VIOD brožura Vliv multikulturních spol - obálka (strana A)
Multikulturní
porozumění
Eva Marádová
Pantone 561C
Motto:
Nauč se pozorně poslouchat, co říká jiný
a ze všech sil se snaž vcítit do jeho myšlení.
Marcus Aurelius
1
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
2
➜ PaedDr. Eva Marádová, CSc.
Vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze –
Pedagogickou fakultu. Učila na základní, střední
škole. Od roku 1990 pracuje jako vedoucí
oddělení rodinné výchovy na Univerzitě Karlově
v Praze – Pedagogické fakultě. Podílela se na
tvorbě státních dokumentů v oblasti výchovy
ke zdravému životnímu stylu. Vytvořila
koncepci vzdělávání učitelů na UK v Praze
se zaměřením na výchovu ke zdraví.
Je autorkou či spoluautorkou řady publikací
zaměřených na výchovu ke zdravému
životnímu stylu a vzdělávání učitelů.
➜ OBSAH
➜ Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
➜ 1. Národnostní menšiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
1.1 Národnostní menšiny v českém právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
1.2 Přehled národnostních menšin v Čechách a na Moravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1.2.1 Slováci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1.2.2 Romové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1.2.3 Poláci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1.2.4 Němci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1.2.5 Maďaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
1.2.6 Ukrajinci a Rusíni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
1.2.7 Rusové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
1.2.8 Bulhaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
1.2.9 Chorvati . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
1.2.10 Řekové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
1.2.11 Rumuni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.2.12 Nové národnostní menšiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.3 Vzdělávání příslušníků národnostních menšin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.4 Vietnamské etnikum v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
1.4.1 Sociokulturní specifika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
1.4.2 Soužití na území ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
➜ 2. Romská komunita v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
2.1 Z historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
2.2 Romové v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
2.3 Základní hodnoty v životě romské komunity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
2.4 Tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18
2.5 Současné problémy soužití s českou majoritní společností . . . . . . . . . . . . . . . . 20
3
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
➜ 3.Současná koncepce romské integrace v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
3.1 Institucionální a finanční zajištění romské integrace na centrální
a lokální úrovni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
3.2 Antidiskriminační opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
3.3 Vyrovnávací postupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
3.4 Sociální vyloučení v romských komunitách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
3.5 Integrace na trhu práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
3.6 Bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
3.7 Sociální péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
3.8 Zdravotní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3.9 Bezpečnostní aspekty romské integrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
3.10 Podpora rozvoje romského jazyka a kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
➜ 4.Multikulturní výchova v české škole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
4.1 Přípravný program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
4.2 Cílená asistence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
4.3 Podpora vzdělávání romských dětí na základních
a středních školách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34
4.4 Výchova k toleranci jako cíl transformované školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
4.5 Tematické okruhy multikulturní výchovy
ve školním vzdělávacím programu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4.6 Jak dál? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
➜ 5. Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
4
➜ Úvod
Na cestě k vzájemnému porozumění
Malé děti si hrají, dovádějí, nedělají rozdíl mezi sebou kvůli barvě pleti, kulturním nebo
etnickým odlišnostem. Rozdíly sice vidí, ale nepovažují je za důležité. Pokud se některé povyšuje
nad ostatní kvůli barvě pleti, je to známka toho, že bylo svědkem takového agresivního
chování u dospělých.
Dokážeme my, dospělí, být dětem příkladem v respektování odlišností druhých?
Důležitou součástí přípravy na život v multikulturní realitě je výchova k toleranci a k respektování
lidských práv, příprava na sociální, ekonomické i politické aspekty integrace mezi lidmi
s odlišným sociokulturním zázemím.
Interkulturní výchova vystupuje do popředí v souvislosti s globalizací a současnou migrací
obyvatelstva a s potřebou přípravy mladé generace na život v integrované multikulturní
Evropě, tj. v prostředí, v němž se budou setkávat příslušníci různých národností, etnik,
náboženství, jiného životního stylu, jiných životních hodnot.
Abychom byli schopni komunikovat s příslušníky jiných etnických skupin, jiné kultury, měli
bychom být schopni porozumět nejen osobnostním a sociálním rysům mluvčího, ale i jeho
kultuře, odlišné historii, kulturně odlišným hodnotám a projevům chování. Měli bychom znát
legislativní rámec podpory soužití s menšinami v České republice, všímat si přetrvávajících
projevů nesnášenlivosti či diskriminace a hledat cesty, jak přispět k vzájemnému respektování
a bezkonfliktnímu soužití.
Škola, jak zdůrazňuje Národní program rozvoje vzdělávání v České republice - Bílá kniha
je v tomto snažení jednou z nejvýznamnějších integrujících sil. K jejím zásadním úkolům patří
mimo jiné vychovávat k lidským právům a k multikulturnímu porozumění. Je spoluodpovědná
za utváření vztahů sounáležitosti mezi jedinci i skupinami různých etnik, národností
či kultur.
Předložená publikace poskytuje vhled do problematiky soužití většinové populace
s minoritami v České republice. Zvláštní pozornost věnuje koncepci integrace romské komunity,
otevírá otázky současné strategie pro zlepšení vzdělávání romských dětí a seznamuje
s programem multikulturní výchovy vymezeným v zaváděném vzdělávacím kurikulu.
5
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
➜ 1. Národnostní menšiny
Národnostní menšiny jsou nedílnou součástí české společnosti. Setkat se s příslušníky
některé z národnostních menšin nebo s cizinci, kteří trvale žijí v České republice, není nic
neobvyklého – nakupujeme ve vietnamských stáncích, jíme v čínských bistrech, posloucháme
romskou hudbu… Přesto si často musíme přiznat, že o životě či zvycích těchto lidí příliš
mnoho nevíme. Soužití s lidmi jiné kultury je obecně vnímáno jako problematické, neboť
v důsledku neznalosti provázené přetrvávajícími předsudky dochází v komunikaci mezi majoritou
a minoritou k vytváření bariér, které jsou zdrojem zbytečných nedorozumění a konfliktů.
1.1 Národnostní menšiny v českém právu
Pojem národnostní menšina je právně upraven v zákoně č. 273/2001 Sb. Národnostní
menšinou rozumíme společenství občanů České republiky, kteří
➜ trvale žijí na území současné České republiky,
➜ odlišují se od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem,
kulturou a tradicemi,
➜ tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní
menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti,
jazyka a kultury a současně za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství,
které se historicky utvořilo,
➜ mají dlouhodobý, pevný a trvalý vztah ke společenství žijícímu na území ČR.
Příslušníkem národnostní menšiny je tedy občan České republiky, který se hlásí k jiné než
české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu
s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.
Národnostní menšiny mají v ČR svou reprezentaci v Radě pro národnostní menšiny
zřízené jako poradní orgán vlády ČR. Tato Rada má 29 členů, z nichž 18 tvoří zástupci národnostních
menšin a jsou navrhováni sdruženími příslušníků národnostních menšin. Poměr
zastoupení závisí na velikosti konkrétní menšiny.
Národnostní menšiny dosahují v současné době svého uznání, mohou se organizovat
v národnostních spolcích, vydávat časopisy, knihy. Pro získání přehledu v dané oblasti je dále
uvedena stručná charakteristika národnostních menšin.
6
1.2 Přehled národnostních menšin v Čechách a na Moravě
1.2.1 Slováci
Slováci jsou největší národnostní menšinou u nás. Přicházeli sem asi od 18. století,
zpočátku hlavně studovat a za prací. Někteří se zde usazovali natrvalo. Po r. 1918, tj. do vzniklé
ČSR přicházeli Slováci do Čech a na Moravu v hojném počtu na studia i pracovat. Příliv
Slováků se dále zvyšoval po roce 1945 a po vzniku federace v roce 1968. Rozdělením
Československa se Slováci v nové České republice stali národnostní menšinou.
Podle definitivních výsledků sčítání lidu žilo v ČR k 1. březnu 2001 cca 193 190 občanů
slovenské národnosti. Většinou žijí ve velkých městech, na Severní Moravě někde vytvářejí
souvislé pospolitosti. Vzhledem k jazykové příbuznosti nemívají žádné problémy se začleněním
do majoritní společnosti a dochází k jejich postupné asimilaci. Tam, kde je větší koncentrace
slovenských obyvatel, jsou otvírány slovenské základní školy (se slovenským vyučovacím
jazykem, např. v Karviné), stát poskytuje dotace a umožňuje vyučování slovenštině jako
nepovinnému předmětu. Za podpory státu vychází slovenský tisk (Slovenské listy, Korene,
Dotyky). Patrná je snaha o prezentaci hodnot slovenské kultury a emancipaci slovenské
menšiny, o uchování slovenské kultury a jazyka v prostředí majoritního národa. Všechny
organizace se s větší či menší intenzitou hlásí k pěstování vzájemnosti mezi Slováky
a Čechy. Probíhá však spontánní asimilace a příslušníci menšiny vytýkají státu, že nebrání této
asimilaci.
1.2 2 Romové
Druhou národnostní menšinou - co do početnosti - jsou Romové. Vybraným okruhům
problémů integrace romského etnika v ČR jsou věnovány samostatné kapitoly této publikace.
1.2.3 Poláci
Poláci jsou podle početnosti třetí největší menšinou u nás. Žijí v počtu asi 50 tisíc na severu
Moravy v regionu Karviná a Frýdek-Místek. Využívají třicet polských základních škol, dvě polská
gymnázia a šestnáct tříd na středních odborných školách. Asi padesát mateřských škol
navštěvují polské děti předškolního věku. V polštině jsou vydávány polské noviny Glos ludu
a časopisy Prazsky kuryr, Nasza gazetka, Zwrot. Regionální studio Českého rozhlasu používá
ve svém vysílání polštinu. Stát svými granty napomáhá při vydávání autorů v polském jazyce.
V celé oblasti, kde žije polská menšina, lze sledovat polskou televizi. Poláci v České republice
však nejsou spokojeni s podmínkami pro příslušníky jejich menšiny. Stěžují si na diskriminaci
7
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
při přijímání na vysoké školy (zkoušky jen v češtině), při jednání na některých úřadech
a příspěvky státu na rozvoj jejich kultury považují za malé.
1.2.4 Němci
Němci jsou svou početností čtvrtou národnostní menšinou v Česku. Žijí v českém pohraničí
a ve městech od třináctého století, kdy je k usídlení pozval Přemysl Otakar II. Dnes svými
čtyřiceti tisíci představují jen zbytek kdysi velké menšiny. Tvoří ji většinou starší lidé, mladší
generace Němců se v Česku plně asimilovaly a nechtějí se již vrátit ke své původní národnosti.
Původně Němci žili v českém pohraničí, ale nyní jsou rozptýleni po celém území ČR.
To je hlavním důvodem, proč dosud nevzniklo německé národnostní školství dotované
státem. Některé soukromé německé školy jsou dotovány ze zahraničí.
Občané německé národnosti se mohou organizovat v mnoha občanských regionálních
sdruženích, z nichž některá působí přes hranice. Mezi hlavní aktivity patří kulturní akce
u příležitosti oslav různých svátků (Masopust, Velikonoce, Den matek, Advent a Vánoce),
pěvecké a taneční kroužky, výstavy, kursy němčiny, semináře pro mládež i seniory s různou
tématikou apod. Ve spolupráci s českými občany a s krajany se podílí na obnově kostelů,
restaurování památek a sociální výpomoci slabším a nemocným osobám.
1.2.5 Maďaři
Maďaři v ČR patří mezi nejmladší menšiny. Přicházeli do Prahy a velkých měst ze Slovenska
a Zakarpatské Ukrajiny po vzniku Československa, nejvíce však po roce 1945, kdy byli
vysídlováni do Maďarska a část do Čech. Později se mohli vrátit na Slovensko, ale jejich domy
již neexistovaly nebo byly obsazeny novými obyvateli. Proto mnoho Maďarů zde zůstalo. Nyní
žijí v ČR rozptýleně v počtu asi deseti tisíc, při sčítání se jich přihlásilo méně než čtyři tisíce.
Většina z nich se asimilovala, ale dosud mají kladný vztah k maďarskému jazyku a kultuře.
Vzhledem k rozptýlenosti menšiny maďarské školství nemohlo vzniknout a ani nevznikne.
Maďarská občanská sdružení pořádají se státní podporou kurzy jazyka a prvků kultury pro
děti menšiny. Stát podporuje vydávání tisku v maďarštině. Aktivity příslušníků maďarské
národnostní menšiny v České republice organizuje zastřešující občanské sdružení. Nejvýznamnějším
projektem této organizace jsou každoročně pořádané Dny maďarské kultury,
kdy je maďarská kultura formou různých kulturních akcí prezentována v několika městech
v ČR.
8
1.2.6 Ukrajinci a Rusíni
Další národnostní menšinou u nás jsou Ukrajinci a Rusíni, kteří k nám přicházeli po vzniku
Československa většinou studovat. Někteří se zde po studiích usadili natrvalo. Za prací
a obživou postupně přicházejí další a usídlují se hlavně na Moravě. Mezi válkami velmi vzrostl
počet ukrajinských a rusínských emigrantů, takže byly se státní podporou založeny ukrajinské
gymnázium, univerzita, pedagogický institut a umělecká akademie v Praze, ukrajinská polytechnika
v Poděbradech a pro děti byl zřízen ukrajinský internát. V průběhu války a po ní
početnost menšiny podstatně poklesla. Mnozí z jejích příslušníků uprchli před blížící se sovětskou
armádou dále na západ a mnohé z těch, kteří zůstali, odvlekli sověti do Sovětského
svazu.
V roce 1993 pracovalo na českém území oficiálně jen 2 827 Ukrajinců, ke konci roku 1996
jejich počet vzrostl téměř na padesát tisíc, přičemž podle odhadů nelegálně zde pracovalo
100 až 200 tisíc ukrajinských dělníků. Podle výzkumu zveřejněného v periodiku Prameny
pochází zhruba 50 procent ukrajinských pracovníků na našem území z oblasti Zakarpatské
Ukrajiny. V ČR se dnes oficiálně nachází asi pět tisíc Ukrajinců a Rusínů, obě národnosti sice
užívají stejný jazyk, ale zakládají si na svých kulturních odlišnostech. Stát podporuje zachování
jejich jazyka a kultury. Příslušníci této menšiny se sdružují do několika občanských sdružení.
Mnoho Ukrajinců nyní přijíždí za prací, někteří získali občanství a usadili se v ČR natrvalo. Jejich
soužití s českou majoritní společností bylo donedávna bez větších problémů. Čeští Ukrajinci
však ani v minulosti nebyli spokojeni s pochopením české většiny pro zvláštnosti ukrajinských
dějin a ukrajinsko-ruských vztahů. Dnes je s pobytem velkého počtu ukrajinských dělníků
v ČR většinou Čechů spojován nárůst kriminality a pokles pocitu bezpečí na našem území.
Přesto se očekává, že se tato menšina bude v nejbližší budoucnosti i nadále rychle zvětšovat
v souvislosti s neuspokojivou ekonomickou situací Ukrajiny. Čeští Ukrajinci vydávají svůj čtvrtletník
Porohy.
1.2.7 Rusové
Rusové přišli na Moravu a do Čech převážně až po roce 1918 jako emigranti. Byli to většinou
lidé vzdělaní z vyšších společenských kruhů, kteří prchali před bolševismem. Kolem
roku 1920 žilo v tehdejší ČSR asi 35 tisíc Rusů. Někteří později odcházeli dále na západ
a jejich počet v Československu se začal snižovat. Příčinou byly i válečné události, kdy je pronásledovali
nacisté a po válce je sověti soudili jako zrádce a mnoho jich přinutili k návratu do
Sovětského svazu. Vlastní jazyk a kulturu si ruští emigranti udrželi hlavně díky povinné výuce
9
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
ruského jazyka v československých školách. V té době mnoho českých studentů studovalo
v Sovětském svazu a nezřídka se tam i oženili. Ruského partnera si obvykle přivezli domů,
ale většinou tito partneři plně asimilovali. V posledním desetiletí minulého století, zejména od
r. 1993, přicházejí Rusové do Česka za prací a mnozí z nich získávají souhlas k dlouhodobému
pobytu. Dnes je ruskojazyčná menšina značně roztříštěná, jednotlivé skupiny si vzájemně
nedůvěřují, odlišují se životními postoji, zkušenostmi a politickou orientací. Lze předpokládat,
že i početnost ruské národnostní menšiny bude narůstat.
1.2.8 Bulhaři
Bulhaři se objevují v Čechách od poloviny 19. století, kdy přicházeli jako zahradníci nebo
studenti. Pokud se jim dařilo, usazovali se natrvalo. Větší příliv Bulharů do Čech zaznamenáváme
v třicátých letech minulého století, kdy prchali z Bulharska před fašisty. I později přicházeli
k nám z Bulharska studenti a dělníci, někteří zde zůstávali natrvalo, mnozí asimilovali.
Dnes bulharská národnostní menšina čítá oficiálně jen kolem čtyř tisíc příslušníků. Aktivity
bulharských organizací směřují k zachování bulharské identity, udržování bulharských tradic,
jazyka a popularizaci bulharské kultury prostřednictvím nejrůznějších kulturních a společenských
akcí – koncertů, výstav, přednášek, kursů apod.
1.2.9 Chorvati
Od r. 1530 se začali na jihu Moravy usídlovat Chorvati, kteří prchali z Chorvatska před Turky.
Na Moravě vytvořili několik vesnic, a protože se jim dařilo, většina zde zůstala. Někteří z nich
plně asimilovali s českým obyvatelstvem, někteří se poněmčili a těm byl po roce 1945 navrhován
hromadný odsun. To se sice nestalo, ale někteří Chorvati nevydrželi tlak okolí a své
vesnice opustili, jiní byli vystěhováni do mnoha různých lokalit (zdroje hovoří o 188 obcích).
Později se mohli vrátit do svých původních vesnic, ale ve vzájemných vztazích leží tato křivda
jako temné místo dosud.
1.2.10 Řekové
Při občanské válce v Řecku v letech 1946 – 49 emigrovali někteří Řekové do Československa.
Tři a půl tisíce řeckých sirotků bylo přijato do československých dětských domovů
a azyl v Česku našly i desetitisíce dospělých emigrantů, kteří prchali z Řecka před vítězi občanské
války. V šedesátých letech po demokratizaci Řecka se většina Řeků vrátila do vlasti. U nás
žije asi tři tisíce Řeků.
10
Kulturní činnost řecké menšiny je velmi bohatá a podílejí se na ní všechny organizace
označované jako „řecké obce“. K nejvýznamnějším kulturním svátkům patří již tradiční Řecký
festival v Krnově a Řecké dny v Brně. Všechny řecké obce připravují kulturní a společenský
program ke státním svátkům Řecké republiky 25. března a 28. října, ukončený tradiční řeckou
lidovou zábavou s hudbou a tancem.
1.2.11 Rumuni
Rumuni začali na Moravu (na Valašsko) přicházet z Rumunska, tehdy nazývaného Valachie,
v 15. až 17. století. Byli sem přizváni, aby založili chov ovcí a kopaničářský způsob obdělávání
hornaté krajiny. Po jejich úplné asimilaci zůstali jen některé místní názvy. V roce 1945 přišlo
s Rudou armádou pár desítek rumunských vojáků, z nichž se zde někteří usadili natrvalo.
Další příliv asi deseti tisíc rumunských zemědělských dělníků byl zaznamenán v padesátých
letech minulého století, část z nich založila rodiny a usadila se natrvalo. I nyní žádá o azyl v ČR
mnoho Rumunů, neboť Rumunsko sužuje dlouhodobá ekonomická krize, takže lze předpokládat
zvětšování rumunské národnostní menšiny u nás.
1.2.12 Nové národnostní menšiny
Novou národnostní menšinou se stávají především Vietnamci. Problematice soužití s vietnamskou
komunitou je věnována samostatná kapitola. Od r. 1993 je Česko otevřenou zemí,
kterou může každý občan opustit a každý cizinec může požádat o dlouhodobý pobyt, politický
azyl nebo občanství, takže lze očekávat, že vývoj u nás bude podobný, jako v ostatních
evropských zemích. V současnosti u nás žijí kromě Vietnamců i Číňané (několik desítek tisíc),
tisíce Mongolů, Arabů, Američanů i dalších cizinců, někteří jsou již nyní rozhodnuti zde zůstat
natrvalo, další se ještě časem usadí. Pokud příslušníci některého národa získají české občanství
v dostatečném počtu a pokud o to projeví zájem, stanou se novou národnostní menšinou
v ČR.
1.3 Vzdělávání příslušníků národnostních menšin
Nový školský zákon č. 561/2004, Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším
odborném a jiném vzdělávání vymezuje v paragrafu 14 podmínky vzdělávání příslušníků
národnostních menšin v jazyce národnostní menšiny.
11
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
(1) Obec, kraj, popřípadě ministerstvo zajišťuje pro příslušníky národnostních menšin
vzdělávání v jazyce národnostní menšiny v mateřských, základních a středních školách,
a to v obcích, v nichž byl v souladu se zvláštním právním předpisem zřízen výbor pro
národnostní menšiny, pokud jsou splněny podmínky stanovené tímto zákonem.
(2) Třídu příslušného ročníku mateřské školy lze zřídit, pokud se ke vzdělávání v jazyce
národnostní menšiny přihlásí nejméně 8 dětí s příslušností k národnostní menšině,
třídu příslušného ročníku základní školy lze zřídit, pokud se ke vzdělávání v jazyce
národnostní menšiny přihlásí nejméně 10 žáků s příslušností k národnostní menšině;
mateřskou školu nebo základní školu s jazykem národnostní menšiny lze zřídit za předpokladu,
že všechny třídy budou v průměru naplněny nejméně 12 dětmi nebo žáky
s příslušností k národnostní menšině v jedné třídě.
(3) Třídu příslušného ročníku střední školy lze zřídit, pokud se ke vzdělávání v jazyce národnostní
menšiny přihlásí nejméně 12 žáků s příslušností k národnostní menšině; střední
školu s jazykem národnostní menšiny lze zřídit za předpokladu, že všechny třídy budou
v průměru naplněny nejméně 15 žáky s příslušností k národnostní menšině.
(4) Při organizaci vzdělávání v jazyce národnostní menšiny přihlížejí obce, kraje, popřípadě
ministerstvo k dostupnosti tohoto vzdělávání. Vzdělávání v jazyce národnostní menšiny
může zajistit i svazek obcí, popřípadě se na způsobu zajištění, včetně financování,
mohou dohodnout obce mezi sebou, popřípadě obec s krajem.
(5) Nejsou-li splněny podmínky uvedené v odstavcích 2 a 3, může ředitel školy se souhlasem
zřizovatele stanovit ve školním vzdělávacím programu předměty nebo jejich
části, v nichž se vzdělávání uskutečňuje dvojjazyčně, a to jak v českém jazyce, tak
v jazyce národnostní menšiny.
(6) Ve školách se vzděláváním v jazyce národnostní menšiny se vydávají vysvědčení,
výuční listy, diplomy o absolutoriu dvojjazyčně, a to v jazyce českém a v jazyce národnostní
menšiny.
1.4 Vietnamské etnikum v České republice
V roce 1956 k nám přijela skupina asi sta dětí-sirotků z Vietnamu, aby získaly vzdělání
a následně i odbornou přípravu. Bylo to v rámci mezinárodní pomoci Vietnamu. Později
následoval příjezd žáků odborných průmyslových škol a studentů vysokých škol na základě
Dohody o kulturní spolupráci mezi Vietnamem a Československem z roku 1957. Krátce na to
12
přijeli i první vietnamští praktikanti a studenti postgraduálního studia. Ročně pak přijíždělo
dvacet až padesát Vietnamců. V roce 1980 bylo v Československu již asi třicet tisíc vietnamských
občanů, z nichž přibližně dvě třetiny pracovaly v dělnických profesích. Po roce 1989
Česká republika vypověděla smlouvy o spolupráci s Vietnamem a vzdělávání Vietnamců
v Česku tím skončilo.
V posledním desetiletí minulého století začali přijíždět do ČR Vietnamci za obchodní
činností bez ohledu na jejich předchozí vzdělání a praxi. Jejich plánovaný pobyt u nás zůstal
jako dříve obvykle přibližně na pět let, ale přivážejí s sebou i své děti, celé rodiny a příbuzné.
1.4.1 Sociokulturní specifika
Vietnamci mají silné vlastenecké cítění, jsou hrdi na svou statečnost a své dějiny. Národ je
typický svým lidovým charakterem. Z dřívějších dob zůstává silnou životní hodnotou rodina.
Pokládají za svou povinnost prokazovat úctu rodičům, učitelům a starším sourozencům.
Pro Vietnamce je velmi důležitá neverbální komunikace, která při neznalosti jazyka přebírá
rozhodující význam. Protože se mimoslovní vietnamská komunikace od naší výrazně liší,
může být příčinou častých nedorozumění. Například podání jen jedné ruky nebo podání
předmětu jen jednou rukou může Vietnamec vnímat jako neuctivé. Přímý pohled do očí je
ve Vietnamu nezdvořilý, spíše je považován za domýšlivost. Je-li noha přehozena přes nohu,
nesmí špička přehozené nohy ukazovat na partnera sedícího naproti – znamenalo by to nadřazenost.
Podobně ruce zkřížené na prsou mají velký význam – vyjadřují rozčilení nad obsahem
dialogu. Dlouhý nehet znamená, že jeho majitel je intelektuál a nemusí fyzicky pracovat.
Hlazení po vlasech a jiné dotýkání se hlavy je výrazem velké neúcty i vůči dětem a je společensky
nepřípustné. Objímání se mezi přáteli a známými je sice běžné, ale líbání mileneckých
dvojic na veřejnosti je ve Vietnamu naprosto nepřijatelné. Také přímé veřejné vytknutí
někomu jeho nedostatků není považováno za upřímné, ale za neslušné jednání.
U nás běžné smrkání do kapesníku na veřejnosti je vnímáno jako neslušné a směšné.
Naopak mlaskání a říhání u jídla je pochvalou hostiteli a výrazem spokojenosti. Hádky
a hlasité diskuse jsou pro Vietnamce nepříjemné a nezvyklé.
Úsměv Vietnamců je třeba vnímat jinak než úsměvy Evropanů. Úsměv má v Asii (a tedy
i ve Vietnamu) kromě pro nás obvyklého významu – humoru, veselosti i další významy. Může
vyjadřovat např. i pocit nepříjemnosti, velké nesnáze, ale také omluvu pokud Vietnamec nerozumí.
Podobně jako pro nás jsou všichni Asiati stejní, stejně tak nás Asiaté nerozeznávají.
Jsme pro ně velcí, bílí a chlupatí.
13
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
1.4.2 Soužití na území ČR
Vietnamská komunita se vyznačuje svou uzavřeností, která má několik příčin. Především
je to velká odlišnost obou kultur, české a vietnamské. Je to pro ně velký kulturní šok, který se
může zmírnit jen osobním stykem obou etnik. Dříve bývali Vietnamci odvezeni z letiště
rovnou do svých hromadných ubytoven a měli stanoven vlastní program. Dnes Vietnamce
odvážejí také rovnou z letiště jejich příbuzní a známí do jejich domovů. Jazyková bariéra
znásobená nedostatečnou jazykovou přípravou (organizačně prakticky nezajištěnou) ještě
více ztěžuje jejich seznamování s Čechy. Vzájemná odloučenost života Vietnamců a Čechů
vyvolala již řadu pověr a předsudků. Češi měli obavy, zda Vietnamci před příjezdem k nám
jsou zdravotně prověřováni a zda nepřenášejí různé choroby. Provázanost a uzavřenost
vietnamské komunity byla způsobena také skutečností, že šlo o rodiny s příbuznými a známými,
kteří udržovali úzké kontakty většinou jen mezi sebou a jezdili se navštěvovat často i přes
celou republiku. Též „institut zástupce“, který působí u Vietnamců i nyní, přispěl k uzavřenosti
jejich komunity.
Dříve oficiálně s Vietnamci k nám přijížděli i organizátoři, tzv. tlumočníci, kteří jim zařizovali
všechny záležitosti s úřady i se zaměstnavateli. Proto ani běžná jednání neprobíhala přímo
mezi Čechy a Vietnamci, nýbrž zprostředkovaně přes vietnamské zástupce. Celkové klima bylo
silně ovlivňováno i politickou situací. Vietnamská ambasáda velmi dbala na to, jak se zde Vietnamci
chovají. Koncem minulého století vznikaly u nás vietnamské tržnice a velkoobchody,
ve kterých jsou vztahy ovlivněny asijskými zvyklostmi.
Vietnamci si odedávna váží učitelů a vzdělání. Nebývá výjimkou, že vietnamská rodina
věnuje všechny své prostředky na to, aby aspoň jedno jejich dítě mohlo studovat. Došlo např.
k nedorozumění při onemocnění učitelky, když jí její vietnamští žáci přišli domů navštívit
a manžel paní učitelky je vyhodil s tím, že ji nemají obtěžovat.
U Vietnamců v Česku dosud přetrvává velká nedůvěra k úřadům, oficiálním institucím
a zpočátku nedůvěřovali i cizím lékařům. Doposud nebyly vzájemné vztahy Vietnamců
a Čechů silněji rozvíjeny z žádné strany. Dá se říci, že obě tyto národnosti, majoritní i menšinová,
žijí již padesát let spíše jen vedle sebe a přitom vietnamská kultura příslušníků tohoto
osmdesátimiliónového národa by byla nepochybně přínosem i pro naši kulturu.
14
➜ 2. Romská komunita v České republice
Romové žijí na našem území po mnoho generací. I když většinou mluví česky, jsou jiní.
Přikládají stejným slovům často poněkud odlišný význam, jejich jednání se řídí jiným
žebříčkem hodnot. Nedorozumění, ke kterým v této souvislosti dochází, jsou pro ně i pro
příslušníky většinové populace často nepochopitelná. Odtud není daleko ke vzájemnému
napadání a osočování. Příslušníci většinové populace pak považují za správné se od této
menšiny distancovat, schvalují její segregaci, a dopouštějí se tak přímé či nepřímé diskriminace.
Menšina potom v rámci svých možností toto chování oplácí nebo si hledá místo
k životu za hranicemi země.
Na počátku etnických konfliktů je nedorozumění. Ke vzájemnému porozumění je cesta
svízelná. Tak i každý Rom má svou kulturu, svůj žebříček hodnot. Chceme-li mu porozumět,
měli bychom se s jeho sociálními a kulturními kořeny seznámit a snažit se způsob jeho
jednání pochopit.
2.1 Z historie
Předkové dnešních Romů žili na indickém subkontinentu, kde po mnoho století provozovali
svá kočovná řemesla (kovářství, kotlářství, košíkářství, řeznictví, zvěrolékařství, hudbu).
Z Indie odešli v desátém století a od třináctého století jsou na evropském kontinentu. Na
Balkáně a v Uhrách (včetně Slovenska) se usazovali již v patnáctém století. Předkové Romů,
kteří dnes žijí v ČR, byli usazeni koncem sedmnáctého století v různých částech Evropy.
Historie Romů po jejich odchodu z Indie byla velice pohnutá. Putování do Evropy trvalo
staletí, což lze doložit slovními výpůjčkami z jazyků zemí, ve kterých Romové pobývali.
Zpočátku byli Romové v Evropě vítáni a přijímáni na šlechtických i panovnických dvorech.
Přinášeli zajímavé informace o vzdálených zemích, krásnou hudbu a nové technologie
především ve zpracování kovů. Byli rovněž vyhlášenými zvěrolékaři a léčiteli, ženy uměly
předpovídat budoucnost.
Brzy však začala Romy pronásledovat církev, která je vinila z nevěrectví a čarodějnictví.
Světská moc jim podsouvala loupežnictví a nekalou konkurenci řemeslnickým cechům.
Pronásledování a útlak se táhne celými dějinami pobytu Romů na evropském kontinentu.
V osmnáctém století byla ve většině západních zemí politika vyhánění vystřídána politikou
násilné asimilace.
15
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
Vyvrcholením pronásledování byla vyhlazovací politika Třetí říše. V době druhé světové
války velká část Romů skončila v koncentračních táborech. Také většina českých a moravských
Romů zahynula ve vyhlazovacích táborech.
Ani po roce 1945 se však osud Romů podstatně nezměnil. Na východě i na západě se stali
objektem nedobrovolné asimilační politiky a manipulace. Teprve v devadesátých letech dochází
ke změnám, které přinášejí i Romům základní politická práva; jsou uznáváni jako národnostní
menšina, mluví se o neteritoriálním národu. Romové se stávají subjektem vlastních dějin.
2.2 Romové v České republice
Konec druhé světové války je historickým mezníkem v postavení Romů v naší společnosti.
Z koncentračních táborů se vrátilo pouze několik desítek rodin (cca 500 osob). V prvních
poválečných letech byl pohyb migrujících Romů nekontrolovatelný. Olašští Romové se většinou
vrátili ke kočovnému způsobu života. Mnoho Romů ze Slovenska, ale i z jiných států
(Rumunska, Maďarska, Polska) se po válce přesunulo do průmyslových center a pohraničních
oblastí Čech a Moravy. Hlavními důvody migrace bylo hledání práce a lepších podmínek
k bydlení.
Druhá vlna přistěhovalců přišla v padesátých a šedesátých letech při organizovaných
náborech na stavby a do těžkého průmyslu. Nábor se prováděl v osadách po celém Slovensku,
náboráři měli zájem jen o mladé, zdravé a silné muže. Předpokládalo se, že si tito Romové
v Čechách vydělají a vrátí se na Slovensko.
Významnou změnu v životě Romů znamenal r. 1958, kdy byl schválen zákon č. 74/1958
Sb., o trvalém usídlení kočovných a polokočovných osob. Od tohoto období začíná koncepce
sociální asimilace Romů. Jejím cílem bylo splynutí Romů s majoritní společností. Zákon
znamenal násilné usazení olašských Romů. Na Slovensku byl nedostatek pracovních příležitostí,
bydlení většiny romských rodin mělo velice nízkou úroveň. V osadách byly nevyhovující
životní podmínky. Romové z východních oblastí Slovenska se proto stěhovali do Čech
k příbuzným.
Po r. 1960 byly vydány směrnice o likvidaci romských osad na Slovensku, přednostně
v oblastech cestovního ruchu. Byl zřízen Vládní výbor, který měl sledovat komplexní řešení
otázek romského obyvatelstva, tj. realizovat řízený rozptyl části romského obyvatelstva do českých
krajů. Celostátní harmonogram stanovil na léta 1966 – 68 přesun 1 100 romských rodin
16
ze Slovenska do Čech a na Moravu. Bylo přesunuto pouze 494 rodin. Přesunu bránily tradiční
rodové vztahy v romské komunitě a sociální distance většinového obyvatelstva vůči
Romům. Ukázalo se, že koncepce „řízeného rozptylu“ je nereálná.
Od r. 1969 lze zaznamenat konkrétní zapojení Romů do řešení jejich vlastních problémů.
Významné bylo vydání směrnice zdůrazňující nutnost zřizovat třídy pro adaptaci romských dětí
při mateřských školách a zřizovat speciální třídy pro děti, které mají problémy s prospěchem.
Ve třídách základních škol, v nichž bylo více než 5 romských žáků, byl stanoven nejvyšší počet
žáků na 25. V r. 1972 byl vydán MŠMT metodický návod k výchově a vzdělávání romských
dětí. Mateřské školy měly povinnost přijímat romské děti, i když jejich matky nebyly zaměstnány.
Doporučuvalo se zřizovat speciální třídy na základních školách pro prospěchově opožděné
romské děti. Důraz byl kladen na vyučovací jazyk, na motivaci - pro děti i jejich rodiče
- navštěvovat školu.
V r. 1970 bylo uloženo národním výborům všech stupňů realizovat speciální sociální péči
o sociálně slabé romské obyvatelstvo. Tato péče se v r. 1976 stala součástí zákona o sociálním
zabezpečení. V obcích začaly pracovat „komise pro řešení cikánské otázky“ a sociální
kurátoři pro práci s romským obyvatelstvem. Avšak zpravidla se problémy řešily bez aktivní
účasti Romů, bez dostatečných znalostí o jejich specifických sociokulturních odlišnostech.
V průběhu dalších let se stát snažil Romy asimilovat a integrovat. Předpoklad, že materiálním
dostatkem se změní i jejich psychika a hodnotová orientace se ukázal jako nesprávný
a vztahy mezi příslušníky majoritní společnosti a Romy se nezlepšily. Vynaloženému úsilí
a finančním prostředkům neodpovídaly dosažené výsledky.
Přistěhovalci druhé vlny se zpravidla nevrátili na Slovensko, naopak zde založili rodinu.
Vzhledem k tomu, že se v jednom místě ocitli Romové z mnoha osad, s různou kulturou
a většinou jen mladí lidé, dnes zpravidla vlastní tradice znají jen nedokonale, často zapomněli
romský jazyk. Většinou se snažili o asimilaci, ale nedokázali to natolik, aby je většinová společnost
přijímala za vlastní. Tito Romové mají ve společnosti mnoho problémů a v některých
případech není v jejich silách tyto problémy řešit.
Romové, kteří se stěhovali pod silným nátlakem likvidace romských osad, se z šoku z přesídlení
dosud nevzpamatovali. Často byli záměrně rozptylováni z jedné osady do co nejvíce
míst. I když se následně snažili, sestěhování se jim už nepodařilo, a proto z velké části ztratili
své tradice i jazyk. Právě tito Romové mají v České republice nejvíce problémů a českou
společnost vnímají jako nepřátelskou.
17
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
Od roku 1990 mnozí Romové z ČR odcházejí do západních zemí, kde se pokoušejí získat
azyl. Do ČR jednotlivě, ale i ve skupinách přicházejí Romové ze Slovenska1
, z Rumunska, ze
zemí bývalého Sovětského svazu a bývalé Jugoslávie, kteří se snaží přes Českou republiku
dostat dál na západ nebo se pokoušejí získat azyl zde.
2.3 Základní hodnoty v životě romské komunity
Všechno, co vede k zachování, zmnožení a pokračování života, má pro Romy vysokou hodnotu,
vše co život ohrožuje nebo omezuje je vnímáno negativně.
Romové uctívají své starší a předky, svou sebedůvěru odvozují více od své rodiny než od
své profese, vzdělání, postavení v majoritní společnosti či od majetku. Pokračováním rodu
jsou děti. Láska k dětem je pro Romy příznačná. Zvláště malé děti jsou až nekriticky hýčkány.
K zachování života, k možnosti uctívat staré i k projevování lásky k dětem jsou potřebné
peníze. Proto i peníze stojí vysoko v hodnotovém žebříčku Romů. Život Romů v Evropě byl
dlouhodobě nezajištěn. Budoucnost má zvláště u starších Romů dosud malou hodnotu.
Důležitější je přítomnost a minulost, která je jistá. Proto velká část Romů necení školské vzdělání,
které přináší plody až po mnoha letech.
Lhavost Romů ovlivňuje jejich snížená schopnost rozlišovat realitu, fantazii, vzpomínky
a sny. Hranice mezi snem a skutečností zde není vedena tak ostře a snům a fantaziím
je přikládán obdobný význam jako skutečným životním událostem. Romové jsou navíc vybaveni
empatií. Snad i proto nám dokáží říkat to, co chceme slyšet, a nezabývají se až tolik tím,
je-li to pravda. Říkat nepříjemné věci člověku se považuje mezi Romy za projev neúcty.
2.4 Tradice
Nositelem tradic je romská rodina. Typický je velký počet dětí, ale i skutečnost, že tradiční
je společné soužití široké vícegenerační rodiny. Romské dítě tak vyrůstá mezi větším
počtem sourozenců, bratranců a sestřenic. Domácnost je zpravidla tvořena rodiči a prarodiči,
ale i strýci a tetami a jejich dětmi. Všechny tyto příbuzné dítě vnímá jako blízké příbuzné, a tím
i jeho svět má jiné specifické rozměry.
18
1
Romové ze Slovenska přicházejí do ČR i za prací, ve velkém počtu zde pracuji na stavbách.
K romským tradicím patří vzájemná úcta, zdvořilost a pohostinnost. I když Romové
dodržovali kastovní odstup od jedinců z jiných rodů, zdvořilost, uctivost a pohostinnost se
vztahovala i na ně i na příslušníky jiných národů.
Celá řada tradic se týkala jídla. Některé potraviny byly považovány za nečisté (např. maso
některých zvířat), všechny potraviny se stávaly nečistými, pokud byly znovu přihřívané, upadly
na zem nebo do nich spadl vlas. Každá rodina měla svou technologii přípravy pokrmů
a přísně dbala na její dodržování.
Tradiční romské kroje se postupně přiblížily oblékání ostatního obyvatelstva. Přesto zde
zůstalo několik prvků, které dodnes odlišují tradiční Romy. Ženy střední generace dosud
upřednostňují pestřejší oblečení a muži tmavší obleky, mládež se však obléká podle současné
módy. Tradiční byl rovněž zákaz odhalování těla, ani v domácnosti se členové rodiny před
sebou nesvlékali, nechodili doma ve spodním prádle.2
Cudnost v mnoha rodinách dosud
patří k tradičním hodnotám. Dodržování tradic jednotlivými členy rodin, včetně malých dětí
sledovala celá rodina, okamžitě trestala prohřešky pohrdáním a odměňovala správné chování
projevy úcty.
Výchova v romské rodině je proti evropské rodině odlišná. V evropských rodinách je
kladen velký důraz na výchovu k samostatnosti, dítě si osvovuje zprvu vnější normy, čímž si
buduje základy své osobnosti. Romské dítě tuto dovednost tolik nepotřebuje. Svůj život stráví
mezi spoustou příbuzných a tak se nikdy nebude muset rozhodovat samo za sebe. Místo
individuality se v romské rodině pěstuje úcta ke starším, místo schopnosti prosadit se, se pěstuje
pocit solidarity a schopnost podřizovat se skupině. V rodině existuje hierarchie starších
a mladších, mužů a žen, ale každý člen velké rodiny se může ke každé věci vyjadřovat a jeho
slovo může být vzato za kolektivní rozhodnutí.
Romové nemají vlastní tradiční svátky, slaví obvyklé křesťanské svátky s ostatními obyvateli.
Nově zaváděný mezinárodní den Romů (8. dubna) zatím nemá tradici. Odlišné zvyky
a dodržování tradic se v nejmladší generaci postupně ztrácí. Mladí Romové jsou často více
ovlivněni školou a především televizí. V současné době se někteří romští intelektuálové
v rámci národního obrození snaží o obnovení tradic, tradičních hodnot romské kultury
a znovuzavedení některých zvyků. Zda bude jejich snaha úspěšná, ukáže čas.
19
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
2
Romská žena se nemohla svléknout ani v místnosti, kde visel svatý obrázek.
2.5 Současné problémy soužití s českou majoritní společností
Romská menšina má v soužití s Čechy mnoho problémů. Z české strany je jí vytýkána
hlučnost, špatné sousedské vztahy, nevzdělanost, nízká kvalifikace, špatná pracovní morálka,
lenost, nečestné jednání, agresivita, kriminalita, prostituce. Romové vytýkají Čechům citový
chlad, vypočítavost, nadřazené chování, xenofóbii a rasismus. V obou skupinách převládají
jedinci, kteří mají tendenci zobecňovat negativní vlastnosti jednotlivců druhé skupiny a přisuzovat
je celé skupině. Chování obou skupin do značné míry determinují předsudky z dávné
i nedávné minulosti.
Mezi oběma skupinami leží rovněž nevyřešené křivdy z minulosti. Jde především o neuznání
podílu viny české protektorátní správy v době druhé světové války na vyvraždění
českých a moravských Romů3
a likvidace cikánských osad na Slovensku.
Přes staletou přítomnost Romů v České republice, přes jejich nesporný přínos jak v oblasti
kultury, tak v oblasti materiální (výstavba silnic, železnic, telekomunikačních sítí), vnímá dosud
velká část české společnosti Romy jako přistěhovalce, kteří parazitují na sociálních výhodách
státu. Romové následně vnímají českou společnost jako nepřátelskou a odmítají i její
pozitivní hodnoty.
Svoboda slova jakkoliv společensky velice užitečná umožnila propagovat i xenofobní
a rasistické názory. Tržní hospodářství vytlačilo z trhu práce pracovníky s nízkou kvalifikací,
mezi nimi i většinu Romů. Trh s byty přispěl ke koncentraci romského obyvatelstva v okrajových
částech měst. Dlouhodobá nezaměstnanost živitelů mnoha romských rodin a jejich
závislost na dávkách sociální pomoci vede k utvrzování předsudků, že Romové jsou líní
a zvyklí parazitickému způsobu života. Averzi k romské menšině vyvolávají i medializované
odchody některých Romů do zahraničí.
Pozitivní vývoj naopak zaznamenáváme v postupné emancipaci romské menšiny,
vytváření jejích vlastních občanských struktur a přejímání odpovědnosti za vlastní vývoj.
Potěšitelný je i zájem učitelů pomoci romským dětem k dosažení lepšího postavení ve
společnosti. Mnohá občanská sdružení věnují Romům, a především jejich dětem, značnou
pozornost. V posledních letech vyšlo více knih s objektivními informacemi o Romech,
vychází časopisy i knihy v romštině, televize i rozhlas zařazují do programu vysílání pro Romy.
20
3
Romové požadují alespoň symbolickou omluvu pietní úpravou míst bývalých táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu
na Moravě.
➜ 3. Současná koncepce romské integrace v České republice
Vláda ČR přistupuje v současné době k řešení romských záležitostí z perspektivy lidských
práv, z perspektivy národnostní a z širší perspektivy sociokulturní. Tyto přístupy se vzájemně
doplňují.
První z perspektiv vyplývá z nutnosti zajistit, aby všichni občané ČR, tedy i Romové, mohli
v plné míře a bez jakékoli diskriminace užívat všech individuálních práv zaručených jim
Ústavou, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech,
jimiž je Česká republika vázána, a také právem Evropské unie. Z hlediska lidských práv se romskou
problematikou zabývá Rada vlády ČR pro lidská práva jako poradní orgán vlády, který
sleduje vnitrostátní dodržování přijatých a ratifikovaných smluv o lidských právech.
Druhá perspektiva, národnostní, se opírá o specifická práva příslušníků národnostních
menšin, jak jsou definována v Listině základních práv a svobod a v Rámcové úmluvě o ochraně
národnostních menšin. Tato specifická práva jsou konkrétně upravena zákonem
č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. Česká republika uznává Romy
jako národnostní menšinu, která má své zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny,
poradním orgánu vlády pro záležitosti národnostních menšin, a může tak vyvíjet „úsilí
o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury“. V tomto směru se na Romy vztahují
stejná práva, jako na kteroukoli jinou národnostní menšinu žijící v ČR.4
Třetí perspektiva, sociokulturní, vychází z širšího pojetí „romské komunity“. O tuto perspektivu
se opírá činnost třetího z poradních orgánů vlády, Rada vlády ČR pro záležitosti
romské komunity.
Pojem „romská komunita“ se s pojmem „romská národnostní menšina“ překrývá jen
částečně. Definičním znakem příslušníka romské národnostní menšiny je aktivní vůle být
za příslušníka menšiny považován a společně s ostatními rozvíjet jazyk a kulturu. Pojem
„příslušník romské komunity“ je naproti tomu definován spíše objektivně, tj. „příslušníkem
romské komunity je de facto každý, koho majorita jako příslušníka této sociálně a etnicky
definované skupiny identifikuje.“
Bez zajištění lepší sociálně ekonomické pozice příslušníků romské komunity a adekvátní
rozložení těchto pozic ve společnosti majoritní není možné uvažovat o úspěšné integraci ani
21
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
4
Při podpoře úsilí romské menšiny o uchování a rozvoj vlastní kultury a jazyka je ale současně důležité citlivě a přiměřeně zohlednit
skutečnost, že romská kultura se nemůže opřít, na rozdíl od národnostně menšinových kultur jiných, např. polské, německé či slovenské,
o jinak přirozenou podporu institucí mateřských zemí.
v dalších sférách společenského života. Při naplňování tohoto cíle vláda klade důraz na
co největší podporu aktivace samotných příslušníků romských komunit oproti pasivnímu
přijímání pomoci.
Samo pojetí integrace příslušníků romských komunit usiluje o překonání sociálního
vylučování a o zachování romské kulturní identity. Integrací je zde myšleno začlenění Romů
do společnosti, které jim umožní, aby si zvolili, která kulturní specifika a odlišnosti si přejí
zachovat. Listina základních práv a svobod zakazuje všechny způsoby nátlaku směřující
k odnárodňování, ke ztrátě vlastní kultury a jazyka, a to včetně způsobů nepřímých. Integraci
je proto nutno odlišit od asimilace, tedy odnárodnění a plného kulturního přizpůsobení
Romů majoritní společnosti. Každý jednotlivec se sice může pro asimilaci rozhodnout, ale
taková volba musí být svobodná; nikomu v ní nelze bránit, avšak nesmí k ní být ani nucen.
Koncepce romské integrace je plně slučitelná s procesem emancipace Romů jako
národnostní menšiny, tj. nalézání a upevňování vlastní kulturní identity, který se mezi Romy
již rozvíjí. Tento přístup vychází z přesvědčení, že čím více se budou Romové cítit Romy, tím
budou svobodnějšími a odpovědnějšími občany.
Hlavním cílem Koncepce romské integrace je zlepšení postavení Romů ve všech
sférách života společnosti a dosažení bezkonfliktního soužití příslušníků romských komunit
s ostatními občany.
Priority Koncepce romské integrace jsou:
➜ odstranění vnějších překážek, které brání začlenění příslušníků romských komunit
do společnosti, tedy především odstranění všech forem diskriminace jednotlivců
i celých skupin vymezených rasou, barvou pleti, národností, jazykem, příslušností
k národu či etnické skupině;
➜ pomoc při odstraňování vnitřních překážek, které brání začlenění příslušníků romských
komunit do společnosti, tedy především odstranění handicapu ve vzdělání
a kvalifikaci;
➜ zlepšení sociální úrovně příslušníků romských komunit je třeba v nejbližším období
považovat za prioritu, která vyžaduje zvláště intenzivní pozornost, především snížení
jejich nezaměstnanosti, zlepšení bytové situace a následně zdravotní situace, předcházení
sociálnímu vyloučení v romských komunitách a odstraňování jeho důsledků;
➜ zastavení vzniku a šíření vyloučených romských enkláv, tzv. ghettoizace;
➜ zajištění rozvoje romské kultury a romského jazyka;
22
➜ vytvoření tolerantního prostředí bez předsudků, v němž příslušnost ke skupině
vymezené rasou, barvou pleti, národností, jazykem či příslušností k národu není důvodem
k odlišnému posuzování jednotlivce a zacházení s ním;
➜ zajištění bezpečnosti příslušníků romských komunit.
3.1 Institucionální a finanční zajištění romské integrace na centrální a lokální úrovni
Základním předpokladem úspěšné realizace Koncepce romské integrace do společnosti
je spolupráce a angažovanost centrálních i místních úřadů a občanské společnosti. Vláda každoročně
vynakládá nemalé finanční prostředky na integraci romských komunit5
.
Zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), byla zřízena funkce krajského romského
koordinátora; ve všech krajích byli koordinátoři v průběhu let 2002-2003 přijati do
pracovního poměru. Úkolem krajského koordinátora je koordinační a metodická činnost,
poradenství směrem ke krajskému úřadu, metodické vedení poradců, informační činnost
a organizace seminářů.
Obecní úřad obce s rozšířenou působností ve svém správním obvodu plní úkoly napomáhající
výkonu práv příslušníků romské komunity a integraci příslušníků romské komunity do
společnosti. V současné době však neexistuje dotační program státu, který by podporoval
komplexní aktivity obcí v oblasti integrace romských komunit či komplexní aktivity obcí
v oblasti sociálního začleňování.
3.2 Antidiskriminační opatření
Zkušenosti nevládních organizací dlouhodobě ukazují, že Romové se s diskriminací
setkávají poměrně běžně zejména při hledání nového zaměstnání nebo bydlení, ale
i v podnikatelských zařízeních poskytujících veřejnosti služby nebo zboží.
V posledních letech bylo z iniciativy nevládního sektoru okolo dvaceti případů
diskriminace Romů zažalováno před soudy. Reakce veřejnosti na tyto případy ukazuje,
jak málo se v posledních deseti letech změnil odmítavý postoj české společnosti vůči
romské menšině.
23
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
6
Podle údajů poskytnutých Ministerstvem financí ČR jednotlivá ministerstva vynakládají na dotační programy zaměřené na integraci romských
komunit přes 100 mil. Kč ročně. Tento údaj však nezahrnuje všechny finanční prostředky, které stát vynakládá na integraci romských
komunit, ale pouze ty, které jsou vynakládány v rámci dotačních řízení.
Vláda proto bude i nadále financovat Kampaň proti rasismu, jejímž smyslem je prosazování
myšlenek tolerance a porozumění jinakosti a rozmanitosti. Kampaň si klade za cíl podporu
vzájemného poznávání a lepšího chápání různých kultur, které žijí ve společném státě.
Nedílnou součástí působení na majoritu musí být vyvážené informace o romské komunitě
a jejích příslušnících, jež budou prezentovány v médiích, a podpora pozitivního obrazu romského
etnika spolu se zdůrazněním kladného přínosu pro celou společnost.
3.3 Vyrovnávací postupy
Kromě trvalého úsilí o odstranění rasové diskriminace, je nutno rozvíjet i vyrovnávací
postupy zaměřené na osoby, které jsou ve znevýhodněné situaci z různých sociálních a historicky
podmíněných důvodů, přičemž toto vymezení není omezeno jen na příslušnost
k romské komunitě.
Při vyrovnávacích postupech nejde vláda cestou kvót, které by určovaly počty Romů v určitých
zaměstnáních nebo mezi přijatými uchazeči o studium, ale cestou cílené asistence, která
umožní těmto osobám překonat znevýhodnění a vyrovnat se s požadavky na ně kladenými.6
3.4 Sociální vyloučení v romských komunitách
Sociální vyloučení je proces, jímž jsou někteří jedinci vytěsňováni na okraj společnosti a je
jim zabráněno účastnit se na životě společnosti, a to v důsledku chudoby nebo nedostatku
dovedností a příležitostí k celoživotnímu vzdělávání nebo v důsledku diskriminace. To je
vzdaluje od práce, příjmů a možností vzdělání a také od společenských sítí a aktivit. Mají malý
přístup k rozhodovacím orgánům, proto se často cítí bezmocní a neschopní kontrolovat
rozhodnutí, která ovlivňují jejich každodenní život.
Jak ukazují nejaktuálnější rozsáhlejší výzkumy zaměřené na sociálně ekonomickou situaci
příslušníků romské komunity, mezi standardní faktory determinující riziko sociálního
vyloučení patří zejména:
➜ rodiny s více dětmi,
➜ dlouhodobá nezaměstnanost, nejčastěji postihující oba rodiče včetně ekonomicky
aktivních dětí,
24
6
Takováto opatření jsou důsledně označována jako vyrovnávací postupy, ne jako pozitivní diskriminace.
➜ závislost na sociálním systému a chudoba,
➜ zadluženost,
➜ nájemné, drahé a nekvalitní bydlení spolu s nechráněnými nájemními vztahy.
Přijetím Národního akčního plánu sociálního začleňování na léta 2004 – 2006 si sociální
politika klade za cíl zmírňování sociální exkluze. Zvláštní pozornost je věnována i romské
komunitě, jako jedné ze specifických skupin ohrožených sociálním vyloučením.
Integrované poskytování služeb v oblasti sociálního vyloučení romských komunit je svou
povahou činnost značně specifická, neboť musí brát v úvahu sociokulturní odlišnosti dané
historickým vývojem od většinové společnosti.
3.5 Integrace na trhu práce
Uplatnění Romů na trhu práce je základním předpokladem jejich sociálního začlenění.
Problém marginalizace na pracovním trhu velké části příslušníků romské komunity úzce
souvisí s kumulací nedostatků a omezení v úrovni vzdělání, v odborné kvalifikaci, v horším
zdravotním stavu a v motivaci pracovat jako zaměstnanci za peníze významně nepřevyšující
obligatorní sociální dávky. Navíc je přístup k pracovním příležitostem výrazně ovlivňován
diskriminací na základě etnické příslušnosti z důvodu zakořeněných předsudků v české společnosti.
Romské ženy jsou pak dále vystaveny tradičním případům genderové diskriminace
v přístupu k ekonomické aktivitě (při přijímání do zaměstnání, při odměňování, při následném
pracovním postupu), a tím se jejich zhoršená situace dále prohlubuje.
Nezaměstnanost Romů v České republice je rozsáhlý a dominantní sociální problém. Specifická
míra nezaměstnanosti příslušníků romské komunity se odhaduje na 45 až 50 procent.
Charakteristickým rysem nezaměstnanosti Romů je její dlouhodobost. Do kategorie dlouhodobě
nezaměstnaných patří asi 75 procent nezaměstnaných Romů. Poměrně velká část
z nich je přitom nezaměstnaná několik roků. Po tuto dobu ztrácí zbytky pracovní kvalifikace,
prohlubuje se jejich materiální a sociální deprivace a upevňuje kultura chudoby. Specifickým
problémem a současně faktorem prohlubujícího se sociálního vyčlenění dlouhodobě nezaměstnaných
Romů je výskyt lokalit s vysokou koncentrací této skupiny obyvatelstva.
Vysoký stupeň nezaměstnanosti romské populace je však také způsoben chybějící motivací,
kdy práce za mzdu, která příliš nepřevyšuje poskytované obligatorní sociální dávky, není
nikterak lákavá. Pokud nedojde ke změně poměru výše minimální mzdy a příjmů poskytova-
25
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
ných ze sociálního systému, jsou všechna ostatní opatření v konečné účinnosti sporná a jejich
efektivita omezená. Problémem není výše minimální mzdy, ale nedostatečně motivačně
nastavené podmínky sociálních příjmů, které nepodmiňují příjem sociálních příjmů aktivní
činností nebo účastí na aktivačním opatření.
Zvýšení zaměstnanosti Romů na otevřeném trhu práce lze v dlouhodobé perspektivě
dosáhnout zvýšením úrovně jejich vzdělání, zejména zvýšením podílu Romů dosahujících
úplného středoškolského a vysokoškolského vzdělání.
Je účelné podporovat rozvoj nezávislého drobného podnikání mezi Romy. Nezávislá ekonomická
činnost Romů odpovídá kulturní tradici některých společenských vrstev této skupiny.7
Sociální pracovníci působící v romských komunitách mohou přispět k řešení problémů
nezaměstnanosti a uplatnění na pracovním trhu několika způsoby. Jednak jsou jejich služby
nezbytné při zvládání důsledků nezaměstnanosti, zejména dlouhodobé. Z hlediska zvýšení
provázanosti a komplexnosti intervencí na trhu práce mohou sociální pracovníci napomáhat
při zapojení nezaměstnaných na pracovním trhu formou poradenské pomoci, asistencí
a podporou při vytváření rodinných, sociálních a vzdělávacích předpokladů uplatnění na pracovním
trhu. Předpokladem k realizaci tohoto provázaného přístupu je finanční podpora státu
pro rozvoj neziskových organizací zabezpečující uvedené sociální služby.
Úřady práce nemají zatím dostatek poradenských specialistů, kteří by měli pravomoc
a kapacitu koordinovat společný postup se spolupracujícími organizacemi. Práce s dlouhodobě
nezaměstnanými lidmi žijícími obvykle v sociálně vyloučených lokalitách totiž vždy předpokládá
řetězec provázaných aktivit, mezi nimiž sociální práce i poradenství orientované na trh
práce vytvářejí předpoklady ke zvýšení efektů a účinků uplatněných opatření.
K těmto aktivitám patří: sociální práce v lokalitách uplatňující strategie zplnomocnění,
navazující individuální poradenství v rámci veřejných služeb zaměstnanosti, příprava pro
zaměstnání zahrnující cílené profesní poradenství, výcvik v sociálních dovednostech, pracovní
výcvik a zkušenost. Zvláštní formou aktivity je pak vytváření jakýchsi „zásobníků práce“
obsahující programy podporovaného zaměstnávání romské pracovní síly s využitím subvencovaných
pracovních míst a dalších výhod (daňových úlev) pro zaměstnavatele. Konečně
poslední návaznou aktivitou je vedení pracovní kariéry a pracovní dohled.
26
7
Rozvoji podnikání však často stojí v cestě obtížná adaptace začínajících podnikatelů na legislativní a administrativní rámec podnikatelských
aktivit v České republice.
3.6 Bydlení
Bydlení je ovlivňováno specificky, která vyplývají z romských zvyklostí – např. početnost
rodin, větší rodinná soudržnost a respektování tradiční kultury vedoucích k ubytovávání
dalších rodinných příslušníků v již přeplněných bytech, časté spoléhání se na vnější pomoc
ze strany státu, obce apod.
Také neexistence celospolečenského konceptu a systému poskytování „sociálního bydlení“
dopadá velkou měrou právě na značnou část příslušníků romských komunit, neboť řada
z nich patří k sociálně nejslabším skupinám obyvatel.
Většina Romů nemá vzhledem ke své sociální situaci přístup k vlastnickému bydlení a využívá
proto bydlení nájemní. Jejich přístup i k této formě bydlení je však omezený; to je způsobeno
jednak jejich sociální situací, kdy si nemohou dovolit hradit tržní nájemné, a jednak
jejich diskriminací v přístupu k bydlení. Romové bývají diskriminováni při hledání bydlení, a to
nejen ze strany soukromých pronajímatelů, ale i obcí, které nezřídka definují podmínky pro
obsazování obecních bytů tak, že jsou z přístupu k obecním bytům vyloučeni ve velké míře
právě příslušníci romských komunit (např. je podmínkou pro přijetí žádosti o obecní byt čistý
trestní rejstřík osoby žadatele a v některých případech i všech budoucích zletilých uživatelů
bytu, nejedná se o osobu dlouhodobě nezaměstnanou nebo o osobu, která žila v bytě
s neplatičem).
Vytěsňováním Romů tak dochází k vytváření novodobých ghett a slumů, v nichž se
koncentruje sociálně nejslabší vrstva obyvatelstva, což vede ke vzniku zdravotnických, hygienických
a bezpečnostních rizik a k rozvoji sociálně-patologických jevů v těchto oblastech.
Ke zlepšení nebo odstranění problémů s bydlením je nezbytné směřovat k zastavení
negativních trendů vedoucích u mnoha příslušníků romských komunit k jejich sociálnímu
vyloučení nebo k dalšímu prohlubování vyloučení. Tento cíl lze dosáhnout intenzivnějším
využíváním terénní sociální práce s rodinou, v rámci níž je analyzována sociální situace
rodiny. Terénní sociální práce vhodnými prostředky a s využitím metod sociální práce směřuje
k odstranění nežádoucích faktorů - různých sociálních problémů, např. neplacení nájemného,
narušování občanského soužití atd. Je rovněž nezbytné využívat dostupné nástroje umožňující
předcházení vzniku nebo eliminaci již existujících dluhů na nájemném a službách spojených
s bydlením.
V této souvislosti je nutností přijetí nových zákonů o sociálních službách a hmotné
nouzi, které by mohly poskytnout obcím kromě jiného také účinné nástroje pro prevenci
ztráty bydlení.
27
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
3.7 Sociální péče
V rámci sociálního systému jsou vytvářeny nástroje k aktivnímu vyhledávání jednotlivců
a rodin ohrožených sociálním vyloučením. V prostředí romských komunit, kde dochází
k extrémním formám sociálního vyloučení, je kromě oblasti trhu práce a bydlení relevantní
zejména systém státní sociální podpory a sociální péče.
Výkon sociální práce je nezbytnou doprovodnou činností systému poskytování sociálních
dávek. Plní účel aktivizace klientů a zároveň účel kontroly jednak nezaujatosti vyplácení těchto
dávek ze strany dávkových specialistů i jejich následného využívání klienty. Objektivní posouzení
sociální situace domácnosti v současné době klade vysoké nároky na sociální práci
v terénu, profesionalitu a nezaujatost sociálního pracovníka.
Mnozí z příslušníků romské komunity žijí koncentrovaně a segregovaně v určitých lokalitách,
kde se soustřeďuje větší množství problémů. V důsledku sociální izolace od většinové
společnosti a koncentrace jedinců a rodin s nejnižším sociálním zařazením (nevzdělaných,
dlouhodobě nezaměstnaných a nejchudších) zde vzniká sociálně homogenní komunita
a vytváří se svébytný společenský systém s alternativními životními strategiemi. Tyto strategie
se projevují v různých formách až po sociálně-patologické chování.8
Ke specifickým nástrojům sociální pomoci, které mohou situaci takového sociálního
vyloučení řešit, například patří:
➜ terénní sociální práce, komunitní práce, poradenství;
➜ propojení jednotlivých forem sociálních dávek a jejich poskytování s různými životními
situacemi klientů tak, aby plnily zamýšlený účel – zajišťovaly důstojné přežití
(úhradu nákladů spojených s výživou a věcmi každodenní spotřeby, základního
vybavení domácnosti), jistotu bydlení (úhrada nájmu a služeb spojených s bydlením,
případně splátkových kalendářů, pokud vznikly vysoké nedoplatky na službách
a energiích) a zároveň nedemotivovaly při hledání pracovního uplatnění.
Systém poskytování sociálních dávek hraje významnou roli v zajištění nezbytných životních
potřeb jednotlivců (rodin), nejsou však u řady z nich nezastupitelným a dostatečným řešením.
V procesu zmírňování sociálního vyloučení nabývá na významu terénní sociální práce jako součást
systému sociální pomoci. Tento prvek sociální pomoci je v současnosti v prostředí sociálně
28
8
Ztráta sociálních dovedností vede k vytváření svébytného výměnného obchodu (zastavování věcí, lichva), šedé ekonomiky, černého trhu,
kriminality apod.
vyloučených lokalit oslaben, zejména z důvodu limitních kapacit pracovníků. Přechodnou,
ale velmi důležitou úlohu v současné době sehrává vládní program Terénní sociální práce ve
vyloučených romských komunitách. Tento program je považován za celostátní program vyrovnávacích
postupů v oblasti sociální péče. Je veden snahou o změnu sociální politiky spočívající
v přenesení důrazu z poskytování sociálních dávek k sociální pomoci s důrazem na práci s klienty
přímo v sociálně vyloučených romských komunitách. Cílem práce terénního sociálního pracovníka
je analyzovat sociální situaci rodin v těchto lokalitách a vhodnými prostředky s využitím metod
sociální práce přispět k odstranění nežádoucích faktorů bránících jejich integraci do společnosti.
3.8 Zdravotní péče
V oblasti zdravotní politiky patří úsilí o redukci sociálních rozdílů ve zdraví k prioritám
a nacházíme je mezi prvními cíli programu WHO Zdraví pro 21. století. Mezi základní bariéry
při zlepšování zdravotního stavu romské populace patří provázanost sociálních problémů
s problémy zdravotními a rizikový životní způsob. Jednou z možností, jak napomoci řešení
těchto problémů, je navržená činnost zdravotně sociálního pomocníka, který bude v úzké
spolupráci s terénními sociálními pracovníky působit na příslušníky romské komunity v oblasti
prevence nemocí, zejména v podpoře zdravého stylu života a životosprávy. Tato funkce byla
pilotně ověřována v Ostravě od roku 2003, kde se osvědčila.
3.9 Bezpečnostní aspekty romské integrace
V důsledku zvýšeného výskytu kriminogenních faktorů se sociálně vyloučené romské
komunity potýkají s různými projevy kriminality:
➜ kriminalita zasahující romskou komunitu z vnějšku, zejména rasově motivovaná trestná
činnost. Riziko kriminality s extremistickým podtextem se vztahuje na všechny Romy
bez odhledu na jejich sociální postavení.
➜ kriminalita a další rizikové jevy působící uvnitř sociálně vyloučených romských komunit,
lichva, kuplířství, prostituce, distribuce a užívání drog atd. Řada těchto jevů je celospolečenským
problémem. Některé z nich, např. lichva, jsou však specifickým problémem
sociálně vyloučených komunit a právě vinou sociální segregace zůstávají často
neřešeny.
➜ kriminalita jednotlivců vycházející zevnitř těchto komunit, která je často důsledkem
výskytu výše uvedených sociálně patologických jevů v komunitách.
29
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
Na zajištění bezpečnosti Romů se podílí Ministerstvo vnitra a Policie ČR. Policie ČR klade
důraz na důsledné odhalování a postihování projevů xenofobie, rasismu a extremismu.9
Postup Policie ČR proti kolektivním vystoupením přívrženců pravicově extremistického
hnutí skinheads se v poslední době zlepšil. Pro efektivnější řešení rizikových jevů uvnitř
romských komunit podporuje vláda ČR systémový přístup Policie ČR a aktivity zaměřené na
prevenci kriminality a eliminaci sociálně patologických jevů na místní úrovni.10
Určitým posunem v přístupu Policie ČR vůči menšinám je ustavení styčných důstojníků
pro menšiny, kteří působí od února roku 2005 při všech krajských policejních správách.
Úkolem těchto styčných důstojníků je především poskytování pomoci příslušníkům menšin
při řešení konkrétních problémů spojených s životem minority, spadajících do zákonné
působnosti Policie ČR a spolupráce se zástupci samosprávy, státní správy a nevládních
organizací. Nesou také zodpovědnost za realizaci Plánu činnosti příslušné krajské správy
Policie ČR ve vztahu k menšinám, na jehož formulaci se zásadním způsobem podílejí.
Ve vztahu k Romům podporuje Ministerstvo vnitra a Policie ČR zejména programy prevence
kriminality na místní úrovni, program Partnerství, zavádění mechanismu asistenta Policie ČR
a další projekty sledující výše zmíněné cíle.
Součástí preventivních opatření v souvislosti s násilím na romských ženách ve formě
rozšířeného násilí v rodině a obchodování se ženami, je rozvoj programů na potírání domácího
násilí v romských komunitách a dostupnost informací pro oběti domácího násilí
a obchodování se ženami v romských komunitách.
Základním předpokladem pro úspěšnou implementaci preventivních opatření ve vztahu
k národnostním a etnickým menšinám je důsledné potírání všech forem diskriminace v policejní
práci. Pozitivním krokem je spolupráce Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity
s Ministerstvem vnitra při vytváření funkce asistentů policie z romské minority, kteří by měli
posílit vzájemnou důvěru mezi Policií ČR a romskou komunitou11
. Funkce asistenta policie
bude využívána jako doplněk mechanismu styčných důstojníků pro problematiku menšin.
30
9
Činnost příslušníků Policie ČR na úseku boje proti extremistické kriminalitě je upravena Závazným pokynem policejního prezidenta
č. 100/2002.
10
Východiskem jsou základní koncepční a programové vládní dokumenty Strategie prevence kriminality na léta 2004 – 2007 a Národní
strategie pro práci Policie ČR ve vztahu k národnostním a etnickým menšinám.
11
V roce 2003 se uskutečnil pilotní projekt boje proti lichvě v romské komunitě v Ostravě. Dvě romské policejní asistentky zaměstnané v o. s.
Vzájemné soužití se významně podílely na práci policie v boji proti lichvě a pomáhaly obětem lichvy v romské komunitě. V roce 2004
byl odstartován druhý projekt tohoto druhu v Chebu.
3.10 Podpora rozvoje romského jazyka a kultury
Romskému jazyku a romské kultuře musí být věnována odpovídající odborná pozornost.
Pod vlivem postupující jazykové a kulturní asimilace zejména mladé generaci Romů hrozí
reálné nebezpečí ztráty kulturních tradic, lidové slovesnosti i jazyka samotného. Pro udržení
a aktivní rozvoj romské kultury a jazyka jsou vypisovány granty na projekty sběru lidové
slovesnosti. Trvá zájem o pořádání regionálních a celostátních akcí na podporu a propagaci
romského jazyka a kultury, ať již hudebních, literárních či divadelních.
➜ 4. Multikulturní výchova v české škole
Interkulturní (multikulturní) vzdělávání považujeme za jeden z nástrojů k vytváření multikulturní
společnosti, tj. společnosti založené na principu vzájemné rovnosti a rovnoprávnosti jedinců
i skupin. Vycházíme z přesvědčení, že mnohé ze stereotypů, na základě kterých se chováme
vůči minoritním skupinám, získáváme od dětství, a to i v rámci výchovného působení školy.
Výchova k multikulturnímu porozumění, jak ji vymezuje a umožňuje realizovat současná
školská legislativa, by měla žákům zprostředkovávat nejen poznání vlastního kulturního zakotvení,
ale vést je k porozumění odlišným kulturám, rozvíjet v nich smysl pro spravedlnost,
solidaritu a toleranci.
Ve vztahu k romské populaci jsou zároveň v oblasti vzdělávání uplatňovány státem garantované
určité vyrovnávací postupy, jejichž cílem je zásadně změnit dosavadní situaci,
kdy značný počet romských dětí dosahuje jen nejnižšího stupně vzdělání.
4.1 Přípravný program
Již před vstupem do školy je pro romské děti nabízen přípravný program, který umožňuje
překonávat sociokulturní handicap. Předškolního vzdělávání se bohužel zatím účastní poměrně
nízký počet romských dětí. V důsledku toho pak mnohé děti nastupují školní docházku
nepřipraveny, což má negativní vliv na jejich další úspěšnost. Ukazuje se, že romské děti by
měly navštěvovat mateřskou školu již od tří let. Optimálním řešením je příprava na vstup
do školy v mateřských školách v kolektivu složeném z dětí většinové populace i minority.
Romská rodina je přesvědčována o užitečnosti tohoto opatření terénními sociálními pracovníky,
romskými poradci nebo asistenty pedagoga.
31
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
Umístění romských dětí v mateřských školách nesmí bránit ani ekonomická situace rodiny.
V zákoně č. 561/2004, Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném
vzdělávání (školský zákon) je v § 123 zavedeno v mateřské škole bezplatné vzdělávání
v posledním roce před nástupem do základní školy. Jak bylo uvedeno, je žádoucí, aby
romské děti navštěvovaly mateřskou školu celé tři roky. Na úhradu nákladů mateřské
školy pro děti ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí je možno poskytnout fakultativní
sociální dávku, jejíž vyplácení je podmíněno řádnou docházkou těchto dětí do mateřské školy.
Pokud se nepodaří začlenit romské dítě do MŠ na celé tři roky, je třeba využít osvědčenou
formou přípravného programu - přípravné třídy pro děti ze sociokulturně znevýhodňujícího
prostředí, které jsou zřizovány při základních a mateřských školách.
4.2 Cílená asistence
Formou cílené asistence je využívání asistentů pedagoga (dříve označovaných jako
„romští pedagogičtí asistenti“ a „asistenti učitele - vychovatelé“), kteří pocházejí v převážné
většině z romských komunit.
Funkci asistenta pedagoga je možno na školách ustavit, v návaznosti na změnu legislativy
ve školství, s platností od 1. 1. 2005, a to pro žáky se sociálním znevýhodněním a pro žáky
se zdravotním postižením. O zřízení a financování pozice asistenta pedagoga rozhodují
krajské úřady.
Funkce asistenta pedagoga je upravena následujícími dokumenty:
zákon č. 561/2004 Sb., zákon č. 563/2004 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb., vyhláška
č. 317/2005 Sb., Informace MŠMT k zabezpečení vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami s podporou asistence č. j. 14 453/2005-24.
Zákon č. 561/2004 Sb., v souvislosti se vzděláváním dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami (§ 16), sociálním znevýhodněním rozumí:
➜ rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými
jevy,
➜ nařízenou ústavní výchovu nebo uloženou ochrannou výchovu,
➜ postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území ČR podle
zvláštního právního předpisu.
32
Ředitel mateřské školy, základní školy, základní školy speciální, střední školy a vyšší odborné
školy může se souhlasem krajského úřadu ve třídě nebo studijní skupině, ve které se
vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami, zřídit funkci asistenta
pedagoga.
Vyhláška č. 73/2005 Sb., vymezuje hlavní činnost asistenta pedagoga:
➜ pomoc žákům při přizpůsobení se školnímu prostředí,
➜ pomoc pedagogickým pracovníkům školy při výchovné a vzdělávací činnosti,
➜ pomoc při komunikaci se žáky,
➜ pomoc při spolupráci se zákonnými zástupci žáků a komunitou, ze které žák pochází.
Žádost o souhlas se zřízením funkce asistenta musí obsahovat:
➜ název a sídlo právnické osoby, která vykonává činnost školy,
➜ počet žáků a tříd celkem,
➜ počet žáků se speciálními vzdělávacími potřebami,
➜ dosažené vzdělání asistenta pedagoga,
➜ předkládanou výši platu nebo mzdy,
➜ zdůvodnění potřeby zřízení funkce asistenta pedagoga,
➜ cíle, kterých chce ředitel zřízením této funkce ve škole dosáhnout,
➜ konkrétní náplň práce asistenta pedagoga.
Vyhláška č. 317/2005 Sb., určuje požadavky na vzdělání asistenta pedagoga:
➜ Studiem pro asistenta pedagoga získává jeho absolvent znalosti a dovednosti v oblasti
pedagogických věd, které jsou součástí jeho odborné kvalifikace.12
➜ Studium se uskutečňuje v zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků
v délce trvání nejméně 120 vyučovacích hodin.
➜ Studium se ukončuje závěrečnou zkouškou před komisí. Po jejím úspěšném složení
získává absolvent osvědčení.
33
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
12
Vzdělávání asistentů pedagoga se zaměřením na problematiku romské komunity poskytuje např.: Humanitas - Profes, o.p.s. (Kurz
pedagogického minima).
Tito asistenti v současné době pracují v řadě škol a školských zařízení.13
V souladu
s pokyny pedagoga pomáhají žákům s aklimatizací a usnadňují komunikaci pedagoga s žáky,
jejich rodiči a případně celou romskou komunitou. Postupně se zvyšuje počet asistentů
pedagoga, kteří dosáhli středoškolského a vyššího vzdělání nebo mají o dosažení vyššího
vzdělání zájem.
4.3 Podpora vzdělávání romských dětí na základních a středních školách
Podpora ve vzdělávání romských žáků je systémově řešena v zákoně č. 561/2004 Sb.,
který již neodděluje základní a zvláštní školy, ale stanoví v rámci základního vzdělávání
podmínky pro to, aby všem žákům bylo poskytováno vzdělání a podpora, odpovídající jejich
specifickým vzdělávacím potřebám. Ve vyhlášce č. 73/2005 Sb.,14
jsou určeny základní školy
pro žáky se specifickými poruchami učení, základní školy pro žáky se specifickými poruchami
chování, základní školy praktické a základní školy speciální, ve kterých podle individuálních
vzdělávacích plánů, umožňujících snížení počtu žáků ve třídě i navýšení finančních prostředků
s využitím asistentů pedagoga, mohou být vzdělávány děti ze sociokulturně znevýhodňujícího
prostředí.
Předpokladem úspěchu je úzká spolupráce s rodiči rómských dětí. Učitelé by s nimi měli
předem prodiskutovávat všechny záležitosti týkající se jejich dětí ve škole, vč. školního stravování,
pobytu v družině či školním klubu, výletů, problémů plynoucích ze zdravotního stavu
dítěte. Zároveň je třeba zdůrazňovat důležitost pravidelné školní docházky i domácí přípravy.
Úspěšnost romských žáků ve škole je do značné míry podmíněna jejich domácí přípravou
a podporou ze strany rodičů. O tom, aby rodiče dětem pomáhali nebo alespoň nebránili
v domácí přípravě, je třeba některé přesvědčovat. Nejvhodnější cestou je přímé zapojení
rodičů do práce školy (účast na školních představeních, sportovních soutěžích, výstavkách
apod.).
Romským dětem, ale i dospělým Romům, je třeba umožnit kultivaci romského jazyka
v bezplatných jazykových kurzech, v nichž jsou současně seznamováni s romskou tradiční kulturou,
literaturou i historií. K vyrovnávacím postupům v romském vzdělávání nepatří vytváření
34
13
K 31. prosinci 2004 jich bylo 126 s celkovým počtem žáků 1 779. V roce 2003 pracovalo ve školských zařízeních – především v přípravných
a prvních třídách základních a zvláštních škol, celkem 332 vychovatelů - asistentů učitele, v následujícím roce nastoupilo do škol
52 dalších. Skutečná potřeba asistentů je ale vyšší.
14
Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných
odděleného romského školství. Romové ve své většině ani zřizování takového národnostního
školství nepožadují.15
Sociálně znevýhodněným studentům, včetně romských, je třeba umožnit dosažení středoškolského,
vyššího odborného a vysokoškolského vzdělání. Program podpory romských
žáků středních a vyšších odborných škol má jednoznačně vyrovnávací charakter. Jeho cílem
je prostřednictvím finanční podpory umožnit romským žákům středních škol absolvovat
studium, kterého by se jinak ze sociálních důvodů museli vzdát. Program, jenž by měl plnit
obdobnou funkci, se zavádí i v rámci vysokoškolského vzdělávání.
4.4 Výchova k toleranci jako cíl transformované školy
Pro vytvoření dobrých vztahů mezi romskými žáky a jejich spolužáky je třeba, aby všichni
žáci byli vedeni k toleranci a multikulturní výchově. Multikulturní výchova by se proto měla
stát součástí každodenního života celé školy, měla by prolínat do všech předmětů školních
vzdělávacích programů i v těch školách, kde žádní romští žáci nebudou.
Základní vzdělávání vymezené Rámcovým vzdělávacím programem má žákům pomoci
utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout spolehlivý základ všeobecného
vzdělání orientovaného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání. K základním
cílům vzdělávání patří vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám
a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi.
Tomuto záměru odpovídá především zařazení průřezového tématu Multikulturní výchova,
které umožňuje žákům seznamovat se s rozmanitostí různých kultur, s jejich tradicemi
a hodnotami. Na pozadí této rozmanitosti si pak žáci mohou lépe uvědomovat i svoji vlastní
kulturní identitu.
Multikulturní výchova zprostředkovává poznání vlastního kulturního zakotvení a porozumění
odlišným kulturám. Rozvíjí smysl pro spravedlnost, solidaritu a toleranci, vede k chápání
a respektování neustále se zvyšující sociokulturní rozmanitosti. U menšinového etnika rozvíjí
jeho kulturní specifika a současně poznávání kultury celé společnosti. Majoritní většinu seznamuje
se základními specifiky ostatních národností žijících ve společném státě. U obou skupin
pak pomáhá nacházet styčné body pro vzájemné respektování, společné aktivity a spolupráci.
35
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
15
Je však nutno vzít v úvahu již existující školy s převahou žáků z odlišného sociokulturního prostředí, do nichž chodí převážně romské děti
(např. v Chánově (Most), v Předlicích (Ústí nad Labem), v Ostravě-Přívoze, v Praze 3 apod.). Uvedené školy by měly poskytnout
romským dětem plnohodnotné vzdělání a přispět k jejich integraci do společnosti.
Multikulturní výchova se hluboce dotýká i mezilidských vztahů ve škole, vztahů mezi učiteli
a žáky, mezi žáky navzájem, mezi školou a rodinou, mezi školou a místní komunitou. Škola
jako prostředí, v němž se setkávají žáci z nejrůznějšího sociálního a kulturního zázemí, by měla
zabezpečit takové klima, kde se budou všichni cítit rovnoprávně, kde budou v majoritní
kultuře úspěšní i žáci minorit a žáci majority budou poznávat kulturu svých spolužáků – příslušníků
minorit. Tím přispívá k vzájemnému poznávání obou skupin, ke vzájemné toleranci,
k odstraňování nepřátelství a předsudků vůči „nepoznanému“.
Ve školním vzdělávacím programu by měla výchova k multikulturnímu porozumění
prolínat všemi vzdělávacími oblastmi a pozitivně ovlivnit klima celé školy.
V oblasti vědomostí, dovedností a schopností průřezové téma:
➜ poskytuje žákům základní znalosti o různých etnických a kulturních skupinách žijících
v české a evropské společnosti,
➜ rozvíjí dovednost orientovat se v pluralitní společnosti a využívat interkulturních kontaktů
k obohacení sebe i druhých,
➜ učí žáky komunikovat a žít ve skupině s příslušníky odlišných sociokulturních skupin,
uplatňovat svá práva a respektovat práva druhých, chápat a tolerovat odlišné zájmy,
názory i schopnosti druhých,
➜ učí přijmout druhého jako jedince se stejnými právy, uvědomovat si, že všechny etnické
skupiny a všechny kultury jsou rovnocenné a žádná není nadřazena jiné,
➜ rozvíjí schopnost poznávat a tolerovat odlišnosti jiných národnostních, etnických, náboženských,
sociálních skupin a spolupracovat s příslušníky odlišných sociokulturních skupin,
➜ rozvíjí dovednost rozpoznat projevy rasové nesnášenlivosti a napomáhá prevenci
vzniku xenofobie,
➜ učí žáky uvědomovat si možné dopady svých verbálních i neverbálních projevů
a připravenosti nést odpovědnost za své jednání,
➜ poskytuje znalost některých základních pojmů multikulturní terminologie: kultura,
etnikum, identita, diskriminace, xenofobie, rasismus, národnost, netolerance aj.
36
V oblasti postojů a hodnot průřezové téma:
➜ pomáhá žákům prostřednictvím informací vytvářet postoje tolerance a respektu k odlišným
sociokulturním skupinám, reflektovat zázemí příslušníků ostatních sociokulturních
skupin a uznávat je,
➜ napomáhá žákům uvědomit si vlastní identitu, být sám sebou, reflektovat vlastní
sociokulturní zázemí,
➜ stimuluje, ovlivňuje a koriguje jednání a hodnotový systém žáků, učí je vnímat
odlišnost jako příležitost k obohacení, nikoli jako zdroj konfliktu,
➜ pomáhá uvědomovat si neslučitelnost rasové (náboženské či jiné) intolerance s principy
života v demokratické společnosti,
➜ vede k angažovanosti při potírání projevů intolerance, xenofobie, diskriminace a rasismu,
➜ učí vnímat sebe sama jako občana, který se aktivně spolupodílí na utváření vztahu společnosti
k minoritním skupinám.
4.5 Tematické okruhy multikulturní výchovy ve školním vzdělávacím programu
Tematické okruhy vycházejí z aktuální situace ve škole, reflektují aktuální dění v místě školy,
současnou situaci ve společnosti. Výběr a realizace daného tematického okruhu, popř. tématu
může být významně ovlivněn vzájemnou dohodou učitelů, učitelů a žáků, učitelů a rodičů
apod. Implementovat do školního vzdělávacího programu je třeba následující témata:
➜ Kulturní diference – jedinečnost každého člověka a jeho individuální zvláštnosti; člověk
jako nedílná jednota tělesné i duševní stránky, ale i jako součást etnika; poznávání
vlastního kulturního zakotvení; respektování zvláštností různých etnik (zejména cizinců
nebo příslušníků etnik žijících v místě školy); základní problémy sociokulturních rozdílů
v České republice a v Evropě.
➜ Lidské vztahy – právo všech lidí žít společně a podílet se na spolupráci; udržovat tolerantní
vztahy a rozvíjet spolupráci s jinými lidmi, bez ohledu na jejich kulturní, sociální,
náboženské, zájmové nebo generační příslušnosti; vztahy mezi kulturami (vzájemné
obohacování různých kultur, ale i konflikty vyplývající z jejich rozdílnosti); předsudky
a vžité stereotypy (příčiny a důsledky diskriminace); důležitost integrace jedince
v rodinných, vrstevnických a profesních vztazích; uplatňování principu slušného chování
(základní morální normy); význam kvality mezilidských vztahů pro harmonický rozvoj
37
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
osobnosti; tolerance, empatie, umět se vžít do role druhého; lidská solidarita, osobní
přispění k zapojení žáků z odlišného kulturního prostředí do kolektivu třídy.
➜ Etnický původ – rovnocennost všech etnických skupin a kultur; odlišnost lidí, ale
i jejich vzájemná rovnost; postavení národnostních menšin; základní informace o různých
etnických a kulturních skupinách žijících v české a evropské společnosti; různé
způsoby života, odlišné myšlení a vnímání světa; projevy rasové nesnášenlivosti – jejich
rozpoznávání a důvody vzniku.
➜ Multikulturalita – multikulturalita současného světa a předpokládaný vývoj v budoucnosti;
multikulturalita jako prostředek vzájemného obohacování; specifické rysy jazyků
a jejich rovnocennost; naslouchání druhým, komunikace s příslušníky odlišných sociokulturních
skupin, vstřícný postoj k odlišnostem; význam užívání cizího jazyka jako
nástroje dorozumění a celoživotního vzdělávání.
➜ Princip sociálního smíru a solidarity – odpovědnost a přispění každého jedince za
odstranění diskriminace a předsudků vůči etnickým skupinám; nekonfliktní život v multikulturní
společnosti; aktivní spolupodílení se dle svých možností na přetváření společnosti,
zohlednění potřeb minoritních skupin; otázka lidských práv, základní dokumenty.
4.6 Jak dál?
Jak bylo výše uvedeno výchova k toleranci musí prolínat veškerou výchovou dětí
od předškolního věku do dospělosti a měla by být realizována rodinou, školou i širokým
celospolečenským působením. Odvíjet by se měla od základních strategických linií:
➜ podpořit Romy ve vzdělávání na všech jeho stupních i po skončení školní docházky
s cílem zlepšit jejich možnosti zaměstnání,
➜ prostřednictvím zlepšení vzdělávání Romů zlepšit jejich zaměstnatelnost a tím i sociální
postavení,
➜ napomoci rozvoji romské kultury a tradic,
➜ podpořit postupné směřování společnosti v České republice k etnicky pestré
a občansky jednotné společnosti.
38
➜ 5. LITERATURA
Legislativa
Usnesení vlády ČR č. 243 ze dne 12. března 2003, k Informaci o plnění usnesení vlády, týkajících se integrace
romských komunit a aktivního postupu státní správy při uskutečnění opatření přijatých těmito,
usneseními k 31. prosinci 2002.
Zpráva o stavu romských komunit v České republice. Praha: Rada pro záležitosti romské komunity, 2004.
Dostupné na http://wtd.vlada.cz/vrk/vrk.htm
Koncepce romské integrace. Praha: Úřad vlády, 2005. Dostupné na http://wtd.vlada.cz/vrk/vrk.htm
Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2005.
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním a vyšším odborném a jiném vzdělávání
(školský zákon).
Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících.
Vyhláška č.73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami
a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných.
Vyhláška č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním
systému pedagogických pracovníků.
Informace MŠMT k zabezpečení vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami
s podporou asistence č.j. 14 453/2005-24.
Literatura k problematice romského etnika
a) Historie, kultura, tradice a jazyk
BALVÍN, J. aj. Romové a historie. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1996. ISBN 80-902149-8-3
DAVIDOVÁ, E. Romano drom - Cesty Romů 1945 - 1990. Olomouc: Univerzita Palackého, 1995. ISBN
80-7067-533-8
FABIÁNOVÁ, T. Jak jsem chodila do školy. překl. Milena Hübschmannová, České Budějovice: ÚDO
ve spolupráci se Společenstvím Romů na Moravě, 1992. ISBN 80-901184-0-2
FRASER, A. Cikáni. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-212
GABAL, I. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-23-4
HANCOCK, I. Země utrpení. Dějiny otroctví a pronásledování Romů. Praha: Signeta, 2001. ISBN
80-902608-3-7
39
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
HORVÁTHOVÁ, J. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. Praha: Institut dětí a mládeže MŠMT
ČR, 1998.
HÜBSCHMANNOVÁ, M. Šaj pes dovakeras - Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého,
2002. ISBN 80-244-0496-6
HÜBSCHMANNOVÁ, M. Romština naznačuje původ Romů. Praha: Fortuna, 1999.
KENRICK, D. Cikáni pod hákovým křížem. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. ISBN 80-244-0048-0
LACKOVÁ, E. Holocaust Romů. Praha: Fortuna, 2001. ISBN 80-7168-798-7
MANN, Arne B. Romský dějepis. Praha: Fortuna, 2001. ISBN 80-7168-762-6
MANUŠ, E. Jdeme dlouhou cestou. Praha: Arbor Vitae, 1998. ISBN 80-901964-5
NAVRÁTIL, P. aj. Romové v české společnosti. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-741-8
NEČAS, C. Nemůžeme zapomenout - Našti bisteras. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. ISBN
80-7067-354-0
NEČAS, C. Historický kalendář. Dějiny českých Romů v datech. Olomouc: Univerzita Palackého, 1997.
ISBN 80-7067-769-4
NEČAS, C. Holocaust českých Romů. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-022-2
NEČAS, C. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého, 1999. ISBN
80-7067-310-9
NEKVAPIL, J. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Romano Džaniben, 7/ 2000.
PREINHAELTEROVÁ, H. Tradiční velkorodina v hinduistické Indii. Romano Džaniben, 3/ 1993.
RASMUSSENOVÁ, N. Národnosti v České republice. Praha: Regis, 1993. s. 62. ISBN 80-7068-056-3
Romové – tradice a současnost. Brno: Moravské zemské muzeum, 1999. ISBN 80-85956-14-4
ŘÍČAN, P. S Romy budeme žít – jde o to jak. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-250-5
ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha: SPN, 1994. ISBN 80-7116-375-9
ŠEBKOVÁ, H. Jazyková situace Romů a její vývoj. Praha: MENT, 1995.
ŠIŠKOVÁ, T. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-648-9
ŽLNAYOVÁ, E. Pojmový svět žáků prvního ročníku základních škol z hlediska romštiny. Praha: MENT,
1995.
ŽLNAYOVÁ, E. aj. Postavenie a úloha ženy-matky a muža-otca v rómskej rodině. Romano Džaniben,
3/1996.
40
b) Otázky vzdělávání
BALABÁNOVÁ, H. Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. Praha: MENT, 1995.
BALVÍN, J. aj. Romové a obecná škola. Ústí nad Labem : Hnutí R, 1996. ISBN 80-902149-3-2
BALVÍN, J. aj. Romové a etika multikulturní výchovy . Ústí nad Labem: Hnutí R, 1999. ISBN 80-902461-0-9
BALVÍN, J. aj. Bariéry a negativní jevy v životě a vzdělávání Romů. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1996.
ISBN 80-902149-1-6
BALVÍN, J.aj. Romové a volný čas. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997. ISBN 80-902149-5-9
BALVÍN, J. aj. Romové a zvláštní školy. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997. ISBN 80-902149-6-7
BALVÍN, J. aj. Romové a univerzity. Ústí nad Labem: Hnutí R, 2000. ISBN 80-902461-2-5
BALVÍN, J. aj. Romové a alternativní pedagogika. Ústí nad Labem: Hnutí R, 2001. ISBN 80-902461-7-6
BALVÍN, J. aj. Romové a majorita. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997. ISBN 80-902149-7-5
BALVÍN, J. aj. Romové a pedagogika. Ústí nad Labem: Hnutí R, 2000. ISBN 80-902461-3-3
BALVÍN, J. aj. Romové a jejich učitelé. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1999. ISBN 80-902461-1-7
BALVÍN, J. aj. Romové a dětské domovy. Ústí nad Labem: Hnutí R, 1997. ISBN 80-902149-4-0
ČERMÁKOVÁ, J.aj. Ty + já = kamarádi. Praha: ISV, 2000. ISBN 80-85866-76-5
Interkulturní vzdělávání - příručka nejen pro středoškolské pedagogy. Praha: Člověk v tísni - projekt
Varianty, 2002. ISBN 80-7106-614-1
PRůCHA, J. Multikulturní výchova. Praha: ISV, 2001. ISBN 80-85866-72-2
Reforma multikulturního vzdělávání. Manuál pro učitele ZŠ. Projekt Phare.cz. Praha: MŠMT, 2004.
ŠIŠKOVÁ, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-285-8
ŠOTOLOVÁ, E. Vzdělávání Romů. Praha: Grada, 2000. ISBN 80-247-0277-0
VÍŠEK, P. aj. Romové ve městě. Praha: Sociopress, 2002. ISBN 80-247-0277-0
41
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
c) Ukázky z beletrie
BĚLOHLÁVKOVÁ-KARASOVÁ, A. Romské povídky. Olomouc: Alda, 1999. ISBN 80-85600-68-4
DAVIDOVÁ, E. Čhajori romaňi. Výbor z romské písňové poezie. Praha: Ars Bohemica, 1999.
ISBN 80-902381-3-0
FONSECA, I. Pohřbi mě vestoje. Praha: Slovart, 1998. ISBN 80-7209-074-7
GIŇA, A. Bijav – Svatba. Praha: Apeiron, 1991. ISBN 80-900703-2-9
HÜBSCHMANNOVÁ, M. Romské pohádky. Praha: Fortuna, 1999. ISBN 80-7168-658-1
LACKOVÁ, E. Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997. ISBN 80-901861-8-1
Literatura zaměřená k problematice ostatních menšin
Antisemitismus v posttotalitní Evropě. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1993. ISBN 80-901456-0-4
BEZCHLEBOVÁ, M. Cesta - cíl neznámý. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0519-6
JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6
PĚKNÝ, T. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. ISBN 80-85924-33-1
SADEK, V. Židovské dějiny, kultura a náboženství. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-25998-7.
ŘEZÁČ, T. Afghánistán. Peklo paradoxů. Praha: Universe, 1993. ISBN 80-901506-6-7
ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha: Železný, 1994. ISBN 80-7116-375-9
DRBOHLAV, D. Česká republika a mezinárodní konference. In: Geografická organizace společnosti
a transformační procesy v České republice. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 1996
DRBOHLAV, D. – LUPTÁK, M. – JÁNSKÁ, E. – BOHUSLAVOVÁ, J. Ruská komunita v České republice.
Výzkumná zpráva grantu MV č. j.: U – 2115/99. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 1999
DRBOHLAV, D. – LUPTÁK, M. – JÁNSKÁ, E.- ŠELEPOVÁ, P. Ukrajinská komunita v České republice.
Výzkumná zpráva grantu MV č. j.: U – 2116/99. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 1999
42
43
MULTIKULTURNÍ POROZUMĚNÍ
44
➜ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem,
státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hlavního města Prahy
➜ ESF napomáhá rozvoji zaměstnanosti podporou zaměstnanosti,
podnikatelského ducha, rovných příležitostí a investicemi do lidských zdrojů.
Copyright:
Vzdělávací institut ochrany dětí o.p.s., Eva Marádová
Typografická úprava:
AGAMA poly-grafický ateliér, s. r. o., Na Výši 4, 150 00 Praha 5
Tisk:
Květoslav Zaplatílek, Vesec 66
Vydal:
Vzdělávací institut ochrany dětí v roce 2006
U Pergamenky 1511/3, 170 00 Praha 7
ISBN 80-86991-82-2
VIOD brožura Syndrom vyhoření - obálka (strana A)
Syndrom vyhoření
Marta Jeklová
Pantone 561C