7. VÝVOJOVÉ PROCESY A ČINITELÉ VÝVOJE. Cíle vývojové psychologie: 1. Popsat vývojové změny charakteristické pro dané vývojové stupně (popis vývoje však nemůže být nikdy úplným výčtem faktů, ale vždy představuje už jejich výběr z nesčetného množství dějů). 2. Z těchto údajů odvodit obecné zákonitosti týkající se vývoje základních psychických struktur a příčinných souvislostí v celém průběhu vývoje člověka (vývoj každého jedince je však individuální – musíme tedy spíše vyvodit z pozorovaných faktů zákonitosti, které by bylo možno aplikovat na individuální případy s jejich osobními zvláštnostmi). 3. Konečným cílem je vytvořit jednotnou teorii, která by umožňovala vysvětlení pozorovaného a předvídání dosud neprokázaného (žádná současná teorie nemůže vysvětlit celý vývoj v jeho složitosti, existující teorie představují částečné vysvětlení, které pomáhá pochopit některé stránky vývoje – jednotlivé teorie se doplňují a překrývají). I. Biologická determinace osobnosti (vrozené dispozice) · Systém vrozených reflexů, instinktů, které zajišťují přizpůsobení základním podmínkám života. Přizpůsobení se děje skrze vrozené chování (potravové, obranné a orientační reflexy), vrozené mechanismy učení (podmiňování) a hereditární vlivy, a to i na některých druzích sociálního chování (obrana teritoria, agrese, sexualita). · Zajímavý pohled na vztah biologické determinace a lidského chování přináší sociobiologie (E. O. Wilson, J. Dawkins), která tvrdí, že těla jsou jen přepravními schránkami pro geny (sobecké geny), které se snaží o co největší expanzi do okolí, to by pochopitelně znamenalo naší totální biologickou determinaci. · Je -li vloha jednoznačně geneticky určena, její ovlivnění výchovou bývá jen obtížné. Rysy, u nichž se předpokládá významný podíl dědičnosti – temperament, inteligence. II. Psychologická determinace (situační podmínky, prostředí) · Jedním z významných psychologických vlivů je i kulturní prostředí. Prvotní vliv kultury je zprostředkováván rodinou, která má za úkol uvést člověka do konkrétního prostředí, naučit ho orientaci v symbolickém světě. · Děje se tak skrze proces primární socializace, odehrávající se prostřednictvím více či méně řízeného učení. Tato raná sociální zkušenost se podílí na vytvoření bazální osobnosti dítěte, jejíž základní dimenzí je: jistota – nejistota. Zdrojem pro ni je míra citu projevovaná rodiči. Období vzniku bazální osobnosti je určující pro celý zbytek života, vytváří se nezvratné rysy osobnosti. · Výchova je dána dvěma základními faktory, kterými jsou projevovaná láska či neláska, a míra kontroly dítěte. Jejich kombinací dostáváme základní typy výchovy – demokratická výchova, rejektivní (autoritativní výchova) a liberální výchova. III. Sociální determinace (interakce mezi nimi, aktivita jedince) Sociální determinace se uskutečňuje procesem socializace. Základem socializačního programu je soubor požadavků na osobnost, její utváření a projevy. Vždy se socializace staví do určité míry proti požadavkům psychologickým a biologickým, stává se zdrojem vnitřních konfliktů. Jejich nezvládnutí může vyústit do vážných poruch. Základními procesy, jimiž probíhá utváření osobnosti a její vývoj, jsou zrání a učení. a) Biologické – zrání (maturace) – výsledek genetického programu, který je předán genetickým kódem; zákonitá posloupnost evolučních (vývojových) a involučních (zánikových) změn ve stavbě a funkci organismu. Tato posloupnost má povahu pevného programu, ale u každého jedince je rozdílná. Hlavní úlohu má v utváření osobnosti z hlediska zrání dozrávání nervové soustavy a soustavy hormonální. b) Sociální – učení – sociálně podmíněný proces – založeno na individuální životní zkušenosti uchované v paměti jedince, projevuje se přetrvávající změnou v duševní činnosti jedince, navozenou psychologickým účinkem zkušenosti. Na rozdíl od zrání jsou výsledky a účinky učení v nějaké míře zvratné vyhasínáním ustavených spojů a přetvářením jejich vzorců. Podmínkou pro účinné učení je odpovídající stupeň zralosti a výkonnosti nervové soustavy. Učení utvářející osobnost, bývá v některých případech výsledkem činnosti ryze individuální (např. chorobný strach jako důsledek prožité katastrofy), v převážné míře se však jedná o učení sociální. Rozvoj dítěte blokuje: a) Traumatizování dítěte hrubými, nešetrnými reakcemi na jeho projevy, vyvolávání v něm strachu a úzkosti z projevů jeho vlastní aktivity a iniciativy. Například, rodiče sami úzkostně reagují na pohybovou živost a samostatnost dítěte ze strachu, že se mu něco stane, nebo trestají jeho spontánní aktivitu, poněvadž jim může způsobit starosti, neodpovídá tomu, co oni sami od něho chtějí apod. b) Nezájem o to, co dítě dělá, jak se projevuje, oč mu samotnému jde. Účastný zájem o jeho osobu, činnosti a výkony je jedním z hlavních motivujících faktorů rozvoje dětské osobnosti. Chybí-li, dítě přestává být konstruktivně aktivní, ale spíše se snaží vyprovokovat pozornost a zájem dospělých za každou cenu, či propadá apatii. c) Necitlivé zásahy do činnosti dítěte způsobující, že dítě se nedokáže se svou vlastní činností identifikovat, „srůst s ní“. Jeho vztah k ní už není jednoznačně pozitivní, ale stává se buď dvojznačným, nebo vysloveně negativním. Činnost za těchto okolností přestává být silou, která razí cestu vpřed vývoji osobnosti. d) Nevytížení dítěte. Hrozí nebezpečí, že dítě bude demoralizováno nudou či se bude zaměstnávat aktivitami, které mají v důsledku své snadnosti malý rozvíjející a aktivizující účinek. e) Přetížení dítěte. Zde je nebezpečí v tom, že dítě bude demoralizováno neúspěchy, trvale unaveno neúměrnou námahou apod. Pozitivní výchovné styly přinášejí: a) Zdůraznění významu životních perspektiv pro rozvoj osobnosti. Významným faktorem tedy je, že dítě přivyká samostatnému vytyčování cílů, plánování budoucnosti. Učí se seberealizaci v časové dimenzi, bere zodpovědnost za to, co si vytklo jako svůj cíl. b) Vnitřní přesvědčení o hodnotě mezilidských vztahů, vyznačující se vzájemnou solidaritou, ochotou pomoci, společným úsilím realizovat správnou věc atd. c) Upevňování a rozvíjení zdravého sebevědomí. Dítě je tak schopno ocenit vlastní síly a nadchnout se pro jejich využití, rozvíjení a kultivování. d) Posilování způsobilosti dítěte tvořivě myslet a jednat, tedy nespokojit se s pouhou rutinou, zvykovým plněním úkolů. e) Pevné přesvědčení o povinnostech a zodpovědnosti dítěte vůči rodinnému celku, stejně tak jako je tento rodinný celek přesvědčen o svých povinnostech a zodpovědnosti vůči němu.