5. PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI Osobnost se vyznačuje: a) individualitou, jedinečností, b) organizovaností, strukturací, c) vývojem na základě rozličných vlivů, d) konzistentností, stabilitou chování. TEMPERAMENT Základní dimenze temperamentu jsou impulzivnost a tempo psychické činnosti. K tomu přistupuje i rychlost průběhu psychických procesů a pohyblivost ve smyslu rychlosti, pomalosti atd. Temperament představuje ty složky osobnosti, jež jsou dědičné, týkají se emocionality, jsou vývojově stabilní a neovlivnitelné sociokulturním učením. TEORIE TEMPERAMENTU HEYMANSE A WIERSMY G. Heymans a E. D. Wiersma (1906) Tři dimenze temperamentu: a) Emocionalita versus nedostatek emocionality – emoční vzrušivost projevující se přiměřeností emoční reakce, tj. její silou a přítomností nebo nepřítomností. b) Aktivita versus pasivita – aktivní či pasivní vztah k práci, k trávení volného času, k závazkům (plní je okamžitě, odkládá plnění) atd. c) Primární funkce versus sekundární funkce – převažující primární funkce znamená okamžitou a silnou reakci a současně její rychlé odeznění, zatímco převládající sekundární funkce znamená počáteční slabou reakci, jejíž síla postupně narůstá a dlouho doznívá i potom, co již podnět přestal působit KRETSCHMEROVA TYPOLOGIE TEMPERAMENTU: ERNST KRETSCHMER 1963 1. Pyknický typ – stavba těla je charakterizována kulatými měkkými formami, kulatou hlavou s krátkým krkem. Charakter se vyznačuje poměrně nekomplikovanou povahou a „bipolárním uspořádáním temperamentu“ – veselost, čilost – zádumčivost, těžkopádnost, cyklotym je společensky založený, družný, bodrý, živý, pohodlný, prakticky založený, požitkářský. 2. Astenický typ – stavba těla se vyznačuje úzkými rameny a protáhlým trupem, celkově gracilní kostrou, jsou to záhadné povahy s nevypočitatelnými reakcemi, jsou spíše uzavření, plaší, ostýchaví, nespolečenští, přecitlivělí a chladní zároveň. 3. Atletický typ – stavba těla se vyznačuje širokými silnými rameny, plastickou muskulaturou na hrubé kostře, relativně malou hlavou. Charakter je psychologicky poměrně jednoduchý, málo aktivní, poněkud těžkopádný, sociálně neobratný. CLONINGERŮV MODEL TEMPERAMENTU Robert Cloninger (1986) 1. Vyhýbání se poškození (Harm Avoidance) Pesimistický, bázlivý, plachý, unavitelný – optimistický, odvážný, společenský, vitální. 2. Vyhledávání nového (Novelty Seeking) Zkoumající, impulzivní, výstřední, dráždivý – opatrný, rigidní, uměřený, stoický. 3. Závislost na odměně (Reward Dependence) Citový, otevřený, vřelý, účastný – kritický, odměřený, netečný, nezávislý. 4. Perzistence (Persistence) – vytrvalost, důslednost, neústupnost, urputnost Horlivý, pevný, ctižádostivý, perfekcionista – apatický, nestálý, vzdávající se, pragmatik. SCHOPNOSTI Psychofyzické dispozice k výkonu se nazývají schopnosti – je to úhrn psychických podmínek, které jsou nutné k provedení nějaké činnosti – patří k nim vedle specifických, například technických schopností, také fantazie, paměť a další. Schopnosti jsou obvykle pojímány jako naučené, získané dispozice na rozdíl od nadání, které je považováno za vrozený předpoklad k výkonu. Schopnosti jsou pak chápány jako zkušeností, například školením či výcvikem, rozvinuté nadání. Nejednotně je chápán talent, buď jako mimořádné nadání, nebo jako mimořádné schopnosti. Velmi široce jsou chápány vlohy jako vrozené morfologické nebo funkcionální diference uplatňující se v určitém výkonu, například hudební vlohy, které jsou spojovány s hudebním sluchem, vrozenou schopností rozlišovat hudební tóny, a s dalšími vlastnostmi. Vlohy se v průběhu vývoje vlivem zkušenosti mohou, rozvíjet v předpoklady k výkonům a výkonovým systémům, činnostem. Pojmy vlohy a nadání se významově zaměňují, respektive nadání je chápáno jako mimořádně velká vloha. INTELIGENCE Inteligence jako dispozice k řešení problémů se projevuje především vlastnostmi myšlení, podstatou řešení problémů je chápání vztahů mezi prvky problémové situace, ať už jsou to konkrétní problémy fyzické (porucha na automobilu), nebo abstraktně teoretické. a) Schopnost učit se a těžit ze zkušenosti. b) Schopnost myslet, abstraktně uvažovat. c) Schopnost přizpůsobit se změnám každodenního světa. d) Schopnost motivovat sebe sama k efektivnímu řešení úkolů. I v oblasti inteligence se bere v úvahu vztah faktorů dědičnosti a prostředí (výchovy), ale opět nejednotně, protože váhu těchto faktorů nelze bez problémů empiricky prokázat. Obecně se soudí, že s přibývajícím věkem vlivu dědičnosti ubývá, tj. stále více se uplatňuje zkušenost formovaná určitým prostředím. Korelace inteligence jednovaječných dvojčat žijících odděleně byla podle různých výzkumů 0,69 až 0,78. Eysenck dospěl k závěru, že vliv dědičnosti na inteligenci měřenou testy 70 – 80%. IQ = mentální věk / chronologický věk x 100 (William Stern) THORNDIKEOVA TEORIE INTELIGENCE Thorndike 1. Konkrétní inteligence – schopnost chápat vztahy mezi objekty a manipulovat s nimi, vázaná především na obrazově názorné myšlení. 2. Abstraktní inteligence – schopnost chápat a operovat s verbálními a jinými symboly, opírající se především o pojmově logické myšlení, matematické myšlení a další formy vysoce abstraktních operací. 3. Sociální inteligence – schopnost moudrého jednání v mezilidských vztazích. V oblasti sociální inteligence se uplatňují zcela specifické verbální a behaviorální, ale také percepční schopnosti (především schopnost psychologicky přiměřeně posuzovat druhé osoby a na základě tohoto posouzení psychologicky přiměřeně s druhými jednat – obě tyto schopnosti nemusí být v souladu, neboť jsou jedinci, kteří vědí, jak psychologicky správně jednat s druhými, ale nejsou toho schopni pro určité osobnostní bariéry, např. pro výraznou introverzi). Sociální inteligence prodavače je poněkud jiná než sociální inteligence učitele nebo vojenského velitele. Vysoká úroveň konkrétní i abstraktní inteligence nekoresponduje vždy s vysokou úrovní sociální inteligence. GARDNEROVA TEORIE ROZMANITÝCH INTELIGENCÍ Howard Gardner – 1983 Gardner předpokládá existenci sedmi (později osmi) nezávislých typů inteligence, které mají vlivem dědičnosti a prostředí u různých lidí odlišnou úroveň. U každé normální osoby by se však měly v určitém rozsahu rozvinout. Jednotlivé inteligence na sebe vzájemně působí a jedna na druhé staví. 1. Lingvistická inteligence – schopnost rozumět řeči, mluvit, číst a psát (spisovatelé). 2. Logicko-matematická inteligence – projevuje se při vědeckém myšlení, zejména při řešení logických problémů, odvozování důkazů a provádění výpočtů (filozofové, matematici). 3. Prostorová inteligence – projevuje se dobrou orientací v prostoru a snadným vytvářením vizuálních představ (architekti, navigátoři). 4. Muzikální inteligence – uplatňuje se při zpěvu, komponování či hře na hudební nástroje (skladatelé, hudebníci). 5. Tělesně-pohybová (kinestetická) inteligence – schopnost užívat své tělo nebo jeho části k provádění cílevědomých a obratných pohybů (tanečníci, sportovci, chirurgové). 6. Intrapersonální inteligence – schopnost rozumět sobě samému, chápat své myšlenky, emoce a činy (mistři zenového buddhismu). 7. Interpersonální inteligence – schopnost rozumět druhým lidem a mezilidským vztahům (psychoterapeuti, učitelé, obchodníci, politici). 8. Přírodní inteligence – schopnost rozumět vzorcům, které se vyskytují v přirozeném světě přírody. Standardní inteligenční testy měří pouze první tři typy inteligence (lingvistickou, logicko-matematickou a prostorovou), což Gardner považuje za nedostatek, protože spektrum lidských schopností je mnohem širší. Někteří lidé měli ve škole velmi špatné známky a přitom jsou to například geniální vědci nebo hudebníci. Oddělené měření jednotlivých inteligencí by mohlo školám i jednotlivcům nabídnout široký profil schopností, což by usnadnilo vzdělávání i výběr vhodného zaměstnání. EMOCIONÁLNÍ INTELIGENCE S termínem sociální inteligence se do značné míry překrývá pojem emocionální inteligence, je to pojetí, které přisuzuje emocím funkci poznávání zvláštního druhu – Daniel Goleman prohlásil, že emocionální inteligence je důležitější než inteligence kognitivní, protože se více uplatňuje v mezilidských vztazích. Emocionální inteligence má tři složky: 1. Správná verbalizace vlastních emocí. 2. Správná identifikace emocí druhých lidí. 3. Regulace vlastních emocí. Emoce se tu uplatňují ve své hodnotící funkci. CHARAKTER Charakter – systém motivačních vlastností, které jsou individuálně příznačné pro daného člověka, postihují individuální zaměřenost, hodnotovou orientaci a postoje; vytváří se v průběhu života jako výsledek vzájemného působení jedince a sociálního prostředí (socializace) v podobě interiorizace do „JÁ“, jeho součástí je souhrn psychických vlastností, které se zakládají na morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce chování a jednání. Osobnostní vektory charakteru: a) Morální stabilita – způsobilost respektovat morální kodex bez zřetele k osobnímu uspokojení. b) Síla ega – způsobilost přiměřeně (realisticky) vnímat, myslet, cítit a chtít, být emočně vyrovnaný a prostý konfliktů. c) Síla superega – soulad chování s vlastními vnitřními morálními principy. d) Spontaneita – tendence vyjadřovat v chování své city a snahy, netlumit jejich projevy. e) Přátelskost – generalizovaný postoj příchylnosti k ostatním lidem. f) Komplex trestuhodnosti – způsobilost pociťovat odpor a úzkost při vynoření se společensky dezaprobovaných (nemorálních) impulzů (představ, myšlenek, pocitů). CLONIGERŮV MODEL CHARAKTERU V 90. letech 20. století Cloninger zformuloval strukturální model pro výklad osobnosti jako celku. Mimo pojmu temperament, který vztahuje k dědičným, vývojově stabilním a emočně založeným rysům osobnosti, zavádí pojem charakter, jímž označuje vědomou reflexi sebe a soudy o vlastní osobě a s nimi spojené intencionální (volní) chování. Cloninger rozlišuje tři charakterové rysy: 1. Sebeřízení (Self-directedness) – vlastní představa o sobě a s ní spojené seberegulační mechanismy, tradičně označované jako sebepojetí (Self-concept). 2. Kooperativnost (Cooperativeness) – pojetí vztahů s druhými lidmi. 3. Sebepřesažení (Self-transcendence) – představa o vlastní účasti ve světě jako celku. Cloningerův dotazník TCI – Temperament and Character Inventory. RESILIENCE Resilience předpokládá konstelaci dvou faktorů: · Vystavení nepříznivým podmínkám či okolnostem. · Úspěšná adaptace na tyto okolnosti nebo podmínky. Vysoce rizikové faktory: · Chudoba (nezaměstnanost rodičů). · Střední až těžké perinatální komplikace (dlouhodobá absence péče v prvním roce života, umístění do pěstounské péče nebo ústavní výchovy). · Vývojové nepravidelnosti a zpoždění (vážné a opakované dětské nemoci, opakovaná změna bydliště a školy). · Genetické abnormality a psychopatologie v rodině (chronická choroba rodiče, duševní choroba rodiče, sourozenec s handicapem či problémovým chováním, chronické rodinné neshody, absence otce, smrt sourozence, rozvod rodičů a příchod nevlastních rodičů do rodiny). · Zcitlivující či oslabující faktory – charakteristiky, které činí jedince zranitelnějším, je-li vystaven rizikovým faktorům. · Protektivní faktory – charakteristiky, které v interakci s nepřízní či protivenstvím redukují nebo eliminují potenciální negativní účinek rizikových faktorů – faktory, jež napomáhají resilienci. · Vývojové trumfy, vývojová aktiva, vývojové výhody – faktory prostředí, které zvyšují pravděpodobnost pozitivních výsledků. Od protektivních faktorů se liší v tom smyslu, že projektivní faktory fungují ve vztahu k rizikovým jako nárazníky, jako síly působící proti vlivu rizikových faktorů. Vývojové výhody se pozitivně uplatňují bez ohledu na přítomnost rizikových faktorů. · Podmíněnost protektivních/ oslabujících faktorů – některé vztahy jsou platné jen za určitých podmínek (např. přináležitost k minoritnímu etniku je obecně oslabující faktor, je-li však přítomna současně hrdost na příslušnost k tomuto etniku, jde o faktor protektivní). Čtyři mýty, které stojí v cestě snaze o zlepšení resilience dětí: a) Mýtus předurčení – vede k představě, že dítě nemá šanci vymanit se z tenat chudoby, násilí a proher, které charakterizují životní pouť jeho rodičů, příbuzných nebo členů komunity, do níž náleží. b) Mýtus nenapravitelného poškození – vyvolává dojem, že negativní životní zkušenosti zanechávají na lidech trvalá poškození, která se v jejich životě projeví. c) Mýtus o shodnosti – vede k dojmu, že závěry a hodnocení, často založené na dotaznících, poskytují o dítěti dostatečnou a správnou informaci. d) Mýtus, že „nakonec je to jedno“ – navozuje pocit, že ke změně stejně nedojde (protože k ní doposud nedošlo). Vývoj dítěte je plastický, potenciál ke změně je velký a dynamický a největší chybou je dítě zaškatulkovat a činit předčasné závěry. Pečující osoby mají v dítěti hledat talent a sílu, protože v prostředí, které je příznivé a podporující, jsou lidé schopni pozitivních změn a vybudování alespoň některých zdrojů resilience v průběhu svého života. Takový přístup napomáhá dětem a mládeži, aby se sami stali aktéry svého snažení o nápravu. Tři skupiny protektivních faktorů: 1. Alespoň průměrné kognitivní dovednosti spolu s dispozicí k příjemnému a sociabilnímu jednání, které vyvolává vstřícnou reakci ze strany ostatních osob. 2. Laskavé a vřelé vazby s dospělými, jež umožní dětem, aby se u nich vyvinula důvěra, autonomie a iniciativa. 3. Schopnost navázat kontakt se školním prostředím a s podpůrnými občanskými organizacemi, jako je církev, mládežnické skupiny a jiné mimoškolní organizace, a opírat se o ně.