Svoboda vyznání jako lidské právo a odraz Božího sebesaělení 13.1 Zásadní součást národních, regionálních i globálních lidskoprávních standardů Charta (Listina) základních práv EU zařazuje lidské právo na svobodu vyznání spolu s právy na svobodu myšlení a svědomí do čl. 10, který je součástí druhé velké kapitoly „Svobody"604 a zajišťuje právo každé osoby na to, že může změnit své náboženské vyznání (víru) nebo světový názor, a svobodu, že může své náboženské vyznání (víru) či světový názor individuálně nebo společně s druhými veřejně či soukromě vyznávat (projevovat) prostřednictvím bohoslužby (liturgie), vyučování, praktického konání a obřadů. Vpodobném duchu hovorí Všeobecná deklarace lidských práv (1948, dále jen VDLPr) v čl. 18: „Každý má. právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů. "605 Téma lidského práva na svobodu vyznání se rozvíjí v 18. čl. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966): „1. Každýma právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučo- váním. 2. Nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. 3. Svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká predpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně verejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práva svobod jiných. 604 Srov. např. http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005040701 (10. 8. 2011). 605 http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020101 (10. 8. 2011). 358 4. Štíty, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, porucníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo porucníků. "606 O právu na svobodu vyznání se hovorí i v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) a jeho čl. 13607, v němž se smluvní státy zavazují mimo jiné k tomu, že budou zajišťovat náboženskou a etickou výchovu dětí v souladu s přesvědčením rodičů těchto dětí a že budou respektovat rodíce (zákonné zástupce dětí) pri jejich volbě školy, jež nebyla zřízena verejnými orgány (odst. 3). Právo na vzdělání - dodejme, že tím i právo na vzdělání v oblasti religionistiky a lidských práv - má směrovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám (odst. 1). Můžeme připomenout, že se to týká i vzdělávání poskytovaném církvemi či náboženskými společnostmi. Státy se rovněž podepsaly pod skutečnost, že vzdělání má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi náboženskými skupinami. Abychom v souvislosti s tématem svobody vyznání nezapomněli na děti jako zvláště zranitelnou skupinu s ohledem na respektování, ochranu a porušování lidských práv, uvedeme čl. 14 Úmluvy o právech dítěte, v němž státy „1. uznávají pravo dítěte na svobodu myslení, svědomí a náboženství"; „2. pravá a povinnosti rodičů, a v odpovídajících případech zákonných zástupců, usměrňovat dítě ph výkonu jeho pravá způsobem, který odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem"; a stanovují, že „3. svoboda projevovat náboženství nebo víru múze být podrobena pouze takovým omezením, jakapredpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně verejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo mravnosti nebo základních práva svobodjiných " .m Vtéto souvislosti můžeme připomenout Projekt Světový étos, jehož hlavní aktér Hans Kůng pravidelně zdůrazňuje, že nebude-li mír mezi náboženstvími, nebude vůbec: „Nopeace among the nations withoutpeace among the rehgions. "m 606 http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020103 (10. 8. 2011). 607 Srov. http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020104. 608 http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020108 (10. 8. 2011). 609 Srov. např. Hans Kúng/Karl-Josef Kuschel: Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace Parlamentu světových náboženství, Brno: CDK, 1997, s. 34. 359 V podobném duchu prohlašuje ve svém závěru (cl. 15) Deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis humanae" (d&lc jen DH) II. vatikánského koncilu, totiž že vzhledem k těsnějším vztahům kultur a náboženství i k rostoucímu vědomí osobní zodpovědnosti je žádoucí s ohledem na „vytvorenía upevněni pokojných vztahů a svornosti v lidstvu, aby byla. všude na zemi právní ochranou účinně zajištěna náboženská svoboda a aby byly zachovávaný vrcholné lidské povinnosti a pravá týkající se svobodného života ve společnosti "61° Je zajímavé, že lidské právo na svobodu vyznání objevuje mezi občanskými, politickými a kulturními lidskými právy, jinými slovy v obou těchto paktech. Vrátíme-li se k lidsko-právnímu dokumentu na globální úrovni, tedy k VDLPr, nelze v kontextu svobody vyznání opomenout napr. cl. 1, 2 a 7, podle nichž ,Mšichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadaní rozumem a svědomím ... (1), každýma všechna pravá a všechny svobody bez jakéhokoli rozdílu, tzn. i náboženství (2, odst. 1), všichnijsou si předzákonem rovni a mají pravo na stejnou zákonnou ochranu bez jakéhokoli rozlišovaní a mají pravo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci"(7). Dále si uvedeme dokument na regionální úrovni, totiž Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (1950, ve znění dalších protokolů), jejíž cl. 9 nadepsaný „Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání" v odst. 1 stanovuje stejně jako VDLPr a Charta základních práv EU právo každého na „svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznaní; toto pravo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznaní nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznaní nebo přesvědčení sam nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučovaním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů", nicméně toto právo nepovažuje za absolutní a izolované, proto v odst. 2 dodává, že taková „svoboda projevovat náboženské vyznania přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zajmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany prav a svobod jiných". Již nyní krátce pripojíme, že se nemůže nějaká církev ci náboženská společnost odvolávat na svo- 610 Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Řím, 7. 12. 1965, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, s. 573-574. 360 bodu vyznání s tím, aby zabraňovala trestně právnímu konání uvnitř své instituce V V/ 1 1 /I /I V/ / / J V. / napr. v případech sexuálního zneužívaní deti. 13.2 Svoboda vyznání na rovině lokální: ČR Uděláme krok k rovině lokální (národní) a nahlédneme do Listiny základních práv a svobod ČR (1992, dále jen „Listina"), v níž se stát v cl. 2 odst. 1 vyznává, že „je založen na demokratických hodnotách a nesmi se vázat ani na výlučnou ideologu, ani na náboženské vyznaní"; v cl. 15 odst. 1 deklaruje, že „svoboda myšleni, svědomí a náboženského vyznaní je zaručena. Každýma pravo změnit své náboženství nebo viru anebo být bez náboženského vyznaní"z v cl. 16 zaznívá, že „(1) Každýma pravo svobodně projevovat své náboženství nebo víru bud'sam nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučovaním, náboženskými úkony nebo zachováváním obradu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své organy, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních organech. (3j Zákon stanoví podmínky vyučovaní náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto prav může být omezen zákonem, jde-h o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo prav a svobod druhých "612. Kromě obsahů, které jsme ceth výše v dokumentech mezinárodních, ctěme zde navíc, že se sekulární právní stát považuje s ohledem na světový názor a náboženské vyznání za neutrální ale s tím, že není neutrální, pokud jde o základní eticko-hd-skoprávní měřítka, na nichž spočívá. Jedná se o velmi důležité konstatování vzhledem k porozumění svobodě vyznání v sekulárním právním státě. Mezi zmíněné ideologie je nutno počítat i ateistický světový názor, aby si někdo nemyslel, že náboženská neutralita státu znamená ateistické vyznání státu. Takové vyznání by znamenalo porušení svobody vyznání. „Listina"sice zajišťuje soukromé i společné vykonávání náboženských úkonů, dotýká se problematiky výuky náboženství na školách, nicméně chybí tematizování 611 Srov. např. http://zpravyJdnes.cz/vudce-polygamni-sekty-dostal-za-przneni-duchovnich-nevest-dozivoti-1ic-/zahranicni.aspx?c=A110809_192052_zahranicni_aha (10. 8. 2011). 612 http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020102 (10. 8. 2011). 361 činnosti náboženských společností, která plyne ze sociálního rozmeru víry či společenství věřících, a sice napr. služby v nemocnicích, věznicích, sociálních či zdravotních ústavech apod. V právním státe, který respektuje svobodu vyznání, nejde přece jen o to, aby mohly být uspokojovány tzv. potreby věřících - někdy se snahou vytěsnit církev do kostelů a z verejného prostoru, často pod heslem „oddelení náboženství a politiky". V rámci tnády lidsko-právních povinností statuje nutno, aby vytvářel a zajišťoval prostor pro plné uskutečňování života z víry, k němuž samozrejme patrí i činy lásky, tzn. služba - zde konkrétne kres'tanu - v různých oblastech lidského života a soužití. Najdeme-li a otevreme-li si Zákon o církvích a náboženských společnostech (o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o zmene některých zákonů; dále jen ZCNS) z roku 2001613 a posléze či současné v souvislosti s tímto zákonem Nález Ústavního soudu č. 4/2003 Sb. (účinnost od 13. ledna 2003)614, budeme číst vymezení svobody náboženského vyznání tak, že „Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo viru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obradu. Každýma právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání"(Část první, Hlava I, § 2 odst. 2). Dále se objeví samozrejmé rozvinutí - zejména v zemi, kde zločinný komunistický režim křesťany a církve pronásledoval a některé nevinné kresťanky/kresťany i zavraždil jen kvůli jejich vyznání - že „Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, ze se hlásí k církvi a náboženské společnosti, ze se účastní její činnosti nebo ze ji podporuje, anebo je bez vyznání"'(Část první, Hlava I, § 2 odst. 5). § 3 následne vymezuje základní pojmy, mezi nimiž v odst. a) církev a náboženskou společnost, kterými se rozumí „dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitrními predpisy, náboženskými obrady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, at veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby ". Opet jde hlavne o zaměření na vyznávání náboženské víry. Bude záležet na porozumení 613 Viz a srov. ZÁKON ze dne 27. listopadu 2001 o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), in: ... 614 Srov. http://spcp.prf.cuni.cz/lex/us4-03.htm (22. 8. 2011). 362 projevům víry a duchovním službám, aby se opět neomezovalo společenské působení církví v pluralistické společnosti. Tyto obavy sdílí i studie o legislativním prostredí pro činnost církví a náboženských společností (dále jen CNS) v CR615 , jež upozorňuje na skutečnost, že je v ZCNS účel CNS chápán vlastne jen v užším smyslu náboženské činnosti a že opomíjí tzv. skutky lásky, které dokumentuje činností charit a diakonií, a do poslání CNS zahrnuje jen tzv. skutky zbožnosti.616 Budeme takovou analýzu považovat za trefnou a dodáme, že z hlediska teolo-gicko-etického by - řekneme naštěstí - obsahovaly i tzv. skutky zbožnosti i činnost sociální, a to napr. v podobe uvedených charit a diakonií. Zbožnost jako život z živého Boha a s Ním a dle Neho zahrnuje totiž i služby ve prospech druhých, což můžeme ve zkratce konstatovat pomocí trojí struktury dvojího přikázání lásky a jejího konkrétního prípadu milosrdného Samarana, jak jsme si je predstavili drive. Na některé snahy ze strany státu omezovat svobodu vyznání poukazuje i Zpráva Českého helsinského výboru (dále jen CHV) o svobodě vyznání v CR.617 Slíbený nález Ústavního soudu CR proto zrušil některá ustanovení ZCNS s odůvodněním, že „oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobody náboženského vyznania vnáší do soukromé sféry občanů nadbytečnou statní mgerenci"; „nerespektuje svébytné postavení církví, jezje odchylné odjiných právnických osob soukromého pravá, a to s ohledem na historické důvody a celospolečenský význam církví a náboženských společností, jejichž činnost nelze redukovat na jednaní spojeně s vyznáváním určité víry, protože tyto instituce plní řadu dalších úkolů, kteréjsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné z hlediska státu a společnosti, a to i té její časti stojící mimo ně. Proto by podle navrhovatelů stát měl církvím a náboženským společnostem přiznávat určité privilegované postavení, coz však necmí, a naopak je oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje"; „omezuje církve a církevní společnosti zakládat církevní právnické osoby jen za /Ví ■ / / / V/V //TV]// V / uceiem organizace, vyznávam a sirem náboženské viry, protože se touto úpravou 615 František Svoboda: Legislativní prostředí pro činnost církví a náboženských společností, Brno: Centrum pro výzkum neziskového sektoru, 2007. 616 Srov. tamtéž, s. 8. 617 Srov. Ivan O. Štampach: Zpráva o svobodě vyznání v ČR v roce 2009, in: http://www.helcom.cz (23. 9. 2011). 363 nepamatuje na celou řadu činností, jako je činnost charitativní, humanitami, zdravotnická atd., které tyto právnické osoby dosud vykonávaly Omezením rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze společnosti... ".618 Ustavní soud došel tedy kromě jiného k závěru, že některá navrhovaná ustanovení ZCNS jsou v rozporu s komplexní ochranou svobody vyznání a že nerespektují postavení a úplnou činnost církví, k níž neoddělitelně patrí i úkoly a činnosti, které jsou dokonce ve prospěch státu i části společnosti, která se nehlásí k CNS, a zahrnují napr. charitativní, humanitární a zdravotnickou činnost. Nález dokonce uvádí, že se církve znevýhodňují vůči ostatním právnickým osobám a vyřazují ze společnosti. Z toho můžeme vyvodit, že je téma svobody vyznání aktuální i ve státě, který se prohlašuje za demokratický a právní. Hlava II Církve a náboženské společnosti vyjmenovává v § 7 Zvláštní práva registrovaných církví a náboženských společností, z nichž zde můžeme uvést ,,a) vyučovat náboženství na státních školách; b) pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky v místech, kde se vykonáva vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova; e) zřizovat církevní školy". Jistě podstatné a důležité sdělení pro působení církví ve školách, armádě a věznicích, nicméně ani toto nevyčerpáva všechna zařízení, v nichž církev působí či působit může nebo která může zřizovat (napr. nemocnice, ústavy sociální a zdravotní péče, média). Prostřednictvím tohoto zákona si také doložíme možné omezení lidského práva svobody vyznání v právním státě, resp. situace, v nichž se nelze odvolávat na svobodu vyznání, protože se porušují jiná základní lidská práva: „§ 5 Podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž činnost je v rozporu s právními předpisy a jejíž učení nebo činnost ohrozuje pravá, svobody a rovnoprávnost občanů a jejich sdružení včetnějiných církví a náboženských společností, ohrozuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a http://spcp.prf.cuni.cz/lex/us4-03.htm. 364 a)je v rozporu s ochranou verejné mravnosti, verejného pořádku, verejného zdraví, principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů, bj) popírá nebo omezuje osobní, politickí nebo jma pravá fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznaní nebo sociální postavení, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporuje násilí nebo porušovaní právních předpisů, c) omezuje osobní svobodu osob zejména tím, ze využíva psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému a ekonomickému poškozovaní těchto osob a jejich rodinných příslušníků, k poškozovaní jejich sociálních vazeb včetně omezovaní psychického vývoje nezletilých a omezovaní jejich právaná vzdělaní, zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péci odpovídající zdravotním potřebám..." Odst. b) neuvádí mezi znaky, na základě nichž se popírají nebo omezují práva, ani sexuální orientaci ani věk, jak se s tím setkáme napr. v Chartě základních práv EU. Odst. a) by zase musel vysvětlit, co myslí „verejnou mravností" i nakonec „verejným zdravím". Zvláštní citlivosti a naléhavosti tématu svobody vyznání a v ní obsaženého regulování vztahu státu a církve porozumíme na pozadí administrativních zásahů protiprávního komunistického režimu proti církvi.619 EU se také dle preambule své Charty základních práv hlásí k tomu, že se národy Evropy rozhodly k tomu, že budou sdílet mírovou budoucnost na podkladě společných hodnot a že se EU zakládá na těchto nedílných a univerzálních principech důstojnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity a že se opírá o zásady právního státu a staví do stredu své praxe osobu tím, že zakládá občanství Unie a prostor svobody, bezpečnosti a práva. 13.3 Příklad vztahu lidských práv s náboženstvím Jako príklad vztahu lidských práv a náboženství nám mohou posloužit Prohlášení o lidských právech v islámu z Káhiry (1990, dále jen PLPrl)620 a dokumenty církve 619 Srov. Administrativní zásahy proti církvi. Státní bezpečnost (StB) vypracovala podrobný plán akce, který se podobá směrnicím k vojenskému přepadení nebo útoku. Plán obsahoval rozkazy obecného rázu i konkrétní úkoly pro každý klášter. 14.října 1949 schválilo Národní shromáždění církevní zákony. Jejich přijetím vstupovalo tažení proti církvi do nové fáze, in: ... 620 Srov. http://www.dailytalk.ch/wp-content/uploads/Kairoer%20Erklaerung%20der%200IC.pdf (10. 8. 2011). 365 v římskokatolické perspektivě, tzn. dokument Dignitatis humane z II. vatikánského koncilu a encyklika Jana XXIII. Pacem in terns. ilíT preambuli PLPrl secfenské státy Organizace islámské konference hlásí k tomu, že jsou základní práva a univerzální svobody integrální součástí islámského náboženství; v cl. 9 se každému přiznává právo na náboženskou výchovu prostřednictvím různých zařízení, aby mohl člověk rozvíjet svou osobnost, posilovat svou víru v Boha a respektovat a hájit svá práva a povinnosti; cl. 10 zakazuje, aby se na někoho vyvíjel jakýkoli tlak či zneužívala jeho chudoba nebo nevědomost s tím cílem, aby se obrátil k nějakému náboženství či ateismu; dle čl. 18 má každý právo na bezpečnost svou i svého náboženství...; čl. 22 v souvislosti se svobodou názoru konstatuje, že se nesmějí zneužívat jinak nezbytné informace pro společnost k tomu, aby se porušovala svatost a důstojnost proroků, podlamovaly morální a etické hodnoty či oslabovala víra společnosti...; nejvyšším orientačním bodem tohoto PLPrl je islámská šaría, jíž podléhá každá interpretace každého článku. Zde se zároveň otevírají mnohá témata, napětí, konflikty či otazníky, mezi nimiž můžeme aspoň zmínit vztah ústavy sekulárního právního státu a šaría, nošení šátků učitelkami ve státních školách, výuku náboženství ve státních školách a stavbu mešit opět v kontextu sekulárního právního státu a pluralitní společnosti.622 Organizace islámské konference (OIC) v Radě pro lidská práva OSN vydala v roce 2005 rezoluci s názvem „Hanobeni náboženství", která vyjadruje ve své preambuli znepokojení nad tím, že dochází na mnoha místech světa k intoleranci, diskriminaci, zastrašovaní, donucování a násilí na základě náboženského extremismu nebo světového názoru, což ohrožuje uskutečňování lidských práv a základních svobod; že hanobení náboženství může být také príčinou porušování lidských práv a sociální disharmonie; proto požaduje od států mimo jiné, aby v rámci svého právního a ústavního pořádku zajistily dostatečnou ochranu pred projevy nenávisti, diskriminace, zastrašovaní a donucování, které plynou právě z hanobení náboženství, a aby využívaly všechny možnosti k tomu, aby se podporovala tolerance a re- 621 Viz a srov. více dle http://www.humanrights.ch/de/Themendossiers/Universalitaet/lslam/index.html (16. 2. 2012) 622 Tato témata však přesahují rámec a rozsah této publikace. 366 spektování všech náboženství a jejich hodnotových systémů a aby doplňovaly své právní rády pri potírání nenávisti a intolerance na základě náboženství duchovními a morálními strategiemi; od států se dále vyžaduje, aby zajistily v zákonech i praxi prístup dospělých i dětí ke vzdělání na základě respektování lidských práv; mezinárodní společenství je vyzváno, aby vedlo dialog ohledně podpory tolerance a míru na základě lidských práv a náboženské rozmanitosti; Vysoká komisařka OSN pro lidská práva má podporovat začlenění lidskoprávních aspektů do dialogu mezi kul- turami.623 Takový koncept „hanobenínáboženství"ale nemůže být v souladu s mezinárodními standardy, které se týkají ochrany jedince pred hanobením (ve smyslu pomluvy, poškození práva na dobrou pověst a cest), protože náboženství nemají sama o sobě stejný nárok na dobrou pověst, jak se uvádí v Deklaraci Speciálního zmocněnce OSN pro svobodu názoru a projevu (2008).624VDekl araci se dále rozvádí, že omezením svobody projevu nelze argumentovat s ohledem na ochranu partikulárních institucí („should never be used to protéct particular mstitutions'1), abstraktních názorů (pohledů) nebo náboženského přesvědčení („behefs"J. Omezení svobody projevu, aby se zamezovalo intoleranci, by se mělo uplatňovat na ochranu pred národnostní, rasovou nebo náboženskou nenávistí (záští), jež podněcuje k diskriminaci, nepřátelství či násilí. Proto Deklarace doporučuje mezinárodním organizacím, včetně Generálního shromáždění a Rady pro lidská práva OSN, aby upustilo od dalších stanovisek, která by podporovala ideu „hanobení náboženství" („defamation o frehgions "J. Na nebezpečí, které plyne z Resoluce OIC týkající se „Hanobenínáboženství", pro porozumění a užívání lidského práva na svobodu vyznání upozorňuje i současný zvláštní zmocněnec OSN pro svobodu vyznání Heiner Bielefeldt, když připomíná, že je velmi problematické, když se náboženství (náboženské instituce) předkládají jako nositelé lidskoprávních nároků, a že hrozí omezení svobody ná- 623 Srov. http://www.humanrights.ch/home/upload/pdf/090327_UNGA_RES_REL.pdf (10. 8. 2011); http://www.oic-oci.org/ex-summit/english/10-years-plan.htm (15. 2. 2012) 624 Srov. http://www.article19.org/data/files/pdfs/other/joint-declaration-on-defamation-of-religions-and-anti-terrorism-and-anti-ext.pdf (10. 8. 2011); http://www.humanrights.ch/home/de/lnstrumente/Nachrichten/Diverse_Gremien/idcatart_8576-content.html (15. 2. 2012) 367 zoru a nebezpečí, že se téma náboženství stane předmětem autoritářské politiky státní identity a tím se oddělí od kontextu svobody vyznání.625 Příklad em takového nebezpečí by mohlo napríklad být, že by někdo nesměl vyslovit veřejně, že toto náboženství se projevuje násilnými prostředky nebo že způsobilo již mnoho zla ve světě anebo že se v církvi děly prípady sexuálního zneužívání nebo že určitá náboženská společnost či církev mají nelidskou morálku či jim jde jen o moc a majetek nebo že porušují lidská práva svých členů. 13.3.2 Lidské právo na svobodu vyznání a římskokatolická církev Výše jsme si přislíbili, že si predstavíme další príklad vztahu lidského práva na svobodu vyznání a církve. Proto si projdeme zmíněnou Deklaraci o náboženské svobodě, o níž se často hovorí jako o důležitém prelomu vztahu římskokatolické církve k náboženské svobodě. 13.3.2.1 Důležitý přelom Dokládá to i proces tvorby a schvalování tohoto textu, jak o něm píše v Úvodu k této Deklaraci Karel Rahner: „Ještě návrh O církvi z roku 1962 zastával v 9. kapitole názor, který byl zvlášť výrazně formulován v 19. století a byl pokládán za vzor katolické nesnášenlivostí: J e-li většina lidí v nějakém státě katolická, pak musí být i stát katolický. Príslušníci jiných vyznání nemají právo vyznávat svou víru veřejně. Podle okolností a pro veřejné dobro má a musí stát jejich vyznánítolerovat. Je-li většina lidí v nějakém státě nekatolická, pak se má stát řídit přirozeným právem, tj. má ponechat všechnu svobodu jakjednotlivým katolíkům, tak celé církvi. Vtomto pojetí je tolerance pouhé snášení a o vlastní náboženské svobodě se nedá mluvit. "626 Je velmi cenné, že citovaný autor pečlivě rozlišuje toleranci a lidské právo na svobodu vyznání. 13.3.2.2 Základ v důstojnosti každé osoby. Negativní i pozitivní základní občanské právo Církev v DH prohlašuje, že každá lidská osoba má právo na náboženskou svobodu (2) a odvozuje ji z lidské důstojnosti a Božího zjevení (viz napr. 1, 2,9,10,11,12, 625 Srov. Heiner Bielefeldt: Religionsfreiheit als Menschenrecht. Ein klassisches Menschenrecht in der Kontroverse, in: Religionsfreiheit. Jahrbuch Menschenrechte 2009, Köln: Böhlau-Verlag, s. 58-59. 626 DH, in: tamtéž, s. 559. 368 15). VDH jde hlavně o nezadatelná práva osob a právní uspořádání společnosti, o vztah těchto osob mezi sebou i k verejné moci, a to s ohledem na náboženské skutečnosti. „Toto právo lidské na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem"(2). Žádný člověk nesmí být vystavován nátlaku od jednotlivců i společenských skupin a od jakékoli lidské moci. Nikdo proto nesmí být nucen v náboženské oblasti, aby jednal proti svému svědomí a aby mu zase naopak někdo bránil jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, samotnému nebo společně s druhými. Toto jednání má však náležité meze. Pravidelně se zde připomíná sociální rozměr každé lidské bytosti, proto má mít každý člověk prostor pro prožívání víry spolu s ostatními, pro svobodné zkoumání a hledání náboženské pravdy, pro vyučování, vzdělávání, výměny myšlenek, dialog. Za bezpráví vůči člověku i spravedlivému společenskému uspořádání se označuje, když se člověku brání v tom, aby svobodně projevoval náboženský život ve společnosti. Toto projevování má své meze v porušování spravedlivého verejného pořádku. Sociální rozměr člověka vede i k prohlášení, že se týká náboženská svoboda i společenství lidí, kteří spolu vyznání prožívají a praktikují svou náboženskou víru. Opět zaznívá určité oprávněné omezení, jež se týká porušování spravedlivých požadavků verejného pořádku. Můžeme snad jednoduše říci, že se myslí spravedlivé právo, které odpovídá lidským právům, včetně svobody vyznání, svědomí a myšlení. DH proto připomíná jednotlivcům i uskupením, že mají při výkonu svých práv brát v potaz i práva druhých a své povinnosti vůči druhým a dobru společenského celku. Se všemi je přitom třeba zacházet podle zásad spravedlnosti a lidskosti. Občanské společnosti se přiznává právo, aby se chránila proti různým zneužitím, která se mohou skrývat pod plášť náboženské svobody (viz 7). Svoboda náboženského společenství je zde předložena především negativně, tj. aby se mu v něčem nebránilo. Zazní ale svoboda pozitivně, tzn. k něčemu, konkrétně ke svědectví o své víře, o zvaní lidí k ní a vykonávání různých služeb ve společnosti a pro ni, prostě, aby měla „církev svobodu jednání, jakou vyžaduje péče o spásu lidí"(yiz 13). Důkazní břemeno je ale na straně omezování, protože DH zdůrazňuje zásadu celé svobody, tzn., že musí být člověku přiznávána v co největším rozsahu a omezení smí nastoupit jen v nutné míře. V rámci odpovědnosti za náboženskou svobodu se státu připomíná úkol a závazek, že bude chránit a podporovat nedotknutelná lidská práva a že se má proto „spravedlivými zákony a jinými vhodnými prostředky účinne ujímat ochrany nabo- 369 ženské svobody všech občanů a vytvářetjim podmínky kteréjsou příznivé pro rozvoj náboženského života, aby občané meh skutečnou možnost užívat náboženských prav a plnit náboženské povinnosti"(viz 6) a aby i společnosti samé mohly tím mít podíl na pokoji a spravedlnosti, které vyplývají ze vztahu lidí ke svému Bohu a z respektování jeho vůle. 13.3.2.3 Kontext triody lidskoptávních povinností Zastavíme-li se krátce u právě predstaveného tématu cl. 6, dovolíme si z něho vyčíst něco, co tento článek sám výslovně neuvádí, co ale z hlediska stěžejních základů lidských práv hraje důležitou roli pro vztah státu a církví, resp. náboženských společností, a pro porozumění svobodě vyznání. Kromě zmiňovaného respektu a ochrany zde zaznívá i tretí aspekt oné tnády lidských práv - respektovat, chránit, zajišťovat - totiž že nestačí z hlediska základních lidských práv jen respektovat, a už vůbec ne jen tzv. tolerovat náboženské přesvědčení a potreby, a že nestačí jen chránit jedince a církve a náboženské společnosti pred porušováním jejich svobody vyznání, ale že je úkolem státu vytvářet podmínky, aby mohli jedinci i církve a náboženské společnosti uskutečňovat všechna práva a povinnosti, které plynou ze základního lidského práva na svobodu vyznání a duchovně-mravního poselství jejich víry (srov. 4). Tím jsme si i na dalším príkladu ukázali význam tzv. lidskoprávní tnády povinností, a to zejména státu. Praktické dopady lze pak sledovat v oblasti školství, zdravotnictví, sociální práce. Plody přináší taková politika nejen pro církve, ale i celek společnosti. Proto církev považuje náboženskou svobodu zajedno ze základních lidských práv a požaduje právo na právní uznání své vlastní identity a následně „svoboduprojevu, učení, evangelizace, vykonávat veřejně bohoslužby organizovat se a mít vlastní vnitřní právní ustanovení, rozhodovaní, výchovy, jmenovaní a přemisťovaní svých vlastních služebníků, stavět vlastní budovy určené k náboženským účelům, nabývat a vlastnit statky odpovídající jejímu působení, sdružovat se nejen za účely náboženskými, ale také výchovně-vzdělavacími, kulturními, zdravotnípéce a charitativními".627 627 Papežská rada pro spravedlnost a mír: Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydři: KN, 2008, s. 266-269. 370 VDH se myslí také na další náboženská společenství, jimž všem náleží - krom uvedených nutných omezení - právo na náboženskou svobodu i tehdy, když by se v nejaké zemi přiznalo na základe určitých okolností v právním řádu zvláštní občanské uznání jednomu náboženskému společenství (viz 6). Jasné ne zaznívá směrem k veřejné moci, pokud se týká násilí či zastrašovaní či jiných prostředků, které by nařizovaly vyznávat nebo odmítat nejaké náboženství či někomu znemožňovat vstup do takového společenství nebo odchod z neho (viz 6). Na představené Deklaraci vidíme odraz VDLPr OSN i témata, s nimiž jsme se setkali i v dalších zařazených lidskoprávních dokumentech až do současnosti. 13.3.2.4 Důstojnost s právy a povinnostmi, postavená na ospravedlnění Při řeči o významu DH pro vztah církve k lidským právům by se nemělo zapomínat na dokument, který této deklaraci předcházel, a sice na Encykliku Pacem in terris JanaXXIII., jež hodnotí VDLPr v čl. 144 „jako stupeň a přístup k vytvářejícímu se právnímu a politickerm^radu vsecJ>**rarodu sveta . Sociální encyklika Paceij^řn^erris (dále jen PiT) papeže Jana XXIII. o míru mezi všemi národy v-^rfavde, spravedlnosti, lásce a svobodě ze dne 11. dubna 1963 byla uveřejněna krátce po kubánské krizi a po stavbe berlínské zdi. Jde jí o zajištění svetového řádu, který byl ohrožen. Odmítá násilí a diskriminaci a kromě toho, že vyzývá k toleranci, porozumení a spolupráci v mezinárodních vztazích, vyzývá také k důslednému dodržování lidských práv a povinností. Za základ jakéhokoli spořádaného a plodného lidského soužití považuje zásadu, „že každý človek je osoba, tedy nositelem práv a povinnosti. Ty jsou všeobecné a neporušitelné, proto také nezcizitelné".629 Důstojnost lidské osoby pak oceňuje „ještě výš", a to ve svetle pravd zjevení, neboť „lidé byli vykoupeni krvi Ježíše Krista, božskou milosti se stal Božími dětmi a přáteli a byli ustanoveni za dědice večné slávy".63° Výslovne je VDLPr pochválena v článcích 142-145, v nichž kromě jiného zaznívá, že je ji „ třeba pokládat za významný krok na ceste k vytvořeni právního a politického řádu i 628 Pacem in terris. Encyklika Jan XXIII. o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě z 11. dubna 1963. In: Sociální encykliky (1891-1991), Praha: Zvon, 1996, s. 214. 629 Jan XXIII., Pacem in terris. Encyklika o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě z 11. dubna 1963, I. část Řád vztahů mezi lidmi, čl. 9. In: Sociální encykliky (1891-1991), s. 183. 630 Tamtéž, s. 183. 371 všech národů světa.", je v ní slavnostně uznána osobní důstojnost všech lidí, každému člověku se přiznává právo svobodně hledat pravdu, jednat podle mravních norem, dožadovat se spravedlnosti, vést život důstojný člověka a jiná práva, která s uvedenými souvisejí (ěl. 144); proto je potřeba, aby OSN účinně chránila tato osobní práva, která pramení přímo z osobní důstojnosti a jsou všeobecně platná, neporušitelná a neproměnná (ěl. 145). V oddíle s nadpisem Práva, se uvádí i právo „uctívat Boha podle správně poučeného svědomí" a soukromě i veřejně vyznávat svou víru (cl. 14), které se rozvádí ve stejném článku s odvoláním na jinou papežskou encykliku, a to LvaXIII. O lidské svobodě Libertas praestantissimum z roku 1888, jež praví, že tato skutečná svoboda, která odpovídá statusu Božích dětí, zachovává člověku vysokou osobní důstojnost •i v -v/ v • 1 /I 1 • / -i / I / / a je silnejší nez jakékoli našili a bezpráví. V závěru I. části se pak připomíná, že: „Když se totiž v člověku probouzí vědomí jeho práv, je nezbytné, aby se zrodilo i vědomí jeho povinností" (cl. 44) a že: „utváří-h se občanské zřízení podle práva povinností, uvědomují si pak lidé návazně také duchovní hodnoty: chápou, co je pravda, co spravedlnost, co láska, co svoboda, a nabývají vědomí, ze patří k takovému společenství A. to není všechno: neboť takové pohnutky vedou lidi k lepšímu poznávání pravého Boha, člověku nadřazeného a osobního"(cl. 45). Představitelé státu se mají dle PiT snažit, aby měli občané vhodné podmínky pro vyznávání své víry (cl. 64). II. část PiT nadepsaná vztahy mezi lidmi a veřejnou mocí uvnitř politického společenství uvádí v cl. 75 při právním uspořádání států na prvním místě požadavek „vypracovat stručně a jasně formulovaný souhrn základních lidských práva včlenit ho do ústavních zákonu'. Av cl. 77 je tu nakonec požadavek „vymezit se zřetelem k právům a povinnostem vztahy mezi občany a představiteli států; těm se ukládá jako hlavní úkol uznávat, respektovat, harmonicky slaďovat, chránit a podporovat práva a povinnosti občanů"a cl. 78 pak nepřijímá jako správný názor, že „vůle jednotlivých lidí nebo jistých společenství je první a jediný zdroj práva povinností občanů, z něhož pramení jak závaznost ústavy, tak i oprávněnost veřejných autorit". 13.3.2.5 Zdroj a syntéza ostatních práv a měřítko skutečného lidského pokroku V kontextu tématu lidského práva na^syobodu vyznání a církve můžeme ještě začlenit sociální encykliku Jana Pavla II. Sollic^ija&^e^Qcíalis. Její autor vidí nutnou 372 podmínku a spolehlivou záruku rozvoje každého člověka a každého státu ve zdravém politickém společenství, právní jistotě a respektování lidských práv, když uvádí ve své encyklice mimo jiné toto: „Spolupráce na rozvoji celého člověka a každého člověka je totiž povinností všech vůči všem... Také národy mají právo na vlastní plný rozvoj, který zahrnuje aspekty hospodářské i společenské ale musí dbát i na kulturní totožnost a otevřít se transcendentní skutečnosti. Ani přímá nutnost rozvoje se nesmí brát za záminku k vnucování vlastního způsobu života nebo vlastního náboženství jiným. Model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný človeka."6il Citované Kompendium sociální nauky církve (dále jen KSNC) dokonce považuje náboženskou svobodu v určitém smyslu za zdroj a syntézu ostatních práv, protože je chápána jako „právo žít v pravde vlastní víry a v souladu s transcendentní důstojností vlastní osoby", a respektování tohoto práva považuje za zásadní měřítko „opravdového lidského pokroku v každém režimu, společnosti, systému či pr os třec %/f.632 13.4 Shrnující systematické pojednání Na základě predstavených dokumentů můžeme hned vyvodit, že lidské právo na svobodu vyznání je součástí vnitrostátní i mezinárodní právní úpravy, resp. ochrany. 13.4.1 Stále bolestné zkušenosti ohrožení a porušování633 To ale neznamená, že by právo na svobodu vyznání nebylo v různých zemích světa porušováno a že by stále nedocházelo k napětím a kontroverzím, které s tím souvisejí. Můžeme jako príklad uvést hrozby muslimům, kteří by konvertovali ke křesťanství, teroristické útoky dovolávající se náboženských obsahů, spory ohledně nošení šátků muslimskými ženami ve státních školách, stavění mešit v některých zemích, kríže na stěnách škol, transfuze krve u dětí náboženské společnosti Svědků Jehovových, 631 Jan Pavel II.: Encyklika Sollicitudo rei socialis. O starosti církve o sociální otázky z 30. prosince 1987, čl. 32 a 33. In: Sociální encykliky (1891-1991), s. 386. 632 KSNC, čl. 155, in: tamtéž, s. 107-108. 633 Viz a srov. jako možné příklady http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22052 (16. 2. 2012); http://www.christnet.cz/magazin/zprava.asp?zprava=22051 (17. 2. 2012) 373 prístup žen k výkonu určitých služeb v některých náboženských společenstvích, právo na misijní působení, konflikt s právem na svobodu názoru a projevu apod. Vidíme, že ani nemusíme připomínat bolestné zkušenosti totalitních režimů. Svoboda vyznání je proto tématem pro stát, společnost i náboženské společnosti a církve. Jako lidská práva celkově, má i svoboda vyznání svůj základ a cíl v důstojnosti každé lidské bytosti. Každý se svobodně může rozhodovat v náboženských otázkách a je i zde zaručena rovnoprávnost. Do svobody vyznání zahrnujeme náboženská i jiná světonázorová vyznání.634 Takže mají stejný prostor lidé s určitým náboženským vyznáním i ateisté. Kdyby tomu tak nebylo, byla by porušena jedna stěžejní hdskoprávní zásada, totiž zákaz diskriminace. Rovné zacházení s občany zakazuje státu, aby poškozoval náboženské menšiny oproti velkým či největším náboženským uskupením ve své zemi. 13.4.2 Fórum internum i fórum externum Nález Ústavního soudu (dále jen US) ČR jasně také poukázal na fakt, že svobodu vyznání nelze omezovat pouze na „fórum mternum (cl. 15 odst. 1 Listmy), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob, a zejména veřejné moci zasahovat. "Nález vyšel z konstatování, že každý má právo svou víru projevovat sám či s ostatními navenek. Zohledňuje se tím osobní i sociální (společenský) rozměr života z víry. Lidské právo na svobodu vyznání proto chrání oba dva rozměry: osobní svobodu vyznání a svědomí (ono fórum mternum) i verejné projevy {fórum externum) náboženských a světonázorových přesvědčení a praxe. Současný Zvláštní zmocněnec OSN pro lidské právo svobody vyznání a dlouholetý ředitel Německého institutu pro lidská práva Heiner Bielefeldt z této interpretace vyvozuje, že se „politika, jež by smerovala k tomu, že bude vysvětlovat náboženská vyznaní jako pouhou soukromou vec a držetje dal od veřejného prostoru, dostane do konfliktu s komplexním nárokem svobody vy- ' /