Mýty a stereotypy o Romech

  * O co jde v dialozích Kde se budeme koupat? a Cikán se nesmí říkat, ne?

Cílem dialogů je nabourat některé mýty a stereotypy, které se vztahují k romské menšině. V pohledu
na Romy totiž přežívá stále mnoho polopravd a mýtů, zbytečných romantických obhajob namísto
objektivního vysvětlení, nepravdivých obvinění a paušalizací.
  * Co je...?

Rom je příslušník etnické skupiny Romů. Slovo Rom bylo přejato z romštiny do češtiny. Odpovídá
označení indické džátí (kasty) Dombů.

Gádžo, Nerom je příslušník majority. Slovo gádžo je přejaté ze slovenské romštiny.

Cikán je hanlivé označení příslušníka etnické skupiny Romů. V některých jazycích zatím není
nahrazen neutrálním sebeoznačením Rom.

Subetnická skupina je skupina lidí, kteří mají společný původ, společný jazyk a sdílejí společnou
materiální a duchovní kulturu, která je součástí větší jazykově- kulturní pospolitosti.
  * Téma

Mezi Romy a neromy probíhá jen velmi omezená, či spíše žádná výměna každodenních životních praktik
a postupů na úrovni běžných lidských a sousedských vztahů. Ani jedni, ale ani druzí se tak navzájem
často nedozvědí o svých životních zvyklostech a zvláště o svých odlišnostech. Je důležité si
uvědomit, že nic, co lze říci o Romech jako o celku, nemusí být zcela pravda a nemusí být zcela
použitelné v případě jednotlivců Romů. To se ostatně netýká pouze Romů, ale každé jiné lidské
pospolitosti a pokusů o vyjádření jejích případných charakteristik a odlišností. Romové jsou lidé
jako jiní, se stejnými lidskými životními potřebami a přáními, se stejnými radostmi a starostmi.
Dějinné osudy, které nemohli ovlivnit, je jen vedly cestami, stavěly je do jiných situací, než
které zažívaly ostatní evropské národy. Nutily je naučit se přežít, zachovat si rodinu za každou
cenu, naučily je jiným dovednostem než zakotvení v půdě, naučily je nedůvěře k vnějšímu světu a
jeho autoritám. Oporu a jistotu nacházeli jen v sociálních vztazích rodiny. Některé z těchto
dovedností jim dodnes ztěžují nalézt odpovídající vztah k majoritě a jejím institucím. V pohledu na
Romy přežívá stále mnoho polopravd a mýtů, zbytečných romantických obhajob namísto objektivního
vysvětlení, nepravdivých obvinění a paušalizací.

Oni jsou Cikáni
Když se budeme snažit co nejpřesněji vymezit, kdo jsou ti, kteří jsou v českých zemích zhruba od
15. století nazýváni Cikány, dříve nebo později narazíme na slovo Rom, kterým se tito lidé sami
označují. Je velmi těžké vymezit, co je etnická skupina Romů a kdo k ní patří. Právě jejich vlastní
a nejčastěji používané skupinové označení může být jistým vodítkem. Slova Rom (muž ve smyslu
manžel), Romňi (žena ve smyslu manželka) a Roma (jako označení určitého společenství) jsou těmi,
která nejpřesněji- a především vycházeje z vlastního chápání Romů- vymezují jejich různorodé
společenství. Rom neznamená, jak bývá mylně uvedeno, „člověk“, pro tento pojem užívá romština
termínu manuš nebo (podle dialektu) dženo/žejno.

Název cikán s malým c, který pro označení Romů používají neromové, pravděpodobně vznikl v 11.
století ze slova Athinganoi, které bylo užito v gruzínském textu sepsaném v klášteře Iberon na hoře
Athos v tehdejší Byzanci (A. Mann, 2001). Z termínu Athinganoi vzniklo vedle výrazů odvozených od
oblasti (Malý) Egypt (jako Gypsy či Gitano), nejrozšířenější pojmenování Romů, užívané v mnoha
evropských jazycích. Např. v němčině je Rom označován jako Zigeuner, v maďarštině jako Cigány apod.
(C.Nečas, 1993). Jestliže Romové jsou neromy označováni termínem cikán, většina Romů cítí jeho
negativní náboj, který vzbuzuje představu vlastností, které jsou Romům obvykle přisuzovány. Navíc
má toto slovo i další významy nevztahující se k etnické skupině. Slovník spisovné češtiny uvádí
např.: tulák, dobrodruh, podvodník, lhář, zloděj. Odvozené sloveso „cikánit“ znamená výslovně
„lhát“.

Někdy se skutečně stává, že Romové v osobním kontaktu s neromy nabízejí k používání označení cikán
(já nejsem žádný Rom, my jsme cikáni), ale zřejmě proto, že mají pocit, že se to od nich očekává.
Zdá se, že u svého protějšku se pokoušejí vyvolat atmosféru bezpečí, přátelství či porozumění.
Označení Rom bylo také jednomyslně doporučeno mezinárodními romskými organizacemi. V mezinárodních
souvislostech začíná být označení Rom považováno za politicky korektní, i pokud jde o vyjádření
politiků či jiných veřejně činných osob.

Všichni jsou stejní
Blížíme-li se novému fenoménu, např. neznámému městu či tématu, jeví se nám jako jednolitá, málo
diferencovaná masa. I první identifikace Romů tomu odpovídá. Nemělo by to však u toho zůstat. Přes
nejisté obrysy identity Romů je nepochybné, že z jejich pohledu je základní a tradiční jednotkou
romské pospolitosti, ať žije kdekoliv a přísluší ke kterékoliv romské komunitě či skupině, širší
rodina. Při pohledu na větší celky je bezpodmínečně nutné zohlednit fakt, že při hledání identity
Romů a vymezování jejich skupin nelze uvažovat v zeměpisných či politických kategoriích
jednotlivých evropských států. Subetnická příslušnost Romů jde napříč nebo úplně mimo tyto
kategorie našeho chápání evropských souvislostí. V Dánsku tak žijí Romové hlásící se k olašským
Romům a pocházející z Ruska, v Holandsku se setkáte se skupinami kočovníků, v jejichž romštině zní
ruská slova apod.

Pohled na romské subetnické skupiny se například nedaří, pokud se zohledňuje větší celek bývalého
Československa, protože i kořeny těch, kteří žijí v Čechách či na Moravě, jsou na území Slovenska.
V zemích bývalého Československa žije několik subetnických skupin Romů, které mají kulturní vazby
nejen do Maďarska, ale i do Polska a na Ukrajinu. Zdaleka největší skupinou jsou slovenští Romové.
Pocházejí ze slovenských romských osad, kde žili po staletí usedle, a do českých zemí přišli až po
roce 1945. Naproti tomu na Slovensko přicházeli Romové z Balkánu z oblasti, kde se mluvilo
srbochorvatsky. Kromě mnoha srbských slov o tom svědčí i velice častá příjmení Horváth (maďarsky:
Chorvat) a Rácz (maďarsky: Srb). Ještě před padesáti lety bylo možné od starých Romů slyšet, že
jsme srbští Romové. Srbskou historii si však nikdo nepamatoval, i onen historický přívlastek pak
rychle upadal do zapomenutí a po příchodu slovenských Romů do Čech po roce 1945 byl nahrazen
aktuálnějším: „My jsme slovenští Romové.“

Další skupinou jsou maďarští Romové, pocházející z jižního Slovenska. Početně třetí romskou
skupinou jsou olašští Romové s velmi specifickou a dobře zachovanou kulturou i jazykem. Pro většinu
olašských Romů je dodnes typické uzavřenost vůči okolnímu světu a konzervativnost v dodržování
svých zvyklostí a tradic. Olašští Romové nazývají slovenské i maďarské Romy „Rumungři“. Původně to
znamenalo pouze Rom Ungro, „maďarský Rom“, a apelativum se vztahovalo skutečně jen na usedlé Romy,
převážně v severním Maďarsku a jižním Slovensku. Olašští Romové se od maďarských a slovenských liší
nejzjevněji tím, že až do roku 1959 kočovali. „Olašské“ je odvozené od území politického názvu
historické země Valašska, která je součástí dnešního Rumunska. Romové odsud hromadně migrovali
poté, co bylo v roce 1856 zrušeno romské nevolnictví.

Na území České republiky žije již jen nepatrný zbytek původních subetnikých skupin Sinti (německých
Romů) a tzv. českých a moravských Romů. Tyto skupiny tvořily předválečné romské obyvatelstvo v
Čechách a na Moravě a vyznačovaly se vysokým stupněm integrace do české společnosti. Všechny tyto
subetnické skupiny Romů, tak typické pro české země, byly téměř beze zbytku vyvražděny během druhé
světové války.

Přes stovky let, které Romy vzdalují od života v jejich původní vlasti, je tradiční kastovní
chápání vztahů v komunitě stále ještě velmi silné. Není při běžném styku s Romy příliš zjevné,
nicméně je poměrně determinujícím faktorem vnitroetnického spolužití. Je patrné na řadě zvyklostí,
hodnot a orientací Romů. Romové se ve svém vlastním chápání nedělí jen na příbuzenské rody, které
tvoří jednotlivé, subetnické skupiny, ale také na tzv. žuže Roma a degeša. Toto rozdělení na
rituálně čisté (žuže) a nečisté (degeša) skupiny jde napříč romským společenstvím. Základem pro
toto kastovní či rituální dělení jsou vztahy romských velkorodů, návyky v požívání nebo naopak
odmítání některých potravin, ale také společná profese některých skupin (M. Hübschmannová, 1993).
Některé druhy prací jsou považovány za nečisté, například vybírání žump, řemesla spojená se
zpracováním hlíny. Jiné profese zase požívají obecně mezi slovenskými Romy zvláště vysokého
statusu, např. hudebníci či obchodníci apod.

Nelze zde ovšem hovořit za všechny Romy, protože by to vedlo k nepřípustným generalizacím a
exotizujícím závěrům. Pravidla čistoty jsou součástí všech světových náboženství. Jsou zakotvena v
nejvýznamnějších dílech hinduismu, védách, tak jako v buddhismu, v jídelním kodexu koránu tak jako
ve Starém a Novém zákoně. Touto čistotou není myšlena čistota těla..

Naopak s ohledem na tělesnou čistotu nutno podotknout, že Romové velice pečlivě až úzkostlivě dbají
na hygienu a i na pořádek ve svých příbytcích. Mnozí Romové, kteří vlivem různých okolností patří
do skupiny sociálně chudých, mnohdy nemají materiální podmínky ani dostatek finančních prostředků k
tomu, aby si průběžně mohli obnovovat svůj šatník a opravovat např. vybavení domácností. Obnošené
oblečení, které budete každý den prát, tak nebude vypadat jako nové i přesto, že se budete snažit
vypadat dobře. Je to stav, s kterým nejsou sami Romové spokojeni a mnohdy si s ním neví ani sami
rady.

Neumějí se chovat, jsou hluční
Každá pospolitost má svoji specifickou komunikační symboliku – jazyk a kulturní zvyklosti, kterou
po generaci vyvíjí, pozměňuje, doplňuje proto, aby si její příslušníci mezi sebou navzájem
dorozuměli. Nedorozumění je zdroj konfliktu. Každý člověk touží po míru, po harmonii, po štěstí,
nevyjímaje samotných Romů.

Komunikační styl Romů, který vychází z historie, již nebude platit na všechny kolem nás. Ostatně o
rozdílech mezi lidmi se přesvědčujeme sami v každodenním životě. Zobecňující model je však za
účelem prvního přiblížení nevyhnutelný. Romové mají ohromně vyvinutý smysl pro poznání člověka
pouhým pohledem a intuicí. Umějí okamžitě zjistit upřímnost jedince a dokonce i rysy či vlastnosti
z řeči těla, pohledu očí, grimasy, pohybu rukou, nohou, gest. Cítí se v přítomnosti druhé osoby
příjemně a jistě, či vnímají ohrožení. A to i tehdy, když naše slova ujišťují o opaku. Jakoby četli
postoj člověka z jeho nitra. Obrovskou roli v komunikačním stylu Romů dále hraje schopnost empatie.
Rom se velmi brzy vcítí do pocitů druhého člověka a hned si dovede vybavit, co člověk prožívá.
Dostává se tak velmi rychle do pocitu radosti či strachu, bezmoci a nejistoty, který vládne v
okolí. Romové mají zkušenost s majoritou takovou, že její příslušník naopak čitelně a přesně
přečíst druhého neumí. O svých citech nemluví a city negativní a zraňující vůbec nechtějí sdělovat.
Jedinec z majority by sám sebe vnímal tak, že se před ostatními ztrapňuje. Atmosféra mezi Romy
samotnými je založená na důvěře a nepodněcuje úzkostlivou sebekontrolu. Jejich spontánní
vystupování může pak vyvolávat pocit ohrožení dominující ostatním pocitům. Z jejich reakcí se tak
zdá, že Romové zaujímají vždy extrémní postoj k veškerému dění kolem sebe. Přitom patří pro ně
impulzivita či okamžitá reakce k životu a je dennodenním projevem. Rom to vidí v rodině, dobře tomu
rozumí a posléze se sám tak chová. Kdyby neuměl zaplakat, zakřičet, vynadat, nedokázal by, že mu na
člověku opravdu záleží. Protože majorita není na tak emocionální jednání zvyklá, čte to jinak, mj.
jako vyšší stupeň ohrožení.

Nechtějí se vzdělávat
Vzdělání, kultivovanost představovaly vždy v tradiční romské komunitě významnou hodnotu. Bylo to
však vzdělání v romské kultuře, jazyce, etice a v romských profesích. Sláva člověka, který byl
dobrý hudebník, šla přes hranice krajů a států. Rodiče mnohdy obětovali veškerý svůj majetek, aby
svého syna dali vyučit některému ze známých hudebníků. Šance k tomu, že by se Rom mohl živit něčím
jiným než hudbou nebo nějakým romským řemeslem, či obchodem, byla v minulosti tak minimální, že na
majoritní vzdělání aspirovali jenom zcela výjimeční a výjimečnými okolnostmi obdaření jedinci.
Romské profese měly své místo ve společnosti. Byly specifické, potřebné a požadované. Žádná svatba,
žádná zábava se na Slovensku v Maďarsku dříve neobešla bez romské kapely. Téměř každá vesnice tam
měla svého romského kováře. Někdy fungoval i vedle cechem posvěceného kováře, nicméně si vzájemně
nevadili, protože pokrývali odlišné segmenty trhu. Romský kovář dělal speciální práce,např.
podkoval koně a navíc byl velice levný. Byl odměňován bramborami, tvarohem, slaninou apod.

Postupně se však význam tradičního vzdělání znehodnotil. Změny ve společnosti nabídly hodnotu
novou: vzdělání v české škole. Jenomže institucionální škola byla a je diametrálně odlišná od
příbuzenecké pospolitosti, která kdysi poskytovala romskému dítěti jak základní vzdělání, tak
profesní kvalifikaci (viz M. Černá, 1998). Tradiční základní vzdělání směřovalo k tomu, aby si dítě
osvojilo úctu, čest, slušnost – všechno, co přispívá k harmonickému životu v rodině a v komunitě. K
základnímu vzdělání patřilo i umění moudrých a vhodných slov. Bylo např. absolutně nemožné, aby
mladší pronesl před rodiči či před kýmkoli jiným starším např. sprosté slovo. Cit pro slovo se
ovšem vztahoval ke slovu romskému, jehož výrazy, obraty, kulturní formule si každý dovedl velice
citlivě spojit s různými situacemi, věděl, kdy jsou která slova vhodná, kdy nevhodná, kdy
přípustná, kdy nepřípustná.

Vzdělání se dostávalo pochopitelně i děvčatům. Dívka byla odmalička vychovávaná tak, aby mohla
úspěšně plnit veškeré role, kterými procházela žena v průběhu života. Hodnotu ideální ženy tvořila
např. její čistota, věrnost, děti apod.

Vzdělání v české škole, abstraktní informace zprostředkované slovy cizího jazyka, se tak staly
zcela novou historickou zkušeností a bylo a je absurdní očekávat, že celá etnická pospolitost si ji
najednou osvojí během jedné generace. Období po roce 1989 mnoho Romů vnímá jako šanci na své
národní obrození. Čím dál tím více Romů si uvědomuje cenu vzdělání a snaží se, aby se jejich dětem
dařilo lépe než jim samotným.
  * Příběhy a příklady

Jan, 14 let
Honza navštěvuje 8. třídu základní školy. Učitel češtiny jim jednoho dne sdělil, že příští hodinu
budou psát písemku, a vyzval žáky, aby se na ni dobře připravili. Honza se rady učitele držel a
poctivě se doma učil. Nastal den d, kdy měli psát onu avízovanou písemku. Učitel měl pro žáky k
dispozici dva druhy testů- test A byl náročnější než test B. Když pan učitel přistoupil k lavici,
kde seděl Honza, předal mu test B. Honza byl zklamaný, a proto se odvážil k tomu, že položil panu
učiteli otázku:“Vy si myslíte, že to nezvládnu?“ Odpověděl,že to ne, že už nemá jinou variantu
testu. A odešel ke svému stolu. Po chvíli se však vrátil a mlčky mu předal test A. Honza měl
radost, protože mohl prokázat, co všechno umí. Test byl panem učitelem nakonec ohodnocen na
jedničku.

Pavel, 16 let
Bylo to jednoho večera před státním svátkem. Nastoupila na stanici Masarykovo náměstí do tramvaje.
Stále se snažím si vybavovat, jak dokázala nastoupit do vagónu, na pravé ruce mimino, v levé ruce
kufr a dvě děti a za ní cupitali kluk a dívka, asi tak tři až pět let staré. Byla Češka, vypadala
sympaticky, okolo dvaceti pěti let. Za dálnicí jsem viděl, jak se připravuje vystoupit na další
zastávce Vltavská, tam, kde jsem chtěl vystoupit i já. Bylo pro ni těžké nastoupit a určitě bude
pro ni těžké organizovat výstup spolu se dvěma dětmi, s miminem na pravé a středně velkým kufrem na
levé ruce. A já, který chce také vystoupit na Vltavské, tu jen stojím, netahám žádnou těžkou tašku,
ani knížku, bez které si normálně připadám nahý. Když tramvaj brzdila při nájezdu do zastávky
Vltavská, ,vstal jiný Čech a pomohl jí vystoupit. Děti postavil ven na dlouhou, opuštěnou refýž. Na
zastávce byli jen dva dospělí na dlouhém peróně. Už se mi vybavovaly ty dlouhé, prudké schody,
které vedly podchodem do obytné čtvrti. Měl jsem jí nabídnout pomoc tak jako ten Čech na dveřích v
tramvaji, když vysadil děti na perón? Měl jsem hlídat ty děti, držet je za ruku, pokud nevylezeme
po schodech dolů a zase nahoru tím podchodem? Romové bývají mezi sebou velice zdvořilí. A teď jsem
tu stál, Rom uprostřed noci, přede mnou kufr, dvě české děti a česká paní s miminem na ruce,
potřebovali by pomoc alespoň do té doby, pokud neprojdou podchodem, schody dolů a pak zas zpátky
nahoru. Ale jakpak mám já, černý Cikán, oslovit tuto Češku, která má pravděpodobně předsudky vůči
Romům a vůči cizincům obecně, a to pozdě v noci v opuštěném podchodu? Co by tomu řekla? Jaká by
byla první reakce této bílé české ženy, která možná pochází z venkova, se svým kufrem, s dvěma
malými dětmi, s miminem na ruce? Řekne: „No jasně, budu ráda.“ Anebo si myslí, že ji chci balit?
Anebo si myslí ještě horší věci? Co bych dělal, kdyby začala křičet, když se jí přibližuji a
nabízím jí pomoc? Anebo si to špatně vykládám? Kolik negativního a také pomlouvačného se píše o
Romech. Dlouhou, věčnou chvilku jsem váhal. Pral jsem se se zdvořilostí, jakou jsem nabýval po
otci, tak jako každý Rom, vzdělaný či ne. Těsně po půlnoci jsem se najednou nacházel v situaci, ze
které by se mohl vyklubat výbuch předsudků. Uplynula celá dlouhá minuta. Šel jsem okolo ní, jako
kdyby nic nebylo. Jako kdybych necítil její nepříznivou situaci. Jako nezdvořilé zvíře na dvou
nohou jsem prostě šel dál, po celém peróně, kufr, děti a i ji samotnou s miminem jsem nechal za
sebou. Seběhl jsem po betonových schodech, vždy po dvou, a potom zas zpátky nahoru, až jsem byl
mezi domy, z příkopu vanul studený vítr. Třeba neměla předsudky, ta žena? Anebo alespoň ne takové,
aby křičela na Roma, který se jí uprostřed noci, krátce po půlnoci, na tramvajové zastávce blíží.
Pokud tedy nemáš takové předsudky, milá ženo, tak jsem ti fakt křivdil a asi jsem selhal. Mně je
jasné, že není pravděpodobné, že budeš číst tyto řádky, ale přesto se pokouším o tuto možnost.
Pokud nemáš takové předsudky, selhal jsem, vůči tobě. Vůči tvým dětem. Vůči sobě. V těchto nočních
hodinách jsem pohřbil svou zdvořilost. Dnes a teď slibuji: Kdykoli se dostanu znovu do takové
situace, určitě nabídnu svou pomoc, bez ohledů na to, jak dotyčný bude reagovat.Pak se ke mně má
zdvořilost určitě vrátí.

Příběh je převzat z knihy: Giere Jacqueline, Köbler, Gottfried (2001). Konfrontation. Bausteine für
die pädagogische Annäherung an Geschichte und Wirkung des Holocaust. Frankfurt am Main: Fritz Bauer
Institut. s. 19-20.
  * Zdroje

Odborná literatura:

Balvín, J. (1999). Romské osobnosti ve fotografii. Ústí nad Labem: Hnutí R.

Banga, D. (1992). Lyrika. Bratislava: Romaňi kultura + Mikromex.

Bartoloměj, D. (1994). Dějiny Romů, Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých
zemích a na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Buryánek, J. a kol. (2002). Interkulturní vzdělávání. Příručka nejen pro středoškolské pedagogy.
Praha: Člověk v tísni, spol. při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Černá, M., Davidová, E., Holomek, K., Horváthová, J., Hübschmannová, M., Jařabová, Z. a Nečas, C.
(2000). Černobílý život. Praha: Gallery.

Daniel, B. (1994). Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a
na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Davidová, E. (2001). Romové ve fotografii Evy Davidové. Praha: Fortuna.

Davidová, E. (1995). Cesty Romů. Romano Drom. 1945-1990: změny v postavení a způsobu života Romů v
Čechách, na Moravě a na Slovensku. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého.

Drenko, J. (1992). Rómská primáška Panna Cinková In: Neznámi Rómovia, Bratislava.

Dzurko, R. (1990). Ich bin wieder Mensch geworden. Lipsko a Výmar: Gustav Kiepenheuer Verlag.

Dzurko, R. (2002). Rudolf Dzurko. [texty Erika Manuš...et al. překlad Jan Amos Hrdlička]. Český
Krumlov : Egon Schiele Art Centrum, 2002. 191 s. ISBN 80-86300-25-0.

Horváthová, J. (ed.) (2004). Memoáry romských žen; Elina, Sága rodu Holomků; Karolína, Cesta
životem v cikánském voze. Brno: Muzeum romské kultury.

Fabiánová T., Hübschmannová M. (1991). Čavargos – Tulák (Romańi paramisi – Romská pohádka). Praha:
Apeiron.

Fabiánová, T. (1992). Sar me phiravas andre škola – Jak jsem chodila do školy. České
Budějovice/Brno: ÚDO České Budějovice a Společenství Romů na Moravě.

Fraser, A. (1998). Cikáni. [z anglického originálu přeložila Marta Miklušáková]. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny.

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech (na co jste se chtěli zeptat). Praha: Vzdělávací centrum
pro veřejnou správu ČR, o.p.s.

Haluška, V. (2003). Pal le Devleskero Sidorkus – O božím Sirotkovi. Praha: Signeta.

Hanzal, J. (2004). Cikáni na Moravě v 15. až 18. století. Praha: Nakladateství Lidové noviny.

Hašová, L. (1997). Romové, nebo cikáni? (Výsledky dotazníkového průzkumu). In: Naše řeč 4, 80,
1997, s. 195-201.

Homoláč, J. (1998). A ta černá kronika! Brno: Nakladatelství Doplněk.

Homoláč, J., Nekvapil, J., Karhanová, K. (eds.) (2003). Obraz Romů v středoevropských masmédiích po
roce 1989. Brno: Doplněk.

Horváth, J. (1999). Tumenge - Vám. [překlady Jaromír Vavroš, Milena Hübschmannová a autor]. Brno:
Petrov.

Horvátová, A. (2003). Pal e Bari Rama the aver paramisa – O Velké Ramě a jiné příběhy [Překlad
Milena Hübschmannová a Máša Bořkovcová]. Praha: Signeta.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého.

Lacková, E. (2002). Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. [Podle vyprávění autorky zpracovala, do
češtiny přeložila a předmluvu napsala Milena Hübschmannová]. Vyd. 2. Praha: Triáda.

Lacková, E. (1999). Romské pohádky. [překlad ze slovenského originálu do romštiny Marián Balog… et
al.; ze slovenského originálu do češtiny převyprávěl Jaroslav Balvín]. Vyd. 1.. Praha: Radix.

Tatjana Šišková (ed.). (2001). Menšiny a migranti v České republice. Vyd. 1. Praha: Portál.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů: Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha:
Apeiron.

Nečas, C. (1999). Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity
Palackého.

Oláhová, L. (2000). Nejen romská kuchařka. Praha: Fortuna.

Pavelčíková, N. (2004). Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a
vyšetřování zločinů komunismu PČR.

Preussová, M. (1995). Rudolf Dzurko (Cesta, kterou bloudíš, je cesta, kterou sis zvolil) Sdružení
občanů a přátel Malé Strany a Hradčan. Praha: Arbor (nadace pro literaturu a výtvarné umění).

Reiznerová, M. (2000). Suno (Sen). Praha: Savoredženengere tajsutne ďivesa – Společná budoucnost.

Scheinostová, A. Romipen: Cesta k moderní identitě – Diplomová práce na Katedře české literatury FF
UK v Praze, obhájená 26. 5. 2003.

Soulis, G.C., Rochowová, I. (1998). Romové v Byzanci. Praha: Indologický ústav FF UK.

Stewart, M. (2005). Čas Cikánů [z anglického originálu The Time of the Gypsies přeložila Silvie
Prudká]. Brno: Barrister & Principal.

Stojka, C. (1992). Reisende auf dieser Welt (Aus dem Leben einer Rom-Zigeunerin). Wien:
Herausgegeben von Karin Berger, Picus Verlag.

Stojka, P., Pivoň, R. (2003). Náš život – Amáro Trajo. Bratislava: sd studio.

Šebková, H. (2003). Bacht the balvaj pheňa hin. Štěstí a vítr jedno jsou. Příchovice:
Nakladatelství Buk.

Šišková, T. (1998). Výchova k toleranci a proti rasismu : sborník zdroje a formy rasismu a
netolerance informace o národnostních menšinách hry a cvičení pro žáky a studenty. Vyd. 1. Praha:
Portál.

Šotolová, E. (2000). Vzdělávání Romů. [fotografie Filip Remunda]. 1. vyd. Praha: Grada Publishing.

Taikon, K. (1999). Katici, ty to zvládneš [ze švédského originálu Katitzi přeložila Vendula
Bohuslavová]. Praha: Ivo Železný pro velvyslanectví Švédského království.

Winter, W. (2004). Winter Time – Memoirs of a German Sinto who survived Auschwitz (Čas zimy/Wintera
– památky německého Sinta, jenž přežil Osvětim). Hertfordshire: University of Hertfordshire Press.

Wyatt, Chad E. (2005). Roma Rising: Romské obrození. Praha: Argo & Nadační fond Dobrý soused.

Další zdroje informací:

Banyák J. (1993). Panna Cinková. Filmový scénář.

Dúral me avilem – Z dálky jsem přišel (Avri kidine le vlašika ďila – Výbor z olašské písňové
poezie) Nakladatelství Karel Holub Ars Bohemica, Praha 2000, 142 stran

HOST. Měsíčník pro literaturu a čtenáře. Ročník XXII, č. 4/2006 Brno 2006: Spolek přátel vydávání
časopisu HOST & HOST – vydavatelství. 127 s. ISSN 1211-9938.

Internet:

Amare Roma (Naši Romové). Videograph 2000.
http://fredfred.net/amareroma/texty/texty_html.php

Romane bare manuša - MENT.
http://archiv.radio.cz/romove/osobnost.html

Romské osobnosti publikovované v časopise Romano džaniben:

Bartoloměj Daniel: Miro dživipen / Můj život In: Romano džaniben 1/1994

Žigovi, Anna a Berty Miniportrét řezbáře Ernesta Danča In: Romano džaniben 2/1994

Christo Kjučukov: Mo životo / Můj život In: Romano džaniben 4/1994

Malíř samouk Július Lakatoš In: Romano džaniben 1-2/1995

Július Lakatoš: Mro dživipe / Můj život In: Romano džaniben 1-2/1995

Cefferino Jiménez Malla - El Pelé In: Romano džaniben 4/1995

Aladár Kurej-výtvarník samouk: Čar, veša, phuv-oda miri bacht / Tráva, lesy, země-to je moje štěstí
In: Romano džaniben 1-2/1996

Lundgren, Gunilla Cikánský baron Arthur Theslef In: Romano džaniben 3/1996

O Yanko le Redžosko / Prof. Dr. Ian Hancock In: Romano džaniben 3/1996

Elena Lacková In: Romano džaniben 1-2/1997

Jožka Fečo In: Romano džaniben 3-4/1997

Tony Gatlif In: Romano džaniben 1-2/1998

Eva Davidová. Kdo je Tony Gatlif In: Romano džaniben 1-2/1998

Tony Gatlif hovoří o filmu Lačho drom In: Romano džaniben 1-2/1998

Ryvolová, Karolína Johann Peter Preiss: Střet dvou kultur nN: Romano džaniben 3/1998

Hübschmannová, Milena MUDr. Ján Cibula In: Romano džaniben 3/1998

Denisa Demeová: Predstavujem si seba In: Romano džaniben 4/1998

Jozef Pešta / Motospojka u hlavního štábu In: Romano džaniben 4/1998

Romský folklór je živý / (Rozhovor s Idou Kelarovou) In: Romano džaniben 1-2/1999

Ján Berki: Život v černé a bílé In: Romano džaniben 1-2/1999

Dživav vaš o Roma / Žiju pro Romy / (Portrét Jana Horvátha) IN: Romano džaniben 1-2/1999

Andrej Giňa In: Romano džaniben 3-4/1999

Holomek, Karel Moravský Cigán - Tomáš Holomek In: Romano džaniben 3-4/1999

Rozhovor M. Hübschmannové s JUDr. Tomášem Holomkem In: Romano džaniben 3-4/1999

Tera Fabiánová In: Romano džaniben 1-2/2000

Aby po člověku něco zůstalo / (Rozhovor s romským sochařem Jaroslavem Cickem) In: Romano džaniben
3/2000

Tera Fabiánová II In: Romano džaniben 3/2000

Hübschmannová, Milena Osmdesáté narozeniny Ilony Lackové: Uľiľom tel bachtaľi čercheň. Narodila
jsem se pod šťastnou hvězdou. In: Romano džaniben 1-2/2001

Kramářová, Jana Duj trin lava pal o Gejzas - Pár slov o Gejzovi In: Romano džaniben 1-2/2001

Hübschmannová, Milena Rozhovor s Ronaldem Lee In: Romano džaniben 1-2/2002

Weckmanová, Saga Rada Romky In: Romano džaniben jevend/2002

Lillqvist, Katarina Básník, malíř, nebo romský baron Prášil ? In: Romano džaniben jevend/2002

Hübschmannová, Milena Alexandr Vjačeslavovič Germano (1893-1955) In: Romano džaniben jevend/2002

Elena Lacková (22.3.1921 – 1.1.2003) In: Romano džaniben ňilaj/2003

Hübschmannová, Milena František Demeter (28.12.1948-29.6.2003) In: Romano džaniben jevend/2003

Bartosz, Adam Papusza (Bronislava Wajs – cca 1908 – 1987) In: Romano džaniben ňilaj/2004

Bartosz, Adam Papusza v galerii nejslavnějších Polek In: Romano džaniben ňilaj/2004

Hübschmannová, Milena Rozhovor s romským výtvarníkem Jánem Oláhem-Širem z Detvy In: Romano džaniben
ňilaj/2004

Hübschmannová, Milena (ed.) Emilie Machálková: Elinka vypráví In: Romano džaniben ňilaj/2005

Hübschmannová, Milena Antonín Holomek: O mém životě kdybych měl mluvit, tak by to byl román In:
Romano džaniben ňilaj/2005

Nečas, Ctibor Uplatnění prvních romských studentů z Moravy. In: Romano džaniben ňilaj/2005

Hübschmannová, Milena Matéo Maximoff (1917 Barcelona – 1999 Paříž), po otci Kalderaš, po matce
Sinto-Manuš z rodu Rénard In: Romano džaniben ňilaj/2005

Horváthová, Jana Vyšívané příběhy Markéty Šestákové In: Romano džaniben ňilaj/2005

Zdařilová, Eva Philomena Franz (nar. 1922) In: Romano džaniben jevend/2005

Šebková, Hana, Wagner, Peter Ferenc Snétberger In: Romano džaniben jevend/2005

Magda Kokyová In: Romano džaniben jevend/2005

Wagner, Peter Sintský výtvarník Alfred Ullrich In: Romano džaniben jevend/2005


Rasové násilí I

·        O co jde v dialogu Kdo tě zmlátil?

V dialogu jsou naši hrdinové konfrontováni s nepříjemnou událostí, která je tak trochu zaskočí. Tim
se stane terčem rasového útoku, je v šoku, zlobí se na celý svět, hledá viníky. Díky této nedobré
zkušenosti je podezíravý a ochotný nařknout z útoku bez důkazů i ty, kteří ho nemuseli vůbec
spáchat.
Taková situace je poměrně složitá a dotýká se mnoha problémů. V tomto textu se zaměříme na problém
rasového násilí a jeho pachatelů v tuzemském i celoevropském kontextu.

·        Co je...?

Rasové násilí – jsou to fyzické a jiné útoky vůči osobě nebo skupině, kdy jediným motivem tohoto
chování je příslušnost této osoby nebo osob k odlišné rase, etniku nebo národu, než je
pachatel/pachatelé.

Oběť rasového násilí – osoba, která je od majoritní populace vizuálně odlišná, v České republice
především Romové, v Evropě pak zejména příslušníci komunit imigrantů a azylantů.

Rasismus – širší pojem, který zahrnuje kromě rasového násilí i rasovou diskriminaci, zároveň také
ideologii, která se k rasovému násilí váže a nejrůznější druhy negativního chování vůči odlišným
osobám, tedy od fyzických útoků baseballovými pálkami, noži, po žhářství, ale také plivání, strkání
a pokřikování a rozbíjení oken v bytech etnických menšin nebo imigrantů.
Odlišnost obětí rasismu od majoritní populace (odlišování „my“ a „oni“) – základní znak rasismu, s
kterým se však doposud právní věda nedokázala vyrovnat.

Trestní politika státu – cílená činnost specializovaných orgánů, která směřuje k postihování
protiprávních činů a trestání pachatelů.

Trest – je ukládán pachateli trestného činu v souladu s trestním zákonem, který u jednotlivých
trestních činů stanovuje výši trestu, o konkrétní výměře pak rozhoduje soud (např. u trestných činů
se stanovuje trest odnětí svobody v trvání tří až pěti let, ale také trest propadnutí věci, atd.).
V zásadě má trest tři funkce – funkci odstrašující, tedy odradit další potenciální pachatele od
úmyslu spáchat takový trestný čin, funkci izolační, tedy separovat pachatele od společnosti, a tím
mu znemožnit páchat po určitou dobu zlo, a funkci převýchovnou, tedy působení na pachatele tak, aby
po propuštění vedl řádný život a nepáchal další trestnou činnost.

·        Téma

Podstatou rasistického motivu je fakt, že pachatel zaútočil na oběť z důvodu její odlišnosti, což
odděluje rasistické útoky od běžného ublížení na zdraví (popřípadě těžkého ublížení na zdraví či
vraždy). Orgány činné v trestním řízení musí pachatelům tento motiv prokázat. V praxi to bývá
komplikované, protože pachatel samozřejmě argumentuje, že příčinou jeho útoku bylo, že jej Rom
štval jako člověk, nikoli pro svou příslušnost k odlišnému etniku. Například tedy tvrdí, že si ani
nevšiml, že oběť je Rom. Není však možné změnit politiku tohoto postihu například v tom smyslu, že
by automaticky byl přisuzován rasistický motiv všem nakrátko ostříhaným mladíkům v bombrech, pokud
se pustí do hospodské rvačky s příslušníky místní romské komunity. S touto otázkou souvisí širší
problém spadající do oblasti teorie práva – aby trestní právo bylo vnímáno jako spravedlivé, nesmí
nespravedlivě postihovat jednání osob. A jestliže se Rom a skinhead pohádají v hospodě o volný
stůl, a v důsledku toho se pustí do bitky, nebyla by kvalifikace jejich jednání jako rasistického
útoku spravedlivá. V širším kontextu by pak bylo možné hovořit o oslabení důvěry v trestní právo
částí společnosti. Což na druhé straně nastává v komunitách Romů či imigrantů tehdy, jestliže jsou
oběťmi výpadu skinheadů, kteří jsou za útok odsouzeni, aniž by však byl zmíněn rasistický motiv…
Jak vyplývá z výše uvedeného, rasistický motiv a jeho dokazování je velice tenký led, zároveň však
podstata rasového násilí.
V praxi je možné vymezit tři základní typy rasového násilí, a to rasové násilí „jako poslání“,
rasové násilí „jako reakce“ a rasové násilí „pro zábavu“.

Rasové násilí jako poslání páchají především příslušníci extrémně pravicových nebo neonacistický
skupin, kteří takové útoky považují za svou misi. Takový útok je potom jejich organizací
schvalován, často se k němu dokonce celá organizace přihlásí. V neprospěch trestní politiky svědčí
fakt, že pachatel takového činu je svou organizací oslavován a odsouzení je pak bráno jako určitá
forma hrdinství, na jehož základě postoupí v hierarchii organizace. Je jasné, že převýchovná funkce
trestu odnětí svobody v takovém případě je nulová a lze po propuštění takového pachatele z výkonu
trestu očekávat další útoky. Další smutnou souvislostí s tímto typem rasového násilí je snaha
mladých členů těchto skupin získat prestiž – není bohužel neobvyklé, že se ve snaze zviditelnit
dopouštějí kopírování „slavných“ rasistických útoků. Rasovému násilí je totiž věnována poměrně
velká pozornost politiků i masmédií, takže rasistický útok i způsob jeho provedení je brzy znám v
celé společnosti. V České republice zatím není takový případ znám, ale třeba v Německu došlo k
tomu, že byl kopírován žhářský útok na tureckou komunitou.

S typem rasového násilí jako poslání souvisí ještě jedna skutečnost, a to, že skinheads v
organizované podobě mají rozvinuté mezinárodní sítě. Jejich akce tak často bývají mezinárodními
setkáními, jako příklad lze jmenovat koncerty neonacistických skupin konaných v Čechách. Takové
akce jsou pak koncipovány jako soukromé večírky, takže policie nemůže dělat nic jiného než
hlídkovat v okolí ve snaze zabránit násilí.

Pro spáchání rasového násilí jako poslání je dále typické, že je pácháno na území, které nemá s
pachatelem žádnou souvislost. Můžeme si tedy představit situaci, kdy se skupina skindheads vydá na
výpravu do Chánova, protože ví, že je tam vysoká koncentrace Romů a zaútočí na jejich domy, aniž by
kdy tento okres předtím navštívila. Tyto faktory hrají v neprospěch vyšetřování trestných činů
spojených s rasovým násilím.

Činnost extrémně pravicových skupin, mezi které jsou skinheads řazeni, je systematicky sledována
jak na území České republiky, tak v mezinárodním kontextu. Na každém okresním ředitelství policie
je vyčleněna jedna osoba, která se tímto problémem zabývá, dále se o ni zajímá též Institut
kriminologie a sociální prevence, který se na základě konkrétních případů i kriminologických teorií
snaží nalézt optimální prostředky boje proti ní, Ministerstvo vnitra ČR každoročně na základě svých
poznatků vydává Zprávu o extremismu na území ČR, kde též figurují organizace skinheads.

Zjednodušeně si můžeme představit, že právě u tohoto typu rasového násilí mají orgány činné v
trestním řízení nejmenší problém dokázat pachateli rasistický motiv, a to i proto, že se jím
pachatel nejen netají, ale mnohdy ještě chlubí. Na druhé straně, z pohledu obecné kriminalistiky,
pokud se pachatel činem nechlubí, je práce vyšetřovatelů značně komplikovaná, protože není dán
žádný vztah pachatele ani k místu, ani k osobě oběti.

Druhým typem je rasové násilí „jako reakce“. Ve srovnáním s prvním typem, kde pachatel nemá k místu
činu žádný vztah, je typická osobní vazba pachatele k místu. Jeho útok on sám chápe jako reakci na
akci, které se předtím dopustila komunita oběti. Není však výjimečné, pokud se pachatel dopustí
násilí, které chápe jako reakci na možné nebezpečí, aniž by se předtím konkrétní čin stal. Pro obě
možnosti však platí snaha pachatele „bránit“ své území před nebezpečím, které v jeho očích
reprezentují příslušníci odlišných komunit.

Ačkoli se i v tomto případě jedná o trestné činy (dle konkrétních okolností ublížení na zdraví,
těžké ublížení na zdraví, atd.), neměly by být řešeny pouze orgány činnými v trestním řízení, ale
zapojit by se měli též učitelé, sociální pracovníci, nevládní organizace a další subjekty působící
v konkrétní lokalitě. Klíčovým je totiž řešit vztahy mezi komunitami a odstranit vzájemnou nedůvěru
a pocit ohrožení, často pramenící ne z osobní zkušenosti, ale zažitých stereotypů.

Posledním typem rasového násilí je násilí „pro zábavu“. Za ním se skrývají útoky jednotlivců, kteří
na sebe chtějí upozornit, aniž by patřili do sítě extrémistických skupin, touží po zájmu novin
anebo prostě mají snahu šokovat. Dalším znakem tohoto druhu rasového násilí je, že pachatel často
jedná spontánně, využívá prostě příležitosti, aniž by předtím útok nějak připravoval nebo plánoval.
Často pachatel ani nemá vyhraněné rasistické smýšlení, jedná impulsivně na základě zažitých názorů,
že Romové jsou problémová skupina obyvatelstva (v České republice, v evropských zemích pak zejména
komunity imigrantů).
Je zřejmé, že u tohoto typu násilí, stejně jako u předchozího, bude záležet na konkrétních
okolnostech, zda se vůbec podaří zahájit vyšetřování jako čin s rasistickým podtextem. Latentním
nebezpečím tohoto typu dále je, že lidé mají tendenci útoky bagatelizovat, pohlížet na ně shovívavě
jako na klukovinu, popřípadě je racionalizovat.
Pokud bychom se totiž pokusy na rasové násilí podívat pohledem oběti, je určitě klíčové, jaký
postoj k útokům zaujme veřejnost, především pak politici a masmédia, která určují náladu celé
společnosti.

U rasového násilí typu „jako poslání“ dojde okamžitě po útoku k projevům nesouhlasu veřejnosti, ať
již formou článků v novinách, šotů ve zpravodajství, vystoupení politiků v masmédií či demonstrací
organizovaných nevládními organizacemi, což u komunity oběti vzbudí psychologicky důležitý moment,
že společnost čin odsuzuje a je na její straně. Jako příklad je možné vzpomenout vraždu súdanského
studenta v Praze v roce 1998 anebo případ utonutí Heleny Biháriové ve Vrchlabí, kde naopak silné
protesty ze strany vlády tlačily vyšetřovatele do rasistického motivu, který nakonec prokázán
nebyl. V průměrném vzorku populace bude stěží někdo schvalovat či omlouvat rasistickou vraždu.
U zbývajících typů rasového násilí se však komunita oběti žádné podobné satisfakce nedočká. Naopak
dochází k tomu, že se veřejnost (masmédia, politici) snaží dané skutky racionálně vysvětlit. V
případech rasového násilí „jako reakce“ velmi často bývá argumentováno tím, že Romů/imigrantů je v
dané lokalitě příliš vysoká koncentrace, či že jejich schopnost integrovat se je velmi nízká a málo
se o ni snaží, apod. To samozřejmě vyvolává v komunitách obětí jen pocit ještě větší izolace od
majoritní společnosti a nedůvěru v ni, což může přispívat ke snahám domoci se spravedlnosti vlastní
pomocí ve smyslu odvetných trestných výprav. Mimochodem, pokud bychom použili stejný logický rámec
pro komentování loupeží, zněl by „není se co divit, v bance bylo příliš mnoho peněz“ anebo při
krádeži mobilů „kdo u sebe nosí mobil, musí počítat s tím, že bude ukraden“. Byli bychom spokojeni
s takovým postojem prezentovaným veřejností?

Poslední souvislostí, kterou chci k uvedenému dialogu zmínit, je nedostatek empatie orgánů činných
v trestním řízení, ale i veřejnosti, ke komunitám obětí. Pro nás, příslušníky majoritní populace,
je velice těžké představit si, že bychom mohli být oběťmi násilných trestných činů jako je ublížení
na zdraví či dokonce vražda jenom pro to, jak vypadáme (lze diskutovat, zda takovou situaci můžeme
zažít, v mírné podobě například na tuniském trhu, kde se nás všichni snaží coby „bílé“ turisty
„oholit“). Pokud dojde k rasově motivované vraždě, což v případě České republiky již několikrát od
roku 1989 nastalo, v romských komunitách se zvednou vlny paniky, romští rodiče odmítají posílat
děti do školy, tvoří se romská domobrana, atd. K těmto reakcím přistupují představitelé majority
velmi necitlivě, vnímají tuto reakci jako hysterickou, podceňují strach panující v komunitách. To
opět v těchto komunitách vzbuzuje dojem, že u majority nelze hledat zastání. Proto je v České
republice po vzoru zahraničí zaváděn model „Community Policing“, jehož podstatou je angažování
„styčného“ důstojníka z řad etnických menšin (Romů, potažmo Vietnamců), který pomáhá policii v
rámci dané lokality.

·        Příběhy a příklady

Rasové násilí jako mise
Za tento typ lze považovat vraždu Tibora Berkiho, která byla spáchána 13. května 1995 ve Žďáru nad
Sázavou, kdy do domu romské rodiny Berkiových vnikli tři příslušníci hnutí skinheads a začali ničit
zařízení domu. Tibora Berkiho, majitele domu a otce rodiny, který se snažil zasáhnout, před zraky
jeho dětí a manželky bil jeden ze skinheadů baseballovou pálkou do hlavy. Tibor Berki zemřel po
převozu do nemocnice na krvácení do mozku přibližně tři hodiny po vniknutí skinheadů do domu.
Rodina Berkiových byla ve Žďáře oblíbená i mezi majoritní společností, pachatelé a oběti se nikdy
předtím nepotkali. Zdeněk Podrázký byl za vraždu Tibora Berkiho odsouzen k trestu odnětí svobody v
délce trvání 12 let, v době vraždy mu bylo 20 let. Vraždu Tibora Berkiho odsoudila veřejnost i
masmédia jako nesmyslný a brutální čin, byl také vyzdvihován fakt, že obětí byl „slušný“ Rom, který
byl řádně zaměstnán a měl rodinu.

Rasové násilí jako reakce
Za případ, pohybující se na hranici mezi typem „jako mise“ a „jako reakce“ , lze dle mého názoru
považovat případ utonutí Tibora Danihela. 24. září 1993 se konal v Písku sraz skihheadů, kteří se
na něj sjeli z širokého okolí. Týden před touto akcí údajně Romové napadli české účastníky taneční
zábavy konané nedaleko Písku. Skupina skinheadů začala pronásledovat několik Romů, které potkala v
Písku, a donutila je naskákat do Otavy s odůvodněním, že se jedná o odvetnou akci. Nedovolili jim z
řeky vylézt a kolemjdoucím svědkům bránili v pomoci, v důsledku čehož se sedmnáctiletý Tibor Daniel
utopil. Tito Romové nebyli ve vesnici, kde se měla taneční zábava konat, přítomni. V městě Písku
byly v době útoku přítomny zvláštní policejní posily, protože skinheadský sraz byl monitorován. K
tomuto případu veřejnost zaujímala rezervovaný postoj, případ byl nejčastěji prezentován jako
klukovina s tragickými následky, zdůrazňován byl též fakt, že oběť měla v těle zbytky toluenu. Soud
v první instanci neprokázal rasový motiv a pachatelé odešli s podmínkou. Krajský soud sice vrátil
věc k došetření, ale případ byl stále řešen jako souhra nešťastných náhod. Teprve poté, co Nejvyšší
soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministryní spravedlnosti Parkánovou a nařídil
obnovené řízení, byl případ kvalifikován jako vražda. Vrchní soud za její spáchání poslal do vězení
tři skinheady na dobu 8 a 6,5 roku, neboť musel přihlédnout k faktu, že v době spáchání činu byli
nezletilí.

·        Zdroje

Odborná literatura:

Council of Europe (1996). Tackling racist and xenophobic violence in Europe, Review and practical
guidance, Community relations.Strasbourgh: Council of Europe Publishing.

Council of Europe (1997).Tackling racist and xenophobic violence in Europe: case studies, Community
relations. Strasbourgh: Council of Europe Publishing.

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace ( zákon č. 95/1974 Sb.).

Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (zákon č. 96/1998 Sb.)

Trestní zákon (zákon č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů).


Rasové násilí II

·        O co jde v dialogu Už je chytli?

Základní otázkou, kterou hrdinové v dialogu řeší, je možnost postihu rasového násilí a případná
obrana. Jsou zde konfrontovány dva přístupy – oficiální cesta a pak sebeobrana, kterou razí Daniel.
V následujícím textu se zaměříme na obě formy.

·        Co je...?

Trestný čin – protiprávní jednání, jehož znaky jsou přesně popsány v trestním zákoně, který také
stanoví, jaký trest může být uložen.

Skutková podstata – soubor znaků, které definují jednotlivé typy trestných činů, tedy vlastně
konkretizaci jednání pachatele.

Poškozený – osoba, která utrpěla v důsledku trestného činu majetkovou či nemajetkovou újmu a z toho
titulu jsou jí přiznána určitá práva v trestním řízení (nahlížet do spisů, žádat o náhradu škody v
rámci tzv.adhezního řízení), je to vlastně oběť trestného činu s takto daným procesním postavením.

·        Téma

Česká republika patří do mezinárodního společenství, které se zavázalo dodržovat lidská práva, což
mimo jiné činí přijímáním závazků formou mezinárodních úmluv. Součástí těchto závazků je i ochrana
menšin (etnických, rasových, národnostních, etc.) před diskriminací, a to jak násilnou, tedy před
rasistickými útoky, tak nenásilnou, tedy např. diskriminací v oblasti služeb, na trhu práce, atd.
Tyto závazky plynou např. z Úmluvy o odstranění forem rasové diskriminace či z Rámcové úmluvy o
ochraně menšin.
Je zřejmé, že nelze jednotlivce ochránit před tím, aby se stal obětí rasistického útoku. Obsahem
závazku je tedy postavit takové činy mimo zákon a jejich pachatele odsoudit. Česká republika tento
závazek naplňuje prostřednictvím trestního práva, které zahrnuje i postih rasově motivovaných
trestných činů.
Trestný zákon tedy postihuje spáchání následujících trestných činů souvisejících s rasismem, kdy
nejprve uvedu speciální trestné činy a poté trestné činy, které mohou, ale nemusí mít rasový
podtext.
Trestní činy speciálně související s rasismem:

§ 196
Násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci
Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého
rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
Kdo užije násilí proti skupině obyvatel nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na
zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu pro jejich politické přesvědčení, národnost, rasu,
vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Stejně jako v odstavci 2 bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání takového činu.

Podstatou tohoto trestného činu je vyhrožování skupině lidí usmrcením, ublížením na zdraví či
způsobením škody dosahující nejméně částky 5. 000 000 Kč, anebo užití násilí proti této skupině
lidí z důvodů jejich politického přesvědčení, národnosti, příslušnosti k etnické skupině, rasy,
vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání.

Ustanovení tohoto paragrafu poskytuje trestně právní ochranu práv a svobod založených ústavním
zákonem ( konkrétně Listinou základních práv a svobod).

§ 198
Hanobení národa, rasy a přesvědčení
Kdo veřejně hanobí
některý národ, jeho jazyk nebo některou etnickou skupinu nebo rasu, nebo
skupinu obyvatelů republiky pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez
vyznání
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta
Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně
se dvěma osobami.

Skutková podstata tohoto trestného činu je naplněna tehdy, pokud pachatel veřejně ( tedy tiskem,
filmem, apod., anebo ústně před více než dvěma současně přítomnými osobami) hanobí některý národ,
jeho jazyk, některou etnickou skupinu nebo rasu nebo skupinu obyvatelů republiky pro jejich
politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání.

§ 198a
Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství nebo třídě
jiné skupině osob nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta.
Stejně bude potrestán, kdo se spolčí nebo srotí k spáchání činu uvedeném v odstavci 1.

Tento trestný čin postihuje veřejné (tedy více než dvě osoby současně přítomné) podněcování k
nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob nebo
k omezování práv a svobod jejich příslušníků. Přísněji postihuje takové podněcování, které je
spácháno tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným
obdobně účinným způsobem. Stejně přísně hodnotí, pokud se pachatel aktivně účastní činnosti skupin,
organizací nebo sdružení, které hlásají diskriminaci, násilí nebo rasovou, etnickou nebo
náboženskou nenávist.

§ 259
Genocidium
Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou
skupinu
uvede příslušníky takové skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné
nebo částečné fyzické zničení,
provede opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí,
násilně převádí děti z jedné takové skupiny do druhé, nebo
způsobí příslušníkovi takové skupiny těžkou újmu na zdraví nebo smrt,
bude potrestán odnětím svobody na dvanáct nebo patnáct let nebo výjimečným trestem.
Stejně bude potrestán, kdo se na činu uvedeném v odstavci 1 účastní.

Podstatou tohoto trestného činu je fyzická likvidace lidských bytostí – příslušníků určité národní,
etnické, rasové nebo náboženské skupiny a to nejen přímo, ale též nepřímo, uvedením do takových
životních podmínek, které k jejich likvidaci ve svém důsledku vedou. Jedná se o zakomponování
konkrétní podoby mezinárodních závazků do právního řádu České republiky. Toto ustanovení
předpokládá, že není v silách jednotlivce zlikvidovat skupinu lidí, z tohoto důvodu je také
zpřísněno oproti jiným trestným činům účastenství - stejný trestní postih jako u pachatele.

§ 260
Podpora a propagace hnutí směřující k potlačení práv a svobod občanů
Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů
nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude
potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,
spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným podobně účinným
způsobem,
spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny,
spáchá-li takové za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu

§ 261
Kdo veřejně projevuje sympatie k hnutí uvedenému v § 260, bude potrestán odnětím svobody na šest
měsíců až tři léta.

§ 261a
Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické
genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody
na šest měsíců až tři léta.

Podstavou všech tří citovaných ustanovení je ochrana práv osob všech národnostní, etnik, ras a
tříd. Tato ustanovení mají silné historické vazby na smutnou zkušenost lidstva s fašismem a
komunismem a do jisté míry je jejich objektem také zabránění šíření či návratu těchto protilidských
hnutí – postihují totiž také jednání, kterým je popírání zločinů nacismu či komunismu, jeho
zpochybňování, schvalování či ospravedlňování.

§ 263 a
Persekuce obyvatelstva
(1) Kdo za války uplatňuje apartheid nebo páchá jiné nelidské činy vyplývající z rasové
diskriminace nebo terorizuje bezbranné civilní obyvatelstvo násilím nebo hrozbou jeho užití, bude
potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
(2) Stejně bude potrestán, kdo za války
a) zničí nebo vážně naruší zdroj základních životních potřeb civilního obyvatelstva v obsazeném
území nebo dotykové zóně anebo svévolně neposkytne obyvatelstvu pomoc nezbytnou pro přežití,
b) bezdůvodně oddaluje návrat civilního obyvatelstva nebo válečných zajatců,
c) bezdůvodně přesídluje civilní obyvatelstvo obsazeného území,
d) osídluje obsazené území obyvatelstvem vlastní země, nebo
e) svévolně znemožní civilnímu obyvatelstvu nebo válečným zajatcům, aby se o jejich provinění
rozhodovalo v nestranném soudním řízení.
(3) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán,
způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo jiný zvlášť
závažný následek.

Podstatou tohoto ustanovení trestního zákona je ochrana života, zdraví a důstojnosti osob v
bojových konfliktech na civilním obyvatelstvu, tedy těch, kteří se bezprostředně na bojových
operacích nepodílejí. V podstatě se jedná o postih porušování mezinárodních dohod o vedení válek.

Dále je možné zmínit trestné činy, u kterých je motiv rasové nesnášenlivosti postihován zvýšenou
trestní sazbou, tedy ty, které známe i v obecné podobě bez rasistického motivu:

Vražda (§ 219 odst. 1,2 písmeno g)
Podstatou trestného činu vraždy je úmyslné usmrcení jiné osoby. Pachatel je postihován přísněji,
pokud vraždil jinou osobu pro její rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické
přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání.

Ublížení na zdraví
§ 221 -224
Podstatou těchto trestných činů je ublížení na zdraví, kdy přísněji je posuzován pachatel, jehož
motivem byla rasa, příslušnost k etnické skupině, národnosti, politické přesvědčení, vyznání oběti
nebo to, že je bez vyznání. Za závažnější formu ublížení na zdraví se považuje tzv.“ těžká újma na
zdraví“, která znamená zmrzačení, ztrátu nebo podstatné snížení pracovní schopnosti, ochromení údu,
ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění,
vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy anebo delší dobu trvající poruchu zdraví.

Vydírání ( § 235 odst. 1,2 písmeno f)
Tento trestný čin trestá takové jednání pachatele, kdy jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Opět je přísněji posuzováno,
pokud se obětí stala osoba proto, že je příslušníkem jiné rasy, etnické skupiny či národnosti,
odlišného politického přesvědčení, vyznání anebo proto, že je bez vyznání.

Poškozování cizí věci ( § 257 odst. 1,2 písmeno b)
Podstatou tohoto trestného činu je zničení, poškození či učinění neupotřebitelnou cizí věc, pokud
tím byla způsobena na majetku oběti škoda nejméně 5.000 Kč. Pokud byl tento trestný čin spáchán na
věci jiného pro jeho rasu, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání,
je pachatel přísněji potrestán.

Ochranu před násilnou diskriminací nelze zužovat pouze na trestně právní ochranu – tato ochrana je
též poskytována zákonem o přestupcích. Přestupky definuje zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve
znění pozdějších předpisů. Přestupky jsou taková protiprávní jednání, která jsou výslovně označena
jako přestupek, buď tímto, nebo jiným právním předpisem.

Konkrétní ochranu před násilnou diskriminací upravuje na poli přestupkového zákona § 49 „ Přestupky
proti občanskému soužití
(1) Přestupku se dopustí ten, kdo
a) jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch,
b) jinému z nedbalosti ublíží na zdraví,
c) úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví,
nepravdivým obviněním přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním,
d) omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních
menšin,
e) působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro
jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, pro jeho
politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických
hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod,
zdravotní stav anebo pro jeho stav manželský nebo rodinný.
(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 1000 Kč, za přestupek podle
odstavce 1 písm. b) a c) pokutu do 3000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. d) a e) pokutu do
5 000 Kč.“

Praktická aplikace zákonů
Pokud tedy dojde k napadení tak, jak popisuje dialog, je namístě učinit oznámení příslušným
orgánům, které jsou odborně nazývány orgány činné v trestním řízení. Jedná se o policii, státní
zastupitelství a soudy. Trestní oznámení je možné podat ústně anebo písemně. V daném případě je
samozřejmě nejrychlejší zavolat mobilním telefonem (který má patrně každá osoba v ČR mezi 12 –60
lety věku) policii a stručně oznámit, co se stalo. Ta buď přijede na místo činu, nebo vyrozumí
oznamovatele, kam se má dostavit a kdy, tedy zda okamžitě, či zda postačí podat svědectví až
následující den. V případě, kdy došlo k fyzickému napadení, je vhodné, podle okolností někdy i
nezbytné, vyhledat lékařské ošetření a zprávu lékaře přiložit policii ke spisu.
Policie začne vyšetřovat, co se vlastně stalo, a její činnost směřuje k zodpovězení tří zakláních
otázek tak, jak to vyžaduje trestní právo, a to:
- zda se daný skutek stal
- zda je daný skutek trestným činem
- zda jej spáchala konkrétní osoba

Prvá otázka, ač vypadá nesmyslně, znamená zjišťování, zda skutečně došlo k sledu událostí tak, jak
vyplynuly z důkazů. Policie může například dojít k závěru, že nedošlo k spáchání daného skutku
např. podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod panem X.Y v místní hospodě,
když vyzýval k odstranění Romů z české společnosti, neboť pouze citoval volební program
Republikánské strany, který vzápětí nesouhlasně komentoval, což již oznamovatelé skutku neslyšeli,
neboť byli na cestě na místní oddělení Policie ČR.
Pokud však dojde Policie k závěru, že se daný skutek stal, zjišťuje, zda naplňuje skutkovou
podstatu trestného činu. V této fázi často dochází k tomu, že jsou skutky, původně vyšetřované jako
trestné činy, překvalifikovány na přestupky. S tím často nesouhlasí poškození ani nevládní
organizace, které se domnívají, že rasismus je tak zásadní problém, že by veškeré s ním spojené
skutky měly být trestnými činy.
Třetí fází pak je dokazování konkrétní osobě, že skutek spáchala ona. Této osobě se v průběhu
vyšetřování říká podezřelý, poté, co jsou sebrány důkazy nepochybně prokazující její vinu, je
policií vydáno unesení o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného a od této chvíle se
nazývá obviněným. Spisový materiál pak policie uzavře a předá jej státnímu zastupitelství, které
jej po prostudování buď vrátí k došetření, anebo na jeho základě vypracuje obžalobu, anebo trestní
stíhání vůči obviněnému zastaví. Mějme za to, že státní zastupitelství podá obžalobu. Z našeho
obviněného se tak stává obžalovaný a jeho případ putuje k soudu, kde o jeho vině a trestu za ní
rozhoduje soud. Soud vychází z návrhu státního zástupce, může však provádět vlastní důkazní řízení.
Po vynesení rozsudku má obžalovaný i státní zástupce osmidenní lhůtu pro podání odvolání proti
rozsudku a to z jakéhokoli důvodu (např. obžalovaný se bude patrně odvolávat pro to, že je nevinný,
státnímu zástupci se třeba nebude líbit, že soud nevyhověl jeho návrhu a uložil trest nižší). Proti
rozsudku se může za určitých podmínek odvolat ve stejné lhůtě i poškozený, ale pouze proti té části
rozsudku, kterým byla obžalovanému stanovena povinnost nahradit mu majetkovou či nemajetkovou újmu.
Tento princip vychází ze zásady, že před nezávislým soudem, který jediný může rozhodovat o vině a
trestu, zastupuje společnost, a tedy i poškozeného, státní zástupce. Tedy na pachatele se hledí, že
spácháním trestného činu, který je trestním zákonem označen za protiprávní jednání, poškodil
společnost jako celek. Její zájem na odsouzení pachatele pak hájí před soudem státní zástupce a
poškozený je „mimo hru“, může uplatnit pouze nárok na prokazatelně vzniklou újmu, na zdraví či na
majetku. Tento princip bývá především pozůstalými (a to nejen u rasistických trestných činů)
nepochopen a právo bývá označováno za nespravedlivé. Často jim připadá, že pachatel vyvázl s příliš
nízkým trestem a frustruje je nemožnost oficiálně v rámci trestního řízení vyjádřit přání vyššího
trestu.
Pokud se státní zástupce ani obžalovaný neodvolají, rozsudek se po uplynutí lhůty k odvolání stává
tzv. pravomocným a z obžalovaného se stává odsouzený.
V případě odvolání (podaným jedním z jmenovaných nebo oběma) putuje případ k tzv. odvolacímu soudu.
Pokud trestní případ začal být projednáván v první instanci u okresního soudu (příslušnost soudu
stanoví trestní řád, zjednodušeně krajské soudy konají v prvním stupni řízení o trestných činech,
pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let), je
soudem odvolacím soud krajský. Pokud byl krajský soud první instancí, odvolacím soudem bude soud
vrchní.
Odvolací soud znovu případ projedná a buď jej vrátí prvoinstančnímu soudu k novému projednání, nebo
jeho rozsudek pozmění anebo potvrdí.
Existují i případy, kdy je možné podat zvláštní opravné prostředky proti pravomocnému rozsudku,
konkrétně jde o dovolání, obnovu řízení a stížnost pro porušení zákona, náležitosti i podmínky
uplatnění obsahuje trestní řád.
Po pravomocném odsouzení následuje výkon trestu. Pokud byl uložen trest odnětí svobody, pachatel
putuje do vězení.

Z dialogu nevyplývají detaily napadení, avšak tak, jak bylo jednání útočníků načrtnuto, bych jej
kvalifikovala jako přestupek.

Nutná obrana
Rasově motivované trestné činy, stejně jako ostatní trestné činy, nejsou vždy úspěšně vyšetřeny a
jejich pachatelé potrestáni. V důsledku toho mnohdy dochází v komunitách obětí ke snahách vzít
spravedlnost či obranu před hrozícím nebezpečím do vlastních rukou.
K takovému postoji dospěl i Daniel se svým boxem. Pokud by došlo k jeho napadení a on se bránil,
ačkoli se dopustí násilí proti jinému, nebude se jednat o trestný čin, neboť budou naplněny
podmínky tzv. nutné obrany (definované trestním zákonem). O nutnou obranu se jedná tehdy, pokud
osoba svým jednáním odvrací hrozící útok. Hranicí nutné obrany pak je, že odvracení útoku nesmí být
zjevně nepřiměřené jeho povaze. Pod takovým případem si můžeme představit situaci, kdy skinhead
vykřikuje rasistická hesla a Daniel jej zastřelí.

·        Příběhy a příklady

V České republice bohužel došlo k desítkám vražd z rasistických důvodů, jejich seznam a popis
skutků je možné nalézt např. na http://www.osf.cz/romove/prisliozivot.htm

·        Zdroje

Odborná literatura:

Trestní zákon (zákon č.140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace ( zákon č. 95/1974 Sb.).

Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (zákon č. 96/1998 Sb.)


Romština

·        O co jde v dialogu Fakt doma mluvíš romsky?

Dialog chce poukázat na současný vývoj v romské komunitě ve vztahu k romskému jazyku. Na základě
reflexe si pak člověk může uvědomit, že romský jazyk je svébytným jazykem jako každý jiný a že
jazyk je uchovatelem kulturních hodnot. Pokud člověk chce pak porozumět současnosti, musí se
seznámit s praktikami, které vedly k jeho degradaci.

·        Co je...?

Romský jazyk patří mezi indoevropské jazyky a je vlivem historických událostí málo používán v
písemném projevu, tímto jazykem hovoří Romové na celém světě.

Dialekt je obdoba jazyka, kterou používá určitá část mluvčích a která má určité společné rysy.

Romský etnolekt češtiny je čeština ovlivněná některými prvky z romského jazyka, která se postupně
vyvinula do svébytného dialektu.

Romistika je vědní obor, který se zabývá poznáním romské historie, kultury a jazyka z hlediska
historického, antropologicko-etnologického a lingvistického.

·        Téma

Jako každý národ, tak i Romové mají vlastní jazyk – romštinu. Její základ je tvořen staroindickými
jazyky a romština tak dodnes přesvědčivě odkazuje na část světa, odkud Romové pocházejí. I v
současné době mnozí Romové užívají mnohá romská slova, která se dodnes vyskytují ve stejné podobě v
hindštině a mají stejný význam. Romštinu a její dialekty však spoluvytvářela i slova přejímaná z
jazyků používaných v zemích, kudy Romové procházeli a ve kterých různě dlouho pobývali. Jednotlivé
dialekty romštiny se od sebe více či méně liší, tak jak je v současné době používají různé
subetnické skupiny. Liší se nejen svojí podobou, ale i mírou živosti tohoto jazyka, která je
ovlivněna tím, jak je používána jako prostředek běžné komunikace.

Na území České republiky žijí vedle sebe čtyři hlavní romské dialekty: tzv. slovenská, maďarská,
olašská a sinština. Nejrozšířenější je romština slovenská, která má dvě hlavní varianty:
východoslovenskou a západoslovenskou. Maďarských Romů není málo, avšak mnozí se jazykově
asimilovali. Struktura tohoto jazyka je poměrně blízká slovenské romštině. Olašských Romů je méně
než slovenských nebo maďarských, avšak svůj jazyk si uchovávají živý tím, že jím běžně hovoří
příslušníci všech generací. Sintů není mnoho, většina byla vyvražděna za druhé světové války. Mimo
jiné i tragická genocidní zkušenost z nacistického režimu přispěla k tomu, že Sintové svůj jazyk
neprozrazují „gádžům“ – neromům. Např. mezi Sinty byla nacistická antropoložka Eva Justin díky svým
znalostem sintštiny přijímaná komunitou Sintů jako „jejich člověk“, čehož zneužila k tomu, že své
„přátele“ odsuzovala svými pseudovýzkumy do koncentračních táborů.

V České republice Romové romštinu stále v komunikaci mezi sebou do značné míry používají. Její
kvalita se však v posledních desetiletích stále zhoršuje. Na devastaci romštiny se především
podílela komunistická asimilační politika. Komunikačním jazykem romských rodin se tak často stává
romský etnolekt češtiny. Jde o podobu češtiny, jejíž odchylky vůči standardu lze většinou vysvětlit
hloubkovou výslovností a gramatickou a idiomatickou strukturou romštiny. V kontaktu s neromskou
společností romský etnolekt češtiny řadu Romů tak znevýhodňuje.

Různé dialekty romštiny, jimiž se v různých zemích světa hovoří, se zapisují různým způsobem.
Zpravidla se píše tak, jak píše okolní neromské obyvatelstvo, což znesnadňuje písemnou podobu mezi
Romy v různých zemích. Proto se představitelé Romů sdružených v mezinárodní organizaci
Internacionalno Romani union rozhodli na IV. kongresu přijmout jednotnou abecedu a vytvořit
společnou pravopisnou normu. Souběžně se začíná prosazovat postmoderní, tzv. polyalternativní
pravopis, který je založen na vzájemném porozumění omezeného počtu lokálních standardů. Přestože
mezi dialekty romštiny existují různě velké rozdíly, Romové si mezi sebou v zásadě nebo alespoň v
tom nejdůležitějším rozumějí.

Romština nebyla dlouho používaná jako psaný jazyk. Byla jazykem, kterým se ústně komunikovalo,
kterým se rozhovorem a vyprávěním předávaly společenské i kulturní hodnoty Romů. Což předpokládalo
disponovat s určitými mentálními dovednostmi. Psané slovo vstoupilo do romského společenství až
tehdy – v podobě pro ně cizího jazyka- když se Romové podrobili povinné školní docházce. Do té doby
byli Romové až na ojedinělé výjimky negramotní a zřejmě ani v ostatních evropských zemích tomu
nebylo jinak. Se zvyšující se gramotností Romů a bezpochyby také těsným kontaktem s většinovou
kulturou se postupně začaly objevovat i snahy vzdělaných Romů o psanou podobu romského jazyka i o
vlastní literaturu. Nesmírné zásluhy má o tento proces v bývalém Československu lingvistka Milena
Hübschmannová, která počínajíc osmdesátými lety minulého století inspirovala řadu nadaných romských
autorů a vypravěčů k tomu, aby se pokusili v romštině ztvárnit své autorské příběhy nebo příběhy,
do té doby tradované ústním vyprávěním. Jména jako Elena Lacková, Margita Reiznerová, Andrej Giňa,
František Demeter, Josef Horváth, Tera Fabiánová aj. patří do té skupiny Romů, kteří stáli u
základů romské literatury v Čechách a na Slovensku.

Oficiální asimilátorská politika, která trvala v podstatě až do roku 1989, ignorantní postoje vůči
romštině vlastně podporovala. Dnes mají Romové nejen u nás, ale i jinde ve světě oficiální možnost
svůj jazyk rozvíjet a užívat v různých společenských funkcích. To je ovšem úkol obtížný a
dlouhodobý. K jeho splnění nestačí jen bohatství tradiční romštiny plné krásných slov tradičních
písní a pohádek, romštiny s efektivním onomaziologickým systémem schopným ji průběžně obohacovat o
nová slova. Je k tomu zapotřebí společenské vůle, společenského úsilí, odvahy k pokusům a omylům
při užívání romštiny ve funkcích, v nichž zatím neměla příležitost se uplatnit, je k tomu potřeba i
odborníků zejména z řad Romů samých, kteří rozvoj romštiny budou citlivě usměrňovat. Tato vůle se
zatím projevuje v romských příspěvcích na stránkách romského tisku jako např. měsíčníku Romano
voďi, vydávaného občanským sdružením Romea v Praze, čtrnáctideníku Romano hangos, vydávaného
Společenstvím Romů na Moravě v Brně, a jediného dětského časopisu, měsíčníku Kereka, vydávaného
Demokratickou aliancí Romů ve Valašském Meziříčí. Zejména však v časopise romistických studií
Romano džaniben, vydávaným občanským sdružením Romano džaniben v Praze a v několika romských
literárních publikacích. A v neposlední řadě zejména v tom, že se romština od roku 1991 vyučuje
jako univerzitní obor na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.

Podobnými peripetiemi, jakými prochází romština, musel projít každý jazyk na světě: některý v dávné
minulosti, některý nedávno, a jsou jazyky, které si způsob, jak plnit nové společenské funkce a
projevovat se v nových formách, hledají dnes. Záleží na prvním místě na Romech, jak toto obtížné
údobí zvládnou. Ale nejen na Romech.

Na mezinárodní konferenci o jazycích etnických minorit, zorganizované Laplandskou universitou v
Rovaniemi (Finsko) v roce 1991 byl v závěru vyjádřen názor, že jazyk, byť vytvořen jednou etnickou
skupinou, se jakožto uchovatel kulturních hodnot stává součástí kultury celosvětové. A tak k
uchování jazyků, pokud si je jejich mluvčí budou chtít uchovat, mají kulturní povinnost přispět i
národy ostatní. Tato povinnost je pak zvýrazněna etickým imperativem pro ta majoritní společenství,
která znemožňovala etnickým minoritám důstojnou humánní existenci, která degradovala a potlačovala
jejich kulturu a jazyk.

·        Příběhy a příklady

Simona, 15 let
Simona bydlí v jednom pavlačovém domě na Praze 3. Její prarodiče se do Prahy odstěhovali ze
Slovenska v 50. letech. Jejich děti navštěvovaly místní školu. Ze strany školy často slýchávali,
aby na své děti nemluvili romsky, nýbrž česky. Aniž by si Simonini prarodiče uvědomovali hloubku
vyřčených slov, toto doporučení mlčky převzali. Nikdo však tyto rodiče nenaučil spisovné češtině.
Simoni rodiče se tak nikdy romsky nenaučili i přesto, že jejich rodiče mezi sebou hovořili svým
mateřským jazykem. Měli však na rozdíl od Simony to štěstí, že alespoň romskému jazyku pasivně
rozumějí. Simona neumí a ani nerozumí tomuto jazyku. Ve společenství starších Romů či jiných Romů,
kteří tímto jazykem hovoří, se cítí velice nejistě a rozpačitě.

Roman, 10 let
Roman bydlí i se svými sourozenci v Ostravě. Když mu bylo pět roků, tak ho jeho rodiče umístili do
mateřské školky, aby se mohl naučit česky a mohl být dobře připraven na vstup do školy. Ze začátku
to bylo pro malého Romana nepříjemné, protože dětem nerozuměl. U nich doma totiž po generacích se
mluvilo pouze romsky. Časem se situace ve školce začala měnit. Najednou začal své vrstevníky
dohánět a neměl s nimi žádné problémy se domluvit. Když to jeho rodiče zjistili, začali svého syna
láskyplně obdivovat a chválit. Roman se pak o to více snažil rozvíjet tyto své jazykové kompetence,
aby mohl zakoušet znovu tyto příjemné pocity, které jeho rodiče v něm probouzeli. Dnes dokáže bez
problému plynule hovořit ve dvou jazycích.

·        Zdroje

Odborná literatura:

Andrš, Z. (2003). Jekhethanutňa čhibaha – Společným jazykem. Sborník ze semináře o romském jazyce
Luhačovice 12.-14. června 2003. Brno: Společenství Romů na Moravě.

Bakker, P. a kolektiv (2000). What is the Romani language? Centre de recherches tsiganes and
University of Hertfordshire Press.

Balabánová, H. (1995). Praktické zkušenosti se vzděláváním romských dětí. Praha: MENT.

Cech, P., Fennesz-Juhasz Ch., Halwachs D. W., Heinschink Mo. F. (Hg.). Tusa ande akhoren khelos
(Lovarenge paramiči).

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech. Na co jste se chtěli zeptat. Manuál pro obce. Praha:
VCVS ČR, o.p.s.

Hill, E. (1995). I bari lavenqi pustik e Rukunesqiri – Spot’s Big Book of Words – Le grand livre
des mots de Spot; obrázkový slovník. Paříž: nadace Rromani baxt za podpory Evropské unie a Centra
romistických studií a pařížské Univerzity René Descarta pro Interface Collection.

Hübschmannová, M. (1998). Amari abeceda – Naša abeceda. Bratislava: Ministerstvo školstva
Slovenskej republiky a Goldpress Publisher a Praha: Nakladatelství Fortuna.

Hübschmannová, M. (2003). Hin man ajsi čhaj, so… - Romské hádanky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M., Jurková, Z. (2000). Sako čiriklo peskeri giľi giľavel (Zpěvník romských písní
pro školy). Praha: Nakladatelství Fortuna.

Hübschmannová, M., Šebková, H., Žigová, A. (1991). Romsko-český a česko-romský kapesní slovník.
Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Hübschmannová, M. (1999). Romské pohádky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M. (1973). Romské pohádky. Praha: Odeon.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého.

Jurková, Z. (ed.) (2003). Romská hudba na přelomu tisíciletí – sborník z konference Studio
Production s.r.o. ve spolupráci s FHS UK, Praha.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů : Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha:
Apeiron.

Rufertová, H. (1998). Co už umím – česko-romské povídání pro přípravné třídy. So imar džanav. So má
žanav. Praha: Fortuna.

Skutnabb-Kangas, T. (2000). Menšina, jazyk a rasizmus Bratislava: Kalligram.

Šebková, H. (1995). Jazyková situace Romů a její vývoj. Praha: MENT.

Šebková, H., Žlnayová E. (1999). Romaňi čhib (učebnice slovenské romštiny). Praha: Nakladatelství
Fortuna.

Žlnayová, E. (1995). Pojmový svět žáků prvního ročníku základních škol z hlediska romštiny Praha:
MENT.

Internet a jiná média:

Romlex: http://romani.uni-graz.at/romlex

Vlachicka djila – Nejstarší nahrávky písní olašských Romů z České a Slovenské republiky CD,
Academia, Praha 2001


Romové – asimilace nebo integrace

·        Co je...?

Asimilace je postupné včleňování jednoho etnika a jeho kultury do jiné kultury tak, že znaky
původní kultury se ztrácejí a jsou nahrazovány znaky dominantní přejímané kultury. (podle Brouček
et. al., 1991, s. 240)

Kolonizované vědomí je změna mysli pod vlivem společenského klimatu, který je ovládaný dominantní
skupinou ve společnosti. Pod jeho vlivem mohou menšiny přebírat negativní postoje sami vůči sobě.

Romství je zastřešující pojem pro dodržování romské kultury, tradic a společenského chování.
Romipen, romimo (romství) je zároveň výrazem romské identity.

Integrace je začlenění jednotlivce či skupiny do většinové společnosti bez ztráty vlastní kultury a
identity.

Sterilizace je chirurgický zákrok, který trvale zbavuje jedince plodnosti.

·        Téma

Termín asimilace označuje proces, jehož výsledkem je přizpůsobení se většině a jejím zvyklostem do
takové míry a takovým způsobem, že tento proces vede k úplné ztrátě vlastní etnické či národnostní
identity. Asimilace znamená dokonalé splynutí s většinovou společností a bezvýhradné převzetí
jejich hodnot. K asimilaci dochází buď přirozenou cestou ze svobodné vůle příslušníků asimilující
se skupiny, nebo cestou nedobrovolnou, vnucenou chováním většinové společnosti, případně jejího
mocenského aparátu. Obrovská motivace k asimilaci je ukryta v jevu zvaném kolonizované vědomí.
Tento pojem se opírá o historickou zkušenost, kdy stigmatizovaná a dlouho zesměšňovaná menšina
tento pohrdavý postoj postupně převezme a začne vlastní etnicitou opovrhovat. V důsledku toho
vznikne mocná touha být stejný jako člen majority. Podstatným znakem je, že jde o jednostranný
proces kladoucí nemalé požadavky jen na ty, které hodlají asimilovat. Asimilující se jedinec či
skupiny se úplně přizpůsobí, aniž je to nezbytně nutné, přitom společnost nemusí vytvářet jakékoliv
zvláštní nebo vědomé podmínky, aby se tento proces zdařil. Někdy si tohoto procesu ani není vědoma.
A to je případ asimilace jednotlivých příslušníků romských komunit. Je nepochybné, že mnozí Romové
v průběhu svého pobytu se u nás asimilovali buď dobrovolně, nebo v různých historických etapách
také nedobrovolně pod tlakem státní moci. Je však pravdou, že to zřejmě nikdy nebyl plošný proces,
týkající se velkých skupin, ale spíše nenápadný děj, jehož nositeli byli jednotliví Romové a jejich
nejbližší. Mezi lety 1945 a 1965 přicházeli Romové do Čech spontánně a dobrovolně. Tento masivní
proces nebyl sice hromadně organizován ani řízen, do slovenských osad však přicházeli náboráři,
kteří odchod do Čech podněcovali. Zpočátku byl cílem jejich přesunu území, vylidněná po odsunu
německého obyvatelstva, kde bylo dostatek ubytování i pracovních míst, především v severních a
západních Čechách a na severní Moravě. Velmi důležitým cílem romské migrace byla především i velká
česká a moravská města. Tato překotná urbanizace venkovského romského obyvatelstva, zvyklého na
prostředí romských osad lokalizovaných mimo slovenské vesnice, nemohla dopadnout dobře a také dobře
nedopadla. Romům z romských osad byly přiděleny městské byty. Mnozí Romové, kteří na podobnou
situaci vůbec nebyli připraveni, začali žít v těsném sousedství v prostředí činžovního domu, s
jejich nároky a zvyklostmi, které neznali a kterým nerozuměli. Bylo jim nabídnuto zaměstnání v
továrnách s pevnou pracovní dobou. Většina přesídlenců poprvé v historii své rodiny dostávala
měsíční mzdu v penězích, poprvé se od nich očekávalo, že budou každodenně v pevném režimu vykonávat
pro ně nezvyklou práci. Řada Romů, zcela zaskočených naprosto jinou životní situací, v pohledu
majority úplně selhala. Obrovské otřesy v soužití s první generací romského obyvatelstva ze
Slovenska po roce 1945 byly mimořádně špatným vkladem do budoucnosti vzájemných vztahů. Obyvatelé
českých zemí se tak po roce 1945 znovu, ale de facto poprvé, setkali s touto odlišnou kulturou a to
v intenzitě, která nesnesla srovnání s předválečným stavem. Jestliže do roku 1965 byla migrace Romů
ze Slovenska do Čech spíše spontánním procesem, mezi lety 1965 až 1970 šlo o opatření státní
politiky, o politiku tzv. organizovaného rozptylu. Podstatou tohoto opatření komunistické vlády byl
především přesun Romů ze Slovenska do českých zemí a souběžná likvidace slovenských romských osad.
Romové byli stěhováni do českých zemí dobrovolně, motivováni výkupní cenou ve výši 10 až 15 tisíci
korunami svých většinou bezcenných chatrčí. Migrace nejvyspělejších Romů ze slovenských osad do
Čech za prací poškodila často sociální struktury původních osad a velmi poškodila možnosti jejich
vzestupu.

Ať se tento asimilační proces pod vlivem negativního sebepojetí pokládáme za dobrovolný či
donucený, jeho výsledkem jsou jedinci, rodiny a celá společenství, která odložila veškeré znaky (to
není pravda), které je odlišují od majority kromě barvy pleti a kolektivního vědomí o romství.
Požadavkům majority vyšli v závratné míře vstříc, aniž by se hlavní výtky zbavili, totiž že jsou
Romové. Asimilovaní Romové a jejich potomci mezi námi žijí, aniž o jejich příslušnosti něco tušíme.
Dokonce ani tito lidé často o romské příslušnosti svých předků sami nevědí a ještě mnohem častěji
vědět nechtějí. Tuší totiž, že by je mohlo spojení s touto stigmatizovanou skupinou ve společenském
životě poškozovat. Ze všech těchto důvodů, ale především proto, že viditelná je jen ona skupina,
která svou romskou identitu zachovává, je vyvolán při pohledu zvenčí optický klam, že asimilace
Romů vůbec neprobíhá.

Proces asimilace byl praktikovaný po celá desetiletí komunistického režimu vůči Romům na území
českého státu. Neváhalo se používat metod vskutku nenásilných – sterilizace bez vědomí žen,
odnímání dětí kvůli nevyhovujícímu prostředí pro výchovu (viděno pohledem majority) atd. A
výsledek? Romové opustili své tradice, přestali nabízet svá tradiční řemesla, v nichž dosáhli
skutečného úspěchu apod. A místo toho se mezi nimi rozšířily nové jevy jako např. prostituce a
odkládání dětí do dětských domovů, což byly jevy dříve v této komunitě zakázané. Při pověstné
soudržnosti tradiční romské velkorodiny si dnes lámeme hlavu nad tím, proč jsou dětské domovy plné
romských dětí. Odpověď je nasnadě- z rozhodnutí majority se Romové museli vzdát svého tradičního
života, svých zvyklostí, leč přijetí nových hodnot neprobíhalo a neprobíhá tak rychle, jako
odvrhnutí těch starých.

Integrace příslušníků jedné etnické skupiny do většinové společnosti je naopak kvalitativně zcela
odlišný proces, než je asimilace. Pojem integrace znamená začlenění jednotlivce nebo skupiny do
většinové společnosti bez ztráty vlastní identity. Na rozdíl od asimilace je to proces oboustranný,
náročný jak pro ty, kteří se integrovat hodlají, tak pro ty, mezi které se chtějí integrovat. Vůli
vstoupit musí odpovídat vůli přijmout. Podmínkou úspěšné integrace určité skupiny je tedy to, že
většinová společnost do určité míry odlišnost integrujícího akceptuje a vytvoří pro jeho integraci
vhodné podmínky. Integrace se podobá smlouvě mezi dvěma smluvními stranami, těmi, kdo se integrovat
chtějí, a těmi, kteří jim to mají umožnit. Jedna smluvní strana touto smlouvou stvrzuje, že vytvoří
na své straně předpoklady, aby mohla být přijata, tj. aby s druhou stranou byla spojená
(kompatibilní). Např. Romové dosáhnou určitého vzdělání, vzdají se některých projevů své kultury,
které ve společném životě poškozují druhou stranu apod., a druhá strana se pak zavazuje, že za
těchto okolností přijme integrující se jako svojí nedílnou a rovnoprávnou součást, včetně tolerance
a podpory její odlišné identity. Má-li být takový proces úspěšný, musí obě strany smlouvu
dodržovat. Výsledkem integrace je pak sebevědomý, rovnocenný člen společnosti, který zná svoji cenu
a dokáže vystupovat a jednat v běžných rolích moderního života. Je otázka, zda pomalá integrace
Romů mezi nás neznamená také selhání majority tj. druhé smluvní strany.

Sudetoněmecký historik Ferdinand Seib ve své práci o Židech a jejich tisíciletém soužití s
majoritou na území Čech napsal: Je to vůbec tajemstvím všech menšin, tajemstvím každého soužití s
menšinami. Menšiny musí mít k většině nějaký funkční vztah. Musí být k něčemu. Pak jsou strpěny a
někdy dokonce přijímány ochotně. Platí to pro současnost a platilo to také po staletí pro židovské
obce. Tato myšlenka vyvolává velmi závažné otázky. Minorita, která se jen odlišuje, ale nemá žádnou
specifickou užitečnost pro většinu, má v zásadě dvě možnosti- asimilovat se, nebo zůstat odlišná, a
většina pak má povinnost tuto odlišnost chránit. Minoritu, která má nějaký specifický přínos, má
většina nejen povinnost, ale navíc i zájem chránit. To je velký rozdíl a podstatné východisko pro
vzájemné soužití majority a Romy.

Jaký užitek můžeme mít tedy z integrace? Přinejmenším ten, že si člověk uvědomí, že kultura
majority není jediná na světě, není dokonce ta hlavní a nejlepší. Nebo si uvědomí, že lidé mohou
bez obav zavrhnout xenofobní postoje a nebát se kontaktu s cizí, odlišnou kulturou. Každé setkání s
něčím neobvyklým, často nepochopitelným může naopak člověka jenom obohatit.

·        Příběhy a příklady

Josef, 20 let
Josef vyrůstal v adoptivní české rodině od svých 10 let. Když mu bylo 15, let začali s ním mít jeho
adoptivní rodiče problémy. V průběhu svých školních let byl vystaven několikrát posměchu a urážkám
svých vrstevníků. Nechápal, proč. Často slýchával:“ Ty černá hubo“a jiné,ostřejší výrazy. Josef,
který se cítil vlivem okolností příslušníkem českého národa, však narážel ve svém okolí na to, že
ho nikdo za Čecha nepovažoval, i přesto, že se uměl velice pěkně vyjadřovat. Pravděpodobně proto,
že byl chlapec tmavší pleti. Společnost mu přisuzovala etnickou příslušnost, ke které se on sám
nikdy nehlásil. Cítil se velice vykořeněný a zmatený. Začal se sám sebe ptát, kdo vlastně je a proč
jsou Romové tak stigmatizováni. Co když přiznám sám před sebou, že jsem Rom, budou si mě vážit?
Podobné a další otázky si klade stále.

Melánie, 30 let
Melánie žije se svým manželem v malém městě, kde se všichni navzájem znají. Oblíbila si černou
barvu, protože zjistila, že jí sluší. Ale jakmile k nim přijede její rodina, která bydlí ve
velkoměstě, veškeré černé oblečení odloží, protože jim nechce způsobit bolest. U olašských Romů
totiž černá barva je symbolem smutku a smrti. Dojít k tomuto kroku pro Melánii nebylo vůbec lehké.
Byl to proces, který trval několik let. Když jí pozorujete, zjistíte, že je schopná bez větších
problémů používat dva odlišné komunikační styly podle toho, s kým zrovna mluví, zda je to Rom, či
příslušník majority. Všichni ji mají rádi.

Zpověď dívky
Narodila jsem se v Česku. Moji rodiče pracují také v Česku. Kdekdo říká: „Ty jsi Češka.“ Jiní
říkají: Ty jsi Romka jako my.“ Ale co jsem doopravdy? U mě ve škole jsou všechny děti Češi. Nepustí
mě při hraní mezi sebe. Romština je mým prvním jazykem. Můj táta mi říká:“Za romství se nestyď“.
Když jsem u babičky, radost z ní pomalu prchá. Babička mě už nemá ráda. Ty nejsi od nás. No jo, ale
kam tedy patřím?

Příběh převzat z časopisu: Giere Jacqueline, Köbler, Gottfried (2001). Konfrontation. Bausteine für
die pädagogische Annäherung an Geschichte und Wirkung des Holocaust. Frankfurt am Main. Fritz Bauer
Institut. s. 9.

Příběh Jany Horváthové
Moje cesta ke vzdělání nebyla výjimečná, zvláštní a už vůbec ne trnitá. Nemusela jsem překonávat
žádné výrazné překážky, nebojovala se zaujatostí kantorů a dokonce má touha po vědění nenarážela
ani na nepochopení rodičů. To jsou totiž poměrně časté přímé či skryté překážky, se kterými bývá
romský žák konfrontován. Většina Romů usilujících o vyšší vzdělání se u nás zpravidla s podobnými
překážkami setkává a je nucena se s nimi vypořádat.

Podobné úvahy mi probíhají hlavou, když zběžně uvažuji nad zadaným tématem. Můj příběh tedy nebude
typický a už vůbec ne příkladný. Přesto, po jisté hlubší úvaze, přicházím na to, že můj původ,
respektive má antropologická odlišnost, ovlivňovaly jak mé dětství, tak i pozdější osudy. Ovlivnily
mě poměrně podstatně, a to bez ohledu na domnělý či skutečný procentuální podíl romských genů v mém
těle.

Někdo mě nazývá "gádžovkou", nebo "chrapounkou" (výhradně za mými zády), pro jiné jsem "cikánka"
nebo Romka, jak se to komu hodí a líbí. Ve skutečnosti jsem ale "křižovatka", jak se mezi Romy
běžně říká, nebo chcete-li napůl Cikánka, i když podle přísné matematiky nejsem ani to - jsem jen
čtvrteční etnická Cikánka. Pocházím totiž ze smíšené česko-romské rodiny.

V dětství jsem byla drobné černé děvčátko s poněkud šikmýma očima, vzhledem ke svému okolí s
výrazně tmavší pletí - ani ne tak zářivě zlatavě hnědou, ale spíše šedavou, jakoby stále ušpiněnou,
pokrytou spoustou jemných černých chloupků. Odmala jsem byla zvyklá na to, že můj zjev upoutával
pozornost jak dětí, tak i dospělých. Děti se pokoušely hádat, zda jsem Indiánka nebo Španělka nebo
dokonce Francouzka či představitelka jiného národa, o kterém nic nevěděly. Příliš mě netěšil jejich
zájem o původ mého exotismu, protože já jsem se spíš styděla, že nejsem stejná jako všichni
ostatní. Ne snad proto, že jsem ošklivá, sama sobě jsem se naopak líbila a vlastně i ostatní mi to
dávali najevo, ale myslím, že v dětském věku je normální přát si být stejný jako naši vrstevníci,
chtít zapadnout, být nedílnou součástí kolektivu dětí party. Individuality a výrazné odchylky od
průměru jak ve vzhledu, tak schopnostech, ve smyslu negativním, ale i pozitivním, dětský kolektiv
velmi rychle odhaluje a staví do středu svého většinou negativního zájmu. Nepíši to na základě
toho, že bych se přímo ocitala ve středu takového zájmu, to se nikdy nestalo, ale já sama sebe
cítila díky odlišnosti černou ovcí. V mém okolí nebyl nikdo jako já, žili jsme ve čtvrti, kde
Romové nebydleli, a několik arabských dětí, se kterými jsem chodila do mateřské školy, se téměř s
nikým nekamarádily, měly svůj uzavřený svět. Kupodivu jej respektovaly i učitelky, což se k nemalé
závisti nás ostatních projevilo výsadou, že při koupání ve školním bazénku jako jediné mohly mít
plavky, zatímco my musely potupně ukazovat svoji nahotu. Nikdo z dětí neměl tmavou zašedlou kůži na
loktech a svraš¬tělé ruce, které mně samotné připadaly jako ruce staré indiánské ženy. Tak těžké
byly mé dojmy z odlišností, že když mi ve třetí třídě učitelka nevybíravě řekla, že mám ruce jako
hroch, nadlouho jsem byla přesvědčena o neodvratitelnosti tohoto faktu a nemožnosti jeho změny. V
této zaujatosti by mě nikdy nenapadlo, že stačí použít krém na ruce. Tehdy jsem také obdivovala pro
mě nedosažitelnou křehkou krásu tenké křivky obočí většiny mých spolužaček, zatímco já měla husté
černé brvy srůstající nad kořenem nosu.

Tyto vzpomínky se mi dnes jeví jako malicherné a lehce se jim usmívám, ale jak se říká, každý věk
má své vážné problémy a dospělí by je neměli zlehčovat. Popsané drobnosti mě tenkrát nadlouho
ovlivňovaly a utvrzovaly v pocitu, že jsem jiná než většina ostatních a že na tom, i kdybych
chtěla, nemohu nic změnit.

V době, kdy jsem přicházela do první třídy, jsem si již svůj původ uvědomovala a povrchně jsem byla
obeznámena i se slovem "cikán". O "cikánech" se běžně mluvilo jak mezi dospělými, tak mezi dětmi
jako o těch směšných, v podstatě zejména pro svoji omezenost a prostotu nepříliš nebezpečných
lidech. Nikdy si nevzpomínám, že by se někdo pokoušel analyzovat špatné vztahy mezi romskou
menšinou a majoritou, nikoho tento problém nezatěžoval. Lidé se spíš bavili na účet Romů a k
dobrému tónu společenské zábavy pochopitelně patřily vtipy o "cikánech". Zcela běžně se mluvilo o
"cikánech" s despektem a opovržením. Brali se jako samozřejmost, jako něco nevhodného, nad čím je
však třeba dočasně přivřít oči, totiž do doby, než se podaří tyto zdivočelé a přihlouplé "děti"
vychovat k obrazu "spořádaného československého občana". Zkrátka, už v této době jsem vnímala slovo
"cikán" jako potupu, jak synonymum poznamenaného člověka, kterého nikdo nebere vážně a je terčem
posměchu.

Ani si nepamatuji, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že můj dědeček je Rom. Patrně proto, že jsem se to
nedozvěděla z ničeho nic jako nějaké tajemství, ale běžně se o tom v rodině vědělo. V naší úzké
rodině (rodiče a sestra) se o tom však téměř nediskutovalo, neboť to tenkrát nebylo podstatné.
Navíc rodiče byli oba stejně tolerantní jak k menšinám sociálním, tak etnickým, bylo to pro ně
naprosto samozřejmé, takže nás k tomu se sestrou ani nijak programově nevedli. Možná se dá mluvit
až o určité naivitě, se kterou se rodiče s naprostou otevřeností stavěli k nejrůznějším, někdy i
notně pochybným lidem. Snad z toho důvodu jsem těžko chápala nevraživost lidí k Vietnamcům a
Arabům, v minulosti u nás poměrně častou.

V naší úzké rodině se tedy nemluvilo o etnické příslušnosti, naproti tomu, když se sešla širší
rodina - potomci dědečkových sourozenců, těch, co nepřežili válku, vždy se vzpomínalo na společné
předky. Na stařečka a stařenku, kteří žili v cikánském táboře a sami ze své vůle i píle si dokázali
postavit slušný dům mimo tábor. Všechny jejich děti se již za první republiky vyučily, byly v
trvalém pracovním poměru a dokonce jeden z nich se ještě před válkou stal studentem právnické
fakulty prestižní Univerzity Karlovy. Po válce pak jeho příkladu následoval nejen jeho syn, ale i
mnozí další příbuzní. V malé slovácké vesnici to znamenalo pozdvižení. Málokterý ze synů bohatých
sedláků udělal takovou kariéru a právník- tenkrát to bylo velmi slušné živobytí. Vedle těchto téměř
"hrdinských skutků" mých pradědů a dědů se rodina často vracela k válce, která ji těžce a už navždy
poznamenala. Kdo nezahynul v koncentračním táboře - tři dědečkovi bratři byli za pokus o útěk
popraveni, jeho otec a další příbuzní zplynováni v době likvidace cikánského tábora v Osvětimi -
ten se musel skrývat tři dlouhé válečné roky. Z rodinných setkání si vybavuji stále znovu někdy až
hystericky podávané vzpomínky na tuto těžkou dobu. Z rodinné paměti, z těchto téměř hrdinských
skutků našich předků, kteří byli stejně a možná ještě více nenáviděnými "cikány", než jsou Romové
dnes, z toho všeho se vytvořila velká hrdost na rodové jméno Holomek. Tento fakt všechny - dle
českých poměrů i vzdálené příbuzné - spojoval. Na druhou stranu rodinná setkání byla i místem, kde
se tito průkopníci integrace Romů do společnosti utvrzovali ve své jedinečnosti a odlišnosti.
Zdůrazňovali, že oni jsou moravští Cikáni. Chtěli se tak odlišit od Romů přicházejících k nám po
válce ze zaostalejšího agrárního Slovenska, jejich cesta k integraci byla oproti usedlým moravským
Romům teprve na počátku. Holomci cítili propast mezi sebou a ostatními Romy a jejich hrdost spojená
s pýchou dále rostla. Nikdy ji nedávali veřejně najevo, ale v rodině to bylo znát. Nechtěli být se
slovenskými Romy ztotožňováni, což bylo těžké tehdy jako dnes. Veřejnost se nechce obtěžovat
rozlišováním Romů podle kulturní, vzdělanostní, sociální úrovně. Tak docházelo spíše k tomu, že
někteří z nich svůj romský původ veřejně neprezentovali. Jako malé dítě jsem toto vše nechápala a
jen stěží jsem se mohla ve složité situaci orientovat.

Z prvních dnů strávených ve škole si živě pamatuji, jak o přestávce na mě ještě téměř neznámý
spolužák pokřikuje: "cikánko", hanobí mé podle mě krásné růžové šaty s bílou mašlí tím, že ji drze
nazývá obvazem, a učitelka, která to slyší, mlčí, jako by s výroky chlapce souhlasila. Nechtěla
jsem být "cikánkou", nechtěla jsem patřit k těm, kterým se všichni posmívají, se kterými se spojuje
jen špína, zaostalost a obecně si z nich každý tropí úsměšky. Příslušnost k "cikánům" se totiž
nebrala jako příslušnost k etniku či národu, oficiální státní politika je nepovažovala ani za
etnickou skupinu, ale za skupinu sociální. Přesněji skupinu sociálně patologickou. "Cikán" bylo
jednoznačně hanlivé označení a vlastně jím zůstalo dodnes, i když některým zdravě sebevědomým Romům
již nevadí, a to je jistý pokrok. Veřejně se mluvilo o "cikánech" pouze v souvislosti s nutností
jejich převýchovy a pozvednutím na úroveň srovnatelnou s okolním obyvatelstvem. Pochopitelně i ve
školách se mlčelo o původu "cikánů", stejně jako o svébytnosti jejich kultury, která naopak byla
považována za projev retardace. Dnes se již mohou vážní zájemci při určitém studijním úsilí dobrat
informací o Romech, ale děti ve školách na tom nejsou vlastně o mnoho lépe než v době mého dětství.
Pokrok je zajisté v tom, že se již oficiálně nesetrvává na tezi, že Romové jsou příslušníci
zaostalé sociální skupiny, kterou je třeba zlikvidovat asimilací s ostatním obyvatelstvem. Dalším
pozitivem je i to, že informace o romském etniku jsou zařazovány do školních učebnic. Na druhou
stranu se dnes romské děti musí nesrovnatelně častěji než v minulosti potýkat s projevy rasismu a
etnické nesnášenlivosti.

Z předchozího vyprávění patrně vyplynulo, že naše rodina se nestýkala s jinými Romy. Byli pro mě
zcela neznámí, nic jsem o jejich světě nevěděla, z toho důvodu jsem stejně jako ostatní děti věřila
všemu negativnímu, co se o Romech veřejně vyprávělo. Ne že bych tyto nepěkné věci přijala za své,
ale podléhala jsem jim, a proto se také styděla za svůj, byť částečný, ale přesto patrný romský
původ. Postupně jsem chápala, že naše rodina je romská, ale zároveň mi bylo vštěpováno, že jsme už
jiní, ve smyslu lepší. Krutá dobová ideologie skutečně pojala "cikána" jako příslušníka sociální
skupiny. Ze společenského hlediska neproblémový Rom dle úřadů "cikánem" nebyl. Tak se stalo, že
celá naše rodina vypadla z evidence o cikánském obyvatelstvu. V podobném smyslu chápala slovo
"cikán" i moje jemná, citlivá a milující maminka, když mně v dobré víře radila: "Neoblékej si
příliš pestré šaty, nenos velké náušnice, sepni si ty dlouhé vlasy, nebo budeš vypadat jako
cikánka." Maminka, když si brala tatínka, brala si jej pro jeho vlastnosti a jeho původ byl pro ni
tenkrát podružný. Ve skutečnosti o Romech v době svého sňatku nic nevěděla. Výhrady svojí poněkud
maloměšťácké matky, kterou jednou v životě "cikánka" okradla a ona si to pamatovala na celý jeho
zbytek, jsem příliš vážně nebrala a prosadila si svou.

Přestože se cítili členové rodiny o něco výše než ostatní Romové u nás, přesto pociťovali
spřízněnost s ostatními Romy a patrně i jistou povinnost vůči těm na nižší úrovni. Projevilo se to
zejména v době Svazu Cikánů-Romů (1969-1973). Mnozí z naší rodiny se stali zakládajícími členy této
organizace a i po administrativní likvidaci Svazu se zejména děd stále angažoval v řešení otázek
spojených s Romy. Neskrýval však svůj pocit, že je třeba romské etnikum dostat na vyšší úroveň
sociální i kulturní. On sám na ní již byl, věděl to, byl tomu rád, a přesto mu bylo nejlépe mezi
Romy, a to té nejnižší úrovně. Dědeček totiž, na rozdíl od mladších příbuzných, ještě zažil bídu
cikánské osady a skutečné opovržení bílých lidí. Změny dosáhl díky své obrovské cílevědomosti a
pochopitelně, bez toho by to nedokázal, díky obětavé pomoci mnoha členů rodiny. Všichni museli
pracovat a vydělávat peníze, aby on mohl studovat. V dětství zažil na vlastní kůži zoufalou absenci
podmínek k udržování svého těla v čistotě, které vedly k vysoké nemocnosti, což ho navždy
poznamenalo až chorobným přeceňováním vlastní hygieny a děsem ze špíny i kontaktu s nemocnými
lidmi. Z tohoto důvodu však lépe než mladší členové rodiny chápal i velmi ubohé Romy, uměl s nimi
laskavě promluvit a dokonce mu s nimi bylo dobře. Několikrát mi vyprávěl, jak těžká byla jeho cesta
mezi bílé studované lidi na úrovni, kolik odříkání, přemáhání a vlastně i přetvářky jej to stálo.
Skutečně volně se cítil pouze mezi Romy. Jinak upadal do smutku, depresí, obav o své zdraví, štítil
se nejen nemocných lidí, ale i jídel v restauracích, stále někde hledal špínu a nečistotu. Jakmile
však přišel mezi Romy, byla jindy přísná dieta i všechna úzkostlivost tatam. Jednou nás také vzal
na oslavu křtin v Brně do jedné rodiny slovenských Romů. Já jsem vnímala jen nemožné rudé závěsy z
praporoviny, spoustu lidí, obrovský hrnec s tučným jídlem, ze kterého se jedlo společně, do toho
hlučela hudba. Dědeček však zářil spokojeností.

Ve škole jsem svůj původ úspěšně tajila, lépe řečeno mlčela jsem o něm. Vzpomínám si na nepříjemné
pocity, které se dostavovaly, když se začaly probírat vtipy o "cikánech". Děti je pochopitelně
znaly od rodičů a byly velmi oblíbenou náplní školních přestávek stejně jako zábav na pionýrských
táborech. Jak se říká poturčenec horší Turka, z té obavy o odhalení jsem sama také dávala k dobru
vtipy o "hloupém Dežovi" apod. Nikdo v naší úzké rodině však nevěděl nic o mých pocitech spojených
s původem, přitom bylo doma zvykem o všem otevřeně mluvit a vše probírat z různých stránek. Nikdy
jsem s rodiči na dané téma nemluvila, protože v době svého dětství jsem si to takto ani
neuvědomovala. Nedokázala jsem si své komplexy vyplývající z mé odlišnosti dát do souvislostí.
Sestra nic podobného neprožívala, protože byla modrooká blondýnka a stěží by kdo její původ
odhalil.

Posléze, když jsem chodila se stejnými spolužáky do třídy delší dobu, nikdo si již nedovolil nazvat
mě "cikánkou", nikoho to už ani nenapadalo. Ale cizí lidé v obchodech a na ulicích mě zřejmě za ni
občas považovali. Pamatuji se na "ctihodné matróny", nad kterými jsem stála v tramvaji, jak si
přitahují pevně k tělu své nákupní tašky a jejich sveřepý a někdy i zlý pohled jasně vypovídá o
tom, co jim právě běží hlavou. Již v dospělosti jsem si několikrát nemohla vysvětlit, proč mně
prodavačka v obchodě tyká, ale byla jsem vychována k toleranci, a tak jsem si tenkrát nepřipouštěla
anebo neuvědomovala ten pravý důvod. Naučená slušnost mi dříve nedovolovala oplácet stejnou mincí.
Je paradoxem, že právě můj romský manžel, který je světlý jako gádžo, ale z života v nitru romské
komunity dobře zná zjevnou i skrytou diskriminaci, mě sám začal upozorňovat, kdy si lidé přede mnou
schovávají tašky a jak se prodavačky v obchodech na rozdíl od přístupu k manželovi ke mně chovají s
notnou dávkou drzosti.

Další z přívlastků běžně užívaných v souvislosti s Romy bylo“ primitivní, omezený“. Pouhé vyslovení
slova "cikán" s sebou neslo podvědomé vybavení těchto vžitých klišé. Zmíněná souvislost by byla
dosti nepříjemná, těžko bych se do budoucna smiřovala s tím, že lidé budou o mně takto smýšlet
ještě před tím, než mě stačí poznat. Vždy jsem chtěla být vzdělaná a především prospěšná ostatním.
V dětství i později jsem měla jasnou představu o své seberealizaci. Především jsem chtěla vykonávat
práci, za kterou bude vidět nějaký pozitivní a pokud možno trvalý výsledek. Navíc jsem byla
vychována k velké cílevědomosti. Můj otec býval často kritický k mému jednání a konání, nechtěl,
abych byla jen dobrá, ale považoval prostě za samozřejmé, že budu nejlepší. Vlastně to muselo být
již ve mně, neboť takto přistupoval i k sestře, ale ta se nedávala vyvést ze svého klidu až
flegmatičnosti, a občasný neúspěch ji nijak nedeprimoval. Já jsem však byla a zůstala ke všem svým
neúspěchům, ať ve škole či později v práci, velmi kritická. Takové události se mi staly pobídkou k
ještě lepším výkonům. Pamatuji se, že v průběhu školní docházky rodiče neměli vůbec potřebu
zjišťovat můj prospěch, protože věděli, jak mně samotné na něm záleží. Ač jsem vždy patřila ve
třídě k lepším žákům, pokud jsem dostala špatnou známku, těžce jsem to nesla. Rodiče se v takovém
případě spíše snažili mé chmury rozptýlit slovy, že známky nejsou všechno. Již v útlém dětství mě
rodiče naučili věnovat se svým zálibám a přitom rozvíjet své schopnosti. Od první třídy jsem
navštěvovala několik zájmových kroužků, respektive každý den po vyučování jsem měla buď trénink v
gymnastice, hodinu hry na hudební nástroj, nebo jsem spěchala do divadla Na provázku, kde jsem byla
členkou Dětského studia.

Vždy jsem tedy chtěla patřit mezi vzdělané, schopné, společnosti prospěšné lidi a od dětství jsem
se na to připravovala. Dnes si však uvědomuji, že okolnosti kolem mého původu mě v tomto cíli
jednoznačně utvrzovaly a nadále mé úsilí podporovaly. Věděla jsem, že bude pro mě dobré, když si
vytvořím nějaký štít proti hloupým a omezeným lidem. Brzy jsem pochopila, že tím štítem mohou být
jedině mé vědomosti, vzdělání a výsledky mé práce. Další důvod, který mě vedl k velkému studijnímu
úsilí, byly okolnosti související s povahou mého otce a jejími důsledky. Šel vždy hlavou proti zdi,
odjakživa chtěl hájit pravdu a žít podle šlechetných zásad morálky. Tak se stalo, že v roce 1968
skončila jeho nadějná kariéra vojenského vědeckého odborníka a ze dne na den se stal těžko
zaměstnatelným. Nakonec zakotvil jako řidič náklaďáku, posléze dělník na stavbách socialismu, za
kterými musel jezdit doslova na nejrůznější konce republiky. Otec nikdy nic nedělal jen napůl,
proto bojoval proti nenáviděnému režimu nejen rozvratnými výstupy na dělnických schůzích jejich
podniku, ale také v kruhu disidentů tím, že se zapojil do rozmnožování a rozšiřování exilové
literatury. O těchto otázkách se mluvilo v naší úzké rodině mnohem více než o romském původu, neboť
měly bezprostřední dopad na životy nás všech. Bylo mi jasné, že budu-li chtít studovat, vždy budu
muset být lepší než ostatní. A já za každou cenu studovat chtěla.

Na gymnáziu jsem se za svůj částečně romský původ styděla asi stejně jako kdysi. Hned první den v
nové škole mi dala najevo opodstatněnost mé obavy jedna ze spolužaček. V momentě, kdy jsem si vedle
ní nezávazně sedla změřila mě nevybíravým pohledem se slovy, že je obsazeno. Až po maturitě mi se
smíchem sdělila, že si tenkrát myslela, že jsem "cikánka". Ještě v té době jsem ji nebyla schopná
opravit, že její domněnka byla správná.

Teprve na vysoké škole se ve mně postupně začínalo hodně věcí měnit. Jistě k tomu přispělo ve
srovnání s gymnáziem poměrně liberální prostředí filozofické fakulty. Základní i střední škola byly
za komunistů místy pevně svázanými disciplínou, které jsem se já jako nesmělé dítě navenek jakoby
bez problémů podřizovala, ač vnitřně jsem jí trpěla. Na vysoké škole, i když patrně mezi spolužáky
byl nejeden spolupracovník STB, tento dril neexistoval. Navíc jsem se mohla věnovat především
oblíbené historii a exaktní vědy mě již zbytečně netrápily. Naučila jsem se mluvit, vyjadřovat a
hájit své názory, přestávala jsem být lehce zranitelným dítětem. Tříbením názorů jsem získávala
také potřebné sebevědomí a celý průběh studia mě v tomto sebevědomí jen dále utvrzoval. Navíc s
námi na univerzitě studovali Řekové, Arabové i Afričané. Začaly mě zajímat neevropské kulturní
světy, mimo jiné také Indie. Studium historie i dějin umění s sebou samo o sobě přinášelo zájem o
vše dosud nepoznané, co by stálo za mou pozornost. V této době mi spolužák, který musel o mém
původu vědět (možná to bylo veřejné tajemství, neboť dědeček byl opravdu známá romská osobnost),
sdělil, že jeden z našich profesorů zpracovává dějiny moravských Romů a hledá mezi studenty
spolupracovníky. Spíše ze zvědavosti, zda opravdu někdo vědecky studuje tuto všemi opovrhovanou
skupinu lidí, jsem se mu přihlásila. Pravda to byla, navíc profesor byl danou tematikou nadšený a
já jsem se postupně stávala nadšenou také. Přečetla jsem spoustu drobných časopiseckých příspěvků.
Z odborného tisku jsem se dozvěděla dokonce o historii naší rodiny, kterou tento odborník již začal
zpracovávat. Velmi rychle mě pohltila nejen historie naší rodiny a skrze ni jsem se dostala i k
osudům Romů v celosvětovém kontextu. Pomalu se přede mnou začal otevírat neznámý svět, vedle
kterého jsem bez povšimnutí tolik let žila. Dostala jsem se dočasně do dalšího extrému, který
zřejmě patří ke každému "národnímu obrození", byť se netýká celého národa, ale jednotlivce. Až
nekriticky jsem obdivovala vše romské. Dnes již pohlížím na všechny tyto otázky poněkud
objektivněji a možná díky dlouholeté praxi v oboru romistiky i profesionálněji. Mé srdce tedy
"nehoří" jen pro Romy, ale dnes již také pro ně. Svůj život jsem spojila se skvělým člověkem ze
skupiny slovenských Romů. Zcela jsem se oprostila od pocitu výlučnosti Holomků a dnes si naopak
vysoce vážím i některých slovenských Romů. Především pak těch, kteří vyšli z velmi špatných poměrů,
dokázali se od nich oprostit, dosáhli poctivého úspěchu ve společnosti a přitom neztratili své
romství. Podobně jako se to před mnoha lety podařilo mému dědovi. On učinil zásadní krok za všechny
členy naší rodiny, kteří již bez větších problémů mohli dosáhnout svých titulů.

Můj příběh tedy není o tom, jak Romka získala vzdělání, ale jak vzdělání objevilo Romku. Někdo může
namítnout, že jsem byla dítě až příliš citlivé, to připouštím. Je však možné, že právě skrze tyto
drobnosti, jež byly pro mě kdysi tak určující, budou lépe pochopitelné skutečné překážky a někdy i
utrpení, se kterými se setkávají praví Romové běžně na ulicích, ve školách, na úřadech při zábavě,
prostě v průběhu svého života v této společnosti. Romové, kteří díky svému vzezření nemohli a
nemohou popřít svůj původ, musí žít stigmatizováni a zároveň nemají štít ve svých nevzdělaných
rodičích ani ve svém školním neúspěchu. Pokud některé z takových dětí získá vyšší vzdělání a dokáže
ho úspěšně využít ku prospěchu svému i celé společnosti, mně nezbývá než před ním smeknout, já bych
to patrně nedokázala.

Příběh převzat z: Romové v České republice (1945 - 1998). Sešity pro sociální politiku. Socioklub,
Praha 1999. s. 311-318.

·        Zdroje

Odborná literatura:

Acton, T., Gallant D., Vondráček P. (2000). Romové (Ohrožené kultury). Praha: Nakladatelství
Svojtka & Co.

Bartoloměj, D. (1994). Dějiny Romů, Vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých
zemích a na Slovensku. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého.

Buryánek, J. a kol. (2002). Interkulturní vzdělávání. Příručka nejen pro středoškolské pedagogy.
Praha: Člověk v tísni, spol. při ČT, o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Daniel, B. (1994). Dějiny Romů: vybrané kapitoly z dějin Romů v západní Evropě, v Českých zemích a
na Slovensku. 1.v. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci.

Frištenská, H., Víšek, P. (2002). O Romech. Na co jste se chtěli zeptat. Manuál pro obce. Praha:
VCVS ČR, o.p.s.

Holý, D., Nečas C. (1993). Žalující píseň - O osudu Romů v nacistických koncentračních táborech.
Strážnice: Ústav lidové kultury ve Strážnici.

Horváthová, J. (ed.) (2004). Memoáry romských žen; Elina, Sága rodu Holomků; Karolína, Cesta
životem v cikánském voze. Brno: Muzeum romské kultury.

Horváthová, J. (2002). Kapitoly z dějin Romů. Praha: Společnost Člověk v tísni, společnost při ČT,
o.p.s. v nakladatelství Lidové noviny.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého.

Kenrick, D. (2000). Cikáni pod hákovým křížem. 1. české vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Centre
de recherches tsiganes.

Nečas, C. (1994). Nemůžeme zapomenout – Našti bisteras. Olomouc: Pedagogická fakulta University
Palackého v Olomouci.

Nečas, C. (1997). Historický kalendář (Dějiny českých Romů v datech). Olomouc: Vydavatelství
Univerzity Palackého.

Nečas, C. (1999). Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity
Palackého, 4. doplněné vydání.

Nečas, C. (1987). Andr' oda taboris: vězňové protektorátních cikánských táborů 1942-1943. 1. vyd.
Brno: Městský výbor Českého svazu protifašistických bojovníků v Brně.

Nečas, C. (1999). Holocaust českých Romů. Praha: Prostor

Nejedlá, M., Svobodová, A., Trombiková, J. (ed.) (2001). Co mi doma vyprávěli (Rodinné příběhy Romů
z druhé světové války vyprávěné romskými dětmi) Praha: Občanské sdružení R-MOSTY. Seib, F. (2000).
Tisíc let židovské historie v Čechách a na Moravě. In: Židé v Sudetech, pro Ackermann-Gemeinde.
Praha: Portál.

Skutnabb-Kangas, T. (2000). Menšina, jazyk a rasizmus. Bratislava: Kalligram.

Stojka, C. (1992). Reisende auf dieser Welt (Aus dem Leben einer Rom-Zigeunerin). Wien:
Herausgegeben von Karin Berger, Picus Verlag.

Šmídová, O. (ed.) (2001). Zdi a mosty. Česko – romské vztahy. Praha: ISS FSV UK a Sdružení Biograf.

Winter, W. (2004). Winter Time – Memoirs of a German Sinto who survived Auschwitz (Čas zimy/Wintera
– památky německého Sinta, jenž přežil Osvětim). Hertfordshire: University of Hertfordshire Press.

Wyatt, Chad E. (2005). Roma Rising: Romské obrození. Praha: Argo & Nadační fond Dobrý soused.

Žantovský, P. (ed.) (1998). Česká xenofobie. Praha: Nadace pro svobodu slova ve spolupráci se
Syndikátem novinářů ČR – Votobia.



Spiritualita Romů v České republice

·        Co je...?

Spiritualita je pojem, který pochází z řeckého preunalikos a později z latinského spirutalis – to
vše znamená duchovní. Podstatou biblické spirituality, duchovního života je tedy vztah s bohem.
Spiritualita je autentický vztah, který se nějak projevuje.

Revenantismus je víra v posmrtné kontakty s duchy zemřelých a kulturní úkony s nimi spojené V
romistické literatuře se o těchto revenantech hovoří jako o tzv. múlech.

Synkretismus je splývání náboženských nauk, systémů a zvyků v nové formy náboženství.

Konfese je slovo, které pochází z latinského slovesa confiteri – vyznávat. V užším slova smyslu
označuje v právním významu veřejné vyznání víry.

Charismatické hnutí je církevní hnutí, které vzniklo v 60 letech 20. století v Anglikánské,
lutherské a římskokatolické církvi a má některé společné rysy s Letničním hnutím. Mezi základní
charakteristiky patří živý vztah k Ježíši Kristu, zkušenost s působením Ducha svatého, především s
tzv. dary Ducha, za které se považuje např. služba, schopnost vyučovat, proroctví, uzdravování,
apod. je orientováno misijně, zaměřuje se na evangelizaci a kurzy o víře.

·        Téma

Tak jako každá společnost při kontaktu s jinou kulturou, tak i ta romská přebírá a adaptuje pouze
určité jevy. Aby byli přijatelnější pro tehdejší středověkou křesťanskou populaci Evropy při svém
příchodu, situovali se do podoby kajících se hříšníků, kteří přišli z Egypta. Své vyprávění
doplňovali útržky ze Starého i z Nového Zákona. Přesto to v Evropě neměli nikdy lehké. V období
okolo exkomunikace jedné romské skupiny pařížským arcibiskupem v roce 1427 začalo jejich
pronásledování, které trvalo skoro tři sta let. Přetrvávající nedůvěra vůči nim i v náboženských
otázkách se odrazila například v opatřeních osvíceneckých panovníků Marie Terezie a Jozefa II.,
kteří v nařízeních z roků 1760 až 1782 přikazovali jakýmkoliv způsobem donutit Cikány ke
křesťanským obřadům. Zejména se jednalo o povinný církevní křest, sňatek a pohřeb.

Většina odborníků se shodne na tom, že se Romové oficiálně nejčastěji hlásí k náboženství
společnosti, ve které žijí. V evropských podmínkách je to křesťanství, hlavně katolického vyznání.
Přesto však jen v málokteré romské komunitě lze hovořit o převzetí křesťanské doktríny bez
specifických romských úprav. Náboženství pak můžeme chápat jako pružný sociokulturní jev, který
reaguje na aktuální situaci ve společnosti.

Přestože většina Romů se dnes v ČR hlásí ke katolické víře, neznamená to, že by v duchovním životě
Romů neexistovali určitá specifika. Na prvním místě je třeba konstatovat, že pod duchovním životem
či duchovním světem nemám na mysli pouze náboženský život uvnitř církve, ale i lidové formy
náboženství či různé formy duchovní kultury všeobecně. Patří sem obřady, zvyky, pověry, náboženské
písně a vlastně celý komplex tradic a představ, které uspokojí duchovní potřeby člověka. Základním
poznatkem na tomto poli je skutečnost, že pokud Romové přebírali prvky majoritních kultur, probíhal
tento proces s jistým opožděním. Proto se u nich paradoxně zachovaly různé prvky duchovní kultury
majority v archaičtější a konzervativnější formě. Bylo by opravdu chybou, kdybychom se domnívali,
že se život na našem území nepodepsal na jejich duchovním životě. Mnoho specifik v jejich dnešním
rituálním životě a v lidové víře představuje ve skutečnosti jen zakořenění takových praktik a
představ, které se nacházely před řadou let i u majoritní populace. Připomeňme například i známé
vartování u mrtvého, víra v bosorky, záškodná a milostná magie apod. Neznamená to však, že bychom
měli romskou spiritualitu zkoumat jen jako něco ze ztraceného světa. Je to bezpochyby svět svébytný
i originální. Do takového rámce patří například velmi silný akcent na revenantismus, tj. vracení se
mrtvých, tzv. múlů, zvláštní funkce přísah a kleteb, mimořádný význam obrazů a světců apod.
Zdánlivá laxnost Romů k návštěvám kostelů je zapotřebí v tomto kontextu porovnat např. s
ohromujícím počtem vymezených sakrálních prostor v jejich domácnostech.

Pokud bychom měli vystihnout současný duchovní svět Romů co nejstručněji a nejobecněji, musely by
se v takové charakteristice objevit pojmy jako synkretismus, adaptabilita a identita. Synkretismus
proto, že Romové mají vynikající schopnost spojovat i to, co obvykle považujeme za nespojitelné.
Adaptabilitu proto, že i v duchovním životě jsou mimořádně pružní. Přizpůsobují se novým podnětům
velice flexibilně (od náboženských písní k melodiím Michaela Jacksona až po mimořádný úspěch nových
náboženských hnutí v romských komunitách). Tyto faktory vedou rovněž k masově rozšířeným jevům jako
je například vícerá konfese, která je u majoritní společnosti neobvyklá. Tento druh konfese je však
výsledkem trendů několika posledních let.

Romové nejsou všichni stejní, a proto neexistuje ani jednotný model jejich duchovní kultury. Pro
názorné vysvětlení se soustředím na projevy víry a rituálů Romů, které jsou nejpodobnější evropské
majoritní víře, tzn. křesťanství. Pro porovnání uvedu zvyklosti spojené se dvěma univerzálními
mezníky v lidském životě, jimž je vyčleněno zvláštní místo snad v každé společnosti – smrt a
narození člověka. Uvidíme, že v obou případech je křesťanství zasazováno do specifického prostředí,
ve kterém se následně prolíná s animismem a magií a vytváří tak unikátní systém víry a rituálů
směrodatných pro romskou společnost. V ostrém kontrastu s touto skutečností stojí tzv.
charismatická a evangelizační hnutí. Příslušnost k této konfesi dává mnohým Romům možnost pocitu
vyvolených lidí, což představuje v rámci jejich životních zkušeností novou realitu. Na rozdíl do
tradičních církví, které kladou důraz na text, vzdělání a schopnost číst a psát a zároveň vytěsňují
jakékoliv praktiky, které nazývají pohanskými, se tato charismatická hnutí starají o emocionální a
psychologické potřeby Romů. Rovněž dávají prostor jiným komunikačním kanálům než pouze verbálním
(např. využívají hojně síly hudebního programu) a vedou případně k jejich vydělení se z tradičního
církevního prostředí, ke kterému většina Romů tíhne.

Jak již bylo řečeno na začátku, romská komunita je mnohovrstevná. Jednotlivé vrstvy obyvatelstva se
od sebe liší zrovna tak, jako se od sebe liší vrstvy majoritní společnosti. Romové ve Francii žijí
jinými zvyky, vírou a tradicemi než např. Romové v Rumunsku. Urbanizace a anonymizace roztrhala
mnoho cenných vazeb v romské komunitě a podepsala se i na urychleném zániku významu původních
rituálů. Přesto jsou jejich kořeny patrné i mezi současnou romskou mládeží, která se mnohdy
prohlašuje za ateistickou a svoje zvláštnosti vysvětluje souhrnným slovem tradice.

Fenomén smrti
Součástí náboženství je víra v existenci a přítomnost sil, které ovládají svět a určují místo
člověka na zemi. V širším kulturně-společenském kontextu má tuto funkci křesťanský Bůh. S lidmi je
v určitém osobním vztahu, váže se k němu určitá očekávání a chování. V představách věřících lidí má
Bůh lidskou podobu a vlastnosti, samozřejmě takové, které přináleží jeho významu a moci. O Boha se
člověk opírá v nouzi, žádá od něho sílu, zdraví, děti. Je mocným ochráncem, laskavým otcem a
spravedlivým soudcem. Před Bohem si je člověk vědom své slabosti a bezmocnosti. V lidovém
náboženství je důležitější než dogma, etika, která určuje vztah k bližním. Každý člověk ví o
nevyhnutelnosti své smrti. Přesto se smrti, mrtvých a všeho, co s tím souvisí, bojí. V souvislosti
se smrtí sehrávají významnou úlohu i sny. Pro člověka je svět viditelný a neviditelný jedno a
totéž. Sen je pak bránou k onomu světu, je místem střetávání se s Bohem, svatými duchy a předky.
Jsou vnímány jako proroctví, zjevení, vnuknutí či konkrétní věštby. Sny se skládají ze široké škály
znamení smrti. Sen je rovnocenný realitě, chápe se jako skutečnost. Poskytuje údaje, které jsou
stejně hodnotné jako vjemy v bdělém stavu, ne-li ještě hodnotnější. Když jsme ve snu viděli někoho,
kdo už dávno umřel, znamená to, že jsme s ním opravdu rozmlouvali. Sny představují pro člověka
významnou zkušenost, protože umožňují přímé spojení s neviditelným světem a se silami, které člověk
vnímá všude okolo sebe. Znamení se vykládají spontánně a bezprostředně. Člověk o nich nemusí
uvažovat, ale vysvětluje je pomocí předem daných kolektivních představ. Už byla vzpomenuta
představa, podle které člověk na druhý svět doprovází smrt. Křesťanským prvkem v systému představ o
umírání je myšlenka o Bohu, který povolává na věčnost. Mnozí Romové věří tomu, že pro umírajícího
přicházejí duchové mrtvých, nebo ho mohou vzít na druhý svět za trest, např. za nedodržení příkazu,
či za porušení určitých norem.

Snad ještě názornější příležitost, při které se projevují specifika romského náboženského cítění a
smýšlení, je smrt v komunitě. Romové věří v existenci ducha, který opouští lidské tělo a zároveň je
jinou formou pokračování lidského života. V představách Romů se duše po smrti mění v ducha – múla,
který je při těle až do pohřbu. Tento duch, který po smrti nepřerušil svazky se živými, vrací se
mezi tyto živé ve formě zjevení, snů apod. Smrtí se neroztrhla žádná rodinné pouta, sociální
interakce pokračuje. Důkazem toho je povídání s mrtvým u jeho hrobu či modlitby k mrtvému. Několik
nocí před pohřbem se scházejí příbuzní v domě rodiny zemřelého. I tento jev vyjadřuje sociální
vazby jak mezi živými, tak mezi živými a mrtvými. Múlo přichází v mnoha případech jako
antropomorfní bytost, která má několik podob. Např. nemá tvář, bere podobu nějakého konkrétního
živého člověka či někoho úplně cizího. Identifikovat mrtvého mohou živí podle hlasu nebo podle
drobných znamení. V jiných případech vystupuje múlo ve své vlastní podobě, tak jak vypadal v době,
kdy byl živý. Múly lze rozdělit do několika kategorií, podle charakteru respektive podle charakteru
jejich příchodu. Dobří múlové přicházejí něco říci ostatním, poradit. Zlí mulové chodí strašit.
Tento projev je často pokračováním předcházejících nepřátelských vztahů nebo je způsobený
zanedbáním nějaké povinnosti živých vůči mrtvému apod. Nedodržování rituálů souvisejících s pohřbem
znamená poskvrnění posvátna.

I proto Romové do pohřbu vartují. Sedí v domě zemřelého, vykládají si veselé příběhy ze života
mrtvého, zpívají mu písně, popíjejí apod. Vlastní zvyky spojené s pohřebním obřadem se u
jednotlivých romských subetnických skupin značně liší, ale koncept zůstává všude stejný, tzn.
Romové se snaží vyprovodit nebožtíka do hrobu tak, aby neměl žádný důvod se na tento svět vracet.
Do rakve jej oblečou do jeho nejlepších šatů, dají mu s sebou předměty, které měl nejraději, kropí
jeho hrob alkoholem, hlasitě a mnohdy až teatrálně jej oplakávají, aby je nikdo např. nemohl
podezírat z toho, že jim na něm nezáleželo. U Romů je velmi rozšířený strach nejen z ducha mrtvého,
ale i z hřbitova. V představách Romů má charakter strašidelného až magického místa.

Spiritualita Romů má sice zvláštní projevy, jejichž specifičnost však spočívá v intenzitě,
frekvenci výskytu, výrazu (např. emotivní demonstrace smutku), způsobu vyjádření a významu v dané
rodině.

Magická ochrana novorozenců
V duchovní kultuře Romů mají dominantní postavení rodinné zvyky. Z rodinných obyčejů se nejvíce
zvyků a magických praktik váže k úmrtí člověka, jeho pohřbu a potom na období narození dítěte.
Dodnes je rozšířená představa, že nepokřtěnému dítěti hrozí nebezpečí. V nestražené chvíli může
přijít negativní bytost a vyměnit novorozence. Pokud k tomu opravdu dojde, panuje názor, že není
možné už své dítě získat zpátky. V mnoha případech Romové používají amulety, které novorozenci
zabezpečí ochranu před nečistou bytostí. Mezi tyto předměty lze zařadit např. hřeben, nůžky, nožík,
mýdlo, růženec, chléb, sůl, modlitební knížka, zrcadlo apod. Pokud je dítě pokřtěné, negativní síla
už dítěti nemůže ublížit. Romskému dítěti hrozí po narození i další nebezpečí – tzv. uhranutí.
Pozná se to podle toho, že dítě je nepokojné, nespí, pláče, odmítá jíst aj. Pokud nechceme, aby
dítě bylo uhranuté, musí každý, kdo se na něho podívá, symbolicky třikrát odplivnout a současně mu
požehná.

Nejrozšířenější způsob magické ochrany dítěte před uhranutím je uvážení červené stužky dítěti na
zápěstí. Tuto stužku dítě může nosit po dobu svého dětství. Pokud těžkosti dítěti, o kterých jsem
se již zmínila, neustávají, přistoupí matka k přípravě tzv. jagalo paňi, harčiči. V prvním případě
se do hrnečku vhazují žhavé uhlíky nebo vypálené zápalkové hlavičky. S takto připravenou vodu matka
dítě potře jeho pokožku. V druhém případě se připraví nádobka s vodou, kterou držíme nad hlavičkou
dítěte, a do které se vhodí roztavený hliník. Voda a oheň slouží téměř ve všech kulturách jako
prostředek magické očisty a v tomto smyslu ho převzalo také i křesťanství.

·        Příběhy a příklady

Irena, 56 let
Paní Ireně zemřel manžel, s kterým vychovali celkem pět krásných dětí. Tuto rodinnou tragédii
všichni nesli velice těžce. Paní Irena si spolu se svými dcerami ihned ostříhaly na znamení smutku
vlasy a obstarala všem černé oblečení, barevné doplňky v bytě uložila do skříně. Děti se přestaly
dívat na televizi a poslouchat písničky. Organizací pohřbu byl pověřen bratr zemřelého. Celá jeho
rodina a ta širší se sešla, aby společně bděli nad mrtvým (vartovali). Rodina pozůstalého byla
oddělena od ostatních, od setmění do rozbřesku se popíjel alkohol, zpívaly se zemřelému písně a
vzpomínalo se na něho. Takto se rodina za tímto účelem sešla celkem třikrát. Nastal den, kdy byl
sjednán pohřeb. Paní Irena oblékla svého manžela do zcela nových šatů a byla mu zakoupena světlá
rakev potažená červenou látkou. Během smutečního obřadu mu byla zazpívána píseň a do rakve mu byly
dány jeho oblíbené předměty. Obrázky Svatých, hůl, peníze, zlaté šperky, cigarety a alkohol. Po
smutečním obřadu, který byl pro všechny velice emocionálně náročný, se smuteční hosté odebrali do
svých domovů.

Milan a Eva, 25 let
Evě a Milanovi se narodil syn Lukáš, kterého během dvou týdnů nechali pokřtít v nejbližším kostele,
který znali. Lukáš má však zároveň i druhé jméno, romské - Bakro, které se používá výhradně uvnitř
romské komunity. Získal ho po svém kmotrovi, který se rovněž tak jmenuje. Její maminka jí
doporučila, aby malému Bakrovi přivázala na zápěstí červenou stužku před tzv. uhranutím. V kostele
bude hodně lidí, kteří budou chtít se na něho podívat. Proto je důležité ho chránit před zlými
silami. Eva rady své maminky uposlechla, neboť je to jeden ze starých zvyků olašských Romů.

·        Zdroje

Odborná literatura:

Davidová, E. (1988). Lidové náboženství trebišovských Cikánů-Romů v padesátých letech 20. století
před rozpadem jejich tradiční komunity. In: Slovenský národopis, 36, 1/1988, s. 92-103.

Haluška, V. (2003). Pal le Devleskero Sidorkus – O božím Sirotkovi. Praha: Signeta.

Horvátová, A. (2003). Pal e Bari Rama the aver paramisa – O Velké Ramě a jiné příběhy. Překlad
Milena Hübschmannová a Máša Bořkovcová. Praha: Signeta.

Hübschmannová, M., Šebková, H., Žigová, A. (1991). Romsko-český a česko-romský kapesní slovník.
Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

Hübschmannová, M. (1999). Romské pohádky. Praha: Fortuna.

Hübschmannová, M. (1973). Romské pohádky. Praha: Odeon.

Hübschmannová, M. (2002). Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. 4. nezm. vyd. Olomouc: Univerzita
Palackého.

Hübschmannová, M. (1991). Moudrá slova starých Romů : Goďaver lava phure Romendar. 2.v. Praha:
Apeiron.

Jurková, Z. (2004). Romské letniční hnutí v Čechách a na Moravě: Letmý dotyk tématu. 10 s. 3
fotografie. 1 notový záznam. Resumé v němčině. In: Romano džaniben ňilaj.

Kiliánová, G. (1993). Stará téma súčasnosti. Rozprávania o smrti v modernej spoločnosti. In:
Národopisné informácie 1/1993, s. 8-19.

Komorovský, J. (2000). Ľudové náboženstvo jako religionistická kategória. In: Profantová, Z. (ed.).
Na prahu milénia, s. 84-89. Bratislava.

Kováč, M,, Mann, A. B. (2003). Boh všetko vidí – O Del sa dikhel. Duchovný svet Rómov na Slovensku.
Romano paťiben pre Slovensko. Bratislava: Chronos.

Lacková, E. (2002). Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. [Podle vyprávění autorky zpracovala, do
češtiny přeložila a předmluvu napsala Milena Hübschmannová]. Vyd. 2. Praha: Triáda.

Mann, A. B. (1994). Obyčaje při narodení deťaťa u Rómov na Slovensku. In: Tradičná ľudová kultúra a
výchova v Európe. Nitra: Vysoká škola pedagogická.

Mann, A.B. (1988). Obyčaje při úmrtí u Cigánov-Rómov v troch spišských obciach. In: Slovenský
národopis, 36, 1/1988, s. 192-201.

Palubová, Z. (2001). Ľudové náboženstvo Rómov z Levoče a okolia na prelome 20. a 21. storočia. In:
Etnologické rozpravy 2/2001, s. 80-94.

Raichová, I. a kolektiv (2001). Romové a nacionalismus. Brno: Muzeum romské kultury.

Sajko, Ján (2002). Bože, dopraj im šťastie. Bratislava: Nadácia Milana Šimečku.

Zajícová, K. (2001). Ľudová nábožnosť na Slovensku. In: Etnologické rozpravy 2/2001, s. 6-17.

Zíbrt, Č. (1894). Seznam pověr a zvyklostí pohanských. Praha.



Třídy pro jazykovou přípravu

·        Co je...?

Třídy pro jazykovou přípravu: Poskytují bezplatnou přípravu žáků-cizinců ze zemí Evropské unie k
jejich začlenění do základního vzdělávání v České republice. Tato bezplatná příprava zahrnuje výuku
českého jazyka podle § 20 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním,
vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a v souladu s § 10 a § 11 vyhlášky č. 48/2005
Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, v úplném
znění.

Určení škol s třídami pro jazykovou přípravu zajišťují krajské úřady ve spolupráci se zřizovateli a
vedením těchto škol. Jejich seznamy jsou zveřejněny krajskými úřady na www stránkách, popř. je
možné získat je na odborech školství jednotlivých krajských úřadů. Samotné třídy pro jazykovou
přípravu zřizují ředitelé příslušných škol.

·        Téma

Žáci splňující požadavky pro zařazení do tříd pro jazykovou přípravu
Žáci splňující požadavky školského zákona při zařazení do tříd pro jazykovou přípravu musí pocházet
ze zemí Evropské unie. Stejné postavení jako občané EU mají podle zákona č. 326/1999 Sb., také
občané Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a Norska, pokud jde o pravidla pobytu na území členských
států EU a tedy i jejich oprávněnost pro zařazení do tříd pro jazykovou přípravu.

Občanství EU může být u žadatelů o zařazení do tříd pro jazykovou přípravu doloženo pouze cestovním
dokladem (cestovní, diplomatický, služební a úřední pas) nebo průkazem totožnosti, neboť občané EU
od 1. května 2004 k pobytu na území ČR jiný doklad, vízum ani povolení nepotřebují.

Postup při zařazení žáka splňujícího požadavek školského zákona do tříd pro jazykovou přípravu
Podrobnosti o bezplatné jazykové přípravě stanovuje vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání
a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, která nabyla účinnosti dnem 25. ledna
2005.

1) Ředitel školy, ve které žák-cizinec plní povinnou školní docházku (jedná se o tzv. kmenovou
školu), vyrozumí zákonného zástupce tohoto žáka do jednoho týdne po jeho přijetí do školy o
možnosti docházky do tříd pro jazykovou přípravu. Dále podá informace o způsobu zařazení žáka to
této třídy, a to zejména o povinnosti podat žádost, a místech zřízení tříd s jazykovou přípravou v
příslušném regionu.
2) Zákonný zástupce žáka-cizince podá písemnou žádost vedení školy s třídou pro jazykovou přípravu
o bezplatnou jazykovou přípravu k začlenění do základního vzdělávání. Záleží na úvaze zákonného
zástupce, kterou základní školu s třídou pro jazykovou přípravu zvolí. Jeho rozhodnutí může být
ovlivněno například dopravní obslužností (ve většině případů se jedná maximálně o jednu takovou
školu v okrese).
3) Ředitel základní školy s třídou pro jazykovou přípravu zařadí žáka-cizince do třídy pro
jazykovou přípravu nejpozději do 30 dnů od podání žádosti.

Do tříd pro jazykovou přípravu lze žáka zařadit kdykoliv během školního roku.

Metodická pomoc pro sepsání žádosti zákonného zástupce žáka-cizince k zařazení do třídy pro
jazykovou přípravu
Věc: Žádost k zařazení žáka …… (jméno) do třídy pro jazykovou přípravu za účelem jeho / její
bezplatné přípravy k začlenění do základního vzdělávání

Nutné údaje v žádosti:
- jméno žáka
- státní příslušnost
- mateřský jazyk
- den, měsíc, rok narození
- bydliště
- kmenová základní škola v ČR (tj. škola, ve které žák-cizinec plní povinnou školní docházku)
- kmenová základní škola v EU (tj. škola, kterou žák-cizinec navštěvoval v EU)
- datum přihlášení žáka do kmenové základní školy v České republice
- v kmenové základní škole v ČR zařazen/a do ročníku / třídy …….
- počet let splnění povinné školní docházky
- podpis zákonného zástupce žáka-cizince

K žádosti je třeba přiložit kopii cestovního dokladu (tj. cestovního, diplomatického, služebního
nebo úředního pasu) žáka nebo průkazu totožnosti žáka.

Podrobnosti o jazykové přípravě
Obsah výuky českého jazyka je určen očekávanými výstupy vzdělávacího oboru Cizí jazyk stanoveného
Rámcovým vzdělávacím programem pro základní vzdělávání. Konkrétní obsah a metody vzdělávání
zohledňují potřeby jednotlivých žáků. Třídy pro jazykovou přípravu podle svých možností podporují
také výuku mateřského jazyka dětí-cizinců a kultury jejich země původu.

Nejvyšší počet žáků ve třídě pro jazykovou přípravu je 10, nejnižší počet žáků není ze zákona udán.
To znamená, že třída pro jazykovou přípravu může být otevřena již s prvním zařazeným žadatelem.
Žáci zařazení do třídy pro jazykovou přípravu nejsou žáky školy, ve které navštěvují třídu pro
jazykovou přípravu. Absolvování jazykové přípravy se zaznamenává do dokumentace kmenové školy
žáka-cizince, tedy školy, v níž žák-cizinec plní povinnou školní docházku. O absolvování jazykové
přípravy vydá škola s třídou pro jazykovou přípravu žákovi-cizincovi osvědčení.

Doba výuky ve třídách pro jazykovou přípravu je nejméně 70 vyučovacích hodin po dobu nejvýše 6
měsíců školního vyučování po sobě jdoucích. Všeobecně doporučený model výuky v těchto třídách je 70
vyučovacích hodin v každém pololetí.

·        Příběhy a příklady

„Byla jsem pozvána na úvodní setkání ředitelů škol, ve kterých náš krajský úřad navrhl zřízení tříd
pro jazykovou přípravu. Šla jsem tam plna nadšení s dobrým pocitem, že konečně bude dobře postaráno
o malé cizince, kteří v našich školách zápasí s češtinou, ale bohužel se stále nedostává peněz na
jejich doučování.

Dlouho jsem se však nevznášela na křídlech nadějných očekávání. Hned úvodní slova mě postavila
rovnýma nohama na pevnou zem. Bezplatnou jazykovou přípravu můžeme nabízet pouze dětem
přicházejícím ze zemí Evropské unie! Právě jim a jenom jim nabídneme bezplatnou výuku češtiny na
určených školách. Těm ostatním, kteří se na rozdíl od svých šťastnějších spolužáků nenarodili v
některé ze zemí EU a pro něž v mnoha případech předcházelo cestě do Evropy velké utrpení, podobné
třídy zřizovat nebudeme. Jak jako učitel vysvětlím malým dětem, proč jeden může a druhý nesmí? A
jak zdůvodním jejich dospělým rodičům, svým kolegům a veřejnosti v našem městě, co všechno dělá
naše škola pro naplnění rovného přístupu ke vzdělání pro všechny děti bez rozdílu barvy jejich
pleti, náboženského vyznání či země jejich původu?

Ostatní účastníci setkání neskrývali tak jako já své překvapení a rázem se rozproudila diskuse o
skutečných potřebách malých cizinců na našich školách. Vyšlo najevo, že pouze jediný ředitel z
dvanácti zástupců pozvaných škol má ve své škole jednoho žáka ze země Evropské unie, a tomu platí
dobře situovaná rodina kurzy češtiny v Praze. Zato všichni ostatní mají ve třídách svých škol malé
Asiaty, žáky ze zemí bývalého Sovětského svazu a v menším počtu i malé Afričany. Tito malí cizinci
často přicházejí do škol téměř s nulovou znalostí češtiny a ve vztahu žák – učitel a učitel – žák
se obě strany učí komunikovat metodou pokusů a omylů při běžném chodu řádného vyučování ve
většinové škole.

A tak zatímco rodiny přicházející do ČR z bohatšího Západu evropského kontinentu mohou žádat o
bezplatnou jazykovou přípravu pro své děti, jsou mnohem chudší děti z Východu ponechávány na
českých školách svému osudu a v lepším případě i obětavé péči svých českých učitelů, kteří zdarma a
na úkor svého volného času tyto děti doučují, protože nemohou jinak kvůli svému svědomí.

Postarat se o malé občánky zemí Evropské unie nám velí náš vstup do EU. Povinnosti bylo ze zákona
učiněno zadost. Budou i nadále naši zákonodárci a zřizovatelé škol spoléhat na obětavost,
nezištnost a soucit českých učitelů, kterým zcela určitě, dříve či později, vstoupí do třídy „jiný
cizinec“, než ten z EU?“

·        Zdroje

Zákony, vyhlášky:

§ 20 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání
(školský zákon). Ustanovení § 20 upravuje podmínky, za nichž je poskytováno vzdělávání a školské
služby podle zákona osobám, které nejsou občany České republiky. Ustanovení dále upřesňuje postup
ze strany ředitele školy při přijímání cizinců ke studiu.

§ 9, § 10 a § 11 vyhlášky č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění
povinné školní docházky, v úplném znění. Příslušná ustanovení řeší vzdělávání ve třídách pro
jazykovou přípravu.

Právní výklady (text aktualizovaný k právnímu stavu od 1. ledna 2005):

Internet a odborné publikace:

Studium cizinců ve školách a školských zařízení v České republice: str. 13 – 18
http://www.msmt.cz/Files/HTM/Pravni_vyklady_01_04_predelane.htm)

Metodická pomoc při výuce češtiny jako cizího jazyka:Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka
(www.auccj.org)

Projekt Varianty (www.varianty.cz)