15. MORÁLNÍ A NÁBOŽENSKÝ VÝVOJ VÝVOJ MORÁLNÍHO VĚDOMÍ A JEDNÁNÍ – Lawrence Kohlberg 1. stadium – předkonvenční úroveň: Typ I. Heteronomní stadium: dítě je plně zaměřeno na poslechnutí či neposlechnutí dospělého a na následující odměnění nebo potrestání – dodržuje nařízení pouze, pokud je autorita přítomna. Typ II. Stadium naivního instrumentálního hédonismu: dítě jedná konformně, ve shodě s určitými příkazy a zákazy, protože za to očekává určitou výhodu nebo předpokládá, že se vyhne nějaké nepříjemnosti – dodržuje nařízení, i když není autorita přítomna. 2. stadium – konvenční úroveň: Typ III. Morálka „hodného dítěte“: dítě jedná tak, jak se od „hodného“ dítěte očekává – mravní jednání slouží k vytvoření nebo udržení dobrých vztahů, důraz je položen na soulad mezi lidmi. Typ IV. Morálka svědomí a autority: dítě jedná podle sociálních norem proto, aby předešlo kritice autoritativních osob, a tak současně předešlo pocitům viny, za něž by je odsuzovalo vlastní svědomí. 3. stadium – postkonvenční úroveň: Typ V. Morálka jako forma určité společenské smlouvy na straně jedné a individuálních práv na straně druhé: člověk uznává, že práva jednotlivce i celého společenství mají být chráněna a respektována, chová se ve shodě se společenskými normami proto, aby si zachovalo uznání nezúčastněného pozorovatele, který jednání posuzuje z hlediska obecného dobra. Typ VI. Morálka vyplývající z univerzálních etických principů: jedinec se nyní chová shodně s normami proto, aby sám sebe nemusel odsuzovat. Obecné mravní principy platí pro všechny, tedy i pro něho a musí podle nich jednat. Pro morální vývoj dítěte v rodině je důležité neklást důraz na mocenskou převahu vychovatele nad vychovávaným (tělesné tresty, hmotné odměny) ani na tresty prostřednictvím odnětí lásky při neposlušnosti (odmítání dítěte, nemluvení s ním atd.). Rodič nebo učitel má používat diferencovaných výchovných prostředků, které vždy odpovídají dané situaci – může používat i trestů, ale vždy s vysvětlením, odůvodněním a s odkazem na následky toho či onoho jednání. Nejdůležitější je však každodenní, ustavičně se opakující, bezděčný, ale opravdu autentický způsob interakce mezi všemi členy rodiny – kde si lidé v rodině mohou volně a nefalšovaně sdělovat své pocity a přání (skutečná vzájemnost), dítě si uvědomuje, že samo způsobuje svými činy dobro nebo zlo, a že také oni mu mohou bezděčně nebo záměrně pomáhat či škodit, a snáze potom pochopí obecné mravní principy. Kritika Kohlbergovy teorie Carol Gilliganová – morální problémy jsou založeny na problémech lidských vztahů. Vnímání a hodnocení lidských vztahů se však liší u mužů a u žen, proto se i morální úsudky žen liší od morálních úsudků mužů. Úsudky žen souvisí s pocity empatie, soucitu a zabývají se řešením skutečných (nikoli hypotetických) dilemat. Tato „odchylka“ od mužského etického principu spravedlnosti byla dlouho hodnocena jako důkaz nižší úrovně morálního vývoje žen. Ženy však častěji chápou morální problémy jako problémy péče a zodpovědnosti ve vztazích. Etika je u nich zaměřena na sociální vztahy, na zodpovědnost vůči druhým a zejména na péči. Princip péče je rovnocenný Kohlbergovu centrálnímu etickému principu spravedlnosti. SPIRITUALITA Ddefinice spirituality: · Přesvědčení o vyšší síle přesahující člověka (Corveleyn a Luyten, 2005). · Hledání smyslu, jednoty, propojenosti, transcendence a nejvyššího lidského potenciálu (Emmons a Crumpler, 1999). Klíčový význam získala myšlenka nenáboženské spirituality. Tvrdí se, že spiritualita je pojem širší než náboženství, že náboženství je jen jedním z projevů spirituality. Badatelé se shodují na tom, že prožitková složka náboženství (nebo spirituality, včetně náboženské) je relativně univerzální, navzdory nekonečné rozmanitosti vnějších náboženských forem, nauk, obřadů, institucí atd. Nápadné jsou zejména shody v prožitcích mystiků různých náboženství. KONCEPCE NÁBOŽENSKÉHO ÚSUDKU FRITZE OSERA (1984) Na Piagetovu teorii navazuje Fritz Oser, který se pokusil formulovat fáze utváření náboženských myšlenkových struktur, a to za respektování Piagetových výzkumů. I. ABSOLUTNÍ CIZÍ URČENÍ. (Bůh ví, co dělá.) „Udělej, ať jsou všichni lidé dobří“. Bůh je na tomto stupni chápán jako jednostranná a poslední autorita. Člověk je proti tomuto Bohu jen cize určený, výkonný orgán. Proto musí člověk poslouchat, jinak by byl potrestán. S postupným vývojem myšlení ale dojde ke krizové zkušenosti: I lidé se mohou přičinit o své vlastní dobro. II. ROVINA ODPLATY. (Vztah výměny na základě smlouvy) „Jak já tobě – tak ty mně.“ Dítě už se nevidí jen jako pasivní protějšek k Bohu, ale začíná „jednat“, vstupuje s Bohem do „výměnného obchodu“. Důvěřuje ve svou schopnost Boha uchlácholit a dobře ho naladit. Častými „body jednání“ bývá smlouvání o dobrou známku ve škole nebo o ztracený předmět. Krizovou zkušeností je poznání, že například zkouška dopadla špatně i přes intenzivní modlitby, zatímco soused v lavici, který se ani modlit neumí, dostal dobrou známku. III. SEBEURČENÍ. (Člověk chce své jednání sám posuzovat a zodpovídat za ně) „Bůh je pryč.“ Svět Boha a svět lidí jsou pojímány jako dva obvody, zcela oddělené jeden od druhého. Člověk se sám vidí jako zcela odpovědný za zdar svého života, protože Bůh nemůže zasahovat do dění ve světě, a to ani jako trestající, ani jako pomáhající. Možná, že Bůh je, ale to nemá pro život praktický význam. I tento obraz světa a Boha se může dostat do krize: Mladý člověk potká jiné lidi, které obdivuje a miluje, kteří však svou sílu pro život čerpají u Boha. Jindy člověk pocítí, že při všem úsilí a při nejlepší vůli nemůže vyřešit mnohé „poslední otázky“ svého života. IV. SVOBODA A PROZŘETELNOST. (Sebeurčení na straně jedné a vnímání Božího plánu na straně druhé) Bůh je nyní spatřován jako poslední příčina a původ světa. Má pro svět plán spásy. Boha lze vidět skrze znamení v přírodě, v kultuře a v lidské lásce. Boží prozřetelnost je chápána jako univerzální síla, ale lidé už nejsou vůči ní cize určení, naopak: Svoboda Boží a svoboda člověka tvoří vzájemný vztah. V. MEZILIDSKÉ VZTAHY. Když se na tomto stupni hovoří o Bohu, potom jenom tak, že i o člověku se hovoří jako o cíli Boží lásky a svobody. Bůh je vnímán na tomto stupni vždy ve vztahu k lidské praxi svobody a lásky. Již se zde nemluví o Božím plánu spásy pro svět a člověka, který by byl zaměřen jednostranně ze strany Boha. Lidská svoboda a láska se stávají rozhodující místem, na němž se ukazuje Bůh. Lze dospět k ještě rozvinutějšímu obrazu Boha? Z empirických výzkumů již další data nevzešla. Přesto Oser předpokládá ještě další stupeň. VI. UNIVERZÁLNÍ KOMUNIKACE A SOLIDARITA. (Naděje i v neúspěchu a utrpení.) Poslední a nejvýše možný stupeň je dosažen tehdy, když je prožívána skutečná solidarita bez hranic. To znamená, když jsou spolu zažity a překonány vina, bezpráví, smrt a utrpení. To je však možné pouze tehdy, když vyjdu z Božího příslibu, ze zkušenosti, z bezpodmínečného uznání, které nemohu vydat sám ze sebe, ale pouze přijmout. Oserův model je často podrobován kritice, zejména proto, že příliš zužuje náboženskost člověka na náboženský úsudek, respektive na představu Boha. Víra je však postoj, který se dotýká všech vrstev člověka.