11. OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ Toto období se podle biologického vývoje dělí na: 1. Období pubescence (11 – 15 let): a) Fáze prepuberty (11 – 13 let) – začíná prvními známkami pohlavního dospívání, končí nástupem menstruace u dívek a noční polucí u chlapců. b) Fáze vlastní puberty (13 – 15 let) – trvá do dosažení reprodukční schopnosti – až se ustálí menstruační cyklus, a vyvinou se u obou pohlaví sekundární pohlavní znaky. 2. Období adolescence (15 – 20 let): Postupně se dosahuje plné reprodukční zralosti a dokončuje se tělesný růst – zaoblování postavy u dívek, vyznačení svaloviny u chlapců. PUBESCENCE Období dospívání je přechodnou dobou mezi dětstvím a dospělostí. První fáze dospívání je časově lokalizována přibližně mezi 11. a 15. rok, s určitou individuální variabilitou, danou v tomto případě především geneticky. Toto období je označováno jako pubescence. Dochází v něm ke komplexní proměně všech složek osobnosti dospívajícího. Nejnápadnější je tělesné dospívání, spojené s pohlavním dozráváním. V souvislosti s ním se mění zevnějšek dospívajícího a stává se podnětem ke korekci sebepojetí. V rámci celkového vývoje dochází i ke změně způsobu myšlení, dospívající je schopen uvažovat abstraktně, například o různých alternativách, které zatím reálně nenastaly. Pubescent se začíná osamostatňovat z vázanosti na rodiče, značný význam pro něho mají vrstevníci, s nimiž se ve větší míře než dříve ztotožňuje. Zakončuje povinnou školní docházku a volí si svoje budoucí povolání, které bude spoluurčovat i jeho sociální postavení. Získává první zkušenosti s počátky partnerských vztahů, dospívání je dobou prvních lásek. Sekulární akcelerace, tj. urychlení biologického dospívání, které se v minulých desetiletích dost výrazně projevilo, dosáhlo pravděpodobně již svého vrcholu, a proto zde došlo ke stabilizaci. Tělesné dospívání se všemi svými důsledky (jako je růst postavy, proměna proporcí, sekundární pohlavní znaky, funkce pohlavních orgánů atd.) podmiňuje dost významnou změnu, jejíž subjektivní zpracování může pro pubescenta představovat zátěž. Tělesné zrání je stimulem pro další změny, které mohou úspěšně proběhnout jen tehdy, jestliže je na ně jedinec dostatečně připraven. Všechny změny vedou postupně ke ztrátě starých jistot a potřebě nové stabilizace za nových podmínek. Potřebu jistoty uspokojovala závislost na rodině. Vazba na rodinu však v určité fázi splní svůj úkol a dospívající potřebuje změnit její charakter. Pro dosažení vyššího vývojového stupně je třeba závislost zmenšit, ale tím se zároveň snižuje i pocit jistoty, který z ní vyplýval. Emancipaci v pubertě umožňuje a podporuje rozvoj kompetencí, kterými dospívající postupně prokazuje (sobě samému i svým partnerům), že už tak velkou míru závislosti nepotřebuje. Potvrzení kompetencí mu poslouží i jako obrana proti nejistotě. S potřebou jistoty velmi úzce souvisí i potřeba citové akceptace, která má v období dospívání již trochu jiný charakter, než měla v prvních letech života. Obecněji lze mluvit spíše o potřebě přijatelné pozice ve světě. Takové pojetí je širší, protože zahrnuje i oblast výkonu a sociální akceptace. V této době – snad jen s výjimkou rodiny – již není jedinec pozitivně akceptován bez ohledu na své chování. Svou pozici si musí nějak vydobýt. Jedním z úkolů puberty je dosažení nové přijatelné pozice a tím potvrzení určité jistoty. Subjektivní význam zevnějšku v období dospívání vzrůstá. Projevuje se nejenom větším zaměřením pozornosti na vlastní tělo, ale i na oblečení a na celkovou úpravu. I tato složka je součástí identity dospívajícího. Důvodem zvýšeného zájmu o vlastní tělo je samozřejmě především jeho viditelná proměna, která pozornost přitahuje, ale i stoupající sociální význam určité úpravy zevnějšku. Někdy až nesmyslné lpění na detailu a intenzita odmítání subjektivně neakceptovatelného oblečení svědčí o jeho významu pro sebepojetí dospívajícího. Tělesná atraktivita má svou sociální hodnotu. Konvenčně atraktivní dospívající získávají lepší sociální status, bývají snáze přijímáni i vrstevnickou skupinou. Jestliže se pubescent za atraktivního nepovažuje, může to ovlivnit jeho další směřování či hierarchii hodnot. Vědomí menší tělesné přitažlivosti stimuluje snahu o nějakou kompenzaci, stává se impulzem k tomu, aby jedinec hledal jiný způsob seberealizace. Menší atraktivita tak paradoxně může představovat výhodu, protože se stane podnětem k dalšímu osobnostnímu rozvoji. Tělesné změny v dospívání jsou podmíněny proměnou hormonálních funkcí. Proto s sebou přinášejí, jako všechny hormonální změny, vesměs i větší či menší kolísavost emočního ladění, větší labilitu a tendenci reagovat přecitlivěle i na běžné podněty. Vzhledem k tomu lze jen velmi těžko předvídat, jakým způsobem zareaguje příště. Intenzivní aktivitu snadno vystřídá apatie a nechuť k jakékoliv činnosti. Dospělí mívají pocit, že jsou jejich dospívající děti rozmazlené, že se nedovedou chovat a obtěžují okolí svými nesmyslnými rozmary. Změna emočního prožívání se navenek projevuje větší impulzivitou a nedostatkem sebeovládání. Nízká frustrační tolerance, přecitlivělost a proměnlivost nálad dospívajících se stává rušivým faktorem v mezilidských vztazích a přispívá ke vzniku konfliktů. Další změnou, typickou pro období dospívání, je zvýšení uzavřenosti ve smyslu nechuti projevovat svoje city navenek. Dospívající považuje svoje pocity za intimní součást vlastní osobnosti a není je ochoten sdílet s kýmkoliv. Pubescent věnuje svým pocitům a prožitkům větší pozornost než dříve, stává se více introvertovaný. Není ani ochoten dát svoje pocity najevo, protože v nich sám nemá jasno, někdy je neumí dobře verbalizovat a navíc se obává nepochopení, výsměchu nebo se pouze stydí. S celkovou nejistotou a s emoční nevyrovnaností pubescentů souvisí výkyvy v sebehodnocení. Nejistota a zranitelnost sebeúcty se projeví v přecitlivělosti na jakékoliv reakce jiných lidí, které bývají často, vesměs ne zcela adekvátně, interpretovány jako nepřátelské a urážející. Pubertální vztahovačnost je výrazem osobní nejistoty, typické pro období zásadnější proměny vlastní identity. Svět, ve kterém pubescent žije, se objektivně nezměnil, ale jeho subjektivní obraz je jiný, má odlišný význam, a tudíž i jinak působí. Celková nejistota vyvolává u pubescentů různé obranné reakce: V procesu rozvoje individuální identity hraje velkou roli přechodné stadium tzv. skupinové identity. Tato varianta funguje jako podpora dosud nejasné a nejisté individuální identity dospívajícího jedince. Vytváří se prostřednictvím ztotožnění s nějakou skupinou, která jedince přijatelným způsobem definuje, a podporuje tak jeho sebevědomí. Čím je identifikace se skupinou intenzivnější, tím větší je potřeba konformity k jejím hodnotám a normám, respektive i snaha o viditelné vyjádření skupinové příslušnosti. Uspokojující identifikace se skupinou nakonec usnadňuje i sebeakceptaci (zejména jestliže byl jedinec skupinou přijat a pozitivně hodnocen). Dále se v pubertě ozývá potřeba blízkého párového přátelství – individuální izosexuální fáze. Užší emoční vztah k důvěrnému příteli (přítelkyni) dovoluje vyměňovat si vlastní pocity a osobní zkušenosti, sdílet nejsoukromější pocity druhého. V době zvýšené nejistoty o svou osobní roli je možnost prohovořit všechny své nejtajnější otázky s věrohodným přítelem zvláště důležitá. Přátelství chlapců bývá založeno častěji na společných zájmech a činnostech, přátelství dívek je podloženo spíše hlubší emoční náklonností. Přátelství založená v této době přetrvávají někdy dlouho – až do pozdní dospělosti. Sociálně profesní role je důležitou součástí identity. Sama volba povolání (nebo spíše volba další školy) vyžaduje odpoutání z vazby na aktuální časový úsek, protože je úvahou o budoucích možnostech. Tato role nemá v období dospívání ještě přesný obsah, pubescent vnitřně odmítá příliš jednoznačné, definitivní, a tudíž limitující sebevymezení. Svou budoucí identitu definuje často spíše negativně, prostřednictvím odmítání nežádoucích variant. Dospívající ví, „co rozhodně nechce být”. Nevyhraněný pubescent zatím netuší, jaký bude mít v jeho životě profesní role význam, protože v této době ještě nemá téměř žádný. Navíc jeho představy o různých povoláních nebývají zcela přesné a subjektivní hodnota různých profesí je v tomto věku jiná, než jaká bude později. Například dospívající kladou větší důraz na vnější atraktivnost povolání a méně je zajímají praktické a materiální aspekty (jako je pracovní doba, výdělek apod.). V tomto směru se projeví i míra rodinné identifikace, to znamená, zda jsou pro něj rodiče přijatelní jako model profesní role. Identifikace s rodiči se projevuje přinejmenším v akceptaci postoje k budoucímu uplatnění, tj. v aspirační úrovni. Pubescent odmítá podřízenou roli, odmítá formální nadřazenost autorit, jako jsou rodiče a učitelé. Je k nim kritický a je ochoten jim přiznat autoritativní pozici jenom, když je přesvědčen, že si ji zaslouží. Nekonečná polemika s názory dospělých, například s rodiči jej uspokojuje, protože potvrzuje hodnotu jeho vlastních schopností. Tím, že dospělým dokáže úspěšně oponovat a logicky argumentovat, dosahuje potřebného pocitu jistoty, že se jim dokáže vyrovnat. Psychický vývoj zcela obecně předpokládá postupné zvyšování autonomie. V pubertě se proces emancipace stává nápadnější, protože se jeho tempo zrychluje. Emancipace od rodiny nevede ke zrušení citové vazby k rodičům, ale k jejich proměně. Infantilní závislost musí být nahrazena zralejším a vyrovnanějším citovým vztahem. Pocit jistoty a bezpečí, který vazba na rodinu poskytovala, se transformuje do symbolické roviny a funguje stejně účelně, i když už pouze ve vědomí jedince. (V této formě může existovat i v dospělosti a dokonce i tehdy, když už rodiče nejsou naživu.) ADOLESCENCE V adolescenci se dotváří vztah k výkonu. V této době jde převážně o školu, ale v budoucnu se bude projevovat v nějaké pracovní činnosti, v profesní roli. Komplex zkušeností a osobnostních vlastností vytváří předpoklad preference aktivní nebo pasivní strategie, zaměření na úspěch a na riziko nebo opačně, na jistotu, která neriskuje. To znamená, jaký osobní význam má úspěch sám o sobě, k čemu je prostředkem a za jakých okolností je ho v dané společnosti obvykle dosahováno. Jestliže tento typ úspěchu nepředstavuje žádnou hodnotu, případně pokud by jeho dosažení bylo spojeno s nutností překonávat příliš velké překážky, adolescent jej může odmítnout. Může se spokojit s jistotou průměru, který není vyčerpávající ani ohrožující. Adolescentní egocentrismus vede k ignoranci všeho, co by vadilo v užívání svobod nové role. Dospívajícím připadá, že jakékoliv omezování je nesmysl a že je třeba všechno zkusit a všeho si užít. Stále ještě zde přetrvává pocit vlastní privilegovanosti, imunity vůči různým rizikům, která samozřejmě existují, a nikdo k nim není zcela rezistentní. 1. Adolescenti preferují intenzivní prožitky. Mají rádi hlučnou hudbu, rychlou jízdu, slézání vysokých vrcholů a potápění do velkých hloubek. Cílem je dosáhnout nějakého maxima. 2. Adolescenti usilují o absolutní řešení. Například v citovém vztahu i v morálním hodnocení akceptují jen to, o čem předpokládají, že by mohlo mít absolutní platnost, a je to tudíž hodnotné a jisté. Z toho vyplývají mnohdy přehnané aktivity, které hájí určitý vztah nebo ideu. (Do této kategorie by patřili nejenom Romeo a Julie, ale i členové Greenpeace.) 3. Adolescenti mají potřebu neodkladného uspokojení. Ta se obecně projevuje tendencí zkrátit dobu, nezbytnou k dosažení nějakého cíle. Adolescenti považují odklad za značnou zátěž. Výsledkem jsou takové aktivity jako rizikové sexuální vztahy, ukradené auto, experimentování s drogami apod. Adolescence by měla být ukončena dosažením dospělosti. Z psychosociálního hlediska je dospělost definována svobodou rozhodování, spojenou se zodpovědností za své rozhodnutí a z toho vyplývající jednání. Adolescenti velmi často přijímají pouze svobodu, ale o zodpovědnost nestojí. Zpravidla na ni nemyslí, neuvažují o ní, potlačují ji a snaží se akceptovat jen tu příjemnější část potenciální dospělosti. Navíc závažnější rozhodování, které by vedlo k přijetí nějaké definitivní alternativy, je spojeno s ochuzením budoucích možností. Oddalování definitivní volby znamená udržení všech potenciálních variant. Je obohacením alespoň v rovině možností. Pro mnohé adolescenty není dospělost atraktivní, protože je spojena se zodpovědností a omezením. Snaží se tuto dobu oddálit, čímž se dostávají do mezifáze adolescentního moratoria. Psychosociální moratorium tohoto věku se může projevit různým způsobem: 1. Odklad přijetí definitivní varianty. Jedinec je v tomto věku relativně velice svobodný a ochotný k experimentování s různými sociálními rolemi a vztahy. Adolescent má značnou potřebu změny, nové zkušenosti jsou pro něho velice lákavé. Na druhé straně velké množství nových podnětů a různých reálných i potenciálních proměn představuje určitou zátěž a vytváří chaos. Adolescent se v nové situaci nevyzná. Proto by rád odložil zásadnější rozhodování na pozdější dobu. 2. Méně přijatelnou variantou adolescentního moratoria je tzv. difúzní identita, to znamená dezorientaci v sobě samém, která vede k různým obranám. Jednou z nich je i ztráta motivace k veškeré aktivitě, neschopnost se soustředit a cokoliv systematicky dělat. Často je spojena s pocitem ztráty veškerých možností a marností nějakého úsilí. Adolescent najednou ztratil smysl veškerého konání. S podobnými problémy se lze setkat například na střední škole či v učilišti, kdy nějaký žák zdánlivě bez důvodu přestane mít zájem školu dokončit. 3. Jinou nežádoucí variantou je volba negativní identity, která je spojena s odmítnutím rolí, preferovaných rodinou a společností. Adolescent se vymezí přesně naopak. Příčiny bývají různé, ale obyčejně je jejich základem nesoulad mezi možnostmi a požadavky, nevyhovující rodinné zázemí, nízké sebehodnocení a pocit nedostatečných kompetencí, potřeba dosáhnout alespoň nějaké identity a ocenění (i když třeba negativního). Tito jedinci negují společenské normy a lze říci, že si vymezují vlastní identitu jako negativ něčeho, co je ze společenského hlediska žádoucí. Většina adolescentních lásek má charakter experimentace, a proto většinou dlouho nevydrží. Adolescenti nebývají pro trvalejší vztah ještě dostatečně osobnostně zralí. Trvalý vztah vyžaduje přijetí určité zodpovědnosti a vytváří tlak na částečné omezení vlastní identity ve prospěch partnera. V adolescenci sice už nejsou vztahy zdaleka tak povrchní, jako byly v pubertě, ale stále ještě jde především o získávání zkušenosti, o experimentování. V adolescenci nabývá na významu sexualita, která tvoří důležitou součást partnerského vztahu. První sexuální zkušenost dovršená pohlavním stykem je velmi důležitým mezníkem v životě adolescenta. Subjektivně představuje jeden z prožitků, symbolizujících jednoznačný přechod do dospělosti, který je chápán jako další důkaz vyrovnání dospělým.