Vymezení teologické etiky
1.1 Na úvod vyznačený přístup
O b o r či předmět s názvem Teologická etika se vyučuje na evangelických i katolických
teologických fakultách a existují tam pro něj samozřejmě i doktorské studijní
programy. Z toho vyplývá, že se pohybujeme v kontextu křesťanstva. V tomto
směru se budeme taky snažit vymezit pojem Teologická etika. T í m nezapomínáme
a nebudeme v tématech publikace opomíjet společné kořeny či impulzy v hebrejském
kánonu či Prvním zákoně Bible, ani fakt jednoho B o h a abrahámovských náboženství.
Nechceme ani přehlížet různé názory a zkušenosti étosu či vnitřního
morálního učení jiných duchovních tradic nebo náboženství. Proto představíme
jako příklad společného projektu Prohlášení Světový étos. N i c m é n ě základní a zakládající
měřítka našeho přístupu budou vycházet z jádra křesťanského poselství
a budou v něm mít svůj střed. A n o , pak je m o ž n o (skoro) říci, že se kryje označení
Teologická etika s označením Křesťanská etika. A stejně, étos jednotlivých jiných
tradic bychom nepojmenovali etikou, ale právě étosem či morálkou dané tradice či
náboženství. Je už nyní patrné, že je potřeba rozlišovat i v rámci Teologické (dále
jen) či Křesťanské etiky tyto etiky jako disciplíny a étos a předkládané „morální
učení" církví. Teologická etika se zabývá také étosem či vnitřní morálkou jednotlivých
církví. Jsou v určitém vztahu, ale není to totéž. M ů ž e m e si tento vztah zatím
přiblížit např. analogií divadelní kritiky a divadelního díla či představení, českého
jazyka a literatury ve vztahu k českému jazyku, literární historii, teorii, literárním
dílům českých i světových autorů apod.
Teologický etik bude asi skoro vždy členem církve. To bude znamenat, že si
přes rozlišení oboru a jednoho z jeho předmětů zájmu (církevní morálka) budou
obě oblasti nějak blízko a m o h o u se navzájem ovlivňovat, podporovat a tím rozvíjet,
ale mohou být i v napětí či konfliktu (teologickoetická reflexe může dojít v nějakém
tématu k jinému pojetí a závěru než oficiální stanovisko církve nebo m o h o u
zastávat stejné stanovisko, ale teologickoetická odbornost bude mít kritické poznámky
k argumentaci církevního stanoviska). Příkladem velmi zdařilé spolupráce
může být např. jeden z nejnovějších dokumentů Společenství evangelických církví
v Evropě, který v publikaci využijeme, který vypracovali (hlavně) teologičtí etikové
ve spolupráci se zástupci těchto církví a prostřednictvím něhož se asi 107 evangelických
církví vyjadřuje k problematice eutanázie a asistovaného suicida.Vtéto souvislosti
bude dle našeho názoru a zkušenosti důležité, aby onen teologický etik
jako křesťan/ka prožil vnitřní přerod srdce (na základě setkání s Vzkříšeným dle
biblických modelů křesťanské víry a z ní vyplývající spirituality a mravnosti), snažil
se žít z B o ž í h o života v D u c h u Ježíše Krista a v souvislosti s tím v souladu s B o ž í m
slovem. Bez toho mohou být nutné rozumové reflexe a metodika prázdnými, mít
měřítka a kritéria jinde než v evangeliu a postrádat nezbytné m é d i u m ( D u c h B o ž í )
pro interpretaci a prostředkování křesťanského poselství i s jeho mravním rozměrem.
Taky by mohlo dojít k nebezpečí, že bude předkládat na prvním místě nějaký
morální systém, který mají ostatní dodržovat. Prostě by se mohl dostat do stavu, kdy
bude dávat morálku či pochvalu nějaké autority na první místo.
Taková existenciální zkušenost a zakotvenost m ů ž e být kromě způsobilosti
jasně a srozumitelně interpretovat biblicky ukotvené křesťanské poselství a jeho
étos i předpokladem pro dialog s jinými přístupy a názory i pro způsobilost argumentovat
v pluralitní společnosti i neteologicky či nenábožensky p o m o c í vhodných
nástrojů (tzv. topoi, jakými jsou zejména lidská důstojnost a lidská práva,
která dostanou v publikaci své místo).
Jestliže z příkladu divadelního kritika vyplývá, že nemusí být nutně dobrým
hercem a že se m u hodí onen distanc k divadelnímu představení, bude přece jen
v případě teologického etika a teologické etiky určitě potřebný odstup vůči morálkám
( i církevním), nicméně z našeho pohledu by měl žít křesťanskou mravnost. Takové
konstatování nevylučuje rozlišení teologickoetické práce v rámci disciplíny
teologická etika a o s o b n í utváření života v D u c h u evangelia. U r č i t ě by se měla
i v teologickoetických reflexích daného člověka projevit ryzost, pravdivost, snaha
o konsistenci a objektivitu, své místo by měla mít před tím a během toho modlitba
jako setkávání či komunikace s živým B o h e m skrze Ježíše Krista, což je stejné jako
v osobní mravnosti. Takto vlastně představuje morální jednání s ohledem na smýšlení,
úmysly a postoje, ale přesto bude ještě něco jiného osvědčení morální kompetence
v konkrétní situaci a za daných okolností. D o v o l í m e si tvrdit, že takové užší
prolnutí je zřejmější a rozdílné o d rozlišení a oddělení etické reflexe a morálního
jednání v případě filosofického či obecného etika.
U ž tady jsme chtěli naznačit, že etika a morálka nejsou totéž a že etika jako teorie
morální praxe nerovná se h n e d morální praxi. Ukazatel cesty (třeba na h o r á c h )
37 38
a cesta sama nejsou totožné. Jiná věc je, že když někdo došel k určitému závaznému
způsobu morální praxe (svou etickou reflexí a zkušeností), je volán k jejímu uskutečňování.
Stejným směrem jde i jeden z aspektů svědomí u apoštola Pavla, jak se
doěteme na jiném místě textu.
Ještě může p o m o c i velmi bolestný příklad, kdy ti, k d o dělali lékařskou etiku
v nacistickém režimu před druhou světovou válkou a během ní, pomáhali odůvodňovat
a podporovat systematickou likvidaci osob s postižením a dalších nemocných
s určitou diagnózou a p r o g n ó z o u . Poznamenáváme tuto bolestnou dějinnou zkušenost
kvůli určité opatrnosti, protože když někdo pěstuje etiku a hovoří o morálce,
tak to hned neznamená dobré mravní jednání a charakter, ale může dokonce argumentovat
ve prospěch zločinů nebo je i páchat ( z m í n ě n é nemocné lidi likvidovali
ve speciálních zařízeních lékaři, kteří znali svůj étos povolání, zejména dle H i p p o kratovy
přísahy). Taky vidíme, ž e etické úvahy (úvahy v oboru etika) nejsou samy
o sobě automaticky morální a že morální úvahy (přesvědčení či názory v oblasti
morálky) nejsou zase samy o sobě etické úvahy (ve smyslu respektování humanity
jako morality), ale potřebují přezkoumat na moralitu v etické reflexi.
V názvu Teologická etika se vyskytuje výraz etika, který n e m ů ž e m e přehlédnout.
Proto bude potřeba představit pojetí normativní disciplíny etika jako praktické
filosofie a poukázat na specifikum teologické etiky. Teologická etika využívá
poznatky a argumentace obecné etiky či filosofické etiky a v tomto smyslu se o d ní
učí. T o je vůbec jeden z důležitých rysů teologické etiky, ž e je zvyklá na dialog
a multidisciplinární přístup, který pak m ů ž e vést k interdisciplinárnímu řešení
a působení ve snaze přispívat k humánnímu či lidsky důstojnému utváření lidské
praxe v různých jejích světech či oblastech. K d y ž totiž teologická etika reflektuje
nějaký fenomén či problém, tak se nejprve učí, snaží se naslouchat různým zkušenostem,
poznatkům a rozměrům dané problematiky z hlediska různých relevantních
zúčastněných aktérů a disciplín. N á s l e d n ě m ů ž e vnést své nástroje a zkušenosti
a hledat dobré a správné rozhodování a jednání, které bude sledovat plně lidsky
zdařilý život. M ů ž e m e proto poznamenat, ž e s ohledem na spolupráci a dialog
různých disciplín, která vede ke stanovení etických měřítek a norem, se hovoří
o etických normách jako o smíšených (uvidíme na příkladu Charty práv umírajících
jako hdskoprávním dokumentu, na n ě m ž pracovali zřetelně teologičtí etikové,
filosofové, lékaři, zástupci jiného zdravotního personálu, teologové, lidskoprávníci,
právníci, profese z týmu paliativní péče).
V r á m c i disciplíny etika se rovněž různě zachází s dalšími pojmy, jimiž myslíme
morálku, mravnost, étos a moralitu. B u d e proto potřeba se jich i zde aspoň krátce
dotknout a přihlásit se k určitému pojetí. I u vymezování teologické etiky se setkáme
s různými přístupy či důrazy, proto je zmíníme a zvolíme pro naše účely určité
' i.' 14
pojetí.
1.2 K pojmu etika (Ethik)
Pojem etika zaznívá v různých souvislostech v jednotném i m n o ž n é m čísle. Slýcháme
dosti často, ž e je nebo není něco etické, morální či mravné. M n o z í hovoří
o morálce či spíše moralizují. N e vždy se ale dospějeme k tomu, o čem vlastně mluvíme,
když hodnotíme etické, neetické, morální, nemorální a když mluvíme o etice.
Jde nám o to dostat se k porozumění specifického hlediska, jež vystihne etický rozměr.
Výše jsme uvedli jako analogický příklad vztahy divadelní kritiky či českého
jazyka a literatury ke svým předmětům (nemyslíme studijním), proto se budeme
ptát filosofických etiků, co je předmětem a následně cílem etiky. Z v o l í m e přitom
jednu z hlavních a nejznámějších reprezentantek filosofické etiky, resp. její rozšířené
studijní dílo.1 5
Předmětem etiky je morální jednání. T í m se myslí přednostně jednání, která
uplatňují nárok na morální kvalitu. Etika se dotazuje na tento kvalitativní prvek či
faktor, který dovoluje lidské jednání označit za morální nebo mravně dobré. Jde jí
o to kriticky přezkoumávat legitimitu nároků n a morální platnost. Tento faktor
označuje moralitou a zabývá se v této souvislosti kromě jiného pojmy dobro a zlo,
svoboda a determinace, morálka, štěstí. Metodický postup etické reflexe usiluje
0 dosažení odůvodněných výstupů, které je m o ž n o prokázat za subjektivně platné
1 za intersubjektivně závazné. Etika chce metodicky a systematicky zprostředkovat
vhled d o smyslu morálního jednání. M e z i dílčími cíli etiky se objeví objasňování
lidské praxe ohledně její morální kvality, zacvičování do z p ů s o b ů etické argumentace
a postupů odůvodňování, přibližování morálního jednání jako výrazu humanity,
který znamená neopomenutelnou kvalitu pro bytí člověka, a umožnění činit
přesvědčivými dobře odůvodněná osobní morální rozhodnutí.Etika přitom nesta,
4
Srov. Milfait René: Dítě jako z b o ž í v prostituci. Perspektivy teologicko-etické reflexe.
O b h á j e n á (nepublikovaná) disertační p r á c e . KTF Praha, 2007.
1 5
Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik. 6. Auflage, Tübingen und Basel: A . Francké, 2007.
39 40
novuje, které konkrétní jednotlivé cíle jsou morálně dobré a hodné úsilí pro každého.
Spíše nabízí kritéria, podle nichž se může závazně stanovit, který cíl je potřeba
uznat jako dobrý. Stejně tak etika neříká, co je dobré v konkrétní situaci, ale
ukazuje, jak lze dojít k posouzení něěeho jako dobrého. U v e d e n é cíle nás přivedly
k rozšíření předmětu etiky, proto m ů ž e m e doplnit a říci, že předmětem etiky je
morální jednání a usuzování/hodnocení. Poskytuje pro to příslušná měřítka. M o rální
soudy a etické výpovědi o těchto soudech nejsou totéž. E t i k a se zabývá
morálními přesvědčeními (morálkami) a chce ukazovat cesty, na nichž se každý
mezi ostatními a ve společenství může uskutěňovat a být sám sebou.1 6
Výraz etika m á svůj p ů v o d v řeckém slově ethos (všechny výrazy se slovním
kmenem eth-ěd- pocházejí z řecké jazykové oblasti), jež se psalo dvěma způsoby:
ethos (tec: édo$) a o ethos (tec: r)6oq). Rozdílné první písmenko vedlo k různému
významu slova. Ethos (tec: édoc) se d á přeložit jako zvyk, mrav, přizpůsobení,
cvičení nebo obyčej a označoval kolektivní přesvědčení a způsoby jednání skupiny
nebo společnosti. Eticky jednal ten, kdo dodržoval normy všeobecně uznané morálky,
když si prostřednictvím výchovy přivykl orientovat své jednání podle toho,
co mělo v daném státě či obci platnost mravů. Morální chování proto vyjadřuje
konání nebo nekonání, jež se orientuje dle společensky platných norem.
Ethos (tec: r)6oq) oproti tomu znamená bydliště, jednat obvyklým z p ů s o b e m
a označuje tím individuální základní postoj člověka, jeho mravní stanovisko, podle
něhož se snaží vědomě vést svůj život. Proto eticky jednal v užším a vlastním smyslu
slova ten, kdo nedodržoval mechanicky předávaná pravidla chování a hodnotová
měřítka, ale kdo si učinil zvyklostí konat požadované dobro na základě nahlédnutí
a úvahy. První výraz édoq se tím stává r\Qoc\ ve smyslu charakteru a upevňuje se do
základního postoje ctnosti. D o pojmu etiky se dostaly oba aspekty společně. Proto
můžeme dále postupně a prozatím etiku představit jako vědeckou disciplínu nebo
reflexi morálního chování (společenského) a mravního jednání (individuálního)
a úsudku z perspektivy toho, co je správné a dobré.11
1 6
Tamtéž, s. 11-17, 23-24.
1 7
Srov. tamtéž, s. 25-26; Lubach Thomas: Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion.
In: Hunold Gerfried W . / Lubach Thomas / Greis Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik.
Ein Werkbuch, Tübingen: A . Francké Verlag, 2000, s. 29-30.
1.3 K pojmu morálka (Moral)
O b a dva řecké pojmy se pak přeložily do latiny slovem mos (plurál: mores; tady si
možná někdo vybaví zvolání „ty máš ale móresy!") a znamená proto mravy i charakter.
O d t u d již není daleko ke slovu morálka či mravy. V procesu dalšího rozlišování
vyjadřoval pojem mos více tradiční chování předků a pojem mores mravy nebo nemravy
doby, pro n ě ž měli ve společnosti platné vzorce chování. P o d morálku či
mravy se tak zahrnují vzorce chování, jimž se připisuje normativní platnost a které
vzešly z procesů vzájemného uznání ve společnosti a jimž se přiznala všeobecná
závaznost. Pojem morálka tím zahrnuje celek příkazů, zákazů, zvyklostí, postojových
vzorců, tradic, mravů, konvencí společnosti. Myslí se ve společnosti dějinně
předávané, sociálně orientované, konvencemi vytvořené a všeobecně uznávané způsoby
chování a normy. Tento celek kolektivních druhů norem není m o ž n o chápat
jako statický útvar, protože morálka se v průběhu dějin mění, proto mluvíme o tom,
že je morálka dějinná. Její nárok ale zůstává stejný, chce totiž obecně a přehledně
řídit praxi lidí.Pojmy morálka či mravy představují způsoby nebo formy života,
které odrážejí hodnotové představy a představy smyslu v daném společenství. Proto
lze krátce shrnout, že morálka — mravy představují regulační systém společnosti,
který formuluje zmíněné dohody v normách. Morálka vzniká tam, kde vzniká závaznost,
jež plyne z vlastní vázanosti na pravidla morální svobody, která si morální
svoboda stanovuje kvůli zachování svobody své i druhých. Vzhledem k tomu, co zaznělo
výše, m ů ž e m e p ř i p o m e n o u t , že pojem morálky zahrnuje ty normy a hodnoty,
které byly ustanoveny společným uznáním jako závazné a apelují na
společenství ve formě příkazů („měl bys..."; „je to povinnost...") nebo zákazů („nesmíš";
„neměl bys"). Proto se dějinná morálka mění se změnou porozumění svob
o d ě člověka, vlivem kulturního, socioekonomického, politického, vědeckého
vývoje a je vždy skupinovou morálkou. A v rámci pluralitní společnosti najdeme několik
skupinových morálek a uvnitř nich zase třeba další diferencované morálky
(např. ve společnosti morálky jednotlivých náboženských tradic a uvnitř nich diferencované
proudy; vnitřní morálky různých skupin povolání - sociální pracovníci,
lékaři, soudci, učitelé apod.) V h i s t o r i c k y vzniklém systému morálky najdeme
pluralismus norem a hodnot, které ale mohou v konkrétní situaci a za daných okolností
i vzájemně kolidovat a vést ke konfliktu svědomí.
Při úvahách o morálce nebo etice nelze pominout pluralitu hodnotových představ,
morálních přesvědčení a norem ve společnosti a globálním světě, v němž hraje
41 42
svou roli i kontext kultury a postavení a hlasů náboženství. A často docházejí
k různým závěrům a předkládají různé způsoby života a nemohou najít shodu.
Tato zkušenost a skutečnost se pak může odrážet i v profesní morálce, resp. v rozdílnosti
přesvědčení pracovníka, organizace a adresáta pomoci (např. nakolik může
a smí sociální pracovník či učitel etické či sexuální výchovy předkládat pouze své
názory na to, co je mravné správné a nesprávné). Stejné tak různé etické teorie dospějí
(někdy i při aplikaci stejného principu - např. lidské důstojnosti v otázkách
eutanázie) k různým výsledkům.
Předložený katalog obsahových norem a hodnot dané morálky vyžaduje ale
odůvodnění a přezkoumání s ohledem na humanitu, jinými slovy ohledně toho,
zdaje skutečně morální. Dostáváme se k otázce p o bezpodmínečně závazném měřítku,
jez by plnilo roh onoho testu na humanitu. Související otázkou bude, zdaje
vůbec m o ž n é se v pluralitním světě různých morálek domluvit na objektivně platném
etickém měřítku či měřítcích, které nebo která by umožňovala testovat nárok
na morální morálku. Proto se (ne všude a vždy stejně) zavádí v etické úvaze pojem
moralita, který m á právě vystihovat tuto kvalitu měřítka.
V p r a v é m smyslu slova lze pak označit morálkou morálku, která je výrazem morality
a vyžaduje uskutečňovat to, co je bezpodmínečné v tom, co je podmíněné.
R o z u m í m e dále vymezení morálky jako „dějinné podobě svobody, jež je pro člověka
podstatná, a jako taková potřebuje stále odůvodňovat a legitimizovat prostřednictvím
pojmu morality. "ls
Test na moralitu chce zajistit skutečně dobré jednání, jež může vznášet nárok
na univerzální platnost a uznání. Dotazování na morální dobro se pak rozvíjí jako
otázka p o dobrém materiálním jednání a dobrých způsobech či formách jednání
(např. povinnosti, ctnosti), p o formálních kritériích dobrého jednání (morální
principy) a po tom, co vůbec odůvodňuje morální dobro jako takové (a jsme u pojmu
moralita).1 5
N a naší cestě porozumění pojmu etika a jejímu vymezení si m ů ž e m e nyní posloužit
pojetím, dle něhož je centrálním předmětem disciplíny etika vzájemný vztah
morálky a morality. Etika kriticky důsledně promýšlí napětí mezi podmíněnými
1 8
Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik, s. 44.
1 9
Srov. Schröer Christian: Moral. In: Lexikon der christlichen Ethik, Band 2, L - Z, Freiburg
im Br.: Herder, s. 1207-1208.
nároky morálky a b e z p o d m í n e č n ý m nárokem principu morality a chce přispívat
k rozlišování a obezřetnosti.
Posuneme se dále k pojmu moralita, který vychází z druhého řeckého výrazu.
1.4 K pojmu moralita (Moralita!)
Uvedený vztah morálky a morality se předkládá tak, že podepírá lidskou praxi jako
humánní praxi. M o r a l i t a m á vystihovat princip všech morálek, který legitimuje
morálku jako morální morálku. Morálka může a má pomocí principu morality prokázat
své materiální ( o b s a h o v é ) normy jako výrazové formy bezpodmínečného nároku
svobody či lidské důstojnosti. Z toho vyplývá, že se platná morálka či morální pravidlo
mohou zpochybnit nebo negovat právě z hlediska morality. Princip morality se konkretizuje
morálkou a stává se v ní účinným, když odůvodňuje jednání.2 0
Moralitou se
označuje základní kvalita lidského jednání, která m u náleží jako svobodnému jednání
na základě vlastního úsudku. Základní rozhodnutí (např. v kontextu této publikace
pro osobu Ježíše Krista jako vrcholného Božího sebesdělení pro člověka a jeho dobrý
život před B o h e m ) orientovat své jednání tak, aby bylo zcela dobré, dovoluje nabýt
hlediska morality (základní principy lidského jednání, které umožňují jej označit
vůbec jako dobré jednání). Jestliže se shoda jednání s platným zákonem označí jako legalita,
vyjádří se soulad jednání, postojů, institucí a systémů lidské praxe se základními
principy morálky (moralitou: např. lidská důstojnost, svoboda; B o ž í sebesdělení
v osobě, příběhu, dílu Ježíše Krista a jeho smysl a důsledky) pojmem legitimita.2 1
M o r a l i t u je p o t ř e b a aplikovat, prokazovat a osvědčovat v konkrétní osobní
i společné lidské praxi, čímž dospíváme k pojmu mravnost a morální kompetence.
1.5 K pojmu mravnost (Sittlichkeit)
Mravnost pojmeme jako moralitu vztaženou na lidskou praxi, jinými slovy aplikovanou
moralitu.Mravnost bude zahrnovat individuální postoj a z o d p o v ě d n o s t ,
která si je vědoma závazku vůči b e z p o d m í n e č n é m u nároku morality. Mravní jednání
bude znamenat reflektované, zamýšlené a svobodně zvolené jednání.2 2
2 0
Srov. Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik, s. 28, 46-48.
2 1
Srov. Schröer Christian: Moralität. In: In: Lexikon der christlichen Ethik, Band 2, L - Z, s. 1210-121 1.
2 2
Srov. Lubach Thomas: Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: Hunold Gerfried
W . / Lubach Thomas / Greis Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 32.
43 44
Z a v e d e n í m pojmu mravnost se etika či etická reflexe m ů ž e ptát n a principy,
podmínky a podoby životních forem či způsobů, institucí a sociálních závazností,
které je m o ž n o si objektivně zodpovědět. O d p o v ě ď na otázku, které z navrhovaných
řešení nejlépe naplní principy skutečně dobrého jednání (morality), přispěje
za daných podmínek a okolností k získání konkrétních pravidel mravnosti: jestliže
se shodneme například na b e z p o d m í n e č n ě platném, nejvyšším etickém principu
lidské důstojnosti, je potřeba v konkrétním případě či oblasti určit, co zde znamená
lidsky důstojně žít či lidsky důstojný život. Mravnost pak m ů ž e vystihnout
uznání podmínek, za nichž m o h o u všichni lidé žít svůj život v důstojnosti jako
osoby. Mravnost se vždy dotazuje na správnost lidského jednání (př. vlastní nárok
či právo na sebeurčení zahrnuje taky uznání tohoto nároku či práva u druhých).
K r o m ě individuálního jednání dovoluje pojem mravnost přezkoumávat dle kritéria
humanity i společenský, ekonomický a právní řád jako celek.2 3
Jako příklad
m ů ž e m e uvést vztah, který se často nadepisuje jako vztah „práva a morálky" a měl
by zahrnovat vztahy práva a morálky, práva a etiky, práva a morality, a proto by se
vzhledem k řečenému měl nadepisovat spíše jako vztah „práva a mravnosti" či
„práva a etiky". Jde v něm o otázku spravedlivého práva, kde svou roli v posouzení
souboru platných právních norem hrají základní lidská práva roli jako důležité
měřítko.
Ještě nám v sestavě p o j m ů zbývá étos, jak se s n í m setkáváme zejména v étosu
daného povolání či v projektu Světový étos. Krátce se h o proto dále dotkneme.
1.6 K pojmu étos (Ethos)
Ten se vyznačuje vzájemností individuálních a společenských faktorů či prvků.
O z n a č u j e se jím celek morálního chování a jednání lidí ve společnosti a zahrnuje
mravy, obyčeje, tradice, zvyklosti a přesvědčení v oblasti toho, co je a není morální
či mravné. K r o m ě toho se mluví také o étosu skupiny povolání, třeba o étosu lékaře
či sociálního pracovníka. Tento étos se sice vztahuje na skupiny, obsahuje ale zároveň
vnitřní přesvédčenňídí v těchto skupinách povolání. Jako příklad tohoto étosu
m ů ž e m e pro přiblížení uvést lékařský étos, jímž je lékař zavázán podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí s ohledem na péči o své pacienty. Etos se někdy ve
2 3
Srov. Schröer Christian: Sittlichkeit. In: In: Lexikon der christlichen Ethik, Band 2, L - Z,
s. 1610-161 1.
shrnutí vymezuje obecně jako způsoby či způsoby života, jedince nebo skupiny
(napr. povolání), které jsou utvářeny určitými postoji a určitou racionalitou.1
'1
Etosem se tedy rozumí objektivně souhrn mravních norem a normativních obsahů,
které se uznávají jako platné v určité společnosti i s ohledem na určité sociální
role a odpovídající zvláštní skupiny (např. étos lékaře, sociálního pracovníka, učitele,
soudce...); a subjektivně jím rozumíme postoj a smýšlení, mravní charakter jedince.
Z toho je již patrné, že nás bude hlavně zajímat étos povolání sociálního
pracovníka. V étosu obecně se konkretizují morální požadavky d o normativního
vzorce jednání. Tento vzorec o d p o v í d á určitému kulturnímu p o r o z u m ě n í světu
a smyslu, institucionálnímu zřízení (rodina, právo). Navazuje na mravy, zvyklosti,
tradice a ukazuje vzorce vedení ( z p ů s o b u ) života, vzory a ideály. V e společnosti
lze rozlišovat různé formy étosů. Například étos určitých etnických či náboženských
skupin, étos sociálních rolí, funkcí a povolání. Formy étosu posledních tří
jmenovaných skupin v rámci rámcového (společenského) étosu ukazují na fakt,
jak se na určité povolání či funkci váží etické požadavky, které vyplývají hlavně z věcného
úkolu či lépe z oboru či tematické oblasti.
1.6.1 Étos skupiny povolání
Étos povolání umožňuje zachytit odborné jednání („technické, metodické") dejme
tomu lékaře či zde hlavně sociálního pracovníka v jeho morálním významu a objektivně
zavázat subjektivní svědomitost. R o v n ě ž se ukazuje, ž e se výkon určitého povolání
chápe jako spojení dvou rovných kompetencí: té odborné a morální. Vidíme
tedy, že se pojmem étos označuje celek všech postojů, přesvědčení, hodnot a norem,
který pro své jednání uznává jako závazný určitá osoba či skupina lidí, instituce,
společenství. N ě k d y se proto taky hovoří o tzv. vnitřních sociálních morálkách.
V n í m á m e zde odborné poznatky i morální rozměr.2 5
Nejznámějším výrazem étosu povolání jsou etické kodexy (např. etické kodexy
sociálních pracovníků - mezinárodní i český a další české jednotlivých organizací
či zaměření sociální práce).Etické kodexy (se svými silnými i slabými stránkami)
2 4
Srov. Lubach Thomas: Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: Hunold Gerfried
W . / Lubach Thomas / Greis Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 30.
2 5
Srov. Kluxen Wolfgang: Ethos, in: Lexikon der Bioethik, Band 1 (A-F), Gütersloh: Gütersloher
Verlagshaus, 2000, s. 693-694; Gruber Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. G r u n d z ü g e
einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2 0 0 5 , s. 2 5 , 46.
45 46
obsahují zformulované standardy, principy a ustanovení závazků sociálních pracovníků
vůči dalším zúčastněným aktérům, včetnč samozřejmé zejména adresátům
jejich profesního jednání. Spojují tak doporučená jednání a profesní morálku s cílem
aplikovat i eticky reflektovat principy a standardy povolání. C h t ě j í poskytnout základ
a orientaci pro identifikaci a z h o d n o c e n í morálních dilemat. Kodifikace
normativních principů a standardů se tím stává - spolu s rozvojem specifické vědeckosti,
odbornosti či profilování organizačních forem a forem vlastního zastoupení
- podstatnou součástí procesu profesionalizace. Etické kodexy se proto
mohou považovat za výraz etické reflexe profesní morálky i za morální výraz profesního
jednání, vůči němuž je třeba zaujmout kriticky konstruktivní odstup. Přesto
sjednaná a kodifikovaná profesní morálka či étos povolání stále vyžaduje etickou reflexi
etických k o d e x ů . Etické kodexy se systematicky vztahují k individuálnímu
a interpersonálnímu jednání, k roli povolání a k výkonu povolání i k nadřazeným
normám a společenským strukturám. Nabízejí určité etické nástroje pro rozhodování
v konfliktních případech. T í m se potvrzují souvislosti mezi étosem povolání,
etickou argumentací a kodexem chování. O v š e m étos povolání není pouze produktem
racionálních argumentů, které lze vyčerpat v kodexu. K o d e x taky nemůže
zachytit kulturně a dějinně podmíněnou rozmanitost a měnitelnost étosu povolání.
Snaha o strnulé dodržování pravidel by odporovala myšlence etické reflexe a mravní
způsobilosti. Mravní autonomie subjektu se nemůže a nesmí delegovat na jiné
subjekty a u ž vůbec ne jen na dodržování předpisů.2 6
N a p a d n e nás, co když se ale dostanou jednotlivé formy étosu do rozporu? Jak
zajistit v pluralitní společnosti a multikulturním světě přece jen bezpečné soužití
a sociální soudržnost? Existují nějaké b e z p o d m í n e č n ě platné a závazné principy,
jimž musí odpovídat všechny étosy ve společnosti i étosy skupinové, resp. povolání?
A n a základě historických zkušeností (20. stol. a zneužívání étosu povolání lékařů
a právníků nacistickým a komunistickým režimem) se m ů ž e m e ptát, zda nehrozí
nebezpečí zneužití při vytváření či aplikaci étosů povolání, jestliže by u ž dále nepodléhaly
dalšímu m o ž n é m u přezkoumání. C o kdyby se dostal do rozporu s principy
demokratického právního státu?
2 6
Srov. např. Bohmeyer Axel und Kurzke-Maasmeier: Ethikkodizes und ethische Deliberationsprozesse
in der Sozialen Arbeit, in: Hudepohl-Lob Andreas / Lesch Walter (Hg.): Ethik der
Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand S c h ó n i n g h , 2 0 0 7 , s. 163-164, 172-174.
Proto étosy ( p ř e s n ě v plurálu étoi) představují pro vědeckou disciplínu etika
(i teologickou) předmět reflexe a nestanovují automaticky, co je morálně dobré
a špatné, správné a nesprávné jednání, a nezaručují svou existencí mravní kompetenci
člověka i člena určité profese, např. mravní kompetenci sociálního pracovníka
při výkonu jeho povolání.
D o etické reflexe tak spadají etické kodexy sociálních pracovníků jako výrazy
étosu povolání či profesní morálky.
1.6.2 Etické kodexy sociálních pracovníků27
N a h l é d n e m e dále do příslušných etických kodexů sociálních pracovníků.
Nejprve zde máme Ethics in Social Work, Statement ofPrinciples (Etika v sociální
práci, prohlášení principů), označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce
- principy, ze společné dílny International Federation of Social Workers (IFSWj
(Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a International Association ofSchools
of Social Work (IASSWJ ( M e z i n á r o d n í asociace vzdělavatelů v sociální práci)
schválený valným s h r o m á ž d ě n í m těchto organizací v australské A d e l a i d e v říjnu
2004.2 8
J i ž v nadpisu dokumentu se objevuje prezentace etických principů.
Definici sociální práce zde najdeme v čl. 2, kde se uvádí, že se profese sociální
práce zasazuje za sociální z m ě n u , řešení p r o b l é m ů v lidských vztazích a také za
zplnomocnění (empowerment), způsobilost a osvobození lidí a podporuje je s cílem,
aby napomáhala blahu (wellbeing, Wohlergehen), dobrému lidskému bytí. Sociální
práce zasahuje v místech, kde dochází k vzájemnému působení lidí a jejich prostředí.
Využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů. Z á k l a d e m sociální
práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti.
Signatáři dokumentu před tím v preambuli vyznávají, že považují etické vědomí
za základní část praxe povolání sociálních pracovníků a jejich způsobilost a závazek
eticky jednat za podstatný aspekt kvality služby. Jako cíl práce I A S S W a I F S W
označují p o d p o r u debat o etice a etických reňexív členských asociacích, mezi po-
2 7
Srov. Milfait René: Fundamentální eticko-lidskoprávní principy etických k o d e x ů sociálních
p r a c o v n í k ů . O b j a s n ě n í s o d p o v í d a j í c í m i povinnostmi a z o d p o v ě d n o s t m i . In: Etika a lidská p r á v a
v sociální p r á c i , Praha: Centrum sociálních služeb Praha, 2 0 0 8 , s. 61-76.
2 8
Srov. www.ifsw.org/en (18. 4. 201 2), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005),
http://sspcr.cz (19. 4. 201 2). Z těchto o d k a z ů je j i ž patrné, ž e budeme mít p ř e d o č i m a a n g l i c k ý
o r i g i n á l , o d b o r n ý n ě m e c k ý překlad a verzi českého p ř e k l a d u uvedenou na www Společnosti
sociálních pracovníků České republiky.
47 48
skytovateli sociální práce a studujícími obor sociální práce. Tento dokument zůstává
na rovině všeobecných principů a zároveň respektuje specifické výzvy a problémy
jednotlivých zemí, a proto chce povzbudit sociální pracovníky v různých místech,
aby reflektovali jim vlastní výzvy a dilemata a činili ohledně nich eticky informovaná
rozhodnutí.
Uvádějí se přitom jen některé problematické oblasti:
loajalita, poctivost se odehrává ěasto v napětí odporujících si zájmů,
naplňování role pomáhajícího a kontrolujícího zároveň,
konflikt mezi povinností chránit zájmy lidí, s nimiž pracují, a společenskými požadavky
efektivnosti a užitečnosti (prospěšnosti),
zdroje společnosti jsou omezené.
Etický kodex sociálních pracovníků České republiky29
se přímo neodvolává na
mezinárodní kodex (mluví o dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka
a zmiňuje zejména V š e o b e c n o u deklaraci lidských práv, C h a r t u lidských
práv, Ú m l u v u o právech dítěte a obecně další mezinárodní deklarace a úmluvy,
Ústavu C R a Listinu základních práv a svobod a další zákony C R , které se „ o d
těchto dokumentů odvíjejí"), nicméně v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1. konstatuje,
že je „sociálnípráce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální
spravedlnosti", ž e „sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci
v takové míře, aby současné nedocházelo k omezení stejného práva druhých
lidí", ž e takový pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi
„pomáhá jednotlivcům, jednotlivým skupinám, komunitám a sdružení občanů při
jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků ".
N a skutečnost, že Etický kodex sociálních pracovníků v CR vychází z M e z i národního
etického kodexu sociální práce, poukazuje i předsedkyně Společnosti
sociálních pracovníků v C R »
O p o d p o ř e lidské důstojnosti a lidských práv a o sociální soudržnosti hovoří
rovněž Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících?1
2 9
Srov. http://sspcr.unas.cz (20. 4. 201 2). Byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků
dne 19. 5. 2 0 0 6 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 2006.
3 0
Srov. Etický kodex je z á k l a d p ř i aplikaci metod sociální práce, říká Věra N o v o t n á ,
http://socialnirevue.cz (20. 4. 2012).
3 1
Srov. D o p o r u č e n í Rec (2001)1 V ý b o r u ministrů členským státům o sociálních pracovnících
přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (18. 4. 2012).
Doporučení se ve své preambuli odvolává kromě jiného na Vídeňskou deklaraci.3
2
Nyní alespoň načrtneme, že sociální práce je pro ni profesí, která uschopňuje
jednotlivé lidi a skupiny k tomu, aby stále více sami určovali svůj život (sebeurčení)
a své soužití a zvládali h o v solidárních vztazích (srov. etický a lidskoprávní princip
solidarity);
má dále podporovat osobní z. sociá/n/kompetenci i sociá/n/prostředí, a její přístup
je celistvý - potřeby jednotlivých lidí, skupin a obcí (státu) se pojímají v celku;
zpřístupňuje zdroje a mnohotvárné sociáin/služby (materiální podpora, osobní
péče a sociální integrace);
rozvíjí a zlepšuje systémy sociální pomoci a přístup k nim;
provádí prevenci a profylaxi k zachování a p o d p o ř e humánních a sociálních
kompetencí a přispívá k prosazování společenských norem v souladu s uznávanými
principy lidsko-právních dokumentů a sociálních chart.
Jeden se signatářů tohoto trojnárodního dokumentu, se jako člen I F S W v e
svých Profesních etických principech Německého profesního svazu pro sociální
prácŕ1
v preambuli odvolává na příslušný dokument I F S W 3 4
a konstatuje, že bezpodmínečnou
a všeobecnou orientaci pro své jednáníspatřují členové D B S H v důstojnosti
lidské osoby a prostřednictvím solidarity a strukturální spravedlnosti se
zavazují k hodnotám, které zajišťují začlenění osoby d o společnosti a její ochranu
ve společnosti (viz více sociální spravedlnost).
Usnesení generálního shromáždění Rakouského pracovního svazu diplomovaných
sociálních pracovníků ( O B D S ) uvede lapidárně hned v prvním článku
svých Etických standardů-povinnostípovolánísociálních pracovníků,^ že jsou sociální
pracovníci zavázáni lidským právům a ž e odmítají smlouvy, které lidským
právům odporují.
3 2
Srov. Trinationales Dokument der Berufsverbände DBSH (Deutscher Berufsverband für Soziale
Arbeit), N V M W (Nederlandse Vereniging van Maatschappelijk Werkers) und OBDS
(Österreichischer Berufsverband Diplomierter Sozialarbeiterinnen): Wiener Deklaration,
http://www.dbsh.de/html/publikationen.html (18. 4. 201 2). J e d n á se o dokument tří národních
profesních svazů sociálních p r a c o v n í k ů : N ě m e c k a , Holandska a Rakouska v y p r a c o v a n ý
pro německy mluvící oblast. Bohužel nenajdeme v dokumentu datum sepsání.
3 3
Srov. Berufsethische Prinzipien des DBSH. Beschluß der Bundesmitgliederversammlung
vom 21. - 2 3 . 1 1 . 9 7 in G ö t t i n g e n , http://www.dbsh.de (19. 4. 2012).
3 4
Vzhledem k datu přijetí ještě ne na nejnovější definici a dokument, ale na dokument IFSW z r. 1994.
3 5
Srov. Ethische Standards - Berufspflichten für Sozialarbeiterinnen. Generalversammlungsbeschluss
des OBDS, 17.10.2004 in Salzburg, http://www.obds.at (25. 4. 2012).
49 50
K tomu všemu ale potřebují mít sociální pracovníci kromě své metodiky, odborných
vědomostí, dovedností a zkušeností i etické nástroje. Proto se navzájem potřebují
sociální práce a disciplína etika.
1.7 Mravní kompetence
U pojmu mravnosti (ye smyslu r/doc) jsme došli k vymezení, že označuje chtění
být dobrým, jež se stalo pevným základním postojem a jež si osvojilo bezpodmínečný
nárok morality a učinilo jej smyslem veškeré lidské praxe. N y n í m ů ž e m e
proto říci, že ten/ta, kdo jedná z tohoto základního postoje, vykazuje morální kompetenci.
Učinil moralitu principem utváření své vůle a praxe (jednání). Pojem morální
kompetence vyjadřuje vhled a uvážlivost (^rozvážnost), rozhodnost a vědomí
zodpovědnosti a pomocí něho se zprostředkovává morálka a moralita, resp. vztah
morálky a morality. Nestačí proto zvnitřnit bezpochyby nějaký platný kodex (morální
ve smyslu morálky, etický ve smyslu kodexu skupiny povolání) a rozšířený
hodnotový systém. Jako morální se označí jednání, jež vychází z morality, i když se
v nějakém případě taková konkretizace dostane do konfliktu s normami nějaké
platné morálky. Morální kompetenci může mít jen někdo ze sebe sama a skrze sebe
sama (siov. mravní autonomie). Bude-h jednat morálně ze své morální kompetence,
bude způsobilý doložit důvody svého konání/nekonání a hlavní důvod bude
spočívat v moralitě. S morální kompetencí se projeví člověk, jenž „je způsobilý
zodpovědět svá rozhodnutí nejen vůči sobě samému, ale i vůči svým bližním. Morální
kompetence a zodpovědnost patří neoddělitelně k sobě, jsou oběma stranami
jedné svobody, jež se chápe jako svoboda. Tato svoboda není svévolí. Ze svévole
(...) ve smyslu vše je dovoleno; děláme, co se nám (z)l(bí, vzniká vždy nespravedlnost,
utlačování druhých, nesvoboda. Svoboda ve smyslu morality se oproti tomu
staví dobrovolně pod povinnost zodpovědnosti a ospravedlnění, protože i ten,
kdo má dobrou vůli a morální kompetenci, není prost omylu a viny. Kdo si ale učinil
moralitu principem svého jednání, vyjadřuje tím i úmysl učinit struktury svého
jednání transparentní, aby dal co nejmensíprostor omylům a vině. "36
Etika chce přivádět k morální kompetenci a upozorňuje na ni. Je si přitom vědoma
života a učení jako procesů možného růstu a zrání a různých situací, v nichž
je potřeba morální kompetenci osvědčit. Morální kompetence - „ jako moderní
' Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik, s. 45-46.
pojem ctnosti - v sobě obsahuje sociální zodpovědnost, pokud od každého vyžadovaná
schopnost morálnějednat a usuzovat zahrnuje připravenost respektovat
v každém lidském protějšku svobodu a před touto svobodou kdykoliv vydat počet
ze svého vlastního jednání (...) Člověk je jako jedinec mezi dalšími jedinci ale jen
tehdy skutečným člověkem, když se mu daří tak modifikovat své uplatňované nároky
s ohledemna uplatňované nároky svých bližních, že neuspokojuje bezohledně
své potřeby na úkor druhých, ale stanovuje ve společné praxi s druhými prostory
svobody ajejich hranice, které mají každému v kontextu vzájemného uznání umožňovat
vést důstojný život a uskutečňovat vněm sebe sama. "31
Morální kompetence se tak týká orientování se i rozhodování, a proto spočívá
ve svědomí, v němž může člověk projevit a osvědčit způsobilost „spojit různé prvky
sociálně uložené morálky, důsledků pro individuální život, uznání důstojnosti druhého
a zodpovědnosti před Bohem. "3S
1.8 K adjektivům morální, mravní, etické
Ještě nám v houšti p o j m ů zbývá jen krátce poznamenat, že se výrazy morální/
/mravní/etické používají většinou jako synonyma. Přesto se doporučuje v oboru
etika vyhradit výraz etické pro činnosti disciplíny etika (viz, jak jsme v textu výše
srovnávali etické úvahy, které nejsou eo ípso morální, a přesvědčení v oblasti morálky,
která potřebují reflexi p o m o c í etického instrumentária) a morální/mravní
pro jednání člověka.Rozlišují se totiž označení morální odůvodnění a etická odůvodnění
v rámci pojednání základních forem morální a etické argumentace. Poukazuje
se tím na skutečnost a zkušenost, ž e se v oblasti morálek i etiky vyskytují
různé argumentace a metody, pomocí nichž se odůvodňují mravní jednání a úsudky
(to spadá p o d nadpis morální argumentace a patřily by tam formy: se zřetelem na
faktum, pocity, m o ž n é následky, morální kodex, morální kompetenci, svědomí)
a etické teze o mravních jednáních a úsudcích (to by spadalo p o d označení etická
argumentace a patřily by sem různé metody).3 9
' T a m t é ž , s. 183-184.
i
Mieth Dietmar: Kleine Ethikschule, s. 2 3 .
' Srov. např. Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik, s. 26-28, 1 89-237.
51 52
1.9 Shrnutí
Při snaze dospět k porozumění a vymezení vědecké disciplíny etiky, a tím k předmětu
její reflexe, jsme vyšli ze dvou původních řeckých výrazů, které nás dovedly
k rozlišování různých p o j m ů , v rámci nichž nejde o nějaké školní rozdělování či
schéma, ale o příspěvek k p o r o z u m ě n í tomu, co je ve hře, když mluvíme o etice
jako praktické filosofii. N y n í si odvození a rozlišení relevantních p o j m ů graficky
* ' 40
znázorníme:
Morální chování
mos / mores
Mravní jednání
éthc
k etická reflexe t
l
etika
Předložené schéma s rekonstrukcí rozlišených a více objasněných p o j m ů m á
pomoci urěení předmětu etiky. V i d í m e , že reflektuje či promýšlí morální chování,
přesvědčení a představy v oblasti morálky, étos povolání, napětí vztahu morálky
a morality v kontextu lidské praxe a odtud mravní rozhodování, úsudky, postoje,
kvalitu osoby, jednání a kompetenci vztažené na individuální i nadindividuální
(společenské systémy, mechanismy, instituce - tato část etiky se označuje sociální
etikou, p o t a ž m o v teologické etice křesťanskou sociální etikou)4 1
utváření lidského
života a praxe.
S ohledem na reflexi vztahu morality s morálkami v kontextu lidské praxe a v souvislosti
se změnami v morálkách (jsou dějinné vlivem například vědeckého a technického
rozvoje, nového porozumění základním normativním pramenům, vlivem
4 0
Srov. Lubach T h o m a s : Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: G . W . Hunold/
T. Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 32; Pieper Annemarie:
Einführung in die Ethik, s. 27.
4 1
Ta není p ř e d m ě t e m a z a d á n í m textu této publikace, p r o t o ž e se p ř e d n á š í jako vlastní obor.
Svými tématy jí ale p ř i p r a v u j e nástroje pro její činnost a některá z v o l e n á témata do ní p ř í m o
s p a d a j í (např. lidská p r á v a ) .
zkušeností bezpráví) najdeme i vymezení etiky jako přemýšlení o „sporné mo-
raice".42
V návaznosti na grafické znázornění a jeho rozvedení se určuje etika jako
„vědecká reflexe dobrého a správného usuzovánía jednání lidí, mravní kvality osob
a vnitřní rozumnosti institucí lidského soužití"^, jako „vědecká reflexe morálního
chovania mravního jednání z perspektivy toho, co je správné a dobré"44
neho jako
„teorie morálního soudu/hodnocení a jednání".45
V l i n i i úvah o morální kompetenci, vztahu morality a morálky v kontextu lidské
praxe, individuálního jednání ve společenských souvislostech a v konkrétní situaci
s možnými morálními konflikty a s odvoláním na grafické znázornění (viz výše) si
můžeme graficky představit o n o „centrální napěťové pole":4 6
Etika m á samozřejmě své hranice, z nichž lze zmínit například ty, ž e neučiní
sama o d sebe nikoho mravným, ž e musí počítat se slabostí a hranicemi každého
člověka, že nepředkládá žádný hotový katalog norem či hodnot nebo koncept
platný pro každou situaci a pro celé lidstvo.
Etika sleduje svůj cíl, který je m o ž n o p o t o m rozvíjet do jednotlivých cílů:4 7
jde jí o určení mravně dobré a správné lidské praxe, o prokázání morality (toho, co
4 2
Mieth Dietmar: Kleine Ethikschule, s. 24.
4 3
Mieth Dietmar: Begründungsversuche von Ethik. In: K laus Demmer / K.-H. Ducke (Hg.),
Moraltheologie im Dienst der Kirche. Festschrift für Wilhelm Ernst, Leipzig 1992, s. 37.
4 4
Lubach T h o m a s : Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: G . W . Hunold/T. Lubach/
A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 30.
4 5
Ernst Stephan: Grundfragen Theologischer Ethik, s. 1 2.
4 6
Lubach T h o m a s : Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: G . W . Hunold/T. Lubach/
A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 33.
4 7
Srov. Pieper Annemarie: Einführung in die Ethik, s. 1 82-1 84; Lubach T h o m a s : Z u g ä n g e .
Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: G . W . Hunold/T. Lubach/A. Greis (Hrsg.),
Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 36-38.
53 54
je bezpodmínečně závazné) v lidském chtění a jednání. Proto zkoumá podmínky,
za nichž lze lidskou praxi považovat za morálně dobrou, přičemž morální jednání
(oproti nemorálnímu a morálně n e h š n é m u ) vykazuje jako formu lidské praxe,
v níž je člověk skutečně člověkem a v níž se naplňuje jeho lidské bytí. Proto chce
doprovázet ke kritickému posuzování této praxe a uplatňovaných nároků s ohledem
na její morální oprávněnost. C h c e odůvodňovat a umožňovat mravně dobrou
a správnou lidskou praxi a přivádět ke stále lepší morální kompetenci. V e své reflexi
se zaměřuje na různé tematické oblasti, a sice na mravní jednání, subjekty tohoto
jednání a na instituce ( u s p o ř á d á n í života), jak m ů ž e shrnout následná tabulka
a její rozvinutí:4 8
Tematické oblasti etické reflexe
Jednání Osobo Instituce
Zájem m r a v n í usuzování
a j e d n á n í
m r a v n í bytí
a mravní kompetence
m r a v n í praktická
rozumnost
u s p o ř á d á n í
života/institucí
Otázky Co m á m dělat?
Jak j e d n á m správně?
Jak se m ů ž e m ů j
život vydařit?
Co je třeba zachovat,
rozvinout, změnit?
Vztah co se p o ž a d u j e
(Sollen)
co se u m o ž ň u j e
a m ů ž e (Können)
co se smí (Dürfen)
Etická reflexe morálního chování a mravního jednání lidíusiluje o nalezení
a odůvodnění toho, co je správné. H l e d á proto kritéria a argumenty, které označují
určité jednání jako mravně správné jednání. Základní otázky této reflexe tedy zní:
„Co mám konat?" „Proč to mám konat?"
Etická reflexe se dále vztahuje na konkrétní subjekty jednání, jednající osoby
a sleduje jejich mravní kvalitu a kompetenci. Přitom se ukazuje, že lidé sice často
poznávají to, co je dobré a správné, ale nejsou mnohdy schopni to poznané konat.
Pro mravní jednání je proto vedle odůvodnění toho, co je správné, také důležité,
4 8
Lubach T h o m a s : Z u g ä n g e . Grundaspekte der ethischen Reflexion. In: G . W . Hunold/
T. Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 37-38.
že někdo individuálně může, umí a chce. Etika proto podporuje proces, aby se člověk
stával mravním člověkem, tzn. že podporuje individuální vhled a vědomí odpovědnosti.
Základní otázky této reflexe znějí: „Jak se může život vydařit?" „Jak
mohu být tím, jenž byrádžiia jednal zodpovědně?"
Etika reflektuje i nadindividuální struktury, instituce, mechanismy Ptá se z toho
důvodu na mravní rozum společenských zařízení a institucí, jež předepisují to, co
člověk smí - nakolik vytvářejí podmínky, které mravní jednání umožňují, podporují,
nebo m u zabraňují,. Etika se proto zabývá odhalováním a popisem struktur
a procesů, v nichž se mravní jednání uskutečňuje. Její základní otázky v tomto
případě jsou: „Co se umožňuje prostřednictvím institučních směrnic?" „Co je třeba
na těchto směrnicích zachovat, rozvinout, nebo změnit?"
Etika jako disciplína se nepovažuje za původní zdroj či pramen mravního poznání
a orientace pro jednání. Z d r o j e m či pramenem mravního poznání jsou lidské
zkušenosti (se sebou, s druhými a soužitím, s Bohem, pojetím smyslu života a vlastního
pojetí a určení člověka...).
Důležitým výstupem pro nás bude, že pojem etika nebudeme zaměňovat s pojmem
morálky, mravnosti, morality ani étosu. Etikou budeme rozumět vědeckou
disciplínu praktické filosofie, jež se systematicky a metodicky zabývá individuální
i společnou lidskou praxí z hlediska morální kvality (to je potřeba při vymezování
zdůrazňovat, protože chováním, jednáním či lidskou praxí se zabývají i jiné disciplíny
ze svého specifického hlediska), kterou označuje moralitou (mravníautonomie,
lidská důstojnost a z ní vycházející základní lidská právaj) a pomocí níž
posuzuje různé uplatňované nároky na to, co je, není či se má považovat za morální.
Chce přivádět k mravní kompetenci, umožňovat a podporovat ji. Zaměřuje
se přitom na mravně dobré a správné lidské jednání, na mravní kvalitu individuálních
aktérů i na struktury a instituce, které přesahují individuální a meziosobní
vztahy.
O d t u d se m ů ž e m e vydat k přiblížení teologické etiky.
55 56
1.10 Teologická etika
J i ž z výrazů v názvu je zřejmé, že se bude jednat o etiku, jež m á něco do ěinění s teologickými
obsahy a zkušenostmi. Z a t í m jsme načrtli pojetí etiky a nyní půjde o to
vystihnout o n o specifikum spojené s výrazem teologická s tím, že jsme se v úvodu
této kapitoly přiznali k tomu, ž e se bude jednat o východiska a kontext křesťanského
poselství a jeho reflexe a prožívání, kde dostanou postavení hlavních normativních
pramenů biblická svědectví a zprávy. Pojmenování taky podporuje
ekumenické spolupůsobení tohoto oboru a jeho aktérů i otevřenost mezináboženskému
dialogu (viz a srov. dále téma Prohlášení ke Světovému étosu) při snaze přispívat
plně zdařilému lidskému životu a humánní praxi v pluralitní společnosti
a globálním světě. Důležitým tématem a úkolem základní (fundamentální) teologické
etiky bude proto význam křesťanského poselství a víry pro etickou reflexi
a mravní jednání a mravní utváření lidské praxe.
1.10.1 Vymezení pojmu-oboru
N á z e v rovněž upozorňuje na to, že dochází ke specifikaci etiky a ž e se teologická
etika nechápe jako speciální oblast v celku teologie nebo její speciální výraz (v tomto
chápání se někde setkáme s pojmem morální teologie). Teologická etika je proto
(zatím takto stručně) etická reflexe, která pracuje na základě křesťanského poselství
a křesťanské biblicky založené víry.4 9
Teologická etika se proto nechápe jako zvláštní případ etické reflexe, ale vychází
z lidské praxe a jejího etického i morálního posouzení a snaží se k tomu přispět ze
své křesťanské perspektivy, c o ž se často vyjadřuje slovy „ve světle evangelia"nebo
„vhorizontu křesťanské víry". Taková sdělení potřebují dále rozvíjet a objasňovat.
V návaznosti na vymezení etiky se setkáme s přiblížením, že je teologická etika vědeckou
reflexí morálně-mravních posouzení a jednání ělověka v horizontu křesťanské
víry a že spojuje otázku smyslu jednání, mravního požadavku a základních
podmínek vědecké reflexe s horizontem křesťanské víry a života. M y se jen již o d voláme
na naše výše shrnující vymezení a připojíme k němu specifický křesťanský
pohled, který vychází z evangelia.
Teologická etika (dále jen T E ) usiluje o to zprostředkovat své přístupy a výstupy
i lidem, kteří se nehlásí ke křesťanské víře, a vést s n i m i dialog. N ě k d y se
4 9
Srov. např. Ernst Stephan: Grundfragen Theologischer Ethik, s. 16.
proto označuje jako disciplína mostů. Důležitá bude tato role s ohledem na pracovníky
různých profesí, kteří sami nevyznávají a nesdílejí křesťanské základy a měřítka,
nicméně se v kontextu pluralitní společnosti a právního státu setkávají se
svými adresáty pomoci, kteří je naopak vyznávají a sdílejí, a jsou taky vázáni i svými
etickými kodexy, c o ž o d nich všechno vyžaduje porozumění těmto adresátům pomoci
a v případě potřeby relevantní odpovědi na jejich otázky či pomoc zprostředkování
nějakého kontaktu.
1.10.2 Určité dělení
D l e svých hlavních oblastí ( p ř e d m ě t u ) , k nimž se vztahuje, se T E rozděluje na dva
velké celky fundamentální(obecná) T E a speciální (aplikovaná) TU. První m ů žeme
popsat tím, že se zabývá základy (např. tématy: svědomí, základní pojmy
etiky, morálka, mravnost, moralita, étos), snaží se odůvodňovat morální posouzení
a jednání. Prostřednictvím otázek „co mám konat" a „proč mám závazek vůbec
něco konat ěi nekonat"zkoumá platné normy a nabízí podmínky pro odůvodnění
a platnost morálních vět. H l e d í na člověka jako na mravní subjekt ( p t á se na předpoklady,
možnosti a hranice mravního jednání) a zohledňuje jeho otázky, jak se
může jeho život plně zdařit.
D r u h á j m e n o v a n á n a n í staví a jde jí o konkrétní mravní praxi a její posuzování.
O t á z k o u zde bude „jak se mám rozhodovat ajak mám jednat v konkrétním případě
a konkrétní situaci. '"Zsbýví se konkrétními fenomény, oblastmi lidské praxe a problémy.
Snaží se přispět k o d p o v ě d í m na otázku, co znamená v dané situaci lidsky smysluplně
a mravně z o d p o v ě d n ě jednat. Vyvstane nám stěžejní otázka p o smysluplném
utváření konkrétního lidského života a lidsky důstojném utváření lidské praxe.
Speciální (aplikovanájTU se dále rozvětví na individuální a sociální. V individuálnfYri
je zájem upřen na témata, která se dotýkají mravního subjektu jako takového
ve vztahu k němu samému (proto např. téma celistvé pojetí člověka, láska
k sobě), k druhým (např. láska k bližnímu), v problematice vztahů (např. etika
partnerských vztahů a v rámci ní téma lidské sexuality) a v biomedicínskoetických
diskusích (např. morálně právní status embrya, problematika potratů, výzkumu na
kmenových embryonálních buňkách, eutanázie, asistovaného suicida). Zvolená témata
této publikace budou odrážet nastíněné dělení.
Sociální TE se zabývá morální kvalitou podmínek a problémů lidského života
a praxe v rámci nadindividuálních struktur, institucí či sociálních útvarů (např. té-
57 58
mata politika, hospodářství, kultura). Při rozlišení nesmíme zapomínat na vzájemnou
propojenost a odkázanost oblastí T E . Subjekt jednání ve všech souvislostech
jeho života utvářejí i určují individuální podmínky a společenské kontexty.5 0
1.10.3 Proprium
T E přináší do etické reflexe nárok a zkušenosti křesťanské víry. Tím, co je specifické,
jedinečné v případě T E , označujeme propriem, jež spočívá v rozhodnutí pro osobu
Ježíše Krista a z toho vyplývající rozhodnutí pro určité porozumění člověku (ideu
člověka stvořeného k B o ž í m u obrazu a podobenství, lidská důstojnost, rovnost, jedinečnost
každého), pro určitý horizont smyslu (^Bůh jako stvořitel a spasitel volá
člověka k zodpovědnosti za utváření svého života i světa a různých světů v něm; B ů h
je garantem smyslu individuálního lidského života i lidského bytí vůbec). V T E se
začlení interpretace člověka, lidského bytí a jednání do celkového pohledu na člověka,
B o h a a svět (janen horizont smyslu). Z takové charakteristiky vyplývá praxe,
jež zahrne solidaritu, pomoc utlačovaným a slabým, respekt, ochranu a zajištění lidské
důstojnosti, nasazení za spravedlnost apod. V s í m tím se táhne základní nit přikázání
lásky k B o h u , k sobě a k bližnímu. Být křesťanem u m o ž ň u j e a nabízí
autentický etický model. T E by ráda umožňovala a podporovala mravní rozhodnutí
a z něj vycházející jednání. Zastává pořadí, v němž je nejprve umožnění či možnost
takových rozhodování, postojů a jednání a následně požadavek („Können" a pak
„ Sollen "). Proto T E zohledňuje to, „co jsou lidé schopni konat, posiluje cestu etického
přemýšlení a motivuje k mravnímu jednání z perspektivy víry".''1
Pojme-li někdo etiku jako „kritickou reňexi našich představ o dobrém a správném
jednání nebo teorii vedeníěi způsobu lidského života", vymezí T E s rozšířením
o „pod nárokem evangelia ". T E se bude dotazovat v tomto smyslu na dobrý
život a správné jednání v perspektivě křesťanské víry a promýšlet důsledky pro život
a jednání, které „plynou z toho, když se otázka po posledním cíli lidského života
5 0
Srov. Hunold Gerfried W . / Thomas Laubach / Andreas Greis: A n n ä h e r u n g e n .
Zum Selbstverständnis Theologischer Ethik. In: G . W . Hunold/T. Lubach/A. Greis (Hrsg.),
Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 6-8; Greis Andreas / Thomas Laubach: Handeln.
Auslegungsperspektive theologischethischer Reflexion. In: G . W . Hunold/T. Lubach/A. Greis
(Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 85-86.
5 1
Greis Andreas / Thomas Laubach: Handeln. Auslegungsperspektive theologischethischer
Reflexion. In: G . W . Hunold/T- Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 82-86.
a jednání zodpoví ve světle představy o lidském naplnění (výsledném dokonání),
jež je převzata z biblického zjevení".,52
1.11 Role křesťanské viry v teologkkoetkké reflexi
a pro křesťanskou mravnost
J i ž z předchozích řádků bylo zřejmé, že má křesťanská víra stěžejní funkci či roli pro
křesťanskou mravnost, konkrétní mravní praxi i teologickoetickou reflexi. Považujeme
j i za integrální součást úsilí o mravní kompetenci daného subjektu jednání.
N y n í půjde o to načrtnout roli křesťanské víry v teologickoetických reflexích,
které se snaží ozřejmit skutečný smysl z p ů s o b ů lidského jednání. Pro toho, kdo se
osobně rozhodl pro Ježíše Krista a jeho cestu, m á křesťanská víra existenciální význam,
který se týká uskutečňování celku individuálního i společného života. Živým
B o h e m oplodněné srdce se pak rádo spojí s praktickým rozumem v teologickoetické
reflexi, aby dospělo k určitým postojům, hodnocením a jednání. Záleží na
tom, jak rozumíme křesťanské víře, protože toto porozumění bude mít důsledky
pro jednání i teologickoetickou reflexi, v níž jí bude patřit hlavní perspektiva. Z á sadní
význam pro křesťanskou víru m á cesta Ježíše Krista a svědectví o ní. O d r a z í
se v jednání jednotlivého křesťana i v hledání a stanovování toho, co lze považovat
za dobrou a správnou lidskou praxi.
1.11.1 Význam křesťanské víry pro křesťanskou mravnost
Působení Ježíše z N a z a r e t u bylo ukotveno v h l u b o k é m o s o b n í m vztahu spojení
a sjednocení s B o h e m , kterého oslovoval „ O t č e " , v důvěře k N ě m u a zkušenosti
s Jeho intenzivní blízkostí. V z p o m e ň m e jen, že se před důležitými setkáními, procesy
uzdravení a péči o nemocné a vyloučené objevuje v evangeliích symbolika hory
(žhavé B o ž í přítomnosti) nebo se hovoří o tom, že se Ježíš odebral do ústraní, aby
se setkal se svým B o h e m a komunikoval s N í m (^aby se tedy m o d l i l ) . N a k o n e c do
literárního středu Ježíšovy horské řeči (nazývané taky M a g n a Charta křesťanské
mravnosti či étosu) je umístěna modlitba Páně. Nechceme tím nyní jen upozornit
na vztah modlitby a křesťanské mravnosti či se dotknout obecnějšího rámce vztahu
křesťanské spirituality a mravnosti. Rádi bychom zdůraznili, že Ježíšovo jednání
a učení odtud vycházelo a bylo tím neseno. Je-li Ježíš z Nazaretu pokládán křesťany
:
Schockenhoff Eberhard: Grundlegung der Ethik. Ein theologischer Entwurf, s. 19-20.
59 60
za hlavní vzor a model života, který se snaží následovat, pak to bude platit i pro
mravní praxi a teologickoetickou reflexi.
Téma svobody má své důležité postavení pro křesťanskou mravnost a teologickoetickou
reflexi. M ů ž e m e to doložit například biblickým vyznáním: „Ve svobodě,
k níž vás Kristus osvobodil, stůjte pevně a nenechte se podrobit pod jho otroctví
(...) Byli jste povoláni do svobody (...) skrze lásku služte jedni druhým. Neboť
celý Zákon je naplněn v jednom slovu: Budeš milovat svého bližního jako sebe
s a m a " ( G a l 5,1.13-14). Proto mluvíme o osvobozené, darované či získané svobodě
nebo o osvobození ke svobodě (viz a srov. taky dále Dekalog). Osvobozující síla
víry spočívá v tom, že je člověk nezávisle na svých kvalitách, výkonech, dobrých
skutcích a vině bez podmínek přijat a milován B o h e m (viz a srov. dále ideu člověka
stvořeného k B o ž í m u obrazu a podobenství a interpretovaného a obnoveného Ježíšem
Kristem). V í r a v dobrou zprávu Ježíše Krista, resp. v N ě h o vysvobozuje ze
základní situace nesvobody a útisku moci hříchu a posledního slova smrti, u m o ž ňuje
překonávat strach a svévoli, uschopňuje ke konání dobra a smířenému životu
s B o h e m , se sebou a s bližními. N a tomto základě m ů ž e někdo prožít vnitřní proměnu,
změnit smýšlení, pohled na sebe, druhé, svět, smysl života a na Boha, své jednání
(prožít a prožívat dále to, čemu říkáme metanoia), mít odvahu upřímně
přiznat selhání, smířit se s B o h e m , se sebou a s druhým (myšleno z jeho strany),
čerpat důvěru a naději, že bude stále v jeho životě ave světě B ů h skrze Ježíše Krista
působit. O b s a h e m dobrého poselství Ježíše Krista (evangelia) je nejprve příchod,
náklonnost a nabídka ze strany B o h a k člověku (srov. M k 1,15) a na základě toho
až následně výzva ke změně lidské praxe.
Ježíš z Nazaretu svým působením (zejména odpuštěním hříchů) zpochybnil
odkázanost těchto lidí na praktiky kultu a předpisy náboženské morálky jako prostředky
spásy. Dostal se tím do konfliktu s představiteli náboženství, kteří ho nakonec
nechali popravit. O n přesto zůstal věrný B o h u a poselství záchrany pro
člověka. B ů h měl nakonec poslední slovo a plně jej rehabilitoval (tzn. i jeho cestu
pojetí Boha, člověka, víry, spásy, absolutního smyslu života) a přijal k sobě (vzkřísil
z mrtvých), takže se s N í m pak m o h o u v dějinách setkávat lidé jako s živým. Prostřednictvím
přijetí osoby Ježíše Krista ajeho cesty se člověk může napojit na B o ž í
život a je před B o h e m ospravedlněn. H l u b o k á proměna nitra člověka a jeho života
s sebou přináší hledání, umožnění a naplňování odpovídajících postojů a jednání
mravně dobré a správné lidské praxe.
D l e křesťanského poselství se člověku nabízí bezpodmínečně spolehlivý základ
života ajednání (srov. L k 6,46-48: „Každý, jenž ke mně přichází a naslouchá mým
slovům a uskutečňuje je /.../ ten položil fundament...'), které člověka změní a mění
dále jeho i jeho postoje ajednání.5 3
Jednu ze stěžejních zkušeností a obsahů křesťanské víry vystihuje pojem zjevení
(sebesdělení) Boha. Ježíš Kristus jako vrcholné nepřekonatelné sebesdělení B o h a
člověku otevřel možnost živého společenství člověka s B o h e m , účast na B o ž í m životě
a na vztahu lásky mezi N í m a Ježíšem Kristem. Z v e k b e z p o d m í n e č n é a spolehlivé
lásce, přijetí a nesení jako k existenciální jistotě víry. V í r a vystupuje jako
o d p o v ě ď důvěry, která zahrnuje celou a celkovou existenci a lidskou praxi člověka.
N a b í z í se porozumění člověka sobě samému a celému životu, nový základ života,
který m u umožňuje, aby člověk nejednal egoisticky a nešlo m u jen o sebe, překonával
strachy spojené s vědomím a zkušeností vlastní konečnosti, zranitelnosti a smrtelnosti,
ale naplňoval etický rozměr. M á motivaci a impulz se postavit vůči nárokům
praktického rozumu a uskutečňovat ve svém životě to, co na základě zkušenosti
a obsahů své víry a činnosti praktického rozumu poznal jako mravně dobré a správné.
Přes všechnu zranitelnost, slabost, bezpráví, konečnost, utrpení a smrtelnost nemá
toto poslední slovo v životě člověka. Proto se vychází z pojetí, že B o ž í sebesdělení
člověku neodôvodňuje etický požadavek, ale osvobozuje k tomu, aby m u smýšlení
ajednání odpovídalo. Boží sebesdělení nesděluje člověku konkrétní normy mravního
jednání či morálky, které by nemohli lidé jinak principiálně poznat a odůvodnit.
Pořád platí, že poznání a odůvodnění morálních norem je věcí zkušeností a praktického
rozumu. Etický požadavek (viz a srov. dále např. některá slova Dekalogu
o nezabíjení, nevydávání křivého svědectví apod.) je už v B o ž í m sebesdělení předpokládán
jako platný a odůvodněný aje do něho pak integrován. Boží sebesdělení
etický požadavek teprve nezakládá, ale „navazuje na něj a otevírá člověku s ohledem
na tento požadavek cestu, jak ho může i chtít a naplňovat (...)Ze strany teologické
etiky se musí tento etický požadavek, na který víra navazuje, prokázat jako univerzálně
a objektivně platný nárok. " , 4
Přes porozumění takovému pojetí a souhlas s ním je otázkou, zda platí i v případě
slova Dekalogu o zákazu mít jiného bohy a dělat si jejich vyobrazení. Jestli
5 3
Srov. tamtéž, s. 302-313, 327.
5 4
Tamtéž, s. 22-23.
61 62
právě z B o ž í h o sebesdělení a sebepředstavení v události exodu (vyvedení z otroctví
do svobody) není založen a o d ů v o d n ě n etický nárok, který slouží k uchování
a osvědčení získané svobody, zůstat M u věrný a vděčný a nejít „ p o d svůj obraz a podobenství",
když si postavím někoho či něco jiného na pozici Boha. Stejně tak je
dle nás m o ž n o uvažovat ve vztahu k události Ježíše Krista, resp. vrcholného Božího
sebesdělení člověku vježíši Kristu, jenž je z křesťanského pohledu pokládán za interpretaci
B o h a , cestu spásy a vzor dobrého, plně zdařilého lidského života. Jestli
takový B o ž í příklon a vstup nabídky vztahu lásky a důvěry a věčného života není již
výzvou, j e ž v sobě nese etický nárok a která jej tedy zakládá a odůvodňuje. Jestli
onen specifický etický nárok nespočívá v očekávané odpovědi, která m á důsledky
pro lidský život. N e m y s l í m e tím, že by z něj hned bez další reflexe praktického roz
u m u vyšly konkrétní morální normy.
Biblická svědectví o B o ž í m sebesdělení poukazují na vnitřní jednotu víry a života,
poznání a jednání. Biblické pojetí představuje víru ve spojení s odpovídající formou
či způsobem života a ve spojení se společnou praxí B o ž í h o lidu. Výklad základních
normativních textů pro T E , totiž biblických svědectví, umožňuje interpretovat vlastní
život a lidské bytí vůbec z hlediska nároku B o ž í h o sebesdělení. Biblické texty rovněž
ukazují, ke kterým způsobům dobrého a správného života došli bibličtí autoři na základě
své víry a vyrovnávání se s okolním světem. T E se zajímá o to, jakou závaznost
mají dané náhledy a zkušenosti pro současná témata, problémy či konflikty. Proto využívá
poznatky biblické exegeze a usiluje o hermeneutický proces (tvůrčí proces přenosu,
porozumění a aktualizace) podle modelu „analogické imaginace" (tzn. ve
stejném stylu a stejně tak tvořivě jako bibličtí autoři).5 5
Je snad patrné, že křesťanská mravnost nespočívá v předložených příkazech a zákazech,
které má někdo dodržovat, když se hlásí k víře a nařizuje m u je nějaká autorita.
N a prvním místě je vždy obsah evangelia a z přijetí mohou vyrůstat postoje a jednání,
které odpovídají Boží sféře života a vládnutí a znamenají pro člověka vést dobrý život
před B o h e m a mít otevřenu i absolutní budoucnost. Vysvítá tak základní vzorec křesťanské
mravnosti, která m á oprávnění se nazývat křesťanskou. Pro své vědomé rozhodnutí
a jednání má jednotlivý křesťan/ka k dispozici osvědčené postojové vzorce
i způsoby jednání, které jiní svědkové této cesty a jejich společenství (zejména bibličtí
' Srov. Schockenhoff Eberhard: Grundlegung der Ethik. Ein theologischer Entwurf, s. 35-37.
svědkové) dle svých zkušeností a reflexí poznali jako skutečně humánní (být skutečně
člověkem, výraz lidství, lidskosti) a k nimž zvou i ostatní spoluobčany.
1.11.2 Role křesťanské víry v teologickoetické reflexi
Ježíšovo svědectví a zpráva o prolomené bezprostřední Boží blízkosti a vládnutí
(o B o ž í m království) zve člověka k tomu, aby se napojil na tento B o ž í život a žil
z něho. Takové napojení s důvěrou, určitými obsahy víry a zkušeností se projeví
a m á projevit ve smýšlení, postojích a utváření lidské praxe. V tomto smyslu se
stává Ježíšovo poselství o B o ž í m království měřítkem křesťanské praxe. Ježíšova
cesta nepředkládá systém morálky s regulérní pro chování v každém případě a situaci.
Z m ě n a otázky „ K d o je m ů j bližní" v ústech zákoníka d o Ježíšovy otázky
„ K d o se stal bližním" nebo přeneseně „ K o m u m o h u být bližním" v podobenství
o milosrdném Samařanovi nám později potvrdí a rozvine tuto tezi.
Poselství Ježíše z Nazaretu a jeho cesta a jeho stálé působení mají rozhodující
význam pro mravní praxi a teologickoetickou reflexi, jak m ů ž e m e spíše ve stylu
shrnutí dokreslit na těchto aspektech:5 6
Ježíšovskému přístupu jde více o jednající osobu než o jednotlivé jednání s jeho
následky. Povzbuzuje a vybízí k metanoia (ke změně smýšlení, jednání, nitra člověka,
k novému pohledu na víru v B o h a , smysl života, k postavení života na nový
základ), aby se na základě napojení na B o ž í život a důvěru v N ě j otevřely nové
možnosti, jak dobře a správně jednat. Nejprve dochází k umožnění s uschopněním
a z toho k požadavku. Ježíšova praxe života se považuje za model plně zdařilého
dobrého lidského bytí a představuje orientaci pro křesťany. Takový model mravní
praxe nabízí podněty a pomoc pro řešení konkrétních problémů a reflexi různých
fenoménů. Otevírá se rovněž perspektiva smyslu. Úsilí uskutečňovat Boží vládnutí
(království) se m ů ž e stát životním obsahem křesťana, který m u uděluje smysl.
O t á z k a p o smyslu je kladena i etické a teologickoetické reflexi. Ta je tím dotazována
i na cíle, stěžejní ideje, principy a kritéria.
V ý z n a m Ježíšova poselství a praxe pro teologickoetickou reflexi spojuje proto
umožnění a požadavek (dar a úkol, indikativ a imperativ), modelový příklad jednání
a otevření perspektivy smyslu.
5 6
Srov. Pindl Michael: Glaube. Leitperspektive theologisch-ethischer Reflexion.
In: G . W . Hunold/T. Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 60-64.
63 64
Hledá-li někdo smysluplné způsoby lidského jednání v tomto kontextu, může
využít křesťanskou víru ve smyslu vztahu důvěry (s tím souvisí i sebedůvěra, důvěra
ve smysluplnost bytí, a proto například zkušenosti s bazálni důvěrou ve vlastním
raném dětství), spojení a sjednocování s B o h e m skrze J e ž í š e Krista, zkušenosti
a vědomostí Qako teologická reflexe zkušeností a obsahů víry; např. idea ělověka
stvořeného k B o ž í m u obrazu a podobenství, lidská d ů s t o j n o s t ) a m ů ž e využít
teologickoetické reflexe, v níž se křesťanská víra uplatní. Křesťanská víra motivuje
k teologickoetické reflexi osobních, meziosobních i společenských mravních témat
ěi konfliktů a motivuje k mravnému jednání. Další zkušenosti víry prohlubují proces
teologickoetické reflexe, mohou měnit, rozšiřovat a prohlubovat mravní kompetenci
v jejím procesu zrání.
Křesťanská víra je tedy integrována do teologickoetické reflexe a sama v této reflexi
m ů ž e a m á sehrávat roh integrace různých jiných pojetí ěi zkušeností dobré
a správné lidské praxe, které z křesťanské víry nepocházejí a které ale mohou přispět
k osvědčení křesťanské existence i k h u m á n n í m u utváření lidského soužití (řekněme
ve smyslu biblického „cokoli je dobré a čestné, toho se držte"; srov. služba
lidem v n o u z i , lidská práva; proto vede teologická etika nejprve dialog s dalšími
vědami a etickými přístupy a naslouchá a směřuje k interdisciplinárnímu zvládání
a řešení záležitostí). A u t o n o m n í mravnost je začleněna do úplnějšího cílového
zaměření a směřování života.
Křesťanská víra v teologickoetické reflexi p o m á h á kriticky rozlišovat přesvědčení,
názory, motivy, struktury, společenské či církevní poměry, které jsou v rozp
o r u s lidsky důstojným utvářením lidské praxe, s evangeliem a mají vliv na
zacházení s lidským životem a na jednotlivé jednání. Rozlišování a kritika probíhá
na základě křesťanského horizontu smyslu lidské praxe a bytí a zaměřuje se zej
m é n a na různé redukce pojetí člověka, snahy si jej podmanit a ovládat jej. B u d e
upozorňovat na utlačování, diskriminaci, špatný vývoj a problematická rozhodnutí.
B u d e se bránit činění z něčeho nebo někoho B o h a , resp. dávat tomu místo
a postavení, které patří pouze Stvořiteli, aby se zachovala a naopak nesnižovala
důstojnost a svoboda člověka.
Křesťanská víra dále stimuluje a vybízí k dobré a správné lidské praxi, nabízí
přitom impulzy pro utváření života a poukazuje na absolutní cíl či vyústění či dokonání
lidského života. Křesťanská víra, resp. její svědkové budou stále znovu přip
o m í n a t a uplatňovat hlavní etická měřítka ( n a p ř . důstojnost k a ž d é h o člověka
a naplňování z ní vycházejících oprávněných morálních i právních základních lidských
práv) a poukazovat na související aktuální i jiné zkušenosti v dějinách. Bude
proto na základě očekávané B o ž í budoucnosti a normativně kritickém principu
lidské důstojnosti volat p o rozvoji humánnějších (sociálních) poměrů. Motivuje
na základě praxe k etické reflexi, p r o t o ž e k o m p l e t n ě pohlíží na člověka, situace
a rozhodování. M o t i v u j e zároveň k tomu, aby se náhledy a poznatky v praxi realizovaly
a aby se rozvíjel individuální étos. Křesťanská víra m ů ž e tedy motivovat
k mravnímu jednání, orientovat h o a orientovat v n ě m a korigovat jej.
Křesťanská víra vnáší určitý pohled na člověka (obraz či pojetí člověka), na svět,
na předpoklady, za nichž se může lidský život plně zdařit.5 7
B o ž í příklon a zásah skrze Ježíše Krista zakládají a umožňují vpravdě křesťanskou
mravnost jako důsledek a imperativ. V t o m zaznívá základní vzorec křesťanské
biblicky ukotvené mravnosti.
O s o b n í rozhodnutí pro Ježíše Krista m á svůj mravní rozměr. V ě d o m é uskutečňování
Jeho cesty, jeho pohledu na život, ale také na různé události, situace a projevy
v něm, na lidskou praxi, dovoluje mluvit o křesťanské mravnosti. R ů z n é
postoje, jednání a normativní ustanovení, která najdeme v B i b l i i dále v dějinách
jejich křesťanského výkladu a (věrné biblickému poselství i v rozporu s n í m ) v individuálním
i společném praktikování (církevní morálky) označíme jako křesťanský
étos.
T E jde o interpretaci křesťanské mravnosti, morálky a étosu. M o r a l i t a je dána
propriem T E i křesťanského poselství. Snaží se křesťanskou mravnost konkretizovat
s ohledem na etická témata současnosti a pomocí vhodných argumentačních nástrojů
a svědectví jí zajišťovat místo a přínos v h u m á n n í m utváření života
společnosti a světa. Posledně jmenovaný úkol vyžaduje způsobilosti neteologické
argumentace prostřednictvím tzv. topoi (pevná výrazová ustálená měřítka, která
jsou známá a závazná pro všechny), z nichž si m ů ž e m e uvést a později více probrat
lidsko-právní princip lidské důstojnosti a z ní vycházející základní lidská práva. T E
má proto umět porozumět a interpretovat, odůvodňovat i argumentovat. Touto
5 7
Srov. tamtéž, s. 52-60, 64; Ernst Stephan: Grundfragen Theologischer Ethik, s. 330-331; Hunold
Gerfried W. / Thomas Laubach / Andreas Greis: A n n ä h e r u n g e n . Zum Selbstverständnis Theologischer
Ethik. In: G . W . Hunold/T. Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 2;
Greis Andreas / Thomas Laubach: Handeln. Auslegungsperspektive theologischethischer Reflexion.
In: G . W. Hunold/T. Lubach/A. Greis (Hrsg.), Theologische Ethik. Ein Werkbuch, s. 84-85.
65 66
cestou m ů ž e i přiblížit křesťanskou mravnost a étos. M á stát pevně na svém p r o p n u
a být m u bez ředění věrná, a na základě toho a proto být způsobilá interpretovat
a prostředkovat s ním spojenou mravní orientaci, směřování a utváření života a lid:
praxe.
5 8
Srov. Fischer Johannes: Theologische Ethik. Grundwissen und Orientierung, Stuttgart:
Kohlhammer, 2002, s. 45-49.
67
Základné etické pojmy a princípy
Potrebujeme etiku?
• V bežnom živote robíme veľa rozhodnutí
• Naše rozhodnutia ovplyvňujú životy iných ľudí
• Morálne pravidlá nás učia žiť v pokoji a harmónii s inými ľuďmi - sú ako dobré
dopravné predpisy, ktoré pomáhajú, aby naša cesta životom bola bezpečná pre nás i
ostatných ľudí
• Morálne pravidlá môžeme skúmať, polemizovať, nesúhlasiť s nimi, testovať ich
• Múdri nemusia všetko overovať na vlastnej koži, učia sa aj zo skúsenosti iných
Morálka je sústava hodnôt a pravidiel ľudského jednania
Etika je filozofická disciplína, ktorá tieto hodnoty a pravidlá skúma
ETIKA je filozofická náuka o mravnosti
S rieši otázky o podstate a konaní mravného dobra (resp. zla), a to z hľadiska
jednotlivého človeka ako aj ľudskej spoločnosti
S je to interdisciplinárna filozofická náuka
Etika je zvlášť dôležitá v pomáhajúcich profesiách. Klient (pacient) i e ľudská bytosť s
jedinečnou hodnotou a ľudskou dôstojnosťou. Klient v kríze je v pozícii slabšieho,
závislejšieho oproti sociálnemu pracovníkovi. Dotyk profesionála môže pomáhať, hojiť rany, ale
i ublížiť.
Etika - rozdelenie podľa prístupu:
• Deskriptívna etika - popis a hodnotenie praktického správania sa ľudí v danom
prostredí, v sociálnej, etnickej atď. skupine s prihliadaním na konkrétnu situáciu ich
života (ekonomickú, sociálnu, historickú, náboženskú)
• Normatívna etika - súbor pravidiel (noriem) a teórií o hodnotení ľudského správania.
1
S ich pomocou hodnotíme a zatrieďujeme konané skutky a správanie ľudí na eticky
správne a nesprávne.
Etika - rozdelenie vo vzťahu k náboženským tradíciám:
o Laická etika vychádza zásadne z prameňov prirodzeného poznania (etické postoje
jednotlivca i spoločnosti voči sebe samému, voči rodine, národu, svetu, prírode, kozmu),
o Teologická etika sa odvoláva popri prirodzenom poznaní i na poznanie nadprirodzené
(zjavenie).
Etika v praxi
• Aplikovaná etika - konkrétne situácie v praxi, v rôznych oblastiach života
• Profesionálna etika sa zaoberá etickou problematikou špecifickou pre dané povolanie,
odbor, špecializáciu.
o medicínska etika, etika v sociálnej práci, etika v ošetrovateľstve
Predmet etiky
- skúmanie a hodnotenie činnosti človeka, či koná morálne dobro alebo morálne zlo
• Morálne dobro je vedomé a dobrovoľné konanie, ktoré podporuje pozitívne vývoj
človeka a funkciu ľudskej spoločnosti. Je to jednanie, ktoré je v súlade so svedomím.
• Morálne zlo je vedomé a dobrovoľné konanie v opačnom zmysle, najčastejšie
v dôsledku nedostatočného cítenia morálnej zodpovednosti, záväznosti a spravodlivosti.
Kritérium etiky
> prirodzený mravný zákon daný človeku v jeho prirodzenosti a prostredníctvom rodičov
(uznáva ho laická i teologická etika)
> nadprirodzený mravný zákon daný Stvoriteľom (Vyššou mocou), s transcendentným
pôvodom a zdôvodnením (teologická etika)
Morálne normy ľudskej spoločnosti sa premietajú do dokumentov:
2
>
>
medzinárodné deklarácie a dohovory
etické kódexy
právne normy - zákony jednotlivých štátov
Základné dokumenty
• r. 1946 Norimberský kódex -vymedzuje podmienky a etické princípy realizovania
biomedicínskeho výskumu s účasťou ľudských subjektov.
• r. 1948 -Všeobecná deklarácia ľudských práv (Valné zhromaždenie OSN)
o uznanie prirodzenej dôstojnosti, rovnakých a nezrušiteľných práv všetkých ľudí je
základom slobody, spravodlivosti a mieru vo svete
o každý má právo žiť v slobode a osobnej bezpečnosti
• r. 1966 (účinnosť v ČSSR od r. 1976):
• Medzinárodný pakt o občianskych a politických právach
• Medzinárodný pakt o hospodárskych, sociálnych a kultúrnych právach
Základné ľudské práva (politické a občianske)
tieto sú neodňateľné, musí ich zabezpečiť každá krajina každému človeku
S Právo na život, slobodu, bezpečnosť
S Zákaz mučenia, ponižujúceho zaobchádzania
S Zákaz otroctva
S Ochrana pred diskrimináciou
S Ochrana práv
S Prezumpcia neviny, právo na spravodlivý proces
S Sloboda pohybu
S Sloboda myslenia, svedomia náboženstva
S Právo uzavrieť manželstvo, založiť si rodinu
S Právo na vlastný majetok
S Sloboda presvedčenia a prejavu, sloboda pokojného zhromažďovania
S Participácia na vláde
3
Hospodárske, sociálne a kultúrne práva
krajiny ich zabezpečujú podľa vlastných, najmä ekonomických, možností
• Právo na prácu
• Právo na spravodlivú mzdu
• Právo na sociálne zabezpečenie
• Osobitná ochrana materstva, rodiny, detí
• Právo na primeranú životnú úroveň
• Právo na ochranu zdravia
• Právo na vzdelanie
Tri tipy etiky
Povedali sme, že etika je štúdium toho, ako sa dostaneme od dát - faktov k našim morálnym
rozhodnutiam. Existujú v skutočnosti iba tri spôsoby, ako uskutočniť tento prechod. To je pravdou
pre všetko rozmýšľanie o morálnosti - o kresťanskom ako aj o ne-kresťanskom rozmýšľaní.
Morálnosť je jedna z týchto troch:
1. Morálnosť je konformita (zosúladenie) morálnych skutkov k morálnym pravidlám
(deontologická etika)
2. Morálnosť je uskutočnením dobra (konzekvenčná etika / teleológia)
3. Morálnosť je jednou z kvalít ľudskej bytosti (etika charakteru)
/. Deontologická etika
Deontologická etika verí, že všetky skutky sú správne alebo nesprávne podľa toho, či sú v súlade s
morálnymi pravidlami: Zastaviť a pomôcť človeku v bezvedomí je tou správnou vecou, pretože nám
to hovorí „Zlaté pravidlo".
Prečo by sme ale mali poslúchať pravidlá? Pravidlá poslúchame, pretože sú dané primeranou
autoritou, na ktorú sa dá spoľahnúť, že bude hovoriť pravdu. Kresťan, ktorý sa stotožňuje s
deontologickým morálnym rozmýšľaním by povedal, že Ježiš hovorí Božou autoritou a nám sú dané
presné informácie o tom, čo Ježiš v Biblii hovorí. V skratke, zastaviť a pomôcť človeku v bezvedomí
je správne, pretože to je poslušnosť pravidlu, ktoré nachádzame v Biblii. Rozum(nosť) môže byť
ďalšou deontologickou autoritou. Niekto povie, že „Zlaté pravidlo" je správne morálne pravidlo,
pretože spĺňa štandard zmysluplnosti. Intuícia môže byť ďalšou deontologickou autoritou. „Zlaté
pravidlo" je správne morálne pravidlo, pretože máme v svojom vnútri pevné presvedčenie (silnú
intuíciu), že je správne. Kresťania môžu veriť v autoritu Biblie a spolu s tým veriť, že rozumnosť a
intuícia nás uisťujú, že pravidlá pre náš život, ktoré nachádzame v Biblii, sú pravdivé.
Deontologická etika sa zaujíma o skutky. Každý skutok je sám osebe dobrý, alebo zlý. Napríklad
klamstvo je v každom prípade zlé, nezáležiac na konkrétnej situácii alebo dôsledkoch. Niektorí ľudia
zachádzajú v tomto tvrdení priďaleko. Napríklad jeden filozof si myslel, že ak sa vás vrah spýta, kde
sa jeho potenciálna obeť nachádza, a vy by ste to vedeli, boli by ste povinní povedať mu pravdu.
Väčšina deontologických etikov ale nezachádza až tak ďaleko. Uvedomujú si, že niekedy musíte
porušiť jedno pravidlo, aby ste mohli uposlúchnuť niektoré dôležitejšie pravidlo. Zachrániť život je v
tomto prípade dôležitejšie ako povedať pravdu.
Deontologická etika môže byť zosumarizovaná takto:
Autorita -¥ zadáva pravidlá -¥ ktoré určujú, ktoré skutky sú správne
2. Konzekvenčná etika
Konzekvenčná etika sa zaujíma o výsledky I dôsledky konania. Skutok je správny, ak vytvára dobrý
dôsledok. Zastavím, aby som pomohol človeku v bezvedomí, pretože tento skutok môže zlepšiť svet.
Konzekvenčná etika sa zaujíma o dobro. Skutky nie sú sami osebe správne alebo nesprávne. To, či
sú správne alebo nesprávne záleží od ich dôsledkov. Morálna hodnota každého skutku závisí od toho,
či sa ním uskutočňuje dobro. Cieľom morálneho konania je pomôcť posunúť svet smerom k dobru.
Normou pre hodnotenie morálnosti skutku je, ako tento pomáha svetu byť tým, čím má byť.
Konzekvenčná etika sa príliš nezameriava na pravidlá. Poslúchnuť „Zlaté pravidlo" často vyústi v
konaní, ktoré je obhájené svojimi dôsledkami. Ale konkrétny skutok nie je dobrý len preto, že je
uposlúchnutím „Zlatého pravidla". Je správny kvôli jeho konzekvenciám (dôsledkom).
13
Konzekvenčná etika sa pozerá do budúcnosti. Ak používame konzekvenčnú etiku, snažíme sa
anticipovať (vopred vidieť), aké budú výsledky našej činnosti. Silou zastavania tejto pozície je, že
robí jednoduchšími situácie, v ktorých sú pravidlá v konflikte. Na príklade vraha, ktorý hľadá svoju
obeť, môžeme ľahko vopred vidieť dôsledky nášho konania, keď mu odmietneme povedať, kde má
obeť hľadať. Svet určite urobíme lepším miestom tým, že zachováme život nevinnej obete, ako aj
keď zabránime vrahovi, aby vykonal trestný čin. Obidve osoby tak majú lepšiu budúcnosť a svet je
vo všeobecnosti lepší, keď vrah nenájde a nezavraždí svoju obeť. Podľa konzekvenčnej etiky v tomto
prípade nehovoríte lož, ak poviete vrahovi, že neviete, kde sa jeho obeť nachádza, aj keď to viete.
Pravdu hovoríte vtedy, ak sú dôsledky toho, čo hovoríte dobré. Slabosťou tohto pristupuje, že v
skutočnosti nevieme predpovedať budúcnosť. V skutočnosti iba hádame, aké budú skutočné dôsledky
nášho konania.
Konzekvenčná etika musí mať objektívny štandard pre dobro. Musí mať aspoň nejakú predstavu
toho, aký má byť cieľ nášho konania. Známy sekulárny konzekvenciálny štandard je utilitarizmus.
Utilitarizmus tvrdí, že správna vec je tá, ktorá spôsobí najviac šťastia pre najviac ľudí. Vládni
úradníci často robia na tomto základe svoje rozhodnutia. Napríklad skôr dajú finančné zdroje na
výskum lieku na chorobu, ktorou trpí veľké množstvo ľudí, ako by dali to isté množstvo financií na
nájdenie lieku na chorobu, ktorou trpí len malá časť populácie. Alebo úrady zbúrajú dom, v ktorom
býva málo ľudí, aby mohli postaviť cestu, ktorá pomôže veľkej väčšine ľudí z danej oblasti.
Kresťanská konzekvenčná etika nachádza svoj štandard v evanjeliu. Jeden druh kresťanskej
konzekvenčnej etiky sa pýta otázku: „Čo, aké činy majú najvyššiu možnosť obrátiť svet smerom ku
Ježišovi Kristovi?" Keďže Kristus prichádza v poníženosti, v tele, tak štandardom pre dobro je
„světskost"' v tom dobrom slova zmysle. Mali by sme sa pokúšať nasmerovať ľudí smerom k žitiu
naplno v tomto svete ozajstným ľudským spôsobom. Čokoľvek, čo slúži tomuto cieľu je tým, čo by
sme mali robiť. Napríklad dať zamestnanie chudobnému človeku mu dáva ľudskú dôstojnosť.
Takýto človek je viac pripravený na stretnutie s Kristom, ktorý sa stal naplno človekom a miloval a
zachránil tento svet. Toto je to, čo robí čin pomoci chudobnému, aby si našiel prácu, morálnym
činom.
Konzekvenčná etika môže byť zosumarizovaná takto:
Skutky -¥ majú dôsledky -¥ ktoré nám pomáhajú uskutočňovať dobro
3. Etika charakteru
Etika charakteru sa zaujíma hlavne o osobu. Morálnosť nie je hlavne otázka činov alebo ich
dôsledkov. Morálnosť je otázka stania sa a bytia dobrým človekom. Zastavím a pomôžem človeku v
bezvedomí, pretože som ten typ človeka, ktorý takéto veci robí.
Etika charakteru sa zaujíma o a stará sa o cnosti vo vnútri ľudskej osoby. Opakom cností sú neresti.
Cnosti, ktoré vedú človeka, aby pomohol tomu v bezvedomí, zahrňujú súcit a odvahu. Neresti, ktoré
by znemožnili takéto konanie, sú tvrdosť srdca a zbabelstvo. Všetky cnosti a neresti človeka spolu
vytvárajú jeho charakter.
Etika charakteru sa stará o morálny vývoj osôb, hlavne mladých osôb. Charakter je formovaný
uprostred spoločenstva. Rodiny a cirkevné zbory sú príklady charkteru-tvoriacich spoločenstiev.
Tieto komunity sa starajú o cnosti v človeku dvoma spôsobmi: rozprávaním príbehov a dávaním
príkladov. Všetky spoločenstvá žijú rozprávaním príbehov a tieto príbehy utvárajú charakter tých,
ktorí ich počúvajú. Napríklad mladí ľudia v tradičných ľudských spoločnostiach vyrastali pri
počúvaní príbehov o veľkých vojnových hrdinoch, ktorí dokazovali svoje cnosti odvahy a lojálnosti.
A tak si mladí ľudia cenili tieto cnosti a pokúšali sa napodobovať konanie hrdinov. Tieto cnosti boli
posilňované príkladmi dospelých vo vnútri spoločenstva, ktorí ich skonkrétňovali. V kresťanskom
spoločenstve sú týmito charakter-formujúcimi príbehmi rozprávania z Biblie, alebo príbehy ľudí, ktorí
14
boli vernými kresťanmi. Ľudia v týchto príbehoch majú charakteristické kresťanské cnosti, ako sú
láska, pokora a vytrvalosť viery. Mladí ľudia vyrastajúc, počúvajúc tieto príbehy zisťujú, že tieto
príbehy sú najhlbšou pravdou o tom, kto oni, ako ľudské bytosti, sú. Pokúšajú sa napodobňovať ľudí
z týchto príbehov, ako aj ľudí z ich vlastného spoločenstva, ktorí sprítomňujú tieto cnosti. Čím viac
títo mladí ľudia tieto cnosti vykonávajú, tým viac sa cnosti stávajú tým, čím títo ľudia sú - cnosti sa
stávajú súčasťou ich charakteru. Ako to povedal Aristoteles: Nato, aby si sa stal hráčom na flautu,
na to musíš cvičiť. Tým istým spôsobom to platí aj v etike: Čím viac vykonávaš skutky lásky, tým
viac milujúcim sa stávaš. A to isté je pravdou aj o ostatných cnostiach.
Etika charakteru môže využívať oboje - aj pravidlá, aj dôsledky. Pravidlá sú súčasťou charakterformujúcich
príbehov a cieľom konania je vytvorenie charakterných osôb. Etika charakteru sa ale nie
príliš zaujíma o hľadanie absolútnej pravdy v rozprávaniach (za rozprávaniami) spoločenstva. Pravda
je daná v rozprávaniach spoločenstva. Ak veríme, že kresťanské rozprávanie je pravda, potom je
našou úlohou tak žiť, stať sa takými ľuďmi, akými nás chce Boh mať.
Etika charakteru môže byť zosumarizovaná takto:
Spoločenstvo a jeho rozprávania vedú k vykonávaniu cností ktoré nás robia dobrými ľuďmi
Záver
Ak si budeme vedomí toho, aký druh etiky používame, môžeme sa vyhnúť zlej forme diskusie o
morálnych otázkach a mať oveľa plodnejšiu diskusiu. Nikdy nesmieme zabudnúť, že vo väčšine
prípadov morálneho rozhodovania kresťania spolu súhlasia. Skutočným problémom nie je, že by sme
nevedeli, čo máme robiť. Skutočným problémom je, že to nechceme robiť! Zároveň ale máme určité
nejasnosti v niektorých otázkach. Tu môže pomôcť etika. Je morálnosť otázkou snaženia sa žiť
podľa morálnych pravidiel? Je morálnosť otázkou uskutočnením, snaženia sa o dobro? Alebo nieje
morálnosť ani jednou z týchto vecí, ale je skôr otázkou stavania sa dobrým človekom? Ak vieme,
ktorý druh etického prístupu používame (ak vieme, aká je naša etika), môžeme ísť ponad jednoduché
vyrieknutie toho, čomu veríme o tej ktorej morálnej otázke a môžeme začať obraňovať to, čomu
veríme. Tak sa dostaneme na cestu skutočného spoločného rozhovoru, smerom ku skutočnému
dialógu.
Hádka
Čo Čo
Odlišnosť
A Súhlas B
Prečo Prečo ETIKA = reflexia
Dialóg
15