Techniky improvizace Metody muzikoterapie n nImprovizace nInterpretace nKompozice nPoslechu n nTyto metody existují v mnoha variacích. nPraktikují se v rámci určité procedury. nUvnitř každého procedurálního kroku může terapeut využít mnoho různých technik. nTerapeut může také vyvinout systematický přístup, který závisí na určitých technikách a procedurách, pak mluvíme o modelu. n (Např. analytická MT, Orffova MT apod.) Definice nImprovisus – nepředvídatelný, netušený, neočekávaný, nepředpokládaný. n nImprovizace je hra, které nepředchází příprava, n neočekávaná konstelace tónů a zvuků v čase a prostoru. n nNejde při ní jen o hru s melodií, rytmem a harmonií, ale jde i o podílení se na společné zkušenosti, o vzájemné sdílení a poslouchání. nJe prostředkem komunikace, vyjádření a reflexe mezi klientem (klienty) a terapeutem. nJejím prostřednictvím je možné identifikovat specifické rysy osobnosti, symptomy onemocnění i dosahovat uzdravujících prožitků. nPraktikuje na jednoduché nástroje a nevyžaduje předběžné hudební vzdělání, nadání a zkušenosti. Jak improvizace působí nJe zdrojem nneverbálních zpráv o účastnících, a tím rozvíjí vztahy ntvořivosti, a tím podporuje seberealizaci a konstituuje vlastní já naktivizace, a tím i motivace a soustředění noživení smyslů, a tím rozvíjí kognitivní schopnosti nreflexe zaběhaných schémat vnímání a prožívání, a tím umožňuje nové vzorce chování n n nImprovizace se stává mostem mezi nVnitřním vnímáním a vnějším vnímáním nLogickou realitou a spontánností nLevou a pravou hemisférou mozku – racionalitou a emocemi n Cíle improvizace nodstranit strach z toho, že úder v rámci společné hry může být falešný, arytmický nebo disharmonický numožnit nový osobní zážitek (např. důvěry ostatních) nreflektovat emoce a komunikační vzorce (rozeznat subjektivní kauzalitu) numožnit pohyblivost a flexibilitu vnímání sebe a druhých, uvolnit blokace a ustrnutí v tomto vnímání nměnit sebeobraz díky zrcadlení jiných nnastartovat a podporovat proces k autonomii a identitě (řídit vlastní chování, zodpovědně si stanovovat cíle aj.) ndiagnostikovat témata, kterými je třeba se v terapii zabývat n Druhy improvizace nPodněty pro volnou improvizaci mohou být: n nZaměřené na komunikaci ve dvojici či ve skupině –improvizační dialogy –improvizace ve skupině nZaměřené na emocionální hudební vyjádření –nálady –konkrétní emoce –životní situace nZaměřené na vyvolání procesu –empatie a důvěry –rozhodování –odpovědnosti nPodporující asociace –živlů –ročních období n Průběh skupinové improvizace nV průběhu improvizace se komunikuje pouze prostřednictvím hudby a rytmu, nikoliv slovně. nNejprve si účastníci vyberou hudební nástroje a volně si je vyzkouší. nKterýkoli člen skupiny – může to být i více členů – může hudbu zahájit. nKaždý může přinášet do hry vlastní témata, ujímat se vedení. nKdokoliv může vést skupinu k závěru. Kdokoliv však může v závěru začít nové téma, nový směr improvizace. nTrvání improvizace není žádným způsobem omezeno a její délka záleží výhradně na rozhodnutí skupiny. nKonec je naznačen déletrvajícím tichem. Reflexe improvizace n Po skončené improvizaci nby se členové skupiny měli zabývat následujícími otázkami: n nKterý člen skupiny zahájil hudbu? nKterý člen skupiny improvizaci převážně vedl? Kdo byl vnímán jako dominantní? nKteří členové skupiny hudebně podporovali ostatní? nByli někteří během improvizace uzavření do svého hudebního vyjadřování a nezapojovali se do celkového směřování skupiny? nKteří členové skupiny se vnímali jako pasivní a nedokázali se prosadit se svou iniciativou? nProtestovali někteří členové skupiny proti celkovému charakteru skupinové hudby, vzpírali se a snažili se ji vést vlastním směrem? nJak se vytvářela hudební komunikace mezi konkrétními členy skupiny? Průběh individuální improvizace n1. část nKaždý by měl mít možnost vybrat si nástroj či nástroje, kterým dává přednost při svém sebevyjádření. nČlenové skupiny jsou postupně vyzváni, aby na svůj nástroj sólově improvizovali a vyjádřili tak svou náladu, myšlenku nebo pocit ze své životní situace. n2. část nOstatní ve skupině slovem (kresbou, pohybem) reflektují – jaké pocity ve mně improvizace protagonisty vyvolala. nPo sdílení ostatních je autor požádán, aby se – pokud chce - vyjádřil k reflexi ostatních. nInterpretace pocitů ve skupině nemusí korespondovat s pocity protagonisty, ale protagonistovi může posloužit jako odrazový můstek k větší vnímavosti vůči vlastním pocitům, případně k jejich otevřenému vyjadřování. n nPrůběh improvizace vybízí k otázkám: nJsem dostatečně vnímavý ke svým pocitům? n Důvěřuji druhým natolik, že jsem připraven/a je vyjádřit? Průběh improvizovaného dialogu nProtagonista má svůj protějšek dialogu ve skupině, nebo si k dialogu zvolí pomocníka, který mu důležitou osobu zastupuje. nPřed dialogem je třeba si představit: jak by můj pocit, můj postoj vůči druhému zněl, kdybych jej měl vyjádřit prostřednictvím hudby nJeden z protagonistů začne svým sdělením, druhý odpovídá, souhlasí nebo namítá, doplňuje nebo odporuje. nPři dialogu se velmi osvědčuje společný buben. Společné bubnování na jeden buben je důvěrná situace. Protivník může fyzicky vniknout do protagonistovy části plochy bubnu, může se dostávat na okraj apod. To vše zase vyvolává reakce. Protagonista a bubeník sedí každý na jiné straně bubnu. A mohou tak přímo kontrolovat své postoje. nPokud dojde k záměně rolí, každý z nich se přesune na opačnou stranu bubnu. Význam improvizovaného dialogu nJe vhodný při řešení konfliktů a napětí nv rámci skupiny nve vztazích jednotlivců s důležitými lidmi mimo skupinu. n nUmožňuje nvyjadřovat své pocity vůči druhým mimoslovně, nhledat vyjádření přiměřené situaci nlépe a nově vnímat partnera dialogu nověřit si, jakou reakci moje prožívání a jednání vyvolává npojmenovat své pocity vůči druhému n Příklady technik improvizace n1. Imitování n cíl: sebereflexe, posílení schopnosti reagovat a komunikovat n Terapeut nebo skupina reprodukuje protagonistův projev či reakci těsně po tom, co byla prezentována (rytmus, melodie, pohyb, výraz tváře atd). n2. Synchronizování n cíl: uvědomění sebe sama, stabilizace, podpora vztahu mezi klientem a terapeutem či skupinou n Terapeut či skupina se přizpůsobuje protagonistovi a prování stejnou aktivitu ve stejném čase (stejný pohyb, rytmus, nálada, stupeň energie). n3. Rozvíjení n cíl: posílení sebevědomí, sebepřijetí, podpora kreativity a sebevyjádření n Protagonistův rytmický či melodický motiv terapeut či ostatní rozvíjejí ve své improvizaci. n4. Přehánění n cíl: uvědomění si a přijetí vlastních pocitů n Nálada či chování, které je pro protagonistu či klienta charakteristické, klient či skupina do krajnosti demonstruje ve své improvizaci. Techniky je třeba využívat opatrně, aby ji protagonista či klient nechápal jako zesměšnění. Příklady technik improvizace n5. Opakování n cíl: integrace klienta či jednotlivce, podpora vzájemné komunikace n Terapeut či členové skupiny se snaží opakováním klientova motivu vyprovokovat jeho další reakce. Opakují stále stejný motiv a na závěr nechají logickou pauzu pro klienta či protagonistu, který motiv změní. n 6. Modelování –cíl: posílení žádoucího chování –Terapeut představí nějakou aktivitu (pohyb, hudební motiv), kterou může klient či protagonista imitovat. n7. Vytváření prostoru –cíl: podpora sebevědomí, schopnosti převzít odpovědnost –Terapeut či skupina vytvoří ve své improvizaci prostor pro sólo jednotlivce (klienta či protagonisty). n8. Užívání analogií –cíl: propojení s reálnými situacemi, dynamické učení –Po společné improvizaci terapeut motivuje klienta či členy skupiny k nalezení analogie mezi právě proběhlou improvizací a reálnými životními situacemi. Příklady technik improvizace n9. Sdílení nástrojů –cíl: podpořit komunikaci, budovat vzájemnost a důvěru, pomoc klientům majícím problémy s hranicemi a sebekontrolou –Terapeut s klientem či dvojice ve skupině hrají na společný nástroj (současně nebo kooperativně). n n10. Darování –cíl: posílení vzájemnosti a důvěry –Terapeut složí klientovi píseň či mu daruje nějaký malý hudební nástroj. Podobně se mohou obdarovat i členové skupiny. Příklady technik improvizace n11. Ustupování –cíl: podpora přebírání odpovědnosti, kreativity –Po tom, co terapeut či vedoucí hraje v improvizaci vedoucí roli, přenechá vedení klientovi či protagonistovi ze skupiny. – n12. Dirigování –cíl: rozvíjení schopnosti vedení, posílení sebedůvěry a soudržnosti skupiny –Improvizace je vedena klientem či protagonistou, jeho pohyby, slovy. n n13. Nacvičování –cíl: koncentrovat pozornost na cíl, posílit sebevědomí –Terapeut nacvičuje s klientem či skupinou improvizační výstup. n n14. Poslech vlastní nahrávky –cíl: posílení identity, schopnost sebereflexe –Společný poslech nahrávky improvizace a rozhovor o ní. Příklady technik improvizace n15. Symbolizování –cíl: objevit, jak se dají vyjádřit pocity pomocí hudebního výrazu a posílit tak možnost komunikace a sebedůvěru –Terapeut či někdo ze skupiny symbolizuje krátkým motivem životní situace (osoby, události, pocity). n16. Vzpomínání –cíl: uvědomit si, že reálné situace se dají vyjádřit abstraktně a že je lze sdílet i mimoslovně, technika se využívá ke zpracování vědomého i nevědomého materiálu klienta či protagonisty –Protagonista (klient) si představí určitou událost, situaci, pocit, se kterým je třeba pracovat, a pokouší se ho reprodukovat hudebně, pomocí zvuků. Může sdělit o jakou situaci se jedná či tato může být předmětem intuitivního odhadu od ostatních. n17. Vyprávění příběhu –cíl: dosáhnout projekce potlačených emocí do příběhu a zpracovat iracionální pocity do logických souvislostí –Terapeut nebo někdo ze skupiny improvizuje krátký hudební motiv, klient nebo ostatní ve skupině k němu vyprávějí nějaký příběh. n18. Fantazírování –cíl: zpřítomnit imaginární svět a propojit ho se světem reálným –Klient či protagonista improvizuje své sny a fantazie. Příklady technik improvizace n19. Rytmické kotvení –cíl: podpora pocitu jistoty a vyrovnanosti, zakotvení v realitě –Terapeut či někdo ze skupiny udržuje základní tempo jako základ pro klientovu (skupinovou) improvizaci. – n20. Držení –cíl: poskytnout bezpečné místo pro sebevyjádření, empatii a porozumění –Terapeut či někdo ze skupiny (skupina) vytváří hudební pozadí, které rezonuje, odráží momentální pocity klienta či protagonisty, který je nejprve verbálně vyjádří. n n21. Přechod –cíl: umožnit přechod z jedné emoce (myšlenky) ke druhé a strukturovat tak své pocity, orientovat se v nich –Terapeut pomáhá klientovi, protagonistovi, skupině přecházet od jedné emoce či myšlenky ke druhé (přechody se znázorní graficky předem, aktuálně pohybem apod.) Příklady technik improvizace n22. Protiklad –cíl: schopnost zpracovávat změny emocí a vyjadřovat je –Terapeut motivuje klienta či protagonisty k vyjádření opačných pocitů, než právě prožívají, a to prostřednictvím hudby, dramatizace i verbalizace. n23. Štěpení –cíl: pomoc osvětlit protichůdné aspekty vlastního já a uvědomit si jejich souvislosti –Štěpení se projevují jako protikladné myšlenky a pocity, které se mohou manifestovat v konfliktních hudebních. Terapeut či někdo ze skupiny improvizuje jednu část klientovy či protagonistovy osobnosti a klient (protagonista) druhou. Obojí se děje současně, stejně jako se děje v klientovi či protagonistovi samotném. n24. Rozhovor –cíl: pomoc orientovat se v důležitém vztahu, získat přehled o vlastních interakčních tendencích –Klient s terapeutem, či dva protagonisté ve skupině prozkoumávají důležitý vztah klienta či protagonisty pomocí improvizačních duet. Improvizace znázorňuje například rozhovor v tomto vztahu. n25. Hraní rolí –cíl: rozvoj sociálních dovedností, flexibility a posílení vlastní role –Terapeut motivuje klienta či protagonisty ke střídání různých rolí v rámci dvojice či skupiny (dominantní, partnerská,spolupracující či role dirigenta, hráče, posluchače) Příklady technik improvizace n26. Tematická improvizace –Technika umožňuje v improvizaci tematizovat vztah k sobě, aktuální životní sílu, vlastní identitu, blízkost s druhými i odstup. Je možno tematizovat jednotlivé póly vztahového diagramu (dominanci, submisi, afiliaci, agresi atd.). n27. Asociační improvizace – Nabízí ztvárnění představ prostřednictvím zvuku (např. živlů, počasí, archetypů atd.). Skupina pracuje s jedním motivem společně, což přispívá k vzájemnému propojení. Hra poskytuje příležitost učit se překonat zábrany a uskutečnit svou představu. n28. Situační improvizace – Vychází z konkrétního dění ve skupině a reaguje na něj. Poskytuje možnost reagovat na rozhovor, gesto, povzdech, na cokoli, co si zaslouží pozornost při dění ve skupině (potřeba podpory, reakce na selhání apod.). n29. Intermediální improvizace – Umožňuje uchopení zážitků získaných během určitého úseku života, který je vzhledem k tématu významný. Pracuje nejen se zvukem, ale také s pohybem, malbou, scénografií. Určitý zážitek je tak možno transformovat více výrazovými prostředky, což účinněji zpracovává napětí. n30. Rolová improvizace –Nabízí zvukové ztvárnění rolí (partner, rodič, dítě, podřízený, nadřízený atd.), v nich pak účastníci uplatňují svá komunikační schémata. Díky hře v určité roli může být člověk konfrontován s některou stránkou vlastní osobnosti, kterou nerozvíjí. Příklady technik improvizace n31. Improvizační dialog –Improvizační dialog napomáhá ke sdělování vlastních postojů a pocitů vůči druhému úsporným způsobem. Hudební komunikace může zasahovat hlouběji než verbální a může napomoci vyjadřovat své pocity vůči druhým přiměřeným způsobem. n32. Skupinové improvizace emocí –Každá skupina si vybere tři emoce, které postupně představí ve společné improvizaci. –Druhá skupina se snaží improvizovanou emoci určit. –Podobně si může každá skupina zvolit k improvizaci tři charakteristické životní situace. n33. Hra na sóla –Během společné improvizace se na domluvený signál vždy jeden člen skupiny ujme sóla na svůj nástroj. Po ukončení sóla (ztišením) se ostatní opět přidají a rozvíjejí jeho téma. Poté může opět následovat sólo dalšího hráče. n34. Hlasová podpůrná technika –Technika se uplatňuje v individuální terapii. Pokud klient improvizuje a není si jistý, je třeba jej poslouchat a podpořit jej prostřednictvím volné vokalizace vlastním hlasem. Je to technika nonverbální podpory a interakce. Literatura nDále uvedené techniky popsali n nJiří Kantor, Matěj Lipský a Jana Weber v knize n Základy muzikoterapie (Grada 2009) nJaroslava Zeleiová v knize n Muzikoterapie (Portál 2007) nZdeněk Šimanovský v knize n Hry s hudbou a techniky muzikoterapie (Protál 2001) n n n