Slavoj Brichcín (1935) Psychiatr a sexuolog. V 60. letech založil psychoterapeutické oddělení v Českých Budějovicích, od roku 1986 vede sexuologické oddělení v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Slavoj Brichcín: Balintovské skupiny – pomoc pomáhajícím Psychologie dnes 7/99 (několi výňatků z článku) (Slavoj Brichcín (1935) Psychiatr a sexuolog. V 60. letech založil psychoterapeutické oddělení v Českých Budějovicích, od roku 1986 vede sexuologické oddělení v Psychiatrické léčebně v Bohnicích.) Michael Balint, původně maďarský, později britský psychoanalytik žil v letech 1896–1970. Jeho zásadní kniha “Lékař, jeho pacient a nemoc”, vyšla v roce 1957 a byla přepracována roku 1964. Přeložena do mnoha jazyků inspirovala práci výcvikových skupin pro odborníky na celém světě. Jeho cílem bylo přinést základní poznatky psychoterapie praktickým lékařům. Zdůrazňoval, že nejdůležitějším medikamentem je vlastně lékař sám. Přál si přenést zájem pracovníků v medicíně od soustředění na nemoc k zaměření na pacienta a především na vztah pacient – terapeut. Měl široké zájmy, vedle psychoterapie se věnoval biochemii, historii, sémantice a antropologii. Je známo, že lidé, kteří se profesionálně věnují pomoci druhým a jsou často konfrontováni s utrpením, se snadno mohou stát těmi, kdo sami pomoc potřebují. Balintovské skupiny představují účinnou metodu, která pomáhá takovýmto situacím předcházet a zkvalitňuje práci těchto lidí. Balintovská skupina se soustředí na problémy ve vztazích. Zaostřuje pohled jak na těžkosti klienta, tak na těžkosti člena referujícího o práci s ním. Balint vedl pomáhající profesionály k tomu, aby si uvědomili, co z vlastních postojů, prožitků a chování jim brání v účinnější pomoci klientovi. V termínech dynamické psychoterapie bychom řekli, že jde o nahlédnutí do vlastní neuvědomované motivace, tedy do vlastního protipřenosu. Jde tu o rozpoznání osobního emočního přístupu a vlastních reakcí na specifické prvky klientova chování. Balintovská sezení nás naučila, že člověk nerozumějící svému životnímu problému se stává zákonitě sám problémem. Brát vážně vlastní pocity Balint formuloval pravidlo: Terapeut má vzít vážně pocity, které v něm klient vyvolal, ale nemá podle nich nerozvážně reagovat. Proto má v balintovské skupině panovat akceptující atmosféra, která nezbrzdí upřímné sebeotevření referujícího. Porozumět sobě i klientovi Psychoterapeutický přístup v Balintově smyslu předpokládá u terapeuta úsilí o porozumění sobě samému právě tak jako úsilí o porozumění klientovi. Ve vzájemném vztahu nemá jít o zhoubnou asymetrii: bezmocný a závislý klient - všemocný a manipulující terapeut. Podobně nepřijatelná je klientova manipulace profesionálem, permisivně vyhovujícím klientovu pokusu o sekundární zisky z terapeutického vztahu Tři cíle balintovských skupin Balintovské skupiny si kladou tři výcvikové cíle: Porozumět vztahu, překonat předsudky a pozměnit sebe sama. S prvním úkolem vyvstává potřeba zvýšené citlivosti pro mou vlastní odpověď na klientovo sdělení, na poselství jeho příznaku. Zůstane-li sdělení nepovšimnuto a zareaguje-li nepochopením, např. pouhým předepsáním nového léku, terapie stagnuje, dojde ke “zmatení jazyků”. V balintovské skupině se mohu naučit jak lepšímu sebepozorování tak pozorování druhých, vnímání klientova přenosu a vlastního protipřenosu. Tomu se mohu naučit jen při nerozptylování své odpovědnosti - nedelegováním odpovědnosti na další spolupracovníky, jak je to běžné. Vztahu porozumím jen s převzetím osobní zodpovědnosti za klienta, s vytrváním v dané dyádě. Druhý cíl - překonání předsudků - spočívá v opuštění tzv. apoštolské funkce, tj. přesvědčení o tom, že vím, jak se má klient správně chovat, co je pro něj nejlepší. Jde o překonání paternalistické vševědoucnosti pomáhajících. Jakoby pacient byl tím vytrvale slabým a navždy pomoc potřebujícím. Např. učitel věří, že všemu se lze naučit…. Balintovská skupina umožňuje na tyto předsudečné postoje rezignovat. Třetí výcvikový cíl - sebe sama pozměnit - souvisí s ujasněním vlastních nevědomých konfliktů. Pochopitelně v balintovských skupinách nejde o zásadní osobnostní změnu. Jedná se o senzibilitu, o vcítění se do vlastních protipřenosových mechanismů, do vlastních vědomých, předvědomých a zčásti i nevědomých prožitků. Jde o poznání vlastních strachů. Nejde však vždycky jen o schopnost jemnějšího vcítění. Někteří profesionálové se naopak potřebují od klientů smysluplně ohraničit a naučit se říci “ne”. Nutkavým přebíráním přehnané odpovědnosti blokují otevření problému. Uvědoměním těchto osobních příspěvků do terapeutického vztahu se ponenáhlu změní naše zacházení s klientem. Akceptovat vlastní slabiny a limity přinese napřed projasnění ovzduší ve skupině a následně i uvolnění napětí vůči osobě, jíž pomáháme. To vše při stálém vědomí faktu, že v těchto sezeních nehledáme ani sebezkušenostní výcvik, ani psychoterapeutickou skupinu. Účastníci nejsou pacienti, jen se profesionálně zdokonalují. Základní psychoterapeutické funkce ovšem si postupně osvojují i učitelé, duchovní, soudci, sociální pracovníci. Ti všichni si jen rozšiřují své profesionální dovednosti o schopnost lépe chápat své vztahy k osobám svěřeným. Budou-li mít jemnější empatii, mezilidské problémy účinněji překonají a s jejich pochopením snáze obnoví důvěru. Přínos pro různé profese Sociální pracovníci a probační úředníci po zařazení do skupiny vyvíjejí zpočátku značnou závislost na vedoucím. Chtějí znát jednoznačnou “správnou odpověď” na své pochyby. Volné diskuse je znejisťují. Postupně si uvědomují význam mezilidského vztahu a možné škody z výkonu trestu. Avšak čím více si připouštějí vliv prizonizace na své klienty, tím pravděpodobnější je jejich identifikace s odsouzenými, hrozí jim disidentifikace s institucí. Nejlepším východiskem je ovšem osvobození od strachu a tvořivá úprava vztahu k svěřencům, kolegům i představeným. Duchovní, zařazení do zdravotnických zařízení, prožívají v balintovské skupině ostřeji své specifické postavení člena terapeutického týmu a současně externisty. Narážejí v práci na osoby nezvyklé mluvit o otázkách víry a přesto po dialogu toužící. Duchovní se učí rozpoznat, která přání a obavy, naděje a zklamání pacienti nevědomě na teologa přenášejí. Někteří vidí ve svém neduhu trest Boží. Vychovatelé vnímají specifiku své práce v tom, že často čelí problému s dítětem či s dospívajícím individuálně, bez možnosti identifikace se svými kolegy. Po ochraně skupiny proto sami touží. Solidární kritika v balintovské skupině jim umožňuje rozpoznat protipřenosové vlivy a obavu, že nedostojí řádně svým výchovným úkolům. Identifikace profesionála a člověkem pomoc hledajícím i zde představuje významnou šanci obnovení vzájemného kontaktu s traumatizovanou částí klienta i vlastní osobnosti. Dovolí pak i zredukovat vychovatelovu přeangažovanost v zaměstnání. Učitelé se na skupinových sezeních obvykle dokážou zbavit pocitů viny vůči problémovým žákům, rodičům a svému Nadjá. Po absolvování výcviku se k žákům chovají svobodněji a žáci snadno vycítí nový chápavý příklon v chování svého kantora. porozumění vlastní zaujatosti otevírá učiteli příležitost k emoční vyváženosti v pedagogickém vztahu.