Kdyby se stal navždy mírou všech věcí, nastalo by na zemi nepředstavitelné peklo — jako nastává všude tam, kde člověk sebe a své poznání a rozhodování prohlásí za měřítko všeho myšlení a jednání, za normu víry a naděje, za zákon pro život soukromý a veřejný. Aby k tomu nedošlo, aby člověk nepřestával být tím, čím být má, totiž Božím stvořením, činí Bůh radikální opatření: zabraňuje mu přistoupit ke stromu života. Tak každé vzpouře klade v pravý čas nepřekročitelné meze. Člověk zůstává pouhým stvořením, avšak právě v tom je jeho naděje. Když sebe povýší na božský trůn, je to vždycky zlé a kruté božstvo. Neméně zlé to bývá, když druhého nebo sebe sama pokládá za pouhé nic — jako by neměl nést slávu Boží. Před touto hrůznou velikostí a zrůdnou tragičností chrání Stvořitel člověka tím, že jej vyhání ze zahrady v Edenu. ^člověk je vyhnán a poslán obdělávat zemi. Práce v zahradě pro něho byla radostí a ,bohoslužbou', obdělávání země se stává otročinou a svádí k modloslužbě. Smutek nad novou situací však nepramení z nutnosti práce, nýbrž z odloučenosti od Boha. Cherubové a plamenný meč budou místo člověka střežit zahradu v Edenu. Dokud Hospodin neotevře sám bránu zahrady, ztroskotá každý svévolný pokus do ní vniknout. Do zaslíbené země se také Izrael nedostal sám od sebe a když si to sám usmyslil (Nu 14,40nn), ale byl tam uveden Bohem. Cherubové jsou zobrazováni s býčím tělem a s lidskou hlavou. Stávali často u bran paláců. V Izraeli přikrývali schránu Hospodinovu (Ex 25,18nn), uzavírali velesvatyni Šalomounova chrámu (lKr 6,23nn), kde také chránili schránu smlouvy (8,6n). Na cherubech sedí nebo nad nimi trůní podle žalmisty sám Hospodin (Z 18,11 80,2 99,1). Poněkud odlišný obraz podává Ez l,4nn. Pýcha by strhla člověka až do úplné zkázy, kdyby Bůh včas a mocně nezasahoval do událostí a do dění na této zemi a kdyby člověka nedržel na uzdě. Činí tak tím, že jej připou-tává k zemi a dává mu poznat, že je prach (2,7) a v prach se navrátí. V tomto soudu je však milost. Temné stíny smrti a trpká bezvýchodnost hříchu jsou prozářeny nadějí: Život omezený narozením a smrtí není dán člověku jako odklad trestu, ale jako jedinečná a neopakovatelná příležitost k záchraně a k vítězství nad hříchem, nad sebou samým a vpo-sledu v Kristu i nad smrtí. KAIN A ÁBEL 4 JAdam poznal svou ženu. Tím není míněno^, intelektuální poznání, nýbrž důvěrné a intimní poznání, stykmuže a ženy. — Smysl jména Kain je nejasný: oštěp (2S 21,16) či kovář (podle arabštiny)? Zdůvodnění jména nemá s filologií příliš mnoho společného. Už staré verze text všelijak upravovaly. Eva prohlašuje: „Získala jsem muže", zaslíbeného syna. Dodává: „Hospodina". Jenže tato výpověď je tak překvapující, že se od nejstarších časů překladatelé v jejím výkladu rozcházeli. Vidět v synovi přímo Hospodina je zcela nepravděpodobné. Jak tedy? Skrze Hospodina (tak O' a V)? Od Hospodina (tak T)? Na Hospodinu (K)? Chápeme tuto výpověď ve smyslu: ž Hospodinovy přízně, proto: „a tím Hospodina". Eva očekává již nyní naplnění zaslíbení (Gn 3,15). Věří, že je schopna porodit spasitele, kterého vidí ve svém prvorozeném. Starší exegese tu dokonce viděla náznak dvojí přirozenosti Kristovy, božské a lidské; narozený syn je zároveň i Hospodin. Sloveso ,získáti' o porodil a Výraz ,muž' o novorozeněti jsou však ve SZ neobvyklé; rovněž tak není možné vztahovat zde výraz muž na manžela. 2Dále porodila Kainova bratra Ábela. Jméno Ábel značí opar, vánek, marnost, zkrátka něco pomíjivého (sr Jk 4,14). Několikrát se o něm opakuje, že je bratrem Kainovým. Neobyčejně silný důraz je položen na bratrský vztah Kaina k Ábelovi. — Ábel se stává pastýřem, Kain zemědělcem. Každé zaměstnání souviselo mnohem více než dnes s určitou duchovní oblastí. Zemědělství pro svoji závislost na koloběhu přírody patřilo mezi povolání spjatá s baalismem a jinými přírodními kulty. Naproti tomu pastýřství, které u Egypťanů bylo pokládáno za ohavnost (46,34), mělo v Izraeli své zvláštní přednosti a vážnost. Pastýřství, spojené těsně s životem vyvoleného lidu, se stalo obrazem poutníků, obrazem nezajištěného života, zatímco zemědělství zobrazovalo zajištěnost a stabilitu, jak v Egyptě, tak v Kenaanu. 3_50ba bratři — v době k tomu určené — obětují. Každý přináší to nejlepší, co má: Kain plodiny z role, Ábel prvorozené z ovcí. Ábelova oběť má zřejmě smírčí charakter; smíme za ní vidět i zkroušené srdce (Ž 51,19). Na Ábela shlíží Hospodin milostivě, Kaina zavrhuje. Svým příklonem k Ábelovi 40 41 dává posvěcení všemu, co Ábel představuje: životu pastýřů. Zjevuje i svobodnou milost, ve které se sklání k neurozenému a za nic položenému, co je jen jako opar a jako nicota. Odmítnutím Kaina zavrhuje také zemědělství, spjaté s kultem plodnosti. Zároveň zjevuje svůj svrchovaný soud, jímž zahanbuje mocné a moudré podle těla (sr 1K 1,26-28). V pozadí je nepochybná polemika proti vegetativním kultům, i když nemůže být sporu o tom, že má být vyzdvižena naprostá svoboda Boží: „Smiluji se, nad kým se smiluji" (Ex 33,19). Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři, dosl. jeho tvář ,opadla£. Jeho oběť vyšla naprázdno, proto se tak rozhněval. Hněv dolehl na bratra Ábela. Kain neuměl čekat a trpělivě nést Boží rozhodnutí. Za každou cenu chtěl dosáhnout svého, požehnání a snad i ztraceného ráje. Bouří se, že Hospodin nejedná podle jeho přání. To je obecná lidská vzpoura: nepříjemná a tvrdá rozhodnutí přijímat jako bezpráví. 6nHospodin varuje Kaina. Dává člověku příležitost zastavit se a vrátit se na správnou cestu. Kainovi otcovsky domlouvá: „Což nepřijmu i tebe?" Doslova: Což nebude zase pozdvižena, totiž tvá tvář? Sám Hospodin k němu obrátí svou tvář a dá mu požehnání (sr Nu 6,26 Z 4,7 aj.), bude-li následovat dobrého. Těmito slovy je podtržen motiv zdůrazňovaný proroky, že ne oběti, ale poslušnost je před Bohem rozhodující (1S 15,22 Oz 6,6). Nebude-li Kain konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích. V hebrejštině je zvláštní vazba: výraz hřích je rodu ženského, sloveso však je v mužském rodě. Snad tu je představa, že hřích jako ten Zlý leží a číhá u dveří. Biblický svědek vycházel ze způsobů života své doby. V domě nebo ve stanu je člověk chráněn; jakmile však vykročí ze dveří, je vystaven nebezpečí (sr lPt 5,6-8). — Hřích dychtí po člověku. Téhož výrazu se užívá o dychtění ženy po muži (Gn 3,16): žena, která přestala být pomocí, se snaží získat muže pro sebe. Tak i hřích usiluje podmanit si toho, kdo se mu jednou vydal. 8Kain se obrací na Ábela, jako by Boha neslyšel. Nevíme, co řekl Ábelovi, ačkoli bychom po slovese ,řekl, mluvil' (H. '-m-r) čekali přímou řeč. V hebrejských rukopisech a edicích je v textu mezerka, staré verze tu mají různé vsuvky. Jako by už mělo začít obecenství s bratrem, ale najednou místo rozhovoru vystupuje v plné nahotě hrubý zločin: Kain zabíjí Ábela. Zabíjí jej na poli, patrně na svém. Podle Lv 17,5—7 je t pole místem, kde se obětovalo démonům, běsům. Je možné, že Kain hledal pomoc u temných sil; věřilo se, že pole je jejich doménou (sr vk Gn 27,1—4). Setí a sklizeň byly obestřeny závojem tajemství. Proto již od nepaměti se jich zmocnily rozmanité kulty. Snad si chtěl Kain tímto způsobem zajistit úrodu. To by nebyl jev ojedinělý. Krví zvířat — podobně jako svěcenou vodou — bylo pole pokropeno, aby vydalo hojnou úrodu. Oč účinnější se jevila krev lidská, krev požehnaného Hospodinova?! V tomto smyslu by se tu dalo mluvit o magii a o oběti. Prolévání krve nese na sobě silné stopy magie. Vrah žije ve vědomém nebo podvědomém přesvědčení, že prolitou krví dosáhne vytouženého cíle anebo se zbaví překážek na cestě za vysněným štěstím. Zvláště ve válečnickém pudu člověka a celých národů je patrný tento rys, jako by prolitá krev byla jedinou možnou základnou života, blahobytu a míru. 9_12Hospodin se ptá Kaina po jeho bratru. Volá jej k odpovědnosti. Kain zapírá. Ale krev zavražděného volá o pomstu. Byl zmařen lidský život, a to znamená pronikavý zásah do Božích svrchovaných práv. Prolitá krev se obrací na Boha jako na mstitele. Nedá se zahrabat. Nyní bychom čekali, že nastoupí právo Odvety: život za život. Ale není tomu tak. Člověka stíhá kletba: Chtěl bratrovou krví zbavit zemi kletby (3,17), ale přivolal naopak kletbu na sebe; půda mu už nedá svou sílu, prolitá krev jí nepřinesla požehnání. Silou půdy se tu zřejmě myslí výnos země (sr Jb 31,39). Země, ve které dosud žil, se mu stává cizinou. Nebude moci se v ní usadit, stane se štvancem a psancem. Oba výrazy zřetelně vystihují úděl hříšníka, který prolil lidskou krev: nemá nikde stání, je bezdomovcem, žije bez jistoty, potácí se v úzkosti. Zpřetrhal svazky s bratrem i s Bohem a bude se zmítat sem a tam. 13-16Kain se hrozí následků svého činu. Bude se muset skrývat, každý jej bude moci zabít. Člověk bez Boží ochrany neobstojí. Kain odchází do země Nód. Toto jméno neoznačuje určitý kraj známý z geografie. Je to místo pro štvance (H. n-v-d). Vulgáta čte jenom: přebýval jako štvanec v krajině na východ od Edenu. Někteří se domnívají, že v pozadí je víra pozdějšího Izraele, že Hospodin je přítomen jen v zemi zaslíbené, zatímco v cizině vládnou jiné mocnosti (sr 1S 26,19 2Kr 5,17 Jon 1,3). Ačkoliv se Kain vzdává naděje, Hospodin jej netrestá smrtí. Zůstává nadále jeho Bohem. Dokonce na něho vkládá zvláštní znamení, ne aby ho pranýřoval, ale aby 42 43 ho jím chránil. Vykladači myslí na nějaké tetování jako kmenový znak. Pozoruhodnější je však domněnka, že v případě Kainově je možné vidět pod tímto znamením znak tav (psaný podobně jako kříž; Ez 9,4 Zj 9,4), znamení milosti, které poznamenaného označuje za otroka Hospodinova, souzeného a přece omilostněného. Jak rozumět sedmeronásobné pomstě nad případným vrahem Kainovým? Bůh staví hráz proti rozmáhajícímu se zlu tím, že chrání Kaina. Jinak by se na zemi rozpoutal krutý vyhlazovací boj. Smrt by ovládla pole. Násilí není řešením, které by zastavilo rozběsněné zlo. Jedinou hrází je milost a odpuštění. Proto Bůh chrání Kaina, aby bludný kruh násilí, krve a pomsty byl přeťat a mohl začít nový život. Boží trpělivost s člověkem (4,17—5,32) KAINOVCI A ŠÉTQVCI 17Bible nepodává teorii o vzniku a vývoji člověka. Zvěstuje, co je člověk a k čemu tu je. Není proto správné ptát se, odkud Kain vzal svou ženu (sr ostatně vk 1,26). Bible o ní hovoří s naprostou samozřejmostí. — Jméno: Kainova syna Enocha je odvozeno z kořene ch-n-h čili zasvěcení (sr slavnost chanukka — zasvěcování, Neh 12,27 Z 30,1; pokus toto jméno odvodit z arabštiny ve smyslu moudrý, učený, nepřesvědčuje). Kain vystavěl město a podle tohoto syna je pojmenoval. Hebrejský výraz pro město ('ír), označuje také hradiště, jakékoliv hrazené místo na rozdíl od stanového tábora, nebo i součást svatyně (2Kr 10,25). Svatyně bývaly po pravidle v hrazených městech, takže je velice pravděpodobné, že se časem důraz v pojmu přesunul ze sakrálního na profánní, ze svatyně na město. "Vykladači, kteří v Kainově psanectví vidí obraz kočovného života, stojí teď před otázkou, zda Kain, stavitel města, je totožný s oním psancem z předcházejícího oddílu ; někteří tvrdí, že jde o jinou postavu, o praotce budovatelů měst. Vlastním záměrem podání však není genealogie, nýbrž teologická linie začínající Kainem, bratrovrahem, a pokračující Lámechem, samovolným mstitelem. Jsou do ní pojati nejen obyvatelé měst, ale i kočovníci. Obojí jsou charakterizováni naprosto jednoznačně jako duchovní dědici Kainovi. .Vykladači zde zpravidla připojují exkursy o kmenu Kénijců (Činejských), kočovníků, o nichž SŽ dochoval různé zmínky. Byli vyznávači Hospodinovými, kle nevzdali se svého kočovného způsobu života. Na tváři měli nějaké tetování. K tomuto kmeni patřila např. Jáel, manželka Kenijce Chebera, která zabila Síseru (Sd 5,24). Byli s nimi spřízněni i Bekábovci, obzvlášť horliví vyznavači Hospodina (2Kr 10,15nn lPa 2,55 Jr 35). Proti pojetí, že Kénijci byli potomky Kainovými, lze namítnout mimo jiné, žě Kénijci neodvo-zovali svůj původ od Kaina (Sd 1,16 4,11), a že Kain není typ etnologický, nýbrž nábožensko-étický. 18Ve výčtu rodů se pokračuje. Enochův syn se jmenuje Irad, V tom je zřetelný názvuk na výraz ,město' ('ír), ale nedovedeme o něm říci nic bližšího. Jméno jeho syna je tradováno nejednotné: Mechújáel — Mechíjáél. Nevíme, proč hebrejský text je čte a píše různě. Jméno samo snad souvisí s kořenem m-ch-h čili setření, zahlazení (Ex 17,14 Z 9,6); pasivní participium máchúj bý pak znamenalo ,setřený4; snad se tu vybavovala podobná představa jako výstraha, že tento rod bude vyhlazen. Dalším potomkem je Metúšáel, Nápadná je shoda tohoto jména s bábelskýmmutu-š'a-ilí ( = muž boží). Celý rod vrcholí v Lámechovi. S postavou téhož jména, etymologicky zcela nejasného, se setkáváme ještě v rodokmenu šétovském (Gn 5,25nn). Někteří badatelé se domnívají, že tu máme zachovány žalostné zbytky někdejšího řetězu pověstí, z něhož se ztratily příběhy a zůstala jen jména. Také se pozastavují nad tím, že tato genealogie svou literární úpravou nesouvisí s vyprávěním o vraždě Kainově. Teorie literárních pramenů vidí v kap. 4. ä 5. dublety vycházející zě společného základu. Ale i to málo, co se námi dochovalo, výrazně směřuje k Lámechovi; Zřejmým záměrem podání je postavit dp protikladu co nej výraznějšího linii kainovskou a šétovskou, jíž pak bude věnována celá kapitola. 19_22Lámec?t pojal dvě ženy. Jeho čin je dokladem dalšího porušování Božích řádů. Koncepce SZ směřuje k jednožen-stvi. Jméno první ženy Lámechovy Ada patrně souvisí s výrazem 'adí čili ozdoba (také jméno jedné ženy Ezauovy, Gn 36,2). Jméno druhé ženy Sila je blízké výrazu cel čili stín. Náplň obou jmen je nejasná. Áda se stává matkou dvou synů: 3dbal je praotcem pastýřů; nebydlí v hradišti, nýbrž ve stanu a ú stáda jako kočovník; jeho jméno se dá odvodit od kořene j-b-l (=== vodění stáda). Jábalův bratr Júbal jě praotcem hudebníků. Jeho jméno souvisí zřejmě s výrazem JóbeZ (= bera- 44 45"