikt pak útočí na nerovností, které omezují plnou občanskou participaci. Jistě stojí za to připomenout, že i samotné formování třídního konfliktu v raném kapitalismu přispělo k formování základů občanské společnosti. Existence tříd nerovného rozdělení životních šancí pak myšlenku občanství dále posilovalo v souladu s rostoucími zárukami vlády zákona na půdě národního státu- ___5. Dynamika mntlmiísjmteCnosti_ Nedílnou součástí dynamiky moderní společnosti a potažmo zejména občanské společností je vývoj občanství, který dle T. H. Marshala odráží následující fáze, spočívající v rozšíření: 1 občanských práv v užším slova smyslu rovností před zákonem, 2 politických práv s dominující zásadou volit a být volen, g sociálních práv se skutečně praktickou možností podílet se na ekonomickém standardu společnosti, včetně univerzálního práva na reálný příjem. Trojstupňový výklad vývoje občanství jasně naznačuje míru politické vyspělosti a občanské emancipovaností konkrétní společnosti. Je zřejmé - a v souladu s logikou vývoje společenského vývoje přirozené - že sociální práva se rozvrjelajako poslední nikoli náhodou. V širším měřítku v zásadě až po 2. světové válce. Zdrcující válečná zkušenost s dosud nebývalou silou upozornila právě na fatální nebezpečí pošlapávání politických a sociálních práv zejména etnických menšin, vyúsťující ve válečnou katastrofu globálních rozmění. I současný sociální a politický neklid zejména v některých jihoamerických zemích více než naznačuje nezastupitelnost důsledného dodržování zásady podílení se na ekonomickém standardu společnosti. Pomšení sociálních jistot, včetně práva na reálný příjem v původně dlouhodobě prosperující Argentině či nověji v Kolumbii a Venezuele, znovu potvrzuje imperativ bezvýjimečného souladu občanských, politických a sociálních práv. Přitom je však nesmírně nesnadné rozhodnout, jak tato práva zakotvit. Ani zásada státem garantované minimální mzdy, ani socialistickým „principem spravedlností" akcentovaný princip práva na práci nedokázal trvale obohatil a komplexně dotvořit princip uplatňování občanských svobod. I zkušenosti naší transformující se společnosti, spolu definující myšlenku o minimálním zaručeném příjmu, upozorňují právě na tento ztěží plně řešitelný či alespoň zčásti uspokojivě zvládnutelný problém. Stav občanských práv se dnes stává jedním z důležitých a nezastupitelných kritérií celkového hodnocení společnosti. Jejich úroveň svým významem „rozmělňuje" třídní rozdúy. Společenský status občana tak může být poměřován i kritériem sociálních nerovností. Kvalita občanských svobod ovsem nezbavuje významu sociální nerovnost a také nedokáže eliminovat sociální konflikt. Pouze mění jejich kvalitu. Proces ekonomického růstu a přerozdělování, zajišťovaný sociálními nástroji státu, zbavuje ostrých dělících kontur původní třídní dělení společnosti a směřuje tak k vytváření nestrukturované masové společnosti třídy občanů - třídy většiny. Úsilí 0 dosažení souhlasu Či konsenzu v rámci této většiny v moderní společnosti se od-r*zi v dobročinné úloze vlády, vyjádřená v principech sociálního státu, jako ztělesnění sociálních práv občanů; počínaje programy sociálního zabezpečení, přes zdravotní péči, vzdělávání, politiku zaměstnanosti až po penzijní systém a péči 0 handicapované občany a lidi v těžké životní situaci. 118 119 III. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA 5. Dynamika moderníspolečnosti Moderní společnost rozšiřuje princip občanství i na sociální práva svých čle. nů. Vytváří i odpovídající institucionální formy, které souhrnně běžně označujeme jako sociální stát, který ovlivňuje zejména: 1. kvalitu životů členů společnosti, včetně jejich přijmu a poskytování sociálních služeb a formování životní úrovně, 2. povahu sociálních vztahů ve společností ve smyslu úsilí o formálně rovný status občana. Aktivity sociálního státu předpokládají stanovení určitého zaručeného stan-dardu sociálních práv občanů a precizaci kritérií poskytovaného prospěchu. To však předpokládá i přesnější identifikaci populace, která si může takovýto společností poskytovaný prospěch nárokovat a také ho obdržet. Problematičnost takovéhoto směřování však vyplývá již z nesnadně naplňovaného principu spojovaní blahobytu či prospěchujednotlivce s blahobytem i prospěchem společnosti. Tento mnohdy na první pohled neschňdný, protože v některých případech protisměrný imperativ, moderní společnost řešila rozvíjením a praktickým uplatňováním zejména tří významných sociálních koncepcí: 1. Liberalistický přístup spojuje problém sociální spravedlnosti s pojmem svobody a upřednostňuje tak právo na individuální práva a individuální výběr, Vychází ze zásady, že jedinecje tím nejlepším strůjcem svého blahobytu, že osobní prosperita tvoří předpoklad sociálního blahobytu. Zejména trh je považován za místo dobrovolné, vzájemně výhodné směny a tím se prý stává základnou individuálního i obecného blahobytu. Státní intervence jsou tak vyhrazeny pouze pro úzký rámec neziskových služeb důležitých pro veřejné blaho. Tato teorie tedy předpokládá, že se lidé na cestě úsilí o co největší individuální zisk o sebe postarají především sami. A to i vzdor skutečností, že všichni členové společnosti rozhodně nejsou s to se o sebe postarat. Pro tyto jedince pak liberálové doporu-čují zřizování institutu redistribuce zdrojů na půdě organizací charity a dobrovolné pomoci, 2. Socialistický přístup zdůrazňuje naopak skupinová práva. Hledá mimotržm kritéria rozdělování a pojem spravedlnosti zjednodušeně spojuje s kategorii rovnosti. Odtud odvozuje princip solidarity a kooperace, když prý nikdo nemá právo nárokovat pro sebe víc než skutečně potřebuje: sociální blahobyt je ta nadřazen blahobytu jedinců. Stát má tak povinnost chránit občany před vykorisťovaním a uspokojit všechny jejich potřeby a je proto přímo odpovědný budování systémů, které to umožňují. Tento systém však vždy v praxi narazíí -vedle zásadních politických konsekvencí - na problém neslučitelnosti zása y uspokojení potřeb všech lidí bez rozdílu na jedné straně a dysfunkce centrálo ho plánování a absence svobodného trhu na druhé straně. 3. Fabiánský přístup je spise než teoretickou koncepcí i vysloveně praktickou re moderní společností na politické, ekonomické i sociální problémy soudobé ^ světa. Svým funkčním zaměřením přináší vytváření státních institucí, zaby\í) jících se sociální politikou. Vychází z předpokladu negativních tržních dopa strukturální nerovností zejména na pracující třídy a domnívá se, že pouze stát je schopen docílit prostřednictvím redistribuce příjmů vyrovnání životních šancí různých tříd a skupin. Pro určité existenční potřeby horuje i za přímé naturální plnění a zasazuje se i o zásadu začleňování pracujících do rozhodovacích společenských procesů. I tato koncepce však naráží na nesnáze při zajišťování obecného blahobytu, který není ani záležitostí jedinců, ani neformálních skupin, ale zejména věcí širších společenských institucí ajejich dílčích organizací. Moderní stát v tomto smyslu usiluje zásadou zvýšení účinnosti sociální politiky i o určitou liberalizaci a privatizaci příslušných služeb, včetně zvýšení nezastupitelné role svépomoci {Sirovátka, 1992). Stát by měl přerozdělovat důchody ve snaze přispívat k větší důchodové rovnoměrnosti. Zkušenosti bohatých zemí s těmi nejchudsími stále znovu aktualizují další osvědčenou zásadu: lidem neprospívá opakovaná pasivně přijímaná materiální pomoc a přísun peněz, ale reálná možnost si peníze vydělat! Stejně tak moderní stát musí vzít úvahu zásadní rozdíly mezi principy životního pojištění, ke kterým došlo v posledním století. Jestliže dříve lidé soustřeďovali své finanční prostředky na životní pojištění v obavě před předčasným úmrtím, dnes se spíše pojišťují se zvyšujícím průměrným věkem proti „hrozbě příliš dlouhého života". Penzijní fondy jsou tak vysoce perspektivními (a zpravidla prosperujícími) správci peněz, jejichž konečnými příjemci jsou budoucí důchodci, využívající zhodnocení zadržených či odložených mzdových příjmů. Profitujícími vlastníky penzijních fondů, zejména v USA, jsou zaměstnanci. Hovoří se tak o nové generaci kapitalistu bez tváře, tedy 0 zaměstnancích pracujících jako finanční odborníci a manažeři za pevný plat (Drucker, 1993, s. 66-90). Impulsy pro vznik sociálního státu vycházely z úsilí o sociální reformy, odrážející myšlenky sociální spravedlnosti ve smyslu efektivního řešení nastalých aktuálních sociálních problémů. Sociálně reformní myšlenky sociální spravedlnosti se soustřeďují na aktuální sociální problémy. Zabývají se tím co je, co je třeba naléhavě řešit ve jménu překonávání bídy, strádání a beznaděje. Svými aspiracemi tedy nepřesahuji užší rámec dneška, zítřka či nej bližšího období, necílí k praktickému řešení dlouhodobě směrované zásadní otázky „co by mělo být". Svým zaměřením na soci-!. resp. politická a občanská práva jsou typickou reflexí vývoje tradiční vícegene-raení společnosti. te] v..Sociíunl stát nenl egalitářské opatření, činí však nerovnost legitimní a prijaté rtejst. Redistribucí příjmů a životních šancí se svými zásahy a opatřeními pohybuje lovT -la^Ůdě aorizontólnf redistribuce uvnitř tříd, než na vertikálním přerozdě- 01 Ul pnJmu a smžeb mezi třídami. Sociální stát je ideově spjat s ideou občanství. Xa&&SmV. LOmt° kontexm Je spíše ..rovností podmínek k tomu, aby nerovnost áhiíh* VZn,knout a občanství přináší přesvědčení, že idea základního minima soci-ření ° prosPěchu Je slučitelná se sociální organizací založenou na tržním soupe-rozpo nerOVnosti" (svatka, 1992). Zde je třeba připomenout, že již sociální ^ejí viSam0tnéh0 procesn industrializace s důrazem na ekonomický rozvoj přišily Í/ !U sociálnflro státu. Industrializace totiž přináší růst kvalifikované pracovní erá si nárokuje bezplatné vzdělání. Sociální scéna se komplikuje i oddělová- 120 121 ///. SPOLEČENSKÁ STRUKTURA ním volného a pracovního času a sílící příjmovou závislostí na vzdělání a kvalifikaci Je postupně završován proces postupného pozvolného přechodu primárních funkcí sociální politiky z rodiny na církve a náboženské společnosti a poté na instituce politické a ekonomické. Základní modely sociálního státu se na pozadí tohoto vývoje ve své původní reziduálni podobě angažovaly tam, kde ostatní instituce selhaly V centru organizačně vynucené sociální péče se ocitají zejména „tržní oběti" chudiny. Institucionální model sociálního státu oproti tomu chápe stát jako primárně integrační instituci přinášející společnosti institucionalizovaný princip militarismu. Základním principem sociálního statuje pak „mechanismus přidělování prospěchu' vůči diferencovanému a zejména sociálně nevyváženému působení ekonomického trhu. Dnes se jeho působení soustřeďuje zejména na aktivní politiku sociálně podnětných pobídek k práci, rekvalifikaci, na stabilitu rodiny a otázky porodnosti (jinak v Indie a Číně a jinak u nás), sociální stigmatizaci (kupř. nezaměstnaných či bezdomovců) a sociální integraci (zejména sociálních a etnických minorit žijících mnohdy na okraji společnosti), V našich současných podmínkách se aktivní sociální politika soustřeďuje zejména na rodiny s nezaopatřenými dětmi, svobodné matky, rekvalifikaci dlouhodobě nezaměstnaných, resocializaci bezdomovců a lidí přicházejících z výkonu trestu, společenskou integraci Romů či nověji profesní uplatnění čerstvě graduované středoškolské, resp. vysokoškolské mládeže. Žijeme v proměňujícím se světě: mění se ekonomika, politika, jeho problémy a hodnoty. Svět tak stojí před globálně zakotveným úkolem vybudovat takové politické, sociální a kulturní instituce, které budou funkční, ale které budou zároveň vnímavé vůči potřebám a tužbám lidí a které také budou lidem odpovědny, Dalším úkolem je vytvoření takové tržní ekonomiky, která bude vysoce produktivní a zajistí vysokou životní úroveň, ale také i značnou stabilitu zaměstnanosti. Ekonomiky vyznačující se velkou pružností a schopností měnit se a inovovat. Ale nejvěťšíra úkolem bude možná stále silněji pociťované nezastupitelná potřeba znovuoživení ducha občanství z společenství. iv. sociálni nerovnost |. Sociální nerovnosti Známý britský myslitel Georges Orwellv roce 1945 symbolikou života na dramaticky ztvárněné „Farmě zvířat" shrnuje: „Všechna zvířata jsou si rovna. Ale některá jsou si rovnější než ostatní". Vizionářský popis sociálních nerovností zde tvůrčí invencí sociálně orientovaného myslitele a umělce popisuje to, co obecně vzato odráží postavení skupinové hierarchie v rámci nerovných ekonomických požitků a úrovně moci. Sociální stratifikace je totiž, jak bylo zmíněno, jedním z nejdů-ležitějších komplexních ukazatelů sociologického zkoumání zejména svým trvalým vlivem na lidskou interakci a instituce. Sociální nerovnostje nevyhnutelný důsledek stratifikace tím, že určité skupiny jsou v rámci společenského uspořádání postaveny výše, ovládají zdroje bohatství a moci a akumulují větší objem zdrojů blahobytu včetně kupř. vzdělání a lékařské péče. Je v řádu lidské přirozenosti, že každá společnost se vyznačuje určitou mírou sociální nerovnosti, reflektující různou míru osvojování si bohatství, prestiže a moci. Bohatstvím zde míníme veškerý movitý i nemovitý osobní majetek, včetně půdy. Někteří američtí sociologové se domnívají, že právě jedním z důsledků rostoucínerovnosti v kategoriích bohatstvía prijmuje „mizení" střední třídy. V podmínkách USA je totiž prokázáno, že některé domácnosti přecházejí právě ze střední třídy do vyšší třídy, zatímco mnohem větší proporce se propadá do stratiůkační úrovně chudoby (Schaefer, Lamm, 1995, s. 222). Chudoba je přitom zřejmá a viditelná zejména mezi starými lidmi, mezi dětmi v péči pouze jednoho z rodičů a mezi rozvedenými či svobodnými matkami s dětmi. V USA se tak hovoří o „feminizaci chudoby". Pojmově se můžeme setkat zejména se dvěmi kategoriemi: Absolutní chudoba vyjadřuje dlouhodobě minimální úroveň životních potřeb pod níž není život jedince či rodiny myslitelný. Relativní chudoba je měnlivá úroveň materiální deprivace, kdy se lidé bez ohledu na svůj životní styl ocitají na dně společnosti. Nejčastěji špatným hospodařením či hazardními hrami, alkoholismem či závislostí na návykových látkách. Chudoba je zdrojem levné pracovní síly (vzpomeňme na převážně sociální motivy pobytů statisíců občanů bývalého Sovětského svazu v naší zemi) pro špinavou nekvalifikovanou, monotónní, nebezpečnou a opovrhovanou ptáci. Navíc je rezervoárem pracovních služeb pro bohaté a vytváří pracovní místa Pro sociální sféru (kurátoři, sociální pracovníci, zdravotnický personál) a je i zdro-lem pro ilegální práci (drogoví dealeři a ilegální přistěhovalci). Zejména chudí narážejí na problém problematizace životních šancí ve smyslu možností a mezí #sk; zknš, avahí materiálních produktů, pozitivních životních podmínek a příznivé životní enosti, které se odrážejív takových faktorech jakoje bydlení, vzdělání a zdraví. Problematika sociálních nerovností je pevně provázána i s kategorií kvalita P která se opírá o index kombinující indikátory reálné kupní síly, vzdělání, bľdl ení, sociálních jistot a zdraví. Globalizace soudobého světa však rozhodně 122 123 IV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST nestaví hráz podstatným a v mnohém ohledu se prohlubujícím rozdílům v kvalitg života. Nejníže ve srovnatelných oficiálních statistikách si stojí Guinea, která hodno, tou významného indikátoru průměrného věku a vzdělání stojí na opačném konci hodnocení než nejvýše postavené Japonsko. V prvním případě jde o zemi, kde je gramotná pouze čtvrtina populace dožívající se průměrně 44 let věku, ve druhém jde o stát s 99% gramotností, kde se lidé dožívají v průměru 79 let věku (Schaefer Lamm, 1995, s. 208). Novější údaje dokládají, že i ve Spojených státech se lidé dožil vají díky zlepšené lékařské péči a zdravějšímu životnímu stylu vyššího věku při pev. nějším zdraví. Za posledních dvacet let zde poklesl i podíl osob odkázaných na pečovatelskou péči téměř o polovinu na 3,4 %, což představuje pokles o 400000 osob a snížení nákladů na vynakládanou péči o téměř 19 miliard dolarů (MF Dnes 10. 05. 2001, s. 10). S trpkostí lze konstatovat, že lidstvo věnuje ročně v průměru více než dvě stě dolarů na osobu na vojenské účely, není však schopno - či spíše ochotno - dát dohromady pět dolarů na lékařskou péči najedno z umírajících čtrnácti milionů dětí, Nesmírná nevyváženost bohatství a chudoby odráží i porovnání extrémních rozdílů podílů národních důchodů některých zemí. V devadesátých letech se nad 22 000 dolarů dostaly Spojené státy, Japonsko, Švýcarsko a Norsko, naopak méně než 200 dolarů vykazuje velké množství rozvojových zemí, které svým 78% podílem na světové populaci vlastní jen kolem 15 % globálního bohatství. Výzkumy nejvy-spělejších zemí pak ukazují, že nejnižší příjmová nerovnost je v bohatých sociálně orientovaných zemích jako je Švédsko a Belgie, resp. Japonsko, nejvyšSí naopak ve Spojených státech, Švýcarsku a Austrálii. Největší koncentrace bohatstvív nikou jednotlivých rodin je v sociálně velice různorodé Brazílii a najamaice, nejnižší opět ve Švédsku (Schaefer, Lamm, 1995, s. 255). Již ve třetím století před Kristem věhlasný řecky filozof Platón správně vypozoroval a ve svém spise „Republika" shrnul, že „každý jakkoli malý stát je rozdělen na chudé a bohaté, obě skupiny jsou ve stálém válečním vztahu". I moderní společnost je svědkem trvale zobecňující pravdivosti tohoto konstatování. V dnešním světě tak žije kolem miliardy lidí v nepřijatelných podmínkách chudoby bez sebenepatrnějšího reálného výhledu na pozitivní změnu. Chudoba se šíří zejména v Africe, Latinské Americe a v Karibské oblasti. Vzhledem ke skutečnosti, že jde zpravidla o absolutní chudobu ve smyslu krutého nedostatku uspokojování základních potřeb jídla, nezávadné vody, hygienických zařízení, zdravotní péče a přístřeší, dochází i k průvodním jevům chudoby, jako je hlad, podvýživa, nemocnost, vysoká úmrtnost, neadekvátní bydlení a nevlídné či přímo nebezpečné životní prostředí-Nedostatečná úroveň vzdělání a přístupu k informacím proto není zdaleka tak palčivě tivědomováným stigmatem, jako strádání hladem při strašlivých životních a bytových podmínkách, umocňovaných dopady sociální iiczakolvenosti, ovzduší neproduktivnosti a ztráty životních perspektiv. Moderní svět vytváří jako protipól kultury spotřeby kulturu bídy. Bída ve smysl11 závislosti na sociálních dávkách a důsledků ztráty zaměstnání je trvale přítomny111 problémem i ve vyspělé Evropě. Nejen zde si sociologové musí klást otázky: Kdo a proč jsou chudí? Jaké povinnosti vůči chudým má společnost? Jak lze zlepšit jejich postavení? (Mareš, 1999). Nerovnost a chudoba jsou spojité nádoby: nerovnost 124 /. Sttrtíihiínfiotmmli Hodí chudobu a taje důsledkem nerovného uspořádání společnosti. A to bez ohledu na to, zda se jedná o krajní nerovnost kastovní, či o třídní a statusovou nerovnost nebo zda jde o dílčí projevy nerovnosti majetku, moci, privilegií nebo prestiže. původ nerovnosti ve společnosti je vykládán interpretacemi tří základních přístupů: 1 Konzervativní, s důrazem na sociální různorodost svobodné společnosti, vidí příčiny nerovností ve vrozených dispozicích a tedy v řádu lidské přirozenosti a v souladu s povahou každé společnosti. Proto veškeré snahy o programové nastolení rovnosti jsou považovány za marné a matoucí: Stranická nomenklatura na cestě budování společnosti rovnosti stačila vytvořit i naprosto unikátní systém vlastních privilegií a výhod. 2 Liberalistický, spatřující v nerovnosti přirozený důsledek a zpětně i impuls systému nabídky a poptávky sociálních rolí. Strach z chudobyje v tomto smyslu významným a nezastupitelným motivačním zdrojem a nástrojem výkonu a osobního usilování. Funkcionalisté pak oprávněnost existence nerovnosti zdůvodňují přirozeností obsazování různých sociálních pozic na pozadí procesů dělby práce. 3. Socialistický, vinící z chudoby nerovný přístup k existenčním a ke společenským zdrojům a k majetku. Marxisté pak trpce konstatují, že jedni mají ve svých nikou kontrolu výrobních prostředků, zatímco jiným nezbývá než nabízet svoji pracovní sílu. Nerovnost se běžně nejviditelněji odráží v příjmech a v bohatstxn, které je akumulací příjmů všeho druhu, včetně dědictví, peněžního kapitálu, úspor, hmotného majetku, výnosů z pojistek či patentových a autorských práv. Od míry příjmů a bohatství se odvozuje i nerovnost ve spotřebě a životním stylu: v našich podmínkách mnohdy značně hodnotově pokřivenou schopností dopřát si „značkové zboží" či „speciální služby". Tržní principy masové společnosti s hromadnou produkcí spotřebního zboží a služeb v jistém smyslu vyrovnávají rozdíly v rámci příjmových a sta-tusově odlišných a profesních skupin tím, že téměř „všichni" kupují „stejné" zboží a dopřávají si „stejné" služby: počínaje šamponem „dva v jednom", instatntuí polévkou, plenkami najedno použití, přes konzumaci produktů masové kultury až po využívání obdobných komunikačních zdrojů a orientaci na služby stejných cestovních kanceláří. Obslužný pracovník si tak může vyměňovat dojmy ze shlédnutí stejného televizního programu se šéfem organizace, jeho sekretářka používá stejný mobilní telefon či make-ttp jako jeho dcera. Nejen ve Spojených státech, ale i v naší konzumně orientované společnosti můžeme být i svědky snah konzumovat zboží symbolizující vyšší postavení. Ti skutečně bohatí naopak mnohdy zaujímají rafinovanou symbolikou „obřemenění se od materiální závislosti" pózu ostentativní lhostejnosti. To však nikterak zásadněji nesnižuje skutečné projevy forem neroxmosti vrovině úrovně vzdělání (státní versus soukromé školy), trhu práce (diskriminace nekvalifikovaných, handicapovaných či starších) či životních podmínek (špatná kvalita ovzduší ve velkých městech, nedostatek životních příležitostí v okrajových Průmyslem zdevastovaných lokalitách). Trh práce v naší společnosti právě dnes v této ^Ollyislosti zaznamenává neochotu podniků a organizací zaměstnávat alespoň podí-em povinných kvót naše duševně či fyzicky postižené a znevýhodněné spoluobčany. 125 IV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST I. Sociální nerovnosti Chudoba je výrazem extrémní nerovnosti (P. Mareš). Političtí konzervativci j, však považují za přirozený výraz systému odměn (a trestů?) doprovázejících proces efektivního vývoje společenské struktury na pozadí dělby a organizace práce. jfo. tériem chudoby je předně zdravotní stav a zdravotní péče, délka života, reálný příjem včetně jeho stability a vyváženosti, zadluženost a také subjektivní pocit chudoby: Zatímco jedinec odvozující pocit spokojenosti i z „drobných životních radostí" odmítá být zařazen do skupiny chudých, jiný stejně majetkové a příjmově situovaný, ale spíše „věčně nespokojený" člověk nad sebou lamentuje jako nad „chudákem". Chudobu můžeme nalézt v rozvinutých zemích, stejně jako uvnitř bohaté Evropy či Ameriky nebo v postkomunistické Evropě: nejméně ve Skandinávii a relativně nejvíce (svými kontrastními projevy, nikoli stupněm a rozsahem) v USA. Tradiční „demografická" či „horizontální" chudoba vyplývá z ohrožení věkem, životního rodinného cyklu a z neschopnosti pracovat. Nové vertikální chudoba je důsledkem nezaměstnanosti, zadluženosti osob a domácností (splátky, leasing) a bezdomovství. Rizika chudoby se aktualizují v závislosti na úrovni rodiny v dětství, dále vznikem sociálně problematického období rodičovstvím ztrátou životních příležitosti a příjmů ve stáří. Již zmíněná feminizace chudoby vyplývá v našich podmínkách z častých pouze částečných pracovních úvazků a rezignace na profesní kariéry žen v důsledku péče o dítě. Tělesně a duševně handicapovaní jedinci jsou často chudí vyloučením z trhu práce a zvýšených nevyhnutelných nákladů na některé mimořádné služby na úrovni dopravy, domácích prací, výživy, lékařské péče a rehabilitace. Stejně i etnické minority zejména v případě přistěhovalců vykazují příznačné znaky chudoby a jsou tak -jak velmi dobře známe v naší společnosti - zatlačováni i do sfér šedé či černé ekonomiky a nebo dokonce do spolupráce s mafií. Zcela specifické postavení zaujímají standardních příjmů zbavení nezamestnania, zejména pak bezdomovci, kteří jsou v urbanizovaných společnostech symbolem sociálního vyloučení uprostřed bohatství a blahobytu. Právě vůči těmto lidem je zbytek společnosti zpravidla spíše netečný. Jejich bída je totiž často zjednodušeně spojována s kriminalitou, alkoholismem, nedostatkem vůle, nesnášenlivostí a ignorováním společenských norem, zvyklostí a sociálního řádu obecně. Približne tři miliony bezdomovců v Evropě jsou v určité míře produktem nezaměstnanosti a zejména pak naráží na nedostatek levných bytů a bydlení obecně. Je zaznamenání hodné, že kupř. v USA nejde pouze o „osamělé vlky", ale zhruba ve čtvrtině případů o neúplné či dokonce úplné rodiny. P. Mareš správně připomíná, že bezdomovství je „víc než absence přístřeší a více než „jen" chudoba", aleje výrazem „širšího procesu marginalizace, neschopnosti participovat na standardním způsobu života • Sociologie rozlišuje i pojem skrytá chudoba. Jde o chudobu „mimo oficiálni statistiky", kdy chudí neuplatňují nároky na sociální pomoc ani na sociální sluz j-Dňvodemje mnohdy neznalost vlastních práv a neschopnost uplatnit je či obava sociální stigmatizace a strach z pohrdání veřejným míněním. Latentní f'tM(íorl^ naopak výrazem praxe sociálních transferů dorovnávajících příjmy a poskytujíc' ^ bezplatné služby. Sociální podpory tak praktický rozsah chudoby přímo či zftf středkovaně ovlivňují. Její příčiny u nás lidé často považují za výsledek smoln osudu, lenosti a výrazu průvodních znaků pokroku, většinou je však za viníka s i ^ dána „nespravedlivá společnost". Chudoba je tak odvozována od třídního status ^ profesních konfliktů, nevyváženosti regionální nabídky práce, nebo jako vyra lenosti, nedostatku vůle, neochoty Investovat do vzdělání a kvalifikace. Jinde se zdůrazňují situační faktoryjako je rodinné a sousedské zázemí, nevhodná výchova a nedostatek aspirací. Přistup společnosti k fenoménu chudoby je přirozeně odvozován z množiny širších souvislostí dané ekonomické a kulturní úrovně a celkové politické vyspělosti. Ve třicátých letech minulého století tak na sebe upozornily tři prvky švédského sociálního státu, které inspirovaly svým praktickým důrazem na rovnost (nikdo nemá dostat více ani méně než je jeho míra užitečnosti), solidaritu (omezující vyhrocenou soutěživost a nerovnost) a princip omezené nezaměstnanosti. Rámec občanské společnosti pak v rovině sociálních práv aktualizuje dosažení určitého životního standardu a sociálních jistot zaměřených na pomoc v nemoci, dosažení minimální mzdy a podpory v nezaměstnanosti. Diskuze na téma bohatství a chudoby přináší i aktualizaci některých pozoruhodných myšlenek a historických ohlédnutí. V prvním případě se kupř. s cynickým nádechem cituje známé: „Chudí vždy záviseli na bohatých, aby přežili, bohatí záviseli na chudých, aby udrželi svá privilegia". Naše socialisticky totalitní minulost je pak připomínána vtipným konstatováním: „Tak dlouho jsme si dávali pozor, aby nikdo nezbohad, až jsme všichni zchudli". Paradoxy chudoby nám připomíná (dnes spíše ve svém pozoruhodném televizním zpracování) i Nerudovské téma „přivést žebráka na mizinu": malostranský žebrák pan Vojtíšek je žárlivou „kolegyní" obviněn z bohatství a ztrácí tak nejen „oprávnění k žebrotě", ale následně i zcela absurdně i život. Charakteristické rysy bídy, nazývané i kultura bídy (P. Mareš), odrážejí specifiku životních problémů, životní styl, sdílené hodnoty, postoje a vzory chování. Kjejím rysům pak generační posloupností náleží neradostné krátké dětství, předčasný sex, nestabilní partnerské a manželské soužití, opuštěnost stáří. Osobnostně je vyhrocena slabá individuální vyhraněnost, nedostatečná kontrola emocí, orientace na prchavost okamžitého prožitku, sklon k fatalismu a tolerance k patologii a kriminálnímu jednání. Kultura bídy prostupuje námi dříve diskutované skupiny životním stylu označené jako survivors a sustainers, tedy ti, kteří přežívají a udržují se na samém okraji společnosti. K ním lze přičíst v mnohém ohledu společnými sociálními rysy v uzavřených ghetech žijící i hostinní pouliční kriminálníky a „pasáky", obné drogové dealery, příslušníky předměstských pouličních gangů mladistvých, ď oholiky. bezdomovce a mentálně postižené. Právě oblast ghet velkých měst zvi-Drľ -m"'e, V Proti^acul rostoucí spektakulárnosti na obdiv stavěného bohatství, JestlrChudobu uPadku školství, rozpadu místní infrastruktury a vysoké kriminality, typi T V příp,adě ghet jde o běžně ilustrativní situaci dílčí chudoby ve společnosti sesetká1 kupřfldadu Pro megapolis New York či Mexico City, v našich podmínkách vnaší me sPläe s méně viditelnými projevy celkové chudoby společnosti. Taje P°kleYř-PUblíCe dlmenzována transformačními procesy přinášejícími pro jedny kdispoZ-VOmi ÚroVně a pro dnlhé bezprecedentní narůstání bohatství. Nemáme ** na^01 ,d0Sta.tek Vídních údajů o míře chudoby v naší společnosti, dílčí data citern ch^H011^" ^ subJektlvním méně než patnáctiprocentním zastoupením „po-hn -U y" za"jímáme lepší postavení než na Slovensku, vPolsku či Maďarsku ursi než v zemích Evropské unie. 126 127 IV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST Zvyšující se masové produkce spotřebního zboží a potravin přináší v naší fcultunif sféře postupné mizení chudoby ve smyslu absence základních životních potřeb. Chudoba je problémem menšiny, kteráje stigmatizovaná sociální exkluzí distancí od určitého, béžně obvyklého společenského standardu: Chudí si nem0. hon dovolit to, co většina spoluobčanu považuje za naprosto nezbytné ke slušnému živobytí ajsou tím vylučováni z přijatelného způsobu života v zemích, kde žijí. Prob-lematika chudobyje umocňována vzájemným předivem závislostí jejich zdrojů a důsledků. Chudoba totiž vede ke špatnému zdraví, nízkému vzdělání a omezené mobilitě s následným omezením pracovního potenciálu spojeného s omezenými výdělkovými příležitostmi. A ty vedou k chudobě. Již tento „začarovaný kruh" pff. čin a konsekvencí naznačuje složitost řešení problematiky chudoby. Jedno je však zcela zřejmé: společnost se musí zaměřit nikoli na pouhé řešení důsledků chudoby, ale prvořadě na preventivní zásahy limitující její zdroje a příčiny. Sociologická analýza fenoménu nerovností v zemích procházejících hlubokou transformací, tedy Českou republiku nevyjímaje, naznačuje, že pro dané sociální klima a politické postoje má subjektivní hodnocení ekonomických nerovností minimálně stejný význam jako objektivní hloubka a původ těchto nerovností. I malé nerovnosti, jsou-li považovány za nespravedlivé a jsou-li navíc dostatečně mediálně ventilovány, mohou vyvolávat velké sociální napětí, zatímco relativně velké nerovnosti mohou být vcelku přijatelné, jsou-li považovány za legitimní, nevyhnutelné a tudíž obecně přijatelné a tedy spravedlivé. Teoretická zobecnění výzkumů sociální stratifikace pak mohou postulovat klasifikaci základních principů sociální spravedlnosti: • výkonový či zásluhový princip • princip souladu mezi „vstupy a výstupy" • princip rovnosti v odměně • princip rovnosti příležitostí • princip potřebnosti (Matějů, Vlachová, 2000, s. 148). Některé z uvedených principů reflektují spíše psychologickou dimenzi lidS' kého chování (soulad vstupů a výstupů), u jiných je zřetelná jejich závislost nd-s0" ciální situaci (princip rovnosti v odměně). Převaha jednotlivých principu je p*^ v dané společnosti podmiňována primárně reálnou povahou sociální situace. společnosti zaměřené na dynamiku růstu produktivity a celkové efektivity systém zřejmě narůstá význam zásluhového či výkonového principu, naopak imperatn chování sociální harmonie a solidarity aktualizuje princip rovnosti. Princip P°u £ se stává dominantním tehdy, je-li cílem dosažení více či méně vyrovnané lir0 (J-standardu pro všechny. V českém prostředí pak může být přijetí zásluhových a _ egalitářských norem prosazovaných pravicovými vládami navenek přijímáno J ^ „nová ideologie: legitimující samotnou transformaci jako jednu z nezbytných p mínek nesnadné cesty k „úspěšné tržní ekonomice". 2. Etnické a rasové menšiny Společenská praxe jasně prokazuje, alespoň v evropském kontextu, že soci-íltúm vyloučením, sociální exkluzí, absencí či ztrátou „místa ve společnosti" jsou ohroženi zejména etnické menšiny, migranti a zdravotně postižení. Dnešní svět tak neiis'álc aktualizuje problém soužití menšin s většinovou, majoritní společností. Není tak daleko od pravdy tvrzení, že žijeme ve věku šovinismu (pojmová odvozenina od příjmení nacionalistického napoleonského granátníka) a etnicity. Rasa vyjadřuje fyzické odlišnosti lidí sdílejících genetické dědictví. Sociologicky vzato je rasa skupina lidí uvědomovaných vrozených a biologických charakteristik založených na vzezření (look). Rasismus dělí lidstvo do ras, z nichž některé považuje za lepší (vyšší) či horší (nižší). Jde tak o krajně stereotypní generalizaci týkající se všech členů skupiny. Etnicita vypovídá o národním původu či odlišných kulturních vzorcích (Schaefer, Lamm, 1995, s. 273). Etnické skupiny se vztahují ke sdílenému kulturnímu dědictví, jsou tedy společenstvím lidí identifikujících se se stejnou kulturou, sdílejících společný způsob stravování a styl oblékání, hudbu a literaturu (Typovská, 2000). Etnikum spojuje společný původ, jazyk, tradice, mentalita, má za sebou jinou historii, kulturu, zvyky, charakterizuje je případně i určitá fyzická odlišnost. Jejich historie odráží kolektivní zkušenost „svých lidí" a v tomto smyslu je etnicita založena primárně na duševním rozhledu (ouUook). Menšinové skupiny tvoří podřízené části komplexních státních společenstev. Zvláštními kulturními charakteristikami či fyzickými rysy jsou většinovou společností nízko hodnocené, podceňovaní či v krajním případě i opovrhované. Psychologicky vzato jde o skupinu lidí, kteří jsou si vědomi vzájemné podobnosti jistého sociálního znevýhodnění, kterému čelí zvýšeným sebeuvědoměním a vnitřní soudržností. Minoritní skupiny mají z hlediska podílu na moci vzhledem k majoritní dominantní skupině zpravidla podřízené postavení. Jsou poznamenány osudovým významem vlastního připsaného statusu a musí mnohdy čelit předsudkům, diskriminaci, segregaci a v krajním případě i vyhlazování neboli genocidě: promyšlenému, systematickému vraždění skupin lidí či národa (Indiáni v Americe, válečný holo-caust Židů, dnes některé africké kmeny či asijské národnostní menšiny). Rozdíly mezi rasovými a etnickými menšinami jsou ozvláštňovány zejména n'zuosti kulturních a fyzických odlišností. Etnické rozdíly je možné překonávat snadněji než rasové odlišnosti, lze je především případně i „skrývat". Společnost kující rasovou či etnickou diskriminaci však oslabuje efektivní využívání a roz-ním [ ZCU~°JU> uměle koncentruje chudobu a kriminalitu, vyčerpává se udržová- ariér mezi majoritními a minoritními skupinami a narušuje navíc i principy ^národního porozumění. ''gi'n '^aSa * menšiny předsudkům a diskriminaci. Předsudekv tomto kontextu P'ívaž^ nc§ativnf Postoj vůči celé skupině lidí s etnocentristickou tendencí nova 0VatJednu kultům či způsob života za nadřazenýjiným. Jde o citově determi-°uPírán°U'!' kter^Je ve "vzájemném vztahu s diskriminací. Diskriminace je procesem L Dr'1 v' ------------- r"f«KM>wjv ť'uv'v.l3l'AU príležitostí a rovných práv jedincům či skupinám z důvodu předsudků či 128 129 TV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST 2 jiných libovolných příčin. Oba tyto negativné zaměřené životní postoje jsou výra, zem absence poučené individuální zkušenosti a selektivního zdůrazňování skupino_ vé příslušnosti. Jsou zdrojem netolerance vůči odlišnému zpíisobu života, zvykům odlišným způsobům chování a jinakosti projevů. V některých případech je pravé slepě nekritická identifikace s vlastní skupinou a bezvýhradné podrobování se au toritě spojené s krajní diskriminací menšin, výrazem absence zdravé sebejistoty a sebedůvěry. Případ rasově zakotveného hnutí skinheads je toho možným dokladem Předsudky a diskriminace navíc tvoří obvyklý rámec rasového zdůvodňování nepřj. telského chování vůči skupinám odlišných dědičných a společenských vlastnosu Jisté formy rasismu lze nalézt i v mnohem jemnějších „odstínech": V mnohonárodnostní rasově smíšené Brazílii tak hraje v inzerovaných kritériích některých profesních kariér velmi důležitou roli „pěkný vzhled", tedy eufemismus skryté preference búé pleti. V nejširším smyslu pojem menšiny zahrnuje vedle rasových a etnických i náboženské, jazykové a sexuální skupiny. Všechny menšiny růzností místa a času čelí rozličným způsobem vlastnímu znevýhodnění. Amalgamace znamená postupné splynutí s majoritní společností čili „rozplynutí se" v monolitu celku. Jde o sloučení majoritní a minoritní skupiny, a to zpravidla v průběhu smíšených sňatků několika generací, kdy vznikají nové kulturně-rasové skupiny. Asimilace je přizpůsobení se okolní většinové společnosti: jedinec se vzdává vlastní kulturní tradice, aby se sul součástí odlišné kultury. Integrace znamená zapojení se do hlavního kulturního proudu při emancipovaném zachování vlastní etnické svébytnosti. Menšiny reaguji na útlak buď separujícím únikem z tíživého soužití s majoritou, nebo nenásilným odporem (pasivní resistencí), či hrdým postojem a konečně v krajním případě i násilným odporem. K trvalým problémům minorit pak náleží zejména pohrdání, kterém etnocentrismus nedostatkem tolerance vyjadřuje krajní projev kulturního nedorozumění. Naopak multikulturalismusje výrazem možnosti rozvíjet různé kulturní tradice v rámci jedné společnosti. Jde o pluralismus umožňující rozvoj životního stylu a tradicí minoritních skupin, založený na vzájemném respektu skupin nižných kultur ve společnosti. Opačný přístup znamená segregace, fyzické oddělení skupin lidí v rovině bydliště, místa pracoviště a sociálních funkcí. Jde o „řešení uvalené majoritní skupinou na skupinu minoritní. Apartheid je pak praktickou vládní politikou udržující oddělení černochů a Asiatů od mocensky, ekonomicky a kulturně dominantních bělochů. ProblemaUka menšin je prakticky silně provázána s fenoménem migrace. Jde o prostorové přemísťování osob přes libovolné hranice, spojené se změnou místa bydliště, na kratší či delší dobu či natrvalo. Čistá migrace úhrnem přistěhovalých a vystěhovalých přináší migrační přírůstek. Emigrace neboli vystěhovalectví je dobrovolné či nucené přestěhování se do jiného místa. Imigranty tvoří přistěhovalci, reemigí^6 znamená návrat emigranta. Migrace je hlavní a určující příčinou populačního růstu v zemích s nízko11 porodností, jako je Německo, Švédsko, Kanada či vjistém smyslu i USA. Emigracl1 země mnohdy ztrácejí velký díl nejnadanější části obyvatel, zejména intelige11^ Země příjemců musí v řadě případů naopak čelit problémům tzv. ekonomie 2. Etnické ri fíuoy£ inniUtty ^jgrace, kde hlavním impulsem je touha po dosažení vyšší životní úrovně západní tjjiiZiimní společnosti. Migrace je impulsem růstu měst a i v případě naší republiky e stává přílivem imigrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu a z rozvojových zemí i nezastupitelným rezervoárem udržení alespoň stávajícího počtu obyvatel. Jde o širší problém zasahující zejména vyspělé evropské země, které se snaží vyrovnat se stále narůstajícím počtem legálních i ilegálních přistěhovalců, pro které je společenská integrace nikdy neukončeným procesem přizpůsobování a vzájemné politické, sociální a kulturní interakce. Vjeho rámci mohou čelit i projevům xenofóbie, strachu, nedůvěry a odporu k cizímu a neznámému. R. K. Merton v diskuzi na téma postoje většinové populace vůči menšinám rozlišuje základní typy neochvějného liberála (žádné předsudky, odsudek diskriminace), přizpůsobivého liberála (bez předsudků, ale odmítá na menšiny doplácet), opatrného rasistu (má proti menšinám předsudky, ale z obavy před porušením zákona se chová navenek rovnostársky) a aktivního rasistu (pociťuje silné předsudky vůči jiným etnickým a rasovým skupinám a skutečně je také diskriminuje). Národnostní identita obyvatel České republiky není vždy jednoznačná. V devadesátých letech přílivem ze Slovenska narůstá počet Romů, od 70. let početně novou skupinu tvoří Vietnamci. Dnes se k nám za prací stěhují nejen Ukrajinci. Kritérium počtu cizinců s povolením k pobytu na první místo staví s cca 58 000 Ukrajince a dále Slováky, Vietnamce, Poláky, Rusy, Němce, Bulhary, Jugoslávce, Číňany a Bělorusy. Postupně tak roste vědomí, že pokud chceme být nedílnou a integrující součástí Evropy a světa, nemůžeme se vyhnout jeho pestrosti. Etnická rozmanitost se postupně stává součástí zejména života velkých měst. Více než stovka národnostních menšin žijících u nás naráží často na fakt, že její jednotliví příslušníci nemají české státní občanství (pouze povolení k dlouhodobému pobytu) a tudíž stojí spíše stranou zájmu českých úřadů. Jsou vystaveni možným projevům xenofóbie, proti které neexistuje okamžitý, účinný a trvale působící lék. Jsme sami svědky, že nepůsobí ani informace, ani zákony, planými se ukazují i výzvy a vysvětlování. Prakticky tedyjde o nastavení nástrojů zabraňujících spuštění případného fyzického násilí a s dlouhodobějším záběrem se pak aktualizuje výchovné působení. Všechny mechanismy zaměřené na překonání xenofóbie však musí usilovat o smazávání skutečných či pociťovaných rozdílů a cílit k pozitivní etnicky nediskriminující identitě. 130 131 íjt Stratifikáciu nerovnost věku a pohlaví Populační exploze šedesátých let 20. století hrozila zdvojnásobněním počtu hvvatel ve světe již v následujících třiceti letech. Počátek nového tisíciletí však na-° čuie, že populační exploze není přímo problémem vyspělých částí světa. Míra otoduosti totiž dnes souvisí se stupněm sociálně-kulturní úrovně nepřímo úměrně: dětí se v naší civilizační sféře rodí málo. Tím se také mění celková skladba obyva-elstva podle věkových kategorií. Snižující se podíl dětí a mládeže i u nás nedokáže kotnpenzovat rost°ucí absolutní i relativní počet starší generace, která se v důsledku rostoucí lékařské péče a lepšících se životních podmínek dožívá vyššího věku: společnost stárne. Civilizační problém stárnutí obyvatelstva je z demografického hlediska procesem, v jehož průběhu se postupně mění věková struktura obyvatelstva v určité geografické oblasti tak, že dochází ke zvyšování podílu osob starších 60 - 65 let při souběžném snižování osob mladších 15 let. Kritériem pro označení určité populace jako staré či stárnoucí je osmiprocentní a vyšší podíl ve věkové kohortě 65 let a starších. Zde je třeba si připomenout, že věkovou strukturu každé společnosti na pozadí celkové velikosti populace ovlivňují demografické ukazatele porodnosti, úmrtnosti a migrace. V historicky nejs tarších dobách se vliv úmrtností na stárnutí obyvatel projevo-valjen nepatrně a měnil se jenom zvolna. Zajímavé odborné údaje shrnují, že za prvních 490 000 let se světová populace zvýšila pouze na asi 5 milionů. Tento odhad je odvozován z možností, které dobově nabízel k obživě tehdejší způsob obžity - lovu a sběru plodin. Přechod k mnohem produktivnějšímu zemědělství před zhruba 7 000 lety se projevil i akcelerací růstu obyvatel na odhadem asi 252 milionů na přelomu letopočtu a na 900 milionů kolem roku 1800 (Rabušic, 1995). V období let 1800 -1950 nastala evropská populační exploze a počet obyvatel na Zemi se zvýšil na 2,5 miliardy. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století dále stoupá priíměmá roční míra růstu obyvatel na 2 % a počet obyvatel tak dosáhl v roce 1980 asi 4,5 miliard. Dnes jsme na hranici 6 miliard při ročním přírůstku asi 1,5 %. Původně pomalý růst počtu obyvatel Země byl především způsoben vysokou mírou úmrtnosti, která charakterizovala tradiční typ společnosti. Až postupné na-nistání vlivu techniky, uplatňování vědeckých poznatků, zvyšující se úroveň zdravotní péče a hygieny, rozvoj trhu se zlepšeným zásobováním přináší i zlepšování kvality života a tím i snižování úmrtnosti v souběhu se zvyšováním průměrného věku. Stárnutí mílie být jednak produktem zpomaleného růstu mladých věkových uPin> které přináší nižší porodnost, jednak důsledkem zrychleného nárůstu počtů Ve starších věkových skupinách odvozovaného rychlým poklesem úmrtnosti. Pomerné mládí světové populace je dnes způsobeno vysokými počty dětí, které jsou typické především pro globálně neproporcionálně lokalizované tzv. rozvojové země. roce 2050 na předpokládaných neuvěřitelných 9 miliardách světové populace "tá více než 82 % tvořit obyvatelstvo rozvojových zemí, kde na jednu ženu připadne Cca 2,7 dětí oproti 1,4 dětí v Evropě. Ve vyspělých zemích je naopak velmi nízká porodnost. Měřítko počtu naroze-"cti dětí v přepočtu na 1000 obyvatel za rok 2001 v některých evropských zemích tikaje, ze vedoucí postavení s indexem 14,2 zaujímá dynamicky ekonomicky se 133 TV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST rozvíjející Irsko, následované Lucemburskem, Dánskem, Francií, Británií, Ni^. zemském, Finskem, Polskem, Slovenskem, Belgií, Portugalskem, Rakouskem Švédskem, Maďarskem, Řeckem, Španělskem, Německem a Itálií. Česká republiky s porodností 8,9 dokládá, že se u nás rodí ještě méně dětí, než v bohatých zemích EU (10,4). „Unie bije na poplach, Evropanů stále ubývá", „Některým národům hrozí vy hynutí", „Vyšší výdaje na důchody", to jsou některé titulky v našem denním tisku, re. flektující stárnutí evropské a potažmo i české populace (Lidové noviny, 26. března 2001,s. 3). Itálie, Německo a Španělsko jsou extrémním případem toho, co bude v přg. tich letech trápit ekonomicky vyspělé země: bude se rodit méně dětí a populace bude stárnout. Tento fakt potvrzují i novější demografické projekty specializované agentury OSN, které předpokládají, že se počet lidí v produktivním věku v Evropě roku 2050 sníží z nynějších 169 milionů na pouhých 154 milionů. Stárnuti populace je převážně ekonomickým problémem. Ze státních pokladen totiž musí být vypláceno mnohem více prostředků na penze pro starobní důchodce a na lékařskou péči pro seniory. Tyto obligatórni prostředky však nemá v dostatečné míře kdo vytvořit. Vyspělý svět se proto snaží hledat cesty, jak zajistit příjmy na vyplácení důchodu. Představitelé Evropské unie se tak shodují na tom, že je nutné udržet obyvatele co nejdéle v práci. Unie dokonce nevylučuje, aby nedostatečný počet produktivních pracovníků doplňovala i cestou liberálnější migrační politiky. Pozadu v tomto ohledu s chutí nezůstávají i naši vládní představitelé. Podle bývalého ministerského předsedy V. Špidly lze zamezit vymírání obyvatel a nedostatku peněz na penze tím, že otevřeme dveře legálně v ČR pracujícím cizincům, a to zejména lidem mladším třiceti let s dětmi. Očekává se tak zaplnění volných pracovních míst, na které bude kvůli stárnutí obyvatelstva stéle méně uchazečů a uleví se důchodovému systému, protože tito legálně pracující cizinci budou platit daně do státního rozpočtu jako každý zaměstnaný Čech. Navíc přivedou rodinu a v případě získání dlouhodobého či trvalého pobytu tím i omladí naši populaci. Úskalím je však mj. vytvoření podmínek k tomu, aby tito cizinci nebyli závislí na sociálních dávkách a měli zajištěnou školní výuku dětí a případnou podporu v nezaměstnanosti. V roce 1900 na Zemi žilo přibližně 1 % lidí starších 65 let, v roce 2030 se tento podíl zvýšina 11,3 %, s dalším výhledem na cca 15 %, tedy obrovského počtu 1,5 miliardy. Přitom ve vyspělých zemích bude podíl osob starších 65 let činit zhruba jednu pětinu populace! Tyto údaje ostře kontrastují s krátkou střední délkou života, která se, v důsledku vysoké míry úmrtnosti novorozenců a dětí, pohybovala v antickém Řecku kolem 18 let, v antickém Římě kolem 20 let a v sheakspearovske Anglii byla ještě na úrovni pouhých 30 let. Až od poloviny technicky a kulturu vyspělejšího 19. století se naděje na dožití pohybovala pro obě pohlaví kolem 40 let, do roku 1990 se tento údaj zvýšil na 50 let a počátkem třicátých let již dosahoval o let (Rabušic, 1995). Postupná převaha ekonomických faktorii nad ekologicky111 s růstem investic do zdravotnictví a osvěty posunula v dnes řadě vyspělých zemí stre ní délku života až k hranici 80 let (Japonsko, Skandinávie). Dlouhověkost je tedy pozitivním výsledkem zvyšování celkové úrovně živo společnosti ajedince. Na druhé straně však přináší řadujiž naznačených priniar ekonomických problémů. Je výrazem souboru předpokladů a podmínek souvisej1 SlTatifikafiií nmwHosl vťTtv ti jiokt/tví c(ch s dědičností, nemocností, vykonávaných povoláním a životním stylem. Geron-t0|0gové tvrdí, že lidé umírají v důsledku fatálního úbytku fyzických a duševních sil (tedy :>Iia stáří"), epidemiologická teorie spatřuje ve stáří proces „náhodných pravidel"- V obou případech se však aktualizuje zpravidla velmi individuálně odvozená otázka: Je záležitost zvyšování věku procesem „přidaných let zdraví' či „navršených let nemohoucnosti"? V tomto smyslu se upozorňuje na faktor komprese morbidity, tedy možností a mezí zkrácení bolestného období mezi vypuknutím stařecké nemohoucnosti a smrtí. Přitom k nejdtiležitějším činitelům snižování úmrtnosti dospělé populace vnejvyspělejších zemích světa patří pokles srdečních chorob, snižování výskytu některých forem rakoviny a redukování život ohrožujících následků dopravních nehod. Nárůst populace seniorů, lidí v penzijním věku až za hranici 20 % celkové populace je a bude problémem všech vládních garnitur České republiky. Přináší totiž s sebou nutnost čelit příslušným ekonomickým, sociálním a politickým problémům. Vzniká tak rostoucí skupina ekonomicky závislé populace se svébytným životním stylem, specifickými životními potřebami, odlišnými nároky v oblasti spotřeby, zdravotní péče, forem trávení volného času a bydlení. Stejně jako i v případě jiných sociálních nerovností, jsou i postoje populace vůči starým lidem závislé na kulturní úrovni společnosti. Společnost může ke starým lidem mít velký respekt, jinde jsou naopak senioři chápáni jako neproduktivní a obtížní. Vždy však narážíme na často zjednodušující hypotézu snižující se kreativity stárnoucích lidí. Pro mnohé mladé lidi a pro střední generaci je totiž vysoký věk symbolikou nemoci, neschopnosti, závislosti a smrti, Mladí lidé se na staré mnohdy dívají jako na ty, kteří jim kradou zaměsuiání a stojí v cestě profesionální kariéry. Již zmiňované znevýhodňování starších lidí (často již nad hranici 40 let) v procesu přijímání do zaměstnání a obsazování některých profesních pozic je sice i u nás postaveno mimo zákon, v praxi je však spíše důmyslně skrýváno. „Kult mládí" se projevuje i v tak běžné oblasti, jako je kupříkladu věková struktura postav televizních postav či jiných forem masové kultury; pouze marginální zastoupení mají právě lidé starší 65 let. Dominují mladí, zdraví, krásní. Alespoň v intencích mnohdy zjednodušujícího televizního či filmového scénáře. Problém stárnutí obyvatelstva klade zvýšené nároky na ekonomický růst, aktualizuje možnost snížit reálnou výši důchodů, opakovaně je zvažována i alternativa ^ysení hranice důchodového věku. Přitom se nesmí ztrácet ze zřetele, že jedinec se mnohdy stává mentálně starým právě okamžikem odchodu do důchodu. Dnem, kdy člověk ztrácí zdroj vědomí radosti z dosažených výsledků práce, omezuje nedobrovolně zdroj příjmů a postrádá ničím nezastupitelný pocit smysluplnosti a osobní užitečnosti. Naopak je zneklidňován či dokonce frustrován vznikem obav z budouc-uosti a otázkou dalšího směřování či smyslu vlastního života. V tomto smyslu se posutí hranic penzijního věkujeví nejen jako ekonomicky racionální a schůdné, ale Jediska subjektivního pocitu jedince, ijako osobnostně prospěšné. Zapojení do Pracovnflio procesu přináší individuálně integrující pocit užitečností a prospěšnosti, yatributň typických pro dynamický mladý a střední věk. Tím by mohl o dojít vjis-m smyslu i k celkovému psychickému „omládnutí" populace (Rabušic, 1995). 134 135 TV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST Sociologie se zajímá i o možnosti a meze uplatňování žen ve společnosti V úvahu se berou pochopitelně dané biologické rozdíly mezi pohlavími. V tomto smyslu zmiňujeme rodovou identitu, která vyjadřuje sebeidentifikaci jedince s mužskou či ženskou rolí. Rodová role je polom očekávané přiměřené chování, soubor postoje a činnosti mužů či žen, který" je součástí procesu socializace na cestě osvojováni si norem maskulinity či feminity. Americká antropologie potvrdila právě Význam úlohy kultury a socializace při utváření role dle pohlaví, které nejsou překvapivě zcela biologicky vrozeny (Schaefer, Lamin, 1995, s. 307). Zástupci obou pohlaví jsou schopni fyzicky se naučit vařit, psát na stroji a vykonávat pedikérské služby. Západní kultura však tento druh práce přisuzuje spge ženám, Stejné jako muži i ženy jsou naopak schopny svářet, dobývat uhlí či pilotovat letadlo: tyto profese jsou však všeobecně přisuzovány mužům. Od mužů se očekává odolnost, nebojácnost, rozhodnost a emoční zdrženlivost. Srovnatelné výzkumy však naznačují, že tomuto stereotypu či dokonce ideálu se v naší kulturní sféře přibližuje pouze 5 -10 % mužské populace. Žena by naopak měla být zosobněním jemnosti, citlivosti, tolerance a emoční lability. Dávná minulost přisoudila ženám respektovanou roli matky. Pozdější podřadnost či dokonce nesvobodnost se ještě na počátku 20. století projevovala naprosto omezeným přístupem k vyššímu vzdělání: být vzdělanější nebo chytřejší než muž bylo považováno za společensky nevhodné či „nevkusné". Feministické hnutíbojující o zrovnoprávnění žen ve společnosti se svým zaměřením i úspěšností liší - stejně jako u předešlých nerovností - v závislosti na celkové úrovni konkrétní země. Ve Spojených státech dosáhl v rámci vysoké úrovně demokratického systému i určitých extrémů, jak kupř. naznačuje samotný sporný a zřejmé často zneužívaný termín „sexual harrasmenť. V řadě zemí - zejména v islámských státech Blízkého východu - k efektivním snahám o lepší postavení žen ve společnosti dosud nedošlo. Ženyjsou zde i v 21. století spíše „loutky" v nikou obecně dominantních mužů. Marginální zastoupení žen ve vrcholových politických funkcích či na úrovni ekonomického „top managementu" i v rámci vyspělých bohatých zemí je běžně zdůvodňováno odlišností životních hodnot a životního směřování ženy-matky a „ochrankyne domácího krbu". Ostentativní projevyjistých forem nerovnosti v postavení mužů a žen se projevují i na trhu práce, je všeobecnou praxí nejen v naší společnosti, že zaměstnavatel při obsazování výkonného atraktivního postu dá při rovnosti vzdělání, znalosti a schopností zpravidla přednost muži před ženou. I finanční ohodnocení za stejnou práci je někdy v případě mužů vyšší. Možná zde hraje nezanedbatelnou rolí i zažitá dogma, že muž jako živitel a hlava rodiny, by měl mít vyšší příjem, V cestě rovnoprávného uplatnění zejména mladších žen patří i mnohdy oprávněná obava zaměstnavatele o dlouhodobější „pracovní výpadek" v důsledku mateřství či péce o nemocné dítě. Vcelku však česká společnost jistě nepatří do kategorie společností, které zjevně a společensky zásadnějším způsobem zvýhodňují jak v sociálnou životě, tak na poli profesního uplatnění, muže před ženami. 4. Sociálně-psychologické problémy nezaměstnanosti a bezdomovství Všeobecná deklarace lidských práv Spojených národů z 10, 12. 1948 včlánku 23 odstavec 1 praví: „Každý člověk má právo na práci, svobodnou volbu povolání, nřiměřené a uspokojivé podmínky, jako i na ochranu proti zaměstnavateli". Pomineme-li obecně politickou deklarativní povahu této běžně pošlapávané zásady, musíme jasně konstatovat, že práce jakožto cílevědomá lidská činnost směřující k vytváření materiálních a duchovních hodnot, hraje v životě každého člověka důležitou pozici. Absurdně mnohdy významnější v případech, kdy jde právě o absenci pracovního uplatnění. Jde totiž o situaci, za které si činorodýjedinec nejnaléhavěji uvědomuje hodnotu toho, co jako životně nezastupitelné ztrácí: práci jako výraz uspokojení z tvůrčí činnosti a primární zdroj materiálního zabezpečení života. Práce je, jak jsme již zmínili, navíc výrazem sociálního postavení a osobní identity, pramen sociálních kontaktů, tvoří sociálně orientační rámec individuální sebereflexe a sebehodnocení. Práce je místem, kde můžeme vést rozhovory, střetávat se v obohacujícím procesu osobních kontaktů s jinými lidmi, uzavírat přátelství. Je navíc základní jednotkou časové struktury dne a života vůbec. Práce - ať už její povahu, náplň či smysluplnost chápeme jakkoli různě či dokonce rozporuplně -je nezastupitelnou integrální součástí plnohodnotného života jedince. Jižjen letný výčet významových podob práce pro člověka nám více než naznačuje, co pro člověka může znamenat nedobrovolná ztráta práce, tedy ztráta možnosti uplatnit se pracovně v konkrétním zaměstnání. Hodnota práce svoji takřka existencionální funkcí pro identitu člověka předznamenává zařazení ve společnosti a mnohé sociální kontakty. Práce vřazuje člověka do řádu sociálních vztahů, uspokojuje jeho potřebu ctižádosti, sebeuplatnění a sebeúcty. Jejich zpřetrhání v důsledku ztráty zaměstnání může proto vést až k „vyvržení" na okraj společnosti mezi ztroskotance, které nikdo nepotřebuje. Tento osobnostně jistě dezintegrující faktor je v mnoha případech násoben rostoucími finančními a existenčními problémy. Rostoucí strach a obavy z budoucnosti může být provázen i změnami duševního zdraví a může vést k psychosomatickým obtížím. Roste podrážděnost, stavy deprese, nespavosti a postupné ztráty sebedůvěry. A co je nesmírně důležité: zejména dlouhodobá nezaměstnanost odtrhává lidi od reality a je - v naší kultuře spojených nádob zaměstnání a identityjedince - silným traumatizujícím zážitkem: ztratit práci ve společnosti, která přičítá právě práci takový význam, je nepřehléd-ttUelným signálem životního selhání. Začarovaný kruh příčin a důsledku zde na-chází živnou půdu pro vznik a růst sociálně patologických jevů: počínaje zvýšenou závislostí na nikotinu, alkoholu či lécích přes vyšší nemocnost, toleranci vůči proti-sPolečcnským či kriminálním činům, až po posilování rodinných, rasových a mezi-llpinových konfliktů, ztrátu úcty k autoritám, politické scéně, státním orgánům. Závěry výzkumů nezaměstnanosti ze zemí s rozvinutou ekonomikou opa-vaně ukazují, že ztráta zaměstnání či pouhý strach z této ztráty, jsou možným rojem frustrací s vážným dopadem na duševní a tělesné zdraví člověka. Zejména 137 IV. SOCIÁLNI NEROVNOST dlouhodobě nezaměstnaný ztrácí nejsilnější objektivní pojítko s realitou, zmocní se ho pochybnosti o vlastních schopnostech, nejistota a strach z budoucnosti. Nedob-rovolný odchod ze zaměstnání ve smyslu traumatizujícf události by měl proto podrobně studován všude tam, kde se předpokládá vyšší míra nezaměstnanost Nedobrovolný odchod ze zaměstnání zaujímá totiž v barvité paletě životních udá lostí vysokou míru závažnosti, která je pro většinou takto postižených lidí prožívána jako extrémní emocionální zátěž ztráty sociální izolace a uzavírání se do sebe (vyhy bání se společensky úspěšným známým). Zvládání situace ztráty práce je přirozeně velmi individuální a je ve značné míře závislé na sociálně psychologickém klimatu zázemí nejbližší rodiny či přátel a kamarádu aje podmíněno mírou odolnosti člověka vůči psychické zátěží obecně Ke zhoršování zdravotního stavu nezaměstnaných dochází v důsledku postupného oslabování psychických a fyzických sil hlavně u lidí starších čtyřiceti let, a to hlavné formou neurologických potíží, vnitřního neklidu a úzkosti, podrážděnosti, hypertenze, žaludečních vředů, onemocnění srdce či problémů s páteří (Buchtová, ed., 2000). Dlouhodobá nezaměstnanost a opakovaný neúspěch najít si práci postupně podrývá důvěru ve vlastní profesní i osobní schopnosti a následně vede i k erozi vlastní sebeúcty. Mění se i postavení jedince v rámci rodiny: nezaměstnaní nad rámec „běžnosti" přebírají některé domácí činnosti a funkce, a to na úkor práce jako zdroje prestiže a finančního přínosu. Ke skupinám s větším rizikem ztráty práce patří v našich podmínkách především lidé starší 40 - 45 let, se základním vzděláním, bez odborné kvalifikace, se sníženou pracovní schopností, romské etnikum a přistěhovalci a nověji i velmi mladí absolventi středních odborných škol bez profesní praxe. Cílovou skupinou potřebující zvýšenou pomoc jsou však stále příslušníci starší generace, kteří jsou obecným důrazem na mládí přímo či skrytě znevýhodňování zejména v přijímacích řízeních do nového zaměstnání. V tomto smyslu se jako „ideální" aspirant na dobře placené, prestižní a perspektivním pracovní pozici jeví atraktivně sportovně vypadající aser-tivní jedinec s vynikající profesní průpravou a případnou zahraniční praxí. Znalost angličtiny jako obligatórni předpoklad je pro uchazeče o takové zaměstnání „výhodou" či se „předpokládá", ke škodě věci někdy i bez praktické návaznosti na konkrétní povahu vykonávané práce. Naše republika se dále potýká i s regionální a podnikovou nepřipravenosti na fenomén nezaměstnanosti. Zejména v okamžiku, kdy nadnárodní společnost „sbalí stan" a převede výrobu nenáročné mechanické práce tam, kde je levnější a pokornější pracovní síla (Flextronics Brno), Pochopitelně s důsledkem náhlé ztráty zaměstnání pro stovky či dokonce tisíce kvalifikačně a odborně jinde těžko využite -ných pracovních sil. Ve společnosti, která ještě před patnácti lety přikládala pí*, v zaměstnání nejvyšší hodnotu, jde o nepřehlédnutelné osobní stigma a obtizn řešitelný sociální problém. _ Osobní strategie překonávání důsledků nezaměstnanosti je nesmírně složitý^ komplexem čelícím primárně ztrátě naděje ve smyslu nepodléhání tlaků nť;P nivé situace. Využívání nedobrovolně „vygenerovaného" volného času v ideály případě směřuje k možnosti zhodnocení vlastních zkušeností dalším samos a rozšiřováním vědomostí o „vyhlédnutém" pracovním oboru či specializaci. Impe-jatjv pevného rámce denních aktivit ve smyslu péče o vlastní osobu, své blízké, rozvíjení koníčků a zálib je součástí nezbytného udržování žádoucího duševního a fyzického stavu na cestě znovuzískání adekvátní profesní pozice. Stejně i udržování kontaktů s širším sociálním okolím je i zdrojem informací o možnostech zaměstnání- Hlavní tedyje nezůstávat v nečinnosti, promýšlet úspornou životní strategii (snížený příjem kompenzovat sníženými výdaji) a důsledně pečovat o svoje zdraví. Opačný životní postoj může vést jen k deklasovanému postavení závislosti na systému sociálních podpor a lékařské péče (Buchtová, ed., 2000). Nezaměstnanost je obecně považována zajeden z nevyhnutelných průvodních jevů fungování společenských systémů založených na tržní ekonomice. Právě její někteří horliví zastánci zdůrazňují pozitivní charakteristiky nezaměstnanosti, ke kterým lze přičíst motivaci zaměstnanců k lepším výsledkům práce ve jménu udržení stávající pracovní pozice a rozšíření prostoru pro zaměstnavatele získávat kvalitní pracovníky z řad silně pracovně motivovaných a loajálních nezaměstnaných. Zároveň však nezaměstnanost svým rozsahem působí na ekonomickou úroveň státu či regionu a ovlivňuje celkovou společenskou situaci třeba tím, co u nás zdomácnělo jako „blbá nálada". A především: nezaměstnanost podstatně a mnohdy nedozírně předurčuje individuální osudy především těch lidí, kteří chtějí pracovat. Je tak jedním z nejvýznamnějších stresorů u populace, která je zvyklá a ochotná pracovat. Z hlediska spoluvytváření kvality života pak právě v případech nezaměstnanosti dochází k často nezvladatelné akceleraci rozdílu mezi nadějemi a očekáváními jedince a současným stavem jeho života. Historicky vzato v naší společnosti je otevřená nezaměstnanost novějším sociálním jevem transformující se společnosti ve smyslu výskytu osob bez placeného zaměstnání, které je chtějí a aktivně je hledají a jsou na něm odkázáni jako zdroji obživy. Mezinárodní úřad práce (ILO) vymezuje nezaměstnaného jako „osobu, která je bez práce, hledá ji, je připravena okamžitě práci přijmout a začít okamžitě pracovat". Sociologický a psychologický význam placené práce je jak z hlediska individuálního, tak celospolečenského, nepopiratelný. Přední současný britský sociolog A. Giddens v této souvislosti upozorňuje na finanční přínos, vklad do osobnostního rozvoje a zdokonalování dovedností člověka, rozšíření palety rozmanitostí života, pevnost časové skladby a rozvrhu dne. Honorovaná práce je mu správně i zdrojem nezastupitelných sociálních kontaktů, výrazem osobní identity, zdrojem sebeúcty a praktickým výrazem sociální pozice. Nezaměstnanost pak logicky znamená rozmělnění uvedených stránek života jedince ve smyslu ztráty referenčního hodnotové-0 systému, kterým profese, povolání či zaměstnání bezesporu je. Nezaměstnanost Je ^měř vždy vynucenou ztrátou či progresivním snížením hodnoty těch parametrů s°ciálníh0 statusu, které jsou bezprostředně provázány se socioprofesní strukturou, v ], ^'e^isko klasifikace nezaměstnanosti zmiňujejejí/nŔčm'podobu, vznikající amžiku, kdy původně zaměstnané osoby se dobrovolně vzdaly svého pracovní-usi]miSta Ve Jménu hledání jiného pracovního místa. Ve své vyhledávací formě jde čká1 ° nekomPromisní nalézání pouze optimální práce. Opatrnostní forma je vyváním lepších nabídek a spekulační podoba kalkuluje s možným zvýšením mzdy. 138 139 IV. SOCIÁLNÍ NERO VNOST Sezonra nezaměstnanost vyplývá z nevyváženosti pracovních příležitosti v důsled^, sezóny, ročních období či vlivů počasí (stavebnictví, zemědělství). Strukturální nt zaměstnanost je výrazem nedostatečné síly mobility vyrovnal rozdíly v regionáln-poptávce po práci určité ability (kvalifikace, složitost, specifika práce apod,). rju jsme v tomto ohlediťsvědky nejednoznačne působícího snížení poptávky po p, ( covní síle v řadě tradičních povolání, které ztrácejí v důsledku automatizace akom puterizace své povodní opodstatnění. Jde zejména o údržbářské a opravárensko profese. Cyklická nezaměstnanost je konečně odrazem často nepředvídatelných změn hospodářského vývoje v makroekonomickém měřítku (knpř. zásadní pokles zaměsmanosti v textilním průmyslu v důsledku masivních levných dovozů z Asie) Rozsah nezamestnanosti vyjadřujeme podílem počtu nezaměstnaných k celkovému počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva, nebo k obyvatelstvu pobírajícímu mzdu. Délka trvání nezamestnanosti se měří ve dnech, týdnech a měsících jejího nepřerušeného trvání. Za zlomové mezníky je považován měsíc, po kterém si jedinec zpravidla plněji uvědomí praktický dopad života bez práce a dále pak šest měsíců, kdy prudce roste pocit bezmoci, závislosti a beznaděje stát se opět plnohodnotným jedincem ve světě práce ajeho produktů. Specifickým problémem pracovního trhu v České republice je malá prostorová mobilita odrážející nefunkčnost trhů s byty: vázanost na místo bydliště a nikoli na místo případného perspektivního profesního uplatnění. Rada pracovních nekvalifikovaných míst je ohrožena i přílivem levné pracovní síly ze zahraničí. Státní politika rekvalifikace selhává jak na nedostatku finančních prostředků, tak na časté neochotě nezaměstnaných postoupit nesnadný proces osvojování si nových pracovních znalostí a dovedností. Nejnižší míru nezaměstnanosti mají stále vysokoškoláci a osoby s úplným středním odborným a všeobecným vzděláním. Vysoká míra nezaměstnanosti naopak přetrvává ve skupině osob se základním vzděláním. Za zvláště palčivý problém lze považovat růst kategorie dlouhodobě nezaměstnaných, tedy osob aktivně hledajících práci déle než jeden rok. Téměř ve všech věkových skupinách produktivního věku jsou počty nezaměstnaných žen vyšší než počty mužů. Podstatně vyšší jsou od věkové hranice 25 let. Odhad počtu nezaměstnaných se změněnou pracovní schopností činil cca 8,5 % z celkového počtu nezaměstnaných. Podíl nezaměstnaných najedno volné místo se u nás pohybuje kolem 12,5:1, regionálně se však výrazně liší. Nejvýrazněji na sebe upozorňuje nedostatek pracovního uplatnění v okresech Most, Karviná, Teplice, Bruntál, Ostrava-město, Chomutov a Louny, kde se míra nezaměstnanosti pohybuje mezi 15 - 20 %. Nejméně nezaměstnaných je dlouhodobě naopak v okrese Praha-západ, Praha-východ, Benešov, Mladá Boleslav a Pelhřimov s 2,6 - 3,7 %. Regionální nevyváženost ne»-městnanostije tedy v České republice, kde je její míra vcelku stále pod hranicí 10 fo, poměrně značná. Vyplývá převážně z negativních dopadů útlumu tradičního w žebního a zpracovatelského průmyslu na jedné straně a z dynamiky růstu sektor11 služeb, finančnictví, komunikačních technologií, pohostinství a cestovního mc 1 na druhé straně. Dlouhodobá nezaměstnanost postihuje spíše nepružnou a nekvalifikován0 pracovní sílu, osoby s nízkým vzděláním a kumulovanými osobními a sociálu handicapy. Dále příslušníky etnických minorit a imigranty, obyvatele rurálních l 4, Siiriríhif-fnyrhnlogirké prnlilľ'my iintimřilininiati a ImiUmm ostávajících oblastí s nízkou dopravní infrastrukturou. Mezi nezaměstnanými jsou ve zvýšené míře i zdravotně postižení, mladiství a zejména mladí problémoví jedinci či lide vracející se z výkonu trestu. Zásahy státu do trhu práce jsou vyčerpávány systémem podpor v nezaměstnanosti, regulací pohybu osob na trhu práce a vstupem ňelých kategorií či jejich uvolňování z trhu práce (kupř. předčasné důchody), vytvá-feiíím nových pracovních příležitostí do široce expandujících odvětví sociálního státu (zdravotnictví, školství, sociální péče), které se stávají „velkým zaměstnavatelem". Nezaměstnanost je aktuálně přítomny a průběžné řešení vyžadující fenomén zásadního společenského významu. A to nejen z hlediska celospolečenského a makroekonomického, nýbrž i ze zorného úhlu individuálních osudů a osobnostního životního směřování. Naše sociologie se v devadesátých letech soustředila na sociální problémy u nás nově prožívané problematiky nezaměstnanosti (Mareš, 1994), stranou pozornosti však zůstával komplexní obraz mnohdy atomizovaného života, hodnotového světa a způsobů uvažování samotných nezaměstnaných. Snad právě proto patří klasická sociologická práce „MarienthaL Sociograjie nezaměstnaného společenství" (Jahoda, Lazarsfeld, Zeisel, 1972) k stále nejkomplexnější analýze fenoménu nezaměstnanosti. Vzhledem k významu této práce a její běžné nedostupnosti sejí budeme věnovat na tomto místě podrobněji. Kniha vyšla v roce 1972 v anglickém překladu a opírá se o studii uskutečněnou v roce 1930 v období ekonomické krize v malém rakouském městečku Marienlhal. Ta zasáhla tamější obyvatele o to tvrději tím, že o práci v důsledku zrušení místní textilky přišli, při absenci jiných pracovních možností, všichni obyvatelé. Z historického hlediska se jedná i o první využití moderních výzkumných metod a technik na půdě studia komunity a navíc jde i o první významný příspěvek k sociologii chudoby. Cílem výzkumu bylo získání co nejpřesnějšího obrazu sociální a psychologické situace komunity nezaměstnaných: Co se stane, když všichni příslušníci daného společenství přijdou o práci? Dochází postupně k následnému zvyšování násilí a kriminality? Má dlouhodobá nezaměstnanost dopad na fyzickou kondici populace? Ajak případně působí na postoje k politice a náboženství? Kjakým změnám dochází uvnitř života rodin a nejbližšího okolí nezaměstnaných? K nejdňležitější hypotéze Marienthálské studie patřilo, že prodlužovaná dlouhodobá nezaměstnanost vede ke stavu apatie, během které jsou její oběti stále méně schopny vzepřít se dané situaci. Vycházelo se z obecných zkušeností s nezaměstnaností v Evropě: Ztráta pocitu možnosti ovládat vlastní záležitosti zásadně snižuje míru zodpovědnosti za vlastní osud a tedy i důsledky vlastního jednání. Autoři výzkumu během tří měsíců osobním pozorováním studovali každodenní život 478 rodin. K hlavním výzkumným zdrojům patřily záznamové archy ° formě podpory nezaměstnanosti, bytových podmínkách, rodinném životě, pře-■Uedy o stravování a skladbě jídelníčku, časové snímky dne, účetní údaje místních °bchodů a veřejných zařízení. Potvrdila se základní teze, že nezaměstnanost sni-l)e míru životního očekávání a aktivity, narušuje pojem času a vede k celkovému uPadku a apatii. Psychologicky deprivovaní a finančně zruinovaní dlouhodobě ne-Zaniěstnaní jsou vystaveni sílícím vlivům izolace a opuštěnosti, beznaději a pasivitě, Slladno propadají výbuchům hněvu a násilí. 140 141 IV. SOCIÁLNÍ NEROVNOST Nejvýznamnějším okamžikem v jeden a pul tisícovém Marienthalu byl -v diaspoře - po celé Evropě i jinde). Rasa neboli plemeno je velká skupina lidí s podobnými dědičnými tělesný^ znaky (barva, forma kůže, vlasů a očí, forma nosů, víček, hlavy, tělesných proporcí) které se vytvořily vlivem přírodního prostředí a vznikly původně v určitých geogra' fických teritoriích. Fyziologické i psychologické vazby rasově signifikantních tělesných znaků dosud nejsme schopni přesně popsat. Jsou totiž vesměs překryty kulturními 1 civilizačními nánosy. Přitom příslušníci každé rasové skupiny vnímají a uvědomují si své specifické vlastnosti a odlišností do té míry, že došlo k vytvoření poměrně stabilních psychologických stereotypů a postojů. Negativním výměrem takto funguje rasismus, jako nepřátelský, diskriminující a agresivní postoj vůči příslušníkům jiné rasy či etnika. Rasismus vychází z teze o nerovnosti ras ajako ideologie je provázán se strachem z cizího (xenofóbie). Nelze ho zjednodušeně spojovat s předsudky vůči jiné rase či kultuře, pocity sociální distance či neoblíbenosti z rasových důvodů. O rasově diskriminaci hovoříme v případech, kdy příslušníci určité rasy jsou znevýhodňováni ve srovnání s jinou (zpravidla majoritní) populační skupinou. Xenofóbií označujeme strach z toho, co přichází „zvenčí", z ciziny, z cizího prostředí, mimo vlastní sociální útvar. Jde o vyhrocenou formu nedůvěry k odlišnostem, jinakosti či odchylkám. „Velkým tématem" dnešních společenských a politických věd tvoří zdroje etnických a rasových předsudků. Jejich kořeny sice doposud nebyly dostatečně objasněny a vysvětleny, ustálilo se alespoň jejich členění. Hovoří se tak o vlivech sociálního mikroprostředíjednotlivec (rodina, příbuzní, vrstevníci, parta), o stimulech sociálního makroprostředí (média, školní edukace, společně sdílené názory ve společnosti) a mimořádných faktorech (politická krize, ozbrojené konflikty, sportovní soutěžení apod.). K významným sociologickým tématům patří dynamikou soudobé globální migrace ovlivňovaného světa i vztah mezi etnickou či rasovou příslušností a vzděláním a inteligencí. V devadesátých letech tak podrobné - a také polemické - analvzv etnicky bohatě strukturované americké společnosti prokazují nejvyšší nadprůměrnou inteligenci občanů původem z Asie (tedy mongoloidní rasa), po ní následuje skupina bělochů a nakonec jsou Afroameričané (negroidní rasa) a Hispanoameri-čané. Tomu odpovídají i vzdělávací výsledky příslušníků těchto rasových skupin ve školách (Průcha, 2001). Multikulturní problematika přímo symbolicky připomíná starou známou pověst o babylonské věži. Lidé podle ní byly potrestáni za svou pýchu spojenou s touho" vystavět „věž nebes se dotýkající" tím, že byli zbaveni možnosti dohovořit se jedním společným jazykem. Trest nutnosti mluvit mnoha různými jazyky vedl k nedostat porozumění, ztrátě tolerance a necitlivosti kjinakosti. Babylonští tak upadli do ne shod, svárů - pýcha byla potrestána „multikulturním rozvratem". Tato symbo^i ^ důsledků kulturní intolerance dnes rozhodně nic neztrácí na své aktuálnosti. Sv mimo jiné - stojí před zásadním problémem hannonizace vztahů a samotné jttožn0* komunikace téměř šesti tisíc etnik hovořících téměř stejným počtem jazyků, r° /. K t/ruhbmaUee mullihulhirahsmn kult'11" přitom z globálního hlediska není ve smyslu srovnatelnosti existujících dat fesiié znám. Podle renomovaného Ethnographic Atlas existuje dnes podle 89 dife-'.(.))(lijících znaků 1 264 kultur, Atlas of World Culturesv souladu se 76 určujícími maky uvádí „pouze" 563 kultur (Průcha, 2001, s. 196). Téma multikulturalismu je pevně provázáno s problematikou politiky identity a krizí národního státu. Jejím symptomem mohou být jak xenofobní výzvy k nezbytnosti obrany proti vnějšímu ohrožení, tak vnitřní regionalistické nebo etnické roz-drobování. Ať již je národ pojat především jako souhrn individuálních občanů s rovnými právy a povinnostmi odvozenými z jejich univerzální lidskosti (kupř. francouzský model), nebo jako společenství spojené krví a jazykem (německý model), v obou případech se předpokládá homogenizace společnosti: rozpuštění skupinových rozdílů vjednom národním kolektivu. Občanský ?iárodje si více vědom své záměrně vytvářené identity a proto také zdůrazňuje zpravidla asimilační efekty výchovných, vzdělávacích a dalších institucí. Etnický národ se naopak hlásí ke kořenům sahajícím hluboko do mýtické minulosti ajeho představitelé mají sklon popírat jeho historicky vytvořený charakter. Nacionalismus spjatý s prvním typem národa chápe sám sebe jako národotvorný, nacionalismus spjatý s druhým typem se považuje za státotvorný (Barša, 2003). Oba však v zájmu stability akcentují význam kulturní homogenity státu. Přitom však v řadě případů v prostoru mezi jednotlivcem a národem představovaným státem se hlásí o slovo různé zvláštní skupiny. Může jít o domorodé obyvatele v imigrantských zemích, mimoevropské přistěhovalce v Evropě, etnické, národní, náboženské a sexuální menšiny či alternativní subkultury. Alternativní kulturou (či kontrakulturou) rozumíme kontrastní typ kultury vzhledem k převládajícímu, dominantnímu, oficiálnímu v dané společnosti. Jde o výraz typického nesouhlasu s normami, hodnotami a idejemi oficiální kultury, zároveň ale i závislosti na ní. Totiž pouze vjejím rámci lze její základní principy realizovat. Ze sociologického a kulturologlckého hlediska je možné rozlišit kontrakulturu vyrůstající na okraji společnosti v sociálních prostředích deklasovaných narkomanů, bezdomovců, kriminálních živlů či vězňů, nebo jde o výraz protestu a snah realizovat určitý sociální, umělecký, politický, ekologický nebo jiný program transformující oficiální kulturu (Velký sociologický slovník, 1996, s. 526). Subkulturou pak rozumíme soubor specifických norem, hodnot, vzorů chování či životního stylu charakterizující určitou skupinu v rámci širšího společenství, případně dominantní kultury. Základem jejího utváření může být etnická příslušnost či náboženské cítě-ni. většinou však vzniká a rozvíjí se zejména v širším kontextu sociálně stratifikač-"ích faktorii, ke kterým může patřit kupříkladu i městský způsob života, specifické hodnoty životního stylu či deviantní chování. Významným zdrojem subkultumích či kontrakultumích hodnot, norem a fo-revm Přístupů k životu je dnes zejména ovzduší sociálně-ekonomických nerovností Půstěhovaleckých předměstí evropských měst a „barevná" centra amerických vysoce s^a niz°vaných center poznamenaných koncentrací „vyloučených". Právě tyto ú l'vÍny ocitající se mnohdy až na samém „okraji společnosti" nenalézají možné °ciště v tradičním „třídním vědomí", nýbrž ve vědomí etnické, rasové či nábo-eriské sounáležitosti. 148 149 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST I. K problematici- mvUikvlhiralisnm Multikulturní problematika v sobě dnes neodmyslitelně zahrnuje i téma ntuln. kulturní výchovy. Prakticky vzato jde o přípravu na setkání s odlišnou sociální, litickou a ekonomickou realitou. Z pedagogického hlediska tento termín vyjadřn snahy vytvářet prostřednictvím vzdělávacích programů způsobilost lidí chápat a res pektovat i jiné kultury než svou vlastní (Průcha, 2001, s. 41). Není třeba zvlášť pfj pomínat, že jde o téma silně aktualizované zejména vzhledem k procesu vytvářen' postojů vůči rasově a etnicky rozrůzněným imigrantům, příslušníkům jiných národů či zahraničním pracovníkům a studentům. Multikulturní výchova je svojí po. vahou dvourozměrný proces. Jednak směřuje k utváření pozitivního vnímání a hodnocení odlišných kulturních systémů a přiměřenému chování ve vztahu k pří. slušníkňm jiných kultur a dále jde o konkrétní vzdělávací programy přizpůsobené jazykovým, psychickým a kulturním potřebám etnických, rasových a náboženských minorit. Všechny moderní státy byly různou měrou postaveny před problém politické mobilizace rozrůzněných kulturních skupin, V západní Evropě se otázka multikul-turalismu začala aktualizovat v průběhu šedesátých let minulého století v souvislosti s přílivem pracovní síly z neevropských oblastí. Jednotlivé země na tento fakt reagovaly v souladu se svoji historickou zkušeností, politickou kulturou a kulturními zvláštnostmi. Francouzská republikánská tradice zdůrazňující asimilacionismus (anahlížející společnost jako soubor individuálních občanů), předpokládá úplné rozpuštění skupinových zvláštností do jednoho homogenního tělesa svobodných a rovných občanů, když zbytkyjejich etnických a jiných partikulárních zvláštností mají být důsledně vytěsněny do soukromí, a tedy zcela „depolitizovány". Tento model předpokládá k přijetí nově příchozích do národního společenství jejich asimilaci. Školní výuka záměrně ignoruje skupinové zvláštnosti žáků, když cílem je osvojení identity jednoho a nedělitelného národa: jeho historie, jazyka, kultury. Náboženské symboly jsou striktně vykázány do soukromí. To se však může stát kupříkladu v případě „aféry šátků" muslimských studentek ve Francii tvrdým oříškem pro místní pedagogické a právní autority: jednostranný akcent na občanskou příslušnost a abstrahování od menšinové příslušnosti má svá tvrdá úskalí pro obě strany multikulturní scény. Naopak britský model hierarchického kulturního pluralismu toleruje veřejnou viditelnost partikulárních skupin a bere na ně politický ohled. Jistá míra osvojení většinové kultury se však předpokládá. Politické systémy vzešlé z této tradice jsou přístupné zohledňování etnických a náboženských rozdílů v učebních programech škol a v kulturních ajiných veřejných institucích. Tento princip navíc umožňuje vycházet vstříc požadavkům sociální politiky zaměřené na sociální a politickou integraci různých skupin. Etnická příslušnost je zohledňována i při sčítání lidu a oficiální statistiky o etnických a rasových menšinách jsou veřejně dostupné. Britský model tedy chápe společnost jako skladebný celek různých regionálních či etnických sku pin, nadaných právem veřejně deklarovat zvláštní požadavky. Práva jednodivcu jsou tak spjata s jejich příslušností ke zvláštní či dokonce odstředivé skupině. Tlin fakticky obhajuje své specifické kolektivní nároky proti nárokům jiných skupil Zajímavým modelem národní integrace je německá „přechodná diferencovM inhrrporace". Toto „podmíněné" včlenění do majoritní společnosti svoji segregacnl povahou nahlíží etnickou a kulturní odlišnost jako nepřekročitelnou překážku p° tjcké integrace. Ekonomické zapojení imigrantň do společnosti je tak prakticky zřetelně odděleno od jejich zapojení občanského a politického i od jejich integrace jjrtlturní. O tureckých „hostujících dělnících" se tak dlouhodobě předpokládal návrat do vlasti a proto stát klade důraz na udržení jejich kultury. Pěstování multikulturní rozmanitosti tak nebylo rozhodně cílem, spíše obrannou hrází německé kulůirní homogenity. Multikulturalismus funguje s rozličnou intenzitou a významem aje doprovázen širokou plejádou paralelních příznaků. V Severní Americe je dítětem hnutí 60. let za občanská práva i úsilí frankofonních obyvatel Kanady za vyšší míru politické a kultnrnI autonomie. To postupně vede i v širších kontextech k odhalování často uměle skrývaných problémů vztahu k původním obyvatelům, imigrantům a dalším marginalizovaným skupinám. Liberálně pravicoví teoretikové přitom zdůrazňují zásady individuální rovností před zákony a institucemi státu, liberálně levicoví odpůrci naopak připomínají nebezpečí etnické a rasové eroze principů sociální solidarity. Obsah sporu o povahu národního soužití je příznačný zejména na utváření amerického národního vědomí. Podíváme-li se na problémy rasového soužití, pak nebude daleko od pravdy tvrzení, že až do poloviny 60. let dvacátého století byla americká demokracie „jen pro bílé". Spojené státy vždy deklarovaly zájem na stabilizaci „svazku států a národa svobodných jednotlivců", nikoli konstituování národa politicky diferencovaných etnických skupin. Příslušníci bílé rasy tedy požívali v historicky dlouhodobé perspektivě institucionálně a legálně zajištěná privilegia, jejichž odvrácenou stranou byla záměrná diskriminační opatření vůči barevným. Až šok z hiderovského nacismu nastavil Americe alarmující obraz vlastní rasistické anomálie a přispěl k postupnému revidování arogantního, a s povýšeneckou samozřejmostí trvale přijímaného, principu bílé nadřazenosti. Vzorový ideál bílého heterosexuálního příslušníka střední třídy tak byl postupně erodován ideou multikulturního občanského národa. Americký prezident Bili Clinton tak koncem devadesátých let razil odvážnou vizi „multírasové Ameriky", kde místo dichotomie majority a minority převládne princip společnosti menšin. V této souvislostije dobré připomenout, že z hlediska demografického vývoje nebude za půl století v USA zřejmě většinově převládat žádná rasa. To přirozeně navozuje princip duální příslušnosti Američanů - ke společným americkým hodnotám na straně jedné a etnickým či rasovým skupinám na straně druhé. Multikulturalita (resp. multirasovost) se tak má stát součástí společné americké identity. Citujme v této souvislosti samotného Clintona: Jsem skotsko-irský jižanský baptista a jsem na to hrdý. Ale můj život byl nesmírně obohacen mocí Tóry, krásou Koránu, pronikavou moudrostí náboženství Východu a jižní Asie - všechna tato náboženství jsou mými americkými spoluobčany. Cítil jsem nepopsatelnou radost a mír v černošských a letničních církvích ... Dnes stojí-me před volbou. Staneme se mnoha Amerikami, oddělenými, nerovnými a izolovanými? Nebo budeme čerpat z celého našeho lidu a naší staré víry v hodnotu lidské důstojnosti, abychom se stali opravdu první multirasovou demokracií na světě?" (fiarša, 2003, s. 41-42). Nepochybně pozitivním rysem této multikulturní koncepce je skutečnost, Ze národní hrdost nevyvěrá z vědomí skupinové odlišnost, nýbrž naopak z vědomí Jeho univerzality: zahrnuje širokou paletu odlišných skupin z celého světa. Čím ví- 150 151 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST ce skupin zde nalezne místo, tím více se přibližuje k lidstvu. Loajalita k multikultUr Dunu je výrazem ztotožnění se s koncentrovaným všelidským výrazem jako vzorkem celoplanetární kulturní rozmanitosti. Romové v českém kontextu Romové tvoří nejviditelnější a nejvýznamnější národnostní menšinu české olečnosti. Přirozená etnická pospolitost Romů je vymezena systémem následujících neoddělitelných odlišností: j sociálněpolitickou stratifikační diferencí 2 etnokulturními zvláštnostmi reflektovanými v jedinečnosti jazyka, tradic, ko-nrunitního života a soudržnosti 3 historickými specifiky postupného utváření a rozvoje skupiny v čase a prostom ' (Nečas, 1999). Většina příruček vztahujících se k romské problematice správně připomíná nutnost pochopení jejích historických souvislostí. Upozorňuje se přitom zejména na mnoha etapový exodus Romů z Indie, přesun přes Persii a Arménii na území byzantského Carihradu a Thrákie a dále na Balkánský poloostrov, kde bylo kočování zčásti paralyzováno znevolňováním v Moldavsku a na rumunském Valašsku. Turecká expanze pak přesunula Rómy přes Uhry dále do střední a západní Evropy. První zmínky o jejich pobytu v českých zemích lze nalézt v Dalimilově kronice, v době husitských válek se u nás objevují již početnější skupiny Romů. Zde byly koncem sedmnáctého století jako „nepoctivé živly" postavem mimo zákon bezjakékoli právní ochrany. V18. stoled se Romové, zejména na Moravě, usazují tím, že se živí hlavně malo-výrobou - převážně kovářstvím. Kočovný způsob života zahrnoval pravidelně uskutečňovaný okruh se stálým bydlištěm v zimě. Doba vlády Marie Terezie a Josefa II. ve druhé polovině osmnáctého století byla ve znamení postupného příklonu k úředně asimilační integraci Romů. Prakticky šlo o program vyhlazení kultury a skupinové identity Romů za účelem jejich individuálního civilizačního povýšení. Tím se fakticky u nás s Romy poprvé počítalo jako se skutečnými obyvateli. Pokusy o úředně nucené usazování a asimilaci Romů započaly za Marie Terezie nejprve v Uhrách tím, že byli přidělováni k různým panstvím, nuceni k zemědělské práci a k plnění náboženských povinností. Důraz byl kladen i na nezbytnost konformního chování a oblékání, stejně jako vymýcení romštiny jako způsobu komunikace. Postupně se praktikovala i školní docházka dětí, vyučení mládeže, povinná účast na bohoslužbách a zlepšování hygienických podmínek. Asiiiúlační programy však v léto podobě selhaly a tak stále významná část Romů žila spíše kočovným způsobem života. První desedletí minulého století je stále ve znamení nechuti Romů posílat syé děti do školy, z koncentrace jejich obydlí vznikaly tzv. cikánské tábory. První československá republika sice uznala Cikány za národnostní menšinu, pokračovala však ^m Zákonem o omezení tuláctví v antiromských postojích. Byla tak zřízena tzv. cikánská legitimace a kočovnický list, zákon zapovídal Romům jakékoli držení zbra-W> Válečná nacistická diskriminace Romů pak vyústila v jejich plánovitém vyhlazování. 152 153 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SMUJČNOST ce skupin zde nalezne místo, tím více se přibližuje k lidstvu. Loajalita k mulukultt, nímu je výrazem ztotožnění se s koncentrovaným všelidským výrazem jako vzorke * celoplanetární kulturní rozmanitosti. m Romové v českém kontextu 152 Romové tvoří nej viditelnější a nejvýznamnější národnostní menšinu české olečnosti. Přirozená etnická pospolitost Romu je vymezena systémem následujících neoddělitelných odlišností: j sociálněpolitickou stratifikační diferencí g etnokulturními zvláštnostmi reflektovanými v jedinečnosti jazyka, tradic, ko-niunitního života a soudržností 3 historickými specifiky postupného utváření a rozvoje skupiny v čase a prostoru ' (Nečas, 1999). Většina příruček vztahujících se k romské problematice správně připomíná nutnost pochopení jejích historických souvislostí. Upozorňuje se přitom zejména na mnoha etapový exodus Romů z Indie, přesun přes Persii a Arménii na území byzantského Carihradu a Thrákie a dále na Balkánský poloostrov, kde bylo kočování zčásti paralyzováno znevolňováním v Moldavsku a na rumunském Valašsku. Turecká expanze pak přesunula Rdmy přes Uhry dále do střední a západní Evropy. První zmínky o jejich pobytu v českých zemích lze nalézt v Dalimilově kronice, v době husitských válek se u nás objevují již početnější skupiny Romů. Zde byly koncem sedmnáctého stoletíjako „nepoctivé živly" postaveni mimo zákon bezjakékoli právní ochrany. V18. století se Romové, zejména na Moravě, usazují tím, že se živí hlavně malo-výrobou - převážně kovářstvím. Kočovný způsob života zahrnoval pravidelně uskutečňovaný okruh se stálým bydlištěm v zimě. Doba vlády Marie Terezie a Josefa II. ve druhé polovině osmnáctého století byla ve znamení postupného příklonu k úředně asimilační integraci Romů. Prakticky šlo o program vyhlazení kultury a skupinové identity Romů za účelem jejich individuálního civilizačního povýšení. Tím se fakticky u nás s Romy poprvé počítalo jako se skutečnými obyvateli. Pokusy o úředně nucené usazování a asimilaci Romů započaly za Marie Terezie nejprve v Uhrách tím, že byli přidělováni k různým panstvím, nuceni k zemědělské práci a k plnění náboženských povinností. Důraz byl kladen i na nezbytoost konformního chování a oblékání, stejně jako vymýcení romštiny jako způsobu komunikace. Postupně se praktikovala i školní docházka dětí, vyučení mládeže, povinná účast na bohoslužbách a zlepšování hygienických Podmínek. Asimilační programy však v této podobě selhaly a tak stále významná část Rornú žila spíše kočovným způsobem života. První desetiletí minulého století je stále ve znamení nechuti Romů posílat wé děti do školy, z koncentrace jejich obydlí vznikaly tzv. cikánské tábory. První československá republika sice uznala Cikány za národnostní menšinu, pokračovala vsak Zákonem o omezení ttdáctví v antiromských postojích. Byla tak zřízena tzv. cikánská legitimace a kočovnický list, zákon zapovídal Romům jakékoli držení zbra-nt- Válečná nacistická diskriminaceRomň pak vyústila vjejich plánovitém xryhlazování. 153 ť. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST 2. Romovi' v feskťiu kontextu Poválečný vývoj pak měl v souladu s komunistickou ideologií zapojit ronisj. obyvatelstvo plně do života socialistické společnosti, byl zejména kladen díira? zařazování všech práceschopných romských občanů do pracovního procesu na ^ chovu romské mládeže a převýchovu obtížně „socializovatelných" dospělých Ronr' na řešení úrovně bydlení romských rodin i na eliminaci zvýšené kriminality k r"' múm se tak přistupovalo jako k sociálně zaostalému a kulturně a vzděláno °-zanedbanému etniku, které by se v rámci civilizačního pokroku mělo přizpůsob"6 majoritní společnosti. Tento přístup však měl silné rysy paternalistické péče, ktert se vyčerpávala spíše plošně vyplácenými podporami než citlivým diferencován -přístupem. Romům tak byly postupně odebírány původní ktdturní hodnoty a norm aniž by byly nahrazeny přirozenou cestou jinými skutečně životně nosným život ním způsobem. Romové byly totiž oficiálně považováni za etnickou skupinu a tím že jim nebyl přiznán statut „národnostní menšiny", byli zbaveni možností položit reálné a právní základy udržení a rozvoje vlastní kulturní identity. Po roce 1945 žilo na území Československé republiky dohromady 13 romských rodů. Patřil mezi ně např. rod Sidorovcň z východního Slovenska, rod Dunko-vých a rod Balogů ze středního Slovenska a rod Holomků z Moravy. Po válce došlo k několika přistěhovaleckým vlnám Romů ze Slovenska do českých zemí. Zprvu šlo o lepší pracovní příležitosti, osidlování pohraničí a nalézání „nového života" v nově vznikajících průmyslových urbanizovaných centrech. Dnes je tento jednosměrný proud motivován převážně sociálními důvody. I v současnosti nezbývá než trpce konstatovat, že většinové obyvatelstvo vidí zpravidla v Romech negativní nediferencovanou skupinu, chybí nám v tomto ohledu sebemenší snaha či chuť o hlubší poznání těchto našich spoluobčanů. Velká roztříštěnost Romů přináší i jejich častou vzájemnou nesmiřitelnost. Naopak společným hodnotovým jmenovatelem Romů je zřejmá nechuť ke stereotypům pravidelnosti a nepsaný zákon časově neomezeného pohostinství (vzpomeňme „dlouhodobé návštěvy" slovenských Romů v našich romských rodinách). Společnou je i láska k volnosti, nevázaností, svobodě a nezávislosti. To přímo symbolicky odráží i logo Mezinárodní romské unie, znázorněné v modrozeleném poli s tradičním vozovým kolem. Díky odlišné mentalitě a specifickému hodnotovému vidění světa je problém Romů, stejně jako i dalších menšin, dlouhodobě vícegeneračním procesem. Patří k etniku, které vyvolává rozporuplné reakcejak běžné veřejnosti, tak ze strany politiků, intelektuálů a kulturní elity. Známý obhájce lidských práv, významný německý prozaik Guntlier Gross v úvahách o Romech vyjadřuje rozporuplnost možných pohledů ve smyslu „křivého zrcadla" majoritní společností. S invencí sobě vlastní shrnuje: „Mají v sobě zarážející krásu, která nás činí ošklivější samy před sebou. Jejich pouhá existence zpochybňuje naše hodnoty. Potřebujeme je. Mohli by nám pomoci alespoň trochu pohnout našim zkostnatělým pořádkem. Mohli bychom se od nich naučit, jak bezvýznamné jsou naše hranice". Romové bývají označováni jako „děti chvíle": žijí ze dne na den, bez úvah o vzdálenější budoucností. Tato skutečnost vnímání času a jeho významu logicky souvisí se způsobem života, jakým tradičně po dlouhá staletí žili či ještě dosud Žij*-Časové racionální plánování není Romům vlastní, zato dokáží vložit hloubkou svého emotivního prožitku do jedné chvíle: jejich písně dojímají svoji poetickou něho«> svěžestí a citovostí. Specifický znak Romů - odlišná mentalita - má svoje kořeny už tradičně základní, nezastupitelné životní funkce poskytující, a vskutku sociologicky ^ato primární skupině - rodině. Romské rodiny jsou dnes z pohledu majority ka-gorizovány jako společensky přizpůsobené' (dospělí pracují a žijí spořádaně, dětí aVštěvují pravidelně školu), dále na pracující nepravidelněna zpravidla nekvalifikovaných místech při absenci některých společenských návyků a konečně jde o zaostalé rodiny žijící převážně v rodových společenstvech. Z hlediska makroekonomických robíémů spočívá romský problém ve vysoké míře nezaměstnanosti, nízké úrovni vzdělání, v nedostatečných bytových a hygienických podmínkách, ve zdravotní péči a sociálním zabezpečení a službách. Současnost zastihla Romy v České republice jako sku pinu s nejnižší sociální úrov-s vysokou nezaměstnaností, nízkým stupněm vzdělání, špatnou kvalitou bydlení a vysokou mírou trestní činnosti. Romové se navíc stávají terčem rasově motivovaných útoků. Za pozitivní lze považovat skutečnost, že dnešní vládní garnitura chápe Romýjako národnostní menšinu. Ministerstvo kultury tak podporuje začátkem devadesátých let založené Muzeum romské kultury v Bmě, horuje pro romské folklorní aktivity a vybudování památníku cikánského koncentračního tábora v Letech, přispívá na rozvoj národního tisku (zmiňme romský čtrnáctideník Romano kůrko a měsíčník Amaro Gendalos) a literatury. Ve hřeje i projekt Romského divadla v Praze. Vládní orgány sice problémy Romů „sledují", nejsou však stále schopny navrhnout a uvést do každodenní praxe účinné a životaschopné koncepce jejich řešení. Mezi majoritou navíc i nadále přetrvává bipolární vidění společnostiv kategoriích „my-oni". Navrhuje se tak-možná poněkud alibisticky - aby se „Romové nejprve dohodli mezi sebou" a poté své požadavky tlumočili příslušným orgánům. Z legislativních opatření nově vzniklé České republiky se pak Romů nejvíce dotkl zákon o nabývání a pozbývání českého občanství, který vstoupil v platnost ke dni rozpadu federace. Z mnohých Romů na území ČR se tak stávají cizinci v zemi, kde se narodili, vyrostli, vychovali své potomky. Tisícům Romů se totiž na cestě zákrut byrokratického řízení nepodařilo provést včas a správně volbu českého občanství. Romská komunita v řadě problémů čelí i běžně spíše jen tušené skutečností: nízké schopnosti dorozumět se v českém prostředí na abstraktnější a náročnější ťtrovni. Platí to zejména pro školní komunikaci. Vedle kulturních bariér a časté nepřipraveností na školní formy disciplíny zde hraje svoji roli i to, že v romských rodinách se mluví často jakousi směsí romštiny a češtiny, tedy romským etnolektem. Neoficiálně se tak odhaduje, že pravděpodobnost, že romské dítě skončí ve zvláštní škole, je až patnáctkrát vyšší než u dítěte českého. Romští rodiče to však mnohdy Rybné nechápou jako apriorní handicap pro životní příležitost dětí. Existují však nadějné signály, že stále více Romů si uvědomuje pozitivní hodnotu kvalifikace a vzdě-'ání, jako nezbytného předpokladu plnohodnotné životní dráhy zejména pro svoji nejmladší generaci. Romové jsou chápáni buď jako etnická skupina, nebo jako rasová skupina. Jsou tedy z národnostního hlediska chápáni spíše nejednoznačné, část odborníků P°važuje Romy za etnikum, resp. za národ, demograficky vzato se příslušníci roms-ké komunity mohli a mohou hlásit k „romské národnosti". Etnografové zpravidla ^dí v Romech „specifické etnické společenství", kterému sice chybí určité znaky ná- 154 155 ť. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST roda či národnosti, vyčleňují se však na základe kulturních specifik a osobité histort Přitom bývají charakterizováni jako „antropologický i způsobem života odUäjJ skupina". Bez zajímavosti není ani skutečnost, že samotní představitelé romských, organizací považují Romy za rasovou skupinu: Právě z jejich strany slyšíme v kon textu s romskou problematikou o „rasovém násilí"' či o „rasové diskriminaci". Ve sm lu antropologickém však nikde nenalezneme vymezení romské populace jako rasy Kupř. policejní vyšetřovatelé či žurnalisté se zmiňují o občanech „jiné barvy pleti" Běžně málo známou skutečností je, že se Romové dělí do několika skupin Většinová populace však skupinové rozdíly přehlíží a tím spíše nevědomě znesnad ňuje možnosti vzájemné komunikace. Odlišná historická zkušenost jednotlivých romských skupin s sebou nese i přežívání sociální distance. Má se zato, že vztahy mezi jednodivými skupinami Romů jsou zpravidla horší než s ostatním obyvatelstvem nerómskeho původu. Tato skutečnost vyplývá z tradicí živeného dělení romského etnika do určitých kast, jako pozůstatek z indické pravlasti. Za vyšší vrstvu tak byli vždy považováni tradičně kočovní olašti Romové neboli Vlachyke Roma. To se dále dělí do zavřených skupin jako např. Bougešti, Ferkošti, Lovary, Drizdáry apod. Přitom jako celek olaští Romové označují ostatní skupiny Romů jako Rumungre Rcmia (Šišková, ed., 1998, s. 75-77). Olaští Romové používají jazyk, kterému jiné romské skupiny nerozumí, přitom však zároveň jde o jazyk srozumitelný většině olašských Romů ve světě. Toto společenství je charakterizováno striktní uzavřeností založenou na jasně určených, generačně nepsanou tradicí udržovaných zákonech. Nikdy se neživili prací svých rukou ve smyslu manuální tvořivé práce. I dnes se z hlediska forem obživy zabývají často překupnictvím (dříve překupnictvím koní), věštectvím a drobnými krádežemi. Téma multikulturní integrace a multikulturní výchovy aktualizuje postupné změny výukových programů na základních a středních školách směrem k výuce o romské kultuře, tradicích a historii. Stále však stojíme před problémem trojího vyloučení Romů v České republice (Barša, 2003). Vyloučení politické odráží neúměrnou absenci této národnostní menšiny v parlamentních a vládních politických stranách, ve správních i represivních orgánech státu a její hluboce zakořeněnou nedůvěru k nim. Vyloučení kultu mí vyplývá z nepatrného procenta Romů se středoškolským a vysokoškolským vzděláním i z nedostatku veřejného uznání a podpory jejich kulturně skupinové identity ze suany veřejných institucí. O sociáln£-ekonoinkkéin\y\o\\čem hovoříme v kontextu pětasedmdesátiprocentní nezaměstnanosti, nízkého standardu bydlení a hygieny, všeobecně nízkém statusu a vysoké kriminality. Postavení Romů nejen v naší společnosti silně zatěžuje a komplikuje nežádoucí vzdelanostní struktura a nízká kvalifikovanost. Tato nesnadně překonatelná skutečnost je umocňována i špatnou pracovní morálkou, vysokou pracovní nespolehlivostí, malou pracovní vytrvalostí a v jistém smyslu i nepřiměřeným mzdovým očekáváním. Nověji se postupně aktualizují i takové faktory, jako je diskriminace na trhu práce a často ne zcela poučeně diskutovaná tendence setrvávat na podporách v nezaměstnanosti a sociálních dávkách. Dlouhodobě znějící argument neochoty využívat nabízených volných míst v kontextu „hladu po práci" při desetiproceiit'11 nezaměstnanosti asi trvale neobstojí: stále více Romů prostě práci nedostane z dů vodu upřednostňování kupříkladu zahraniční pracovní síly či dokonce zjasných 2. Rumové v fnhém kontextu skry'ých rasistických předsudků. Tím dochází k nekonečnému koloběhu vzájemně se prostupujících příčin a důsledků: extrémní nezaměstnanost Romů vede k sociálnímu propadu a jím akcelerované pauperizaci a demoralizaci. Tento stav následně dále prohlubuje sklony k parazitnímu způsobu života a dále i k sociálně patologickým jevům, ke kriminalitě a. k asociálnímu či antisociálnímu jednání, které je dnes spojeno zejména s drogovou scénou a prostitucí. Uvádí se, že 20 - 30 % ekonomicky aktivní romské populace získává prostředky k obživě nelegálními cestami. Z údajů městské policie v Brně vyplývá, že romští delikventi se podílejí 95 % na kapesních krádežích, 80 % na loupežných přepadeních a 60 % na prostituci a s ní spojeným kuplířstvím a dalšími trestními činy (Nečas, 1999). Nevyhovující bydlenív souběhu se zpravidla nevhodnou životosprávou (kouřeníjiž od dětských let) a nevhodnou stravou, neschopností či spise nechutí starat se o vlastní zdraví, prohřešky proti zásadám odpovídající péče o děti - to jsou hlavní faktory celkově nepříznivého stavu romské populace. Zřejmě nikoli pouze z tohoto důvodu jsou romští invalidní důchodci nepoměrně početnější než činí náš celostátní průměr. Většinová veřejnost převážně vidí v Romech „cikány" vyhýbající se práci a občanským povinnostem, individua zneužívající sociální dávky, neschopná běžného bydlení a standardních sousedských vztahů. Romové jsou začasté synonymem lidí nedodržujících zákony a obecně přijaté způsoby chování a jednání, teiidtijící k nepoctivosti, podvodům a násilí. Výzkum pražských školáků a učňů v polovině devadesátých let dále ukázal, že sousedství Romů by značně vadilo téměř polovině respondentů, tedy mnohonásobně více než kupř. sousedství Vietnamců, Arabů či černochů (Průcha, 2001, s. 129). PočetněRomové dnes až třicetkrát převyšují předválečný stav: jejich neoficiální odhad osciluje kolem čtvrt milonu. Česká společnost si historicky vzato nedokázala vytvořit a zakódovat funkční způsoby vztahu k menšinám: tím se otevírají možné budoucí problémy nejen s romským obyvatelstvem, ale i s nově „příchozími" Asiaty či Afričany. Jistá etnická či kulturní „nezařaditelnost" Romů tento problém jen umocňuje. Principy multikulturní integrace však nabízejí rámec možného soužití Romů a Čechů v případě, že majorita bude považovat český stát za vlastnictví všech národnostních skupin a nikoli za zděděné „léno" pouze své etnické skupiny. Romům se musí dostat rovnocenného a sebevědomého prostoru uvnitř české společnosti. Jakékoli odstředivé síly a tendence na této scéně povedou ke stavu, kdy si budou utvářet svoji vlastní společnost mimo ni. A to jak emigračními tendencemi, tak ne-souladným kontrakulturním životním způsobem v sociálně a politicky uzavřených ghettech. Přitom dostatečně poučeně víme, že segregace - historicky vzato - problém soužití majority a minorit nikdy trvale a zejména oboustranně uspokojivě neřešila. Diskuze o postavení Romů v našem kulturním kontextu nemohou odhlížet °d běžné praxe života Romů na východním Slovensku: žít t) separovaných osadách poblíž větších vesnic a městeček. Sociálně a kulturně extrémně drastické podmínky zde umocňuje i skutečnost, že v mnoha případech jde o místa bez jakékoli možnosti získání práce a tedy i obživy. Romové kupříkladu v obcích Rudňany či Kojatice žijí zcela odděleně, bez většího zájmu zlhostejnělého okolí. Proto jižjen možnost zařa-Zení předškolních dětí do mateřské školky znamená ze socializačního hlediska obrovský přínos pro rozvíjení schopností verbální komunikace, hygienických návyků, 157 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST manuálních a motorických dovedností a smyslu pro vzájemnou kooperaci, lsfavf cíleně vytvořená šance matek účastnit se v odpoledních hodinách her s dětmi v prQC storách školky má nepochybně i významný dopad na dospělé ve smyslu speciflc kých projevů zpětné socializace. Samotné romské osady v tomto regionu nabízejí následující obraz: Desítky rodin žijí ve volných příbuzenských svazcích, drtivá většina „osadníků" je ekonomick závislá na velice nízkých sociálních podporách, přesahující představy obvyklých stan dardů sociálního minima. Zvláště devastující jsou časté vztahy založené na lichváfské bázi. O ženách by se slušelo říci, že se starají o domácnost, o dům. To však v tomto prostředí není dost dobře možné: Stavení sestávající pouze z obvodových zdí a čítající většinou jen jednu místnost krytou zrezivělým plechem postrádají byť jen tu nejprimidvnější výbavu: stůl, židle, skříně. Pouze tušené kouty ke spaní, nikde uskladněné potraviny, umyvadlo, náhradní oblečení, bez tekoucí vody, kamen, elektrických spotřebičů. Tedy životní podrriínky, které zcela míjejí evropskou zkušenost v dimenzích staletí. Všude je cítit absence jakékoli životní perspektivy, naděje na zlepšení vše překrývající pocit zlhostejnělé rezignace. Mezi tím nádherné děti bez zjevných známek zdravotních problémů a v případě bezprostřední konkrétní charitativní pomoci přátelské přitakávání mužských obyvatel a nervózní očekávání materiální pomoci místních žen. Zejména ty, nejvíce vystaveny zničujícím tlakům péče o rodiny, zračí veliké napětí, snahu získat co nejvíce, protože nadlouho (Sekot, 2004, s. 1-2). V případě romských osad tak máme před sebou velice bolestivý případ, kdy setkání se zcela nejzažšíra bodem sociálního propadu odsouvají akademické diskuze o multikulturních problémech výzvě k okamžité akci účinné pomoci. Starosti o doslova holé přežití by v nově vznikajících evropských strukturách však očekával jen největší pesimista či spíše člověk v tomto ohledu individuální zkušeností speciálně nepoučený. Proto musíme nejen věřit, ale i vytvářet podmínky, aby žádné dítě nevyrůstalo v našem evropském prostředí na smetišti - bez ohledu na barvu pleti, kulturního pozadí a výchozího sociálního statusu. A to ani proto, aby si Evropa v jakýchsi anachronických skanzenech připomínala i stinné stránky soudobého světa. Víme, že nezbytným předpokladem sociálního vzestupu je vzdělání a kvalifikace. Podpora romského folkloru tedy musí být doplněna i nezbytnou akulturací prostřednictvím majoritního vzdělávacího systému. Bez osvojení české vysoké kultury v podobě středoškolského a vysokoškolského vzdělání mají Romové pramalou šanci dospět k sociálně-ekonomické integraci do české společnosti. Systém hodnot romské komunity tudíž musí být kultivován i akcentem na nezastupitelné místo vzdělání. Výzvou pro nás tedy je chápat český národ nejen politickyjako společenství svobodných a rovných jednotlivců, nýbrž i jako společenství různých etnik a kultur. Tím, že se zbavíme vlastního etnického nacionalismu a xenofóbie, posílíme naději, že Romové nebudou rozvíjet lidsky i celospolečensky erozivní vlastní nacionalismus. Souhlasíme rozhodně s koncepcí, která uvolní prostor pro kulturní odlišnosti a integraci, postaví hráz zničující (a nepochybně i ponižující) dualitě většiny a menšiny a uvolní stavidla harmonizujícím účinkům plurality multikulturního občanského národa vykazující pozitivní znaky občanské společnosti. 3, K pojmu občanská společnost Proces budování občanské společnosti byl počátkem minulé dekády nazván volucí hlav a srdcí, neboli „hodinou občana" (Dahrendorf, 1991). Z hlediska pojmového jde spíše o nejasný, mnohoznačný či spíše vágní pojem. Přitom právě občanská společnost je dnes na Západě všeobecně považována za záruku svobody demokracie. Má se totiž stále více zato, že demokracie nevystačí s pouhou soutěží olitických stran (jak nás o tom neustále účelově přesvědčují někteří naši formálně ^konzervativní" političtí vůdci). Taje totiž občanům částečně zprostředkována médii ä ti do ní čas od času vstupují prostřednictvím voleb. Princip soutěže politických stran je sice osvědčený a nezastupitelný princip, na kterém je založena liberální demokracie, není však dnes plně dostačující a tedy rozhodně postrádá označení dokonalý či „nejlepší z možných". Správné se připomíná, že samotná reprezentativnost volebně vítězných politických stran je a priori problematická a nedostatečná. A to hned z několika důvodů (Müller, 2003). Předně volba určitého stranického kandidáta neznamená ještě poučený souhlas s jednotlivými body stranického programu. Spße jde o podporu obecné programové filozofie strany, míra podpory pro dílčí část programu či přístup křešení konkrétních problémů se však může případ od případu značně lišit. Stejně i vývoj politických preferencí během volební periody může reálnou politickou podporu veřejností proměňovat. A zejména: občané sami chtějí, jako uvědomělá veřejnost, běh věcí ve společnosti aktivně ovlivňovat. Mnohdy trpká zkušenost s parlamentní demokracií v našich podmínkách připomíná známý fakt: pokud nejsou politické strany přiměřeně ovlivňovány „něčím či někým" vně vlastních sekretariátů či parlamentních a vládních kuloárů, mají neodolatelný sklon expandovat a rozdělit si stát jako jakési „dědičné léno" na vlastní jednotlivé domény a ideologizovat na první pohled nepolitické otázky, politizovat úřední správu a manipulovat i s vyloženě dílčími komunálními problémy. Sklon k patriokraciije nebezpečný pro každou demokracii. Přitom politické strany bývají chápány jako jakýsi převodový mechanismus mezi občanskou společností a státem. Skutečné naplnění této funkce však předpokládá neohrozitehrý princip otevřenosti myšlenek a názorů občanů z nepolitické sféry. Víme totiž, že v žádné demokracii nelze střednědobě, a rozhodně nikoli dlouhodobě, vládnout v rozporu s veřejným míněním. A aby bylo možné veřejné mínění formulovat, je nezbytné vytvářet a pěstovat bohatě strukturovanou platformu vyhledávání, pojmenovávání a ověřování společenských zájmů a priorit. Právě společensky závažné faktory, „prověřované" takovýmto mnohostranným procesem, předpokládají možnost všeobecného konsensu ve věci ospravedlňování demokratického státu i politiky vlády. Souběžný Proces tříbení zájmů a hodnot přináší i krystalizaci zájmů a z nich plynoucích postojů. Mimopolitický statut občanské společnostfje charakterizován vstupem zá-stl,pců zájmových iniciativ do vysoké politiky, nikoli však formálním postavením, nybrž prostřednictvím myšlenek a podnětů k praktické činností. Zájmy a priority tokto utvářené v občanské společnosti jsou legitimní právě svým postavením mimo 158 159 V. MULTIKULTURNÍ A OBČANSKÁ SPOLEČNOST formální, úzce mocensky zaměřený rámec politiky. To je pak i předpokladem bu dování a pěstování principu spravedlnosti založené na neutilitárním a neúčelového vztahu k pravdě a dobru. Přitom se osvědčuje princip efektivního zapojení občanu do správy veřejných záležitostí, který je prakticky účinnější než formální etabIováni-v politických stranách. Víme, obecně vzato - a mnohdy bychom si to rádi vyzkoušej} „na vlastní kůži", žc pokud chceme prosadit veřejně prospěšnou věc či naopak za bránit čemukoli společnost ohrožujícímu, nemusíme ještě vstupovat do politik Široká občanská participace tak může významově převýšit pravidelnou účast na členských schůzích a placení členských příspěvků může představovat účelnou a účin nou mobilizaci zdrojů. A to jak díky efektivnímu využití široce rozptýlených infor mací a znalostí, tak cestou mnohovrstevné decentralizace umožňující občanům účinný kontakt s veřejnou správou. Právě takový kontakt s veřejnou správou je cestou k hospodárnějšímu a poučenějšímu využívání materiálních a lidských zdrojů Jistě nebudeme vznášet námitky proti tomu, aby občanská společnost kontrolovala a prakticky korigovala tendence k přílišnému bujení státní moci. Sami jsme svědky tendencí - často ve jménu účelově proklamované efektivity a akceschopnosti - k její centralizaci a rozpínavostí. Současně by však občanská společnost měla být nástrojem budování vztahů sounáležitostí a loajality. Její integrační funkce spočívá v hlubokém zakotvení všeobecně rozšířeného a sdíleného pocitu lidí, „že se jim naslouchá". Nejen naše historická zkušenost nás poučila, že pokud stát není schopen vyjít vstříc zájmům občanů či zájmových sktipin, ztrácíjejich důvěru. Takováto ztráta důvěry znesnadňuje či dokonce znemožňuje efektivní vládnutí a správu věcí veřejných, zákony ztrácejí svoji důvěryhodnost a účinnost a celý politický systém je rozmělňován erozí legitimity. Právě princip udržování vztahu důvěry mezi státem a občany je pro občanskou společnost klíčovou hodnotou, z níž demokratický stát čerpá důvěryhodnost a sílu. Oslabení obecně pociťovaného principu sounáležitosti a vzájemných sympatií tak může souviset se ztrátou společně sdílených norem, hodnot a symbolů a schopností sebeomezení v jejich zájmu. Skutečně: vznik morálního vakua a rozklad společenských norem a společně sdílených hodnot představuje jedno z největších rizik demokracie. Přitom je zřejmé, že možnosti účinné účasti občanů ve veřejné správě a procesu politického rozhodování v nejširšún slova smyslu tvoří její široce decentralizovaný systém a důsledné zajišťování její transparentnosti a informační otevřeností. Praktickyjde i o fungování piaxe systému tzv. veřejných slyšení, možnost účasti veřejnosti ve stavebních řízeních u veřejně významných projektu apod., tedy o vlažení veřejnosti do veřejné správy a o vytváření nových institucionálních mechanismů, jež budou garanty politiky vzájemného respektu a uznání. A to jak vťici skupinám, tak vzhledem k jednotlivým občanům. Zde je konečně třeba připomenout nezbymost existence politické a správní účasti menšin, právo veta v klíčových otázkách, právní záruky všem bez rozdílu a institucionální rozvoj na půdě vzdělávání, pěstování tolerance a kultivace smyslu pro názorovou pluralitu. . T vi. tradiční společenské instituce 1, Rodina O dvojici ve smyslu sociologických diskuzí na téma manželství a rodina se tvrdí, že je základní jednotka společnosti, zdroj reprodukce, hlava rodiny, nejčas-tější posvátné místo lásky, romantiky a sexuality. Rodina pak bývá označována za soubor lidí spojených krví, manželstvím (či jinou formou souhlasného vztahu) či adopcí, sdílí základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společnosti" (Schaefer, Lamm, 1995, s. 361) .Jindeje zdůrazňován vztah rodiče - děti na základě manželství a příbuzenství s funkcí biologického přežívání, přetrvávání kulturního dědictví, materiálního zabezpečení, uspokojování citového a rozumového vývoje jedince a místa společenské kontroly v procesu socializace (Možný, 1999). Rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí. Jde o základ, na němž je postavena širší rodina. V případě soužití dalších členů rodiny - prarodičů, tet a strýců, hovoříme o širší rodině. Její výhodou je snadnější obrana před osobními krizemi, jako je úmrtí, rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání: více lidí z nej-bližšího okolí má šanci nabídnout pomoc a emoční podporu. Rodina je „sociální zařízení, jehož primárním účelem je vytvářet soukromý prostor stíněný proti nepřehlednému a vířícímu světu veřejnému" (Možný, 1999). Již v diskuzích na téma socializace jsme zdůraznili, že právě rodina je základním kamenem sociální nerovnosti tím, že přenáší kulturní a sociální kapitál z generace na generaci, zejména z otců na syny a dcery, předává kulturní dědictví vjeho základní formě (Szczepaňski, 1966) .Jsme si vědomi i toho, že její socializační funkce v mnohém přejímají skupiny vrstevníků a působnost masových komunikačních prostředků. Přitom je zcela evidentní, že i dělba práce vyvlastňuje řadu jejích původních funkcí vzdělávacích, ochranářských a pečovatelských. Vzdělání, profesních dovedností, ochrany před vnějším či vnitřním nepřítelem a zdravotní péče se nám dostává díky specializovaným institucím na půdě konkrétních institucí a nikoli v rámci funkčního zaměření rodiny. Rodina tak dnes „rezignuje" hlavně na sv°ji íunket reprodukční, socializační a sexuálně regulační. Je místem emotivního 3ázemí a zdrojem připsaného sociálního statusu. Dnešní moderní společnost je poznamenána rostoucím počtem rodin Jedním dítětem a zejména nárůstem počtu dobrovolně bezdětných manželství (v Německu kolem 25 % všech manželství). Ženy ve jménu vlastní profesní kariéry "hromadně opouštějí domácnost" když význam nabývají i její jiné netradiční typy, e kterým můžeme přičíst nesezdaná soužití a svazky gaytt a lesbiček. Takovéto formy spolužit!jsou jednak výrazem celkové emancipace společnosti a jednak jsou spojo- 160 161 VI. TRADIČNÍ SPOLEČENSKÉ INSTITUCE L Radiím vány s akceptováním předmanželského či mimomanželského sexu a posunem vstupu věku do manželství. Tato forma „manželství bez dokladů" je preferován zejména těmi, kteří do uzavírání manželství z řady důvodu nespěchají či již zažila jeho rozpad. Ukazuje se tak, že pouze čtvrtina evropských domácností dnes fiin guje ve své tradiční podobě: děti a oba rodiče. Sociologické údaje nás informují, že čtvrtina všech amerických domácností je tvořena jedním (zpravidla nikdy nesezdaným) jedincem a že gayové a lesbičky tvoří asi 10 % populace (Schaefer, Lamin, 1995, s. 381). V prvním případě jde o výraz sílícího obecného trendu udržení životního stylu svobodného člověka a úsilí o ekonomickou nezávislost mladých lidí. Často se má zato, že samostatně žijící lidé jsou osamělí, workholici, nevyzrálí a zřejmě relativně zámožní. Tyto stereotypy narážejí na tradiční přesvědčení, že být šťastný a žít plným životem znamená žít v rodině a vychovávat děti. Bezdětná manželstvíjsou dnes mnohdy záměrným stavem, kdy manželé upřednostňují konzumaci materiálních požitků před nákladnou, zodpovědnou a často nesnadnou výchovou dítěte. Naopak dnes také běžné rodiny s jedním rodičem (v USA nadpoloviční podíl mezi černochy a Hispánci) čelí zpravidla velkým ekonomickým těžkostem, a to zejména tehdy, když je matka ještě ve věku teenageru. Dnes však roste i počet vzdělaných ambiciózních žen s dostatkem finančních prostředků, které jsou ochouiy a schopny vychovávat dítě bez otcovské asistence a autority. Jde i o výraz obecnějšího posunu tradičních zdrojů manželství, ke kterým náležela privilegia, spolužití a výchova dětí, směrem k novým formám životního stylu. Americká sociologická produkce upozorňuje i na existenci tzv. bumerangové generace (Schaefer, Lamin, 1995, s. 371). Jde o současností aktualizovaný stav, kdy sice ani rodiče ani děti nejsou nadšeni pokračujícím společným soužitím, ale děti zůstávají s rodiči kvůli pokračujícímu studiu, finančním těžkostem a nebo se (jako bumerang) vracejí do rodného domu po rozpadu vlastního partnerského vztahu či manželství. Děti se často cítí být otrávení a izolovaní, rodiče čelí nutnosti vypořádat se s nutností naučit se žít bez dětí jako životního mezníku poznamenávajícího případně další průběh manželství. Pro některá manželství jsou totiž děti jediným zbývajícím poutem k jeho udržení. Americká marketingově orientovaná literatura se všímá struktury rodiny i z hlediska jejího spotřebního chování. Životní cyklus rodiny je tak rozčleněn do devíti fází či období: 1. mládenecké, 2. novomanželské, 3. plné hnízdo I (děti do šesti let), 4. plné hnízdo II (děti starší 6 let), 5. plné hnízdo III (starší manželské páry s nezaopatřenými dětmi), 6. prázdné hnízdo I (starší páry, děti z domu, hlava rodiny stále pracuje), 7. prázdné hnízdo II (starší páry, děti z domu, hlava rodiny v penzi), 8. osamělý vdovec (vdova), 9. osamělý důchodce (důchodkyně). Takto rozlišený životní cyklus rodinyje zejména dobrým vodítkem pro předpokládané formy spotřebního chování jednotlivých rodin a jejich členů v nezadržitelném procesu životního běhu od mládí, přes období zralosti až k samotným krajním mezím stáří (Morrison, 1995). Historické hledisko upozorňuje na řadu forem rodiny. Patriarchálnírodina znamenala zejména v tradiční společnosti, že všichni její členové až ve čtyřech generacích pracují bez nároků na odměnu ve prospěch rodiny, které za podpory ostatních vládne otec. Nestabilní rodina je naopak svazkem rodičů a svobodných dětí ohrožena izolovaností ve stáří. Rozvětvená rodina má svoji základnu v domě, vněmž vládne nejstarší ženatý syn jako jediný dědic s povinností podporovat rodiče a nezaopatřené sourozence. Ve všech těchto rodinách právě otec uděloval rodině ajejím členům výchozí sociální postavení, peníze pro něj znamenají zpravidla identitu a moc, zatímco pro ženu-matku jsou zdrojem bezpečí a autonomie. Dnes se stále častěji setkáváme s dvou-kariérovou rodinou, kdy oba partneři usilují o profesní kariéru jako důsledek zvyšujícího se počtu univerzitně vzdělaných žen, zvyšování věku vstupu do manželství a zakládání rodin. Jde o obecnější výraz touhy po ekonomické prosperitě, osobním rozvoji a nezávislém životě. V praxi se takjedná zpravidla i o nukleární, dvougenerační rodinu, kde je mnohdy péče o děti přenechávána různým předškolním či mimoškolním zařízením či dokonce placeným vychovatelům a opatrovníkům. Přitom se ukazuje, že právě výchova dětí z rodin vyšších příjmových skupin se vyznačuje vyšší permisivitou, tedy menší přísností a vcelku „volnějším" přístupem. Téma rodina se opírá o pojem manželství. Jde o společensky normovaný vztah, ve kterém dochází k přetváření čistě osobní citové zangažovanosti k trvalému přizpůsobování a spolupráci při realizaci úkolů manželství (Szczepaňski, 1966). Míra jeho soudržnosti odráží vzájemnou lásku partnerů, pocit závazků včiči partnerovi či dětem, společnou snahu o společenský postup, kariéru, domácnost, hospodářství, péči o děti a také snahu splnit očekávání příbuzných a společnosti. Zdar manželství se svoji silnou relativitou a obtížnou měřitelností opírá spíše o trvalost vztahu, pocit spokojenosti či štěstí, míru osobního rozvoje, naplnění očekávání, nekonfliktnost a míru osobní integrace. Z hlediska typů můžeme připomenout známé členění na monogamii (muž-žena), polygamii (muž-více žen) a polyandrii (žena-více mužů), Kritérium postavení rodičů upozorňuj e na egalitární, patriarchální a matriar-chálnl autoritu. Manželství a rodina praktikuje v některých případech i adopci, jakožto akt umožňující transfer legálních práv, povinností, zodpovědností a výhod 1 legálních pokrevních rodičů na nové nepokrevní legální rodiče. Moderní společnost zaznamenává pokles porodnosti a sňatečnosti za současného vzestupu rozvodovosti. Rozvodje komplexní a složitá životní zkušenost pro Vsechny členy rodiny a prochází zpravidla šesti stadii: emočním, právním, majetko-vym, rodičovským, sociálním a psychickým. Jde o stadia a stavy rozpadu manželství, pretrhaní stávajících společenských vazeb a úsilí znovuzískat autonomii a sebeúctu (Schaefer, Lamra, 1995, s. 377). Tradiční výzkumy naznačují, že absence otce v rodině Je Zranitelnější pro vývoj hochů než dívek a že dívky získávají vyšší emoční podporu °d opatrovnických matek. Nověji se ukazuje, že chlapci a dívky reagují na rozvod 162 163 VI. TRADIČNÍsr()U'(>;\SKJi INSTITUCE I. Rodina ríiziiě: hoši spíše zlobně a bojovně s tendencí k případnému delikventnímu chování dívky sníženým sebevědomím a komplexem méněcennosti. Pokud však děti rozvodem z hlediska emočních a materiálních zdrojů netrpí, je jejich postoj k rozvode spíše neutrální či dokonce pozitivní (Schacfer, Lamm, 1995, s. 378). Lidé srovnávají rozvodovým chováním míru vlastního prospěchu v rodině s alternativními možnostmi okolí. Péče o dítě leží ve všech kulturách převážně na bedrech žen. Muž je v některých případech - kupř. na ostrovech Maledivy a Seychely - pouze „zploditel", ne manžel, a je jako takovýjinak shledán „nepoužitelným" Muž má jistější míru sexuální slasti a menší rizikajejich důsledků. Proto i v případě založení rodiny může být veden dilematem maximalizace sexuálního potěšeníversus ekonomická výhodnost. Zpravidla je však jako ukazatel sňatkovélio trhu brána v úvahu zejména hodnota průsečíku socioekonomického statusu, vzdělání a stupně inteligence. Lidé si tak obvykle vybírají partnery rovnocenných charakteristik a obdobného životního stylu. Na rozdíl od minulosti je dnes láska hlavní důvod k založení rodiny. Jde o syntetický výraz „výměny aktiv a pasiv" budoucího svazku, kde je důležitost přičítána fyzické přitažlivosti, sociální dovednosti, temperamentu, pověsti a struktuře hodnotové orientace (Možný, 1999). V tomto smyslu se ukazuje, že ženy bez profesních aspirací mohou nárokovat spíše pouze nízký socioekonomický status partnera, zatímco profesně zdatná žena nepotřebuje manžela jako ekonomický zdroj. Přitom sex si může dopřát i mimo manželství. V souhrnu těchto okolností tak může obětovat mateřství za kariéru. Hledisko rasové homogenity manželstvíje silně závislé na úrovni dané kultury. V rasově smíšené americké společnosti se rasově smíšená manželství stávají stále běžnější, přesto však více jak 90 % manželstvíje rasově homogenních. Pojem mesa-liance však postupně ztrácí svůj jasně pejorativní nádech: spíše černý muž a Asiatka si vybírají bíle protějšky. Stále však cca 65 % bílých obyvatel USA odmítá sňatek a blízké příbuzenství s černochy a 45 % se v tomto smyslu staví negativně proti Asiatům či Hispáncňm. Sociologické téma rodiny a manželstvíje provázáno i s tzv. sexuální revoluci. Za první je považováno období křesťanství s monogamií párové rodiny, tabuizovaným incestem, výhradním monopolem rodiny na sex a nerozlišitelností manželství. Slo o věk adorace sexuální zdrženlivosti a panenství, kdy synonymem sexu byl litích. Druhá sexuální revoluce od poloviny 16. století posiluje pozitivní hodnocení sexuality a krásy lidského těla. Dochází ke zvyšování počtu nemanželských dětí, k objevení romantické lásky, upevňuje se právo na volbu partnera a postupně se rušíidvoji metr sexuální morálky mužů na jedné straně a žen na druhé straně. Třetí sexuální revoluce 60. a 70. let 20. století v důsledku sekularizace, migrace, urbanizace růstu životní úrovně, emancipace žen a běžnému rozšíření antikoncepce, přináší ztrátu monopolu manželství na sex, kterýje považován za legitimní zdroj slasti. Šlo o období experimentálních forem sexu, hledání a nalézání skupinového sexu, růst" případů nesezdaného partnerství a legitímizaci homosexuality. Osmdesátá léta vs s šířící se hrozbou AIDS působí zcela protisměrně. Sex přestal být nevyčerpatelným zdrojem slasti a chvilkového opojení. Vrací se postupně clo partnerských forem vzájemné důvěry s vyšším oceněním hodnoty věrnosti. Téma rodina a manželstvíje ozvláštňováno i problematikou sexuálního cho-,><Í7lía nevéry. Toto dříve spíše tabuizované téma je dnes předmětem řady víceméně dílčícn průzkumů či anket, které zpravidla vycházejí ze zjišťování postojů k mimomanželským pohlavním stykům. Počátkem roku 2001 zveřejněné výsledky DEMA a Sexuologického ústavu zaznamenaly v naší populaci u téměř 40 % žen a 15 % jijiižň morální odsudek náhodných sexuálních styků. Kolem 40 % dotazovaných obou pohlaví je sice zásadně neodsuzuje, ale ani neprovozuje a přes 45 % mužů a 18 % žen považuje náhodné sexuální styky za přirozenou součást sexuality. I v případě postojů k mimomanželským pohlavním stykům se potvrzuje všeobecně převládající odborný názor o vyšší promiskuitě mužů, kteří je necelou pětinou odsuzují ave44%je považují za „přirozené a normální" (MFDNES, 17. února 2001). Hledisko charakteru mimomanželských stykuje u mužů v nadpoloviční míře spíše příležitostné, zatímco ženy kolem 40 % deklarují delší vztahy. Počet mimomanželských partnerů je opět vyšší u mužů, a to zejména v pásmu 5 -10 a 21 a více partnerek. Počty českých nevěrných mužů a žen jsou podstatně vyšší než v zahraničních výzkumech. Nevěru přiznaly téměř dvě třetiny ženatých mužů a skoro polovina vdaných žen. V USA - kde jsou ekonomické a sociální důsledky nevěry zejména v případě následného rozvodu mnohem tvrdší - srovnatelné údaje oscilovaly od 25 po 35 % mužů a 11 - 37 % žen. Nevěrní čeští muži uvádějí v průměru 9,44 partnerek kromě své manželky, ženy v průměru 3,97 partnerů. Počty nevěrných mužů i žen stoupají s věkem. Více nevěrných patří do skupiny sexuálně traumatizovaných v dětství. Příslušnost ke katolické víře snižuje míru nevěry a relativně nízká hladina odsudku nevěry mužů i žen ostře kontrastuje se srovnatelnými údaji v USA, kde ji považuje za neakceptovatelnou 77 % lidí, v Británii 80 % lidí. Stejný postoj zastává také více než polovina Francouzů a Francouzek. Podle některých odborníků by moudrá žena měla muži tolerovat, že občas pomyslí čistě ze sexuální touhy na jinou ženu. Známý český sexuolog M. Plzákv tomto smyslu radí: „Vše, co může manželka pro manžela udělat, je distancovat se od jeho milostných avantýr" a čekat, až se vybouří, poté mu velkoryse a s trochou trpké ironie „odpustit". A to zejména v případě krátkodobých „avantýr" motivovaných nikoli „nevěrou srdce" nýbrž nevěru „bederní" (čistě fyzickou) či příležitostnou (služební cesty, lázně, dovolená). Jinak je tomu však s „mezigenerační nevěrou", kdejde o „hledání tatínka a zajíčka": mladé ženyjdou po jistotě, hledají otce a mladý muž hledá matku. Zajímavé údaje o sexuálním chování naší mládeže nabízejí v Lidových novinách zveřejněné výsledky exkluzivního průzkum agentury Sofres Faktum uskutečněného pod vedením J. Zveriny ze Sexuologického ústavu UK počátkem nového tisíciletí na skupině 607 teenagerů. První výzkumné zjištění zní překvapivě, ale koresponduje se „zbrzděním" sexuální revoluce 80. let: V otázkách sexu jsou čeští teenageři nepoměrně odpovědnější ncžjejich vrstevníci před deseti lety. Dokonce 1 současné sexuální chování jejich rodičů je mnohem rizikovější. Svůj první pohlavní styk má za sebou 39 % dotazovaných. Ti, kteří se již milovali, si svou první Sexuální zkušenost odbyli nejčastěji v šestnácti (33%) avsedmnácti letech (26%). ^ postojů mladé generace se navíc dá vyčíst, že do budoucna by se jejich věk v době 164 165 VI. TRADIČNÍ SPOLEČENSKÉ INSTITUCE sexuálního debutu mohl zvyšovat. Mladí lidé tak v sexuální úspěšnosti nevidí ni zvláště obdivuhodného. Chvályhodnáje velice nízká oblíbenost rizikových sexiiáU nich praktik a ani promiskuita či skupinový sex nejsou mezi našimi teenagery v mddě~ V souladu s tímto zjištěním za velmi důležitý považuje sex jen 41 % dotazovaných Dokonce 28 % z nich tvrdí, že je jim sex víceméně lhostejný. Co se týká frekvence většina sexuálně aktivních teenagerů (41 %) se miluje maximálně jednou do měsíc' i méně často. Vcelku se ukazuje, že postoje zkoumaných teenagerů k andkoncepci promiskuitě a k AIDS jsou až překvapivě odpovědné. V tomto smyslu by ,,novoH' sexuální revoluci" mohlo vyprovokovat jen vymýcení viru HIV. Do té doby by Sj mnozí dnešní rodiče, co se týče sexuálního života, mohli v lecčems vzít příklad od svých dospívajících dětí. 2. Náboženství Sociologická problematika náboženství naráží na široké spektrum konceptu-álních otázek a problémů, které jsou ozvláštň ovány zejména nepřenosností a empirickou „neuchopitelností" základního prvku každého náboženství, který tvoří víra či dokonce „zkušenost se svatým". Ti, kteří očekávají běžnou slovníkovou definici, budou asi rozčarováni subjektívností daného vhledu do tak složitého a osobnostně snadno relativizovaného fenoménu, kterým náboženské víra nesporně je. Víra, ve smyslu náboženské víry, je pro mnohé „dar". S filozofujícím nadhledem se právě tímto stručným ajasně znějícím a přitom málo sdělným konstatováním naznačuje, žejde o pojem vybízející k zamyšlení nad povahou tohoto daru: byl-li nám tento dar opravdu dán, pak na jak dlouho a hlavně: kým? Na tuto otázku se jinde odpovídá, že víra je „milost, kterou nám udělil Bůh". Filozofický pohled nahlíží víru plejádou spíše abstraktních vymezení typu „život sjednocující niterná moc a síla, pro kterou musí být člověk v sebepochopení připraven a otevřen", „odhodlání k radikálnímu duchovnímu skoku na základě hluboké vnitřní sebeproměny". Děje se mimo racionální dedukce, je zázrakem, paradoxem, z hlediska objektivního myšlení je absurditou. Lze v ní dosáhnout věčné blaženosti. Jedná se o důvěru v božskou moc, pro níž je „vše možné" (S. Kierkegaard). Populární slovník Diderot víru charakterizuje jako „obecné vyjádření postoje, kterým se vztahujeme k něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky, a přesto je považováno za pravdivé a skutečné". V křesťanském smyslu jde i o „akt obrácení se k Bohu" a „předpoklad spásy". Víra tvoří důležitý referenční rámec teoretického vymezení a faktického praktikovaného náboženství. Sociologie pojmově specifikuje náboženství jako „prožívání svatého" (R. Otto) „zkušenost se svatým", jako „systém symbolů a hodnot vztahujících se ke světu nadpřirozena", či dále jako „nejvšeobecnější stupeň kultury a civilizace" (T. Parsons, R. Bellah). Západní sociologie obecně zdůrazňuje, žejde o „komplex víry a praxe, se kterým se setkáváme ve všech lidských společnostech" (T. O'Dea). Významný předválečný český sociolog /, A. Bláha považuje náboženství zajev zástupný, s jehož pomocí je složité jsoucno představováno ve zjednodušené podobě: jde o svět „záhadná" a tajemná, který existuje jak v životě primitivního člověka, tak i v životě moderní společnosti (Bláha, 1968, s. 211). Sociálně konfliktní marxismus viděl v náboženství „povzdech utláčeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměru - opium lidu". Podle mínění většiny religionistů je naopak náboženství nedílnou vlastností lidské psychiky. Tvrdí, že náboženství se vyskytuje po celou dobu existence lidstva: být náboženský znamená být „normální". Náboženské potřeby jsou inštinktívni, jsou výsledkem vývoje osobnosti a snahy člověka dopátrat se smyslu věcí a života. Zkoumání náboženství je jednou z nejstarších problémových oblastí, jimiž se sociologie zabývá. Připomeneme si, žejde o období druhé poloviny 19. století, které přineslo rozvoj přírodních věd a techniky, spojené s krizí tradičních teologických systémů a s usilovným filozofickým hledáním. Již v úvodu práce zmíněný 166 167 vi. tradiční'sWI£CKNSKIí inštitúcií 2. NňI>oieiisl"> A. Comte chtěl vytvořit tzv. vědecké náboženství, dát vědě společenské funkce náb0 ženských idejí. Významný' spoluzakladatel a představitel „klasické fáze" sociolog! náboženství E. Dürkheim ztotožňoval společenské vědomí s vědomím nábožensky^ a tvrdil, že Bůh je pouze „obrazné vyjádření skutečnosti". Podle jeho názoru 1 náboženství syntézou posvátných aspektů společnosti, a proto je jeho vliv na kultu ru a základní principy lidského myšlení téměř neomezený. Přitom se domníval že náboženství plní pozitivní funkci ve společnosti právě tím, že kolektivní kultový činností kontroluje a reguluje věřící, upevňuje sociálníjednotu a solidaritu a vytváří radostný pocit individuálního štěstí. Ztotožňoval v podstatě náboženství s abstraktní řcřf/Ynadčasového, věčného charakteru, projevující se v jakékoli společnosti. Libě rální myslitel M. Wťŕťr významně přispěl do dějin sociologického myšlení zejména svoji prací o vztahu protestantské eüky a podstaty kapitalismu na pozadí šíření principu racionality. Zajímavým způsobem se postavil i k typologii religiozity (náboženskosti), tedy intenzitě projevů náboženského myšlení a cítění. V rámci odhalování podobností určitých pozic v sociální struktuře s určitými formami a projevy náboženskosti připisuje zprostředkující úlohu různým sociálním a psychickým mechanismům. V tomto smyslu podle jeho soudu koresponduje sektářství s domácím řemeslem, příslušnost k nejnižším sociálním vrstvám s touhou po spáse a příslušnost k privilegovaným skupinám formami religiozity legi timizujícími jejich sociální postavení. Podle Webera jsou magické prvky nejcharakterističtější pro náboženství zemědělských národů a v rámci vyspělých kultur pro rolnickou vrstvu. Víra v osud je charakteristickou vlastností dobyvatelských národů a vojenské vrstvy. Racionalistické prvky náboženské víryjsou pak spatřovány v náboženství městského obyvatelstva, kde zejména řemeslnické profese závisejí na racionálně organizovaném pracovním procesu. Za hlavní zdroj vzniku a přežívání náboženství považuje Weber zejména potřebu jistoty a bezpečí. Sociologie si všímá zejména sociálních aspektů náboženstvía upozorňuje i na jeho snahu vysvětlit vzájemnou provázanost kulturní úrovně společností s převládajícím systémem náboženských skupin a organizací, zkoumá míru religiozity (náboženskosti) jednotlivých skupin obyvatelstva a postavení náboženských hodnot v širším komplexu světských hodnot. V zásadě tedy jde o zkoumání a vysvědování sociální povahu existence, reprodukce, proměn a odumírání náboženství, jeho místo ve společenském systému (Sekot, 1985, s. 37). Sociologické analýzy často zkoumají předpoklady vzniku, vývoje a sociálních aspektů náboženství z hlediska jeho vztahů k magii a existenci pověr. Magie cúí svými manipulativními praktikami a rituály k praktickém účelu, je odvozována z nahodilých situací frustrace a deprivacejako touha lidí vyrovnat se s existujícím a očekávaným neštěstím. Zaměřuje se, na rozdíl od náboženství, na běžné konkrétní problémy (působení proti hadímu uštknutí, zajištění dobrých výsledků lovu cl úrody, porážka nepřítele). Magické praktiky, jako je zaříkávání, zářezy na těle, obřízka, vytloukání zubů apod. měly navíc svými sociálními účinky v procesu socializace jedince vést k jeho zasvěcení do širšího přírodního a společenského prostředí. Spiritism.em pak je uznání mystické možnosti kontaktu s dušemi zemřelých-Kiracionální formě rekce na složitost a problematičnost okolního světa patří j povéra, jako „víra v existenci nadpřirozených sil, víra v existenci kauzálních souvislostí mezijevy, které spolu ve skutečnosti kauzálně nesouvisejí". Z typologického nlediska rozlišujeme pověry společenské, pranostiky, profesionální, léčitelské, náboženské, amulety a talismany, votívni a špiritistické (Pertold, 1956, s. 57-125). Hledisko institucionalizace náboženstvíje výrazem snah postihnout jeho formalizovane charakteristiky. Kupříkladu církevně orientovaná sociologie v tomto ohledu zdůrazňuje tzv. nejvyšší hodnoty člověka: 1. náboženství primitivní -víry v moc magie, 2. náboženství indická -vědomí klid jako smysl života, 3. náboženství germánská -víra v osud, 4. mazdaismus - boj zla s dobrem, 5. antromorftzace (ztotožnění) bohů a přírody, 6. Řím — vývoj od animismu přes polyteismus k raonoteismu, 7. Asýrie, Babylon - vznešenost, 8. Izraelité— vůlejedfeéfao nezobrazovaného boha, 9. Egypt - náboženství věčného života, 10. mystéria - spoutání duše tělesnou existencí, 11. křesťanství - Bůh jako nejvyšší cíl, Ježíš jako základ víry, 12. islám - moc démonické vůle konající světový osud, 13. Čína - harmonie s kosmickými silami, 14. Japonsko - rodina jako základ státu (Mensching, 1966. s. 120). Je zřejmé, že existuje řada způsobů, jak vyjádřit základní charakteristiky náboženské institucionalizace. Pokud se omezíme na současnost, pak dominantní postavení zaujímají křesťanství, islám, judaismus, htnduismus, buddhismus a šin-toismus. První dva velké náboženské systémy počty svých přívrženců oscilují každý kolem jedné miliardy, početně sílící islám se navíc globálně silně aktualizuje svým fundamentalistickým proudem, který naráží na neslučitelnost dynamiky moderního světa. Typologie náboženských organizací a skupin se snaží především postihnout rozdíly mezi jejími jednotlivými kategoriemi. Ve všech náboženských systémech zaujímá velmi významné místo náboženský kult, který je také považován za nejméně organizovaný a institucionalizovaný typ náboženského seskupení. Již samotný pojem kult (cultus = uctívat) naznačuje, že jde o uctívání rozličných předmětů a nadpřirozených bytostí, a to ve formě svátostí, svátků a obětí, jejichž pomocí lze navázat kontakt s Bohem, svatými a jinými nadpřirozenými silami: vyprosit si jejich milost a pomoc ve světských problémech, starostech a záležitostech. Kult je v zásadě nevyhnutelný prvek každého náboženství, neboť odráží psychologickou potřebu 108 169 VI TRADIČNÍ SPOLEČENSKÉ INSTITUCJi 2. NrilmieiiilMl_ věřících působit na nadpřirozený objekt, vjehož existencí věří. Přitom obřadní stránka kultu svým důrazem na posilování náboženských představ přispívá k pfe trvávání náboženských přežitků. Kult je zaměřen na individuální potřeby a přání klade jen malý důraz na sociální zakotvenost, má sdné dezintegrační tendence a i' zpravidla řízen charismaUckýrai vůdci. Stoupenci kultu jsou často považováni za jedince žijící bez hlubších sociálních kořenů, kteří se v rámci komplikovaných nie zilidských vztahů urbanizované společnosti účastní kultovního života proto, že se setkali s osamělostí či jinou formou fhistrace. V tomto ohledu se organizační charak teristika kultu vyznačuje typickým znakem inkluzivních, otevřených skupin. Kult se navíc stává základem organizace a tvorby formálnějších a složitějších náboženských struktur. Málokterý společenský jev je charakterizován takovou pestrostí různorodých až protikladných vlastností a hodnocení jako náboženské sekty. Jde prakticky o zfor-malizované a ideově koncipované projevy mnohdy krajně reakčního působení či vypjaté módnosti výlučného individualismu náboženské víry. Pojmově jde o odvozeninu z lat. secare (dělit, štěpit, vytvářet opoziční skupiny). Vznik sekty je dán vydělením z obecného a vládnoucího, tedy monopolního proudu náboženské ideologie. V tomto smyslu sekta mnohdy odráží vznik nových společenských podmínek nesoucích nové ideje, proklamuje nový výklad tradičních náboženských dogmat. Podstatné je, že k životu a okolnímu světu přistupuje z ryze náboženských pozic. Náboženská sekta se stává organizovaným věroučným a kultovým útvarem stejně věřících lidí, kteří osobitým způsobem vykládají a využívají tradiční náboženská dogmata a záměrně proklamují „nový", „kritický", „lepší" poměr vůči svým ideovým oponentům. Sekta je z organizačního hlediska chápána jako původně čistě osobní nein-stitucionalizovaná náboženská činnost skupiny lidí spojených exaltovanými náboženskými emocemi a potřebami. V tomto smyslu vzniká náboženská sekta zpravidla na základě odloučení od „pravoverné" oficiální církve a staví se někdy radikálně proti ustálené církevní tradici. Její členové pocházejí zpravidla z nižších sociálních vrstev a důrazem na určité biblické pasáže zdůrazňují přísná pravidla soužití v rámci sektárskeho společenství. Nábožensky redukovaný světový názor je pro sektáře zpravidla nejvyšší a faktickyjedinou životní hodnotou, zorným úhlem pohledu na okolní svět. To se pak může projevit v bezmezné víře ve smyslu „návodů", jak získat boží spásu, osobní milost, bezhříšnost, světecké kvality čí nadpřirozené schopnosti ve smyslu léčebných praktik a „terapií". Sekty jsou častým tématem sociologických pohledů na náboženství i v kontextu klasifikace sekt. R. B. Wilson tak rozlišuje sekty konverzní, revoluční, zbožné, manipulativní, podivínské, reformační a utopické. A. T. Moskalenko z hlediska vztahu k profánnímu světu zmiňuje sekty zdůrazňující změnu světa, předvídající konec světa, distancující se zcela od světa a nahrazující svět nějakou vnitřní hodnotou. Některé sektyjsou charakterizované negativním přístupem ke světu, jiné jsou vůči světu lhostejné a další v úsilí o vlastní sebezdokonalování „zkrášlují svět". Mezi tvrdé sekty řadíme ty, které leží mimo standardní rámec společenské kontroly a jako i proti společensky zaměřené mají charakter uzavřené komunity. Myšlenkově zužují prostor svobodnému uvažování o vlastním životě a mentálním naprogramováním cílí jr psychické manipulaci. Měkké sekty jsou zčásti otevřené sociální kontrole a mají menší destruktivní dopad na lidskou psychiku. Příčiny vstupu do sekt nabízejí široké spektrum motivů. Ty vycházejí od prosté potřeby sdílnosti, hledání jasných odpovědí v mnohoznačném světě nejistoty, potřeby získání ztracené rovnováhy, přes potřebu osobního ocenění a snahy přenést rozhodování na někoho jiného a najít otázku smyslu života až k touze mobilizovat svět vizí nového řádu s nadějí na lepší svět. Imperativ získávání stále nových přívrženců (u nás dnes viditelný třeba v případě Svědků Jehovových) se sociologicky projevuje mezi sektári i vtom, že vjejich řadách nacházíme lidi s mobilním zaměstnáním, umožňujícím značné mezilidské kontakty. Navíc je typické, že sektářslví vzniká a přežívá zejména v případech zpřetrhání sociálních kontaktů či tam, kde jsou žádoucí sociální vazby nedostatečné a neuspokojivé. Nebezpečí aktivit řady sekt pak spočívá zejména v náboženském fanatismu, který může dokonce vést až k vlastnímu sebezničení (hromadná sebevražda americké sekty „Svatyně lidu", při níž vjonestownu a Guyaně zahynulo téměř tisíc jejich přívrženců). Z širšího sociálního hlediska je zejména dnes odsouzeníhodné časté prolínání náboženských, ekonomických a kvazi terapeutických funkcí sekt v moderní společnosti. Čelit negativnímu působení sekt proto znamená předně odstranit iluze a takové sociální podmínky, které je ještě dnes oživují, podporují a dokonce plodí (Sekot, 1985, s. 154-162). Denominace jako další typ náboženské organizace tvoří další stupeň insti-tucionalizace náboženství. Proti sektě je formálnější, má širší společenské zázemí a ztrácí svoji separatistickou podstatu. Je často považována za přímou antitezi sekty zejména proto, že často jde o náboženskou skupinu v zásadě vysoce stabilizovanou a široce pozitivně akceptovanou širší profánní společností, s výrazně tolerantními postoji k jiným denominacím a se značným stupněm liberalizace věroučných biblických interpretací. V případě křesťanství jde v jistém smyslu o „přizpůsobení se náboženství určitému systému lidských hodnot prostřednictvím etického a ekonomického členění sociální struktury" (R. N. Niebuhr). Americký denominační pluralismus je tak výslednicí odrazu pluralismu sociální struktury a etnické rozmanitosti na půdě institucionalizovariého náboženství. Vcelku můžeme říci, že i přes někdy nejasné pojmové vymezení (denominace je někdy ztotožňována s církví) je denominace reflexí sociální diferenciace společenské struktury a vývoje kulturně podmíněných hodnotových orientací specifikovaných náboženskou formou. Církev, často též eklézia,je na rozdíl od denominace rozšířenější v celosvětové dimenzí (římskokatolické církev versus kupř. metodismus), a to jak ve smyslu nacionálního teritoria, tak v rovině nadstátní a nadnárodní. Za nejobecnější a nej-organizovanější formu náboženství takto můžeme považovat tzv. univerzální církev, přesahující národní a státní hranice. E. Troellsch vymezuje církev jako organizační utvař konzervativní svoji povahou, relativně „přitakávající" světu, ovládající masy, zaměřený na univerzálnost. Církev tedy můžeme chápat jako náboženský institu-cionalizovaný typ, charakterizovaný univerzálními věroučnými akcenty, širokou členskou základnou přesahující zpravidla národní a státní oblasti (to však neplatí kupř. o naší Církvi československé husitské). Členství vjejím rámci je otevřené a do- 170 171 4 V/. TR/\DIČNf SPOLEČENSKÉ INSTITUCE ktrináhů důrazy směřují ke shodě s okolním teritoriem. Přitom se církve výrazné strukturálně rozdělují na duchovníc prosté věřící. Mají v nejširším smyslu značný společenský vliv a kupř. v nábožensky pluralitní americké společnosti odrážejí p0 stoje společnosti k otázkám statusu a prestiže. Úvahy na téma typologických forem institucionalizujícího se náboženství je třeba doplnit ještějednou poznámkou. Týká se dnes běžně užívaného pojmu konfese který chápeme jako synonym náboženského přesvědčení zakotveného instltuciol nální formou v obecné blíže nespecifikované rovině. Zpravidla jde o náboženskou církevní příslušnost a v užším smyslu se pojem konfese užívá pro označení věrouč uých rozdílů jednoho náboženského proudu. Ksociologicky nesmírně zajímavým a podněUiým patří úvahy na téma vztahu náboženství a společnosti na úrovni tzv. náboženské socializace. Zejména nábožensky orientovaní autoři se domnívají, že náboženskou socializací v širším rámci obecné socializace se formou upevňování skupinového přesvědčení vhodně stabilizuje daný sociální systém, když dochází k ustálení proklamovaných norem, způsobů chování, upevnění individuálních a společenských hodnot a světonázorových východisek. Vztah náboženství a společnosti se odráží i v povaze náboženských představ a povaze kultu osobně. Přírodní prostředí se tak zrcadlí velice rozmanitě i v pojetí Boha a ráje. Přímořští Polynésané si například stav blaženosti představují jako nekonečný vodní prostor bohatý na ryby, Arabové jako oázu bohatou na flóru, Indiáni jako loviště plné zvěře. Pomyslný ráj je tedy ztělesněním vytoužených hodnot, jejichž nedostatek si člověk kompenzuje ve svých náboženských představách. Kulturní úroveň se v náboženství odráží i v typech božstev. Řekové zabydleli Olymp bohy krásnými a mocnými, kořistnické divoké kmeny dávaly přednost bohům bojovným, krutým, silným a nesmlouvavým. Selský stav má drsného boha Thora, šlechta zjemnělého Odina. V Indii měl bůh Agni charakteristické rysy kněžské kasty, bůh Indra kasty vojenské. Kulturně náboženský přežitek, spočívající v představě o původní obojpohlavnosti člověka a zděděná kulturní symbolika, která tuto představu vyjadřuje, tak u primitivních Austrálcň {tzv. Aboriginal.s) vedla ke společensky regulovanému bisexuálnímu životu příslušníků těchto kmenů. Uvedené příklady se odrážely nejen v systému správy a organizace věncích, ale ovlivňovaly i oblast výchovy a stávaly se tak důležitým sociálním stimulátorem. Snaha o pochopení praktického fungování náboženství aktualizuje pojem religiozita, který označuje rozsah a stupeň náboženského vědomí a chování ve společnosti. Přitom za základní znak náboženstvíje obecně považována víra v Boha a oblast nadpřirozena, když náboženské chování vyjadřuje specifický kulturní typ jednání, projevující se ve vykonávání náboženských obřadů, návštěvě bohoslužeb, svěcení církevních svátků, v dodržování rituálních předpisů a zákazů, v četbě náboženské literatury, v rozšiřování „svatých písem", v náboženské výchově apod. Religiózní vědomí zkoumáme nejčastěji prostřednictvím vlastního vyjádření respondenta jako subjektivní ukazatel religiozity. Její objektivní charakteristiky se soustřeďují na zjišťování účasti lidí na různých formách náboženského života a jako takové se poměrně snadno empiricky postihují a statisticky zpracovávají. 2. NiibtxrMtvI V souvislosti s výzkumem religiozityjsou kladeny prakticky formulované otázky typu: „odlišuje se religiózní jedinec od nenáboženského člověka i vjiných dimen-z£ch sociálního chování a hodnotové orientace?", „jak se v sociální praxi projevují věřící?", „je věřící člověk humánnější než nevěřící?" (otázka jistě zajímavá kupř. v případě teroristických aktů muslimských „mučedníků"), „má náboženská víra vliv na harmonický život a výchovu dětí?", „je víra v Boha pozitivním činitelem konstituujícím společensky žádoucí mezilidské vztahy?", „urychluje orientace na náboženské hodnoty proces socializace člověka?", „převládá dnes tradiční nábo-fenskost, nebo lze pozorovat spíše necírkevní individualizovaný přístup k otázkám transcendentna?". Již suma těchto otázek naznačuje možnost protichůdných tendencí zkoumání religiozity. Jedni totiž očekávají nejsmysluplnější informace právě z oblasti subjektivních výpovědí, druzí naopak věří pouze v ukazatele měřitelného náboženského chování. Závěrečné zprávy četných výzkumů a analýzy renomovaných sociologů náboženství jasně naznačují, že soudobá bohatě stratifikovaná společnost se vyznačuje odpovídajícím stupněm stratifikace náboženské (kupř. USA), přičemž náboženský pluralismus může vyvolávat skupinové napětí (kupř. Severní Irsko, Indie). Vývoj spěje k náboženskému formalismu středních tříd a posilovány jsou spise necírkevní formy religiozity, a to hlavně mezi mládeží. Opozice vůči tradičním církvím a náboženským skupinám je typická pro statusově nejnižší skupiny či skupiny s kastovním principem. Celkově sílí experimentální vztah k náboženství, světonázorově posilovaný orientální mystikou a filozofií. Naše reformující se společnost byla navíc v poslední dekádě otevřena sílícímu působení sekt a jak ukazují předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001, postupně klesá či přinejmenším stagnují počty obyvatel deklarujících církevní příslušnost. V tomto ohledu jsme zemí, která v rámci procesu sekularizace (zesvětštění) neodvozujc své hodnoty z náboženských představ a idejí. Tedy společnost stále slaběji ovlivňovaná hodnotovým světem, orientacemi a cíli náboženství. Možnosti dalšího působení náboženství v širším rámci moderních struktur jsou tak spatřovány spíše v úzkém rámci jeho etických stimulů na půdě nižných novotvarů individualizované religiozity. 172 173 Epilog: Globalizace Na prahu druhého tisíciletí - v roce 1014 - vyslovil v Anglii ve svém kázání jeden duchovní domněnku, že „svět chvátá a spěje ke svému konci". I dnes - stejně jako pravděpodobně kdykoli v minulosti - můžeme slyšet stesky typu „kam to povede", „takhle to přece nemůže jít dál" či „to nepovede k ničemu dobrému". Máme v tomto případě na mysli nikoli osobně dimenzované obavy o věci týkající se bezprostředně našich vlastních životů, ale běží o otázky týkající se povahy, trendů a směřování celého lidstva. Skepse v otázkách stavu a vývoje společnosti jistě doprovází lidstvo celým jejím dosavadním vývojem: přesto však dnes máme zřejmě mnohem více objektivních důvodů domnívat se, že žijeme v době velkého historického přechodu. Nikoli z nějakých ideově hluboce v povaze věci zakotvených příčin, ale prostě proto, že změny, které na nás působí, se neomezují pouze na určitý region, kontinent či část planety. Působí totiž téměř všude, tedy globálně. Naše epocha se rozvinula pod vlivem vědy, technologie a racionálního myšlení. A přesto, či snad právě proto, svět místo, aby byl pod naší kontrolou, se naší kontrole mnohdy vymyká, či jak trefně poznamenává ve své pozoruhodné práci A. Giddens, svět nám uniká (Giddens, 2000). Tím nejmarkantnějším projevem mohou být globální klimatické změny a rizika, jež je provázejí. Jedná se přitom nejspíše o důsledek našich zásahů do přírodního prostředí. Ocitáme se v rizikových situacích mnoha dimenzí. Máme před sebou nové formy nejistoty zejména v oblasti globální elektronické ekonomiky. Tím spíše, že jde o rizika spojená s inovacemi a přijetím podnikatelských rizikjako hybné páky globalizujícíse ekonomiky. Končí éra národního státu, globalizace není jen ekonomická, nýbrž také politická, technologická a kulturní. Díky satelitní technologii známe tváře celebrit z opačného konce světa mnohdy lépe než naše bezprostřední sousedy. Vůbec se ukazuje, že nástup satelitních komunikačních technologií vyznačuje dramatický rozchod s minulostí, Morseova abeceda se definitivně rozloučila se světovou scénou na moři, naši každodenní zkušenost nutně mění běžné používání Internetu a mobilních telefonů. Rozhlasu trvalo desítky let, než se stal běžnou součástí života lidstva, počítače se šíří nesrovnatelně rychleji a Internet je svými možnostmi praktického využití mnohdy dál než praktická připravenost jeho uživatelů. Problémem globalizace předně je, že se šíří nerovnoměrně. Ne všechny její dopady jsou příznivé, předvídatelné a ovšem i jednoznačné. Zejména závislost na cenových výkyvech světových trhů se strategickými surovinami, jako je třeba ropa či zemědělské produkty (rýže čaj, káva), nedělá vrásky pouze ekonomům, ale všem lidemjako součásti světového globálního trhu. Ten je lhostejný ke státním hranicím za situace, kdy státy většinou ztrácejí většinu své někdejší svrchovanosti a politici přišli v mnohém o schopnost programově ovlivňovat události. Je však nesporné, že globalizace zásadně přetváří náš způsob života. Přichází od Západu (míněno kulturně politicky), nese jasnou pečeť americké ekonomické moci a ve svých díisled-cích je velmi nevyvážená. Ovlivňuje jak události svým významem světové, tak náš každodenní život na individuální úrovni. Vyznačuje se kulturní kosmopolitní tole- 175 ___Epilog: Globrdiznce___ ranci provázanou s kulturní rozmanitostí a. politicky staví na demokracii, která Ze všech nedokonalých politických systémů dopadla nejlépe, protože je prostě nejlepší Zejména sílícím rysem emoční demokracie, která jako součást občanské společnosti je nejživotadárnější půdou demokratických postojů. Proti kosmopolitní deinokra cii se staví fundameiitalismus jako nepřítel kulturní rozmanitosti. Globalizace souvisí s tezí, že dnes všichni žijeme v jednom světě. Skeptici namítají, že nejde o nijak pozoruhodnýjev, protože běží o výraz spíše regionálního propojení staršího data. Jedno je však nepopiratelné: globalizace nepřináší v řadě ohledů i vzdor propojení světa jeho vyrovnání, ale naopak. Rozšiřuje se předně propast mezi světem bohatým (nazývaným často pyšně světem vyspělým) a světem chudoby (rozvojové země). Nerovnováha moderní společnosti spočívá i v oblasti soukromě vytvořeného zboží a služeb na jedné straně a chudoby veřejně poskytovaných služeb na druhé straně. Správně se připomíná, že bohatství vjedné oblasti je dokonce příčinou bídy v druhé oblasti: naše produktivní energie je totiž zčásti zmarňována výrobou předmětů, které nepotřebujeme (Giddens, 2000). Nehledě na fakt, že potencionál efektivní produkce se mnohdy utápí v řetězci dalších „nezbytných" produktů, kterým bohatý svět dokazuje svoji materiální převahu nad „těmi ostatními". Již od šedesátých let se řada organizací či skupin lidí hluboce zakořeněné společenské odpovědnosti zamýšlela nad celosvětově dimenzovanými problémy. Tzv. Římský klub tak upozornil vedle ekologických problémů a otázky náhrady ne-obnovitelných zdrojů energie i na neméně palčivá témata, jakými jsou populační růst, společenská nespravedlivost, kriminalita, korupce, terorismus. Zdůraznilo se, že jestliže se stávající trendy růstu světové populace, zpriímyslnění, znečišťování, výroby potravin a vyčerpávání energetických a surovinových zdrojů nezmění, hranice růstu na této planetě narazí na svůj strop již během několika následujících generací (D. Meadows), Hráz těmto reálným nebezpečím měl postavit etický důraz na „nové světové vědomí" s heslem „maléje milé" (E. F. Schumacher). Světu sílících sil konkurence, antagonismu a strachu „vnějškově řízeného" člověka má postavit hráz podřízení techniky skutečným lidským potřebám a hledání nových priorit lidského konání. Vlastnickém, tržnímu a konzumnímu člověku se mají nabídnout nové perspektivy pro uplatnění lidských vloh a potřeb. Problémem je zejména sloučit požadavek většího růstu s principem větší rovnosti. Většina lidí vidí v globalizaci „odstředivou" sílu či vliv směřující pryč od lokálních komunit a národů ke globální aréně. Národní státy tak ztrácejí část své dřívější ekonomické moci a ztrácejí vliv na řešení velkých problémů. Přitom jsou však příliš velké na to, aby adekvátně řešily problémy malé. Rámec globalizace navíc „působí do stran": Vznikají nové ekonomické a kulturní zóny (Silicon Walleý v USA, Hongkong, severní Itálie). Přitom dopady globalizace se nejviditelněji projevují převážně v podobě americké provenience: Coca Cola, McDonald's, CNN. Právě tady se ukazuje, že závislost na několika produktech prodávaných na světových trzích je velmi zranitelná i změnami technologií. Jde o riziko zhroucení světové ekonomiky, které jsme si vedle nebezpečí radioaktivního zamoření a ekologického rizika sami vytvořili. ___Epilog Glolmlizacr__ Globalizovaný svět je i arénou hroucení hodnot tradice a výměny názorů na r0vnost pohlaví, úpravu sexuálních vztahů a rovnost rodiny. Hledisko mezilidských vztahů tak často nastoluje spíše otázku „máš někoho?" než tradiční „jsi ženatý?" Sex není pevně vázán na reprodukci a stává se něčím, co má byt objevováno, rozvíjeno a měněno: Zmenšování ekonomické úlohy rodiny nabízí více prostoru pro lásku a sexuální přitažlivost. Emoční demokracie staví na nový základ rozdíly mezi hetero a homosexuálním sexuálním vztahem, když gayové jsou označováni vjistém smyslu za „průkopníky objevování světa vztahů a zkoumání jeho možností". Rovnost pohlaví je přitom nezbytnou podmínkou štěstí a seberealizace člověka, jako klíčové kategorie demokratických zásad (Giddens, 2000). Svět se mění již faktem vzájemné závislosti. Rubem této skutečnosti je to, že tím vedle nových možností a nových horizontů budoucnosti narůstají i společné problémy, před kterými soudobé lidstvo leží. Tím snad nejpalčivějším je, že si nevyhnutelně žádá i globálně orientované řešení. Sociologicky pozoruhodný proces představuje konfrontace lokálního a globálního. Několikrát jsme zmínili, že obchod, finance a výměna informací nabývají planetárních rozmění. Přitom se dává do pohybu i další, s globalizaci související jev připoutávání k místu, proces lokalizace. Globalizace a lokalizace svoji úzkou propojeností ostře diferencují existenční podmínky různých částí světové populace. Pro někoho znamenají globalizační procesy novou svobodu, pro mnoho jiných mají podobu nevítaného a tvrdého osudu (Bauman, 1999). Svoboda pohybu, nedostatkové a nerovnoměrně rozdělované zboží, se rychle stává hlavním faktorem dělícím populaci obyvatelstva současné doby. Již bylo řečeno, že je to právě „nová střední třída", nesoucí hlavní tíži těchto problémů nezbytností pružně se přizpůsobovat dynamice doby na profesní půdě a čelit nejistotě uplatnění v rámci globálně působících nadnárodních společností. Jejich akcionáři nejsou totiž nijak prostorové determinováni, jsou osvobozeni od prostom již tím, že na nich záleží, zda přemístí společnost tam, kde vytypují šanci na nejvyšší zisk při co nejmenších nákladech. Ti ostatní, místně vázaní, pak rezignují na lokální příležitostí a nesou důsledky ztráty krátkodobé prosperity společnosti budující své podniky jako stany, nikoli jako tradiční místně pevně zakotvené pomníky či pyramidy. Společnost se může přemístit, důsledky tohoto přemístění však trvají. Baumann tak hovoří o „elitě mobility" ozvláštněnou „beztížností moci" a žijící v přísně střežených domovech a úřadech odříznutých od lokální komunity: „působí-li exteritorialita elityjako opojná svoboda, teritoriality zbytku je stále méně pociťována jako domácí půda a stále více připomíná vězení". Zdi jsou tak budovány nikoli proti cizím armádám, ale proti nežádoucím spoluobčanům. To ostatně i u nás známe v kauze „Matiční ulice" Či na pozadí rychle rostoucích „cizojazyčných" satelitních luxusních městeček žijících pod přísným dohledem ostrahy a kamer a sofistikovaných poplašných zařízení. Stále častěji se navíc upozorňuje na sílící nebezpečí plynoucí se shromažďování a ukládání osobních údajů. Ty testují koupěschopnost a spolehlivost klientů. Databáze se tak může stát nástrojem selekce, separace a exkluze: úspěšně globálně působící jedince ponechává v sítí a lokály nechává propadnout. 176 177 Epilog: Clolmlánce Dnešní pojem globalizace odkazuje především ke globálním účinkům, spge nezamýšleným a nepředvídaným, nikoli ke globálním iniciativám a předsevzetím Sociálně etická angažovanost těch veřejných činitelů, kteří se zabývají globalizací zpravidla úzce souvisí s praktickým každodenním zájmem o široké spektrum liď ských problémů. Vyslovují se k otázkám války a míru, zaujímají stanoviska k poli tické situaci v nejrůznějších oblastech světa, vstupují do diskuze o možnostech a mezích využívání nukleární energie, zúčastňují se rozhovoril na téma genetické inženýrství a často veřejně odsuzují jakékoli formy rasismu a nerovnoprávnosti pohlaví. Západ zdůrazňuje zejména imperativ sociální vyváženosti a zachování míru rozvojové země kladou zvýšený důraz na otázky sociálních programů společenského rozvoje, problémy hladu a rasismu, nastolení nových vztahů mezi Severem a Jihem, zmírňování bídy městské a mrální chudiny. Kladou se přitom zajímavé otázky jako: Jak je rozděleno materiální bohatství mezi státy, národy a regiony? Jak je distribuováno sociálními třídami a skupinami v rámci států a národů? Jaké zdroje energie budou po vyčerpání neobnovitelných zdrojů využívat budoucí generace? Do jaké míry může omezení současného luxusu ovlivnit život mas lidí v budoucnosti? Jsme schopni v dohledné době překonat masovou hranici bídy ve světě? Hraje v ekologických otázkách větší roli úroveň spotřeby nebo celkový počet lidí? Poslední měsíce navíc aktualizují jeden z nejbolestivějších globálních problémů současností, který bezesporu je terorismus. Tedy stále naléhavěji zaznívá otázka: Do jaké míryje moderní společnost schopna a ochotna mobilizovat technické a lidské kapacity čelící nevyzpytatelnému brutálnímu národnímu, náboženskému, státnímu či globálnímu terorismu? V případě všech globálních problémů a nebezpečí je vyslovován požadavek organizovat život lidstva tak, aby mohlo žít harmonicky s možnostmi a mezemi Země při zabezpečení důstojného života pro všechny lidi. Přitom si stále trpčeji uvědomujeme, že globalizace je vlastně paradox. Malému množství lidí je vrcholně prospěšná, ale většinu světové populace vynechává či marginalizuje. Téma globalizace je ovlivňováno i v kontextu nedávných přírodních katastrof, které postihly evropský kontinent. Obrovské ničivé povodně v naší republice připomenuly nezbytnost vstřícnějšího vztahu k přírodě a respektu k jejímu přirozenému vodnímu režimu. Globálně jsme svědky stále dramatičtějšího rozšiřování oblastí trpících nedostatkem vláhy při souběžném opakování ničivých povodní tam, kde necitlivé a nedomyšlené zásahy člověka do přírody zabraňují přirozenému koloběhu vody. A co více, objevují se názory, že právě oblasti trýzněné nedostatkem vody patří mezi ty, kde jsou společenské, kulturní či politické problémy řešeny i pomocí násilí, brutality a teroru. Absence vody je tak shledávána jako zdroj globálně se šířícího mezinárodního napětí a terorismu. Srpnový ekologický summit v Joha-nesburgu v roce 2002 tak ústy některých účastníků varuje: „Třetí světová válka vznikne v rámci boje o vodní zdroje". Kontext globalizace aktualizuje fakt, že lidé často postrádají pocit spoluzodpovědnosti a spoluzávislosti vzhledem k ostatním lidem a k přírodě. Zde je snad na místě připomenout 2. Baumanem prezentovanou poznámku o tom, že kdyby si 385 nejbohatších lidí rozhodlo ponechat každý tak asi 5 milionů dolarů, aby se „nějak protloukli životem" a ostatní majetek rozdali, v podstatě by zdvojnásobili roční Epilog: (ítobtdtiuur příjem poloviny lidstva. Jistě nejde o to dělat z opravdu bohatých lidí charitativní spasitele chudiny, je vsak jisté, že prohlubující se propast mezi bohatstvím, které je globální, a chudobou, která nese stigmata lokality, je jedním z nejpalčivějších problémů lidstva. To však nemůže řešit své problémy pouze pomocí či darem těch šťastnějších a úspěšnějších. K řešení může přispět pouze vlastní ochota a schopnost nastalé problémy si uvědomit, pojmenovat a s plným nasazením nalézat účinné cesty k jejich řešení. Nezbytným předpokladem je i zmapování dané problematiky sociologií, kterou právě v individualizovaných projevech globálních problémů čeká bohatá škála výzkumných témat a snad nevyčerpatelný zdroj třídění výzkumných dat a informací rozšiřujících náš poučený pohled na společnost a svět. 178 179 LITERATURA BARŠA, P. Politická teorie multikulturalismu. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. BAUMAN, Z. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha : Mladá fronta, 1999. BAUMAN, Z. Sociologie. Praha : Orbis, 1965. BERGER, P., LUCKMAN, T. 77«? Social Constuction of Reality. New York, 1967. BLÁHA, I. A. Sociologie. Praha : Academia, 1968. BLUMLER.J. G.(ed.). Television, and the Public Interest. London : Sage Publications, 1992. BOURDIEU, P. O televizi. Brno : Doplněk, 2002. BROOM, L., SELZNIK, D. Sociology. New York : American Book, 1949. BUCHTOVÁ, B.(ed.). Nezaměstnanost a zdraví. Brno : ESF MU, 2000. CANTERWALL, B. S. Television and Violence. Tlies scale of the problem and weJiere to go from here. JAMA. 1992., 267:3059-3063. CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení. Praha : Karolinum, 1998. COAKLEY, J. J. Children and the Sport Socialization Process. In Advances in Pediatric Sport Sciences. USA : Mc Graw-Hill. Inc., 1976. COOLEY, C. H. Social Organization. New York, 1909. DAHRENDORF, R. Úvaha o revoluci v Evropě. Praha : Evropské kulturní dědictví, 1991. DAVIDOVÁ, E. Cesty Romů 1945-1991. Olomouc : Univerzita Palackého, 1995. DEFLEUR, M. L., BALLOVÁ - ROKEACHOVÁ, S. J. Teorie masové komunikace. Praha : Karolinum, 1996. DRUCKER, P. Postkapitalistická společnost. Praha : Management Press, 1993. DRUCKER, P. Řízení v době velkých změn. Praha : Management Press, 1998. EAGLETON, T. Idea kultury. Brno : Host, 2001. ETZIONI, A. Modem Organizations. New York, 1964. ETZIONI A. Morální dimenze ekonomiky. Praha : Victoria Publishing, 1995. GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 2001. GIDDENS, A. Unikající svět. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000. HAMELINK, C. Cultural Authonomy in Global Circumstances. Norwood : NJ. Ablex, 1983. HRADECKÝ, I. Bezdomovství- extrémní vyloučení. Praha : Naděje, 1996. HUBÍK, S. Postmoderní kultura. Olomouc : Univerzita Palackého, 1997. JAHODÁM., LAZARSFELD, P. F., ZEISEL, H. MARIENTHAL. The Sonography of an Unemployed Community. London : Tavistock Publications, 1972. JANOWITZ, M. The Study of Mass Communication. In International Encyclopedia of the Social Sciences. Vol.3, pp.41-53. New York : Macmillan, and Free Press, 1968. JIRÁK, J-, KÔPPLOVÁ, B. Média a společnost. Praha : Portál, 2003. KELLER.J. Dvanáct omylů sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995b. 181 JMENNÝ REJSTŘÍK Balaštík, M„ 38 Ballová - Rokeachová, S. J., 45 Bauman, Z., 27; 74; 75; 91; 98; 99; 100; 177; 178 Barša.P., 149; 151; 156 Bellah, R., 167 Berger, P., 112 Bláha, I. A., 167 BlumerJ. G., 61 Bourdieu, P., 51; 57 Broom, L., 43 Buchtová, B., 138 Canterwall, B. S., 51 CejpekJ.,41 CoakleyJ. J., 29; 31 Comte, A., 12; 13; 168 Cooley, Ch. H., 75 Crozier, M., 81 Dahrendorf, R„ 87; 113; 159 Davidová, E., Defleur, M. L., 45 Drucker, P., 68; 93; 117; 121 Dürkheim, E., 10; 12; 13; 168 Eagleton, T., 21; 43 Etzioni, A., 79; 86 Fayol, A., 80 Fric, P., 94 Friedman, G., 33 Fromm, E., 116 GantarJ., 101; 102; 104 Giddens, A, 21; 112; 139; 175-177 GoffmamE., 189 Golbraith.J. K, 115 Gouldner, A., 88 Grass, G, 154 Hamelink, C., 34 Hayek, F., 116 HerderJ. G, 21 PIradecký, V., 144 Hubík, S., 22 Charvát, M., 43; 70; 109 Ingelehart, R., 115 Jahoda, M., 141; 143 Janowitz, M., 41; 42 Jilčík, T., 77 Jirák, J„ 42 Kantůrkova, E., 38 Keller, J., 11; 13; 36; 79 - 81; 83; 84; 86 -88; 93; 94; 96; 99; 102; 111; 112; 144 Kierkegaard, S,, 167 Kloskowska, A., 33; 39 Kópplová, B., 42 Lamm, R. P., 9; 15; 17; 22; 24; 28; 29; 67; 70; 79; 84; 92; 113; 114; 116; 123; 124; 129; 136; 161-164 Lamser, V., 18 Lazarsfeld, P. F., 141 Luckmann, T., 112 Lynes, R., 38 Machonin, P., 101; 102; 104 Mander, J., 50; 57 Marcuse, H, 116 Mareš, P,, 104; 124; 126; 127; 141 Marshal, T. H., 119 Marx, F. M., 87 Marx, K, 14 Maslow, A, 24; 98 Matějů, P., 128 Mayo, E., 80 McQuail, D., 22; 34; 41; 43; 47; 52; 53; 56; 60; 63 Meadows, D., 176 Mensching, G, 169 185 JMENNÝ REJSTŘÍK Merton, R. K„ 131 Mills, Ch. W„ 7; 33 Morrison, A. M., 97; 98; 163 Moskalenko, A. T., 170 Možný, I., 161; 164 Midler, K„ 159 Murdock, R., 24 Nečas, C, 153; 157 Němec, P., 89 Neruda.J., 127 Niebuhr, R. N., 171 OTJea,T.,167 Orwell, G, 123 Otto, R.t 167 Parsons, T., 13; 167 Pertold, O., 169 Picasso, P., 38 Platón, 124 Plzák,M., 165 Polanyi, K.,36 Potter, H., 49 Průcha, J., 148-150; 157 Rabušic, L., 133-135 Rembrant van Rijn, 21 Riefenstahlová, L., 49 Rostow, W., 114 ŘezáčJ., 22; 69 Sekot, A., 15; 34; 43; 70; 109; 146; 158; 168; 171 Selznik, D., 43 Schaefer, R. T., 9; 15; 17; 22; 24; 28; 29; ,67; 70; 79; 84; 92; 113; 114; 116; 123; 124; 129; 136; 161-164 Schein, E., 82 Schumacher, E. F., 176 Sirovátka.T., 69; 114; 115; 118; 121 Smetana, M., 51 Spencer, H., 12 Spousta, V., 41; 53 Szczepaňski, J., 9; 10; 23; 65; 69; 74; 75; 87; 92; 111; 161; 163 Šišková, T., 156 Špidla, V., 134 Taylor, E. B„ 22 Troeltsch, E., 171 Tuček, M., 101; 102; 104 Typovská, L., 129 Urban, M., 38 Vieweg, M., 38 Vlachová, K„ 128 Weber, M., 12; 85; 168; Wíebe, G. D., 38 Wilson, R. B., 170 Wolfe, T., 99 Zapletal, L., 77 Zeisel, H., 141 Znaniecki, F. T., 66 Zvěřina, J., 165 Zwicker, B., 143 GLOSÁŘ Absolutní chudoba - Dlouhodobě minimální úroveň uspokojování životních potřeb, pod níž není život jedince či rodiny myslitelný. Adaptace- Schopnost přizpůsobit se prostředí, v němž jedinec nebo druh žije. Agregace - Formování individuálních názorů cestott zobecňování vzhledem k všeobecně přijímanému veřejnému mínění. Alochtonní-Pocházející původem odjinud než se vyskytuje, cizorodý. Amalgamace- Postupné splynutí minority s majoritní společností: kulturní či etnické „rozplynutí se" v monolitu celku. Anomie - Ztráta pocitu smyslu směřování ve společností, kdy je vážně narušen princip sociální kontroly chování jednotlivců. Antijudaismus - Odpor vůči židovskému náboženství a židovské náboženské praxi, mnohdy splývá s antisemitismem. Antisemitismus - Protižidovský předsudek. Antropologie — Obecně věda o člověku, tj. druhu Homo sapiens. Anusim - Hebrejské označení pro Židy, kteří byli násilím přinuceni změnit vlastní náboženskou víru za jinou, zpravidla za křesťanství nebo islám. Apartheid- Politika udržující oddělení černochů a Asijců od mocensky, ekonomicky a kulturně dominantních bělochů. Argot- Specifický jazyk členů určitých skupin či subkultury. Asimilace-Úplné přizpůsobení se okolní většinové (majoritní) společnosti za cenu rezignace na udržovania pěstování vlastní kulturní tradice. K naprostému splynutí s majoritní společností dochází bud přirozenou cestou, bez nátlaku, či nucenou formou, organizovanou mocenským aparátem. Anketa - Zpravidla pouze několik málo písemně formulovaných otázek úzce zaměřených na určité společensky aktualizované téma. Autochtónni- Původní, odsud pocházející, vyskytující se v místech svého původu nebo vzniku. 186 187