8. OBDOBÍ PRENATÁLNÍ A NOVOROZENECKÉ PRENATÁLNÍ OBDOBÍ Prenatální vývoj trvá 9 kalendářních měsíců po 28 dnech. Je to doba od oplození vajíčka do narození dítěte. V tomto období se vytvářejí potřebné předpoklady pro budoucí samostatný život plodu. Vytvářejí se všechny orgánové systémy, jde tedy především o biologický vývoj. Avšak objevují se i první jednoduché psychické reakce, plod je schopen s matkou určitým způsobem komunikovat a dovede se chovat rozdílným způsobem, když na něj působí různé podněty. Je schopen jednoduchého učení, to znamená, že již v této vývojové fázi získává nějaké zkušenosti. Interakce matky a plodu začíná již v prenatální fázi. Mezi matkou a dítětem se v této době vytvoří určitý komunikační systém, v němž je podíl matky bohatší a diferencovanější. Ale i dítě je v této komunikaci aktivním účastníkem. Reaguje na různé podněty specifickým způsobem, a tím podává informaci o svých pocitech, respektive potřebách. T. Verny (1993) rozlišuje 3 druhy komunikace mezi matkou a plodem. Jejich rozlišení je ovšem spíše formální, protože ve skutečnosti se prolínají, mnohé informace se přenášejí více než jedním způsobem: a) Fyziologický způsob komunikace, který zprostředkovává krev procházející placentou. V ní mohou být obsažené různé látky například krevní cukr či adrenalin, které putují z mateřského organismu do organismu plodu. Pokud matka například prožívá stres, její prožitky stimulují určité fyziologické reakce. b) Smyslová komunikace. Plod reaguje na některé smyslové podněty: například masírování břicha, změnu polohy či mateřský hlas. Matka ví, že když bude dělat určité pohyby, bude její dítě odpovídat kopáním, bude dávat najevo nespokojenost. Pohybová aktivita je v zásadě jedinou možností plodu, jak vyjádřit svou nelibost. V posledním trimestru prenatálního života se plod naučí například diferencovaně reagovat na různé zvuky: na hudbu, na hlasy známých bytostí. Ty do určité míry rozeznává, jak je zřejmé z jeho chování, i po narození. Chování plodu v tomto období je již individuálně typické. Jeho charakteristické znaky přetrvávají i po narození, obvykle jde o projev typu temperamentu. (Pohybová aktivita plodu může být různě intenzivní, každý plod může reagovat různě rychle atd.). c) Emoční a racionální postoj matky k plodu. Jeho komunikační význam spočívá v tom, že matka na plod soustředí svou pozornost, uvažuje o něm, prožívá určitým způsobem jeho existenci. Nechtěné děti například bývají v průměru častěji potraceny než děti chtěné. Organismus matky podává za těchto okolností plodu negativní informaci a nereaguje na jeho signály standardním způsobem. NOVOROZENECKÉ OBDOBÍ Lidský plod se rodí v 38. – 42. týdnu těhotenství. Má průměrnou porodní hmotnost 3300–3400 g a měří v průměru 50 cm. Porod je v životě dítěte i matky významnou událostí. Pro dítě znamená dost zásadní změnu jeho způsobu života. V prenatálním období přebývalo v plodové vodě, v prostředí, které mělo stabilní teplotu a tlumilo zvuky i doteky. Porodem, který představuje zátěž i pro ně, se dítě ocitá ve zcela odlišných podmínkách. Leží na pevné podložce, v intenzivním osvětlení, relativním hluku a chladu. Už není součástí mateřského organismu, musí samo dýchat a udržovat tělesnou teplotu. Novorozenecké období trvá přibližně 1 měsíc. Je to doba adaptace, během níž se dítě přizpůsobuje podmínkám nového prostředí. Novorozenec reaguje na základě reflexů a vrozených způsobů chování, které mu usnadňují přežití. Zároveň je geneticky disponován k poměrně dlouhodobému zrání a učení. Chování novorozence má několik základních znaků: Přirozený biorytmus novorozence je charakteristický krátkými časovými úseky bdění, které jsou zpočátku vyplněny především aktivitou, spojenou s uspokojováním biologických potřeb. Postupně jej lze zaujmout i stimulací, která má jiný smysl. Úroveň bdělosti novorozence je chabá a lze ji jen málo ovlivnit. Je to možné například změnou polohy. Jestliže matka dítě zvedne, je bdělejší, než když pouze leží. Novorozenec je vybaven celou řadou různých reflexů, které mají rozdílný význam: a) Reflexy, které slouží k jeho přežití. Napomáhají primární orientaci a adaptaci na prostředí, jsou základem dalšího vývoje (jejich projev se může měnit učením). Do této kategorie patří například hledací a sací reflex. b) Reflexy, které nejsou pro prvotní adaptaci malého dítěte významné. Byly užitečné v dřívějších fylogenetických fázích, jsou jejich pozůstatkem. Tyto reflexy mizí v průběhu prvních měsíců života. V současnosti slouží jako kontrola normálního vývoje mozkových funkcí. Do této kategorie patří především motorické reflexy: například úchopový, šermířská poloha, rozhození rukou a nohou, když se mu podtrhne podložka, skrčení chodidla, když se mu přeje hranou po plosce nohy, pohyby nohou jako při chůzi, když ho zvedneme. Novorozenec je vybaven i vrozenými způsoby chování. Patří sem například tendence vnímat své okolí, reagovat křikem a využívat sacích pohybů různým způsobem. Sání posléze neslouží jen k přijímání potravy, ale dítě tímto způsobem zkoumá své nejbližší okolí a využívá je i v kontaktu s matkou. Tyto základní aktivity mají i sociální význam. Iniciují kontakt a udržují pozornost pečujících osob. Dítě takové chování využívá k orientaci v prostředí a k účelnému ovládání tohoto prostředí ve prospěch uspokojení vlastních potřeb. Prosociální chování – reaguje více na vysoké ženské hlasy, sociální úsměv (reflexní), když se nad ním někdo nakloní, dívá se s větším zájmem na lidské obličeje, než na jiné předměty, úchopový reflex je silnější, vložíme-li mu do dlaně prst, než hůlku stejných rozměrů, plazivé pohyby jsou mnohem živější, když je dítě položeno na nahé tělo dospělého člověka, než když je na dece – kvůli kožnímu kontaktu. Učení je v raném věku spojeno se základními smyslovými informacemi, které jsou za normálních okolností snadno dostupné a nevyžadují žádné zvláštní úsilí. Učení novorozence je aktivizováno především v rámci sociální interakce, protože ta je možnostem a potřebám malého dítěte nejlépe přizpůsobena. Novorozenec má například vrozené dispozice naučit se rozeznat vlastní matku. Děje se tak čichem, sluchem i zrakem. Dítě pozná svou matku čichem již 45 hodin po narození. Samozřejmě jen tehdy, když bylo v její těsné blízkosti. (Podobně reaguje i matka. Tato zjištění jsou dalším důkazem užitečnosti bezprostředního poporodního kontaktu matky a dítěte.) Dítě dovede rozeznat hlas své matky. Například dvoutýdenní novorozenci reagovali na matčin hlas živěji než na jiné. Ve třetím týdnu už dokonce vyvíjeli námahu, aby se dostali do polohy, z níž by matčin hlas mohli slyšet lépe. V dyádě vztahu mezi matkou a dítětem hraje novorozenec svou významnou úlohu. Jeho chování, pláč, grimasy i pohyby končetin vyvolávají specifické reakce, jejichž cílem je udržet pozornost dospělých a zabezpečit tak uspokojení potřeb zcela závislého dítěte. Sociální chování – napodobuje mimiku dospělých a ti mu to vracejí – za ideálních podmínek se mezi chováním matky a dítěte se vytváří soulad sdílených emocí – totéž ale dokážou i otcové – pečovatelské chování mají vrozené ženy i muži – toto chování k novorozencům projevují už i osmileté děti – dívky i chlapci. Rodičovské chování ovlivňují jednotlivé vlastnosti dítěte, jeho pohlaví, zevnějšek, temperament a některé projevy chování. Rodiče mají tendenci reagovat na různé děti rozdílným způsobem. Například v závislosti na jejich pohlaví, kdy se řídí společenskými stereotypy, určujícími předpokládané typické potřeby chlapců a dívek. Americké matky například reagovaly v průměru méně často na projevy nelibosti chlapců než dívek. Dráždivé a neklidné děti bývají posuzovány jako nadměrně, respektive nepřiměřeně náročné, a proto vyvolávají více negativních reakcí než děti klidné a pozitivně laděné atd. Typ osobnosti matky, respektive rodiče, jeho zkušenosti a hodnoty, jeho očekávání apod. budou spoluurčovat adekvátnost chování k dítěti. Rodiče mají tendenci promítat do dětí vlastní pocity a potřeby. Mají sklon vidět je takové, jaké by si je přáli mít, nebo jací se obávají, že by mohli být. „ATTACHMENT“ (VAZBA) – John Bowlby, Mary Ainsworthová Pokus – krátkodobá separace od matky v neznámém prostředí – dítě bez matky v místnosti, vešel tam cizí člověk a pak odešel, matka se pak vrátila – stresová situace pro dítě. a) Jistá (pevná) vazba – po návratu matky ihned vyhledávají její blízkost a navazují s ní kontakt – matky citlivě reagovaly na signály a potřeby dětí – děti s touto vazbou jsou sebejisté, dobře navazují vztahy s lidmi a mají méně problémů s chováním. b) Nejistá – vyhýbavá vazba – děti se kontaktu s matkou po jejím návratu vyhýbaly, byly pozorovány i výbuchy agrese proti matce – matky málo citlivé, odmítající tělesný kontakt s dětmi. c) Nejistá – ambivalentní vazba – po návratu matky vyhledávaly kontakt s ní, ale současně dávaly najevo zlost a vzdor vůči ní – dítě neví, jak se matka zachová – matka se chová různě ve stejných situacích. Pokud má dítě možnost kontaktu s více lidmi (širší rodina), může to nahradit špatnou vazbu vůči matce. Chování dítěte při opuštění matkou (hospitalismus) – John Bowlby: 1. Fáze protestu – dítě křičí a volá matku – čeká na základě předchozí zkušenosti, že přijde, když ji bude dost vytrvale volat. 2. Fáze zoufalství – dítě postupně ztrácí naději na přivolání matky, křičí a odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti, odmítá navázat kontakt s jinými lidmi, kteří se o něho snaží pečovat, odmítá hračky, často leží s hlavou zabořenou do podušek – není to rozmazlenost ani hysterie. 3. Fáze odpoutání od matky – dítě potlačí své city k matce a je schopno se připoutat k jinému dospělému – jinak ztrácí svůj vztah k lidem a upoutává se spíše na věci (medvídek atd.) – tato reakce není příznivou adaptací, je to jen obranná reakce, která může v dalším vývoji dítěte působit jako překážka – dítě se dostává do apatie vůči světu. Raná deprivace · Není-li u dítěte uspokojena potřeba pevné citové vazby k jedné pečující osobě, dochází u dítěte ke strádání – citová sociální deprivace. Deprivace má vážné a dlouhodobé, mnohdy trvalé následky. Projevují se poměrně širokým spektrem příznaků, označovaných jako deprivační syndrom. · Jeho podstatou je, že jedinec ztrácí způsobilost vnímat lásku druhých lidí k sobě a projevovat ji vůči nim, nedokáže se vcítit do druhých lidí a očekávat vcítění druhých vůči sobě, nedokáže rozpoznávat city druhých osob a komunikovat své vlastní citové stavy – deprivanti. · Asociální (disociální) porucha osobnosti – nemají empatii, necítí vinu, mají pocit, že ostatní lidé a společnost musí plnit jejich potřeby, že na to mají právo – často u nich domácí násilí, týrání dětí, zločiny (mnoho z nich ve vězení, ale cítí to jako nespravedlnost, vinna jej společnost, nikoli oni). SEPARACE DÍTĚTE OD MATKY – Margaret Mahlerová: 1. Normální autismus (první měsíc) – nerozlišuje sebe od okolí (včetně matky). 2. Normální symbióza (2. – 4. měsíc) – dítě spolu s matkou tvoří jeden systém ohraničený od okolního světa. 3. Separace – individuace (4. měsíce – 3 roky): a) Diferenciace (4. – 10. měsíc) – odlišuje matku od druhých lidí a začíná se jich bát, nucené odloučení od matky v době separační úzkosti (i jen několikadenní může vést ke stagnaci nebo i regresi ve vývoji dítěte). b) Procvičování (10. – 16. měsíc) – dítě se začíná aktivně vzdalovat od matky, ale vždy se k ní opět vrací, aby získalo jistotu, emoční zklidnění a energii pro další zkoumání prostředí. c) Navazování přátelských vztahů (16. – 25. měsíc) – dítě začíná navazovat vztahy k dalším lidem, stává se odolnějším vůči frustraci. Ve vztahu k matce se objevuje ambivalence – na jedné straně se dožaduje její přítomnosti, ale také vůči ní vyjadřuje negativní pocity (bije ji, vzdoruje atd.). d) Individuace (25. – 36. měsíc) – obraz matky (její „mentální reprezentace“) je v tomto období internalizována a dítě může začít fungovat samostatně – „zrození psychologického Já“.