Ekonomie
Význam: • 1. interdisciplinární věda zkoumající zejm. chování ekonomických
subjektů
• 2. hospodárnost, úspornost, dobré hospodaření
Ekonomika
Význam: 1. hospodářství určitého státu jako celek
2. obor zkoumající jednotlivé úseky národního hospodářství
Ekonomika (hospodářství) je shrnutí hospodaření určitého subjektu například státu, organizace
nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá chování subjektů, které se ekonomicky projevují, se nazývá
ekonomie.
Ekonomie
Ekonomie je věda, zabývající se lidským jednáním ve světě omezených zdrojů a neomezených
potřeb.
Ekonomie úzce spolupracuje s dalšími obory, jako je účetnictví, matematika, hospodářské výpočty,
zbožíznalství, marketing, psychologie, sociologie, politologie či právo.
Členění ekonomie
pozitivní ekonomie: objektivní rozbor a popis stavu a chování reálné ekonomiky bez kvalitativního
hodnocení
normativní ekonomie: kvalitativní hodnocení ekonomiky, hledání ideálního stavu fungujícího
ekonomického systému, posuzuje stávající systémy; tato část ekonomie je subjektivní, odráží se v ní
morální a sociální kořeny společnosti.
Z hlediska zkoumání ekonomického chování a rozhodování jednotlivců, domácností, firem
(podniků) či státu se ekonomie dělí na mikroekonomii a makroekonomii.
mikroekonomie: zabývá se ekonomickým chováním jednotlivých subjektů, tedy jednotlivců,
domácností, firem a státu; zkoumá např. relativní ceny statků a výrobních faktorů, vliv daní na
podnik apod.
makroekonomie: zkoumá ekonomiku jako celek (na úrovni ekonomických agregátů), zkoumá
např. HDP a hospodářský růst, cenovou hladinu, inflaci, nezaměstnanost apod.
Základní ekonomické pojmy
Ekonomická potřeba je označení stavu, kdy ekonomický subjekt cítí nedostatek a vynakládá úsilí o
jeho překonání. Ekonomický subjekt spotřebou statků získává užitek. Užitek je subjektivní pojem, a
proto ze stejného statků plyne různým subjektům různý užitek.
Statek v ekonomii znamená schopnost osob nebo předmětů sloužit k vyhovění potřebám (včetně
zamýšlených činností) ekonomických subjektů.
Výrobní faktor slouží pro výrobu statků a prostřednictvím směny přináší svému majiteli důchod
(přínos).
Výroba je činnost, jejímž výsledkem je poskytování služeb, které přinášejí současný nebo budoucí
užitek.
Směna je činnost, při které si ekonomické subjekty navzájem vyměňují statky. Informaci, kolik lze
získat množství jednoho statku za statek jiný, poskytují sjednávané ceny. Pro opakované statky se
ceny formují na trzích, jako výsledek střetnutí nabídky a poptávky.
Dělba práce označuje specializaci ekonomických subjektů v různých činnostech, vje kterých
získávají vyšší výkonnost.
Vývoj základních ekonomických teorií
Starověk
Starověké Řecko - Homér, Platón, Xenofon, Aristoteles
Starověký Řím - ekonomické názory jsou uváděny různými autory zejména ve spisech týkajících se
zemědělství
Středověk
Scholastika
Kanonisté - církevní myslitelé , kteří se podílel na vypracování církevního, tzv. kanonického práva
(Tomáš Akvinský)
Novověk
Merkantilismus
Fyziokratismus
Klasická škola (Klasická politická ekonomie)
Zakladatelem počátků moderní ekonomie se stal Adam Smith (1723–1790) se svým dílem
Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Spolu s Davidem Ricardem a Johnem Stuartem
Millem je považován za průkopníka klasické politické ekonomie. Ekonomika je dle této teorie
ovládána svými vlastními zákony („neviditelná ruka trhu“). Teorie prosazuje zásady ekonomického
liberalismu.
Německá historická škola
Rakouská škola
Neoklasická škola
V 70. letech 19. století navazují na klasickou politickou ekonomii počátky neoklasické ekonomie,
která se více zaměřuje na rozbor menších ekonomických subjektů. Mezi teoretiky patří Alfred
Marshall a další.
Během 70. let 20. století se výrazně prosadil monetarismus, navazující na neoklasickou ekonomii a
doporučující opětovnou ekonomickou liberalizaci.
Paul A. Samuelson je spolu s Kenneth Arrowem považován za zakladatele moderní neoklasické
ekonomie. V roce 1970 dostal nobelovu cenu v ekonomii.
Keynesiánství
Ve 30. letech 20. století Angličan John Maynard Keynes reagoval na hlubokou hospodářskou krizi a
definoval teorii keynesovské makroekonomie (keynesiánství), ve které prosazuje stabilizaci
kapitalistických ekonomik za pomocí státních zásahů.
Současnost
Současné ekonomické teorie čerpají z keynesiánství i neoklasické ekonomie, nebo se stavějí za
institucionální ekonomii, nový proud zdůrazňující ekonomickou roli institucí.
Pojem ekonomika může mít tyto významy:
hospodářství: nadnárodní, národní či podnikové
hospodaření: ekonomické činnosti, jako je plánování, organizace, výroba, prodej či investování
hospodárnost: využití dostupných prostředků ekonomickými subjekty tak, aby bylo dosaženo
minimálních nákladů a zároveň maximálního možného zisku
V ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb
Ekonomické subjekty
V ekonomickém životě společnosti mají zásadní význam následující ekonomické subjekty:
domácnosti: sestávající z jednotlivých členů, kteří mají vlastní ekonomické potřeby, hledají proto
cesty k získání statků a služeb (např. směnou), mezi subjekty jsou domácnosti zpravidla
nejpočetnější
firmy (podniky): výrobní, prodejní subjekty či subjekty poskytující služby, jsou ekonomicky činné
za účelem zisku
stát (vláda, samospráva): sestávající ze všech orgánů státní moci, tyto definují pravidla, v rámci
kterých budou ekonomické procesy probíhat, stát sám o sobě má též, podobně jako firmy, své
vlastní potřeby, kterým vyhovuje vynakládáním dalších prostředků, mezi úkoly státu v ekonomice
náleží zejména zvyšování efektivnosti, spravedlivosti a stability ekonomického systému
zahraniční subjekty: domácnosti, firmy a vlády mimo národní ekonomiku, vstupující do ní zvenčí,
platí pro ně ve většině případů zvláštní režim vztahů, musí být zajištěno ošetření jejich postavení v
rozdílných právních systémech
neziskové subjekty: spolky, nadace a strany s ekonomicky obdobným postavením, jako
domácnosti s větším důrazem na autonomní přerozdělování; jejich cílem je bezprostřední
dosahování konkrétních potřeb bez organizování výroby a směny.
Ekonomické systémy
Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze
shrnout do tří otázek:
1. co a kolik vyrábět: definice struktury a množství výroby
2. jak vyrábět: stanovení vyrábějícího subjektu, způsobu výroby, určení zdrojů a nástrojů
výroby
3. pro koho vyrábět: pravidla, podle kterých dojde k rozdělení produktů mezi spotřebitele
Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné
rozeznávat následující významné skupiny:
● zvykový systém: v současnosti existuje už jen u primitivních kultur, ekonomické chování je
zde určováno tradicí (zvyklostmi)
● centrálně plánovaný systém: v minulosti aplikován v ekonomikách východního bloku a v
průběhu 20. století v některých dalších zemích, ekonomika je řízena na základě centrálního
plánu, další činnosti jsou určovány plánováním na nižších úrovních, charakteristický je
státní (a podnikový) monopol
● tržní systém: v 19. století částečně uplatňovaný vyspělými (především) evropskými
zeměmi, charakteristická je zcela (liberální) neregulovaná ekonomika, na kterou má vliv
pouze trh, bez jakýchkoliv zásahů ze strany státu
● smíšený systém: vychází z tržního systému, zapracovává však možnost zásahů státu, a to v
případech, kdy standardní tržní mechanismy selžou, dnes smíšený systém zcela převládá ve
vyspělých ekonomikách
V ekonomice je možné rozeznat čtyři sektory, lišící se druhem
ekonomické činnosti:
● primární sektor: činnost zemědělství, hornictví a příbuzných oborů, ve vyspělých
ekonomikách je jeho význam utlumen
● sekundární sektor: zpracovatelský průmysl (např. potravinářství, strojírenství), podíl
sekundéru ve vyspělých ekonomikách stagnuje
● terciární sektor: služby a související ekonomické činnosti, ve vyspělých ekonomikách
zcela dominuje nad ostatními sektory
● kvarternární sektor: činnosti ve vědě, výzkumu, školství, podíl tohoto sektoru prudce
narůstá zejména v nejvyspělejších ekonomikách