E Obecné principy a cíle všech oborů sociální politiky IQíl Princip rovnosti Pojem, pojetí a cílové skupiny Rovnost. Princip rovnosti znamená, že na biologicky a psychicky odlišné jedine pohlíží jako na sobě rovné, tj. jako na jedince s rovnými přirozenými lidskými prá^ Rovnost je nezbytnou podmínkou důstojnosti. Princip je to starý: Pojem roJno^Jti Gat. aequitatis) byl v samém základu římského chápání spravedlnosti (Knapp.legs/ Moderní pojetí principu rovnosti je v demokratické společnosti vyjádřeno- (i) rovností před zákonem (rovnoprávností) a (ii) zákazem jakékoli diskriminace (Charta základních práv EU, 2000). Rovnost byla hlavním sloganem revolucí proti feudalismu, např.: Všichni lidé se rodí volní a rovní (Deklarace práv člověka a občana 1789), Všichni lidé jsou si rovni rodem a před zákonem (francouzská ústava, 1793) apod. Vychází z osvícenské filozofie, že jedna lidská bytost šije s jinou lidskou bytosti rovna co do rozsahu a kvality svých přirozených práv (Tomeš, Koldinská, 2003). Ve skutečnosti si občané nejsou rovni schopnostmi, genetickými předpoklady ani zdravotním stavem (Šanderová, Sídová, 2009). Proto se přirozené nerovnosti mezi občany musí kompenzovat, aby bylo dosaženo rovnosti. Musí se výslovně upravit různě zvláštní podmínky pro určité skupiny lidí. Tak se historicky vyvinuly zásady, podle nichž byla upravena rovnost osob různé rasy a národnosti, kulturní, náboženské a jazykové orientace, pohlaví, zdravotního stavu a věku. Na jedné straně se zakazuje diskriminace a na druhé straně se kompenzují objektivní rozdíly tak, aby se dosáhlo rovnosti: (i) mužů a žen, (ii) dětí s dospělými, (iii) starších s mladšími, (iv) sociálně a zdravotně znevýhodněných se zdravými apod. Různost právních upravše připouští zejména tam, kde to vyžaduje ochrana přirozených (biologických) rozdílů, jako u dětí a mládeže ve vývoji nebo žen v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím. Děti a mládež vyžadují zvláštní ochranu zdravého vývoje. Ženy v těhotenství a mateřství potřebují zvláštní ochranu svého zdraví i zdraví budoucího, resp. již narozeného dítěte, zvlášť v kojeneckém věku. (úmluvy MOP, Evropská sociální charta) Diskriminací není kompenzace znevýhodnění a poskytování zvláštní ochrany v bi logicky odůvodněných případech. 1 Poznámka redakce: Kratší i delší citace textů jsou v této publikaci uvedeny v kurzíve. SPOLEČNÉ HODNOTY Rovnost před zákonem zahrnuje nejen popření privilegií, ale také úsilí o: ■ rovné zacházení ve společností, ■ v ekonomické činnosti a zaměstnání, ■ rovné příležitosti ke vzdělání, ■ rovnou dostupnost nabízených a poskytovaných služeb, zejména zdravotnických a sociálních. Rovnostářství. Rovnost neznamená stejnost. Rovnostářství (egalitarismus) byl protifeudální politický směr usilující o přerozdělování šlechtického majetku; vyznačovala se jím i některá náboženská hnutí. Rovnostářství vychází z mylné teorie, že „všichni máme stejný žaludek". Nevnímá skutečnost, že každý člověk má jinou genetickou, fyzickou i psychosociální výbavu, která je neopakovatelná. Respektování rovnosti nepopírá přirozenou rozdílnost lidských individuí. Každá lidská bytost je jedinečná a neopakovatelná. Nelze tedy tvrdit, že lidé, jsou-li si právně a společensky rovni, jsou také stejní. Kdyby došlo k tomu, že by se rovnost pojala jako rovnostářství, zmrazil by se společenský vývoj; o tom se můžeme přesvědčit v komunistických diktaturách. To, že lidé nejsou stejní, ale ve svých právech a svobodách rovni, zaručuje společenskou pestrost i společenský pokrok (Tomeš, Koldinská, 2003). Porušení rovnosti. Jde o zásah do přirozených práv člověka. .Je to takové jednání či opomenutí, jehož důsledkem je narušení rovnosti mezi lidmi. V některých případech může jít o nerespektování rovnosti tím, že nejsou vytvořeny podmínky pro její nastolení či uplatňování. Obtěžování. Je zvláštní formou porušeni rovnosti, projevuje se nežádoucím chováním souvisejícím s diskriminačními důvody, jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujicího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího či urážlivého prostředí, nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů. Sexuálním obtěžováním se rozumí obtěžování se sexuálním podtextem. Porušení rovnosti ještě není diskriminací - od diskriminace se lisí tím, že není výsledkem záměrného úsili, ale důsledkem selhání zákonné úpravy a jejího prováděni. Princip rovnosti je základním paradigmatem pro uspořádání sociální solidarity. Sociální systémy by se měly vyvarovat jakékoli různosti mezi skupinami občanů s nárokem na společenskou ochranu, podporu, zabezpečení, péči a pomoc. 19 18 OBORY SOCIÁL^POUTIKV_ SPOLEČNÉ HODNOTY Generová rovnost. Zvlášť výrazným politicky skloňovaným požadavkem * nostíjer0vnoStmezirnužiaženarni-jdeoprávníaSpolečenSkourovnostrespekt [ biologické rozdíly mezi pohlavími. Rovnost mez, muž. a ženami neznamená stejnost. zohledňuje potřebu ochrany žen, zejména v dobe těhotenství a mateřství a v zaměst-nini. Podstatou teorie rovnosti mužů a žen je právo na stejnou míru příležitostí dosáhnout životního uspokojení, jejímž předpokladem je zejména možnost rovného pří. stupu ke zdrojům a službám. Princip rovnosti mezi pohlavími je zvlášť akcentovaný při právní regulaci přístupu ke vzdělání, zaměstnání, politickému a společenskému zi-votu a ke službám. Zahrnuje především: (i) rovnost mužů a žen v přístupu k povolání, přípravě na ně, zaměstnání a kariémímu postupu; (ii) rovnost v přístupu k výdělečné činnosti a v odměňování (za stejnou práci stejnou odměnu); (iii) v manipulaci s penězi (bankovnictví), v přístupu ke zboží a službám vzdělávacím, zdravotním, sociálním a komerčním; (iv) v systémech sociální ochrany (Koldinská, 2010). V komunitárním právu (EU) se objevil výraz gender, dosud výhradně užívaný v oblasti filozofie či sociologie. Pojem genderové záležitosti je zde definován jako takové odlišné a vzájemně se podmiňující role, odpovědností a příležitosti žen a muži, které jsou založené na kulturních a sociálních zvláštnostech a které se mohou časem změnit, mj. i jako výsledek intervenční politiky (Směrnice Rady č. 2836/98, o integraci gende-rových záležitostí do rozvojové spolupráce). Jde tedy o stejné příležitosti v oblasti společenských vztahů, neusiluje se zde o stejnost. ?J5~1 Mezinárodněprávní rámec Po druhé světové vilce vítězné národy v Chartě OSN (1945) prohlásily, že Spojené národy budou pracovati pro obecnou úctu k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu plemene, pohlaví, jazyka nebo náboženství a pro jejich zachování. Rovnost je základním principem komunitárního práva EU. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS; 1957) zavedla zásadu svobody pohyb" a pobytu, pro jejichž realizaci je nezbytná rovnost před zákonem a rovné příležitosti Evropská unie (EU) od svého založeni věnuje zvláštní pozornost otázce rovnost. mezimužiaženanu.PodleC/mrty zátahy, práv EU (2000): Rovnost mužů a žen musí bý' začtena ve všech ohledech, vč. zaměstnání, práce a odměny za ni. Zásada rovnosti nebráni v zachovaní nebo přijetí opatření poskytujících zvláštní výhody ve prospěch méně zastoupeného pohlaví, (čl. 23) Zásada rovného zacházení s muži a ženami neplatí bezvýhradne; výslovne se nevztahuje na vztahy upravené ustanoveními zaručujícími ochranu z důvodu ,q,ch těhotenství a mateřství. Směrnice také poskytuje členským státům Z* Vt ^ * '""V ^ ><°<*rétní pracovní čLosti. při jejichž vykanu prd Xavuiepohlav, zaměstnance rozhodující faktor (např. práce v podzemí v dolech). 20 EHS se zprvu soustředilo na otázky volného pohybu pracovníků a jejich zaměstnávání. V této souvislosti začalo upravovat princip stejného zacházení se zaměstnanými ženami jako se zaměstnanými muži. Začalo otázkami mzdovými; poté upravilo rovnost v přístupu k zaměstnání, odbornou přípravu a postup v zaměstnání, pracovní podmínky, vč. samostatně výdělečně činných. V současné době je rovnost obecným paradigmatem evropské politiky (Charta základních práv EU, 2000) V oblasti rovného zacházení přijímají evropští sociální partneři ujednání, jímž Rada EU dává souhlas a EK uvádí v život. Jedním z takových ujednání je rodičovská dovolená, která je výrazem úsilí úspěšně se vyrovnat se souběžným plněním povinností mužů i žen v zaměstnání a v rodině, resp. při výchově dětí. K tomu Rada přijala směrnici o rámcové smlouvě uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEPa ETUC (evropští sociální partneři) o rodičovské dovolené (č. 96/34/EC). [jjij.-J 1 Právní rámec v ÍR V České republice je požadavek rovnosti vyjádřen v preambuli ústavy: ...my občané České republiky v Cechách, na Moravě a ve Slezsku ... odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnost lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů. Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.) vyhlašuje, že lidé jsou svobodni a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezruši-telné. (čl. 1) Včl. 3 se stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, viry a náboženství, politického či jiného smyslení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Každý má právo svobodné rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodováni a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňovaní. Nikomu nesmi být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Listina zaručuje rovnost příslušníkům menšin - všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích, právo na vzdělám v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyka v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin (čl. 25). K realizaci těchto práv byl vydán zákon o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (č. 273/2001 Sb.). 21 SPOLEČNÉ HODNOTY Kromě toho je princip rovnosti promítnut do řady zákonů, např. zák0nik (č. 262/2006 Sb.), zákona o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.). u Prác« Právo na rovné zacházení blíže vymezuje antidiskriminační zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před minací a o změně některých zákonů), který upravuje konkrétní pravidla ŕví j dále) [iy^jj Hlavní nástroje realizace Hlavními nástroji pro zabezpečení rovnosti (právnicky rovnoprávnosti) je právní regulace a veřejnoprávní dohled, např. státní inspekce, policie. Rovnost jako princip i jako požadavek je zakomponovaná do všech relevantních právních předpisů. Porušení rovnosti je stíháno ve správním řízení i v řízení trestním a občanskoprávním. Rovnost je základním požadavkem v soukromoprávních vztazích. Dohled na dodržováni principu rovnosti je svěřen obecným orgánům a organizacím veřejnoprávní povahy - zejména obecním a krajským úřadům, městské a státní policii; dohledu a inspekci zvláštních orgánů a organizací, jako je inspekce práce apod. Občané se proti porušení rovnosti mohou bránit ve správním řízení, žalobami u českých soudů až po Ústavní soud. Pokud tato obrana není účinná, mohou se obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Hlavnf problémy Nejčastěji se setkáváme s úmyslným i faktickým, neúmyslným porušováním rovnosti ve vztahu mužů a žen a ve vztahu k menšinám a cizincům. V rodinách se to obvykle projevuje jako zneužívání a domácí násilí; v zaměstnání jsou ženy zařazovány na hůře placená pracovní místa. Nevhodné chování lze někdy, i když v menší míře, zaznamenat vůči zdravotně (zejména mentálně) postiženým. Jde o projevy neochoty mladých zdravých uvolnit místo nemocnému apod. Ve vztahu k menšinám se s porušováním rovnosti setkáváme na veřejných místech (např. v restauraci), při sportovních utkáních či zábavách apod., kdy se většinové obyvatelstvo k „jiným" chová pohrdavě až arogantně. Jde o různé projevy xenofóbie a rasismu. Pokud tyto projevy porušování rovnosti nepřerostou až v diskriminaci (viz dále), popr. v trestnou činnost, veřejné orgány jsou v podstatě bezmocné. Je to otázka společenské kultury chování, výchovy v rodině i ve škole. Žel, rodiče často jdou V verejnosti špatným příkladem svým dětem. Slušnost a ohleduplnost podmiň")' rovne zacházení, proto se jim děti musí učit od nejútlejšího věku. stejně jako hy-g.ene a dobrým mravům pří stolování (něm. KinderLbe). 22 |frvi Zákaz diskriminace tfW» I Pojem, pojetí a cílové skupiny Rovnost je podmíněna zákazem diskriminace. Pojem diskriminace pochází z lat. diseriminare - rozlišovat. Diskriminace. Úmyslně poruší rovnost a tím fakticky vznikne stav nerovnosti či ne-rovnoprávnosti. Podle Matouška (2003) jde o: ...odlišný přístup. Především ke skupinám lidí určitého věku, pohlaví, rasového nebo etnického původu nebo hlásícím se k určité kultuře a náboženství nebo ke skupinám, které maji určitou nevýhodu, případně okrajové sociální postavení, a tímto znakem se liší od jiných lidí. Giddens (2001) za diskriminaci považuje stav, kdy:...jsou jedné skupině upírána práva a příležitosti, jimiž disponuji druzí. Diskriminace se lze dopustit: (i) v právní normě, (ii) správním rozhodnutím, (iií) jiným jednostranným právním aktem nebo (iv) chováním (činem, slovem). Při praktickém uplatnění právních norem, které diskriminaci zakazují a porušení tohoto zákazu trestají, se stanoví objektivní odpovědnost za porušeni zákazu diskriminace a zavinění se nezkoumá; jde o presumpci viny (Tomeš, Koldinská, 2003). Znaky diskriminace. Patří sem úmyslné jednáni nebo opomenutí, jež činí rozdíl mezi jednotlivci s cílem narušit nebo zrušit jejich rovnost nebo uznat, požívat a uplatnit proti nim nerovnosti. Na konkrétní formě jednání či opomenuti nezáleží. Cíle mohou být různé, např. vyloučení či omezení práv osoby nebo poskytování preferencí osobě na úkor jiných osob. Pod pojmem diskriminace lze chápat poměrně širokou paletu forem aktivity či pasivity - od neopodstatněných preferencí až po vyloučení. Tyto aktivity jsou vždy směřovány na lidské jedince. Jejich důsledkem nebo cílem je zrušit uznání rovnosti, nebo narušit její uplatnění či požívání. Diskriminace tedy neomezuje pouze tak, že v jejím důsledku dojde přímo k narušení rovnosti, stačí dokonce i ohrožení možnosti jejího uplatnění ze strany jedince či skupiny (Tomeš, Koldinská. 2003). Typy diskriminace ■ Pozitivní disícriminflce - jde o preference pro určité skupiny či osoby na úkor jiných. Pozitivní diskriminace poskytuje někomu neoprávněně více výhod nebo lepší postavení či zacházení než jiným. Pozitivní diskriminace má negativní vliv na rovnost - poškozuje většinu obyvatelstva a znerovnoprávňujc ji. Za nežádoucí pozitivní diskriminaci se nepovažuje vyrovnávaní nevýhod skupin či jed- 23 i notlivců ohrožených sociálním vyloučením, pokud je cílem jejich so • není, tj. kompenzace důvodů sociálního vyloučení a poskytnutí stejných4111' společenském a ekonomickém životě. V tomto smyslu jde o vytváření anC'Ve příležitostí pro znevýhodněné skupiny osob, jak o nich byla řeč výše m Negativní diskriminace - podstatou je ubírání práv osobě či skupině osob výše). Negativní diskriminace bývá postihována právem (zákonem -° ^ vyhláškou), neboť v jejím důsledku dochází k omezování či vylučováni l^^S*1 osob nebo skupin a tím k ohrožení či narušení rovnosti ve společnosti ■ Přímá diskriminace - s určitou osobou je na základě její rasy, národnosť boženství, pohlaví, věku a zdravotního stavu zacházeno méně příznivě než b se ve srovnatelné situaci zacházelo s osobou jiné rasy, národnosti, náboženství pohlaví, zdravotního stavu a věku. ■ Nepřímá diskriminace - rozumí se jí přijímání zdánlivě neutrálních opatření či sledování kritérií či praxe, v jejichž důsledku se jedna osoba dostane na základě své rasy, národnosti, náboženství, pohlaví, zdravotního stavu a věku do zvlášť znevýhodněného postavení oproti osobě jiné rasy, národnosti, náboženství, pohlaví, zdravotního stavu a věku. Za nepřímou diskriminaci se přitom nepovažuji opatření či kritéria, jež jsou objektivně ospravedlnitelná legitimním zájmem, tj. zaručení rovných podmínek tak, jak bylo vysvětleno výše. Z toho vyplývá, že v oblasti rovnosti, rovnoprávnosti a rovných příležitostí je diskriminace excesem, který ji narušuje. Diskriminace je neslučitelná s moderní demokratickou společnosti, s rovnosti a s pojetím lidských práv. Proto se diskriminaci musíme zabývat ve všech odvětvích sociální politiky. K diskriminaci, stejně jako k porušení rovnosti či rovnoprávnosti dochází z ruz ných důvodů, jako je rasa (rasismus), národnost (xenofóbie), pohlaví (genier), sta" (ageismus) apod. V mezinárodním i evropském právu se postupně vyvinula ruzn hlediska rozlišující diskriminaci (viz výše). stat. Cílovými skupinami, které právo proti diskriminaci chrání, jsou lide od os nich se odlišující určitými znaky. Ifcfy? Mezinárodněprávní rámec Po druhé světové válce vítězné národy v Chartě OSN (1945) vyhlásily- ze * SPOLEČNÉ HODNOTY Sp0]e"e národy budou pracovati pro obecnou úctl k lidským prlvúma"základním «■*•**£ všechny bez rozdílu plemene, pohlaví, jazyha nebo Menství a pro & Na zmíněnou chartu navazuje Všeobecná deklarace lidských práv (1948). p*»« J« kazdy oprávněn ke všem právům a svobodám ... bez jakéhokoli rozdílu rasy. 24 pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Na úsilí O.SN navázala v roce 1950 RE Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jako první definovala diskriminaci MOP v roce 1958. Výraz diskriminace zahrnuje jakékoli rozlišování, vylučováni nebo dávání přednosti založené na rase, barvě pleti, pohlaví, náboženství, politických názorech, národnostním či sociálním původu, které má za následek znemožnění nebo porušeni rovnosti příležitostí nebo zacházení v zaměstnání či povolání, jakékoli jiné rozlišování, vylučování nebo dáváni přednosti, jež má za následek znemožněni nebo porušení rovností příležitostí nebo zacházeni v zaměstnání či povoláni. (Omluva MOP č. 111 o diskriminaci - zaměstnání a povolání) Úmluva OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 definuje diskriminaci takto: Výraz „rasová diskriminace" znamená jakékoli rozlišování, vylučováni, omezováni nebo zvýhodňování založené na rase, barvěpleti, rodovém, národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňováni lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoli jiné oblasti veřejného života. V čl. 5 stanoví: Smluvní státy se zavazuji, že zakážou a odstráni rasovou diskriminaci ve všech jejích formách a že zaručí právo každého na rovnost před zákonem bez rozlišováni podle rasy, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu, zvlášť pak při užívání těchto práv: práva na rovné zacházení před soudy... práva na osobní bezpečnost a ochranu státem proti násilia újmě na zdraví... politických práv, dalškh občanských práv... (Sbírka zákonů pod c. 95/1974 Sb.) Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) definuje diskriminaci žen jako jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě pohlaví, jehož důsledkem nebo cílem je narušit nebo zrušit uznání, požívání nebo uplatnění základních práv... Diskriminace je RE zakázána v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa. barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. 25 Ve státech EU se zákaz diskriminace stal jedním ze základních princi motném založení unie, protože nelze zabezpečit volný pohyb pracovny ^ u-rf W nebvlo prosté jakekob disknm.nace. ^ v SPOLEČNÉ HODNOTY Pfis4. 'Pro. mocném založen, m ť---- - - středí které by nebylo prosté jakekob diskriminace. V současné době pro ČR platí zákaz diskriminace obsažený v Cháni tft, , práv EU z roku 2000. podle níž je zakázána jakákoli diskriminace z kterého^ vodu, napí. národnosti, pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického či sociálního pi genetických vlastností, jazyka, náboženského vyznání nebo přesvědčení ľ^"' kého či jiného, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodinného nnstížení. věku či sexuální orientace (čl. 21). Keiiu y.i juitnw, ť»---------- postižení, věku či sexuální orientace (čl. 21) Politic-Původy Ve směrnicích a nařízeních EU se zákaz diskriminace objevil poměrně pozdě. Prvni normo vyhlašující všeobecný rámec boje proti diskriminaci na základě náboženství, víry, invalidity věku nebo sexuální orientace ve vztahu k zaměstnání či povolání, s cílem zajistit provedení zásady rovného zacházenísměrnice Rady pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (č. 2000/76YES). Poprvé se zde objevuje prohlášení sexuálního obtěžování za zvláštní formu diskriminace na základě pohlaví. Směrnice zavedla/Učiní program boje proti diskriminaci. Zákaz diskriminace má velký význam pro sociální ochranu. V dokumentech evropských států se nashromáždilo mnoho technických opatření, jež lze oprávněně označit za cUskriminační. Například jde o dřívější výhodnější podmínky a vyšší důchody pro pracovníky v [. a II. pracovní kategorii, pro ženy (nižší důchodový věk), pro manželky v porovnání s družkami. Proto jsou pravidla o rovnosti a proti diskrimi naci důležitými paradigmaty také pro sociální právo. ESin Právní rámec ÍR Diskriminace je de facto právní vztah, který má odpovédnostní charakter CIW«* Kolduiski, 2003). Konkrétní odpovědnost obecně upravuje antidiskriminacníz^* fr.198/2009 Sb.). Blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskrim^ ,mena ve věcech zaměstnání a přístupu k zaměstnání, přístupu ke zboží a -bydlem a dalších věcech, v souladu s mezinárodním právem. Fyzická osob* J, ^-právních vztazíchvuvedených oblastech, má právo na to, aby m^,. ^2S0teWH Plvání, pokyn k Zvláštní J T ne Upravu)e Prostředky právní ochrany pred „a ^étllrí03'Íe POdle ZP «■ 26™" Sb.), který upravui*O vnicích z pracom! ^"^^ a důsledky porušení práv a p°*"n P^ovněpravníchvztahů(§16). 26 Obdobně zvláštní odpovědnost nařizují pravidla o rovném zacházení, o rovných přístupech a zákazu diskriminace, která obsahují předpisy sociální ochrany. Například účastníkům právních vztahů podle zákona o zaměstnanosti je zakázáno činit nabídky zaměstnání, jež mají diskriminační charakter (§12 zákona č. 435/2004 Sb.). iWKI Hlavní nástroje realizace Podobně jako u ochrany principu rovnosti je hlavním nástrojem realizace zákazu diskriminace regulace, dohled a inspekce. Právní prostředky ochrany před diskriminací jsou uvedeny v § 10 anticuskriminačního zákona, podle něhož se porušení práv a povinnosti vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dánopřiměřené zadostiuänlní. Diskriminovaný jedinec má nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích, pokud by byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena jeho dobrá pověst nebo důstojnost či vážnost ve společnosti. Výši náhrady určí soud. Zvláštní ochrany požívá právnická osoba, která byla na ochranu práv oběti diskriminace založena nebo je-li ochrana před diskriminací předmětem její činnosti uvedené ve stanovách ä statutu nebo taková skutečnost vyplývá z její činnosti či ze zákona. Taková právnická osoba je oprávněna podávat správním úřadům vykonávajícím kontrolu nad dodržováním právních předpisů, vč. práva na rovné zacházení, podněty k provedení kontroly, popř. podněty k zahájení správního řízení (§ 11 an-tidiskriminačnlho zákona). Dohled nad dodržováním zákazu diskriminace je svěřen správním orgánům, státní a městské policii. Zvláštní dohled nad dodržováním zákazu diskriminace je svěřen inspekci práce, která dohlíží nad dodržováním pracovního práva, hlavně na dodržování zákoníku práce. V této souvislosti má zvláštní oprávnění veřejný ochrance práv, který mj. dbá na rovné zacházení a ochranu před diskriminací. Jeho kompetence je širší; působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institud, pokud je v rozporu s prá vem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností. Ochránce systematicky navštěvuje místa, kde se nacházejí či mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mód nebo v důsledku závislosti na poskytované péči. Cílem je posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským a ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. To se týká také zařízení sociální ochrany. Hovorově se veřejný ochránce práv nazývá ombudsmanem; toto označení bylo převzato ze švédštiny, kde vznikl první ombudsman (blíže viz zákon č. 349/1999 Sb.). 27 oborysociÁy«PounicY_ EfiETl Hlavni problémy a úskalí jejich řešení Problémy jsou vyvolávány rasistickými a xenofobními útoky jednotlivců či ^ osob, ať slovem nebo činem. Nejčastéjšími oběťmi jsou Romové, Asiaté, především Vietnamci, a cizinci tmavší pleti. Jsou případy, kdy oběť svým chováním vyprovokuje takové útoky. Největší pro. blémy jsou s oběťmi, které provokují tím, že nedodržují právní předpisy země, v níž žiji, a zneužívají sociální ochrany, ačkoli ze strany státu, veřejných a soukromých organu zad jsou jim nabízeny programy sociálního včleňování. V popředí jsou v současné době záležitosti s jinakostí některých skupin Romů (viz dále o národnostních menšinách). Základním problémem je střet dvou lidských práv, např. práva na svobodu slova a na svobodu shromažďovaní s právem na rovné zacházení a ochranu proti diskriminaci, pokud se neporušuje trestní právo. Obecní a městské úřady mívají obtíže s prevencí střetů, avšak poruši-li občanské právo některá ze stran, mohou očekávat kritický verdikt soudů. Principy osobních práv, svobody a důstojnosti Podstatou evropské demokracie je sociálně-právní stát, který respektuje a zajišťuje svobodu, práva a důstojnost svých občanů a jim na roveň postavených osob na svém území, např. občanů ostatních členských států EU. [3IMLJ Polem, pojetí a cílové skupiny Podmínkou rovnosti člověka/občana v demokratické společnosti je právo, svoboda a důstojnost. Těmito pojmy se zabývá filozofie, sociologie, ekonomie i právo. V tomto textu se nechceme pouštět do odborných diskusí - chceme jen zdůraznit, že vše, co se činí v sociální politice, musí respektovat nezadatelné právo člověka na svobodu, důstojnost a definovaná lidská práva. Právo. Tento pojem je ambivalentní a upřesňuje se adjektivy - můžeme ho rozlišovat podle předmětu úpravy jako právo trestní, pracovní, sociální apod.; v našem kontextu se soustředíme na sociální právo objektivní a subjektivní. Za objektivní pravo se považuje komplex obecně závazných a vynutitelných právních píe^0' které vymezují nebo omezují lidské chování. Subjektivním právem rozumíme souhrn oprávnění člověka v určitém sociálním prostředí. V našem výkladovém soci* nepohtrckem kontextu nás budou zajímat jak práva subjektivn, definovaná pZľŕTe CeSkýCh **** PfedP-' ^ Í objektivrd, jež ^» pravm rámec pro uplatnění těchto subjektivních práv. Lžeme rozlišovat prfv° * 28 společné hodnoty řejné a soukromé. Veřejné právo vymezuje, co stát a jeho orgány musí a mohou; vše, co jim není povoleno, je zakázáno. Soukromé právo určuje pravidla chování mezi osobami fyzickými i právnickými v občanských a obchodních vztazích; v těchto vztazích je dovoleno vše, co není zakázáno. Svoboda. U Aristotela byla chápána jako nezávislost na jiných co do prostředků k životu (vnější svoboda), u stoiků jako zbavení vášní, které člověka zotročují (vnitřní svoboda; Všeobecná encyklopedie Diderot, 1999). V antickém právu byla definována jako přirozená možnost Hnit, co je komu libo, nebrání-li v tom násilí nebo právo (Knapp, 1995). Křesťanství vnímá svobodu jako osvobození člověka od sil, na nichž závisí a z nichž má strach. Svobodou se zabývá především filozofie, často ve vazbě na odpovědnost. V moderní demokratické společnosti je svoboda nezadatelným právem; může být omezena jen právem a končí tam, kde začíná právem zaručená svoboda druhých. V sociální politice budeme zdůrazňovat zákaz jakéhokoli omezování jedněch (zejména objektů sociální politiky, klientů) druhými (hlavně subjekty sociální politiky, jako jsou poskytovatelé péče apod.). Důstojnost. Opět jde o pojem ambivalentní. Je to především etická kategorie o uznání člověka a jeho práv ve společnosti. Slovník jazyka českého ji definuje jako mající vážnost. Důstojnost člověku zaručuje ústavní listina práv a svobod, ale právo na důstojnost zde není definováno. Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. (Listina, 1993) V sociální politice budeme spíše zdůrazňovat respekt k právům člověka na důstojný život a zacházení s člověkem s respektem k jedinečnosti každé lidské bytosti. Na důstojnost má člověk právo i v terminálním stadiu života (Dolista, 2005). Požadavek důstojné společnosti má také MOP jako čtvrtou část v Programu důstojné práce (ILO, 2009; Townsend, 2009). Mezinárodněprávní rámec Ve Všeobecné deklaraci lidských práv (1948) se uvádí: Víicrmi lidé se rodí svobodni a rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství (čl. 1)... každý člověk má právo na zajištění hospodářských, sociálních a kulturních práv, nezbytných k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho osobnosti (čl. 22). Tato právně nezávazná deklarace se stala východiskem pro všechny následné mezinárodněprávní úpravy. Transponovala se do soustavy konkrétních práv a svobod zaručených v Partu OSN o lidských a politických právech (1966) a v Paktu OSN o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), do Úmluvy o právech dítěte (1989) a do Úmluvy o právech zdravotně postižených (2006). 29 irag-J Právní rámec v CR fSJi nezadatelná práv, a svobody ceskym občanům vyrnezuj, Iř totoSU-d (1993), která je soucastt našeho ustavmho pořádku. Jde Q J^* . «kú - o životě a osobních svobodách; ■ politická - o participaci na věcech veřejných; . ekonomická - o majetku a ekonomické činnosti; ■ sociální - o sociální ochraně a bezpečnosti; ■ kulturní - o právu národních menšin na vlastní jazyk a kulturní tradice Základní lidská práva jsou realizována v řadě zákonů, o nichž se zmíníme v přís]už ných kapitolách v souvislosti s danými oblastmi sociální politiky. l'tQfc} j Nástroje realizace Práva a svobody občanů i jejich důstojnost jsou v ČR standardně upraveny právním řádem. Jednotlivé zákony vytvářejí prostor pro společenskou a veřejnoprávní kontrolu dodržování občanských práv, svobody a důstojnosti. Povinnosti mají zaměstnavatelé, kteří jsou kontrolováni inspektory práce, i obchodníci, kteří jsou pod dohledem obchodní inspekce. Totéž se týká občanů (např. sousedů), kde působí hygienické služby, obecní úřady i bezpečnostní sbory. Pokud se někdo dopustí vážného porušení práva, svobody či důstojnosti, postupuje se podle procesů, jež jsou upraveny v předpisech platných pro trestní a správní řízení. Problémy Zákony jsou značně komplikované a upravují přemíru podrobností, proto se «rf často movovat. To činí právní řád nepřehledným a nesrozumitelným pro řa*rw* cany.kteří často aninemají potřebné znalosti o svých právech a svobodách. V jiní* zermch ,sou vlády zmocněny upravovat realizační postupy a podrobnosti, co* * řejníúřednícisam- * Je VŠak smutnou zkušenosti, ze vČRdohledsUtuv^ľ3^ s%. Soudy vyřizur -i ľ ned°statečně personálně vybaven, a P ^ P*, svobod a důstoi Z