Česko—německé vztahy Česká karikatura Čecha a Němce z roku 1982. Zobrazuje snahu o česko-německě vyrovnání, které mělo zaručit stejná práva Čechům a Němcům v českých zemích Rakouska-Uherska. Německý „Michl" má zřetelně opičí rysy, na rozdíl od sličného českého „Honzy". V německých karikaturách tomu bylo naopak. INFORMACE PRO UČITELE Cíle Žák/žákyně • zná důležité momenty z historie česko-německých vztahů • dokáže uvést současné česko-německé kontroverze a vysvětlit jejich podstatu a souvislosti • uvědomuje si neslučitelnost principu kolektivní viny se současným právním řádem a s principy občanské společnosti • je schopen/schopna argumentovat ve prospěch smířlivého stanoviska k událostem rozbití Československa, okupace a odsunu sudetských Němců • zná současné stereotypy vážící se k obrazu Němce a rozpoznává meze jejich platnosti projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Současná situace Specifické téma interkulturního vzdělávání tvoří česko-německé vztahy, a to hned z několika důvodů. Jako první důvod lze označit fakt, že postoje veřejnosti v ČR k Němcům na úrovni individuálních vztahů jsou vcelku tolerantní. Nicméně skupinové stereotypy ve vnímání Němců, ať pozitivní nebo negativní, vykazují obdivuhodnou mezigenerační rezistenci. Česko-německé animozity se také pravidelně zjevují při veřejných debatách o událostech druhé světové války a těsně následujících; téma odsunu - nebo vyhnání- sudetských Němců účelově a vcelku nacionalisticky využívá politická reprezentace ve snaze zalíbit se voličům. Nekončící spory o tzv. Benešovy dekrety a s nimi spojené snahy o argumentaci a manipulaci veřejným míněním jsou jedním z důvodů, proč má smysl věnovat tématu zvláštní péči ve vzdělávání. Poslední důvod má také historické kořeny. Vymezování češství vůči němectví hrálo klíčovou úlohu při formování národních identit během 19. století, česká historiografie vyprodukovala řadu dodnes ne zcela překonaných dějinných mýtů. Česko-německé vztahy jsou zároveň ukázkovým příkladem procesů, kdy agresivní nacionalismus zcela znemožnil soužití různých dlouho usedlých „domácích" obyvatel v jednom státě a způsobil utrpení mnoha lidem z obou národnostních skupin. Promyslete následující otázky: • Jaké jsou vztahy České republiky a Spolkové republiky Německo na oficiální úrovni? • Jaké jsou postoje české veřejnosti vůči Němcům? Označili byste je spíše za pozitivní, nebo negativní? • Jaké je podle vás nejvíce kontroverzní téma v česko-německých vztazích? • Jaké vlastnosti jsou tradičně přisuzovány „typickému Němci" a jaké „typickému Čechovi"? • Znáte příklady, které tomuto „typickému charakteru" odporují? Jaké jsou meze platnosti těchto „typických obrazů"? projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Současná situace Němci zaujímali ve stereotypním vnímání moderní české společnosti vždy zvláštní postavení. Byl to německý referenční rámec, který fungoval při budování národní identity Čechů, a řada rysů „německého" charakteru se v povědomí české veřejnosti ustálila již v 19. století. Druhá světová válka upevnila vnímání Němců jako národa bytostně agresivního. V tomto duchu se v roce 1947 vyjádřilo 80 % českých respondentů, což bylo podstatně více než v zemích, které se také podílely na porážce nacistického Německa (ve Velké Británii to například bylo pouze 40 %). Komunistická propaganda zakonzervovala poválečný obraz Němců jako revanšistů a neofašistu, který pouze doplnila o neméně zavádějící obraz „těch druhých, hodných" Němců v NDR. Vztah k Německu a Němcům se stal znovu předmětem kontroverzního zájmu po pádu železné opony a znovusjednocení Německa. Historické zatížení tohoto vztahu se pochopitelně promítlo také do veřejných debat, nejfrekventovanějším tématem jsou pochopitelně otázky týkající se sudetských Němců a jejich působení ve 30. a 40. letech minulého století. Objevila se celá škála názorů velmi jemných odstínů. Jeden extrém tvoří výroky obhajující z dnešních hledisek nepřijatelný princip kolektivní viny (např. „Sudeťáci byli Hitlerova pátá kolona"), na druhé straně se objevují obrazy Beneše jako válečného zločince nenávidícího Němce a Maďary. Debatu rozvířil svým vstřícným gestem prezident Václav Havel již v roce 1990, kdy při návštěvě svého německého protějšku prohlásil: „Šest let nacistické nadvlády stačilo na to, abychom se stali obětí infekce zla. Namísto toho, abychom předali ty kdo zradili tento stát, řádnému soudu, jsme je vyhnali ze země a potrestali odplatou, která šla mimo hranice zákona. To nebyl trest. To byla pomsta." Jeho slova byla českou veřejností interpretována jako omluva a Havel byl z různých stran politického spektra viněn z toho, že rozpoutal „revanšistické nároky sudeťáckého landsmanšaftu". Tento postoj se rozšířil i mezi veřejnost a prezident byl z politických důvodů nucen tato slova neustále revidovat, v podstatě se hájit. Trend vyústil v roce 1995 v diplomaticky formulovanou „omluvu Čechům" za předchozí „omluvu Němcům", která měla nacionalisticky laděné veřejnosti dokázat, že Havel dokáže být vůči Němcům dostatečně přísný. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Současná situace Mezitím začala pracovat česko-německá komise historiků, jejíž cílem bylo demytizovat události kolem 2. světové války. V roce 1997 podepsaly Česká republika a Spolková republika Německo Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, od které si mnozí politici a komentátoři slibovali ukončení táhlých debat a nacionálních resentimentů. Text je střízlivý a je z něj cítit silná snaha udělat za minulostí tlustou čáru a soustředit se na vztahy v budoucnosti. Problematiky odsunu se týkají především články II až IV // Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.Lituje utrpení a křivd, které byly způsobeny českému lidu nacionálne socialistickými zločiny Němců. Německá strana vzdává čest obětem nacionálne socialistické vlády násilia těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.Německá strana šije rovněž vědoma, že nacionálne socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Ill Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné, a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány. IV Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Současná situace přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. V politických debatách se dodnes objevují dosti nepoučené a politicky iluzorní názory, že Benešovy dekrety mají být zrušeny nebo naopak obhájeny. Článek IV říká, že německá strana nebude usilovat o jejich revizi. Taková revize by znamenala revizi celého mezinárodního poválečného uspořádání Evropy, které není dílem samotného Beneše; shodly se na něm vítězné mocnosti na postupimské konferenci v létě 1946. Benešovy dekrety zůstávají součástí právního řádu se všemi důsledky, které z nich v dané době vyplynuly, podobně jako součástí německého právního řádu zůstává mnichovská dohoda (se všemi důsledky, mezi něž patří prohraná válka a znovuobnovení Československa v předmnichovských hranicích). Nicméně vstřícným symbolickým gestem z české strany by bylo prohlásit jejich platnost za ukončenou (hovoří se také o „vyhasnutí" nebo „právním umrtvení"), což by znamenalo, že z Benešových dekretů žádné nové důsledky nemohou vyplynout. Význam by toto gesto mělo především v rovině symbolické: ČR by se distancovala od ustanovení, které bylo specifickým produktem doby a které je z dnešního hlediska liberálního právního státu skutečně nepřijatelným anachronismem (princip kolektivní viny). „Na rovině infantilního vzájemného účtování vin mohli čeští vysídlovači z roku 1945 poukázat na „zradu" vysídlených r. 1938, avšak stejným právem mohli čeští Němci uplatňovat rozhodnutí z let 1918/19, kdy se jich nikdo neptal, chtějí—li se stát Čechoslováky, stejně jako Češi mohli roku 1918 poukazovat na desetiletí, kdy němečtí politici bránili národnímu vyrovnání atd. ad absurdum." Bedřich l/l/. Loevenstein, esejista projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Současná situace Bohužel málo politiků bylo schopno zaujmout k věci takto střízlivý postoj a téma Benešových dekretů, odsunu, sudetských Němců s sebou česká společnost vleče i v novém tisíciletí. Na české straně nedošlo k symbolické distanci od dobových a z dnešního hlediska skutečně nespravedlivých opatření. Možná by podobné gesto vzalo argumenty nacionalistům za hranicemi, kteří téma rozdmýchali ve snaze získat politické body. Benešovy dekrety jako nástroj politické manipulace vytáhl znovu na světlo rakouský populista Jörg Heider, který v roce 2002 hrozil, že pokud Praha dekrety nezruší, zablokuje vstup ČR do Unie. Čeští politici se takříkajíc chytili na udičku a nechali se vyprovokovat k neméně populistickým a nacionalistickým prohlášením: tehdejší premiér Zeman označil (paušálně!) sudetské Němce za Hitlerovu pátou kolonu, prý mohou hovořit o štěstí, že nebyli popraveni jako zrádci. To bylo moc i na jinak střízlivého německého kancléře Shrödera, který zrušil oficiální návštěvu ČR. Heider si mohl mnout ruce. Kouzlo nacionálního populismu objevili čeští pravicoví i levicoví politici znovu na jaře 2004, kdy se 118 poslanců vyslovilo pro uzákonění věty „Edvard Beneš se zasloužil o český stát". Evropa to vcelku právem pochopila jako provokativní gesto, které jde proti duchu česko-německé deklarace z roku 1997. Zákon neprošel Senátem, nicméně vášnivá diskuse byla opět na světě. Evropský parlament si nechal vypracovat právní analýzu Benešových dekretů, jejíž výsledky lze zhruba shrnout takto: Zákony Evropské unie pohlížejí do budoucnosti a nikoliv do minulosti. Zákony z minulosti ovšem mohou mít právní dopady na dnešní situaci. Zákony z doby před 50 či 60 lety jsou jistě často, pokud je poměřujeme současnými měřítky, nepřijatelné a nedokonalé. Nelze však posuzovat způsob, jímž se uvažovalo před půl stoletím, měřítky dneška a na základě toho zpětně měnit historii. Benešovy dekrety jsou možná pochybné a nespravedlivé, ale zákony Evropské unie se nezabývají minulostí a na jejich základě nelze otevřít právně dávno uzavřenou otázku majetkových konfiskací. Odsun německého obyvatelstva ze střední Evropy schválily vítězné mocnosti na postupimské konferenci v roce 1945. Otázka konfiskací na základě Benešových dekretů by tak mohla být otevřena pouze se souhlasem válečných mocností. Velké Británie, USA a Ruska. A ty nedávno platnost svého postupimského rozhodnutí potvrdily. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz INFORMACE PRO UČITELE Současna situace Není tedy pravdou, jak se snaží české veřejnosti sugerovat někteří politici, že Evropská unie znamená ohrožení „národních zájmů" například v podobě restitučních nároků sudetských Němců. Bylo by jistě progresivní změnou společenské atmosféry, kdyby se česká veřejnost nenechala manipulovat svými politiky a vyslala jasný signál, že by se historie neměla stávat prostředkem k dosahování politických cílů. Zároveň by bylo dobré podívat se kritickýma očima na vlastní minulost. Odsun byl dobově pochopitelnou záležitostí, v dnešní době však nic takového není možné, podobně jako dnes nejsou myslitelná opatření norimberských zákonů. Není možné, aby se právní demokratický stát halasně identifikoval s normami, které odporují jeho principům. Benešovy dekrety platily ve své době, česká politická reprezentace by nic neriskovala, kdyby deklarovala jejich platnost za ukončenou. Možná by tím ukončila i neustálé spory o Benešovy dekrety na straně české, i u zástupců sudetoněmeckého „landsmanšaftu". hodnocení současných česko - německých vztahů (únor 2001) 9% 9% 0% 14% velmi dobré spíše dobré velmi špatné spíše špatné 68% Zdroj: CWM (2001) projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 •www.varianty.cz INFORMACE PRO UČITELE Současna situace názory na poválečný odsun (leden 2002) 47% 2% 6% byl spravedlivý byl nespravedlivý, je třeba se za něj omluvit byl nespravedlivý a je třeba se za něj nejen omluvit, ale postižené odškodnit nebo jim vrátit majetek byl nespravedlivý, ale za minulostí je třeba udělat „tlustou čáru" dotázaný neví nezajímá se Zdroj: CWM (2001) Ke grafům: Většina respondentů z ČR považuje stav česko-německých vztahů za dobrý. V otázce odsunu se téměř polovina české veřejnosti domnívá, že šlo o akt spravedlivý. Poměrně velká část (23%) nepovažuje odsun za spravedlivý, ale tato otázka by se neměla otvírat -je třeba udělat za minulostí tlustou čáru projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Postoje k Němcům Odsun či Benešovy dekrety jsou hlavním tématem, které bývá v souvislosti s českoněmeckými vztahy zmiňováno. Nicméně se tím postoje české veřejnosti k Německu a Němcům nevyčerpávají. Jak tyto postoje vypadají, naznačují výzkumy veřejného mínění. Přistěhování německé rodiny do sousedství by vadilo 13 % české populace. Pokud by tato rodina byla sudetoněmecká, vadilo by její přistěhování 27 % lidí v ČR. Nadřízeného Němce by nebyla ochotna akceptovat téměř třetina obyvatel, pětina považuje za nežádoucí sňatek potomka s osobou německé národnosti. Podstatně vyšší míru negativních postojů vůči Němcům vykazují starší lidé a příznivci krajní levice. Věkovou charakteristiku lze vysvětlit větší dobovou blízkostí k negativní životní zkušenosti, jakou byla německá okupace; vysoký podíl sympatizantů levice souvisí se zmíněnou komunistickou propagandou, která ve snaze o diskreditaci NSR po 40 let pěstovala mýtus o revanšismu a neonacismu západních Němců. Ve srovnání s jinými skupinami, zvláště s těmi, které jsou vnímány jako „problémové" - Rómové, Vietnamci, Ukrajinci, Arabové - není míra xenofóbie vůči Němcům nijak závratná. Dalo by se z toho vyvodit, že ve srovnání s vysokou politikou panuje na úrovni běžného života pragmatický přístup zaměřený na současnost a budoucnost. Na druhou stranu dopadají Němci v průzkumech postojů podstatně hůře než většina ostatních národností EU. Kritické porozumění minulým a současným vztahům Čechů a Němců však může zabránit tomu, aby politické síly rozdmýchaly protiněmecký nacionalismus ve snaze zakrýt jiné, například ekonomické, problémy. Důležitou roli v interkulturních vztazích zaujímají stereotypní obrazy „typických" jiných. Jak bylo zmíněno, řada stereotypů vztahujících se k Němcům má své kořeny hluboko v 19. století a souvisí s obrozeneckou nacionálni propagandou. Dodnes jsou Němcům připisovány vlastnosti jako agresivita, panovačnost, rozpínavost. K temné půli obrazu Němce se v krajním případě přidávají ještě „nacionálni smýšlení" či jakási „spojitost s nacismem", přestože tyto předsudky jsou minimálně od 90. let zřetelně na ústupu. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz 1462 Postoje k Němcům V devadesátých letech v souvislosti s obnovením turistického ruchu krátce „kvetl" také stereotyp (většinou „východního") Němce, který je v Německu chudý, k „nám jezdí dělat frajera", popíjet levné pivo a „hulákat po hospodách". Lidé však brzy pochopili užitečnost solventních cizinců, navíc si uvědomili, že zmíněné nedostatky se týkají jen velmi malé části turistů, navíc zdaleka nejen německých. Stereotyp Němce má však i světlou stránku, jež je neméně "tradiční". Postsocialistická populace aktualizovala dávné představy o národních povahách a vyzdobila (především západní) Němce ctnostmi, které vedou k pořádku a blahobytu: disciplinovanost, přesnost, serióznost, důslednost, šetrnost. Oba póly postoje k Němcům často fungují společně a jejich nositelé je většinou nepociťují jako kontroverzní. Ve stereotypním vnímání Němců se vyjevuje potíž, která funguje v jakémkoli stereotypním vnímání skupiny: spojuje individua rozdílných názorů, postojů, vlastností, postavení, jednání do jedné kategorie. Pokud se stereotypy a jejich fungování nepodrobují kritické reflexi, mohou směřovat k intuitivním interpretacím, že „každý jeden Němec je panovačný, agresivní, precizní" atp., což může značně zatěžovat individuální interakce. Na druhou stranu nelze popírat rozdíly v pracovní kázni, podnikové kultuře či kultuře jednání mezi českou a německou společností. Nebezpečná je pouze nekritická, automatická aplikace na všechny příslušníky skupiny. Fakt, že náš dosud neznámý partner je Němec, snad jen zvyšuje pravděpodobnost určitého typu jednání, stejně jako by se zvyšovala u Čecha nebo Turka dlouhodobě pracujícího v německé firmě. Jedná se o pracovní a společenské návyky, nikoli o vrozené „národní vlastnosti". Téma česko-německých vztahů může být ve vzdělávání užitečné z několika důvodů.Česko-německá deklarace je příkladem, že v mnoha sporech nelze dosáhnout jednoznačného konsensu, nicméně to není nepřekonatelnou překážkou ve spolupráci. Snahy o politizaci historických událostí a pokusy o manipulaci veřejným míněním ilustrují potřebnost kritického zájmu o společenské dění, obrovská škála názorů v debatách o Benešových dekretech zase dokládá nutnost poučeného zacházení s médii - než si utvoříme názor, je třeba vyhledat a prostudovat více zdrojů. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz 628622 INFORMACE PRO UČITELE Postoje k Němcům V otázce odsunu nepanuje společenský konsensus a je tedy obtížné doporučovat, k jakému názoru mají být žáci a žákyně vedeni. Je však nezpochybnitelné, že občan současné demokracie by se neměl hlásit k principu kolektivní viny, který byl při odsunu uplatněn. Téma česko-německých vztahů, podobně jako většina témat IKV, poskytuje prostor pro zkoumání vlastních předsudků a pro poznávání, do jaké míry nám stereotypy pomáhají v rychlé orientaci a do jaké míry nás brzdí ve svobodném uvažování. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Z historie česko— německých vztahů Události druhé světové války a těsně následující tvoří jedno z nejfrekventovanějších témat současných debat o česko-německých vztazích. Okupace a následný odsun je bezpochyby nejtragičtější kapitolou soužití, zdaleka ne však jedinou. Sousedství „českých" mocenských útvarů s „německými" má dlouhou historii a hrálo významnou úlohu ve formování politické mapy střední Evropy, podobně jako 7 století trvající soužití česky a německy mluvících obyvatel Čech a Moravy bylo důležitým prvkem politiky, zvláště od 19. století. Nacionálni historiografie toto sousedství zahalila řadou interpretací a mýtů , které se dostaly do povědomí veřejnosti, mnohé z nich přetrvávají dodnes a brání racionálnímu a ideologicky nezatíženému pochopení česko-německých vztahů. Následující teze nemají suplovat množství kvalitních historiografických prací na dané téma, text chce upozornit na důležité momenty česko-německého soužití na území dnešní ČR, na některé neadekvátní interpretace a na jejich zneužívání v současných politických debatách. Počátky německého osidlování Čech a Moravy souvisejí s výraznými proměnami středověké společnosti ve 12. a 13. století: populační tlak a zároveň mírné oteplení klimatu vedly v celoevropském měřítku ke snaze zužitkovat půdu v dosud neobydlených oblastech. Za vlády posledních Přemyslovců přichází do řídce obydleného horského pásu při hranicích království (budoucí Sudety) kolonizační vlna z německých zemí. Zdejší málo úrodnou půdu získávali nově příchozí od šlechtických a církevních majitelů za zvýhodněných podmínek do dědičného nájmu. Zároveň zde, ale postupně i hluboko ve vnitrozemí zakládají podle německých právních zvyklostí královská a poddanská města. Příchod kolonistů z vyspělých oblastí severo- a jihoněmeckých vede k celkovému hospodářskému rozkvětu Království českého, kolonisté z civilizačně pokročilejších oblastí přinášejí řadu inovací, od nových zemědělských nástrojů (kosa, brány, asymetrická radlice) po nové organizační a správní formy (trojpolní hospodářství, německé právo). V 19. století spatřovali nacionalisté v tomto procesu předobraz agresivního německého „Drang nach Osten", ve své době však nějaké nacionálni kategorie v podstatě nehrály roli: panovník potřeboval hospodářské oživení a sáhl po těch, kteří k němu byli ochotní (obyvatelé přelidněných německých oblastí) a měli potřebné „know-how". projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Z historie česko— německých vztahů Nicméně již ze středověku jsou zprávy o jazykově chápané skupinové identitě a o vzájemných averzích mezi oběma jazykovými skupinami. Patrné jsou například z nejstarší české veršované kroniky tak řečeného Dalimila vzniklé v prostředí domácí šlechty. Její ostře protinémecký ráz je odrazem názorů části feudální společnosti na začátku 14. století: Dlouho, dlouho země smutkem krvácela, že Němčíci Čechy vybít chtějí zcela. Když do města čeští páni zavítali, klobouk jim tam strhli, hlavu jim tam stali měštané, co s Němci byli jedna ruka. Já to viděl, srdce dodneška mi puká. Kronika tak řečeného Dalimila Protiněmecké averze jsou doloženy i v několika písních nižších vrstev. Vážnou krizi do vzájemného soužití vneslo také husitské hnutí, jehož snahy po nápravě církve zůstaly německým obyvatelstvem českého království oslyšeny. V důsledku toho docházelo k násilnostem na obou stranách a k počešťování některých měst. Přestože v husitství lze doložit určitý nacionálni prvek, nelze přijmout radikální interpretaci husitství jako národnostně podmíněného hnutí. Hlavní motiv husitství měl věroučný charakter. Luterská reformace po roce 1517 prolomila určitou „národnostní" izolaci husitského hnutí a vedla naopak ke sblížení národnostně rozděleného obyvatelstva na konfesijním základě. Snad nejvíce dezinterpretovanou událostí dějin českých zemí je takzvaná „porážka na Bílá hoře". Celá událost byla předkládána jako „národní tragédie" a figurovala ve veřejných a politických debatách od poloviny 19. vlastně až do 50. let století dvacátého. Národností aspekty „Bílé hory" a pozdější doby temna jsou však fikcí: celá událost byla stavovským odbojem šlechty s prvky konfesijního sporu. Oběťmi pražské defenestrace byli Češi, ze sedmadvaceti delikventů popravených na Staroměstském náměstí bylo 10 Němců. Habsburkové se poté neprosazovali jako panovníci němečtí, nýbrž jako panovníci absolutističtí; ani selské rebelie neměly národnostní charakter. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Z historie česko— německých vztahů Podobně ztráta „české národní suverenity" je neadekvátním přenosem moderních představ o „sebeurčení" do 17. století. Po kulturní stránce baroko v českých zemích znamenalo obrovský rozvoj, nesený především klérem, česky i německy mluvícím. Byli to jezuité, kdo položili základy českému zemskému vlastenectví. Pokud bylo na baroku něco temného, bylo to utužování absolutistické moci a postupné oslabování ekonomické i právní moci tří velkých skupin: měšťanů, drobné šlechty a sedláků, opět bez ohledu na „národnostní příslušnost". 19. století, kdy proběhly nacionalizační procesy v celé řadě zemí Evropy, znamenalo počátek konce také pro klidné soužití česky a německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích. Přes slibné snahy o ustavení zemského vlastenectví (které preferuje jako základní solidární vazbu příslušnost k zemi bez ohledu na jazyk) zvítězila Jungmannova koncepce jazykového nacionalismu a 2. polovina 19. století přinesla akceleraci netolerantního česko-německého antagonismu. Nacionalizace postupně zasáhla všechny aspekty politického, sociálního, ekonomického a kulturního života, takže na konci století nalézáme v českých zemích skutečně obyvatelstvo rozdělené do dvou znesvářených skupin. Snahy o politické řešení problému vesměs selhaly, takže se národností spory mohly stát výraznou „kartou" velmocenské politické hry za 1. světové války. První světová válka a události bezprostředně následující předznamenaly limity vzájemného soužití obou národů ve společném státě. Během války se podařilo přesvědčit vítězící spojence, že poválečné uspořádání Evropy na základě práva na sebeurčení národů (od počátku velmi vágně definovaného) zajistí v regionu trvalý klid. Reálně bylo právo na sebeurčení aplikováno velmi výběrově a jeho uplatnění ve svém důsledku vedlo k vytvoření jiných, opět nespokojených menšin. Po vyhlášení Československé republiky se sudetští Němci i pro sebe dožadovali práva na sebeurčení, žádali připojení k Rakouské republice. Nicméně politická situace jim nenahrávala a jejich volání nebylo vyslyšeno. Tehdy poprvé bylo použito názvu Sudety pro 4 „německé" oblasti (Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren, Böhmerwaldgau) v historických hranicích země české. Po krachu vzájemného jednání přešly československé ozbrojené síly do protiakce a za sporadického odporu místních obyvatel obsadily ještě do konce projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz 4487 Z historie česko— německých vztahů roku 1918 celé území Čech a Moravy v jejich historických hranicích. Tyto hranice byly s drobnými úpravami potvrzeny i na mírové konferenci ve Versailles. Ústava Československé republiky z roku 1920 zaručovala stejná práva všem národnostním menšinám, ale skutečnou příčinou postupného rozpadání opoziční fronty sudetoněmeckých stran vůči Praze byla hluboká hospodářská krize, která zasáhla sousední Německo v souvislosti s reparačními povinnostmi, a naopak hospodářská konjunktura českých zemí ve 20. letech 20. století. V roce 1926 byli zástupci sudetoněmeckých aktivistických stran přizváni do vlády a v nejrůznějších obměnách měli v jednotlivých vládách své zástupce až do roku 1938. Tuto křehkou spolupráci ukončila světová hospodářská krize, která Evropu zachvátila ve třicátých letech. Situace v pohraničí se obrátila. Pohraniční oblasti republiky s převažujícím průmyslem textilním a sklářským patřily k nejpostiženějším: nezaměstnanost se pohybovala okolo 20 %, v průměru byla dvakrát vyšší než ve zbytku republiky. Naopak ekonomická progrese hitlerovského Německa (daná především zbrojením, ale také autoritativním zásahem do ekonomiky) budila dojem, že právě nacismus má recept, jak krizi řešit. Tíživá sociální situace byla zřejmě nejsilněším motivem postupné radikalizace sudetoněmeckého obyvatelstva. Tato radikalizace se nejpřesvědčivěji projevovala v rostoucí podpoře separatistické Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP), Hitlerova nástroje rozbití československého státu. Sudetoněmecká strana se v parlamentních volbách roku 1935 stává vůbec nejsilnějším politickým uskupením a na jaře 1938 dostává v obecních volbách v pohraničních oblastech neuvěřitelných 87 % všech hlasů. Na základě této podpory předkládá československé vládě ultimátum známé jako tzv karlovarské požadavky, jež se staly souběžně s guerillovou válkou prostředkem cíleného nátlaku na československou vládu. Výsledkem rostoucího napětí ve střední Evropě a strachu z rozpoutání války se stala nechvalně proslulá mnichovská dohoda, kde zástupci čtyř evropských velmocí udělali svými podpisy definitivní konec sedmi stoletím česko-německého soužití. Ten dostává vzápětí velmi reálné obrysy v podobě statisíců Čechů, německých antifašistu a Židů prchajících před nacisty do vnitrozemí okleštěného státu. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Z historie česko— německých vztahů Zbytkový stát se po odtržení Slovenska v březnu 1939 stal snadnou kořistí Hitlerovy expanzivní politiky. Záminkou se mu stala tentokrát ochrana půl milionu Němců, kteří zůstali i po mnichovském diktátu za novými hranicemi Třetí říše. Čechy a Morava se záhy stávají pracovními koloniemi Německa, na jejichž řízení se podílí i řada sudetských Němců (K. H. Frank, Pfitzner), kteří v případě jakýchkoliv projevů odporu neváhají zjednat pořádek za každou cenu. Že je při tom okupační správa schopna použít i ty nejbrutálnější prostředky, dokázala hned zkraje války při zásahu proti vysokoškolským studentům, a hlavně na jaře roku 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha. Nejsmutnější kapitolou nacistické okupace bylo konečné řešení židovské otázky, které znamenalo smrt takřka čtvrt milionu československých Židů, hlásících se před válkou nejen k české, ale i k německé národnosti. Mnichovem 1938 vstoupilo sedm století česko-německého soužití do nejtragičtějšího období svého dlouholetého vývoje. Za dobu pouhého jednoho desetiletí byly zpřetrhány vazby, jež se mezi oběma národy vytvářely po mnoho generací. Prvními uprchlíky této žalostné dekády jsou však Češi a Němci opouštějící Sudety bezprostředně před jejich připojením k Třetí říši. Jedná se přibližně o 400 000 Čechů a na třicet tisíc německých antifašistu. I oni odcházejí v podmínkách velice nedůstojných, každopádně zachraňují alespoň holé životy na rozdíl od tisíců jejich souputníků, kteří jsou krátce po zabrání zatýkáni a internovaní v koncentračním táboře Dachau. V tomto duchu vedl prezident Edvard Beneš svou exilovou politiku, která na jedné straně nutně způsobila roztržku se zástupci sudetoněmecké demokratické emigrace (Wenzel Jaksch), na druhou stranu s rostoucí krutostí totální války nacházela podporu u členů protihitlerovské koalice. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a následném krveprolití britská vláda odvolala svůj podpis na mnichovské dohodě, za neplatný prohlásil dokument rovněž SSSR. V této době se Beneš začíná odklánět od umírněného řešení sudetoněmecké otázky, které počítalo s jasnou definicí viny a odsunem cca 1 milionu lidí projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz Z historie česko— německých vztahů (případně i trvalýmu postoupením některých hustě obydlených příhraničních oblastí Německu), přechází k řešení maximalistickému, vycházejícímu z principu kolektivní viny a snahy vyřešit problém etnické menšiny jednou provždy. V poválečné ČSR směli zůstat jen ti Němci, kteří se aktivně zapojili do boje proti nacismu. Reakce Velké Británie a USA na tyto plány jsou rezervované, ale nikoliv odsuzující, představa rozsáhlého transferu Němců naopak zcela odpovídá názorům na řešení národnostních problémů J. V. Stalina. Není bez zajímavosti, že hromadné přesuny obyvatelstva jsou v té době i na pořadu dne v Protektorátu Čechy a Morava. Ještě v roce 1941 mluví v Černínském paláci R. Heydrich o zbavení se špatně smýšlející a „rasově nečisté" části Čechů jejich deportací na Východ, na konci války jsou to Němci z východní Evropy, kteří utíkají před frontou do protektorátního zázemí. Plány, ať již byly jakékoliv, ale mohli realizovat jen vítězové II. světové války. A k těm patřil i prezident Beneš. S koncem války přichází skutečná migrační bouře německého obyvatelstva, a to především na Východě, kde stále hlouběji do nitra Evropy postupovala Rudá armáda. Výsledkem byl obrovský poválečný demografický chaos, jenž dodnes znemožňuje vyslovit přesné odhady počtu Němců usmrcených nebo jinak zemřelých během odsunu. Individuálně doložená úmrtí se pohybují mezi 15 a 30 tisíci, odhady vycházející ze statistik (používané především sudetoněmeckými autory) uvádějí 220-270 tisíc. Masivní migrace německy mluvících obyvatel z východních oblastí na území poraženého Německa začala již před koncem války. Jednalo se o nucený i dobrovolný ústup německého obyvatelstva před Rudou armádou. Pro celkové vyhodnocení událostí po květnu 1945 má tato etapa zásadní význam. Během ní totiž na Západ do spojeneckého zajetí utíká řada kolaborantů a Němců, kteří se zapojili aktivně do nacistických aktivit na území Protektorátu nebo Sudetské župy. Zůstali většinou takoví, kteří se subjektivně cítili bez viny. Z morálního hlediska patří období od května do srpna roku 1945, kdy probíhal tzv. divoký odsun, k jednomu z nejtragičtějších v české historii vůbec. projekt Varianty- IKV • Člověk v tísni, o.p.s., 2005 • www.varianty.cz INFORMACE PRO UČITELE Z historie česko— německých vztahů £ £4*