Prof. Kren
Dámy a pánové,
Hovořit o německé menšine v České republice musí začřt její stručnou charakteristikou. Je' to menšina malá, padesát až šedesát tisíc; možná, že se podobně, jako v Polsku rozroste, ale ani při největších odhadech růstu nepůjde asi o menšinu příliš velkou. Druhý znak, jímž se vyznačuje, je to, že je rozptýlená, V jediném okrese, kde je větší podíl Němců, tvoří, pokud se nemýlím, osm procent obyvatelstva; v České republice nemáme žádnou vesnici, která by byla převážně německá- Nadto je tato menšina silně smíšená. Její velikost, životní styl a rozptýlenost vede k tomu, že má jen malou kapacitu uzavírat sňatky ve svém rámci. Proces asimilace pokračuje tak velmi rychle, zvláště je-li její věkové složení relativně nepříznivé, t.j. má velký podíl starších ročníků. Kromě toho zčásti jako důsledek této situace a zčásti jako důsledek nedobrého osudu této menšiny po roce 1945, je mezi lidmi, kteří se za Němce považují, velmi slabá znalost němčiny* S jistou nadsázkou lze říci, že čím více jsou představitelé německé menšiny nacionálne radikálnější, tím méně obvykle umějí německy a těm nejradikálnějším je třeba při styku s Němci překládat. Nadto je německá menšina chráněna velmi silně ustanoveními československo-německé smlouvy z roku 1992 a je ze Spolkové republiky podporována.
S podporou německé menšiny, která je smlouvou legitimována se samozřejmě v určitých politických kruzích v Německu spojují plány, které jsou dosti pochybné. Je to představa rekonstrukce bývalé německé menšiny a na to vázaná teorie, podle níž se tato menšina charakterizuje jako Volksgruppe - a Volksgruppe má právo na sebeurčení bez ohledu na to, jaký má názor "hostitelská země".
Skutečnost, že německá menšina je menšinou našeho největšího a nejmocnějšího souseda, jí samozřejmě dodává významu. A stejně tak jí dodává významu její historické pozadí. Je zbytkem téměř třetinového osídlení českých zemí, které skončilo v roce 1945.
Tato skutečnost nutí při úvahách o německé menšině vracet se zpátky do historie, První tze: tento problém není problémem sedmi set let, nýbrž je to
problém posledních dvou set let. Dokud platil středověký pojem teritoriálního národa, nehrál národnostní problém příliš velkou roli, a německy mluvící šlechta či německy mluvící měštané se přirozeně cítili součástí českého - němčina to může vyjádřit lépe, totiž "böhmisch" - politického národa. Problém vzniká až v devatenáctém století. V roce 1843 Franz Schuseíka, představitel moravských Němců, vystoupil se stanoviskem, že bohemismus, který do té doby převládal v mínění české společnosti, končí, a že nyní je nutno říci bud Čech či Němec - a třetí možnost neexistuje. Tento rozkol či národnostní rozdělení je přirozený proces v devatenáctém století, a netýká se jen Českých zemí, byt těch se týká jako jedněch prvních. Platí totiž teze známého rakouského autora Redlicha, že Čechy jsou ;olébkou národnostní otázky v Evropě a jsou její školou, neboř národnostní problém se v Českých zemích vyvinul historicky jako jeden z prvních v Evropě.
Literatura o této otázce je obsáhlá, ale příliš často sklouzává k tomu, že líčí více méně jen dějiny Čechů. Historikové přitom stále častěji docházejí k názoru, že hlavní komplikace tohoto vztahu tkvěla spíš na německé straně, u česko-rnoravsko-slezských Němců, jejichž národní identita byla od samého začátku krajně nejistá, nepevná a podléhala velmi silným změnám. Kým oni byli? Byli českými Němci, moravskými Němci, slezskými Němci nebo Slezany, byli německými Rakušany nebo rakouskými Němci, byli Němci vůbec? K tomu má němčina dodnes umělý termín Gesamtdeutschtum, poněvadž historicky, resp. politicky takový útvar vlastně nevznikl.
Oba partneři tohoto konfliktního společenství (titul mé knihy se obecně ujal i v Německu) tvořili menšinu, Němci v českých zemích a Češi v Rakousku a obojí se cítili menšinou právem. To byla jedna z největších komplikací vzájemných vztahů, potencovaná zmíněnou nejistotou německé identity, jejímž dokladem je jazyk. Tito Němci až do dvacátých let našeho století neměli společný název. Jazyk odhaluje velmi mnoho z reálné skutečnosti, kterou německé obyvatelstvo v českých zemích velmi těžce prožívalo. Zde je třeba upozornit na optický omyl českého pohledu. Češi vidí v Němcích velký, mocný, bohatý národ atd., ale neuvědomují si dostatečně, že němectví je velmi pluralitní celek, v němž jsou části, které cítí naprosto jinak, které se - jak tomu bylo např. v českých zemích - cítily, at oprávněně či neoprávněně, celá dlouhá desetiletí tou částí obyvatelstva, která je mocensky na ústupu, která je v nebezpečí, že se z nich stanou, jak znělo okřídlené heslo
5
německých nacionálů, služebníci svých bývalých služebníků.
Poprvé se zdálo Němcům, nebo sprš jejich nacionálni reprezentaci, že je jejich problém vyřešen - během první světové války vzniklým konceptem "Mitteieuropy", představou jejich zapojení do německého celku.
Ve skutečnosti se však při vzniku Československa dostali českomoravští Némci do situace, které se jejich nacionalističtí mluvčí dlouhá desetiletí obávali: do pozice menšiny ve státě svých starých národnostních rivalů, tj. Čechů. Na to také německá politika - tentokrát lze mluvit o německé politice, nikoliv jen o její nacionálni části - reagovala integrálně, tj. nejen snahou stát se součástí "Mitteieuropy", svazku Německa a Rakouska, který by byl německy ovládán, ale myšlenkou státoprávního spojení s Rakouskem a spolu s ním s Německem - tedy "Anschluss".
Změna, která nastává po říjnu 191 8, byla hluboká. Byl to velký předěl v dějinách tohoto česko-německého konfliktního společenství, protože poprvé šlo o rozdělení českých zemí, které až do té doby bylo uvažováno nanejvýš jako dělení administrativní. Tentokrát se jednalo o rozdělení státoprávní. To mělo za následek, že se česká strana cítila životně ohrožená a mezi českým a německým sebeurčením se vytvářel naprosto zjevný rozpor. Maximální německé sebeurčení vylučovalo sebeurčení české a maximální české sebeurčení vylučovalo sebeurčení německé. Historie ovšem není logická a tento rozpor, který byl neřešitelný, naprostý a úplný, se nakonec podařilo jakž takž vyřešit, a to kupodivu velmi brzy. Přinejmenším od roku 1920 se vytváří nová koncepce politiky českomoravských Němců, označovaná jako aktívismus, která vlastně nebyla ničím jiným než obdobou toho, co české politika provozovala od 80. let 19. století v Rakousku, co neslo název pozitivní politiky a co bohužel v našem historickém obrazu bud vymizelo nebo je falešně reprodukováno. To ovšem nechci rozebírat, chci zůstat u německé politiky a u situace v letech 1920 - 1921. Tehdy se vytváří představa či koncept politického aktivismu, tj. koncepce, která chce nastolit určitý model soužití nebo aspoň modus vivendi mezi Čechy a Němci.
Z toho vyplynuly podstatné konsekvence. Je to totiž počátek procesu národní integrace, t.j. vytváření společné identity, vytváření jedné národní skupiny Němců,! žijících v Československu. Tento integrační proces nebyl stimulován pouze faktory negativními, tj. konfrontací s Čechy a s Československem, ale má velice významné!
a bohužel stále nedoceňované faktory pozitivní. Byl to hospodářský prospěch, který meto také německé obyvatelstvo z existence hospodářské jednoty českých zemí, melo stimul i v demokratických vymoženostech první republiky, která rozšírila sféru politických svobod. To vedlo k pozoruhodnému jevu, k jakémusi národnímu obrození těchto Němců. Jejich, do té doby celkem laxní a nejistá identita, se krystalizuje. Názorným příkladem pro to je německá menšina na Slovensku, karpatští Němci, která prochází v průběhu existence Československa jakousi obnovou, národním obrozením, když předtím byla téměř maďarizována.
Rád bych zdůraznil jednu věc, která nebývá doceňována, že totiž českoslovenští Němci představovali v meziválečném období vlastně nejdemokratičtější část celého Němectva, mohu-li použít tento staronacionálnf pojem. Československá demokracie byla mnohem pevnější než rakouská, a také mnohem pevnější než výmarská, a českoslovenští Němci byli také jejími spolutvůrci. Tato demokracie vznikla samozřejmě z české iniciatívy a českými státoprávními akty, ale její život byl podmiňován a spolutvořen též Němci, především Němci aktivistickými. Naproti tomu opozice proti této politice, tzv. negativismus, protičeskosiovenská nacionáiní koncepce, která odmítala Československo, byla vždy spojena s autoritativními tendencemi, někdy až fašistickými či fašistoidními.
Mluví-li se v této souvislosti o integračním procesu českých, moravských, slezských či karpatských Němců, dokladem je zase terminologie. Poprvé se začíná pro ně užívat společný název, jako v národníterminologii, umělý. Pojem "sudetský" byl poprvé použit moravským nacionálním poslancem Franzem Jesserem v roce 1901, Byla to výpůjčka z geografie, ale nepřesná, protože geografický pojem "Sudety" se nekryje s územími, která tito Němci osídlili. Ale to není žádná zvláštnost, že národní terminologie, včetně názvů národů, se utváří takovým způsobem, a pojem "sudetský" není v tomto smyslu ničím výjimečným. Je to pojem, který odráží skutečnost, že se začíná vytvářet společná národní identita těchto Němců. Tento proces utváření sudetského němectví souvisí velmi úzce s
(pro nás těžko pochopitelnou, ale přesto pochopení nutnou) skutečností, že německé etnikum v Evropě je neobyčejně složité, ze všech velkých národů Evropy určitě nejsložitější. Německá integrace nebyla nikdy tak jednoduchá, jako je tomu napr. v prostředí českém, kde rozdíly mezi českými a moravskými Čechy jsou ve srovnánís rozdíly, které existují uvnitř němectví, naprosto bezvýznamné; stejně tak
7
vidľ Němci i rozdíly mezi Čechy a Slováky. Formování sudetského němectvi souviselo těsně s určitou představou němectvi vůbec, t*j. s představou pluralitního němectvi. Němců, kteří jsou Němci a zároveň Bavory, zároveň Sasyř zároveň sudetskými Němci, Slezany atd., něco, k čemu nesnadno najdeme u jiných evropských národů obdobu.
Zajímavá je v této souvislosti reakce češtiny. Čeština pojem sudetští Němci nepřijímala snadno, ale rozpačitě. První republika vymyslela pojem "naši Němci" -pojem, který mohl být chápán paternalisticky a nepřátelsky, nebo mohl být chápán tak, jak ho razil třeba Kamil Krofta, totiž jako pojem vstřícný - to jsou také naši lidé, naši občané. V každém případě česká jazyková reakce svědčí o mnohých skutečnostech českého povědomí, nejen jazykového, ale i duchovního, které si s tímto problémem nevědělo rady. Svůj podíl na tom jistě měla i skutečnost, že pojem sudetští Němci byl nejdříve ražen v nacionálních a nacionalistických kruzích a teprve později a s určitými rozpaky akceptován v kruzích aktivistických, které až do roku 1933 v německém táboře měly velkou politickou převahu. Tyto pojmy a procesy národnostní a jazykové odrážely složitou a rozpornou situaci, která vznikla. Velká většina Němců, a to i Němců aktivistických, se neidentifikovala dokonale s Československou republikou, ale směřovala k jakémusi modu vivendi. Tady nastupuje myšlenková figura, která je nesmírně důležitá, totiž srovnání s Čechy v | Rakousku. Také Češi v Rakousku se ne zcela identifikovali s Rakouskem a jeho j státní ideou, ale nacházeli a usilovali o alespoň minimálně uspokojivý modus I vivendi. Pokud jde o sudetské Němce a Československo, máme jeden podstatný doklad, totiž skutečnost, že na rozdíl např. od Polska, kde po roce 1918 došlo k| velkému exodu Němců (podle německých pramenů více než 800 tisíc), v Československu neexistovala téměř žádná německá emigrace. Životní poměry zdejších Němců zjevně nebyly takové, aby museli Československo opouštět.
V této souvislosti jsou u nás rozšířeny přepjaté představy o národním soužití které pramení už z 1 9. století a které se potom staly součástí komunistické doktriny i a frazeológie. Jsou to představy o bratrství národů atd. Myslím, že tyto představy < jsou přepjaté, deformované, zcestné. Dovedu si představit přátelství a bratrství j mezi lidmi, rodinami, ale mezi národy jako celkem si je představit nedovedu. Myslím i si, že zde je nutné nasadit kriterium, které ostatně vzniklo v průběhu národnostního r vývoje českých zemí a které nejlépe formuloval český politik Josef Kaizl: My se s
i
•
nemusíme milovat, stačí, když se naučíme spolu vycházet. Domnívám se, že toto střízlivé, realistické kritérium je možné použít na celou národnostní problematiku ve střední Evropě. Představa, že by bylo možné dojít k jakémusi definitivnímu řešení je, myslím, falešná. Vždycky vzpomínám na rozmluvy s moudrým slovenským spisovatelem Dominikem Tatarkou, který říkal: "Žádné konečné řešení národnostní otázky neexistuje. Jediným řešením je tuto otázku neustále řešit". To, domnívám se, je naprosto podstatný moment, který neplatí jen pro německou otázku. Myslím, že je třeba z našich úvah vyloučit představu, že existuje nějaké definitivní a ideální řešení. Platí ono středoevropské, že vítězství nemá příliš mnoho smyslu -Überleben, das ist alles, přežít, najít modus vivendi. Národnostní otázky nejsou povětšinou absolutní podobě řešitelné, nebo jsou řešitelné jen v dlouhých historických vlnách, jejichž konce nejsme schopni dohlédnout. To, co můžeme udělat, co je reálné, co bylo reálné i v Rakousku, co bylo reálné v první republice a co je reálné i dnes - je tedy alespoň snesitelná forma soužití, nezbytně otevřená vůči změnám.
V neprospěch úplného vyřešení svědčí i historie třicátých let, předěl, který nastal s nástupem Hitlera a který byl spojen právě s ideologií definitivního, konečného a ve svých důsledcích nelidského a brutálního řešení. Ta vytvořila naprosto nové podmínky pro vztah mezi Čechy a sudetskými Němci. Jde o představu, že odpadla jakákoli společná 2ákladna pro řešení problému, a že se tento problém musí řešit bud v ten či onen prospěch: boj na život a na smrt. Tato situace se formuje již ve třicátých letech, již před Mnichovem. Sudetští Němci, reprezentovaní Henleinovou stranou, formují nejdalekosáhlejší národnostní program autonomie v českých zemích. Karlovarský program z dubna 1938 a způsob jeho formulace byl však jen zástěrkou pro hitlerovský plán obsazení a zničení českých zemí. Stejně ale tomu bylo i z české strany: ta na to odpovídá známými čtyřmi Benešovými a Hodžovými plány. Tyto plány vycházejí Němcům nejdalekosáhleji vstříc. Tam česká politika šla tehdy ve své vstřícnosti německým požadavkům nejdál, ale ne protože národnostní otázku řešit takto chtěla. Chtěla dokázat západním mocnostem, že Československo je ochotno ke krajním ústupkům s cílem nikoli vyřešit otázku (která se již tehdy českým politikum jevila jako neřešitelná), nýbrž udržet si spojenectví západních mocnosti a podporu pro případné střetnutí. Zde (léto 1938) se stanoviska obou stran zdánlivě nejvíc sbližují, a toto sblížení je zároveň úvodem k tomu, že se obě
9
stamoviska ve skutečnosti nejvíc od sebe vzdálila. Problém nadto nabývá zc nových dimenzí - globalizuje se. Přestává být jen problémem Čechů a sudetsk> Němců, ale stává se zároveň problémem celé Evropy. Vývoj, který následoval tomto rozchodu, byl rozchodem téměř úplným, který překročil všechny dosava hranice. Těžký psychologický rozpor dokázala historie ještě za války vystupňo1 - nejprve rozdílnou reakcí obou komunit na události Mnichova a 15. března, jedné straně český smutek, hněv a nenávist a na druhé straně eufórie v pohrán nelze však přitom zapomenout na 25 tisíc demokraticky smýšlejících Němců, kl buď emigrovali nebo byli v koncentračních táborech či byli po dlouhá léta p policejním dohledem. Připojení pohraničí k Německu - vytvoření Sudetengau -velice složitý problém, jehož komplikace se tamní německé společnosti zač objevovat až později. Spojen/' s Německem, zdánlivé naplnění absolutního ide německých nacionalistu, že se konečně vrátili do náruče matky Germánie, b spojeno nejenom s politickými, ale také národnostními ztrátami. Sudetští Něrr jediva se integrovali, jedva se z nich stala národnostní skupina - a ten proces ne zcela ukončen - byli okamžitě atomizovaní. Sudetengau zdaleka nezahrnov všechny sudetské Němce: šumavští a jihomoravští Němci byli odloučeni připojer k rakouským župám (Donau und Alpengauen), slezští byli též odtrženi. Nacistic glajchšaltace je zbavila celé řady národně politických vymožeností. Spolkc činnost, bohatý tisk, politické strany - to všechno, co patřilo k podstatě této té němectví, bylo zlikvidováno. Navíc se dostávají - řečeno s lehkou nadsázkou -1 pozice Němců druhořadých. Typickým příkladem je nacionáínícentrum Reichenbi Liberec: liberecký starosta se stal Oberbůrgermeisterem s funkcí representativr Burgermeisterem se všemi pravomocemi se stal Němec z Lipska. To je ve typické; tito Němci byli dokonce svým způsobem proskribovaní i v němec arnnádě, považováni za méně spolehlivé apod.
Jde o oblast, kterou česká ani německá historiografie nepopsala. Není jed práce, která by pojednávala o osudu Sudet za druhé světové války. Jsme uprosti bílého místa a jsme odkázáni na nepřímé důkazy, na neúplné informace a hypotézy. Lze považovat za jisté, že ztráty, jež sudetští Němci připojer zaznamenali, byly přinejmenším až do roku 1 942 zakryty všeobecnými Hitlerov\ úspěchy. Co ale pak, když se začala rýsovat perspektiva porážky?
Bojovné sudetoněmecké bojovné heslo "Es kommt der Tag" začíná asi nabývat jiného smyslu. Hesío je odvozeno z Freilígrathovy básně (německý demokratický básník 19. století) a ty verše znějí: "Es kommt die Stunde, es kommt der Tag, wo du an Grábern stehst und klagst." (Přijde hodina, přijde den, kdy budeš stát nad hroby a budeš želet}. Je docela pravděpodobné, že u Němců se vytvořil nejen pocit ^klamání, pocit obav z následků porážky a pomsty potlačených, ale že vznikla možná i představa, aspoň u jejich části, místo "Heim ins Reich", "Heim in die Tschechoslowakei". A to ve chvíli, kdy česká veřejnost o tom nevěděla a poněvadž byla dokonale oddělena. Ale tato skutečnost neprojevila a nemohfa se tam projevit (nacistická diktatura byla nejtvrdší od podzimu 1944 do jara 1945); nikdy neměl nacismus tak dokonalou kontrolu nad německou společností jako právě v tomto posledním období války, což velmi ztěžovalo už beztak slabý odpor vůči nacismu. Ale česká společnost se též už mezitím k tomu, co by byla ráda slyšela za Mnichova, stala hluchou, I kdyby se větší projevy odporu z pohraničí ozvaly, jako že se tak nestalo, patrně by neměly ohlas. Zde psychologicky došlo k odcizeni obou 700 let společně žijících etnik, spojených nesčetnými svazky a příbuzenstvím - my Češi nemáme za nejbližší příbuzné Slovany, ale právě tyto Němce. Pro sudetské Němce na druhé straně nebyli nejbližšími příbuznými ani alpští Němci, ani severní Némci, nýbrž Češi. Psychologické (i jiné) odcizení až do nejmenších podrobností ve struktuře kulturního, politického života blízkých a příbuzných celků dosáhlo v r. 1945 bodur který je, myslím, v dějinách velmi řídký.
Co bych rád zdůraznil je skutečnost, že toto odcizení po válce dlouho přetrvává. Ani sudetšt/ Němci, ani Češi nevědí moc o tom, jaké byly osudy těch druhých po válce. Němci mají tyto otázky daleko více zpracovány než my. Bolestí odchodu sudetských Němců do Německa nebyí jen víastnf odsun. Odmysíime-íí nepěknou éru divokých odsunů, s kterou nelze souhlasit, vlastní odsun proběhl poměrně spořádaně, což není žádná zvláštní česká zásluha; bylo to tak proto, že cesta byla krátká: stačilo několik hodin, aby se přejelo do vedlejšího Bavorska, Saska atd. Co my Češi obvykle neznáme je, že integrace těchto "Vertriebene" (vyhnanců) - tak se jim začalo říkat až dost dlouho po váice - by) nesmírně bolestný proces, v němž zátěží bylo dokonce i příbuzenství. Oni byli Němci, mluvili německy, ale jinou němčinou. Byli často jiného vyznání, měli jiný životní styl. Psychologické výzkumy těchto skutečností, které byly provedeny za posledních 20 let ukazují, že to byla
11
nejen bída v poválečném Německu a přirozená neochota domácího obyvatelstva přijmout tyto uprchlíky ve chvíli, kdy samo žilo pod hranicí životního minima, ale n< překážkou byla dokonce i národnostní stránka integrace do Německa. Z ki hloubkových interview, která se s vystěhovanými Němci dělají, se ukazuje, že zr teprve v polovině šedesátých let, po dvaceti, pětadvaceti letech začínají mluvit o ty Německu, o nových místech, kde sídlí, jako o svém domově. st
Výkon, který sudetští Němci podali je v Německu a Rakousku vysoce oceňován N jako jeden ze zdrojů německého hospodářského zázraku. Tato zoufalá snaha v^ vykořeněných lidí najít si a vybudovat obrovským úsilím novou existenci, tento p< výkon je potencován ještě politicky. Oni se nikdy nestali něčím na způsob re Palestinců: nezůstali v táborech. Německo je sice integrovalo z nouze a z nařízení spojenců, ale oni nezůstali jako trvalá, bolavá rána evropského pořádku, podobná sl palestinskému hnutí na Blízkém Východě, byt i byla celá dlouhá období, kdy to politická reprezentace sudetských Němců s Palestinci nacházela společnou řeč a Bc sympatie: "Recht auf die Heimat", to je také heslo Palestinců. Zde je též jeden ze že zdrojů toho, že se mezi sudetskými Němci projevovala relativně menší sebereflexe, an to, čemu Němci říkají "Vergangensheitbewältigung", zvládáníminulosti. Považovali dr se za dvakrát potrestané - jednak jako všichni Němci, kteří byli po léta zbaveni so práv, ale oni navíc ještě tím, že byli vyhnáni ze svých domovů. ne
S tím souvisí i závažné politické proměny na sudetské politické scéně, které jsou pn též dokladem a projevem integrace. Politická struktura sudetoněmecká se po roce str 1945 změnila. Nebyla to už táž politická struktura, jaká existovala za první tol republiky. Do popredí vystoupily křestanské elementy, které jsou reprezentovány si např. Ackermanngemeinde. Sudetští Němci byli v minulosti dosti nábožensky je vlažní, křestanskosociální hnutí nemělo příliš velký podíl na sudetském politickém v< životě. Po válce však nyní při stálém, stejně vysokém podílu socialistů reprezentovaných v Německu SPD a mezi sudetskýni Němci "Seligergemeinde", byl a í podstatně posílen křestanský element - politická struktura sudetských Němců se jed tedy přizpůsobuje politické struktuře poválečné Spolkové republiky, snad jen s tím jed rozdílem, že se mezi sudetskými Němci nachází málo stoupenců FDP; tento tábor dol je nahrazen jiným, starými nacionály, nejednou s nacistickou, henleinovskou minulostí; ti se sdružují v tzv. Wittikobund.
řác
12
a Posledním bodem, o kterém bych se chtěl 2mínit, je současná situace sudetského e němectvf. V roce 1949 byla založena "Sudetendeutsche Landsmannschaíť', Z krajanstvo. Z víc než tří milionů sudetských Němců má asi sto tisíc členů, přičemž e znalci vyslovují pochyby i o velikosti této členská základny; v roce 1989 mel o týdeník "Sudetendeutsche Zeitung" náklad asi 8 000 výtisků. V současné době stoupl asi na 12 000, ale pořád pokrývá jen nepatrný zlomek těch sudetských n Němců, kteří v Německu existují. Jejich někdejší politická reprezentace, "strana a vyhnanců" (BHE), jednu chvíli v padesátých létech dosti silná, zmizela v krátku z o politické scény - nepochybně důsledek pokroků integrace. Jakousi náhražkovou b reprezentací sudetských Němců se pak stalo tzv. krajanstvo, Y\ To souvisí s další okolností, s určitou státoprávní konstrukcí, danou tím, že iá sudetští Němci byli prohlášeni čtvrtým kmenem bavorského Svobodného státu. Je y to konstrukce velice podivná, jednak proto, že ne že všichni sudetští Němci jsou v a Bavorsku (i když jejich největší skupina v Bavorsku je soustředěna), jednak proto, e že se etnografický celek politizuje a institucionalizuje, a to zvláštním, 3, anachronickým způsobem: Svobodný bavorský stát není konstruován ani jako -ili   dnes zavrhovaný - stát národní, nýbrž dokonce jako stát kmenový. To je v
současné integrující'se Evropě podivuhodná zvláštnost. Kmeny v Bavorsku přitom nemají vlastně demokraticky vytvořené zastupitelstvo. Ačkoli v Německu se m provádějí volby na nejrů/nějšich stupních každou chvíli, v odborech, v pojištěni, ve :e stranách atd., do takového zastupitelstva se nikdy žádné volby nekonaly. Místo ní toho existuje Landsmannschft, jejíž vnitřní organizace je silně autoritativní. Mluvčí iy I sudetského krajanstva je autoritou na způsob téměř vůdcovského principu. Jakmile :y I je ustanoven, má práva mluvit za celé orgány, které též nikdy vlastně normálně -n voleny nebyly. To je také problém, který komplikuje politický dialog. :ů I Na druhé straně tento dialog běží už třicet let. Třicet let sem jezdí sudetští Němci yl a Češi jezdí do Německa, třicet let spolu mluví: v jedné své přednášce prof. Seibt, >e I jeden z největších znalců tohoto problému řekl, že za celou dobu neslyšel ani o m jednom vážném lidském konfliktu, který by mezi Čechy a Němci nastal, a to 3r dokonce v takových situacích, kdy přicházejí ke svým bývalým domům. Češi, říká )u I se pak v Německu, obvykle vyšli před dům a když německý návštěvník řekl, že to je jeho bývalý dům, byl pozván na kávu. V mezilidské rovině nejsou zprávy o iádných významných konfliktech.
13
Chtě
Jsme tedy na pokraji složitých problémů, které také něco vypovídají o menšinové PARADC problematice. Ta otázka je ovšem politizována. Mezi sudetskými Němci jsou i lidé, prof. Mil kteří si snad představují, že by bylo možné starou německou menšinu vj Československu rekonstituovat, znovuvytvořit. To je ovšem sen který se sice 1 prezentuje různou evropskou terminologií, ale je podle mého názoru antievropský, bych ch poněvadž jde proti směru integračního vývoje a nebere v úvahu to, co je přirozené "Parádo (pokud to není násilné), totiž asimilaci; i menšinové právo musí nechat pro tuto jedné poi možnost prostor. Je docela možné, že německá menšina v České republice universit předvede to, co předvedly české menšiny v Německu a v Rakousku, tj. že se nacionálí přirozeným způsobem ve značné míře asimilovaly, anebo alespoň se se svým formovár německým prostředím dobře sžily. Ale stejně tak dobře možné je, že se to nestane že to pát a že německá menšina si bude chtít zachovat svébytnost - to je její svaté, i když diktát sví obtížné (nebot každá menšinová existence je nesnadná) právo, jež má zaručeno překoná i naším zákonodárstvím i smlouvou se SRN. Ne, že by se tu nedalo leccos zlepšit, Osob ale v zásadě je to otázka, kde se vyplatí nechat věcem (či vlastně lidem) volný Sociolog< průběh. Ostatně, stane-li se perspektiva multikulturní společnosti perspektivou výsledek evropskou, bude i perspektivou naší, českou - a není to perspektiva, která by šla zajetí ma proti duchu našich dějin. Jejich běh se přece ani zdaleka neskládá jen z konfliktů, kauzality především z konfliktů s Němci. Tisíciletí naší historie je též tisíciletím našehohomogen sousedství a soužití s Němci - a není to nejneštastnější element našeho národního područí k údělu, za jaký se jej odedávna snažili vydávat naši nacionálové, následujíce v tom všechny i nacionály německé. Coroi
To platí ostatně i dnes, i když právě dnes je to pro nás zvlášt obtížné - i my, Češi situace, v musíme mít tutéž aspiraci, jakou měli (a úspěšné měli) naši předkové: uplatnit sehranice s
důstojně v Evropě, vedle Německa, s ním, a ne proti němu. A Německo, skupinu demokratické Německo nemůže nemít obdobný zájem na stabilitě svého okolí a nafcfl státní r. dobrých vztazích se svými sousedy, zvláště malými. To je také jedna z klíčových Česká r
zkoušek schopností demokracie - na obou stranách a u menšin dvojnásob.
uesKa re Českoslox
rozhodně jejich polit
v
/yřešen emografi
14